Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn.autorky:

V této kapitole je jedno sporné tvrzení – že Brumbál byl v jeskyni už minimálně jednou předtím, než se tam vypravil s Harrym. V knize se píše, že ji nenavštívil. Ale pokud se člověk zaměří na způsob, jakým na ten výlet připravoval Harryho, těžko se mi tomu věří. Donutí jej přísahat, že poslechne každý jeho rozkaz, jako by věděl, co po něm bude muset chtít. A ví úplně přesně kam jít a co dělat. Když vezmeme v potaz Brumbálovy manipulativní sklony (koneckonců přiměje Snapea, aby ho ten samý večer zabil) a skutečnost, že Harrymu už předtím neřekl spoustu věcí, nezdá se mi těžké uvěřit, že lhal. Dokonce i sám Harry se tomu divil („Byl snad tohle důvod, proč ho Brumbál vzal s sebou – aby ho donutil vypít lektvar, který mu bude působit nesnesitelnou bolest?“ Princ dvojí krve, překlad: Medek). Ale to je pouze můj názor. Považujte to za výklad kánonu nebo lehké pokroucení faktů - jak chcete.

Také: Varování pro tuto kapitolu – je depresivní. Nechci vám nic posouvat, ale vážně, tahle je fakt depresivní. Tu příští nám odvypráví Lily a bude zase humorná. Nebo alespoň o něco humornější, než je tahle…

Pozn. překladatelky: V této kapitole se nachází větší než obvyklé množství narážek na různé kulturní jevy. Jelikož sama autorka ke všem z nich na konci kapitoly přikládá vysvětlení, nehledala jsem jiné paralely.

_______________________________________

Kapitola 21

„Chci vysvětlení,“ požadovala Lily. „Hned.“

Tak přesně tenhle tón použila, když chtěla Luciusi Malfoyovi říct, že by se měl raději sebrat, než se stane terčem posměchu celých Bradavic – a on poslechl. Tón, který použila, když vyhrožovala Bartymu Skrkovi – a on neposlechl. Zpřelámala mu všechny kosti v těle.

Tón, kvůli kterému před ní bradavičtí studenti v panice prchali a její přátelé – a manžel – kývli na cokoli, cokoli, co by mohla chtít.

Očividně to zabíralo i na mezidimenzionální cestovatele. Měli to zkusit už dávno.

Neville si dobře prohlédl její výraz a pak začal vyprávět.

„Zmijozelův medailonek je ukrytý v jeskyni u moře. Kromě krevních štítů a dost ošklivé armády neživých je chráněn lektvarem, který se musí vypít do poslední kapky – dobrovolně. Způsobuje však… psychická bolest je možná ten nejvýstižnější výraz. Kdo ho pije, je nucen vzpomínat na všechny špatné události svého života; prožije znova každou bolestivou, traumatickou chvíli a je proti tomu úplně bezmocný.“

„V Harryho životě se stalo hodně špatných věcí,“ konstatovala Lenka a vůbec ničemu tím nepomohla. „Lektvar nebude vědět, co si vybrat. Možná, že ho to zmate a místo toho mu ukáže strachopudy?“

Neville se natáhl a chytil ji za ruku.

„O tom pochybuju, lásko,“ řekl tiše.

„Takže něco jako tekutý bubák bez jakékoli šance na ochranu,“ shrnul to Sirius. „A není žádný způsob, jak tu tekutinu prostě nechat zmizet? Jak obejít ochrany, aniž by ji kdokoli musel pít?“

Neville zakroutil hlavou.

„Brumbál žádný nenašel,“ řekl. „A to i když po něm pátral opravdu usilovně. Jeho obraz nám později prozradil, že tu jeskyni předtím navštívil několikrát, aby ochrany analyzoval a mohl tak přijít na jiné řešení. Neřekl to Harrymu, ale přesně věděl, co jej čeká, a přesto do toho šel.“

Zhluboka se nadechl.

