Preklady fanfiction Harryho Pottera

29. Něco končí, něco začíná

Poznámka autora: Jsme v závěru prvního příběhu, který jsem kdy dokončil. Lidi, musím vám poděkovat za povzbuzení, výzvy, nadšení a zodpovědnost, které jste mi věnovali v průběhu tohoto procesu. Tuto kapitolu věnuji vám, čtenářům. Spolu s mým upřímným poděkováním.

Ještě vám tu zbývá něco k přečtení! Ještě jedna kapitola ke komentování!

Albus se probudil a lámal si hlavu, jestli už není čas jít do Prasinek. Náhle si uvědomil, že do místnosti dopadá světlo. Převalil se a nad sebou uviděl skrz iluzorní okno ve stropě sklepa hvězdnou noc. Vyskočil. Ležel v pyžamu na velké pohovce před osvětleným krbem, v němž přívětivě praskal oheň. Přikrývka mu sklouzla z těla. Mnul si oči, cítil se dezorientovaně.

„Jak jsem se sem dostal?“ zamumlal, aniž by čekal odpověď.

„Jak ses sem dostal, toť není důležité. Ty a já spolu máme nějakou úmluvu,“ ozval se za ním měkký ženský hlas.

Albus vyskočil a přikrývku si držel pod bradou jako štít.

Na jednom z menších stolů seděla ta samá éterická dáma, s níž se již dvakrát setkal. Albus si náhle vzpomněl na minci, kterou už víc neměl.

„B-byl to p-profesor Pharrel,“ vykoktal ze sebe.

Vážně přikývla. „Vím, ale musím to jméno slyšet od tebe. Měli jsme dohodu. Nemůžeš to přede mnou zatajit.“

V Albusově mozku se bleskurychle střídaly zděšené myšlenky. Zdálo se mu, že její oči září vlastním svitem, i když měla tvář odvrácenou do stínu.

„Kde je ta mince?“ zeptala se.

„Přímo tady, matko,“ ozval se hlas z chodby k ložnicím. Cormac tam stál a v ruce držel minci, blýskající se ve světle.

Jeho matka strnula ohromením; poprvé od té doby, kdy ji Albus poznal. „Proč jsi na sebe vzal to břímě, Macu? To od tebe bylo hloupé,“ napomenula ho tiše.

Přistoupil blíž a hodil minci na stůl vedle ní. „On nevěděl, proč se ho ptáš, mami, a neznal trest. Já ano.“

Vztáhla ruku a něžně ho vzala za bradu. „Můj chlapečku, tak oddaný a statečný, a tak pošetilý. Jsi jako tvůj táta,“ usmála se. „Poslal jsi mi zprávu přes duhu?“

Cormac přikývl. Vstala, opatrně vytřepala své pěkné šaty a něžně ho objala.

Obrátila se k Albusovi, který tam stále stál s přikrývkou pod bradou. „Můj syn riskoval svůj život kvůli tobě, tos věděl?“

Albus neústupně zakroutil hlavou. To jediné věděl jistě;  nikdy nikoho nepožádá, aby za něj obětoval svůj život. Zdálo se, že jeho odpověď dámu potěšila.

Byla nebezpečná, o tom Albus nepochyboval, ale žila podle určitých pravidel a samozřejmě milovala svého syna. Políbila Cormaca na tvář.

Pak přeběhla místnost, a než měl Albus šanci zareagovat, stejně něžně políbila i jej. Její pronikavé modrozelené oči, překvapivé spojení oblohy a svěží jarní trávy, se zabodly do těch jeho. Albus věděl, že její vůni si bude pamatovat po zbytek svého života, byla to opojná směs květin a čerstvě zryté půdy.

„Ujdeš ještě dlouhou pouť, miláčku maličký, než budeš moci spočinout, a teď máš na líčku požehnání leprikóního lidu. Ještě trošku znalostí, co pomohou na tvé cestě.“ Šeptla mu něco do ucha, ale jakmile to vyslovila, nedokázal si její slova vybavit.

S trhnutím se probudil ve své posteli. Rozhrnul závěsy a podíval se ke Cormacovu místu.  Malý chlapec trpělivě seděl v nohách svého lože vedle sbaleného kufru. Jejich oči se setkaly. Cormac posunkem naznačil Albusovi, aby si sáhl na krk. Nahmatal tam tenký řetízek, na němž visel přívěsek, starobylá zlatá mince. Sevřel ji v ruce a uvědomil si, že získal leprikónčinu přízeň. Vroucně doufal, že ho to nezabije.

