Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 45. Epilog: Trnitá cesta

Harry strávil na ošetřovně už téměř pět dní, když přivedli jeho. S ubíhajícím večerem zjistil, že často zírá na závěs, který skrýval druhou postel, a kvůli celé té věci se cítí dost nepříjemně.

Nečekal, že se druhému chlapci zase octne tváří tvář. A ještě víc jej to znervóznilo následujícího rána, když se vzbudil do pohledu na Draca Malfoye, který na něj upřeně zíral.

„Ááá!“

Harry se vymrštil do sedu a opřel o čelo postele dřív, než jej dohnala mysl. Draco se přátelsky usmíval, což v jeho ostrých a bledých rysech vypadalo prostě divně.

„Měl jsi špatné sny? Rozhodně to tak vypadalo. Jmenuju se Draco Malfoy.“

Harry se snažil popadnout dech. Draco jej zamyšleně zkoumal, sluneční svit mu ještě víc vybělil jeho již tak bledou pokožku.

„Ale to ty už víš, že jo?“ zeptal se a šedé oči mu zářily bystrostí a odhodláním. „Znám tě, že?“ Zamračil se. „Jo, tím jsem si jistý. Musím tě znát.“

Harry si neuvědomil, že se drží zpátky, dokud jej do zad nezatlačilo čelo postele.

To je pitomé. Proč jsem tak nervózní?

Přinutil se setřást napětí z ramen a působit nenuceně. „Ano, znám tě.“

„Kdo jsi?“ přitlačil Draco.

„Harry.“

„Harry…“ Draco se zamračil. „Harry… zní to povědomě… Harry…“

Měl bych se mu představit ‚Zjizvenec‘. To by si nejspíš pamatoval.

Snažil se ty temné myšlenky neukázat navenek. Koneckonců Draco ztratil paměť. Byl zcela jiná osoba, že? To mu Brumbál už říkal.

Nešlo o stejného člověka, který ho vydal Luciusovi, aby byl umučený k smrti.

„Příjmení mám Potter,“ doplnil Harry a styděl se za své roztrpčení. „Ty, ehm, ty jsi mi vždy říkal ‚Pottere‘. Zní ti to známě? Harry Potter?“

Dracovy oči se rozevřely dokořán. „Harry Potter?“ vykřikl potěšeně.

Harryho ztrapnilo, když Dracův pohled střelil k jeho čelu a na rtech mu zableskl zářivý úsměv.

„Chlapec, který zůstal naživu!“

Draco přešel místnost, aby popadl knihu na své posteli, a pak se nečekaně otočil, vrhl se vedle Harryho a nadskakoval nadšením.

„Dokonce i já o tobě slyšel!“

Rychle prolistoval knihou – učebnicí Dějiny moderní magie – a hrdě Harrymu ukázal obrázek s titulkem ‚Chlapec, který zůstal naživu, zvedá své koště během Turnaje tří kouzelnických škol.‘

Harry sebou cukl, ale druhý hoch byl příliš nadšený, aby si všiml.

„Vidíš? Četl jsem to předevčírem! Věděl jsem, že mi jsi povědomý!“

Harry zůstal zírat na toho bizarního cizince s Dracovou tváří. Byl rozpolcený mezi podrážděním a nejasným uvědoměním si, že to už je příliš. Tohle nezvládne… Příliš mnoho, příliš brzy…

„Jdu spát,“ prohlásil rozhodně.

Draco na něj nechápavě hleděl, dokud to Harry nerozvedl: „Jdu spát teď hned. S tebou tady neusnu.“

„Aha!“ reagoval Draco vesele. „Tak já půjdu!“

Harry se schoulil pod přikrývku ještě dřív, než druhý chlapec sklouzl z postele, a doufal, že jeden nebo druhý se zotaví brzy. Zotaví zítra. Jediná noc na ošetřovně s Draco Malfoyem byla až příliš.

ooOOoo

Ale bohužel, jednalo se pouze o první z mnoha Malfoyových návštěv. Kdyby se Harry neuzdravoval z, jak to Snape nazval, ‚vážného neurologického poškození‘, pravděpodobně by uprchl do Zakázaného lesa, jen aby unikl na nervy jdoucím jednostranným rozhovorům.

„Měl jsem tu hodně kamarádů?“

„Jasně.“

„Jo, měl jsem pocit, že jsem populární… Byl jsem opravdu skvělý v kouzlení?“

„Často jsi to říkal.“

„Há! Věděl jsem to! Věděl jsem, že jsem dobrý… Takže, byli jsme opravdu dobrými kamarády? Museli jsme se znát dobře.“

„Často mě napadalo, že se známe až příliš dobře.“

Harryho dny zotavování se změnily na směsici nechutných lektvarů a stejně ohavných Dracových návštěv. Ten, pokud jde o něj, osciloval mezi veselým, šťastným děckem, které se na Harryho lepilo – tak protivně radostně, že Harry téměř toužil po starém Dracovi, který jej chtěl zabít – a náladovým, zasmušilým introvertem, který pod dekou na posteli žalostně plakal a křičel na madame Pomfreyovou, aby od něj vypadla a ‚vzala si s sebou ty zatracené lektvary‘.

