Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Autorka doporučuje píseň od Lou Reeda, s čímž já se bezvýhradně ztotožňuju. Dejte si ji do smyčky a užijte si vánoční kapitolu. I když neprošla betací (zatím, později ji nahradím obetovanou verzí), doufám, že si ji užijete.

Edit 23.1.: Obetováno

Lou Reed - Perfect Day

*

Hermionu probudilo zhoupnutí matrace a potlačila zívnutí, které ji polechtalo v nose, když za sebou Draco zavřel dveře.

Pokaždé, když ji nechal v posteli samotnou, jako by se v ní místo něj uhnízdil chlad. Předstírala spánek a zastírala zklamání, ale takhle to v posledních dnech fungovalo a ona ve vlastním zájmu ani necekla. Jasně dal najevo, že není ochoten nakousnout tu citlivou otázku jejich vztahu, a tak od pondělí upadli do této rutiny.

Rána začínala vždy stejně. Draco vyklouzl zpod chumlu přikrývek a tiše se proplížil zpět do své ložnice. Ona mu poté připravila teplé jídlo, než se vydala do knihovny nebo k McGonagallové, aby pokračovala v časově náročné misi dostat všechny v bezpečí domů. Po večerech zahořela očekávání a trapné pohledy, které osobně nenáviděla. Věděla, že si jen zvykají na novou situaci, že to je jen vedlejší efekt, ale oba měli plamennou povahu a jí chyběly jejich intelektuální pře a zapálené debaty.

Měla pocit, že si dřív nebo později skočí po krku; pravděpodobně hned jakmile vybledne její nejistota a nervy a Draco akceptuje, že ho přitahuje mudlorozená.

Když se večer přehoupl v noc, proklouzla do své ložnice a nechala dveře odemčené, aby se k ní mohl později přidat. Zažila už několik nocí, kdy jeho pýcha očividně zadusila zájem o ni, takže se vrátil k sobě do pokoje. Za to byla ráda, jelikož její svaly také potřebovaly oddych, ale zjistila, že po něm chce pouze to, aby s ní zůstal v posteli a pomohl jí zahnat osamělé noci.

Což nikdy neudělal.

Přišel k ní, políbil ji jako osudem vyplašený, svlékl je a oba uspokojil, vždy vytrvalý, aby nasytil i ji, ačkoliv to někdy zabralo snad celé hodiny. Z Padminých a Levanduliných rozhovorů o sexu si pamatovala, že pro ženy není jednoduché dočkat se pokaždé toho požehnaného uvolnění, ale Draco ji urputně zpracovával, dokud se nechvěla a nesténala a dokud oba nepadli v naprostém vyčerpání.

Ale nikdy ji potom nedržel.

Nikdy nedal najevo ani záchvěv náklonnosti, jakmile byl konec.

Nikdy nezůstal déle než pár hodin.

Slyšela ho odejít a chvíli ji bolelo u srdce, než samu sebe přesvědčila, že se jen stále pere se svými předsudky.

A rutina se rozběhla znovu.

*

Poslední sobotu před Vánoci souhlasila, že půjde s Ginny na výlet do Prasinek, aby sehnaly poslední dárky. Ginny se měla v neděli vrátit do Doupěte, a ačkoliv si Hermiona musela přiznat, že v tomto pololetí je její vztah s nejmladší Weasleyovou poněkud napjatý, stejně ji bude postrádat.

„Mám pro tebe překvapení,“ usmála se Ginny, když zamířily k vesnici. „A počítám s tím, že tě rozveselí.“

Hermiona zvedla obočí. „To mě zajímá.“

Zrzka sáhla do tašky a vylovila dva dárky. První jí pasoval do dlaně a byl zabalený v pomačkaném červeném papíře, druhý – o něco větší – ve zlatém. Hermiona na oba dárky zmateně pohlédla, a potom s očekáváním upřela oči na Ginny.

„Ty jsou pro mě?“

„Rozhodně,“ přikývla mladší čarodějka. „Od Harryho a Rona.“

Hermioně poklesla čelist. „Cože? Jak -“

„Poslali je mamce, už někdy v říjnu,“ vysvětlila Ginny a vtiskla jí dárky do dlaně. „Chtěla tě překvapit, protože moc dobře ví, jak ti oba chybí.“

„Nemůžu uvěřit, že mysleli na dárky už tak brzy,“ zamumlala si pod nosem a prstem přejížděla po předrahých balíčcích. „Děkuju.“