Při balení se smáli a povídali si. Odměřený Rick Cresswell se nakonec trochu rozehřál, když si uvědomil, že k němu jeho spolubydlící nechovají žádnou zášť. Přešel přes pokoj a napřáhl ruku ke Scorpiusovi. Ten na ni chvíli hleděl, než jí potřásl. Rick se beze slova vrátil na své místo a Scorpius pokračoval v balení, jako by se nic nestalo.  Albus uvažoval, co to mělo znamenat, ale brzy se tím přestal zabývat, odložil to na později.

Kublaj se vrátil ze své toulky a stočil se na přikrývce do klubíčka. Nevzrušeným pohledem naznačoval tichý protest proti přepravce, v níž měl být transportován. Scorpius se ho snažil přemluvit, aby si do ní vlezl, ale kocourovi se nechtělo. Když se ho k tomu Scorpius snažil přinutit, na hřbetu jeho ruky se objevily krvavé stopy po drápech.

Albus se zahihňal: „Zvládneš chytit zlatonku v sebevražedném střemhlavém letu, ale nedokážeš strčit tuhle chlupatou kuličku do bedničky? No tak, génie, vzpomeň si, že máš samé vynikající.“

Scorpius na něj zlostně pohlédl. „Tak to zkus, když si myslíš, že je to tak snadné.“

Albus se sklonil na Kublajovu úroveň. „Vaše Výsosti, kočár čeká, kdybyste byl tak laskavý,“ zdvořile se uklonil. Kočka pomalu vstoupila do přepravky a uvelebila se na podložce. Albus zavřel dvířka. Pohlédl na Scorpiuse, který ho pobaveně sledoval, a pokrčil rameny. „Musíš s ním zacházet jako s královským majestátem, jinak se nikam nedostaneš. Nezapomínej, že je to chán.“ Scorpius si povzdechl.

Procházeli kuchyní, aby se rozloučili se známými skřítky. Poppy, starý vedoucí kuchyně, který si přehodil své dlouhé bílé vousy přes rameno, zatímco míchal omáčku, jim zamával pravým uchem. Gertie, milá buclatá skřítka, která často navštěvovala Mrzimor s nějakou pochoutkou, zkušeně rozbíjela do velké mísy tři vejce najednou, ale přesto se jí povedlo zapištět pozdrav. Nervózní vysoký Itchy, drhnoucí hrnce ve velkém dřezu, je pozdravil a vrátil se zpět ke svému kartáči, uši potěšeně svěšené.  Lunker, zarputilý malý skřítek s vykulenýma očima a velkýma drsnýma nohama, který zrovna pekl chléb, jim slavnostně pokynul, když procházeli kolem něj. Od něj to bylo docela vyznamenání.

Albusovi se najednou začalo stýskat po domově, jakmile odložil věci ve vstupní hale a zamířili k ostatním. Usadili se na svá místa vedle téměř bezvědomé Rose, nabručené a nepříjemné jako obvykle. Několik lidí volalo na Scorpiuse, jako by byli jeho dobří kamarádi. Nepříliš nadšeně jim zamával, ale Albus si všiml, že celý ztuhl nelibostí, protože to vesměs byli ti, kdo ho uráželi, když poprvé prošel těmito dveřmi.  Scorpius nebyl z těch, kdo snadno odpouštějí nebo zapomínají. Seděli mlčky, na klábosení příliš zasaženi tou konečností.

Skončil jejich první ročník, který je všechny drasticky změnil. Albus věděl, že už není ten ustrašený malý kluk, sedící vpředu v síni s Moudrým kloboukem na hlavě. Teď věděl, kam patří.

Najednou pocítil dvě plácnutí do týla a zuřivě se obrátil právě včas, aby uviděl viníky, Jamese a Freda, usedat k nebelvírskému stolu. Příměří skončilo. Nebelvírská čest byla zachráněna a vše se vrátilo k normálu. James se na Albuse namyšleně zašklebil a ústy naznačil: „Dobré ráno, bráško.“ Albus se jen zamračil a začal se obracet, když zahlédl Allena Baldwina a Calluma Weiganda sedat si dál u rudozlaté tabule. Pohybovali se opatrně a často sebou trhali. Nikdo se k nim nepřidal, a ti z jejich koleje, kdo si jich všimli, se vzápětí obrátili zpět ke svým talířům. Vypadalo to, že ty dva čekají ve lví koleji těžké dny. Budou muset prokázat povahové změny, než se s nimi ostatní smíří a přijmou je tak, jako před tou nešťastnou událostí.

Po snídani procházeli Velkou síní, když zaslechl strašidelný, příliš vědoucí hlas říkat: „ Pane Pottere, než odejdete, na slovíčko.“

Obrátil se a viděl přicházet Vrčizuba. Scorpius s Rose si vyměnili pohled, než na ně mávl, aby šli dál.