„Brumbál tam vzal Harryho a donutil jej nalít mu lektvar do krku. Muselo to být strašné. A vše úplně k ničemu, protože ten medailonek byl falešný.“

Neville zaváhal.

„Náš Albus Brumbál té noci zemřel,“ dodal poté a z nějakého důvodu během svých slov velmi pozorně sledoval Severuse.

Všechny pohledy v místnosti se stočily k Albusovi, což působilo skoro až komicky.

Ten si dolil šálek čaje a setkal se bez zaváhání s jejich zraky.

„Zdá se, že jsem byl v jejich světě jiný, zatvrzelý muž,“ vysvětlil klidně. „Samozřejmě že jsem tam ztratil mnohem více než v této dimenzi a obával jsem se budoucnosti, ale stejně – nemohu popřít ten pocit hanby za přestupky svého dvojníka.“

Severus si spojil dvě a dvě dohromady jako první.

„Takže Harry má v úmyslu vypít ten lektvar,“ řekl pomalu, „a na vás ostatních je zničit viteál?“

Neville se nepokojně zavrtěl na židli.

„Ano,“ přiznal. „Je to zatraceně nebezpečný plán, ale po pravdě ten nejlepší, který máme.“

„Nemuselo by to být tak zlé,“ řekla Lenka, ale nezněla moc přesvědčeně. „Harry je na své nejhorší vzpomínky zvyklý. Nepřekvapí ho.“

„To je fakt pitomý argument,“ řekla Lily ostře.

Lenka pokrčila rameny.

„Harry je často pitomý,“ nadhodila, „takže ten argument sedí.“

„Ne,“ nesouhlasila Lily. „Musí existovat jiné řešení. Mohli bychom se o ten lektvar podělit. Nebo vytvořit magickou přepravku. Nebo použít obraceč času a spotřebovat lektvar postupně…“

Neville jenom zakroutil hlavou.

„Bohužel, nic z toho nebude fungovat. Neusuzujeme tak jen z názoru profesora Brumbála – ten lektvar byl podroben důkladnému výzkumu. Podařilo se extrahovat jeho stopové množství z ředitelova těla; analyzoval jej Křiklan a později profesor Snape – ten se na to místo dokonce vypravil a pečlivě zkoumal jeskyni a všechna kouzla obklopující lektvar, protože jsme si mysleli, že by Voldemort mohl klidně použít tenhle druh ochran znovu někde jinde. Žádný z výzkumů neprokázal, že by existovalo ještě jiné řešení, a zdá se nemožné vytvořit protijed.“

Lily znovu otevřela ústa, připravena se hádat, ale Neville ji přerušil.

„Harry má pravdu. Pokud profesor Snape, Křiklan ani Albus Brumbál osobně nenašli jiné řešení, tak žádné neexistuje.“

„Takže prostě necháte Harryho, aby vypil jed?“ zeptal se zděšeně Sirius.

Neville se znovu nervózně zavrtěl.

„Hermiona se o tom s Harrym právě dohaduje,“ řekl. „Oni jsou naši vůdci. Přijmu jejich rozhodnutí.“

Přesto z toho nevypadal zrovna šťastně.

„Půjdu taky,“ prohlásila najednou Lily a stoupla si. Židle zaskřípala po dlaždicích.

Neville zakroutil hlavou.

„Nebudou vás tam chtít,“ nesouhlasil.

„Víš co?“ zeptala se Lily. „To je mi jedno. Chápu, že jste zvyklí dělat si věci po svém, a já uznávám vaše schopnosti, Neville. Ale my jsme taky dospělí a ne děti, které se nechají vodit za ručičku a nekladou žádné otázky. A to, co právě venku probírají, není něco, co mají právo rozhodnout jen sami dva. Já rozhodnu, kdo se pro mě obětuje. Takže tam jdu taky.“

A jak Lily vystřelila z kanceláře, zanechala za sebou ohromeného Nevilla, usmívající se Lenku a velmi pyšného Remuse.