„Za nic,“ odbyla ji Ginny. „Ten červený je -“

„Od Rona,“ dořekla Hermiona s vědoucím zacukáním ve rtu. „Ani za život by nikdy nedokázal nic pořádně zabalit. Přesvědčoval mě a Harryho, abychom za něj balili dárky, které koupil pro vás.“

„Lenoch,“ protočila Ginny oči. „Umírám zvědavostí, co ti poslal. Pošli mi sovu, hned jak to otevřeš. Mamka říká, že můj dárek od něj je zcela zřejmý.“

„Taky jsi od nich něco dostala?“

„Uvidím to až doma,“ prozradila. „Můžu bezpečně prohlásit, že od Rona na mě čeká šála, tak doufám, že Harry byl o něco vynalézavější.“

Hermioninými rysy proběhl stín zamyšlení. „Existuje způsob, jak bychom jim mohly něco poslat i my?“

„Ne,“ zamračila se Ginny a pomohla Hermioně schovat dárky do tašky. „Mamka se ptala Remuse, ale ani netušíme, kde mohou být, a Hedvika nikdy nepočká na odpověď na jejich zprávy.“

„Bylo by pěkné něco jim -“

„Nedělej to,“ varovala ji Ginny tiše. „Mělo tě to rozveselit, ne že teď budeš celá sklíčená -“

„Promiň,“ zašklebila se Hermiona. „Díky za překvapení, Ginny.“

„Těší mě, že tě vidím se usmívat,“ zkonstatovala, když vešly do vesnice. „Tak, teď mi musíš pomoct vybrat něco pro Freda s Georgem.“

Čarodějky strávily hodinu pátráním po posledních maličkostech, než se Hermiona odpojila od Ginny, která se hádala o cenu za očarované hodinky pro tátu, a bezcílně zamířila sněhem poprášenou cestou podél výloh. Úchvatné vánoční výzdoby a kouzelnické cetky vzbuzovaly v srdci sváteční nadšení.

U jednoho z obchodů zaváhala a zamyslela se nad úžasným nápadem, který jí probleskl hlavou a díky kterému se odvážila vklouznout dovnitř. Zamířila přímo k objektu, který upoutal její pozornost, a myslela při tom na Draca. Okamžitě jí bylo jasné, že se na to bude muset optat McGonagallové, hned jak se vrátí do Bradavic, a že je to pro Draca perfektní.

„Mohu vám pomoci?“ přerušil prodavač její rozjímání.

„Ano,“ kývla. „Chtěla bych tohle, prosím.“

*

Ředitelka na ni skepticky pohlédla. „Slečno Grangerová -“

„Vím, že žádám hodně,“ umlčela ji Hermiona. „Ale jsou Vánoce a myslím, že to potřebuje.“

„Nemyslím, že mohu -“

„Jen na hodinu,“ trvala neústupně na svém. „Prosím, paní profesorko. Beztak tady nikdo není a já slibuju, že se o nic nepokusí. Podle mě si teď už uvědomuje, že mu chceme pomoct.“

„Tím si nemůžete být jistá, Hermiono,“ odvětila ředitelka tím svým moudrým tónem. „Co když -“

„Nemá hůlku,“ namítla. „Nemá kam jít a navíc je… na tom lépe -“

„Hermiono -“

„Podívejte,“ vyhrkla a v hlase jí jasně zaznívalo zoufalství. „Ujistím se, že se nic nepokazí, slibuji. Víte, že to dokážu.“

McGonagallová naklonila hlavu a hřejivě se na svou studentku podívala. „Proč mu děláte takovou laskavost?“

Hermiona zkrotila rysy, aby působila netečně. „Zkrátka si myslím, že si potřebuje oddechnout,“ pronesla pevně. „A jak už jsem řekla, jsou Vánoce. Čas odpouštění.“

Ředitelka vypadala, že si její vyjádření několikrát přehrává v hlavě, než dlouze a odevzdaně vydechla. „Nu dobrá.“

„Opravdu?“ zamrkala Hermiona překvapeně. „Souhlasíte?“

„Pravděpodobně toho budu litovat,“ povzdychla si McGonagallová a promnula si spánek. „Ale ano, zařídím vše tak, aby to bylo možné.“

„Velice vám děkuji, paní profesorko -“

„Ale vy na sebe berete plnou zodpovědnost za to, že se nic nestane,“ varovala ji přísně. „Musíte si být jistá, že se nepokusí o nic lehkovážného -“

„Samozřejmě -“

„A jedná se o naprosto výjimku,“ pokračovala a zvedla se z křesla. „Ať si to uvědomí.“

„Rozhodně,“ Hermiona jí vše horlivě odkývala, vyskočila na nohy a vrhla se ke své profesorce, aby ji vděčně objala. „Děkuji vám.“

Minerva se nepohodlně zavrtěla, ale položila jí ruku na záda a dovolila si pousmání. „Veselé Vánoce, Hermiono.“

*

Draco si pod nosem zanadával, vylil svůj třetí pokus do dřezu a sledoval, jak mizí v odtoku.

