Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Sirotek

Kapitola 5

Sirotek
Vložené: Lupina - 15.09. 2015 Téma: Sirotek
Hedvika nám napísal:

Autor:   SnowWhiteOwl           Překlad: Hedvika             Beta: Lupina, marci         Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/5/Orphan-Child

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 5

O pár minut později seděl Harry ve velké kruhové místnosti před velkolepým stolem a hltal sklenici vody. Nelíbila se mu ta leta-věc!

Po překonání počátečního šoku z domnělého ředitelova rozhodnutí, že za své zločiny zasluhuje spálit a nic menšího, odmítl i jen strčit nohu do krbu nacházejícího se hned vedle kanceláře lékouzelnice, a to i poté, co Brumbál zmizel a zase se objevil v záblesku zelených plamenů s prohlášením, že letaxová síť funguje.

Nakonec ředitel usoudil, že by mohli prostě do ředitelny dojít, pokud se Harry necítí pohodlně při cestování letaxem, ale lékouzelnice mu to zatrhla. Podle ní se ještě dost nezotavil na to, aby mohl přejít přes půl školy. Po krátké hádce se dva dospělí rozhodli, že by Brumbál mohl Harryho jednoduše nést a tím ho i uklidnit, že neshoří, a zároveň dohlédnout na to, aby se mu hlava moc neotřásala.

Harry se cítil poníženě, jakmile ho Brumbál zvedl, ale když se přiblížili ke krbu, nemohl si pomoct, aby neschoval hlavu do ředitelova hábitu. Vlastně bylo dobře, že svíral jeho ramena tak pevně, až si Brumbál odnesl modřiny, protože jak se ukázalo, cestování letaxem bylo mnohem horší než jízda na průměrné horské dráze.

Ale aspoň nebyl vyhozen ze školy, i když se mu točila hlava. Zrovna když Harry došel k závěru, že kouzelníci jsou divní – zakazují mu chodit na hodiny kvůli otřesu mozku a zároveň jej nutí cestovat něčím tak vachrlatým a nestabilním jako krb – si Brumbál odkašlal.

„Vím, že pravděpodobně máš stále žaludek jako na vodě, tak se pokusím to zkrátit,“ začal ředitel.

„Takže jsem, po tom všem, vyloučen?“ vyhrkl Harry. Pokud má tak jako tak Bradavice opustit, nezáleželo na zdvořilosti, že ne?

„Vyloučen?“ zeptal se Brumbál zmateně. „Ne, Harry, samozřejmě ne! Myslel jsem, že to už jsem objasnil. Až se dost zotavíš, budeš muset dostat trest s Hagridem, ale to je vše! Nikoho nevyloučíme kvůli porušení večerky.“ Teď na něj mrkl.

Harry se úlevou málem rozplakal. Ale pokud nebyl vyloučen, o čem jen mohl ředitel chtít mluvit? Ten asi uhodl, co se mu honí hlavou, protože ještě než mohl Harry položit otázku, starý muž pokračoval.

„Nuže, jelikož jsme tuhle záležitost ještě pořádně neprojednali, doufal jsem, že bychom si při této příležitosti mohli vyjasnit, co se stalo oné noci, kdy ses zranil. Nicméně je ještě jedna věc, o které si s tebou musím promluvit, a bude lepší, když to vyřídíme jako první – Harry, je mi to tolik, tolik líto!“

Harry zamrkal a nechápavě na ředitele pohlédl. Měl dojem, že mu uniklo cosi důležitého.

„Ano, asi bych měl začít od začátku…“ zamumlal Brumbál, než se opět obrátil k malému chlapci před svým stolem. „Jsem si jist, že ti Hagrid řekl, že jsem to byl já, kdo tě nechal u Dursleyových oné noci, kdy Voldemort zabil tvé rodiče.“

Harry přikývl. Ano, poloobr mu o tom opravdu řekl.