„Harry, mohl byste mi ho uklidnit? Jste jediný, kdo to dokáže,“ prosila jej frustrovaná lékouzelnice při více než jedné příležitosti.

A samozřejmě, Harry byl vždy nucený se zvednout, zeptat se Draca, co ho trápí, ujistit jej, že madame Pomfreyová mu jen chce pomoci, a přesvědčit jej, že jestli si nevezme své lektvary, měl by jít alespoň spát.

A když v noci ležel v posteli a hořká chuť léčivých lektvarů mu přetrvávala na jazyku, zacpával si uši před Dracovým pláčem.

Zatracený spratek jen baží po pozornosti.

Nedokázal v sobě vyvolat ani ten nejmenší kousek lítosti.

„Proč je ještě tady?“ stěžoval si jednoho dne Lupinovi, když hráli karty. „Neměl by být u svatého Munga?“

„Došli k závěru, že pro něj nemůžou už nic udělat, Harry, a ten jediný příbuzný, který by mohl, jej nechce,“ vysvětloval Remus jemně. „Pro něj je lepší, když zůstane tady. Může si ještě na něco z tohoto místa vzpomenout – vědomě i nevědomě.“

„Tak jo, pokud je to pro něho lepší.“

Harry mrzutě zazíral na závěsy chránící jej před Dracovým pohledem. Leželo na nich tlumící kouzlo, ale z jakéhosi zlomyslného popudu si přál, aby je Draco slyšel.

„Není fér, že já ho musím snášet. Všichni očekávají, že se o něj postarám a budu mu dělat společnost. Nezáleží na tom, že se mě pokusil zabít.“

„Neočekáváme, že něco uděláš, Harry… Ale musíš si uvědomit, že je sám a zmatený,“ pravil Lupin tiše. „Cokoliv ti provedl v minulosti – tím člověkem už není.“

„Dobře. Chápu!“ odsekl Harry. „On je chudák oběť a já jsem jen bastard!“

Harry neopatrně rozhodil rukama a opřel se v posteli.

Lupin jej dlouze zamyšleně sledoval, a pak se pustil do sbírání rozsypaných karet.

„Máš plné právo se na něj zlobit, Harry,“ zněl zmateně. „Jen jsem překvapený. Ještě nikdy jsi necítil zášť proti někomu tak – někomu tak –“

Lupin byl příliš laskavý, aby to slovo řekl, proto Harry dodal sarkasticky: „Patetickému?“

Do Remusovy tváře se vkradl ustaraný výraz.

„Bezmocnému.“

Lupinovi se nějak podařilo vyvolat v něm pocit viny, a tak vydržel skrývat své podráždění trochu déle a pokračovat v projevu dobré vůle, ale starší kouzelník nemohl udělat nic, aby v něm potlačil temný hněv vyvolávaný pohledem na druhého chlapce. Aby se nestal opovrženíhodným spratkem, snažil se hněv ignorovat.

ooOOoo

Harry si toho vlastně doopravdy všiml, až když učil Draca hrát kouzelnické šachy.

Draco se natáhl po své figuře a jeho hubená ruka se nekontrolovatelně třásla. Bledá proti nemocničnímu povlečení celá jeho paže vibrovala, jako by jí probíhala elektřina.

Harryho končetiny se také stále ještě trochu chvěly kvůli Belatrixiným kletbám, hlavně když byl unavený… Ale ne jako Dracovy.

Zdaleka ne jako Dracovy.

V ústech mu najednou vyschlo a střeva se mu sevřela ohavnou představou.

„Co?“ optal se Draco, jakmile zachytil Harryho výraz.

Sledoval jeho pohled a rozpačitě zrůžověl, když si uvědomil, že Harry vidí jeho třesoucí se končetiny.

„Aha…“ pokrčil Draco v rozpacích rameny. „Dělají to.“ Pochmurně sledoval své ruce. „Snažím se je udržet v klidu, ale nejde to.“

Harry dlouhou chvíli zadržoval dech a potlačoval nutkání ke zvracení, nebo praštění druhého hocha.

„Co je? Co je s tebou?“ naléhal na něj Dracův hlas jako nějaký obtížný hmyz.

„Běž ode mě,“ vyštěkl Harry, když dokázal otevřít oči a normálně promluvit.

„Co?“

Harry Draca odstrčil z postele a s ignorováním bolestného výkřiku zatáhl závěsy.

