Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/22/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
22. Vánoční příběh
Poznámka autora: Tato kapitola obsahuje několik sporných prvků, o nichž bych chtěl promluvit, než půjdeme dál. Za prvé, přesuny domácího skřítka Krátury. V HP knihách je zřejmé z toho, jak se Dobby mohl objevovat všude okolo, že skřítci nemají při přemísťování taková omezení jako lidé. Jsou schopní se přemístit na obrovské vzdálenosti bez jakýchkoli škodlivých účinků a přistát v místech, kde nikdy předtím nebyli, jen proto, že na ně pomyslí osoby, které je chtějí vidět. Doporučuji nahlédnout do druhého, čtvrtého, šestého a sedmého dílu. Za druhé, když chtějí navštívit Bradavice, jsou vítáni, a společenství skřítků je tak těsně svázáno, že se všichni vzájemně znají nebo o sobě aspoň vědí. Viz vztah Dobbyho a Winky ve čtvrtém dílu, nebo jak se Krátura začlenil do bradavické kuchyně v sedmé knize. Zkrátka, plánoval jsem tuto kapitolu týdny a měsíce a pečlivě jsem to zkoumal. Doufám, že je kompatibilní s kánonem a že vás bude bavit!
Děkuji vám za trpělivost J
Bart
Jo a mimochodem, komentujte a komentujte! Však to znáte!
Ráno o Vánocích Albus otevřel oči.
Něco ho probudilo. V nohách jeho postele se cosi ozývalo. Někdo tam bručel. To bručení znal.
„Kráturo?“ zeptal se, když rozsvítil lampu u postele.
„Ano, pane Albusi. Kráturovi je líto, že vás probudil.“
Albus si promnul oči a vzhlédl. Viděl staršího skřítka v červeném rouchu s bílým lemem. Jeho falešný bílý plnovous se hodil k chomáčům chlupů, které mu rostly z netopýřích uší, mezi nimiž seděla červená čapka s bílou koulí na špici. Albus se nechtěl smát, ale musel se uchechtnout. Starý skřítek na něj shovívavě pohlédl.
„Nedělejte si legraci, mladý pane, to byl nápad paní Lily, Krátura dělá jen to, co mu přikáže.“
Albus se usmál, naklonil se a lehce ho objal. Věděl, že starého bracha soužila dost silná objetí od jeho mladší sestry. Obvykle dopoledne slýchával z její ložnice: „Ale paní Lily, Krátura je skřítek, ne medvídek na hraní.“
„Jsem rád, že jsi tady,“ řekl Albus s úsměvem.
Krátura na něj vyčítavě pohlédl: „Takže, pane Albusi, Krátura pro vás vařil vánoční večeři všechna léta vašeho života, tak dlouho, jak byl u vás, a chystá se to tak udělat.“
„Co… Co je?“ ozvalo se zamumlání z vedlejší postele. Scorpius se posadil a pohlédl na Albusovo lůžko. „Otec Vánoc?“ řekl, ještě omámený spánkem.
Albus se zasmál. „Ne, jen přítel z domova. Kráturo, seznam se se Scorpiusem.“
Scorpius zamával, zívl, spustil nohy z postele a snažil se probudit.
„Krátura je šťastný, že se setkává s členem rodu Malfoyů, této vznešené čistokrevné rodiny,“ uklonil se Krátura Scorpiusovi. Ten střelil po Albusovi zvědavým pohledem. Albus jen pokrčil rameny. Krátura vedl tyhle řeči tak dlouho, jak pamatoval. Skřítek byl k mudlorozeným patřičně uctivý, ale krevního statusu si cenil častěji, než ho neuznal. Albusův táta jen pokrčil rameny a nechal to být, tak ho Albus následoval. Krátura měl pro Albuse vždycky slabost, stejně jako Albus pro něj, i když byl někdy stařík zmatený a říkal Albusovi Regulus.
Krátura sáhl do pytle, který mu visel přes kostnaté rameno, a vytáhl nějaké dárky pro Albuse. Scorpius už měl na posteli svou hromádku, ale nevšímal si jí, raději sledoval Albuse, jak otvírá své balíčky.
Weasleyovský klan se v průběhu let tak rozrostl, že strýčkové a tety si vybírali rodiny z klobouku, s výjimkou roku, kdy strýček George nechal klobouk i jména zmizet. Limit byl jedna rodina na strýce a tetu. Letos si Potterovic děti vylosovali strýc Percy a teta Audrey.