„Měl jsem několik důvodů, abych tě umístil ke tvým příbuzným, Harry. Chtěl jsem, abys vyrostl v bezpečí, v bezpečí před stoupenci Voldemorta, kteří v té době byli stále na svobodě a jistě by se snažili pomstít porážku svého pána. Ale taky jsem si myslel, že když ti umožním zůstat s rodinou, zajistím ti šťastné dětství; a to bys podle mého názoru nejspíš neměl, kdybys vyrůstal v kouzelnickém světě, neustále buď obdivovaný, nebo opovrhovaný kvůli tomu, co se stalo tobě a tvé rodině onoho osudného Halloweenu. Nevěděl jsem, že se Petunie nikdy nepřenesla přes svoji žárlivost, nevěděl jsem, že tě považuje za zodpovědného za ztrátu její sestry, kterou ve skutečnosti ztratila dvakrát.“

Brumbál se odmlčel, zřejmě ztracený ve vzpomínkách. Harry, který neměl ponětí, o čem to starý muž mluvil, mlčel a doufal, že Brumbál vysvětlí, co myslel všemi těmi neurčitými slovy.

Nakonec ředitel pokračoval, se smutným úsměvem na tváři. „Nenechal bych tě tam, kdybych věděl, jak s tebou budou jednat, Harry. Doufám, že mi někdy odpustíš, že sis tím vším musel projít.“

Čím vším?“ zeptal se Harry, ačkoli měl docela dobrou představu, co tím Brumbál myslí. Dursleyovi nebyli zrovna nadšení, že ho měli v domě, že?

„Harry, jak s tebou tví příbuzní zacházeli – to nebylo správné! Žádné dítě by nemělo vyrůstat v přístěnku a být nuceno vařit pro svou rodinu, zatímco samo dostává zbytky. Myslel jsem si, že tě přijmou jako druhého syna, ale zdá se, že jsem se mýlil.“

Harrymu se točila hlava. Opravdu Brumbál řekl to všechno?

Ředitel zjevně zaznamenal Harryho zmatek a rozvedl to: „Když se Poppy o tebe starala, navštívil jsem tvoji tetu. Nebyla ráda, že mě vidí, a zatvrzele mi odmítala říct cokoli o tvém dětství. Nicméně se mi, jakožto velmi mocnému kouzelníkovi, povedlo získat nějaké informace bez použití lektvarů nebo černé magie. Nemusíš se bát,“ dodal rychle, když viděl Harryho zděšený výraz, „tví příbuzní se ti nebudou moci pomstít, protože ode mě dostali varování; o to jsem se postaral.“

Harryho to nepřesvědčilo. Vlastně si byl jistý, že ho strýc Vernon určí jako viníka za výskyt dalšího kouzelníka na jejich prahu. Jakmile školní rok skončí, bude to znamenat… Nahlas polkl. Nebyl si jistý, jestli přežije nadcházející léto. Proč to jen vyžbleptl? Proč nezůstal zticha jako doposud?

„Nesmíš zapomenout, že jsme kouzelníci, Harry, a oni ne.“ Teď se v Brumbálových očích objevilo něco, co Harry nikdy neviděl. Nebylo to obvyklé zajiskření. Byl to… vztek? „A i když zastávám názor, že kouzelníci nemají používat kouzla proti mudlům, tohle je speciální případ. Ten den, kdy jsem tě položil na jejich práh, nechal jsem jim dopis. Napsal jsem tvé tetě, proč je nezbytné – pro tebe i její rodinu – abys zůstával u svých pokrevních příbuzných.

Říkal jsem jí, aby se o tebe starala jako o svého syna, vysvětlil jsem jí, že Lily – tvá matka, její sestra – ji měla ráda navzdory tomu, co se stalo v jejich dětství, a že by udělala to samé pro Dudleyho, kdyby byli tvůj strýc s tetou zabiti. Ale ona to neudělala. Neprojevila ani trochu vlídnosti. Odcizila tě od tvých vlastních rodičů, od dvou lidí, kteří položili život za tvou ochranu, za naději, že budeš šťastný. To, co jsi viděl v zrcadle…“ Brumbál se zarazil.

Harry nemohl vědět, že on i Albus Brumbál patří k velmi malé skupině lidí, kteří v Zrcadle z Erisedu viděli jednu konkrétní věc: svou rodinu.

