Preklady fanfiction Harryho Pottera

24. Stín pochybností

Poznámka autora: Tak jsme tady. Konečně jsme dorazili k závěrečným kapitolám. Děkuji, že jste četli a chválili. Doufám, že toho nebudete litovat. Také doufám, že jsem napsal tolik zvratů, že nedokážete odhadnout, co bude následovat!

Tak bez další diskuse, abych se nedostal do potíží, jako se mi tu už v poslední době párkrát stalo :-) Zde je začátek konce!

A jako vždycky – jsem jedno ucho! Prosím, komentujte a komentujte! (Mám absťák!)

Slova Viktoriina běsnění se rozšířila po celé škole a Zmijozelové se jí vyhýbali širokým obloukem. Dominique, kterou vždycky dráždil život ve stínu její sestry, s ní teď pravidelně dobrovolně jídávala. Zdálo se, že když slyšela svou zdánlivě na sebe soustředěnou sestru někoho tak vášnivě hájit, vyléčilo to pěkných pár let se vyvíjející rozpor. Albus si jen přál, aby dokázal objevit u svého vlastního bratra nějakou dobrou vlastnost, která by odčinila prohřešky a stejným způsobem překlenula mezeru mezi nimi. Bohužel, James zůstal Jamesem, tím arogantním šprýmařem, zaměřeným na to, aby ničil život svého malého bratra.

Týdny poměrně rychle plynuly. Při vyučování se spíše začala opakovat probraná látka, než aby získávali nové poznatky.

V lektvarech Albus stále patřil k nejlepším studentům. On, Rose a Scorpius – s úspěchem častějším než neúspěchem – na úkolech spolupracovali a dosahovali u svých výtvorů toho správného odstínu a odpovídajícího účinku. Flint ještě na Albuse čas od času tázavě hledíval, ale Albus ty pohledy začal chápat. Pro profesora byl Albus fascinující exemplář a živoucí ztělesnění jeho teorií. A když Albus toto jednání pochopil, už ho to podrobné zkoumání neobtěžovalo.

V kouzelných formulích Albuse stále ještě trápilo nejvíc problémů. Profesorka Patilová byla trpělivá, ale velmi náročná a její bleskurychlý styl výuky nenechal příliš prostoru někomu, kdo zápasil s překážkami. Scorpius si stále vedl lépe než Rose, ale doháněla ho. Albus už nepoškozoval zařízení třídy, ale při jedné pamětihodné příležitosti, když se učili jednoduché rozmnožovací kouzlo na rýsováččcích, nad ním ztratil kontrolu a způsobil většině třídy velkou bolest. Rose si vybírala rýsováčky z vlasů ještě týden potom. Scorpius se Albusovi svěřil, že si jeden vytáhl ze zadku o tři dny později, když si na něj sedl – naprosto nechápal, jak se tak dlouho nepozorovaně udržel v jeho hábitu. Albus propadal zoufalství nad nadcházejícími závěrečnými zkouškami; byl duben a červen se rychle blížil.

Historie kouzel byla stále víc a víc fascinující a znepokojivá. Nezdálo se, že se Hemophilias drží osnov, jeho blábolení na sebe vždycky nenavazovalo. Někdy mluvili o dávné minulosti, a pak začal o věcech, které nabyly významu před několika lety. V Hemophiliasových světlemodrých očích se nikdy neukázaly emoce, mluvil stejně znuděně o událostech dobrých i zlých. Jediná výjimka nastala, když se jednoho dne rozhovořil o Grindelwaldovi.

Mluvil o polovině dvacátého století, když se najednou ztratil v myšlenkách. Hledě nepřítomně nad jejich hlavy, upravoval si krajky na manžetách. Albus si uvědomil, že v tom okamžiku nevnímal nikoho ve třídě.