Albus rozbalil první.
Ukázalo se, že ministerstvo schválilo knihu o bezpečnosti při famfrpálu, nazvanou Nepoužívejte hlavu jako odrážečskou pálku. A jiná famfrpálová ne, ne od Zranimíra Hlavy.
Albus se Scorpiusem se ušklíbli, odhodili knihu stranou a vrhli se na zásilku od jeho prarodičů. Objevili dva balíčky v krabici, jeden z nich byl pro Scorpiuse.
Podal jej svému příteli. Scorpius ho převzal tak opatrně, jako by ho mohl kousnout. Albus věděl, co v něm je, od babičky o tom dostal sovu, a dychtivě sledoval přítelovu reakci. Scorpius strhl balicí papír a zvedl černý svetr se stříbrným S na přední straně. Albus otevřel svůj a vytáhl smaragdově zelený s bílým A.
„Co je to?“ zeptal se Scorpius opatrně.
„Má babička si přečetla článek o tom, že zůstáváš na prázdniny v Bradavicích, vyvedlo ji to z míry a tak mi poslala sovu a zeptala se, jaké barvy by měl být. Vzpomněl jsem si, jak Viktorie říkala, že v černé vypadáš dobře, a Rose navrhla stříbrné písmeno,“ odpověděl Albus.
Scorpius jej svíral v rukou a hleděl na něj s podivným výrazem ve tváři. „To je ručně udělané?“ odvážil se vyslovit.
Albus pokrčil rameny. „Ona plete ručně všechny, každý rok. Každé vnouče dostane jeden, a Teddy taky; no, myslím, že on je jako její vnouče.“ Scorpiusovo čelo se nakrčilo do vrásek, když se snažil to pochopit.
„Takže tvá babička si sedla a upletla mi celý svetr?“
Albus si povzdechl: „Jo, Scorpiusi. Koukej, to není žádný problém.“ Scorpiusova tvář se uzavřela a stala se tak chladnou, jako zima venku. Albus to nevzal osobně, ale lámal si hlavu nad tím, co chce jeho přítel skrýt.
Scorpius nakonec promluvil: „Nikdo pro mě ještě nikdy nic vlastníma rukama nevyrobil. Jen si na to musím chvilku zvykat.“
Albus nadšeně zvedl velký balík ze stejné krabice. „Dobrá, tak si můžeš na domácí výrobky zvyknout tak, že mi později pomůžeš sníst tyhle sušenky.“
Scorpius se usmál: „Domluveno.“
Začali se dobývat do zbylých balíčků. Albus objevil ponožky od maminky, obrátil oči v sloup a pohodil je na knihu o bezpečném famfrpálu. Scorpius dostal nějaké podepsané upomínkové předměty od několika famfrpálových týmů, které na Albuse udělaly obrovský dojem, ale on nad nimi zíval. Našel také dárek od pratety Andromedy a Teddyho, ukázalo se, že to jsou chrániče předloktí z kůže norského ostrohřbetého draka, aby ladily k jeho rukavicím. Přiložená zpráva zněla:
Milý Scorpiusi,
pokud ještě někdy pocítíš nutnost sjet dolů po tyči, toto by Ti mohlo pomoci, aby ten zážitek tolik nebolel.
Srdečně
teta Andy a Teddy
Scorpius dostal další knihu, tentokrát od Rose. Mám pravdu a vy se mýlíte. Naučte se přijmout tento fakt od Hermiony Grangerové-Weasleyové.
Albus se uchechtl. „To je jedna z knih mé tety.“
Scorpius se ušklíbl: „Jedna z nich?“
„Když jsem je naposled počítal, vydala jich dvacet čtyři,“ pochechtával se Albus.
Scorpius přečetl stránku a pak ji odložil. „Četl jsem vlastně její vzpomínky na Bradavice, ale nevěděl jsem, že toho napsala víc.“
Albus na něj poočku hleděl a snažil se uhodnout, jestli si dělá legraci, ale nepovedlo se mu zaznamenat žádnou jízlivost. Malfoy čte vzpomínky na Bradavice tety Hermiony? uvažoval. Zajímalo by mě, co tomu říkal jeho dědeček.