Zrcadlo z Erisedu nebyl artefakt známý běžnému čaroději z ulic, ale v průběhu staletí se objevilo mnoho kouzelníků, kteří je studovali nebo alespoň viděli, takže teď o něm byl napsán víc jak tucet knih. Není překvapení, že moc, bohatství a úspěch, a v některých případech dokonce smrt nepřítele, byly nejčastěji viděné věci u čarodějek a kouzelníků, kteří se dívali do hlubin legendárního zrcadla.

A dokonce i mezi těmi, kdo ztratili své milované, byl zemřelý člověk vzácný, víc než vzácný. Těch několik málo, kteří viděli svou mrtvou rodinu nebo partnera, se poté do několika týdnů buď zbláznili, nebo se zabili, aby se sešli se zesnulým. Ve skutečnosti se Brumbál zdál být jediný, kdo přežil více než rok poté, co uvnitř Zrcadla z Erisedu spatřil mrtvého člena své rodiny.

A zoufale doufal, že Harry bude druhý.

Existovalo proroctví, to ano. Kdyby se Harry zabil a Voldemort se vrátil, jejich šance by byly malé. Ale to nebyl důvod, proč Brumbál doufal, že Harry nepůjde stejnou cestou jako mnoho dalších, kteří byli zanecháni ve světě živých svou rodinou.

Ne, bylo to proto, že Harry si ze všech lidí na světě zasloužil štěstí. Měl vyrůstat, najít si přátele, partnera, založit svou vlastní rodinu, zestárnout, a ne připojit se ke svým rodičům jen deset let poté, co obětovali svůj život při ochraně svého syna.

Brumbál už zklamal Jamese a Lily, když je nedokázal ochránit před Voldemortem. A zklamal Harryho, když ho odsoudil k životu s ubohými náhražkami lidských tvorů. Nezklame rodinu Potterových potřetí. Ujistí se, že Harry bude v pořádku.

Zatímco byl ředitel ztracen v myšlenkách, Harry zůstal zticha a opatrně starce pozoroval. Zdá se, že udělal něco jeho příbuzným, co jim zabrání Harryho zmlátit, jakmile se k nim na léto vrátí. To bylo dobré, ne? To znamenalo, že nemusí mít strach z prázdnin a z toho, zda se nadcházejícího září bude moci vrátit do Bradavic. Bylo by chamtivé doufat, že by se vyhnul Dursleyovým natrvalo…

Harry si odkašlal. „Takže… takže se nebudou – nebudou se zlobit, když se na léto vrátím?" zeptal se a ne úplně se mu podařilo zakrýt naději.

Brumbál mu věnoval malý úsměv. „Ne, Harry, nebudou se zlobit a budou s tebou adekvátně zacházet. Bohužel, nemohu tě od nich odříznout natrvalo. Tvá ochrana u nich je jednoduše příliš cenná. Nicméně nebudeš žít v Zobí ulici po více než dva nebo tři týdny každé léto, a já tě navštívím každý druhý den, abych se ujistil, že jsi v pořádku. Navíc bys měl vědět, že tvá teta už není tvůj právní zástupce.“

Poslední tvrzení přimělo Harryho vzhlédnout. „Tak proč s nimi musím zůstat?" zeptal se tiše.

To nebyla otázka, kterou Brumbál čekal. Ale po všem, co se dozvěděl o Dursleyových, mohl jistě pochopit Harryho city.

Během dalších deseti minut mu ředitel vysvětlil všechno, co věděl (nebo se alespoň domníval) o pokrevních kouzlech, o tom, jak oběť jeho matky aktivovala starobylý druh magie, která chránila Harryho jako nic jiného.

Když skončil, jak chlapec, tak muž několik dlouhých minut mlčeli.

„Ona mě nemiluje. Myslím teta Petunie,“ začal konečně Harry a podíval se Brumbálovi přímo do očí.

Starý čaroděj unaveně opětoval Harryho pohled. „Já vím, Harry. Teď už vím. Doufal jsem, že tvá teta vyrostla z žárlivosti na svou sestru, ale zřejmě jsem se mýlil. Nicméně díky krevním kouzlům nezáleží na tom, jestli tě miluje, nebo ne. Je to láska tvé matky, která tě chrání. Vše, co tvá teta musí udělat, je dobrovolně ti umožnit bydlet v jejím domě. Nezáleží na tom, kde v domě.“ Na Brumbálově tváři se zableskl bolestný výraz, když si vzpomněl, jak si při své návštěvě vyžádal prohlídku přístěnku.