_______________________________________

Ne zase tolik za sebou, samozřejmě, protože Lilyin odchod byl signálem pro všechny. Tak to bylo většinou – Lily ztratí trpělivost nebo učiní rozhodnutí, a všichni se plahočí za ní (‚Jako kachňátka‘ podotkl jednoho večera pohrdavě Severus, ale přesto, když se ocitla v této náladě, bez váhání ji následoval i on).

Ač byla v tomto rozpoložení, nedostala se Lily moc daleko, protože Hermiona a Harry zašli pouze za roh a nyní stáli uprostřed chodby. Tentokrát mu ale Hermiona neplakala na rameni. Spíš vypadala, že se chystá uchýlit k násilí.

Navzájem se měřili odhodlanými pohledy a oba zcela ignorovali nově příchozí. V takových situacích si Remus pokaždé uvědomil, jak blízko si ti dva jsou – jako by si vytvořili svůj vlastní malý svět, do kterého neměli přístup dokonce ani Lenka s Nevillem.

„V našem týmu jsi ta nejcennější osoba, Harry,“ hádala se rozzlobeně Hermiona. „Už jen ze strategického hlediska je úplná pitomost, abys ten lektvar vypil ty!“

„Musím to udělat já,“ Harry neustoupil ani o píď. Dokonce nezmínil ani žádné ‚nebo‘. Zdálo se, že se rozhodl a bude tvrdohlavě čekat, dokud to všichni nepřijmou.

Hermiona však nevypadala, že je ochotná se s jeho rozhodnutím smířit.

„Ty a to tvoje pitomé zachraňování lidí, Harry! Nic ses za ty roky nenaučil, že? Pořád zachraňuješ holky před troly všude, kde můžeš! Jsou i jiné možnosti!“

„Nejsou, a ty to víš.“

„Mohli bychom unést Umbridgeovou, nebo možná Lockharta – oba stejně jenom zbytečně zabírají prostor. Mohli bychom donutit je , aby to vypili. Nebo možná nějakého Smrtijeda.“

Remus i ostatní se nepohodlně ošili, když zaslechli tyto dost nemorální návrhy, nicméně jediný pohled na jeho ženu Remusovi prozradil, že alespoň na chvíli zvažovala ty samé možnosti. Přemýšlel, jestli by měl někdo z nich zakročit a přerušit jejich rozhovor, ale Hermiona ani Harry si jich vůbec nevšímali.

„Ten lektvar se musí vypít dobrovolně,“ odpověděl Harry trpělivě. „Nebuď hloupá, Hermiono.“

„No, tak od toho tu je Imperius, ne?“

Harry se uchechtl a vrhl na ni obdivný pohled.

„Vždycky zapomínám, jak jsi zatraceně nelítostná,“ konstatoval.

„Jsem jen tak nelítostná, jak je nutné,“ střelila zpět. „Prosím, Harry!“

Ale on jen zakroutil hlavou.

„Viděl jsem, jak tu odpornou věc pil někdo jiný, Hermiono, a nemůžu to dovolit. Ne znovu. Mnohem jednodušší je pro mě obětovat sebe než jiné.“

„A očekáváš, že tě tím jedem budu krmit já?“ zakřičela. „Donutíš mě k tomu, i když přesně víš, jak strašné to pro mě bude?“

Pouze pokrčil rameny a unaveně se pousmál.

„Už jsem prostě takhle sobecký,“ řekl. „Prosím, Hermiono. Přijmi to. Pro mě.“

Dokonce i Remus slyšel v jeho slovech tu konečnost – Hermioně muselo být nad slunce jasné, že svůj názor nezmění.

To uvědomění ji zjevně uklidnilo a začala zase vnímat své okolí. Napřímila se, pohledem přeletěla místnost a pak se znovu zaměřila na Harryho.