Najednou si vzpomněl na otcův dopis. „Kráturo, nemáš tam další dárek od táty?“
Krátura se vřele usmál. „Říkal jsem si, kdy k tomu dojdete, pane Albusi. Samozřejmě, že tu je.“ Ze svého vaku vytáhl poslední zabalenou krabici. „Osobně jsem to přinesl na jeho žádost.“
Albus si vyměnil pohled se Scorpiusem, pak ji rozbalil a sundal víko.
Uvnitř ležela kniha, Odůvodněná podezíravost: deníky Alastora „Pošuka“ Moodyho od Oriona Codyho. Byla tmavě modrá s vystupujícími zlatými písmeny. Albus rozevřel desky a viděl, že je to první vydání. Uvnitř bylo ručně psané věnování.
Milý Harry,
díky, že jsi mi svěřil tento úkol. Pošuk byl můj idol. Kdykoli se ocitneš ve Státech, zvlášť v Texasu, dej mi vědět. Předvedu ti zázraky amerického grilování.
Tvůj kámoš
Orion
Ležel tam dopis adresovaný Albusovi. Dychtivě jej otevřel; Scorpius se přiblížil a četl mu přes rameno.
Drahý Albusi,
tato kniha je nejdůležitější z mé sbírky. Nikdy jsem nedostal příležitost učit se od živého Pošuka Moodyho, takže když se vypořádal jeho majetek a jeho osobní listiny připadly bystrozorskému úřadu, byl jsem bez sebe radostí. Chtěl jsem je používat jako nástroj odborné přípravy, ale nejsem moc dobrý spisovatel. Zjistil jsem, že v Americe žije muž, kterého Moody zmiňoval ve svých listech jako svého druhu chráněnce, a tak jsem ho požádal, aby pro mě tyto zápisky sestavil do knihy. Do chvíle, než měl zveřejnitelný rukopis, jsme si vyměnili několik dopisů, a začal jsem si ho vážit stejně moc jako Moodyho. I teď používám knihu jako příručku a při školení nových bystrozorů. Čekal jsem, až zjistím, které z mých dětí zdědí mou schopnost přilákat největší nežádoucí pozornost. Mou první volbou byl James, ale pak jsi dorazil do Bradavic a já se rozhodl pro tebe. Tato krabice také obsahuje nejdůležitější věc, jakou jsem kdy dostal. Chtěl jsem to dát Jamesovi, ale pak ze zásuvky mého psacího stolu ukradl Pobertův plánek a rozhodl tak o svém dědictví. Kdosi, kdo znal mého otce, mi to dal o mých prvních Vánocích v Bradavicích. A můj otec to dostal od svého otce, a teď nastal čas, abych to předal tobě. Na světě je pouze jeden jediný; teď (k úlevě tvé matky) pracuji spíš u stolu, takže ho nepotřebuji. Teddy ho odmítl s tím, že patří jednomu z mých synů. (Víš, jak o něm smýšlím, ale musím respektovat jeho přání.) Teď už vím, že prokazoval moudrost převyšující jeho věk. Nyní jsem přesvědčen, že měl být jen tvůj. Věřím ti, že si uvědomíš jeho hodnotu, udržíš ho v bezpečí a použiješ na to, abys sebe i tvé přátele ochránil!
Synu, oba tyto dary jsou to nejlepší, co ti mohu dát. Potíže si tě najdou, zdá se, že v tom jsi po mně, nebudeš je muset vyhledávat. V tomto ohledu jsem rád, že jsi v Mrzimoru namísto v Nebelvíru.
S láskou,
táta
P.S. Nedovol, aby mamka zjistila pravdu, jsi ještě příliš mladý na to, aby z tebe byl sirotek!
Albus začal zrychleně dýchat. Musel se uklidnit. Cítil, že se mu dělá trochu špatně. Tati, proč jsi to dal mně? pomyslel si; zoufalý, že se tomu nedalo zabránit. Krátura povzbudivě přikyvoval.
Scorpius užasl: „Je to to, co si myslím?“
Albus nevěřil, že dokáže ovládnout svůj hlas, tak jen přikývl. Sáhl do krabice a vyňal stříbřitou látku, hladší než jakékoli hedvábí a neuvěřitelně lehkou. Na zkoušku si ji přehodil přes nohy. Přesvědčil se, že zmizely.
