Albus Potter and theYearoftheBadger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/27/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: BartimusCrotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
27. Nenahraditelné
Poznámka autora k předchozí kapitole: V mnoha komentářích jste zmínili dvě věci a já je chci rychle vysvětlit. „Potřebuji horkou sprchu“ jsem mínil jako vtip, ale někteří ho nepochopili. Když potřebujete horkou sprchu, je to zpravidla proto, že si připadáte špinaví. Ron se pokoušel říct, že láskyplné shledání Malfoyových ho zahřálo u srdce, ale něco na tom nepřirozeném a manipulativním způsobu, jakým věci provedli, způsobilo, že mu naskakovala husí kůže. Když si představíte Rona, který vyrůstal v bezpodmínečné lásce, vztahy mezi členy Malfoyovy rodiny musely způsobit, že si připadal nečistý. Doufám, že jsem to objasnil. Za druhé, včetně této kapitoly nás čekají ještě tři. Takže po přečtení této víte, že do konce zbývají ještě dvě. Každý, kdo se mě ptá, jestli tohle už je poslední, ukazuje, jak málo pozornosti jim věnuje. Budu se snažit kvůli tomu nebručet, ale možná se mi to nepovede. Předem se omlouvám J.
Poznámka autora: JK Rowlingové se zeptali, co bylo nejtěžší napsat v celé HP sérii. Odpověděla bez váhání… famfrpálová utkání. Teď s ní plně souhlasím.*) Tuto kapitolu jsem napsal, přepsal a ještě jednou napsal lépe. Ani jsem ji neposlal betě. Byl jsem tak otrávený, že jsem v jedné chvíli dal dohromady krátký příběh o Halloweenu v next gen Potterově domácnosti z Kráturova pohledu a vydal to. Nazval jsem to Lepší místo. (Nestydatá reklama). Tak tady to je, po velkých okolcích, a doufám, že to bude stát za všechno to čekání.
Víte, jak to chodí! Komentujte a komentujte, pokud vás to neobtěžuje.
*) Pozn. překladatelky: A co teprve všechen ten famfrpál překládat, to byla teprve dřina J.
Když vešli do šatny, Albusovo vzrušení se změnilo v podráždění žaludku. Z pohledu do tváří spoluhráčů mohl vidět, že věci nejsou v pořádku.
Diana zamávala, když vešli, ale nadšení v tom chybělo.
Albus si vyměnil pohled se Scorpiusem. „Co se děje?“ zajíkl se Albus.
„Právě nás navštívil profesor Pastorek. Vysvětlil nám, co se dnes dělo.“
Albus se bezmocně sesul na lavičku. „Aha.“
Roderick hltal Albusův obličej očima plnýma bolesti. „Je to pravda? Používal profesor Pharrel temnou magii a kletby, které se nepromíjejí, a zasahoval do letošních famfrpálových zápasů?“
Albus přikývl. Všichni se tvářili zachmuřeně.
Scorpius promluvil: „Profesor Pharrel je zlý prevít, ale co to má co společného s naší dnešní hrou?“
Diana vypadala, že ze sebe nevypraví slovo, tak promluvil Cornelius: „Pastorek a ostatní vedoucí kolejí rozhodli, že Mrzimor a Nebelvír jsou dvě nejlepší mužstva a měla by soupeřit o pohár, ale jediný způsob, jak být teď spravedlivý, je dát každému stejný počet bodů. Takže dostaneme pohár, pokud v této hře vyhrajeme, ale nedostaneme kolejní body.“
Diana si odkašlala. „Říkal, že si můžeme vybrat, jestli chceme, nebo nechceme hrát, hlasovali jsme a Roderick nechce.“ Podívala se na prefekta, ale toho sklíčenost tak přemohla, že k ostatním ani nezvedl oči.
