Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona zasténala do polštáře, když budík zahnal šepot rozpustilého snu. Draco byl v noci k zbláznění úžasný, stejně jako tehdy poprvé. Trpělivý a nesobecký, ačkoliv z něj stále čišela ta malfoyovská a dosti přitažlivá tvrdohlavá nonšalance. Opět sice znervózněla, ale tentokrát se cítila rozhodně příjemněji a něco v té vlhkosti mezi jejich těly ji nádherně, jemně šimralo a tišilo pochybnosti.

Omotej mi nohy kolem pasu.

Zatnula rozbolavělé svaly, když si vzpomněla na jeho rty a šepot na své pokožce, který ji ukolébal do hříšného, bezpečného stavu. Přitiskl ji zády k dlaždičkám a to pulzující teplo v jejím břiše se vzedmulo. Obklopená růžovou vůní páry a rytmickými zvuky kapek vody se chvěla a sténala, stejně jako v pátek. Poté ji odnesl do její ložnice a počkal, než se trochu vzpamatuje, aby si dopřál uvolnění i on sám.

Grangerová…

Uspokojená ho fascinovaně sledovala, jak se topí ve vlastním vyvrcholení. Na těch pár okamžiků mu zjihly rysy a vypadal, jako by z něj spadla nezměrná tíha, a ona nepřítomně putovala rty po jeho čelisti a linii hrdla. Pozorně jej sledovala a v duchu usoudila, že nikdy nevypadal krásněji a uvolněněji, a jakmile ji pustil, hluboce ho políbila. Přikrývky byly dosud vlhké od potu a vody, a přestože věděla, že je místo vedle ní prázdné, pootevřela jedno oko, aby se přesvědčila.

Nechal ji samotnou, ale to bylo… v pořádku.

V noci za ní přišel a to stačilo. Jeho pýcha už utrpěla dost ran a Hermiona byla dost chytrá na to, aby mu dala čas, který potřeboval, aby se stejně jako ona srovnal s touhle novou… zvláštní situací. Popravdě si nebyla tak docela jistá, co doufala, že z toho všeho vytěží, ale věděla, že ho má ráda, a díky Lenčiným slovům jednala impulzivně.

Někdy jsou války i k užitku. Můžou lidi naučit držet se toho, co si myslí, že je správné, ačkoliv je to stojí riziko.

Měla pocit, že se osud postaví proti ní, ale pro tentokrát se rozhodla, že se nechá unášet proudem a uvidí, co se stane. Merlin ví, jak těžké pro ni bylo nerozebírat ten podivný vztah mezi ní a zmijozelským spolubydlícím, ale učila se mu rozumět a uspěchaná rozhodnutí nebo závěry by ničemu nepomohly.

Mrkla na hodiny a zjistila, že otálí už příliš dlouho a přijde pozdě, takže se urychleně zvedla a před návštěvou McGonagallové provedla obvyklou ranní rutinu. Vyučování už skončilo, aby mohla ředitelka poslat studenty domů co nejbezpečnější cestou, a Hermiona s ostatními prefekty souhlasila, že jí bude nápomocná. Naneštěstí se zúčastní i Michael, tudíž mu bude muset čelit poprvé od chvíle, kdy od něj na plesu bez vysvětlení utekla.

Už v sobotu večer v nebelvírské společenské místnosti se zmínila Ginny a ostatním přátelům, že zmizela kvůli žaludečním potížím, a doufala, že je ta milosrdná lež dostatečně solidní na to, aby jí Michael uvěřil. Vydala se za McGonagallovou a cestou ještě zkontrolovala v odrazu namrzlého okna, jestli kouzla dostatečně skryla všechny stopy po včerejší noci, než proklouzla halou k ředitelně.

Do tváří se jí vkradlo provinilé horko, když mezi hlasy prefektů rozpoznala McGonagallovou, Michaela, Nevilla a Ginny. Jestli se cítila provinile poté, co políbila Draca, tak teď ji paranoia doháněla k šílenství. Určitě si všimnou těch opuchlých rtů. Nebo letmo zahlédnou špatně zamaskovaný výsledek Dracových drsných polibků. Nebo zaznamenají závan mužské vůně, která se jí teď drží.