„ŘEKL JSEM: BĚŽ, SAKRA, ODE MĚ!“

ooOOoo

Harry zuřil na všechny – na Lupina, Brumbála, McGonagallovou. Snapea. Zavřít jej s Dracem… Čekat, že se nad ním Harry slituje… Snažit se, aby se Harry cítil hrozně nad tím, co se mu stalo…

Vřelo to v něm hněvem, neklidně se vrtěl pod dekou, do uší mu bodaly zvuky Dracova žalostného brekotu z odmítnutí.

A pak odhodil přikrývku a vyskočil na nohy.

Nemůže tady zůstat. Neunese už ani vteřinu.

Harry byl stále v pyžamu, když se usadil na chladné zemi u jezera – v pěsti svíral hůlku a jeho dech se měnil v páru v nočním vzduchu. Vřelo v něm tolik hněvu, že si ani nevšímal chladu, a když se z lesa vynořila temná postava, přivítal ji s jízlivým úsměvem.

„Rekordní čas, Snape. Možná bys mi měl na krk pověsit nějaký kouzelný zvoneček.“

„Seslal jsem kouzlo, které mě upozorní, když opustíš ošetřovnu,“ odpověděl Snape hladce. „Věděl jsem, že je jen otázkou času, než provedeš něco tak grandiózně hloupého, jako je útěk uprostřed noci.“

Harry hleděl na jezero a chladný vítr se prodíral skrz jeho vlasy jako ledové drápy.

„Vyplížit se, zatímco se tvé tělo zotavuje…“ řekl Snape kousavě. „Poškodila ti Lestrangeová mozek, nebo si jen přeješ sabotovat své uzdravování?“

Harry neměl náladu na obvyklé zdvořilosti.

„Neopustil jsem pozemky školy. Je tady bezpečno. Prostě mě nech být.“

Snape jej dlouze sledoval, až Harryho napadlo, zda se nepokouší o nitrozpyt.

„Jde o Draca Malfoye, že? Lupin mě informoval, že jsi s ním měl nějaké problémy.“

Harry to chtěl popřít, ale nedokázal pohnout rty. Cítil vinu a znechucení nad sebou samým v něm kolotalo, téměř jako by se chystalo vytrysknout.

„Viníš mě z jeho stavu,“ pravil Snape po chvíli.

„Tebe ne,“ řekl Harry hořce. „Jen jsi po mně uklízel binec.“

Zase.

A o to šlo, ne? Harryho ramena poklesla, jak všechen ten vztek na druhého chlapce přešel do velmi skutečné hrůzy, kterou Harry cítil pokaždé, když viděl, co se Dracovi přihodilo… A jen kvůli Harrymu.

Snapeův výraz potemněl: „Musíme opět probírat tvoji zálibu ve svalování cizí viny na sebe?“

„Tak to není!“ protestoval Harry a zaryl ztuhlými prsty do země, jak se frustrace náhle přetavila do opravdového zoufalství. „Jen že… Bože, je z něj troska – a to jsem se jen snažil mu pomoct! Všechno, čeho se dotknu, se změní v popel!“

Snapem to nepohnulo. „Draco Malfoy si svoji cestu vybral už před dlouhou dobou. Toto je jen její přirozené vyvrcholení… Má štěstí, že vyvázl životem.“

„Jo, je z něj kripl, to má fakt štěstí.“ Harry chtěl do něčeho praštit. V dosahu nic nebylo, tak zabořil prsty do stehna. „Je jako – kedlubna. Nebo tříleté děcko. Kdyby mu zůstala nějaká osobnost, mohl bych s tím žít. Nebo kdyby ho přijal některý z bohatých příbuzných a rozmazlil ho, fajn! Ale takto… takto…“

Polkl poslední slova a zmlkl.

„Pokud by mu zůstala jeho stará osobnost,“ pravil Snape suše, „pak by se škodolibě snažil sabotovat kohokoli s větší přitažlivostí nebo magickými schopnostmi. V této chvíli by to zahrnovalo všechny a obzvláště tebe, takže máme všichni štěstí, že nás ta otravnost nepostihla.“ Pozorně Harryho sledoval a mluvil opatrně, jako by vážil každé slovo. „Pokud by se o něj přihlásili příbuzní, bylo by jen otázkou času, než by byl doveden zpět na cestu k službě Pánovi zla. Naštěstí nemají potřebu starat se prakticky o motáka s pošpiněnou reputací… Jeho naprosté zničení pro něj možná bylo jediným prostředkem k vykoupení. Kdo jsi, abys zpochybňoval osud?“

Harry pohlédl dolů k zamrzlému jezeru. Nechtěl to přijmout. „Je to kruté.“

„Život je krutý,“ odvětil Snape chladně. „Víš to stejně tak dobře jako já. Draco Malfoy přišel jen o paměť. To samé nemohu říct o mnoha jiných.“

Harry vrhl na Snapea postranní pohled. Se vším, co se o něm v poslední době dozvěděl, nemohl uvěřit, že by mu bylo úplně jedno, co se Dracovi stalo.