„Ve čtyřicátých letech dvacátého století se Pán zla Grindelwald přehnal východní Evropou jako mor; ti, kdo se k němu připojili, byli jen v nepatrně větším bezpečí než ti, kdo mu odporovali. Byl oddaný jen sám sobě a svému cíli, úplnému podrobení si všech mudlů. K dosažení tohoto cíle vyvolal magické tvory, kteří po této zemi nekráčeli už stovky let. Přízraky, neživí, golemové, nic mu nebylo příliš nebezpečné. Mí lidé se snažili zůstat mimo boj, ale naše vlast byla napadena stejně jako ty druhé. Grindelwald nám slíbil, že budeme moci zůstat neutrální, ale jeho sliby se měnily ze dne na den, jak potřeboval stále víc a víc temna, které se pokoušel využít. Nakonec zůstal jen jeden člověk, který ho mohl zastavit. Máte velké štěstí, že to dokázal.“

Nepatrně se otřásl, než pokračoval v popocházení a výuce. Albus, Rose a Scorpius si vyměnili rychlý pohled. „To nebylo děsivé. Kdepak, vůbec ne,“ zamumlal Scorpius a Rose na něj zasyčela, aby byl zticha, zatímco si zuřivě psala poznámky.

Obrana byla ale suchá jako kus starého toustu. Když uvažoval o rozdílu v přístupu, nemohl nesrovnávat s Pošukovými úvahami o odvedení pozornosti a zaměření nesprávným směrem. Albus vážně uvažoval o tom, že tu knihu svému profesoru obrany dá přečíst.

Den za dnem plynul, ale Albus nikdy neztratil ze zřetele starobylou minci, prostě mu to nedovolila. Bez ohledu na to, jak daleko od ní odešel, vždycky se objevila v jeho hábitu. Pověděl Rose a Scorpiusovi, v jakém stavu našel Vrčizuba a jak se choval Liam na Štědrý den. Dodal jim tím látku ke spekulacím, ale pohybovali se v bludném kruhu. Když poslal tátovi sovu s dotazem na vyšetřování, dozvěděl se jenom, že stále probíhá.

Rose se Scorpiusem prováděli výzkum na vlastní pěst, ale nikam se nedostali.

Diana využila každou volnou chvíli k tréninku na jejich utkání s Nebelvírem. Byla přesvědčená, že by měli získat tolik camrálů, kolik jen zvládnou, aby vyhráli pohár. Zoufala si, jestli Scorpius vůbec dokáže letět rychleji než Nebeský blesk. Albus musel přiznat, že má pravdu. Ukázalo se to o týden později, když se hrál zápas Nebelvír proti Zmijozelu.

Zmijozel projevil mnohem víc týmové práce než v předchozí hře. Paige ochránili před všemi potlouky, když to potřebovala, a ona pěkně zatápěla Graysonu Woodovi, i když ne tak, jak to dokázala Dominique s dvojčaty proti Maxi Gatesovi.

Na zmijozelské straně proklouzl camrál obručemi z tolika úhlů, že Roq MacNast musel požádat o oddechový čas a doprovodit zmateného Maxe k zemi a zakouzlit na něj prudké Aguamenti, aby jej z toho probral. Hra byla docela ztracený případ, ale Zmijozelové z ní udělali podívanou. Ve chvíli, kdy se James vystřelil kolem Sloana, aby v brilantní spirále polapil zlatonku, bylo skóre 230 k 120. Viktorie, která si všimla lepší týmové práce týmu v zelené, vznešeně utrousila: „Ráda vidím, že jim někdo vtloukl do hlav trochu rozumu.“ Albus viděl, jak na druhé straně hřiště Dominique obrací oči v sloup.

Skřítci byli ještě nadšenější než studenti. Už na minulou hru jich přišlo o trochu víc, ale při této byla skřítčí tribuna obsazená víc než dvojnásobně, nejvíc přáli Nebelvíru.

Koneckonců, Zmijozelové v minulosti neměli se skřítky nejlepší vztahy. Přestože byl Albus zoufalý z přesné hry nebelvírské koleje, musel se usmívat, když viděl v těch malých tvářích radost nad tím, že se mohou účastnit. Albus si slíbil, že tetě Hermioně pošle sovu a jménem skřítků jí poděkuje.