Zhluboka se nadechla, zatlačila do dveří a cukla sebou, když se do ní zabodlo dvanáct párů očí.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ zamumlala a nechtěně zachytila Michaelův pohled. „Zaspala jsem.“

„V pořádku, Hermiono,“ ujistila ji McGonagallová a pokynula jí, aby se posadila. „Beztak už většinu znáte. Pouze jsem vysvětlovala, že první skupina studentů se vydá domů dnes ve tři hodiny. Madame Maxime souhlasila, že nám zapůjčí své Abraxany. Ti by měli dorazit kolem druhé hodiny, takže budu potřebovat, abyste pomohli Hagridovi.“

„Kolik studentů půjde?“ zeptal se Neville, který si na pergamen škrábal poznámky. „Jestli je mám odvést domů, chci si být jistý, že mi nikdo nechybí.“

„Dvacet dva včetně vás, pane Longbottome,“ odvětila. „Poté, co budou všichni ve svých domovech, vyloží vás koně u vás doma a cestu zpět do Krásnohůlek najdou už sami. Všichni byste se však měli přesvědčit, že je každý student na seznamu v pořádku.“

„Kdo půjde s další skupinou ve středu?“ zeptala se Ginny.

„Já,“ přihlásil se Lee. „A jedu Záchranným autobusem, že?“

„Ano,“ přikývla McGonagallová. „Všechny detaily jsou vypsané na rozpisu, který jsem rozeslala.“

„Kolik nás tady zůstane, paní profesorko?“ promluvila Hermiona a záměrně se vyhýbala Michaelovým očím.

„Jen hrstka,“ odpověděla ředitelka. „Domnívám se, že dohromady to bude šest studentů.“

Zatímco její přátelé pokračovali ve vyptávání, Hermiona skryla zamračení, když si uvědomila, že letos ji čekají ty nejosamělejší Vánoce jaké kdy prožila. Mohla vinit jen sebe, sama se totiž k Ginnyině nelibosti nabídla, že ve škole zůstane. Jenže vrátit se do Doupěte bez Harryho a Rona by nebylo ono. Navíc s Dracem zašitým u sebe v komnatách se cítila zodpovědná za to, že jej nikdo neodhalí. A také protože její výpomoc McGonagallové pomáhala udržovat Bradavice v chodu. A smutnou pravdou bylo, že Hermiona ráda nechá Vánoce uplynout jako každý jiný dosavadní den.

Za hradbami se toho dělo až příliš mnoho a dusilo to atmosféru oslav jako smog. Nepřítomnost blízkých přátel a rodiny jí vyhloubila v hrudi propast a s chladným zmijozelským společníkem, kterému se stále usilovně snažila porozumět, budou Vánoce určitě mrzuté.

„Dobrá,“ probral ji profesorčin hlas ze sklíčených myšlenek. „Pro dnešek stačí, když se ujistíte, že ve dvě budou připraveni všichni studenti z příslušného seznamu. To je vše. Máte nějaké otázky?“ Odpovědí jí byly jen oči těkající po svém okolí. „Výborně, uvidíme se tedy později. Spatříte-li někoho venku, řekněte mu, ať dává pozor na sníh. Hermiono, mohla byste tu ještě na moment zůstat?“

„Jistě,“ nervózně přikývla a věnovala přátelům, kteří se odebrali k odchodu, úsměv. „Je všechno v pořádku?“

„V nejlepším,“ ujistila ji McGonagallová a seslala na dveře tlumící kouzlo. „Jen jsem se chtěla zeptat, jak se daří panu Malfoyovi?“

Usilovně se snažila nezrudnout. „Dobře,“ vysoukala ze sebe klidně. „Myslím… že se trochu usadil.“

„Takže se uklidnil?“ naléhala. „Přestal se chovat nepřátelsky?“

„Ne… není nepřátelský,“ zamumlala Hermiona vzdáleně. „Je to lepší. Myslím, že už jsme si na sebe zvykli.“

„To je skvělé,“ kývla. „Chci vám znovu poděkovat, že tady o prázdninách zůstanete. Slečna Láskorádová stále váhá, zda zůstat, či ne, takže si uvědomuji, že tu nebudete mít žádné přátele. A hrad není váš domov-“

„To je v pořádku,“ pokrčila mladá čarodějka rameny. „Den jako každý jiný. A v Bradavicích se někdy opravdu cítím jako doma, jen bez Harryho a Rona to není to pravé.“

„Vím, že ani vaše momentální bydlení není zrovna ideální,“ pokračovala McGonagallová zamyšleně. „Chtěla jsem vás proto ujistit, že jste kdykoliv vítána u mě či ostatních profesorů-“

„Děkuji za nabídku, paní profesorko,“ přerušila ji Hermiona tiše. „Ale myslím, že prostě zůstanu v komnatách, jako by o nic nešlo.“

„Nevadí vám trávit Vánoce o samotě s panem Malfoyem?“ zeptala se ředitelka se zdviženým obočím.