A pak zavřel oči a připomněl si ty záblesky scén Voldemorta a jeho služebníků; to zlo a krutost, kterým byl Snape svědkem – podílel se na nich – každičký den.

Nemůže si dovolit cítit lítost, pomyslel si otupěle. Ve světě, ve kterém se pohybuje – v tom smrtícím světě Pána zla a černé magie – by Snape nikdy nepřežil, pokud by si dopřával luxusu viny.

Možná Snape opravdu věřil, že je Dracovi líp. Chlapec se vrátil, přestože bolestivě, do zapomnění nevinnosti, která u Smrtijedů neexistuje. Znamení na paži nebylo teď víc než tetování. Snape ten luxus nezažije, dokud Voldemort nezemře, a i pak…

Ve skutečnosti uvízl na stejně trnité cestě jako Harry.

Harry se najednou cítil velmi mladý a velmi bláhový. Vyskočil na nohy, zahanbený, že se poddal nutkání uprchnout.

„Omlouvám se. Neměl jsem opustit ošetřovnu,“ zamumlal. „Obzvláště ne poté, co jsi pro mě tolik udělal.“

Nedokázal přečíst Snapeův výraz, ale v jeho hlase cosi změklo, když promluvil: „Poskytnu ti na trucování ještě pár minut, pokud si přeješ.“

Harry dlouze hleděl na svého otce a přemýšlel o těch neustávajících pocitech – o vině, sebeznechucení, lítosti… Nedaly se využít tváří v tvář úkolu, který jej čekal.

Snape si nedopřával luxusu pochybností, i kdyby to mělo být na úkor kohokoli na světě. Ne, když měl ještě nějaké povinnosti. A ani Harry by to neudělal. Už ne.

„Ne. Tady jsem skončil.“

ooOOoo

Během posledních dvou týdnů naplněných vařením snad nekonečných dávek lektvarů a novými povinnostmi pro Pána zla se Snapeův volný čas prakticky vytratil. Zemětřesení následující po zničení dvou nejvýznamnějších stoupenců Pána zla jej zanechalo v nejvyšší vlivné pozici.

„Oba byli neuvážení. A hloupí,“ šeptal mu Pán zla. „Teď můžu věřit jen tobě, můj věrný, mazaný Severusi…“

Snape stočil rty do pohrdavého úsměvu a přitiskl je na lem hábitu Pána zla.

„Je mi ctí vám sloužit, můj pane.“

Jako nejdůvěryhodnější postava pro udržování spojení mezi Pánem zla a jeho řadovými stoupenci se Severus dostal do jedinečné pozice, aby filtroval informace, které se měly dostat k uším jeho pána… A díky jeho úsilí zůstal Pán zla zcela v nevědomosti, jak ohromujícím úderem zasáhlo vzájemné zničení Lestrangeové a Malfoye do řad jeho věřících.

Koneckonců nitrozpyt na jednotlivé Smrtijedy by nikdy neodhalil všudypřítomný strach šířící se jako nákaza mezi jeho přisluhovači. A Voldemort sám se postaral o ovzduší represí, které tu bázeň zakrylo i před ním samotným.

Ale Snape to viděl.

Že se dva nejvíc neblaze proslulí Smrtijedi navzájem zavraždili, bylo dost šokující. Že je k tomu zjevně zmanipuloval Chlapec, který zůstal naživu – to bylo děsivé.

Smrtijedi respektovali především sílu. A podle zvěstí opatrně živených jistou informovanou osobou – (zde Snape pečlivě zakrýval, že v tom má prsty, a přesměrovával všechny podezřívavé mysli k Pettigrewovi) – Chlapec, který zůstal naživu, se nacházel v péči Malfoye a Lestrangeové těsně předtím, než se zabili. Ten mladík své věznitele zjevně nějak očaroval, podvedl, nebo jinak donutil, aby obrátili hůlky na sebe navzájem. Mrazivá vlna strachu se plížila řadami Smrtijedů a Severus byl v postavení, aby si to užíval.

Cítil je – ty mnohé, kteří na sebe vrhali prohnané pohledy, oči neviditelné pod maskami. Ty ambiciózní, kteří si právě začali klást otázku, zda nepodporují toho špatného vůdce, vyděšení, aby snad nebyli těmi jedinými ukrývajícími tak velezrádné myšlenky.

Snape se držel zpátky jako vždy a opatrně udržoval základnu na obou stranách… Jedna z nich byla neustále oslabována jeho manipulativním dotekem.