Mrzimorský tým se vracel do hradu v patách slavícího červenozlatého davu rozmrzele, obzvlášť Scorpius. 

Tu noc se Albusovi zdál další znepokojivý sen.

Kráčel mezi stromy podél zurčícího potoka krajinou zvlněnou zelenými kopci, kterou nikdy předtím nespatřil. Zastavil se na mýtině a usedl na skalku, vedle níž se nacházelo jezírko. Cítil se jako ve snu po té noci, co se učil létat. Vnímal to stejné odloučení. Hleděl na svou tvář odrážející se ve vodní hladině, cítil, jak se jí dotýká vánek; všechno to vypadalo neskutečně.

„Zdráv buď.“

Vzhlédl, ne tak překvapený, jak si myslel, že by měl být. Tam na skále seděla ta samá krásná mladá dáma se špičatýma ušima, kterou už viděl u Cormacovy postele. Bosou nohou nepřítomně čeřila vodní hladinu, ale její jasně modrozelené oči se na něj upíraly velmi intenzivně.

„Máš pro mě nějaké jméno?“ zeptala se tiše.

Albus se cítil podivně klidný, když zavrtěl hlavou. Pokývla si pro sebe, jako by to čekala. Na okamžik zírala do vody a pak řekla: „Čas se nachýlil, je třeba, aby ses připravil.“

„Jak? Jak to mám udělat?“ ptal se Albus chvějícím se hlasem.

Vzhlédla k němu zpět a s lehkým úsměvem s ním zkřížila pohled. „Věř si, svým instinktům, poznáš, až to uvidíš. Své přísahy pomni.“

Albus se s trhnutím probudil, prudce se posadil na posteli. Nezvladatelně prudce dýchal. Zavřel oči a snažil se uklidnit nervy. Cítil, že na jeho posteli s ním něco je, rychle tam otočil lampičku. Byl to Kublaj. Malé zvíře na něj zíralo s podivnou zvědavostí, stejně hledělo na minci noc poté, co ji hodil do jezera a pak ji po probuzení znovu našel. Malá kočka se přiblížila a stulila se Albusovi po boku. Otočila se a pootevřela jedno ospalé oko, jako by ho povzbuzovala, aby si také lehl. Albus si uvědomil, že jeho dýchání se zklidnilo a srdce mu v hrudi už tak prudce nebije. Přijal kocourkovu nevyslovenou radu, zhasl a ulehl. Ruku vysunul zpod pokrývky a škrábal Kublaje za ušima, dokud neupadl do bezesného spánku. Když se později toho rána probudil, kocourek už byl zpět u Scorpiuse a tvrdě pochrupoval. Albus sáhl pod polštář a vylovil minci, o níž věděl, že ji tam najde, prohlížel si ji s ozvěnou slov Cormacovy mamky v uších: „Věř si, poznáš to...“

„Doufám,“ zamumlal si pro sebe.

Než odešli ze sklepa na snídani, vzal si Albus Cormaca stranou. Řekl malému chlapci o své noční návštěvnici.

Cormac pokrčil rameny. „Má tě ráda,“ uzavřel.

„Jak to myslíš?“ vyhrkl Albus. Cormac se jen usmál a odešel za Gasem. Co asi dělá, když se jí někdo nelíbí? pomyslel si Albus.

Ten týden měl Nebelvír bojovat o pohár s Mrzimorem. Obě koleje byly napjaté a podrážděné. Hodiny s Nebelvírem se staly těžkou zkouškou. Callum s Allenem byli zvlášť zlí. To úterý večer Scorpius prohledával knihy o chytání ve snaze najít způsob, jak kompenzovat Jamesovu zdánlivě nepřekonatelnou výhodu. Zašel dokonce tak daleko, že si vypůjčil Albusovu knihu Nepoužívejte hlavu jako odrážečskou pálku....

„To je nemožné!“ zavrčel naštvaně tu noc ve sklepní společenské místnosti. Shodil všechny knihy na zem. „Jediný způsob, jak porazit to zatracené červené koště, je ujistit se, že se neobjeví na hřišti!“ Jeho hlas se pomalu vytrácel. Pak se na Albuse přemýšlivě zahleděl: „Albusi...?“ začal.