„Jestli mě k tomu opravdu donutíš,“ promluvila tiše, „nikdy ti to neprominu. Úmyslně mi tím ublížíš, Harry. To opravdu chceš?“

Harry se na ni smutně usmál.

„Co chci já, není na pořadu dne už od Halloweenu 1981, Hermiono,“ řekl jemně. „Omlouvám se. Ale je to nezbytné.“

Hermioně klesla ramena. Vypadala připravená to vzdát. Ale Lily ne.

„Ale my to nepřijmeme,“ vložila se do rozhovoru. „Tohle je náš svět, Harry. Naše viteály. Máme právo rozhodovat. A pokud jdeš do té jeskyně ty, půjdeme s tebou. S vámi všemi.“

Harry si podrážděně povzdychl, a když potom promluvil, bylo to tónem, z něhož bylo patrné, že zatímco Hermioniny námitky mu stály za rozhovor, ty jejich nejsou nic než pouhá nepříjemnost.

„To nepřichází v úvahu,“ řekl.

„Ale ano,“ nesouhlasila Lily. „Vím, že máš tu svoji divnou potřebu nás ochraňovat, Harry, ale ujišťuji tě, že jsme všichni schopní dospělí lidé a umíme se bránit sami…“

„Ne,“ řekl Harry a jeho hlas nedával prostor pro diskuzi. „To není ten důvod, proč nemůžete jít. Já vás tam prostě nechci, Lily. Nikoho z vás.“

Lily se zhluboka, rozechvěle nadechla. Vypadala, jako by ji uhodil. Remus přemýšlel, jestli má zakročit a viděl, jak se ta samá otázka odráží ve tvářích Severuse a Siriuse. Ale čím by vůbec mohl argumentovat? Co v jeho životě mu dává nárok říkat Harrymu Potterovi co dělat a co ne?

„Pak tedy kompromis,“ pronesl Albus a náhlá přítomnost jeho hlasu, plného síly, zkušeností a nesmírné laskavosti, zcela změnila atmosféru v místnosti. „Ostatní zde zůstanou. Ale půjdu s vámi já.“

„Ne,“ zamítl Harry znovu, ale dokonce ani jeho konečné slovo se nedalo měřit se slovem Albuse Brumbála.

„Ano,“ řekl. „Obávám se, že dokážu být stejně tak tvrdohlavý jako ty, Harry. Až doteď jsem dodržoval svůj slib a nevměšoval se. Jsem si vědom toho, že jste si ten slib vynutili nejen jako zkoušku, ale také jako nezbytnost. Avšak tuto situaci vytvořilo mé jiné já, a já jsem tudíž do celé věci dosti zapleten. A stejně tak jako si nárokuješ vypít ten lektvar kvůli mým činům, já si nárokuji být u toho přítomen – ze stejných důvodů.“

„Ne,“ zopakoval Harry, ale jeho rozhodnost slábla.

Albus se usmál. „Dovol starci, aby se alespoň pokusil napravit své chyby, Harry.“

„Ne.“

„Ano, Harry,“ tentokrát promluvil Neville, klidný a vyrovnaný a s přesvědčením zrozeným z naprosté oddanosti. „Dokážu pochopit, proč tam nechceš ostatní. Ale profesor Brumbál by nám mohl být velikou pomocí. Nevzít jej s sebou by bylo hloupé.“

„Mezi obětním beránkem a Jidášovou kozou je rozdíl,“ řekla Lenka a nedávalo to vůbec smysl.

Harry přesto stále váhal. Ale poté Hermiona zvedla zrak z podlahy, na kterou soustředěně zírala, a setkala se z jeho pohledem.

„Prosím,“ zašeptala. „Prosím, Harry.“

A Harry to vzdal.

_______________________________________

Albus, Neville, Harry a Hermiona odešli po obědě. Neville vypadal zasmušile, Harry se choval, jakoby se ho to netýkalo, Albus jim všem na rozloučenou povzbudivě pokývl a Hermiona se vyhýbala všem pohledům.