Přes všechno, co do té doby zjistil, stále ještě choval nějaké naděje, že „přístěnek pod schody“ není ve skutečnosti přístěnek, ale že to je nějaký druh hovorového výrazu pro poměrně malou místnost.

Když Petunie prudce otevřela dveře do přístěnku, který původně musel být určen pro ukládání čisticích prostředků, zlost, která v něm vzkypěla, ho připravila o kontrolu nad jeho magií. Škody, které způsobil, se před návratem do Bradavic neobtěžoval napravit.

A když viděl šedivějící list papíru nadepsaný neuspořádaným, dětským písmem „Harryho pokoj“, málem se rozplakal.

Ředitel si uvědomil, že Harry na něj stále ještě zírá se směsí naděje, zrady a strachu jasně vepsanými v obličeji.

„Vím, že je to obtížné, Harry, a já bych si vroucně přál, aby tu byla jiná možnost, ale obávám se, že není. Tvůj život, Harry… jsi v mnohem větším nebezpečí, než si dokážeš představit, i teď, když je Voldemort pryč. Ale opravdu si nemyslím, že se budeš muset Dursleyových bát. Vím, že jsem nebyl jediný, kdo si během posledních pár dní udělal výlet do Surrey.“

„Kdo ještě?“zeptal se Harry. Všiml si, že se do Brumbálových očí vrátily některé z obvyklých jisker.

„Profesor Snape, můj chlapče, a byl velmi nespokojen, když se dozvěděl, jak tví příbuzní zachází s památkou tvých rodičů – zvláště tvé matky.“

Harry se zarazil. Snape že šel k Dursleyovým? Ale vždyť ho nenávidí! Jistě musel být potěšen, jak se k němu jeho příbuzní chovali? A proč by Mastňákovi záleželo na Harryho rodině?

„Profesor Snape byl velmi dobrý přítel tvé matky, Harry. Dokonce znal tvou tetu, vyrostli ve stejné čtvrti. Myslím, že to pro Petunii byl docela šok, když jsem jí řekl, že nebudu jediný čaroděj, který bude dávat pozor na to, jak s tebou budou zacházet během těch několika týdnů v létě, kdy s nimi budeš muset zůstat. Pokud je mi známo, profesor Snape a tvá teta sebou navzájem vášnivě pohrdali.“

Harry nevěděl, co si má myslet. Vědomí, že on a sklepní netopýr měli podobné názory na jeho maminku a tetu, bylo divné. Bude o tom muset popřemýšlet, než se bude moci rozhodnout, co s tím.

Najednou si Harry vzpomněl, že mu Brumbál řekl ještě něco. Dursleyovi již nebudou jeho opatrovníci! „Kdo je tedy můj nový poručník?“

Brumbál se zhluboka nadechl. Doufal, že to, co se chystá odhalit, od něj Harryho neodcizí. „Já.“

Harrymu spadla brada. Brumbál že by byl jeho nový poručník?! Ale – vždyť byl ředitelem školy! A nejen to, měl tisíce dalších pracovních povinností, byl opravdu důležitý v kouzelnickém světě, pravděpodobně ještě důležitější než samotný ministr. Dokonce měl vlastní kartičku v čokoládových žabkách, pro Merlina!

Co by někdo jako on mohl chtít s hloupým malým klukem, jako je Harry?

„Nemusí to být natrvalo, Harry,“ pokusil se ředitel uklidnit hocha a skrýt svou vlastní bolest. Harry byl zjevně v šoku. Brumbál věděl, že chlapce nenadchne mít za opatrovníka ředitele školy, to ano, ale nečekal, že uvidí tak zděšený výraz. Nebylo to ideální řešení – Harry potřeboval skutečnou rodinu, ne starého muže – ale Brumbál vždycky věřil, že na starce to s dětmi docela uměl. Ale zřejmě se mýlil…

„Ne-ne natrvalo?“ koktal Harry otupěle. To bylo příliš. Strach, koho Brumbál zvolil, naděje, která v něm vzkvetla, když muž oznámil, že on sám by byl Harryho nový strážce, a nyní zklamání, že jej ředitel ve skutečnosti nechce, že bude jen jeho opatrovník, protože nikdo nechce Harryho. Ani jeho vlastní rodina.

