Preklady fanfiction Harryho Pottera

Drakonidae

Autorka: Rhysenn  (magicalintrigue@gmail.com)

Přeložila: Rapidez  (Rapidez@seznam.cz )

I do not own the characters. They all belong to JK Rowling.

Pozn: Se svolením od Rhysenn jsem příběh přepsala tak, jak jsem jej cítila. Nejedná se o doslovný překlad.

Povídka obsahuje báseň, nenašla jsem její český překlad, tak jsem se pokusila o volnou interpretaci. Původní verze je uvedena níž.

Eric Hansen

Have you ever looked in
the eyes of a dragon

seen their heart,
and known their soul?

Have you ever seen
the stairsteps to heaven
that within them reside,
and show their bright role?

Do you know their songs,
their ancient harmonies

do you know their past,
and their wisdom hold?

Can you hold the world
in the palm of your hand

and with storm-worn wings,
curl and enfold,

to heal the world,
to show the way,

and be a banner unfurled
to light of day?

This is a dragon,
a creature of light,

No, they are not gone,
just taken to flight.

Povídku v původním (anglickém) znění je možno přečíst na adrese:

http://rhysenn.morethanart.org/harrypotter/drakonidae.htm

Drakonidae

Už jste se někdy podívali

drakům do očí,

Hermiona zírala na Draca. Čekala, co řekne. Řekne jí to, co touží slyšet? Opětoval jí pohled, ze kterého se nedalo vyčíst vůbec nic. Jen nadpozemská světýlka tančila v jeho přímém, sivém pohledu.

Mlčenlivě očekávala ona slůvka, přestože věděla, že pouhá slova by nikdy nemohla být tak výmluvná, jako srdceryvně upřímné emoce zářící v ocelových očích.

či viděli jejich srdce,

poznali jejich duši?

Draco mírně pozvedl bradu, stále pozorujíc Hermionu v tom vynuceném tichu. Tolik doufala, že řekne, co cítí, ale on nemohl. Slova se míhala jeho myslí rychleji, než je mohl pochytit. Proklouzávaly mu mezi prsty v nedotknutelných svazcích. Jeho rty byly mírně pootevřeny, ale žádný zvuk nepřicházel.

Neuměl se přinutit k tomu, aby jí to řekl. Jeho hrdost mu stála v cestě, ačkoliv se jeho srdce v bolestném poznání zoufale bouřilo proti jeho mysli. Nemůže jí to říct. Nemůže to říct dokonce ani sám sobě.

Už jste postřehli

schody do nebe,

které v sobě ukrývají,

a ukázali jim je?

Sledovala, jak odchází. Slábnoucí kroky jako by opakovaly jeho tiché odmítnutí. Zaplavila ji hořkost, už nesnesla jediný pohled na jeho vzdalující se siluetu. Zůstalo tu po něm jen jeho ticho, které jí drásalo a mučilo, jako dosud nikdy nic.

Myslela si, že ho zná. Očividně se spletla.

Slzy nepřicházely, ale suchý žal ji ničil ještě víc. Bolelo to. Bolelo to, protože ona v něm viděla něco jedinečného, něco hodnotného a čistého, něco, co v sobě nenacházel ani on sám. Něco, co nemínila nechat jen tak odejít.

Znáte jejich písně,

jejich prastaré harmonie?

Pro Bradavice to byla zvláštní příležitost, i rodiče studentů byli pozváni ke sledování rozhodujícího boje ve famfrpálu. Nebelvír a Zmijozel proti sobě bojovali s horlivostí a vášní, která spadala daleko za hranice známé pýchy.

Po zápase došel Draco ke svému otci, stříbrnou medaili křečovitě svíral v ruce. Kov posměšně pobleskoval v slunečním světle. Vyčkával, co řekne jeho otec.

Malfoyové neznají takové věci jako „druhý nejlepší“. První místo je jediný přípustný výsledek.

Porážka byla trpkou písní, jejíž nápěv znal Draco až příliš dobře.

Znáte snad jejich minulost,

máte jejich moudrost?