Lenku nechali bez vysvětlení s ostatními a ona se k nim nepřidala, aby se rozloučila.

Remus strávil první tři hodiny jejich nepřítomnosti se svými přáteli a neúspěšně se je snažil uklidnit. Severus se trápil tím, jak Hermiona zvládne nalít do Harryho ten lektvar, Sirius byl naštvaný, že Neville netrval na tom, aby je mohli doprovodit všichni, a Lily zůstávala podezřele tiše (pouze skutečnost, že dokonce ani ona již před pár hodinami nedokázala vystopovat jejich přemisťovací trasu, dodávala Remusovi klid, že nepozorovaně nevyklouzne pryč a nebude Harryho a ostatní následovat).

Když pak na kopce okolo Bradavic padl soumrak, Remus vzdal snahy pomoci svým přátelům k duševnímu klidu – beznadějné případy – a vydal se hledat Lenku.

Našel ji na vrcholku Astronomické věže. Bylo zde velmi chladno a ledové poryvy větru oslabovaly dokonce i zahřívací kouzla. Drobná dívka to však zřejmě vůbec nevnímala. Vlasy jí létaly všude kolem hlavy, plášť se za ní vzdouval a vypadala jako jedna z romantických hrdinek Tennysových básní. Celou svoji pozornost zaměřovala na bradavické brány, odsud dobře viditelné, kam by se její přátelé po návratu přemístili.

„Proč jsi nešla s nimi, Lenko?“ zeptal se. Už ji trochu znal a věděl, že nemá smysl chodit okolo horké kaše.

Začala, jakoby si ani nebyla vědoma jeho přítomnosti, a nespustila zrak z brány.

„Nechtějí, abych se zranila,“ řekla tiše a její slova skoro odnesl vítr. „Dívat se na to, co bude muset Harry udělat, bude strašně bolet a já bych na to nikdy nezapomněla. A to oni nechtějí.“

„Ale ostatní to bude bolet taky,“ namítl Remus a myslel přitom na Hermioninu zoufalou tvář. „Je to proto, že jsi nejmladší?“

„To proto, že já jsem ta, které se nejlépe daří působit nevinně,“ řekla lehce. „Nemohou ochránit všechny ostatní, tak se snaží ochránit alespoň mě. Zachránit někoho je pro ně mnohem důležitější než další hůlka. Takže neprotestuju.“

Remus se domníval, že tomu všemu už konečně rozumí, hlavou i srdcem, ale její slova jako vždy vyvolala více otázek než odpovědí.

„Proč?“ zeptal se tedy a bolestivě si uvědomoval vlastní bezmoc. Ale věděl, že je ta otázka důležitá, že je klíčem k tomu, aby té čtveřici dokázal porozumět a pomoct. „Chápu, proč mi vyprávíš ty příběhy, Lenko, a jsem za to vděčný. Chceš, abych vás pochopil, vás všechny. Ale mně se to nedaří. Připadá mi, že mi něco uniká, něco ohromně důležitého, co se vás čtyř týká, a bojím se, že tě zklamu a nepochopím to včas.“

Lenka poprvé odvrátila zrak od brány a pohlédla na něj.

„Pochopíte,“ řekla klidně a naprosto přesvědčeně. „Možná že ne přímo vy, Remusi – myslím, že to Lily udělá ten poslední krok – ale pochopíte. Věřte Lachesis, že vás povede správným směrem.“

„Ale proč?“ zopakoval bezmocně Remus. „Hermiona a Harry – jsou tak zlomení. Zdá se, že se nepřetržitě bojí jeden o druhého, ale je to jiné než ty a Neville. Proč? Co se jim stalo?“

Lenka mlčky zírala do noci a pro jednou byly její oči stejně tak staré a vědoucí, jako oči těch třech.