Brumbál se zamračil. „No, samozřejmě, chceš-li, byl bych rád, abych se stal tvým poručníkem natrvalo. Jen jsem si myslel, že bys měl raději někoho jiného, skutečnou rodinu. Já sám kromě bratra nemám nikoho.“

Harry polkl. Byl jedenáctiletý chlapec, ano, a během času se u Dursleyových naučil, že pláč jeho problémy nevyřeší (a v některých případech dokonce vytvoří nové, zejména pokud váš bratranec zjistí, co jste dělali), ale protichůdných emocí a myšlenek, které mu vířily hlavou, bylo příliš mnoho, aby je zvládl.

Nevnímal úplně, co dělá, ale vstal ze židle. „Nechci,“ dusil se a marně se snažil zastavit slzy, které mu tekly po tvářích, „já nechci po nikom, aby mě hlídal! Děláte to jen proto, že podle zákona jedenáctiletý nesmí být sám! Děláte to jen proto, že Voldemortovi se nepodařilo mě zabít! Nechci po nikom, aby se o mě staral jen kvůli tomu, kdo jsem, chci někoho, kdo opravdu chce, a ne jen kvůli tomu, že jsem pitomý Chlapec, který zůstal naživu! Chci jen své rodiče, já jen chci někoho, kdo mě miluje, prosím…“

„Ach, Harry…“ ředitel jen stěží zabránil vlastním slzám, aby mu nestekly po tvářích. Jeho srdce se bolestně sevřelo. Kdyby jen Harry věděl… kdyby jen věděl, že ho miluje jako vlastního vnuka. Ale i kdyby mu to řekl, Harry by mu nevěřil, po tom všem, co se stalo. Nezáleželo na tom, že ať už Brumbál dělal cokoli, vždy se jen snažil udržet Harryho, udržet Potterovy v bezpečí. Výsledek všech jeho rozhodnutí byl katastrofální, a na tom jediném záleželo.

„Přál bych si, aby mě zabil,“ řekl Harry dutě.

„Vím, že jsem neudělal nic k získání tvé důvěry, Harry. Ale stejně mě nech to zkusit, prosím. Dovol mi, abych dokázal, že o tebe dokážu postarat. O tebe, o Harryho, ne o Chlapce, který zůstal naživu,“ zašeptal Brumbál, protože nevěděl, co jiného říct.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 22.02. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Kapitola 5 Od: JSark - 20.02. 2017
Je to zlaté, ale proste si už nedokážem Dumbledora predstaviť ako milého starého pána. Stále ho vidím skôr ako starého manipulátora. :D Ale preklad je super.

Re: Kapitola 5 Od: Jacomo - 26.09. 2016
Tak tenhle kousek mě docela sebral. Důkaz toho, jak je příběh dobře napsán a přeložen. Opět moc děkuju, Hedviko!

Re: Kapitola 5 Od: zuzule - 05.05. 2016
Aaach jo, mam na krajicku... Diik!

Re: Kapitola 5 Od: sisi - 31.01. 2016
znovu se vracím k této kapitole a znovu mi vlhnou oči. Brumbál to nevyřešil moc chytře, nepoužil svého vnitřního zmijozela, nezahladil Surrey stopy, no jsem moc zvědavá, jak tam Harryho na prázdniny přijmou, krevní ochrany bez lásky fungovat asi také nebudou. Tak jen dál, ještě to bude zajímavé. Nachystám si další balíček kapesníků, uvidím, jak se Harry vykulí nad dalšími událostmi. Moc děkuji za krásný překlad, opravdu palec nahoru.