„Jen chci, aby na nich nebylo nic zvláštního,“ odpověděla a snažila se tvářit tak klidně, jak jen dokázala. „Navíc by nebylo… správné nechat o Vánocích Draca naprosto samotného. Už tak se musí cítit osaměle.“

Minerva v zamyšlení zamručela. „Zmírňujete svůj postoj vůči němu?“

„J-jen…“ zakoktala se a uvědomila si, že zjevně prozradila až příliš. „Jen mu lépe rozumím a pochybuju, že jeho… situaci by prospělo, kdybych ho nechala samotného.“

„Zřejmě ne,“ souhlasila McGonagallová skeptickým tónem. „Inu, pokud změníte názor, jste vítána.“

„Děkuji,“ zvedla se z křesla. „Uvidíme se později, paní profesorko.“

Ředitelka se na ni na rozloučenou usmála a Hermiona se vyšourala z kanceláře. Zapsala si za uši, že v profesorčině přítomnosti musí dávat pozor na to, jak o Dracovi mluví. Zahnula do chodby a povzdychla si, ale dech se jí zadrhl v hrdle, když ji za loket zachytila cizí paže.

„Michaele,“ zachraptěla, když rozpoznala ten pár hnědých očí, které ji úzkostlivě pozorovaly. „Málem jsem vyletěla z kůže.“

„Promiň,“ zamumlal rozpačitě. „Doufal jsem, že bychom si mohli promluvit o tom, co se stalo. Na plese.“

„Jo,“ kývla nepřítomně. „Ano, samozřejmě, já-“

„Mohli bychom jít k tobě?“

„Zrovna jsem se chtěla jít projít,“ zalhala obratně. „Můžeme jít spolu a promluvit si o tom? Popravdě se dnes nechci mačkat u sebe v komnatách.“

„Jasně,“ souhlasil a vyrazili na pomalou procházku prázdnými chodbami hradu. „Takže-“

„Omlouvám se,“ vyhrkla a odhrnula si za ucho zatoulané pramínky vlasů. „Za to, že jsem tě tam nechala. Nebylo mi moc dobře-“

„To je v pořádku, Hermiono,“ zamračil se. „Nemusíš mi lhát. Vím, žes myslela na něj a že-“

„Na něj?“ zopakovala. „Já-“

„Na Rona,“ upřesnil s vědoucím pohledem. „Je mi to líto, neuvědomil jsem si, že je to mezi vámi vážné, ale Ginny mi všechno vysvětlila.“

„Aha,“ pronesla Hermiona, nepříjemně se ošila a odsunula stranou vinu, která se jí usadila v žaludku. „Jo… no-“

„Nechci, aby to bylo mezi námi trapné,“ přerušil ji a nasměroval je za roh směrem ke knihovně. „Považuju tě za svoji kamarádku a nerad bych-“

„Byla bych ráda, kdyby z nás byli přátelé,“ řekla mu upřímně. „A omlouvám se, že jsem nevyjasnila svůj vztah… s Ronem. Je to jen složité, když je teď pryč a válka je na spadnutí.“

„V pohodě,“ přikývl Michael. „Chceš, abych tě doprovodil k tobě?“

„Myslím, že půjdu na chvíli do knihovny,“ řekla. „Musím ještě něco dodělat, ale děkuju ti. Uvidíme se později, až začneme shromažďovat první skupinu dětí.“

*

Draco sledoval, jak na vnější stranu okna dopadá lehoučký sníh.

Nikdy ho neměl moc v lásce, ale po těch týdnech, kdy se výhled z okna neměnil, musel uznat, že na té čistě bílé krajině venku je něco malebného. Po tolika dnech, kdy byl uvězněný v téhle jámě lvové, začínal zapomínat, jak to vypadá venku, a upřímně přiznával, že mu to chybí.

Před dobrou hodinou slyšel, že Grangerová odešla, ale přesto tu byla s ním. Její vůně visela ve vzduchu a stále ji cítil na jazyku a snažil se přijít na to, kdy přesně se její kvintesence změnila z iritující na upokojivou.