Ale ten ho přerušil: „Nepůjčím ti plášť, abys ho šel ukrást. Kromě toho je v kanceláři strýčka Nevilla v trezoru za dveřmi, které vyrobili skřeti.“

Scorpius se zklamaně sesul v křesle.

Rose vyskočila; pergamen, s nímž pracovala, uhodil o podlahu. „Co to říkáš, trezor, ke kterému skřeti vyráběli dveře?“

Albus pokrčil rameny. „Je v kanceláři strýčka Nevilla, ve čtvrtém patře arboreta. Má tam spoustu věcí… myslím, že je to skladiště všech bradavických cenností. On je jediný, kdo k němu zná heslo.“

Rosina tvář nabyla zamyšleného výrazu. Druhý den odeslala sovu.

Rosina sova Celestina vyděsila půlku Velké síně svým pištěním, když se při večeři objevila s dopisem. Albus, který stále přemýšlel, jestli se má zmínit o svém snu, si nemohl nevšimnout triumfálního výrazu na Rosině rozespalé tváři.

A když Celestině podstrčila kousek své hovězí pečeně, přečetla si dopis, pak se otočila a přisunula mu ho. „Možná tě bude zajímat,“ řekla a prstem hladila Celestinu na hlavičce. Sova si vychutnávala její pozornost.

Albus se naklonil tak, aby Scorpius mohl číst zároveň s ním.

Milá Rose,

byl jsem překvapený, když jsem dostal Tvůj dopis, mohla bys svému chudákovi strýci Billovi napsat častěji. Mimochodem, to je narážka! Máš pravdu, Vrčizub pracoval u Gringottů na Příčné ulici. Byl prolamovačem dveří pro trezory 36 – 122. Prolamovač je prostě skřet, který se specializuje na prolomení kombinace trezorových dveří v případě, že skřet, který znal kombinaci, opustil pracovní poměr u nás, nebo se ho týká nešťastné snižování stavů. Neptej se na podrobnosti, skřetí personální politika by ti přivodila noční můry! Vrčizub byl v dobré pozici, stoupal výš příčku po příčce, ale když se přepočítal v odhadu vlivu známostí jednoho ze svých poskoků, byl vyšachován. Mezi skřety se ten, kdo nedokáže rozpoznat uchvatitele a rozdrtit jeho útok, považuje za nevhodného zaujímat své pracovní místo. To je vážný delikt. Nepřekvapuje mě, že se o sebe dokázal postarat. Musím říct, že ze všech skřetů, s nimiž jsem pracoval, mě tenhle nejvíc znervózňoval.

Doufám, že Ti tato informace bude k užitku. Nebuď ke mně jako k cizímu, Rosičko.

Strýček Bill

Rose se usmála a poslala Celestinu zpět do sovince. „Když jsi mi řekl, kde jsi narazil na Liama s Vrčizubem, a pak zmínil dveře od trezoru, uvědomila jsem si, že tou chodbou se vzhůru dostaneš jen k nebelvírské věži, ale pokud jdeš po schodech dolů, dojdeš k arboretu!“

Scorpius vypadal zmateně. „Jak to víš?“

„Zná nazpaměť plán Bradavic,“ vysvětlil mu Albus.

Rose roztomile nakrčila nos.

Scorpius ji okázale ignoroval. „Takže Liam by mohl na Vrčizuba seslat Imperius, a tak proniknout do trezoru?“

Rose přikývla. „Jestli tam měl Albusovu hůlku, tak možná i Liamovu. Mohl se pokoušet ji získat.“

Albus naslouchal jejich úvahám o možných motivech Liama Donovana jen na půl ucha, Instinkt mu říkal, že na tom něco je, ale z nějakého důvodu měl pocit, že to ještě není to pravé.