Toužil po kávě, ale jeho pokusy napodobit perfektní šálky kofeinové many od Grangerové pokaždé frustrujícím způsobem selhaly. Sledoval ji snad tisíckrát a usuzoval, že je to vcelku jednoduché, ale zřejmě mu něco unikalo a jemu se dosud nepodařilo ani trefit správnou barvu. Chystal se to zkusit znovu, když konečně – s dvouhodinovým zpožděním – prošla dveřmi, s tvářemi zrůžovělými mrazem a větrem rozfoukanými vlasy.

Položila zjevně těžké tašky vedle pohovky a jeho pohled zabloudil k její tváři, stejně jako pokaždé když se zdálo, že o něm neví. Jednalo se o jeden z těch iritujících návyků, které se rozhodly ztrpčovat mu život od jejich první vášnivé noci u ní v ložnici, avšak mělo stěží smysl snažit se je všechny potlačit, když už stejně podlehl té nepřístojné touze po jejím dotyku. Musela zaslechnout konvici, jak začíná počtvrté vřít, protože se jí oči svezly jeho směrem, a on se zamračil, když potutelně šoupla jednu z tašek za gauč.

„Něco se podělalo s tou konvicí,“ řekl jí a ukázal na problematický předmět.

„Co tím myslíš?“

„Zkoušel jsem to, ale prostě to nechutná jako káva,“ objasnil a dodatek, že to vlastně nechutná jako káva od ní, visel ve vzduchu mezi nimi. „Cvakl jsem vypínačem a udělal všechno jako ty -“

„Přidal jsi mléko?“ zeptala se a vykročila k němu.

„Samozřejmě.“

„A dva cukry?“

„Ano.“

„A dal jsi tam vůbec kávu?“ otázala se a potlačila úsměv, když jen zvedl obočí. „Je v modré plechovce v hořejší skříňce -“

„Tohle je směšné,“ zavrčel. „Já nemám být v téhle ponižující pozici, kdy musím všechno dělat jako mudlové.“

Dnes měl náladu ji vytočit. Od doby, kdy začali zabíjet společné noci v zapovězené blaženosti, se začala v jeho blízkosti chovat tak nějak odtažitě a nejistě a Draco to nenáviděl. Kdyby měl uvést jeden důvod, proč Grangerovou respektuje, byla by to její nestálá výbušná povaha, ne rozdílná od té jeho. Ačkoliv v tomhle vězení ubíhaly minuty jako hodiny, díky jejím zapáleným názorům a dovednosti uzemnit jej duchaplnými slovy se dny zdály… snesitelnější. A když se jí uprostřed tirády v očích objevil ten mihotavý plamínek, něco mu zaškubalo ve slabinách.

Když k tomu přidal tu nefalšovanou nervozitu z toho, jak uvízl v těchto komnatách sám na celý den, a že mu evidentně něco koupila, přestože jí výhradně přikázal opak, slova nemohla jinak a vyhrnula se mu z úst sama.

„Není to ponižující,“ opáčila hbitě a její příkrý pohled v něm probudil živý zájem. „Tímhle způsobem žijí lidé bez magie -“

„Mně to teda sakra leze na nervy!“ vyprskl. „A co to zatraceně schováváš za tím gaučem?“

„Nic.“

„Říkal jsem ti, že nic nechci! Přísahám, Grangerová, ty to prostě musíš neustále ztěžovat -“

„Já že to ztěžuju?“ zopakovala rozzuřeně. „U Godrika, ty jsi tak sobecký bastard -“

„Řekl jsem, že od tebe nic nechci!“

„No smůla!“ vykřikla, narovnala se v ramenou a střelila po něm vzpurným pohledem. „Jsou Vánoce! Všechno je na nic i bez tvojí nabručenosti.“

„Já ne -“

„Neskončila jsem!“ vynadala mu. „Zatraceně, Draco! Proč musíš všechno zpochybňovat?“

„Protože nejsem zrovna v pozici, kdy bych ti to mohl oplatit!“ zařval a napjatými prsty si pročísl vlasy. „Nechci mít u tebe seznam dluhů -“

„Já za to nic nechci,“ řekla pomalu. „Nikdy jsem nic neočekávala -“

„Tak proč to děláš?“

„Protože jsou Vánoce,“ povzdychla si a v očích se jí otevřela pustota. „Prostě mi v tomhle věř -“