„Máte pro mne mou laskavost, pane Pottere?“ zeptal se skřet a s lačně se lesknoucíma očima si propletl dlouhé zašpičatělé prsty.

V tom okamžiku Albus věděl, co musí udělat. „Gasi!“ zavolal na míjejícího jej Gase s Cormacem. Gaspar přišel se zmateným výrazem ve tváři. „Gasi? Řekni Vrčizubovi svoje příjmení.“ Gas se na Albuse zvláštně zahleděl. Pak se obrátil ke skřetovi a vztáhl ruku: „Jmenuji se Gaspar Boon.“ Skřet mu rukou potřásl, ale očima spočíval na Albusovi. Jeho obličej neprozrazoval žádné emoce. Gas dohonil Cormaca a odešli.

„Takto jsem to nemyslel, pane Pottere.“

Albus se usmál, v paměti se mu vynořilo, co mu Cormacova maminka řekla v noci před odjezdem. „Právě jste řekl „laskavost“ a já ho poznám, když ho vidím. Gaspar je Boon*). Pokud jde o mě, jsme si kvit. Mimochodem, v Bradavickém expresu zvládali práci se zavazadly studentů po celá léta bez chyb, a teď najednou se kvůli jakési nepodložené anonymní stížnosti musí kufry předat po příjezdu nějakému zástupci Bradavic? Zajímalo by mě, kdo je zodpovědný za to, aby se dostaly do správné koleje a jak ta určitá tajemná osoba odolá pokušení vyhledat v nich cennosti? A také by mě zajímalo, zda tahle osoba, kterou možná znáte, je tou, která nahlásila ztracený majetek a je odpovědná za tento způsob jednání?“

Vrčizub se usmál.  Albus se přestal cítit dobře. „Dobrá hra, pane Pottere, moc dobrá hra. Mohu naše záležitosti považovat za vyrovnané?“

Albus v tichosti poděkoval Cormacově mamince a natáhl ruku. Vrčizub jí potřásl, ale nepustil. Albus cítil ze skřetových dlouhých prstů sálat nelítostný potenciál, zíral do temných očí toho tvora. „Měj se na pozoru před  leprikóny, Albusi. Nedokážeme s nimi uzavřít dohodu, kterou by nevyhráli.“

Pustil Albusovu ruku a kolébal se pryč. Albus si mnul bolavou dlaň a sledoval, jak mizí. „Do čeho jsem se to zase dostal?“

Zpáteční cesta do Londýna se hodně lišila od jízdy do Bradavic. Albus, Rose a Scorpius seděli ve stejném kupé, ale museli spíš držet studenty dál od Scorpiuse, opravdu je vystrkovali ze dveří. Nechali vejít jen Cormaca s Gasem a v pětici hráli Řachavého Petra a kouzelnické šachy. Tedy kromě Rose, která seděla jak hromádka neštěstí a četla si ve  své učebnici kouzelných formulí. Scorpius s Albusem si vyměnili ironický úsměv. Kublaj nějak překonal zámek u své přepravky a seskočil dolů. Hravě šťouchal tlapkou do klecí Celestiny a Noxe, ti nad tím počínáním projevovali své opovržení.  Albus se zeptal Gase a Cormaca na jejich mazlíčky; ukázalo se, že Gasova popudlivá sova Hooty cestovala v zavazadlovém voze a Cormac měl žábu jménem Strýček Pat, ale momentálně k ní neposkytl žádná další vysvětlení.

Čarodějka s vozíkem dorazila a dokonce požádala Scorpiuse, aby jí podepsal pergamen, a zatímco si z něj ostatní utahovali kvůli nově projevené proslulosti, on přežvykoval svou svačinku.

„Ale ne!“ zvolala Rose, „je tu Magor Scorpius Malfoy! Myslím, že omdlím,“ řekla a dramaticky se sesula na lavici.

„Hej, sklapni,“ zabručel Scorpius, ale pousmál se.

Na nástupiště devět a tři čtvrtě dorazili dřív, než čekali. Všichni se vyhrnuli z vlaku. Sotva Albus došlápl na perón, do hrudi mu tvrdě narazila malá zrzavá raketa se žlutou mašlí ve vlasech. „Albusi, Albusi, Albusi!“ vřískala.