I přes sliby, které si dal, že se s Grangerovou vyspí jenom jednou, už se smířil s tím, že to udělá znovu a znovu, dokud ta otravná touha po ní neopadne.

Pokud opadne.

Alespoň se mu podařilo probudit se dřív než ona. Každý věděl, že setrvávat po sexu v posteli znamená něco víc než jen fyzický akt, a raději by se sám proklel, než by něco takového dopustil.

Jenom na jednu noc…

Tahle teorie rozhodně zvadla a zemřela, pokud se do ní počítaly i jejich hrátky ve sprše. Za tohle ji vinil pod pohrůžkou vězení.

Mohl se ptát, proč Grangerové věnuje tolik pozornosti, a pravděpodobně si mezitím přivodit kýlu, ale přehnané rozjímání nad problémem, který neměl řešení, se zdálo zbytečné. Věděl, že toho bude později litovat, avšak rozhodl se uposlechnout Grangerové rady a řídit se tím, co cítil, že je správné.

Nebyl tu nikdo, kdo by jej soudil nebo mu vynadal za vyšinuté a nebezpečné chování, a když se stala jediným prvkem jeho izolace, z něhož se v něm rozhořely instinkty a vřela krev, odpírat si touhu po ní neznělo jako řešení.

Jestli byla tohle vyšinutost, tak všechny ty řeči o štěstí a šílenství začínaly dávat smysl.

*

Po hodinách strávených ve společnosti knih o viteálech se Hermiona rozloučila s Nevillem a ostatními studenty, než se vydali na cestu za svými rodinami. Trochu se opozdili, jelikož jeden žák z pátého ročníku si zdříml a nestihl dorazit včas, a tak ve chvíli, kdy stádo Abraxanů vzlétlo, bělostné vrcholky hor už tonuly v temném zimním nebi.

Několik hodin se courala po zasněžených pozemcích a užívala si křupání sněhu pod nohami. Sehnula se, aby prohrábla jemný prašan, a pranic jí nezáleželo na tom, že ji z toho mrazu pálí prsty.

Seslala ohřívací kouzlo, usadila se na pařezu a vzhlédla k nebi. Milovala tyhle noci, kdy se mraky stáhly a po nekonečném vesmíru se roztrousily hvězdy jako zmrzlé pihy.

V hlavě si začala spojovat souhvězdí a snadno našla Lyru, jejíž součástí byla jasná hvězda Vega. Instinktivně sklouzla pohledem k Drakovi a sledovala hadovité zhoupnutí dlouhé řady hvězd. Mrkaly na ni a ona je chvíli pozorovala a oceňovala jejich krásu a komplexnost, než usoudila, že se příliš zpozdilo a setmělo na to, aby zůstávala venku sama.

V bezpečí bradavických zdí zamířila ke svým pokojům a myšlenky jí utíkaly k obavám, jak by se měla chovat ve zmijozelově přítomnosti po těch dvou nocích v zajetí jeho kouzla. Procházela kolem kuchyní, aniž by věnovala pozornost okolí, když v tu ránu nadskočila úlekem, protože jí někdo škubnul za hábit.

„Zatraceně!“ vyhekla a chytila se za hruď, než se prudce otočila a omluvně se podívala na zmateného domácího skřítka. „Promiň, Dobby. Trochu jsi mě vyděsil.“

„Dobbyho to mrzí, slečno,“ omluvil se upřímně. „Dobby slečnu hledal! Dobby má pro slečnu dárek!“

„Dárek?“ zopakovala Hermiona podmračeně. „Nemusíš mi nic dávat, Dobby.“

„Je to vánoční stromeček,“ vysvětlilo stvoření a sáhlo do roztrhané kapsy, aby vytáhlo malý stromek. „Dobbymu se podařilo pro slečnu jeden zachránit! Je krásný! Slečna musí použít kouzlo Finite a bude z něj strom, který pro slečnu Dobby vybral!“

Slabě se na něj usmála. „To je od tebe moc laskavé, Dobby,“ řekla. „Ale nemyslím, že budu mít letos vánoční stromek. Možná by ho chtěl někdo z profes-“

„Slečna musí mít stromeček!“ protestoval zapáleně a vrazil jí miniaturu do dlaně. „Slečna potřebuje mít na Vánoce stromeček!“