„Nechápeš to,“ zamumlal, „jestli byl Pharrel temný kouzelník, tak celá má životní dráha tady v Bradavicích byla lež. Byl můj mentor, můj největší přívrženec, a myslel jsem, že i přítel. Pokud byl špatný, tak nic, co jsem dosáhl s jeho pomocí a podporou, nebylo správné, nic to neznamenalo…“ Dokončil a klesl ještě níž. „Je to prostě příliš těžké.“
Diana se na něj zamračila: „Dobrá, ale my profesora Pharrela nepostrádáme. Zbytek Mrzimoru nikdy nepodporoval, ani nepovzbuzoval, nechránil před ostatními kolejemi. Nikdy ani nebyl ve sklepě, za celých mých pět let jsem ho ani jednou tam dole neviděla.“
Cornelius souhlasně přikývl: „Možná teď dostaneme ředitele koleje, který bude věřit v každého z nás, ne jen ve vybrané jedince.“
Roderic si povzdechl. „Já prostě nemůžu jít a vyhrát kolejní pohár, když ho pošpinil podvod. To Mrzimor nedělá.“
K Albusově překvapení promluvil Scorpius: „Nepodváděli jsme, šli jsme a zasloužili si svoje místo. Porazili jsme ostatní týmy, férově a spravedlivě. Pharrelovo zasahování nic neovlivnilo. Chceš říct, že jsem ty zlatonky nechytil já svou vlastní rukou?“
Roderick zavrtěl hlavou. „Ať je to jak chce, stejně nebudeš mít šanci proti tomu Nebeskému blesku,“ dodal.
Scorpius se zasmál. Všichni v šoku vzhlédli, včetně poněkud užaslého Albuse, Scorpius pozvedl Kulový blesk. „Nedáváš pozor,“ řekl rozzářeně.
Všichni v úžasu zírali na koště. Cornelius ani nedokázal utvořit řádnou větu. „J-je to..c-co… co my-myslím že je?“ vykoktal, než definitivně ztratil řeč.
Diana se obrátila k Roderickovi. „Pojď, Rode, teď musíme hrát! Pro jednou máme šanci dostat Mrzimor na špici. Dokážeme to, ale ne bez tebe.“
Roderick bolestně povzdechl. „Děláš, jako by to bylo snadné, ale já chci jen udělat správnou věc, to je všechno.“
„Kdyby nastala chvíle…“ ozval se váhavý hlas s téměř nerozluštitelným přízvukem. Náhle si uvědomil, že je to Valencia. „Že bys musel volit…“ pokračovala a podívala se na Violet s prosbou o pomoc. Ta se usmála a povstala, „Mezi tím, co je správne a co je snádne.“
„Vzpomeň si na chlapce,“ pokračoval Albus. „Který byl dobrý…“ ozval se Scorpius.
„A byl laskavý…“ řekla Diana, Cornelius se obrátil k Roderickovi a podíval se mu do očí: „A statečný…“ dokončil. Roderick se usmál: „Nezapomeň na Cedrika Diggoryho.“
Vstal, přešel k ostatním a natáhl ruku doprostřed kruhu: „Pro Cedrika?“
Jeden po druhém se všichni k němu přidali a na Dianin pokyn zvolali: „Pro Cedrika!“
Chodbou vstoupili do jasným sluncem zalitého dne, plného výkřiků šílícího davu, v němž Albus zahlédl několika cizích tváří. Všiml si dnes v hledišti barev nejmíň pěti famfrpálových klubů. Byli tam starší muži a ženy diktující do Bleskobrků, také rozcuchaná Nita Holoubková sedící s Malfoyovými, která ďábelsky zírala na tetu Hermionu sedící o pár řad níž na mrzimorské tribuně. Lucius seděl pohromadě s Narcisou a vypadali, že se cítí příjemně.
„Tak tady máme Jezevce! Říkala jsem si, jestli se vůbec ukážou,“ přivítal je Viktoriin komentář.
Diváci znovu zařvali. Scorpius ve vzácném okamžiku štěstí pozdvihl Kulový blesk k nebesům, davy po chvíli šoku opravdu spustily rámus.
„Páni, proč všichni ti lidé tak křičí?“
„Myslím, že Scorpius Malfoy drží Kulový blesk, slečno Weasleyová,“ odpověděl Flint hlasem znějícím, jako by si málem spolkl jazyk.
Albus viděl, jak jeho bratr strnul a otočil se, aby se podíval. Přivřel oči. Albus na něj zamával. James vypadal zmateně a pak zaznamenal známý kvákavý hlas shora z tribuny skřítků.
„Do toho, mladý pane Albusi, porazte mladého pana Jamese!“ slyšel Kráturův výrazný projev.
James se s pochopením v očích obrátil zpět k Albusovi, opravdově se usmál a s výrazem odhodlání přikývl, jasně přijal výzvu. Koneckonců je to opravdu Potter, uvažoval Albus.
Došli do středu hřiště naproti nebelvírským. Zírali na sebe, zatímco je Viktorie představovala.