„Nemám žádný důvod ti věřit,“ přerušil ji Draco a zaznamenal v jejím pohledu záblesk zklamání. „A ty nemáš žádný důvod mi něco dávat -“

„To jenom… je to jenom pěkné -“

„Podělaně pěkné,“ zabručel chladně a zkroutil rty, jako by mu to slovo sežehlo jazyk. „Vy Nebelvíři jste tak k pláči.“

„Já nejsem k pláči,“ procedila skrz zuby. „Neodvažuj se -“

„Tak nemel kraviny jako -“

„Víš, je úplně v pořádku věřit lidem a být milý!“ hádala se s rostoucí netrpělivostí. „Je v pořádku, když ti na ostatních záleží.“

„Grangerová -“

„Je v pořádku NESTÁT se tvým otcem!“ rozkřikla se a vzápětí svých slov zalitovala, jakmile se jeho rysy nebezpečně zkroutily.

„Varoval jsem tě,“ sykl tiše, „ať nikdy nemluvíš o mém otci.“

„Draco -“

„Myslíš si, že když přede mnou roztáhneš nohy, dává ti to právo předhazovat mi rodinu?“ posmíval se jí a přiblížil se tváří až těsně k ní. „Tak to ti rovnou říkám -“

„Já jenom chci, aby sis uvědomil, že věřit ostatním není ubohé!“ protestovala a přiblížila se natolik, že ji jeho horký dech polechtal na čele. „Nejsi kvůli tomu slabý ani… ani podřadný -“

„Co ode mě chceš, Grangerová?“ zeptal se s rozhořčeným výrazem. „Chceš, abych ti věřil?“

„To by pro začátek -“

„Do prdele,“ zamumlal si pod nosem. „Tahle diskuze je absolutně od věci. Vždyť ty nevěříš mně.“

Hermiona znaveně vydechla a zvedla ruku, aby se konečky prstů dotkla jeho čelisti. „Ráda bych,“ zašeptala. Ulevilo se jí, když se mu svaly pod jejím dotykem uvolnily, ale sebralo jí vítr z plachet, jakmile se mu rty zkroutily do úšklebku.

„Říkal jsem si, kdy začneš být zase jedovatá,“ prohlásil a odtáhl se z dosahu jejího pečujícího doteku, načež se mu po tváři opět rozlil kyselý výraz. „Podívej, Grangerová, měl jsem pocit, že jsme… souhlasili, že budeme Vánoce prostě ignorovat.“

„Tak jsem si to rozmyslela,“ vyzývala ho. „Chci, aby Vánoce… byly jako Vánoce, a odmítám ti dovolit, abys to celé zničil! Budeme -“

„Nechápu smysl!“ vypálil a nitro se mu stáhlo při pohledu na vzplanutí jejího temperamentu. „Je to jen další den -“

„Stačilo!“ křikla a máchla rukou v zamítavém gestu. „S tímhle jsme skončili -“

Draco se naklonil a zajal její rty v prudkém, vášnivém polibku. Tvrdě ji popadl za tvář a s pulzující naléhavostí s ní zamířil k pohovce. Když stehny narazila do opěrky, odtáhli se a Draco chvíli sledoval v jejích přivřených očích žhnoucí uhlíky, zatímco mu dýchala do tváře. V duchu si vynadal, že se nechal tolik unést, poodstoupil od ní a nasadil netečnou masku.

„Dobře, Grangerová,“ zamumlal. „Dělej si, co chceš.“

„Chci jenom normální Vánoce,“ špitla smutně, opřela se rukama o jeho hrudník a nepřítomně mu přejížděla po klíční kosti. „A… a chtěla bych, abys byl jejich součástí i ty.“

Draco se zamračením zavřel oči. „Proč?“

„Protože mám pocit, že je potřebuješ stejně jako já.“

*

Dny i noci v týdnu, který předcházel Štědrému dni, se navzájem slily a rozbřesky a soumraky se staly zaměnitelnými výplody fantazie zimního nebe. Bradavice se v tom osaměle utápěly a ve svém starodávném nitru hostily tucet zbylých obyvatel. Sněžení zesílilo a Hermiona se ve volných hodinách sama potulovala po jiskřivě bílých pozemcích a snažila se najít Lenku, která evidentně ve škole zůstala, ale přesto po ní nikde nebylo ani stopy.

Hermionu jako obvykle vzbudil Dracův pokus o odchod, ještě než jí sluneční paprsky stačily prohřát tvář, a jen o hodinu později zběžně pohlédla na počmáraný, rozpadající se kalendář a zjistila, že jsou Vánoce.