„Bylo nebylo,“ začala svým obvyklým zpěvavým hlasem, „žil byl jeden princ, který vlastnil velký, převeliký poklad. Jednoho dne mu ten poklad, dvě části, které doplňovaly Zlaté trio, ukradl Velký had a…“

Odmlčela se, zhluboka a rozechvěle se nadechla, a pak najednou zatřásla hlavou tak silně, že se jí téměř bílé vlasy rozlétly kolem tváře a celou ji zakryly.

„Takhle to nepůjde,“ zašeptala sama pro sebe. Rozhostilo se dlouhé ticho a Remus cítil, jak se něco ve vzduchu změnilo.

„Harry, Hermiona a Ron byli na útěku tři měsíce,“ řekla poté a hlas měla tak odlišný, naprosto bez jakéhokoli výrazu, prázdný a zlomený, že na ni Remus pouze užasle zíral. „Dění na svatbě a smrt Ginny jimi hluboce otřásly. Našli medailonek, ale netušili, jak pokračovat. A potom je chytili. Hermioně a Ronovi se podařilo odvést pozornost od Harryho, ale už nedokázali utéct, takže je unesli do Malfoyova sídla. Po tři týdny je věznili v cele hned vedle mě. Nikdy jsem je neviděla, ale slyšela jsem křik a já…“

Znovu se odmlčela, zachvěla se a ve snaze se uklidnit se pevně objala pažemi.

„Harry zkusil všechno, aby je našel, ale nepodařilo se mu to. Takže se vplížil do Bradavic; v té době tam byl ředitelem profesor Snape. Ten stále předstíral, že špehuje pro Voldemorta, a snažil se přitom udržet studenty v co největším bezpečí. I když se opravdu snažil, nebylo toho mnoho, co mohl dělat.

„Nicméně Harry za ním přišel a vyžádal si Felix felicis, ve víře, že s lektvarem štěstí se zvýší jeho šance Hermionu a Rona najít. Zjistil, že profesor Snape je stále věrný Brumbálově straně, a dostal lektvar. Spolu s varováním, aby si ho nevzal příliš.“

Hluboký nádech, další zatřesení hlavou.

„Samozřejmě, že jej neposlechl,“ zašeptala. „Bral si lektvar každý den a noc po celé tři týdny a stal se jím posedlý. Pátral a hledal, nespal, nejedl, vůbec se nestaral o svůj vlastní život. Nakonec zavraždil Luciuse Malfoye a našel je, spolu se mnou. Ale Ron byl mrtvý a Hermiona… zlomená. To byla Harryho poslední velká ztráta a dosud se z toho úplně nevzpamatoval. Vůbec nepovažuje svůj život za důležitý, snad jen kvůli tomu, aby mohl být užitečný ostatním. Nemá nic, na co by se mohl těšit. Je jako Král rybář. Jenom počítá dny do své smrti.“

Odmlčela se a Remus si byl náhle znovu vědom větru, který kolem něj kvílel. Vítal jeho sílu, protože se cítil zevnitř i vně zcela otupělý.

Ten příběh byl neuvěřitelný – tři mladiství na útěku, odkázáni sami na sebe, Severus jako ředitel Bradavic, obelhávající Voldemorta, Lucius zavražděný Harrym a Hermiona… zlomená…

Avšak jakmile se jeho mysl zbavila představ, které na něj stále útočily, ucítil zvláštní vyrovnanost a přijetí. Jakoby už dávno tušil, že se něco takového přihodilo. Hluboko uvnitř jej to vůbec nepřekvapilo, pouze toho na něj bylo moc. Když pozoroval Lenku, jak znovu obrátila svoji pozornost k bradavické bráně, uvědomil si, že její předchozí příběhy tvořily jen základ pro tento hlavní. Že v něm vzbudila nevědomé pochopení ještě předtím, než si to sám uvědomil.

Kousky skládačky se v jeho mysli přeskupily a přerovnaly a poskytli mu zcela nový pohled na čtyři cestovatele, kteří už více nebyli cizinci.