„Toto jsou doteď dva nejlepší týmy z těch, které jsme tu letos měli,“ řekla jásavě, „a vy je dnes všechny uvidíte! Je tu nebelvírská verze těch černých mrzimorských jezevců. Divoké sestry proti Fredovi a Fergovi. Weasleyova dvojčata se svou sestřenicí a mou sestrou proti Dianě, Cornymu, mému bratranci s dělovým úderem, Albusi Potterovi. V neposlední řadě je to Nebeský blesk proti Kulovému blesku, nová technologie proti legendární klasice. „Rudá střela“ James Potter proti „Magorovi“ Scorpiusovi Malfoyovi. To by mohl být nejlepší zápas za posledních deset let, přátelé!“
Albus byl překvapený, že profesor Flint nechal Viktorii zajít tak daleko, podíval se a uviděl profesora skoro vypadávat z místa komentátora, jak se všechnohledem snaží zahlédnout Kulový blesk, který si nesl Scorpius.
Albus vzhlédl ve snaze najít rodiče, objevil je v blízkosti strýce Rona a tety Hermiony na rozhraní mezi Mrzimorem a Nebelvírem, jak se pokoušejí být neviditelní, což bylo zřejmě poměrně obtížné, protože Cormac ovíval programem bezvědomého Gase, který pravděpodobně zahlédl Harryho Pottera sedícího dvě řady za nimi.
Viktor Krum vypadal skutečně vzrušeně, když mával na oba kapitány. Diana si zachmuřeně protahovala prsty. Fred se jen podmanivě usmál. Když jim Krum naznačil, aby si potřásli rukama, vztáhla tu svoji v očekávání, že se jí bude snažit rozdrtit prsty jako ve svěráku. Ale Fred se natáhl, jemně její ruku uchopil, obrátil hřbetem vzhůru a políbil jako gentleman. Dav uznale zařval, Krum se zamračil a Diana se začervenala.
„Všichni znáte pravidla a sankce. Vsedněte na košťata.“
Albus se podíval na zlatorudě oblečenou skupinu proti němu a na vlastní tým v černé se žlutým lemem a došel k poznání, že s divokými sestrami nalíčenými jako lebky a veselými růžovými a fialovými stužkami, se Scorpiusem s jeho černými rukavicemi a chrániči předloktí a mračícím se zbytkem mužstva Mrzimorové vypadají jako padouši.
„Tak dobrá,“ mumlal si pro sebe, když si upravoval rukavice a nasedal na koště, „pojďme být zlí hoši.“
Náhle zazněl hvizd Krumovy píšťalky.
Košťata vystřelila do hracího pole. Pokud měl Albus jakékoli obavy, zda Kulový blesk zvládne držet krok, rozptýlily se, když se Scorpius vystoupal nahoru nad hřiště před Jamesem. Albus měl jen chvíli na to, aby registroval šok na bratrově tváři, letěl na něj potlouk od bratrance Freda. Sotva uhnul, cítil závan vzduchu, jak ho téměř trefil do ramene. Napřímil se, pohlédl na velkého, statného Freda a uviděl v jeho obličeji chladné odhodlání. Poselství bylo zřejmé – dokud neskončí hra, nejsme příbuzní. Albus si povzdechl. To není dobré.
„Slyším píšťalku! Tak začínáme! Páni, oba týmy jdou na to. Dominique získala camrál a míří k Roderickovi. Jen to fingovala, předala ho Molly, ach, teď ho má Lucy. Nepouštěj! Ou, že to byla úžasná Yatesova klička. Dámy, on je milý a talentovaný, a podle toho, co jsem slyšela, je sám… tedy nejsem si jistá, ale z toho, co řekla Joyce Carnesová…“
„Slečno Weasleyová, zůstaňte u věci!“
„Promiňte, profesore, ale pro někoho to mohou být cenné informace, mě se to netýká, ale někdo jiný by mohl chtít vědět…“
„Tohle je utkání ve famfrpálu, ne v dohazování!“
„Dóóbře! Ách jó, když na tom trváte, Diana právě vstřelila gól. Mrzimor deset, Nebelvír nula.“
A jelo se dál, Roderick byl skvělý, Weasleyova dvojčata s Dominique dělala to nejlepší, co mohla, aby získala camrál, ale dokud Fergus málem nesrazil Rodericka z koštěte a Molly neproklouzla, Nebelvír neměl šanci.