Hermiona pozorný dar přijala s tím, že hádat se s Dobbym by bylo marné a neslušné. „Děkuji, Dobby,“ kývla a přátelsky ho poplácala po zádech. „Je to od tebe moc milé.“

„Slečna nemá zač!“ zářivě se na ni usmál. „Dobby už musí jít, musí pomoct Winky uklízet!“

S lusknutím prstů zmizel a Hermiona chvíli sledovala stromek ve své dlani, než pokračovala v cestě do komnat. Zvažovala, že ho nechá, jak je, ale to se zdálo témě kruté vzhledem k tomu, kolik času musel Dobby strávit vybíráním toho správného. Když otevřela dveře, oči jí automaticky utekly k Dracově ložnici a ucítila v břiše nezbedné svrbění, které se odnynějška zřejmě stalo její součástí. Setřásla nervozitu, umístila stromek do nejtmavšího kouta obývacího pokoje a ustoupila, než vytáhla hůlku.

Po tichém zamumlání správného kouzla sledovala, jak stromku pomalu sílí kmen a k životu se probouzejí dlouhé větve obsypané vždyzeleným jehličím. Když smrk dosáhl své plné výšky, měřil o něco méně než dva metry, a jak Dobby sliboval, pyšnil se perfektními proporcemi a příjemně voněl.

Hermiona na něj znovu namířila hůlku a už měla na jazyku správné kouzlo, které by stromeček ozdobilo, avšak zaváhala. Ruka jí klesla k tělu a čarodějka zamířila do své ložnice, kde vkleče zpod postele vytáhla kufr a zapátrala v něm po pytlíku červených a zlatých ozdob, jež jí věnovala matka před odjezdem do Bradavic. Koutky rtů jí klesly do smutného zamračení, když se zamyslela nad tím, jak moc jí chybí rodiče, ale stejně si pytlík – také očarovaný nezjistitelným zvětšovacím kouzlem – odnesla zpět do obývacího pokoje a začala nepřítomně věšet vánoční koule a řetězy na statné větve stromku.

Tak ji našel Draco, jak si mezi prsty pohrává s ozdobou ve tvaru sněhové vločky a pohled má vzdálený a opuštěný. Zaujatě zvedl obočí a přiblížil se k ní, dokud nestanul kousek za jejími zády, a zamračil se, jelikož nejevila sebemenší známky toho, že by si jej všimla.

„Proč prostě nepoužiješ kouzlo, abys to pověsila?“ zeptal se bez obalu. „Akorát plýtváš časem a energií.“

Zaslechl smutný výdech, než zavěsila vločku na jednu z větví. „Ráda je věším takhle,“ pověděla mu. „Připomíná mi to domov.“

„A červená a zlatá barva?“ pronesl jízlivě. „Jak předvídatelné, Grangerová.“

„To nemá nic společného s Nebelvírem,“ odvětila bezvýrazně. „U nás byly vždy na stromečku červeno-zlaté ozdoby. Vždy jsem měla za to, že jdou se zelenou dobře dohromady.“

Zvažoval, že bude z principu proti jejímu názoru, ale kvůli poraženeckému sklonu jejích ramen si to rozmyslel. V duchu nad sebou protočil oči, proč mu tolik záleží na jejích citech, padl na pohovku a pozorně ji sledoval. Už v tu chvíli se mu v břiše usídlilo to vytrvalé šimrání touhy po dotyku.

„Kolik přesně dnů zbývá do Vánoc?“ zeptal se.

„Dnes je čtrnáctého,“ zamumlala. „Takže jedenáct dní.“

Draco si odkašlal. „A ty tady zůstáváš?“

„Ano,“ přikývla a pokračovala v práci. „Byla to ta nejbezpečnější možnost.“

„Tipoval bych tě na vánočního nadšence, Grangerová,“ připustil stoicky. „Ale zdáš se mi… netečná.“

„Letos je stěží co oslavovat,“ povzdychla si a konečně se k němu otočila čelem. „Přeješ si něco k Vánocům?“

Přimhouřil oči a chladně na ni pohlédl. „Propuštění z téhle díry?“

„Víš, že to není možné-“

„Tak potom nic,“ zabručel a lokty se opřel o stehna. „A když tě Vánoce letos nevzrušují, proč máš vůbec stromek?“

„Byl to dárek,“ pokrčila Hermiona rameny. „Jestli změníš názor, v sobotu se chystám do Prasinek-“

„Nic nepotřebuju,“ prohlásil nevrle. „Jestli mám svátky strávit tady, raději si nebudu vůbec všímat, že nějaké jsou.“

Souhlasně pokývla hlavou. „To zní dobře.“

Padlo na ně melancholické ticho, zatímco Hermiona polovičatě pověsila poslední ozdobu a vyňala z pytlíku to nejdůležitější. Hvězdu, která měla ozdobit vrchol stromku. Prstem přejížděla po hranách cípů, a zkoumala spletitý překrásný vzor.