A poprvé při pohledu na ni necítil podrážděnost, lítost nebo zmatek, ale úctu.

„Proč jsi ten příběh podala takto?“ zeptal se, protože všechny ostatní otázky si ještě potřeboval promyslet.

Pohlédla na něj svýma velkýma modrýma očima, které byly plné věcí, které vnímala a kterým rozuměla. Věcí, které si pamatovala a nikdy nemohla vyslovit.

„Pohádky, příběhy a věštby dávají událostem smysl. Dokážou je správně uspořádat. První to, pak ono; královna zemře, a pak ze zármutku i zemře král. Uvádí důvody. Ale některé věci smysl nedávají a předstírat opak je lež. Já nelžu.“

Znovu od něj odvrátila pohled, pátrala po bradavických pozemcích a našla místo, kam by se měli vrátit. Jako by je mohla přivolat pohledem, jako by její tichá hlídka mohla způsobit nějakou změnu.

Kdo ví? pomyslel si Remus. Možná ta dívka se srdcem plným vizí může změnit realitu, stejně jako změnila jeho.

Remus mávl hůlkou, aby kolem nich rozmístil ohřívací kouzla. Pak si stoupl za ni, aby ji ochránil před chladem.

„Počkám s tebou,“ řekl tiše do tmy. „Tak dlouho, jak bude třeba, Lenko.“

„Já vím, pane profesore,“ odpověděla klidně. „Vždy jste se mě snažil chránit. Není vaše vina, že to nikdy nevyjde.“

_______________________________________

Skoro odbila půlnoc a venku se rozprostírala hustá tma, když se cestovatelé vrátili.

Albus vypadal staře a ustaraně a hrůzu v jeho očích nedokázal Remus pojmenovat.

Neville měl tvář jako z kamene tvář a nikdo nenašel odvahu na něj promluvit.

Hermiona plakala, obličej plný skvrn, z očí jí tekly potoky slz. Ani se nesnažila to před nimi skrývat.

A Harry byl v bezvědomí, ležel na vznášejících se nosítkách, tak klidný a tak bledý, jako by se už nikdy neměl pohnout.

_______________________________________

Pozn. autorky: Lenka v této kapitole nešetří narážkami:

Jidášova koza = v současnosti už většinou neexistující praktika na jatkách: Koza je vycvičena k tomu, aby vedla ovce a ostatní zvířata na jatka. Jelikož koza byla vždy ušetřena, nebála se a ostatní zvířata ji tím pádem pokojně následovala, aniž by pojala podezření. Obětní beránek samozřejmě odkazuje na Krista.

Jedna z hrdinek Tennysových básní = odkaz na "Lady of Shalott" (PB: Paní ze Shalott, artušovské legendy – https://cs.wikipedia.org/wiki/Pan%C3%AD_ze_Shalott)

Lachesis = druhá z Moir, bohyní osudu. Spřádá vlákna života a v některých případech určuje lidský osud. (PB: https://cs.wikipedia.org/wiki/Moiry)

Král rybář = Král, který měl v držení Svatý Grál. Byl těžce raněn a čekal pouze na Vyvoleného, který nad Grálem převezme ochranu. Král rybář očekává, že jakmile se tak stane, tak zemře. Místo toho jej však vyléčí hrdinův dotaz. (PB: To je výklad podle Chrétiena de Troyes. Podle jiných krále postihne nemohoucnost a čeká na vyvoleného, který se postará o království. Stane se tak díky tomu, že vyvolený správně použije magii Grálu. Verze se různí, někde královo zranění/prokletí vůbec vysvětleno není – https://en.wikipedia.org/wiki/Fisher_King)

„Královna zemře a pak ze zármutku zemře i král“ = to je obrat z výkladu ‚zápletky‘ prozaika E.M. Forstera z jeho skvělých přednášek ‚Aspects of the Novel‘.