„Molly skóruje! Myslím, že je to ona, jsou si tak podobné. Poznám je jedině podle toho, že Lucy má víc pih na nose, ale protože poslední dobou používá korektor, většinu času nemám ponětí…“
„Slečno Weasleyová, prosím skóre.“
„Jo tohle. Dobrá. Mrzimor třicet, Nebelvír deset. Když to tedy tak nutně musíte vědět.“
Violet s Valencií párkrát zachránily Albuse, protože se zdálo, jakoby Fred a Fergus šli speciálně po něm, ale nakonec dostal příležitost a camrál svištěl směrem ke Graysonovi. Ten neuhnul, ale zachytil úder hrudí. Tupě to žuchlo.
Albus si uvědomil, on je nějak vycpaný! Otočil se a viděl, že Diana si toho také všimla. Základní plán jejich útoku byl k ničemu. Fred je prokoukl. Bez Albusových zastrašujících tvrdých ran nedokázali, aby brankář ustoupil a Diana nemohla dělat kličky v posledním okamžiku, na což se stala odbornicí. Museli přijít s něčím úplně jiným, protože Roderick se nedokáže bránit navždy. Chystal se odolat útoku nebelvírského střelce. Jako by se potvrdily Albusovy obavy, Roderick špatně odhadl jednu z kliček Dominique a ona snadno skórovala.
„A Dominique dává gól! Je dobrá! Slyšela jsem, že už zabodovala s tím milým nebelvírským brankářem!“
„Slečno Weasleyová, soustřeďte se!“
Flint nebyl jediný, kdo se na Viktorii zlobil. Dominique na ni zírala, rudá stejně jako její hábit. Vypadala, že bojuje s nutkáním napálit to přímo do lóže komentátora. Grayson Wood se jen ušklíbl, ale stihl včas zastavit Corneliusův pokus skórovat ze salta vzad.
Celou tu dobu Scorpius a James kroužili po hřišti jako párek supů, jeden červený a druhý černý. Párkrát se střemhlav řítili dolů, takže se ukázalo, že Nebeský blesk je rychlejší v přímém letu, ale Kulový blesk je stále bezkonkurenční v prudkém klesání. James už dvakrát zápas málem ukončil, ale Scorpius ho zvládl odříznout. Byl to šachový zápas, při němž si Albus skoro přál, aby mohl být divákem. Jamese učili dobře, dostal ty nejlepší instruktory, jaké si mohl přát, ale Scorpius měl přirozený talent. S Kulovým bleskem se ukázal být pro Jamese víc než přiměřeným soupeřem.
Albuse tak rozptýlil jejich vzdušný tanec, že se jen těsně vyhnul dalšímu úderu od Ferguse. Útok pokračoval, dokud Valencia netrefila svalnatého chlapce mezi lopatky potloukem. Ošklivě to zadunělo. Sestry opravdu dělaly maximum, aby Nebelvíry udržely na uzdě, a jejich úsilí poněkud zpomalilo Molly a Lucy. Nestačilo to ale uhoněnému Roderickovi, když soupeři využili jeho únavu a skórovali několika brilantními hody camrálem.
„Pauza!“ zvolala Diana. Bylo to Mrzimor čtyřicet, Nebelvír sto.
Všichni se slétli do hloučku, vypadali unaveně a sklíčeně. „Nějaké nápady, jak bychom mohli přejít do útoku?“ zeptala se Diana mezi výdechy.
„Jo, Scorpius by mohl vyrazit a chytit zlatonku,“ řekl posměšně Cornelius.
„Drž hubu Corny!“ vykřikla Diana.
Všichni zmlkli, naslouchali hlučícímu davu a Viktorii, která se dál a dál rozplývala nad tím, jak nádherně září nebelvírská červeň v odpoledním slunci, což přerušovaly bručivé komentáře profesora Flinta, snažícího se dostat ji zpět k tématu. Roderick se zahleděl do dáli na Graysona Wooda nad chumlem Nebelvírů. „Víte, všechny ty vycpávky ho trochu moc zpomalují,“ řekl přemítavě.
V Dianině tváři svitl úsměv. „Máš pravdu! Uděláme to takhle…“
Krum zapískal a hra znovu nabrala tempo. Diana a Cornelius se vrhli na Graysona, přehazovali si camrál sem a tam, Albus je následoval, náhle Corny hodil camrál přes rameno Albusovi , zrovna když mířil doleva, a Albus hodil camrál zprava. Gól!
Vzrušeně se na sebe podívali, když si Fred šel promluvit s Graysonem, který krčil rameny.