„To není dobré,“ povedlo se mu zamumlat.
O hodinu později se Krátura už přemístil domů, protože slíbil připravit k vánoční večeři svůj duhový hořící pudink. Rose na ně čekala ve sklepní společenské místnosti, na sobě růžový svetr s velkým červeným písmenem R. Albus i Scorpius přišli v těch svých. Albus zpravil Rose o daru od svého táty. Musela si sednout.
„Jsi si jistý, že je to neviditelný plášť?“ vypískla. „Neviditelný plášť, relikvie smrti?“ Albus přikývl. Čekal, že řekne: „Proč ho dal tobě?“ Místo toho jen přikývla a podotkla: „No, aspoň je v dobrých rukou.“
Albusovi klesla brada. „To si děláš srandu? Je mi jen jedenáct!“ povedlo se mu vypravit ze sebe.
Rose na něj vrhla shovívavý pohled. „Jsi stejně starý, jako byl tvůj táta, když ho dostal, nebo jsi na to už zapomněl?“
Scorpius ho hravě šťouchl do ramene: „Zrovna teď máš potíže se skřetem, leprikóny, nemluvě o jakémsi temném čaroději, který-bude-pojmenován-později. Řekl bych, že tvůj táta se moc nespletl, když předpokládá, že budeš potřebovat zmizet!“
Rose se zahihňala. „Scorpiusi, právě jsi se mnou souhlasil. Vidím, že už ses pustil do čtení knihy, kterou jsem ti dala.“
Scorpius si odfrkl: „Pouhá náhoda. Radši se na to nespoléhej, zlatíčko!“
A je to tady! pomyslel si Albus, když začalo hašteření. Nevadilo mu to, aspoň odpoutal myšlenky od toho, co měl teď uloženo ve skříňce.
Cormaca probudilo, když se Krátura odmístil pryč, tak se k nim přidal, když šli na snídani. Čtyři dlouhé stoly zmizely, nahradil je jen jeden. Liam už tam byl, jedl sám na konci, daleko od ostatních. Sedli si, ale než stačili po čemkoli sáhnout, vyrušil je hlas.
„Vidím, že Scorpius se připojil k Weasleyovým, protože jeho vlastní rodina ho nechce.“ Kian Kerry se usadil vedle nich, vedle něj se výhružně tyčil Cameron. „Pěkný svetr, Malfoyi.“
Albus se nechtěl hádat, tak zamumlal k Rose: „Prostě si ho nevšímej a půjde pryč, nechceme se rvát o Vánocích.“
Scorpius nereagoval, tak se Kian, povzbuzený tím, že starší Weasleyovi byli pryč, obrátil k osobě, která nejpravděpodobněji zareaguje na jeho popichování: „Tak co, Rose, navštěvuje tvá máma mudlovská šmejdka mudly? Na někoho možná může zapůsobit, ale vždycky bude kříženec. Jak říká můj táta, dokonce i podvraťák se příležitostně může naučit dobrý trik.“
Rose prosebně obrátila oči k Albusovi. Byl stejně rozzuřený jako ona, tak udělal Kianovi to nejhorší, co mohl; nechal ho napospas Rose.
Když dostala němé svolení pokračovat, obrátila se na Kiana s úsměvem, což, jak se zdá, arogantního chlapce znepokojilo. „Kiane, poklade, Albus a já jsme tady dobrovolně, Scorpiuse požádali, aby tady zůstal a vyhnul se rodinnému dramatu, ale prosím tě, proč jsi tady ty? Fáma obíhající Starostolec říká, že sekretářka Krystoffa Kerryho se vrátila z dlouhé služební cesty s ním, s postavou vylepšenou drahým kouzlem tak, že by ti při pohledu na ni vypadly oči z důlků. Takže jsi tady uvízl, protože starý dobrý tatík balí budoucí bývalou madame Kerryovou číslo tři, zatímco si tady povídáme?“
Scorpius i Albus sebou trhli. Když Rose Caroline Weasleyová šla někomu po krku, neznala slitování!
Kian se tak rozzuřil, že skoro zpurpurověl. „Tady Cameron tě za tohle dostane na ošetřovnu!“ vyplivl chvějícím se hlasem.