Re: Kapitola 5 Od: Elza - 21.09. 2015
Díky za překlad. Ten Brumbál umí ale nádherně šlapat vedle! ...kdo tě nechal u Dursleyových oné noci, kdy Voldemort zabil tvé rodiče... - ehm, né té noci, ale až následujícího večera (výtka autorovi) ...Myslel jsem si, že tě přijmou jako druhého syna, ale zdá se, že jsem se mýlil... - Ach Brumbále, Brumbále... ono mít zčistajasna na krku cca roční dvojčata (z nichž mladší je problémové) není vážně nic moc! Chudák Petúnie. ...Na Brumbálově tváři se zableskl bolestný výraz, když si vzpomněl, jak si při své návštěvě vyžádal prohlídku přístěnku.... - Chichi, že by se Brumbál nevešel? *:D ...Škody, které způsobil, se před návratem do Bradavic neobtěžoval napravit..... - Sofistikovaný způsob, jak smířit Harryho s rodinou. *:-(

Re: Kapitola 5 Od: Jacomo - 18.09. 2015
Tak předně děkuji za další kapitolu, která se fakt moc bezvadně četla. V kánonu jsem měla Brumbála docela ráda (no, rozhodně aspoň ze začátku), takže tady si ho užívám jako toho hodného dědečka, kterým v prvních dílech byl. A Harry je tu tak přesný - malé opuštěné dítě, které nikomu nevěří a má strach, že i ty dobře míněné aktivity mu vynesou zase jenom problémy. Ale na rozdíl od původních knížek se mu to tu aspoň někdo snaží vysvětlit, a to se cení. Díky, Hedviko. Krása!

Re: Kapitola 5 Od: Zuzana - 16.09. 2015
Chudák Harry. Albus mu mal povedať, že ho miluje ako vnuka aj keby mu to Harry tisíc krát neuveril. Mal by mu to hovoriť stále dokola až kým by neuveril:( Ďakujem za smutnú kapitolu.

Re: Kapitola 5 Od: soraki - 16.09. 2015
no, ten konec se mnou zamával... ufff, to ty hormony ;-) opravdu nejsem zvyklá na hodného Albuse, ale jo, díky skvělému překladu mi vůbec nevadí. Děkuji

Re: Kapitola 5 Od: MajaB - 15.09. 2015
...už jsem si tak zvykla na Harryho, který Brumbála podezřívá ze všelijakých postranních motivů a nekalostí a vlastně s ním moc nevychází, že je mi až divné vidět ho v této povídce jako klaďase :-D... Díky za překlad!

Re: Kapitola 5 Od: denice - 15.09. 2015
Harry je pořád takový malý ztracený chudáček, jsem moc ráda, že mu Brumbál všechno vysvětlil. A taky se mi líbí profesor Mastňák - doufám, že u Dursleyů zničil všechno, co po Brumbálově zákroku ještě zůstalo pohromadě :-) Díky!

Re: Kapitola 5 Od: marci - 15.09. 2015
Nemám ráda Brumbála, ale tady v té povídce by mi ho bylo skoro až líto. A také se mi líbí, jak má autorka skvěle odpozorované malé děti - opravdu moc pěkně vystižené. A super překlad - betí se to jedna radost :) Díky, Hedviko, už se těším, až Ti mamina povolí jezdit na Slety :) M

Re: Kapitola 5 Od: prodavacka - 15.09. 2015
Ahoj Hedviko, děkuju,je to moc pěkná kapitola a moc dobře se to čte. Vypadá to, že po malém nedorozumnění se všecko vyjasňuje a Harry bude v dobrých rukách. Ještě jednou zdravím a děkuju Prodavačka

Re: Kapitola 5 Od: LadyLillyPotterml - 15.09. 2015
Chudák Harry :(

Re: Kapitola 5 Od: LidkaH - 15.09. 2015
Wow chudáček Harry!!! už se těším na pokračování. Díky za skvělý příběh!

Re: Kapitola 5 Od: maria - 15.09. 2015
dakujem

Prehľad článkov k tejto téme:

SnowWhiteOwl: ( Hedvika )18.02. 201711. kapitola a Epilog
SnowWhiteOwl: ( Ganlum )10.02. 201710. kapitola
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )15.11. 2016Kapitola 9.
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )13.09. 2016Kapitola 8
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )24.05. 2016Kapitola 7
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )02.02. 2016Kapitola 6
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )15.09. 2015Kapitola 5
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )14.07. 2015Kapitola 4
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )30.06. 2015Kapitola 3
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )16.06. 2015Kapitola 2
SnowWhiteOwl: ( Hedvika )09.06. 2015Kapitola 1
. Úvod k poviedkam: ( Hedvika )06.06. 2015Úvod