Příště udělali to samé, jen Corny zamířil vlevo a Diana s Albusem zprava. Další gól!
Roderick měl pravdu. Grayson na sobě měl tolik vycpávek, že nedokázal patřičně zrychlit při přesunu do stran.
Dávali branky ještě účinněji, když se Fred s Fergusem začali vyhýbat mrzimorským střelcům, což učinilo Graysona ještě zranitelnějším. Brzy bylo skóre Mrzimor sto, Nebelvír sto padesát. Vypadalo to, že mají šanci.
Pak přišla katastrofa pro Mrzimor.
James provedl perfektní Kellyho klam, což byl manévr, při kterém chytač vyrazil v opačném směru od místa, kde uviděl zlatonku, aby svedl ze stopy druhého chytače, sklouzl do jeho slepého úhlu, pak se prudce vytočil zpět původním směrem. Scorpius nevěděl, co se děje, až uslyšel řev davu, a pak už měl James obrovský náskok.
Tohle by příčetný člověk už nezkusil překonat.
Scorpius nezaváhal a vykopl Kulový blesk do prudkého letu střemhlav. Příliš strmého z úhlu Albusova pohledu, stejně tak z pohledu diváků. Všichni zalapali po dechu.
„Ale ne. Zastavte ho, profesore! Ten kluk se chystá zabít!“ vydechla Viktorie.
Albus viděl, že i Krum hledí v úžasu, s píšťalkou volně mezi rty.
Myslím, že přezdívka Magor Malfoy mu už zůstane! Pomyslel si Albus.
Scorpius se už skoro dotýkal země, když se začal zvedat. Rychlost, které dosáhl, byla mimo technické parametry toho koštěte, tím si Albus byl jistý. Ale schopnosti Kulového blesku se prostě nedají poměřovat čísly. Náhle se koště se zapraštěním vyrovnalo a vystřelilo přes hřiště za Jamesem. Albus měj čas jen si uvědomit, že Kulový blesk skutečně dostihl druhé koště, když se sešli. James se natahoval po zlatonce tak, jak jej tomu naučili, takže Scorpius musel najít způsob, jak mu ji vyfouknout. Vystoupal do výšky, převalil se a jejich ruce vystřelily ve stejný okamžik.
Krumova píšťalka spustila naplno, když jako jeden muž zpomalili a přistáli. Krum udělal gesto pro chycení zlatonky. Pak slétl dolů a zvedl Scorpiusovu ruku.
Diváci vybuchli.
Viktoriino provolání konečného stavu téměř zaniklo v rámusu. Mrzimor dvě stě padesát, Nebelvír sto padesát.
Albus slavnostně namířil přímo ke svému kamarádovi, ale zpomalil, když viděl, že pláče. Nebyly to slzy radosti. Mluvil s Krumem, a jak se davy blížily, Krum si prohlédl koště a vážně zavrtěl hlavou. Scorpius se shrbil a upustil zlatonku. James ho zrovna utěšoval.
Albus došel k nim. „Promiň, Albusi. Řekni svému tátovi, že je mi to moc líto,“ vzlykal Scorpius. James se zachmuřil. „Zlomilo se,“ řekl prostě. Viktor Krum přikývl „Da, už nikdy nepoletí, obávám se.“ Albus se okamžitě málem pozvracel. Byl to jeho nápad poprosit tátu o koště. Staré koště nebylo vystaveno takovému tlaku po celá léta, možná nikdy; skutečnost, že se tak dlouho udrželo pohromadě, byl téměř zázrak. Cítil, jak ho oči začínají pálit slzami. Diváci vycítili, že se stalo něco zlého, ztišili se a dávali pozor.
„Kdo umřel?“ řekl Albusův táta, když se přiblížil.
Albus se pokusil něco říct, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. James to tátovi objasnil.