A jako vždy zůstal jeho vliv zcela neviditelný.

Nyní stál na ošetřovně a podezřívavě zíral na svého syna, aby snad chlapec neprovedl něco tak pitomého, jako je nevypití celého lektvaru.

„Znám ten pohled,“ promluvil Harry a s posledním douškem mu mračení vrátil. „Piju, vidíš?“

Zavrtěl prázdnou lahvičkou Snapeovi před očima a Severus mu ji vytáhl z prstů, než ji ten idiot upustí.

„Hotovo, ne?“

„Skoro,“ Snape jej sledoval přimhouřenýma očima. „Zvažuji podání tonika proti podchlazení. Byl jsi venku dost dlouho.“

„Víš, začínám si myslet, že jsi tak trochu hypochondr,“ stěžoval si Harry a skočil zpět do postele. „A jen to promítáš do mě. Jsem v pohodě. Ohřívací kouzlo se postará o všechno. Dokonce se ani netře –“

Odmlčel se, když držel paže nahoře a držel je úplně pevné.

Snape se pro sebe ušklíbl s docela samolibým pocitem.

„Myslel jsem, ehm… že poškození nervů je nevratné,“ řekl Harry překvapeně a potěšeně, se mu ruce ani v nejmenším nechvějí. Původní prognózy madame Pomfreyové odhalily trvalé poškození následky Cruciatu.

„Bylo nezvratné před krátkou dobou,“ odpověděl Snape upjatě a usadil se na kraj postele. Znechuceně se podíval na špinavé tenisky ležící na přehozu vedle něj. Odolal nutkání je servat. „Jsem z nějakého důvodu nejlepší Mistr lektvarů v Británii.“

Harry pohlédl na závěsy oddělující jeho postel od vedlejší. „Můžeš – dal jsi i Dracovi?“

Snape tu otázku očekával, ale stejně bylo těžké odpovědět.

„Měl jsem v úmyslu jej použít jako první testovací objekt,“ přiznal odměřeně a doufal, že zakryje neklid, který cítí, „ale sotva mohu podat lektvar a monitorovat účinky, když ten kluk upadne do hysterie, jakmile se na něj i jen podívám.“

Harry k němu střelil očima, kterýma proběhl stín.

„On si… pamatuje?“ zeptal se mírně přiškrceným hlasem.

Snape nikdy svému synovi neodhalil, co se tehdy stalo s Dracem, ale uměl si představit, že to chlapec uhádl. Přeci jen zdědil alespoň část ze Severusova intelektu.

„Jeho vzpomínky jsou pryč,“ pravil Snape kategoricky. „Jeho… hlubší dojmy zůstaly. Nevydrží moji přítomnost. Řekli mi, že kdykoliv mu nabídnou lektvar, rozkřičí se.“

Harry ztěžka polkl a hleděl na přikrývky. „Aha. Neuvědomil jsem si, o čem ta záležitost s lektvary je. Asi… si je spojuje s tebou.“

Severus dlouze studoval pečlivě neutrální výraz svého syna. „Je to docela zvláštní, to ano. Jeho hluboce zakořeněné emoce zjevně zůstaly nezasaženy; jedná zcela na základě instinktů. Přesto věří tobě, svému úhlavnímu nepříteli.“

„Zbláznil se,“ zamumlal Harry.

„Možná.“ Snape o té záležitosti přemýšlel a prudce zacvakl kufřík s lektvary. „Nebo si možná na jisté úrovni vzpomíná na tvůj soucit k němu. Pokusil ses ho zachránit. Pořád si to přeješ. To samo o sobě je moc… když i tví nepřátelé reagují na tvoji dobrotu. Touto mocí se Pán zla nikdy chlubit nemohl.“

Harry si odfrkl. „Pochybuji, že nějaký Smrtijed zahodí způsob svého života jen proto, že ‚zareaguje na moji dobrotu‘.“

Snape se při svém odchodu na okamžik zastavil s rukou položenou na závěsu.

„Stěží můžu věřit, že půjde o masový impulz… Ale, Harry, já to udělal.“

ooOOoo

Harry věděl, co má dělat. Nic nemohlo věci zlepšit; neexistoval způsob, jak změnit minulost. Ale teď alespoň mohl pomoci.

„Ahoj, Draco.“

Chlapec se posadil a v pološeru na Harryho zamžoural zarudlýma očima. Tvář měl skvrnitou od pláče.