„Hej, Lilko, drtíš mi žebra! Nedivím se, že tě Krátura každé ráno odstrkuje,“ lapal po dechu. Vzhlédla, aniž by ho pustila, a nakrčila nos stejně, jako to dělala Rose: „Ty jsi takový hlupáček.“ James vystoupil na nástupiště o něco dál a hlasitě se bavil se svými přáteli. Najednou byla Lily pryč, vrhla se na svého staršího bratra. Albus si masíroval žebra a přitom slyšel Jamesovo náhlé hlasité vyjeknutí: „Uuuff!“

Albus uviděl mamku s tátou, stáli společně se strýcem Ronem, tetou Hermionou  a Hugem, který truchlivě nahlížel do klecí s mazlíčky, pravděpodobně přemýšlel o jejich osvobození.  Strýc Ron se tvářil velmi odměřeně. Albus věděl proč. Opodál na nástupišti stáli hrdě Malfoyovi. Draco s Astorií se vypínali a snažili se dohlédnout skrz dým. Scorpius jim to usnadnil, rozběhl se přímo k nim a málem je oba porazil. Celí dychtiví se rozhovořili a v radosti ze shledání veškerá kultivovanost vzala za své. 

Albus se na mámu s tátou plaše usmál, když se k nim blížil. Maminka se snažila jednat s ním jako s dospělým a nechat mu odstup, ale jemu to bylo jedno. Vběhl jí do náruče jako malý chlapec, jímž koneckonců byl.  Rose se jako na zavolanou také vrhla do objetí svých rodičů.

Pozdravili se s Jamesem, ale ten se choval dospěleji a přijal od mamky polibek na tvář; tvářil se, že jí tím prokazuje laskavost. Našli svá zavazadla i sovy, shromáždili je na vozík a zamířili k autu. Teta Hermiona zatím vysvětlila Hugovi, že zvířata v klecích jsou domácí mazlíčci a brzy budou vypuštěna.

„Hej, Albusi,“ zavolal Scorpius. Albus se otočil a viděl ho, jak nervózní stojí se svými  rodiči, drží přepravku s Kublajem, z níž vyhlíží její podmračený obyvatel. „Pošli mi sovu, ano?“

Albus si uvědomil, že Scorpius si není jistý, jestli i v létě zůstane jeho přítelem stejně jako v Bradavicích. Dokonce i po tom všem, co spolu prožili, si nebyl jistý jejich přátelstvím. Albus se usmál: „Myslíš poslat sovu o tom, kdy přijdeš na návštěvu? Však víš!“

Nejzářivější úsměv, jaký kdy Albus u Scorpiuse viděl, rozjasnil jeho tvář. „Jestli s tím tvoji rodiče souhlasí, tak samozřejmě!“ zvolal Scorpius.

„Jistě, až se všichni usadíme, pak se uvidí!“ zavolal Albusův táta.

Draco Malfoy nevypadal právě závratně šťastně, avšak vyměnil si pohled s manželkou, a koneckonců nedával najevo nic spontánního. Nicméně jeho oči změkly, když se podíval na svého šťastného syna, a přikývl.

„Takže jsme dohodnutí,“ shrnula teta Hermiona, „Scorpius bude vítaný i u nás.“ Vrhla na strýce Rona pohled, jehož ostří si nezadalo s žiletkou: „Že je to tak, Rone?“

Rozpačitě přikývl. Rose se na Scorpiuse povzbudivě usmála.

„Uvidíme se, Rose a Albusi,“ řekl Scorpius.

„Brzy se uvidíme,“ odpověděl Albus. Rose zamávala.

Cestou k autu slyšel Jamese: „Myslím, že Lily bude ve Zmijozelu.“ Najednou vyjekl: „Au, Lily! Mami! Ona mě štípla!“

„Jen ji nech na pokoji, Jamesi!“ usmála se mamka. Albusův táta zvedl svou malou holčičku a posadil si ji na ramena: „Tak pojď.“

Jakmile se usadila, založila si ruce na prsou a z výšky na Jamese vyplázla jazyk. Na rozdíl od Albuse, James si pěkně koledoval, když se chtěl vozit po Lily. Ta nikdy nehrála fér.

A k autu, stejně jako tehdy před měsíci, ale směrem na nádraží, kráčeli  jako rodina.

* Boon se dá přeložit jako laskavost. Přiznám se, že na tomto úskalí jsem ztroskotala :-)

Poznámka překladatelky:  V myšlence pro tento den autor znovu děkuje čtenářům a komentujícím, slibuje odpovědět na dotazy o svých metodách psaní (což je obsahem poslední kapitoly, kterou proto nebudu překládat), a hlavně znovu oznamuje pokračování příběhu. To už bohužel nedokončil.

Děkuji všem za povzbuzující komentáře, byly pro mě moc důležité, dodávaly mi chuť k dalšímu překládání.

Na závěr chci s vděčností a obdivem poděkovat Jimmi a Lupině, které se mě nezištně ujaly a obětavě pracovaly v mnohdy šibeničních termínech, abyste si svou očekávanou kapitolu mohli přečíst pravidelně každý čtvrtek.

Jimmi a Lupino, děkuji. Bez vás by tohle byl úplně jiný příběh. Vy víte.