„Jdu poslat sovu mámě, aby zjistila, jestli je možné najít o Liamovi na ministerstvu nějaký záznam. Mohla bych se zmínit, že zaútočil na Albuse, a proto máme strach a chceme o něm vědět víc,“ dovolila si navrhnout Rose. Albus roztržitě přikývl.

Ten čtvrtek dostala od maminky sovu, jíž oznamovala, že Liamovy studentské záznamy byly zapečetěné. Teta Hermiona se domnívala, že v jeho minulosti se muselo vyskytnout něco, co bylo nutné držet v tajnosti pro jeho ochranu, ale to bylo všechno, co mohla zjistit.

„Jediný důvod, proč by student měl mít zapečetěné záznamy je ten, že byl svěřen do soudní péče poté, co ho odebrali rodičům,“ domnívala se Rose, když o tom mluvili při večeři. Scorpius zaletěl pohledem k havraspárskému stolu, kde Liam jedl opět sám. „Když se nad tím zamyslíte, je ideální podezřelý. Je toho schopný. Ty bys to měl vědět nejlíp, Albusi. Havraspár se Zmijozelem měli ten den, kdy zaútočil šílený potlouk, hodinu létání před námi; mohl na něj uvrhnout to kouzlo. Neúčastnil se famfrpálového zápasu, tak mohl klidně v tunelu seslat na Cormaca Imperius a omráčit Lilith.“ Rose se nadchla. „Byl u toho, když jsi našel zmateného Vrčizuba, a choval se podezřele, když ses ho na to vyptával. To souhlasí!“

Albus pohlédl na stříbrovlasého chlapce. Všechno opravdu souhlasilo, ale ještě si nebyl úplně jistý.

„Ale jaký má motiv?“ dodal.

Rose mu skočila do řeči: „Sám jsi to řekl. Myslí si, že je nějaký rodící se Pán zla a ty jsi jeho Nemesis nebo co.“

Scorpius přikývl: „Koneckonců všechny útoky mohly být zaměřeny proti tobě. Byl jsi na obou famfrpálových zápasech a na hodině létání taky. Lilith byla přímo pod tebou, když byla omráčená, proto jsi to tak dobře viděl. Úhel, kterým procházel paprsek, byl přímo v tvém zorném poli, mezi tebou a chodbou. Všechno to sedí, kamaráde!“

Hleděli na něj, když o tom přemítal.

„Ale jak to, že ví o Cormacovi?“

Oba zasténali nad jeho tupostí.  Albus cítil, jak mu tváře rudnou zlostí, prostě se mu to celé pořád nějak nezdálo. Rose si se Scorpiusem vyměnila významný pohled.

„Co?“ vyštěkl Albus.

„My jsme na to přišli, ty jsi na to přišel, nakonec Liam je dost chytrý na to, aby byl v Havraspáru,“ domlouvala mu Rose prosebně. „Všechno do sebe zapadá. Půjdeme to říct strýčkovi Harrymu, než se o něco pokusí při zápase, ano?“ Albus věděl, že je tvrdohlavý, ale zakroutil hlavou: „Nevím proč, ale nemyslím si, že je to Liam.“

„Jsi si jistý, že to nechceš protahovat jen proto, že se ti líbí hrát si na hrdinu?“ řekla Rose podrážděně.

Albus na ni zahlížel, ale všiml si, že Scorpiusova tvář se napjala a zchladla. To dělal jen tehdy, když nechtěl, aby bylo vidět, co si myslí.

„Souhlasíš s ní?“ vyptával se Albus. Scorpius na něj chladně pohlédl.

„Všechno to do sebe zapadá, kamaráde, sám vidíš, jak dobře, nemáš důvod o tom pochybovat.“

Albus si připadal zrazený a rozzlobený: „Takže teď s ní souhlasíš?“

Scorpius pokrčil rameny. Albus na oba zlostně hleděl. Vstal a odešel. Slyšel Scorpiuse, jak mumlá na Rose, ať ho nechá jít.