Albus si uvědomil, že situace se začíná vymykat z rukou. Cameron byl na studenta prvního ročníku velice statný, a úsměv v jeho tváři ukazoval, že mu není proti mysli dělat pro Kiana špinavou práci. Jediný způsob, jak přimět velkého kluka ustoupit, bylo ukázat mu, že tady není ten nejsilnější. Albus měl okamžik vnuknutí.
„Cormacu? Neobtěžovalo by tě ukázat Cameronovi, jak správně někoho zastrašit?“
Cormac se usmál. Došlo mu, co po něm Albus chce. Rozhlédl se po profesorech, a když poblíž žádného neviděl, sáhl pod Scorpiusovu těžkou dřevěnou židli a jednou rukou ji se směšnou lehkostí zvedl i se Scorpiusem.
Cameron zbledl, Kian byl ještě více šokován. „C-co jsi zač?“ vykoktal.
Cormac se ušklíbl. „Jsem sporý*,“ poznamenal znuděně s vrčivým ‚r‘.
Cameron s Kianem se rozhodli pojíst jinde. Albus si byl docela jistý, že při jakýchkoli dalších pokusech o zastrašování budou chybět.
„Sporý?“ okomentovala Rose se stejným přízvukem, jakmile Zmijozelové odešli. Všichni se chechtali.
Dojedli pozdní snídani a potulovali se venku v okolí Bradavic. Albus uvažoval, že vyzkouší svůj plášť, ale byl z něj ještě příliš vystrašený. Vyšli přes hřiště a navštívili Hagrida, který pečoval o mládě jednorožce, aby je uzdravil. Rose jediné se povedlo ho pohladit, ale všichni se vystřídali a nakrmili je mrkví.
Navštívili Krumovy na jejich lodi a příjemně je překvapilo, že Violet s Valencií s nimi tráví prázdniny.
Na zpáteční cestě postavili u Brumbálovy hrobky velký sněhový hrad a blízko obelisku obhájců Bradavic vybojovali spontánní sněhovou bitvu.
Když přišli do hradu, teklo všem z nosu a skoro oslepli od sněhu, ale byli šťastní. Albusovi se chvilku stýskalo po domově, ale pokaždé, když viděl radost na Scorpiusově tváři, cítil teplo, které pocházelo z vědomí, že udělal to nejlepší, co mohl. Poznal to i z toho, jak se Rose smála a všeho se účastnila, také cítila, že dělají dobře.
Zůstali ve sklepě a hřáli se u ohně, dokud se neobjevil skřítek Gerty a nedal jim vědět, že večeře je připravená.
Pastorek, Bastová, Flint, Peeksová, Vrčizub, Hagrid, Krumovi a sestry, madame Pomfreyová, sedm studentů z Nebelvíru, šest z Havraspáru, čtyři ze Zmijozelu a pět starších z Mrzimoru, ti všichni se objevili na večeři.
Skřítci ztlumili světla, zatímco Krátura přinesl svůj hořící pudink. Dokonce i zmijozelští vyvalovali oči, když je oslnilo nesčetné množství barev pudinku. Objevila se i vánoční husa se všemi přílohami. Stůl brzy zaplnily pokrmy všech tvarů, velikostí a vůní. Skřítci přijali díky a chtěli se vrátit do kuchyně, když Pastorek povstal.
„Kam si vy všichni myslíte, že jdete?“ zeptal se svým znělým hlasem.
Skřítci se zarazili, nejstarší z nich, s dlouhým vousem, se zeptal: „Je něco, co jsme pro pána nepřipravili? Pán o to měl ale požádat.“
Pastorek se vřele usmál: „To vy jste sebe nepřipravili, že se k nám připojíte.“ Skřítci pomrkávali, nebyli si jistí, co tím chce říct. Pak jim nabídl místa u stolu. Nervózně přistupovali a nacházeli si židle, ale nezačali si nabírat jako první. Nakonec si zvykli, že jsou vítáni, a pustili se do jídla spolu s profesory a studenty.
Krátura si sedl vedle Albuse. Toho příjemně překvapilo, když viděl, že ho doprovázejí dva skřítci.
Jednou z nich byla milá skřítka s velkýma modrýma očima a dlouhými řasami. Měla mašle na obou uších a na sobě hezké šatičky. Mluvila tichým hlasem. Druhý byl zahalený v gumové zástěře, na čele mu trůnily zapomenuté brýle a ruce kryly gumové rukavice dlouhé po lokty. Vypadal také trochu ožehnutě.