„Hvězdu vždycky dával na stromeček můj otec,“ zamumlala, aniž by si byla jistá, jestli ji Draco vůbec poslouchá. „Bylo to vždy to, co dělala hlava domu. Tradice, víš?“

Vzhlédla ke svému milenci, který ji sledoval přivřenýma očima se rty sevřenými do úzké linky. Po nějaké chvíli vydechl a zavrtěl hlavou, jako by byl sám na sebe naštvaný, než ji spoutal pohledem čirého porozumění.

„Taky jsme měli takovou tradici,“ přiznal zdráhavě.

Hermiona polkla uzlíček nervů a natáhla ruku s hvězdou jeho směrem. „Tady to budeš asi ty,“ řekla. „Uděláš to?“

Draco její ruku odstrčil. „Tohle není domov, Grangerová.“

„Je tomu nejblíž ze všeho, co momentálně máme,“ pronesla smutně. „Navíc tam nedosáhnu-“

„Já ji nahoru dávat nebudu,“ utnul ji. „Nech to být, Grangerová.“

Poraženecky se zamračila, položila hvězdu na stolek a přenesla váhu z nohy na nohu, když sbírala síly pronést zamýšlená slova. „Draco, přemýšlela jsem-“

„Jak šokující-“

„Měli bychom…“ nejistotou jí slábl hlas. „Neměli bychom si promluvit o té… naší situaci?“

„Ne,“ zareagoval okamžitě. „Mluvení na tom nic nezmění.“

„Ale-“

„Nech to plavat, Grangerová,“ umlčel ji se zatnutou čelistí. „Nebyla jsi to ty, kdo říkal, že je nejlepší nechat všechno tak, jak je?“

Po té poznámce se její oči nepatrně rozšířily. „Asi ano, řekla jsem to…“

„Tak navrhuju, abys otočila list,“ zamručel a pohled mu spadl do klína. „V noci jsem ti svůj postoj vyjasnil a už to nechci rozebírat.“

Hermiona si skousla spodní ret, když si uvědomila, že chce, aby s ní dnes v noci zůstal. I kdyby jen proto, že dnešek jí hořce připomněl, jak nevyhnutelně osamělé budou následující dva týdny. Zhluboka se nadechla a pokusila se najít další dávku nebelvírské odvahy, která chřadla, kdykoliv šlo o Draca.

„Asi půjdu do postele,“ řekla mu váhavým hlasem. „Jdeš… půjdeš taky?“

Trochu překvapeně zvedl obočí a zavrtěl hlavou. „Ne,“ odpověděl prostě a Hermiona musela tvrdě zabojovat, aby se jí podařilo skrýt bolest.

„Dobře,“ zamumlala chabě a docela poníženě se vydala ke své ložnici. „Tak dobrou noc.“

„Grangerová,“ zavolal Draco těsně předtím, než dospěla ke dveřím. Pevně zavřel oči a promnul si kořen nosu ve snaze připustit si skutečnost, že od teď je sporná už i ta poslední špetka jeho důstojnosti. „Nezamykej se. Kdybych si to rozmyslel.“

Hermioně zaškubaly koutky úst, než proklouzla do svého pokoje a nechala Draca za zády, jak pohledem přejíždí po nedokončeném stromečku. Dlouhé minuty se ani nepohnul, mysl zatěžkanou spory, dokud očima nesjel ke hvězdě na stolku. Z hrdla mu uniklo zavrčení, než ji popadl a napochodoval ke stromku, na jehož vrchol ozdobu bez sebemenších obtíží umístil, aby tak dokonal to, co Grangerová nechala.

Poodstoupil, kriticky si dílo prohlédl a potajmu musel uznat, že zelená jde s červenou a zlatou skutečně dobře dohromady. A s posledním poraženeckým zabručením se otočil na patě, aniž by jen zvážil, že zamíří do své ložnice.