Jak procházel chodbami, snažil se vypořádat se svými pocity. Nevěděl, proč brání Liama. Měl motiv i příležitost. Rose a Scorpius byli dva nejlepší studenti ve svém ročníku a znovu a znovu se ukazovalo, že jsou chytřejší než Albus. Albus prostě nemohl dostat z hlavy představu, jak se před jeho očima Liam zhroutil do židle v Pastorkově kanceláři tenkrát po souboji. Albus v té chvíli viděl chlapcovu unavenou rezignaci, víru, že se nikdo nechystá ho bránit. Kdyby neměl rodiče, vysvětlovalo by se to tím. Napadl Albuse bez důvodu prostě jen proto, aby viděl, jak ten na něj zareaguje v nebezpečí. Proč by se měl předvádět jako hrozba, kdyby chtěl intrikovat v zákulisí, hrát neškodného? Nesnažil by se splynout s ostatními? Vystoupit do popředí a projevit se jako ohrožení, to nedávalo smysl.

Té noci už ležel v posteli za zataženými závěsy, když přišel Scorpius. Albus si nedovedl vysvětlit, proč je naštvaný, ale zatím s ním ještě nechtěl mluvit.

Přišel pátek a Albus měl s oběma tichou domácnost. Bylo to iracionální, dobře to věděl, ale prostě se přes to nemohl dostat. Rose se snažila přimět ho, aby o tom mluvil, ale Scorpius chápal, že potřebuje prostor. Albus si připadal jako mizera, s Rose se na sebe nikdy nezlobili déle než jeden den, ale nechtěl se vzdát.

„Tak jo! Jak chceš!“ zasyčela na něj, když se kolem něj po přeměňování prosmykla v zlostných slzách. Chtěl jít za ní a omluvit se, ale neudělal to.

„Víš, že jsi cvok, že ano?“ zamumlal Scorpius, když ho dohnal v síni. Albus si povzdechl: „Já vím.“

Scorpius ho zastavil, ruku mu položil na paži. „Tak proč se takhle chováš?“

Albus se k němu otočil: „Protože vím, že Liam to není, a vy si myslíte, že jsem slávychtivá primadona jen proto, že s vámi nesouhlasím!“ vyhrkl zlostně.

Scorpius se ušklíbl. „Slávychtivá primadona? To sedí.“

Albus se snažil zůstat naštvaný, ale prostě to nedokázal. Rozesmáli se, zachytili nějaké podivné pohledy od studentů procházejících kolem, ale bylo jim to jedno. Po pár minutách snahy se ovládnout se Albusovi povedlo vypravit ze sebe, zatímco si utíral slzy z očí: „Je mi líto, že ses ocitl uprostřed tohohle.“

Scorpius si odfrkl: „To má být něco nového?“ Usmáli se na sebe a Scorpius šel najít Rose.

Nakonec přišla na večeři a k Albusovi se chovala chladně, ale nedokázala se na něj zlobit dlouho. Scorpius ji škádlil s její přezdívkou ‚Rosička‘ a ona prozradila, že Albusovi se říká ‚Albino‘, to vymyslela teta Lenka. Albus se zděsil její nízkosti.

„Je trochu bledý,“ poznamenal Scorpius a šťouchl ho do ruky.

„No, jestli tadyhle není duch, vedle kterého zbělá i bánší, tak jsem jelen!“ odsekl Albus. Vesele se špičkovali až do té doby, než byl čas jít spát, tématu Liam Donovan se pečlivě vyhýbali. Než se ve společenské místnosti rozešli, Albus Rose objal. Nic neřekli, ale to gesto stálo za tisíce slov.

Další ráno zažil Albus při snídani překvapení.

Mazal si muffin máslem a povídal si se Scorpiusem o zápase, když ve Velké síni vypukl rozruch.

Vstoupil profesor Pastorek, vedený Albusovým tátou. Nevšímali si okolního hluku a došli až k Albusovi, Rose a Scorpiusovi. „Můžete jít se mnou, vy tři?“ řekl tiše Pastorek, nakloněný k nim tak blízko, aby ho slyšeli jen oni. Následovali jej, a když procházelo okolo nebelvírského stolu, James na sebe otce upozornil. Albus vzhlédl a viděl tátu, jak na nevyslovenou otázku svého syna nehlučně vyslovuje ‚později‘. James vypadal uklidněně, ale přivřel oči, když jej Albus minul.