„Omlouvám se za to, co se stalo.“ Když sebou Draco netrhl, Harry se s úlevou přiblížil. „Byl jsem naštvaný. Někdo…“ Harry se na chvíli odmlčel, jak potřeboval nabrat dech. „Někdo mě taky zranil. Jen jsem se, ehm, cítil hrozně, když jsem to viděl.“

Druhý chlapec se viditelně uvolnil. „Vypadáš v pořádku.“

„Jsem,“ pousmál se Harry. „Je mi teď o dost líp.“

„Dobře.“ Draco zaváhal, pak ohnul nohy, aby Harrymu udělal místo na posteli. „Profesor Lupin říkal, že mi taky bude brzy líp.“

„Bude,“ slíbil mu tiše Harry a připravoval se na Dracovu reakci. „Mám něco, co ti pomůže.“

Otevřel dlaň a Dracovy oči se okamžitě zarazily na lektvaru. Smrtelně zbledl a oči vytřeštil panikou.

„Je to v pořádku…“ rychle pokračoval Harry a zvedl ruku, aby jej uklidnil. „Je to v pořádku. Podívej se na mě, Draco!“

Pohledem zachytil šedé oči vyděšeného hocha, aby jej tak přiměl mu naslouchat.

„Je to lektvar. Je bezpečný,“ šeptal Harry. „Vím, že z toho máš, ehm, špatné pocity, ale ať už mi budeš věřit nebo ne, dřív jsi lektvary miloval…“

Draco zakňučel a pokusil se odtáhnout, ale Harry se o kousek přiblížil.

„Ve škole jsi byl v lektvarech jeden z nejlepších,“ pokračoval Harry. „Ty a já jsme někdy dělali lektvary spolu. Ehm, jednou jsi měl dokonce zraněnou ruku a můj kamarád Ron pro tebe spolu se mnou sekal ingredience, protože ty jsi nemohl.“

Dracova hruď se zvedala vyděšenými nádechy, ale Harry poznal, že poslouchá.

„Někdy jsi mi ve třídě házel věci do kotlíku… Jako vtip. My jsme dělali – zase budeme dělat něco takového. Pro zábavu. Někdy nás lektvary přivedou k takovým bláznivostem – jako že nás vznesou do vzduchu nebo nám změní barvu vlasů.“

Není třeba mu prozrazovat kontext. Není třeba, aby Draco věděl o jejich strašných střetech.

„Celou dobu jsme řešili lektvary, ty a já. A znáš mě… Toto je jen jako další lektvar, který jsme připravili v hodině…“ Harry si s úlevou všiml, že Draco už nevypadá připravený k útěku. „Otázka je,“ sledoval Draca pozorně, „věříš mi? Chápeš, že bych ti nikdy nedal nic, co by ti ublížilo?“

Část Harryho pořád nemohla uvěřit tomu, že by mu Draco skutečně mohl věřit. Ale když druhý chlapec pomalu přikývl a z tváře mu vymizel strach, Harry si uvědomil, že Snape měl pravdu.

Dracovi se chvěla ruka, když si od Harryho bral flakonek. Upřeně se mu podíval do očí a polkl obsah jedním douškem.

„Dobře,“ konejšil jej Harry. „A teď běž spát. Ráno se budeš cítit líp.“

Čekal, až si Draco lehne, a až pak se vrátil do vlastní postele a oči nezavřel, dokud neuslyšel, že dech chlapce na sousední posteli upadl do rytmu spánku.

Snapeův lektvar vyléčí škody na Dracovi, přestože ten se to nikdy nedozví. A Harry už se víc nebude cítit pronásledovaný bledou blonďatou tváří číhající na něj v nočních můrách.

ooOOoo

Jakkoliv se Harryho city k Dracovi za poslední měsíc a půl zlepšily, pořád bral jako hrubou nespravedlnost, že jej poslali zpět k Dursleyovým, zatímco Draco stráví léto s Remusem Lupinem. Jedinou útěchu mu přinášela Snapeova suchá poznámka, že Lucius Malfoy by se v hrobě obracel, kdyby věděl, že jeho čistokrevný syn byl ve všech směrech adoptován zbídačeným vlkodlakem.

Remus si Draca oblíbil a Draco začal Remuse zbožňovat. Osamělý muž a puberťák bez kořenů… Oběma to uspořádání docela pěkně vyhovovalo, přestože Harryho znepokojovalo vědomí, že při pohledu na ně mívají se Snapem identické pohledy plné nelibosti. Harrymu byl Remus i dál blízký… jen bylo prostě divné jej sdílet s Draco Malfoyem.

Dva týdny u Dursleyových neproběhly tak hrozně. Jen nudně. Po úsečné zmínce, že teď již může legálně provádět kouzla, se přiměli ke zdvořilosti.

Poslední léto s Dursleyovými, opakoval si Harry znovu a znovu. Stalo se to poněkud nekonvenčním, ale překvapivě účinným prostředkem pro pročištění mysli, což by, jak se domníval, mohlo potěšit dokonce i Snapea. Všechny bolestné myšlenky ustupovaly, když se soustředil na tuto jedinou, nepochybně nádhernou skutečnost.