Albusův a Jamesův táta, Harry Potter, přistoupil ke Scorpiusovi a klesl na jedno koleno, aby se mohl dívat chlapci do očí. Scorpius žalem ani nedokázal promluvit. Albusův táta se usmál a jemně vzal koště z jeho ochablých prstů. S úctou na ně pohlédl, sledoval vlasové trhliny, které znamenaly konec jeho letecké kariéry, a zasmál se. Položil ruku na Scorpiusovo rameno, dokud k němu chudák chlapec nezvedl oči. „Jen tahle stará holka dokázala vybrat ten střemhlavý pád,“ řekl tiše, „nikdo tady nezapomene na nejlepší koště, jaké kdy bylo zakouzleno. Letěl jsi tak, jak bych to já nikdy nedokázal, a já jsem hrdý na své koště i na tebe. Děkuji, synku.“
Diváci vybuchli jako jeden muž, jako by jim k tomu dal znamení. Všichni jásali a slavili, dokonce i Nebelvíři. Když oba týmy tvrdě hrají a hra přesáhne všechny hranice, je těžké se cítit jako břídil. Všichni Malfoyové se seskupili kolem Scorpiuse, který se trošku rozveselil, objímali ho a blahopřáli mu. Albus s tátou poodešel kousek stranou od všeho toho hluku. „Děkuji, že jsi to všechno Scorpiusovi řekl, tati, vím, že tě to muselo bolet.“
Táta ještě pořád držel koště, krátce na něj pohlédl. „Už kdysi dávno jsem myslel, že jsem je ztratil, bylo to té noci, co jsem přišel o sovu a strýc George o ucho. Dostal jsem ho zpátky, ale pak jsem ho stejně musel pověsit na hřebík. Když jsem viděl, jak na něm Scorpius letí, bylo to, jako by se na chvíli vrátily staré časy. I kdyby už nikdy nevzlétlo, přinejmenším mělo jednu šanci, aby ukázalo nové generaci, jak vypadá kvalita!“ Albus ho objal, a dal pozor, aby nezmáčkl koště.
Draco opustil svou rodinu, hemžící se kolem Scorpiuse, a přiloudal se. „Najdu za tohle koště náhradu, Pottere, máš moje slovo,“ řekl téměř laskavě. Albusův táta se k němu otočil. „V tomhle se nejvíc lišíme, Draco,“ odpověděl, „já vím, že některé věci jsou nenahraditelné.“ Objal Albuse a odešli spolu.
Ten den zažili všichni ještě jedno překvapení.
Zamířili do sklepa, a když tam došli, strnuli v úžasu.
Uprostřed stropu společenské místnosti se objevilo něco, co vypadalo jako proražené okno, jímž padal dovnitř sluneční svit. To nebylo možné. Albus věděl, že nad nimi stojí celý hrad, ale když vešli dovnitř a vzhlédli, mohli vidět otvorem, jaké je venku počasí. Albus si připadal, jako by hleděl ven z útulného doupěte.
„Líbí se vám to?“ zaznělo od jednoho bočního stolku. Obrátili se po hlase a viděli profesorku Bastovou s Patilovou pít šálek čaje. Usmála se jako kočka, která právě snědla kanárka. „Lituji, že jsem zmeškala zápas, ale pracovala jsem na tomto překvapení. Profesorka Patilová mi pomohla s některými kouzly, jsou stejná jako ta ve Velké síni. Vždycky jsem si myslela, že by se sem hodilo venkovní okno, a tudy nebude zatékat ani utíkat teplo.“ Vypadala spokojená sama se sebou, sebevědomě si olízla hřbet chlupaté ruky a rovnala si vousky.
„Je to skvělé, profesorko,“ prodral se do popředí Roderick, „ale co vám dalo právo udělat takovou změnu?“
Freya Bastová si vyměnila pobavený pohled s Padmou Patilovou. „No, myslím, že vedoucí koleje na to právo má, co myslíte?“
Roderick přistoupil a položil famfrpálový pohár na krbovou římsu pod Cedricovu pamětní desku. Otočil se k ostatním, usmál se tak široce, že ho to muselo bolet: „Ano, řekl bych, že má,“ dodal.
Všichni jásali a oslava se doopravdy rozběhla.
Celá kolej pořádala občerstvení, s nímž se objevili šťastní domácí skřítci, a Scorpius líčil svůj střemhlavý let Rose, Cormacovi a Gasovi. Albus pohlédl na profesorku Bastovou, která se vítala se studenty a přitom je oslovovala jejich jmény, a cítil, že tuto ředitelku koleje bude mít opravdu rád. Pomyslel si:
Teď je to dobré!
Myšlenka pro tento den: Napadlo mě, že moje trio potřebuje pojmenování. Už jsem jeden navrhl, „Nesprávně umístěné trio“. To je dobré, ale zdá se, že to naznačuje, jako by měli být někde jinde… což je proti tomu, kam jsem je chtěl dostat. Takže pokud máte nějaké nápady, rád bych je slyšel!
Bart