Harry sledoval, jak Draco hovoří Luciusem Malfoyem. Viděl rezignaci v chlapcově tváří, která odpovídala otcově roztrpčenému výrazu.

Nebyl žádný důvod, aby Malfoy nebyl dobrý, či dokonce lepší než Harry. Celé tohle zůstalo pro Harryho záhadou. Malfoy měl daleko víc zkušeností s létáním, a jeho potenciál stát se nesmírně talentovaným chytačem byl neskutečný. Harry to viděl ve způsobu, jak Malfoy létal, v prudkosti a hbitosti jeho stylu.

Draco věděl jak vyhrát; jen k tomu neměl dostatečný důvod.

Můžete mít na dlani celý svět,

Jeho otec mu jednou řekl, že Malfoyové mohou mít vše, co chtějí. Jestliže chtějí svět, zasluhují si vesmír.

Ale on byl příliš pyšný na to, aby se ptal a příliš se obával odmítnutí. Nebyl si vlastně ani jistý, co přesně chtěl. Spatřil Hermionu odcházet a uvědomil si, že jeho otec neměl pravdu. Takové vystřízlivění bolí takřka stejně, jako ztráta.

Možná, že to, co chcete, není pro vás dobré. Ale to neznamená, že žádáte cokoliv jiného.

oni, nesouc bouřková křídla,

co se rozpínají a skládají,

Draco vzlétl až do nebe, tělo nahnuté dopředu v dokonalé harmonii s koštětem. Stoupal stále výš a výš, jen čistá bílá oblaka byla limitem. Toto bylo ten důvod, proč miloval létání. V těchto vzácných okamžicích radosti se cítil svobodný.

Sem patřil. Jak proklouzával blankytnou oblohou, žádné problémy nebyly natolik rychlé, aby ho dohonily.

Když takhle létal, měl pocit, že může uniknout navždy.

 vyléčí svět,

 ukáží cestu.

Mějte na zřeteli vaše dobré jméno, vaši čest i důstojnost. Další z okázalých mravních zásad jeho otce.

Draco cítil vlhkou krev mezi prsty, bezdůvodně rozlitý šarlatový život. Rána na ruce bodala, a když se jí opatrně dotýkal konečky prstů, vytékalo ještě více krve. Další zranění k zahojení, další jizva, jež vybledne, ale zůstane v mysli.

To bylo to, k čemu jizvy byly. Upomínky, varování, abyste se znovu nevydali stejnou cestou.

Bude roztáhnut prapor pro světlo dne?

Neměl rád temnotu.

Draco si pamatoval, jak ho jednou otec zamknul v podzemním sklepě. Byl to trest, protože pošlapal květiny na zahradě. Tehdy mu bylo pět. Pamatoval si, jak byl vystrašený, jak nechal víčka zavřená, protože jeho tma mu připadala milejší než prázdná temnota kolem. Bezútěšná noc se táhnula celou věčnost.

Od toho dne se nikdy nepřibližoval ke květinám.

Toto je drak, bytost světla,

Draco seděl na okraji Zapovězeného lesa, užívaje si pocitu nebezpečí. Ještě nebyl čas zajít dál. Klid vycházejícího dne byl osvěžující, obloha dostávala nádech zlata a karmínu. Denní světlo zútulnilo obzor, mrazení noci se nadobro rozptýlilo.

Stoupnul si a zamířil k Nebelvírské věži. Studenti už byli jistě vzhůru, na jejich cestě na snídani.

Potřeboval si s ní promluvit.

Slova měl zvolená s úžasnou jasností, ale věděl, že se zadrhnou na cestě z jeho rtů. Draco dokončil cestu k věži, ale nevkročil do ní. Pýcha a obavy mu uzamknuly rty. Věděl, že se jich ještě nedokáže zbavit.

Ale ta slova tam budou i zítra, protože city se nezmění. Nějak věděl, že ona rozuměla, aniž by to musel říci.

S jediným letmým zpětným pohledem, se Draco tiše otočil a odešel.

Ne, ti neodcházejí,

Jen se jdou proletět.

- fin -