Pak se jednoho večera jeho dveře náhle otevřely a odhalily Snapea, který mu chladně pokývl a kopnutím za sebou řečené dveře zavřel.

Harry zíral na ten podivný úkaz. Snape. V jeho pokoji. U Dursleyových. O tomhle pravděpodobně míval noční můry.

Ale teď nešlo o noční můru.

„Řekni mi, že sis pro mě přišel,“ prosil Harry.

Snape se ušklíbl a vytáhl hůlku. „To záleží… Cvičil jsi nitrobranu?“

Harry docela pochyboval, že by Snape únik od Dursleyových podmiňoval zlepšením se v nitrobraně, ale i tak se rozhodl vložit plné úsilí do jeho blokování.

„Udělal jsi pokrok,“ pravil Snape později, když Harry ležel na podlaze, lapal po dechu a tiše svého otce proklínal.

„Jo, brzo budu lepší než ty,“ odvětil uštěpačně.

Snape obrátil oči v sloup, sehnul se a zvedl jej na nohy.

„Výborně. Sbal si věci.“ Temným pohledem se rozhlédl po místnosti. „A sbal se rychle. Nemám valnou chuť setrvávat zde, v této morové díře.“

Mávnutí Harryho hůlky poslalo jeho věci do kufru.

„Udělej mi laskavost a řekni to Dursleyovým,“ ušklíbl se Harry. „Rád bych odcházel s pohledem na tvář strýce Vernona poté, cos nazval jeho nádherný dům morovou dírou.“

Snape jej sledoval s temným pobavením. „No, myslím, že si pohled na jeho tvář užiješ dostatečně,“ prohodil tiše.

Po těch slovech se Harry zarazil. „Co?“ Při ošklivém Snapeově úšklebku přitlačil: „Co jsi udělal?“

Snapeovými rty přeběhl hrozivý úsměv. Odlevitoval Harryho věci a beze slov odešel. Harry jej následoval a přemýšlel, jestli by měl být šokovaný. Opravdu doufal, že Snape Dursleyovy nezabil.

Otec musel směr jeho myšlenek uhádnout, protože se po schodech vznesl hlas: „Nic fatálního… Jen se mi nelíbila jejich… nezdvořilá reakce na pozdrav.“

Snape se zastavil u paty schodiště a Harry je rychle zdolal, aby mohl následovat otcův pohled na nenáviděný přístěnek. Elegantní mávnutí hůlky prudce otevřelo malé dveře.

„Opravdu jsem si nemyslel, že tak stísněný prostor bude stačit jejich objemu,“ poznamenal Snape nevzrušeně, „ale překvapilo by tě, co dokážeš s malým přetvářecím kouzlem.“

Další švih hůlky vysypal ze stísněného prostoru hromadu mávajících údů a rozvlněného tuku a na koberec se najednou vyvalili Dursleyovi. V hrůze na Snapea a Harryho zírali a blábolili jeden přes druhého.

„Tys… je tam nacpal?“ zeptal se Harry a pohledem střílel mezi Dursleyovými a maličkým přístěnkem. „Museli tam být – my jsme byli nahoře hodiny!“

„Ano. Tři hodiny, řekl bych.“ Snape se k nim přiblížil s hrozivým třpytem v očích – očividně si užíval, jak všichni Dursleyovi vykřikli a vyskočili na nohy. „Řekl bych, že měli dost času, aby ocenili nepohodlí takového ubytování.“

„Kluku,“ odvážil se strýc Vernon roztřeseně a tiskl k bokům Putunii a Dudleyho, „požádáš laskavě tohoto… tohoto gentlemana, aby opustil náš dům?“

Ve Snapeových očích zablesklo opovržení. „S potěšením,“ ušklíbl se. „Mám, pro co jsem přišel. Teď mi zmizte z očí!“

Výhružně na ně pozvedl hůlku a Dursleyovi s křikem a hrůzou vyběhli po schodech nahoru. Dudley klopýtal téměř při každém kroku. Dveře ložnice se zabouchly a Harry slyšel, jak po podlaze vrže přemisťovaný nábytek, aby je zahradil.

Hleděl za nimi, ale neměl naprosto žádnou potřebu dát jim poslední sbohem. Ucítil na sobě Snapeovy oči.

„Zdá se mi to jako adekvátní ukončení tvého času v jejich péči,“ řekl Snape, přestože tón měl tázavý, jako by přemýšlel, zda se nepřepočítal s Harryho reakcí.

Harry se přiměl usmát se.

„Jo, to je.“

Nevěděl, jestli za to může jen fakt, že odchází, nebo vědomí, že už má vlastní rodinu… Ale jaksi k Dursleyovým necítil onu starou nenávist.