Vyšli do prostorné vstupní haly. Albusův táta kolem nich rychle nastavil tišící kouzla a pak řekl: „Chci, abys věděl, že jsme dospěli k závěru vyšetřování všeho, co se dělo v letošním roce, a provedli jsme zatčení. Zakouzlili jsme Priori incantatem na pachatelovu hůlku a ukázala se všechna kouzla, která jsme očekávali. Odvedeme ho do sídla bystrozorů a vyslechneme pomocí veritaséra.“

Albus se podíval na Rose; provinile zrudla. „Byl to Liam Donovan, tati?“ 

Otec přikývl. „Nezlob se na Rose, tak jako tak byl hlavním podezřelým. Důkazy, které mi poslala, byly už jen doplňující. Přál bych si, aby ses mi svěřil dřív, synku.“ Albus přijal napomenutí, beze slova přikývl. Otec vztáhl ruku a stiskl Albusovo rameno.

„Vrátím se i s tvou mámou dnes odpoledne na zápas, vůbec ještě nevím, komu budu fandit,“ zasmál se. Když se obrátil k odchodu, Albus za ním zavolal:

„Tati, dá se Priori incantatem zfalšovat?“

Otec se odmlčel. „Musel bys být velmi talentovaný kouzelník a mít přístup k té hůlce. Liamova hůlka byla v trezoru, kam se on nemohl dostat, nikdo kromě strýčka Nevilla nezná kombinaci. To není možné, synku. Jdi se nasnídat.“ Obrátil se a odešel i s Pastorkem.

Myšlenky v Albusově hlavě divoce vířily. Když se vrátil do Velké síně, nevšímal si otázek svého bratra a ostatních příbuzných, intenzivně přemýšlel. Hůlka byla v trezoru, neměl ji… musel bys být velmi talentovaný kouzelník s přístupem k hůlce… Vrčizub byl prolamovačem dveří u Gringottů… jen strýček Neville zná heslo… Jediný způsob, jak porazit to zatracené červené koště je ujistit se, že se neobjeví na hřišti!

Po zbytek snídaně se snažil vyznat se ve svých pocitech. Měl dojem, že tohle není konec, ale teprve začátek.

Věř si, svým instinktům, poznáš, až to uvidíš. Co mi říkají mé instinkty? Nebyl to Liam Donovan. Přes všechno, co vím, to nebyl on. Byl to nadaný kouzelník, schopný kouzlit na velkou vzdálenost, a měl přístup k trezoru, nebo aspoň uvrhl na Vrčizuba Imperius, aby ten prolomil heslo na dveřích, a zmátl ho, aby to utajil. Někdo, kdo celou dobu předstírá neškodného…

To všechno Albuse udeřilo jako blesk z čistého nebe. Myslel, že mu vybuchne mozek, když mu to došlo. Zrovna pil pomerančovou šťávu a podařilo se mu ji vyprsknout přímo na Summer Sutherlandovou, která se na něj velmi zle zamračila.

Obrátil se k Rose a Scorpiusovi: „Potřebuju teď hned vědět, jestli mi věříte?“

Pohlédli na sebe. Zdálo se, že Rose se rozhodla.

„Určitě,“ řekla.

Albus se usmál tak široce, až měl pocit, že mu praskne tvář.

„Tak tedy půjdu do sklepa pro svůj plášť a pak musíme navštívit strýčka Nevilla.

Liam to neudělal, ale já vím, kdo to byl.“

Myšlenka pro tento den: Tak teď už je to úplně na vás! Začněte se spekulacemi! Nechtěl jsem vám to říkat, ale doufal jsem, že na to nepřijdete! Tvrdě jsem pracoval na vyrábění falešných indicií a zákrut, jak jsem se snažil vás setřást ze stopy. Uvidíme, zda se mi to povedlo. Nejvíc ze všeho doufám, že jste si to užili.

Díky, lidi!