„Sweedy a Dinky!“ zvolala Rose radostně.
Sweedy se uklonila. „Jak se má mladá slečna? Sweedy ji už nějaký čas neviděla v obchodě.“ Sweedy byla vrchní prodavačka v obchodě strýčka George na Příčné ulici. Albus ze zkušenosti věděl, že malá skřítka dokázala nespokojeného zákazníka, který se stížnostmi vracel výrobek, změnit v zákazníka veselého, jenž opouštěl obchod s dalšími dvěma sáčky zboží.
Dinky s úsměvem Albusovi zasalutoval. Nikdy neslyšel skřítka promluvit a ani si nebyl jistý, zda to tenhle malý chlapík umí. Strýčkovi to nevadilo, protože skřítek byl génius, když došlo na vývoj nových výrobků. Dinky měl vzácnou nemoc, zřídka se vyskytující mezi domácími skřítky. Říkalo se jí SSDT. Skřítčí syndrom dobrovolného trestání. Ta vznikla, když se skřítek podvoloval trestům za maličkosti a zjistil, že se mu to líbí. Většinou skřítci s tímto postižením zhruba rok poté, co opustili své domácnosti, potrestali sami sebe sebevraždou. Avšak Dinkyho objevila teta Hermiona, jak ohrožuje sám sebe v ulicích Londýna, a přivedla ho do obchodu strýčka George. Tam našel smysl života v tom, že na sobě zkoušel kompletní sortiment Kratochvilných kouzelnických kejklí. Albus věděl, že to tetě Hermioně nesmírně vadí, ale nemohla tvrdit, že nevypadá šťastně a spokojeně. Strýc George naprosto důvěřoval svým dvěma nejmenším zaměstnancům a svěřil jim tajemství své vzrůstající říše, a když skřítci asi před rokem získali status občanů, neváhal a učinil z nich rovnoprávné partnery ve svém podniku.
Albus je představil a Sweedy záhy Scorpiusovi nabídla prohlídku KKK katalogu. Všichni našli vedle svých talířů kouzelné praskavé bonbony, a když je otevřeli, hned si nasazovali bláznivé kloboučky, šermovali hracími šavličkami, Albus si k nim přidal kapesní lotroskop a nový všechnohled. Rozhlížel se jím, ale pak získal příliš ostrý pohled na Vrčizubovy stravovací zvyklosti a rozhodl se jej dát stranou na později.
Pastorek vstal a pozdvihl ruce v gestu nabádajícímu k tichu. Když nastalo, oznámil: „Vím, že skřítci milují famfrpál, ale nemohou ho sledovat, protože bariéry jsou příliš vysoké.“
Ozvalo se sborové souhlasné pištění.
Pastorek pokračoval: „Protože jsem přesvědčen, že bychom měli vycházet vstříc potřebám všech zaměstnanců Bradavic, prosím vás, abyste přešli na famfrpálové hřiště prohlédnout si váš vánoční dárek.“
Nastal nadšený úprk na stadion. Albus, Rose i Scorpius procházeli mezi ostatními, kteří se zaníceně předháněli na cestě dolů. Skřítci radostně pištěli, když uviděli tribunu přiměřenou své velikosti vedle té profesorské. Hned ji vyzkoušeli a zjistili, že zvýšená sedadla a snížené ochranné bariéry jim umožní dokonalý výhled na hřiště. Albus se musel usmát jejich nadšení.
Pastorek k nim přikročil. „Rose, toto je dílo vaší matky. Její zákon mi umožnil letos to předložit školní radě. Měla byste na ni být velmi hrdá.“
Rose stouply slzy do očí, když viděla, jak se šťastná malá stvoření vzájemně objímají a vzpomínají na své oblíbené famfrpálové okamžiky, které mohla zahlédnout jen z dálky. „Jsem hrdá,“ řekla lehce přiškrceným hlasem. Albus ji objal kolem ramen. Scorpius se usmál.
Události toho večera Albuse tak naplnily energií, že po návratu do sklepa vzal svůj plášť, zanechal Rose a Scorpiuse při hraní tchoříčků s Cormacem a šel zpět, aby si ho vyzkoušel.