Kdysi nesnášel to špatné zacházení od lidí, kteří jej měli milovat. Teď má rodinu a lidi, které miluje… Dursleyovi už pro něj nic neznamenají; s jejich silou zmizela i jejich důležitost.

„Škoda,“ konstatoval Snape, jehož zřejmě zmátla Harryho laxní odezva, „že jim nemohu nechat vzpomínku na moji maličkost.“

„Chápu,“ řekl Harry. „Je to příliš riskantní.“

„Seslal jsem opožděné kouzlo na vymazání vzpomínek.“ Snape na něj dlouze hleděl, než tiše navrhl: „Nicméně zatímco musí zapomenout na mě, nemusí zapomenout na své… utrpení.“

Stál tam a pozorně Harryho sledoval; bohužel si byl docela jistý, jaká bude chlapcova odpověď.

Harry pohlédl na vrchol schodiště a pak na přístěnek. Do výrazu se mu vkradl pomalý úsměv.

„Ať si to pamatují.“

Snape cítil, jak mu potěšení zaplavilo hruď. Šestnáctileté vězení v tomto mudlovském domě, ale alespoň mu chlapec dovolil něco vynahradit.

„Měl jsem tu být už před lety,“ pravil. A okamžitě rozpačitý nad těmi sentimentálními slovy rychle dodal: „Taková show mudlovského přetvařování je docela zábavná, když ji následuje podobná zbabělost… Velmi zábavná.“

Harry se usmál a Severus podle vědoucího pohledu v jeho očích poznal, že chlapec uhodl pravdu skrytou za těmi slovy.

„Taky bych si přál, abys tu byl.“

Jen sem se odvážili dojít, aby vyjádřili skutečnou náklonnost, ale i to stačilo. Když se naposledy přemisťovali od Dursleyových, Harry i Severus oba chápali, jak těžká je čeká budoucnost. Ale ať už se před nimi ukáže jakkoliv trnitá cesta, budou jí čelit pospolu jako otec a syn.

KONEC

Odpovědi autorky na otázky, které příběh vyvolává:

Nebude pokračování. Pokusila jsem se napsat příběh tak, aby zmiňoval, co bude následovat – tajemné zničení Malfoye a Lestrangeové destabilizuje Smrtijedy, propůjčí Harrymu zastrašující novou tajuplnost mezi jeho nepřáteli a zrádci Snapeovi dopřeje mnohem víc moci. Také jsem se pokusila vnést do příběhu velmi volnou interpretaci proroctví.

K Voldemortovi: skutečné záporné postavy této fikce byli Lucius a Belatrix. Bitvu s Voldemortem nechám těm, kterým přijde zajímavá natolik, aby o ní psali. Já se do ní nepustím.

Konec tohoto příběhu vidí Snapea, jak se stává nejsilnějším a nejdůvěryhodnějším Smrtijedem. Myslím, že to napovídá dost jasně, že Voldemortovy dny jsou sečteny.

A pár otázek k vyřešení z dřívějška:

Záležitost Harryho a Tonksové byla hlavně jednostranná – ona jej nebrala zdaleka tak vážně jako on ji. Věřila, že než Harry dostuduje, přejde ho to… nebo bude alespoň o trochu starší, takže jí už nebude tak nepříjemné to, co udělala.

Přestože Snape Draca mučil opravdu nemilosrdně, poté jej litoval, protože Draco vydržel bránit Luciuse tak dlouho; jako Snape byl nakonec oddaný jediné osobě. Obojí Snape respektoval a ztotožňoval se s tím, takže zbavil Draca vědomí, že byl tím, kdo Luciuse prozradil.

Mám ráda Lupina, Rona a Brumbála. V žádném případě jsem je nechtěla charakterizovat negativně… Omlouvám se, jestli to tak vyšlo.

PP: Takže zbývá krátké rozloučení s další povídkou.

Děkuji vám, všem komentujícím, protože bez vás by to nešlo. Komentáře jsou palivem, které pohání motory překladu. Věřte mi, že je to tak. Překlady povídky takovéhoto rozsahu vyžadují hodiny a hodiny práce nejen mé, ale i skvělé bety marci.

Marci, Tobě děkuji z celého srdce za Tvé opravy, úpravy a poznámky. Jsem si dobře vědoma toho, že bez Tebe by se mé výplody nedaly číst. Tobě patří mé úplně největší díky a já stále děkuji osudu, že nás svedl dohromady. Jsi moje hvězda zářivá!

PB: Jsi zlatá, Lupinko, a moc děkuji za Tvá závěrečná slova. I já jsem vděčná osudu, že nás svedl dohromady – lidsky i překladatelsky. Nemyslím, že bych si s někým tak sedla a stoprocentně vím, že práce nikoho jiného se mi tak dobře nebetí :) Mám Tě strašně ráda jako člověka.

Díky, díky moc za všechno!