Užíval si měsíčního světla a zapálených pochodní, když se neviděn procházel po chodbách. Překvapilo ho, když duchovitá forma Arguse Filche vyklouzla ze zdi přímo před ním. Strnul na místě a vyčkával. Stříbřitě bílé oči několikrát přejely chodbu v místě, kde Albus stál. Spektrální kočka upřela pohled přímo na Albuse, ale pak z vrcholu schodiště zazněl skřehotavý smích a Filch vyrazil skrze strop za vzdálenými zvuky vyluzovanými Protivou.
Albus zhluboka nabral dech a okamžitě potlačil potěšený smích. „To bylo skvělé!“ řekl si pro sebe. Znělo legračně, když to říkal a byl pod pláštěm.
Při další cestě si hvízdal. Cítil se rošťácky a neporazitelně, šel najít Vrčizuba a pěkně toho starého skřeta vyděsit!
Myslel si, že slyší jeho hlas, když zkřížil chodbu vedoucí do nebelvírské věže.
Vklouzl do ní. Najednou uslyšel skřeta hned za rohem.
„Propána. Proč takhle visíte hlavou dolů? Mám pocit, že bych s tím měl něco udělat, ale zrovna teď mi uniká, co by to mělo být.“
Albus sebou trhl. Nepamatuje si, že ty pasti kladl on sám?
Náhle Albus uslyšel povědomý znuděný a rozzlobený hlas jen tak mimochodem říkat: „Pokud mě hned teď nesundáte, budu muset něco udělat. Možná se vám to nebude líbit.“
Chytil Liama Donovana? Co ten dělá v této části hradu? Havraspárská věž je na druhé straně.
Albus se rozhodl.
Vyklouzl zpod pláště, složil jej a vsunul do hábitu. Obešel roh.
Liam se otočil a hned ho uviděl: „Jo, to jsi ty, Pottere. Proč mě to nepřekvapuje?“
Vrčizub zkoumal Albuse bez toho, že by ho poznal: „Vypadáte povědomě, ale teď zrovna si vás nedokážu zařadit. Nevíte, proč tento chlapec visí vzhůru nohama?“
Albus rozvázal uzel na provaze a složil Liama na zem tak jemně, jak jen dokázal, i když to s ním přece jen trochu bouchlo. Liam seděl na zemi a třel si čelo v místě, kde se mu vybarvovala modřina.
„Co děláš v této části hradu?“ ptal se Albus. Doufal, že když Liamovi pomohl, ten by mu mohl odpovědět.
Liam vstal: „To je má věc, Pottere. Drž toho tvora ode mě dál.“
Otočil se a odkráčel.
Vrčizub za ním zmateně hleděl. „ Něco jsem od něj potřeboval, ale nemůžu si vzpomenout, co to bylo.“
Hodinu poté na ošetřovně začal Albus konečně tušit, co se stalo. Madame Pomfreyová byla schopná podle Albusova popisu určit, že někdo na skřeta zakouzlil Confundo! Matoucí kouzlo dokázala rychle zvrátit. Skřet na její otázky jen mával rukou, takže vyhnala jeho i Albuse z ošetřovny, protože se konečně chtěla scápat kořeněným vaječným koňakem z ohnivé whisky.
Albus se chystal odejít opačným směrem, ale musel se zeptat: „Pamatujete si něco, Vrčizube?“
Skřet se strašidelně usmál: „Tato informace něco stojí, pane Pottere.“ Albus se chystal naštvaně vybuchnout, když vtom na něj Vrčizub zavolal: „Děkuji za záchranu.“
Albus po chvíli odpověděl: „Není zač.“
Skřet nepříjemně zamrkal. „To ovšem neznamená, že jsme vyrovnaní.“
Albus si zhluboka povzdechl: „Samozřejmě, že ne,“ zamumlal, „to by bylo příliš snadné.“
Myšlenka pro tento den: Tady je, přátelé, jméno, na které jste čekali.
Moira d’Lamer
Moira je irská forma Marie, kořen jména znamená „moře hořkosti“.
Myslím, že to je naše děvče.
d’Lamer je starý okcitánský způsob označit něčí původ d je z, la Mer je moře.
Pozn. překladatelky: Tato postava se vyskytne v druhém dílu, který však autor bohužel nedokončil.
* Sporý – malý, ale silný.