Dovolila si sama pro sebe úsměv, než vstala z postele, zabalila se do županu a zamířila do obývacího pokoje. Hloubavě se podívala směrem k Dracovým dveřím, ale nakonec se rozhodla jej nerušit, neměla s ním do večera žádné plány. V posledních dnech bylo mezi nimi vše obstojně jednoduché, jejich hádavé nátury se vrátily do hry a následkem toho se část jejich rozpačitosti rozpustila, ačkoliv Draco stále neústupně odmítal uznávat cokoliv blížícího se sváteční náladě.

Hašteřili se a hádali jako předtím, ale on upustil od spojení mudlovská šmejdka a vášeň jejich handrkování obvykle vedla k zajímavé pozici na její posteli nebezpečných tajemství. Snažila se racionalizovat svoje rostoucí city k němu, ale kdykoliv se tím začala zabývat, důvod jako by ji opustil.

Přistoupila k vánočnímu stromku a prohlédla si malou sbírku dárků. Ty od Harryho a Rona, tři od Ginny, McGonagallové a Nevilla a vydutou obálku – nepochybně plnou peněz – od rodičů. Od ředitelky obdržela knihu o pokročilém přeměňování (a nemohla se dočkat, až se do ní ponoří), od Ginny sbírku úžasných exotických vůní a krabičku lahodných pralinek od Nevilla.

Harry jí poslal fotografii jich tří. Ohromující obrázek pořízený loni o Vánocích, kdy je obklopoval sníh a přesto se vůči mrazivému světu zdáli zcela imunní. Zasazený v očarovaném rámečku s břečťanem a cesmínou, která se blyštila a hýbala. Moc se jí líbil a zapsala si za uši, ať si ho postaví hned vedle postele.

Přitáhla si Ronův dárek, odstranila pomačkaný papír a s rostoucím nervózním vzrušením pohlédla na sametovou krabičku. Medailonek v ní byl překrásný; ve tvaru srdce, stříbrný se žlutými drahými kameny, které se třpytily světlem. Byl okouzlující a ženský a… prostě ne její. Zkoumala ho a hrdlem jí stoupal knedlík viny, když náhle nadskočila nad zvukem známého hlasu.

„Je od Weasleyho, co?“ otázal se Draco hořce. „Předpokládal jsem, že jste jen přátelé -“

„To jsme,“ přerušila ho spěšně a zvedla se na nohy.

Střelil žárlivým pohledem po onom problematickém předmětu. „Ten náhrdelník tvrdí opak.“

„Lidé si o Vánocích dávají dárky.“

„Stejně jako milenci.“

„Draco -“

„Hele, Grangerová,“ zavrčel a přistoupil k ní, „já se nedělím -“

„Tohle je směšné,“ odfrkla si, ramenem ho odstrčila z cesty a zamířila na druhou stranu místnosti. „Nebudu to poslouchat.“

„Kam jdeš?“

„Do sprchy!“ vyštěkla přes rameno a s otřesem za sebou zabouchla dveře.

Draco zavrčel do prázdného pokoje a zaťal pěsti, až ho začaly pálit dlaně a vytrysklo pár kapek krve. Co od něho očekávala? Stěží se přizpůsoboval jejich spletitým a nekonvenčním okolnostem a bojoval, aby to všechno vstřebal. Byl si tolik jistý, že jeho zájem o ni po několika číslech na matraci vyprchá, ale místo toho se do její postele vracel téměř každou noc.

Její nezkušenost ho tak podivně okouzlovala a teď, když se navrátila k tomu kurážnému chování, prostě si nemohl pomoct. Byla jeho první sexuální partnerkou, s kterou do sebe zkrátka… zapadli. Něco v jejich biologických procesech nebo… Merlinvíčem, prostě fungovalo a nebyl to jen sex. Její polibky, dotyky… samotná přítomnost, na všechno reagoval a uvnitř se chvěl a neměl ani ponětí, co to znamená.

Slyšel kapky vody, jak dopadají na dlaždičky a její tělo, a v jeho nitru se vznítilo něco majetnického. V těchto komnatách sotva záleželo na nějakém Weasleym, ten představoval stěží možná nějakou vnější snadno opomenutelnou entitu, ale právě teď byl ten Zrzavý tumor – s tím šeredným zatraceným přívěskem – tady uvnitř, potažmo v myšlenkách Grangerové, a toho se štítil.

Nazvěte to tím mužským instinktem, uplatňovat si nárok na to, co mu patří, nebo něčím hlubším, ale tak jako tak jej nohy nesly ke dveřím do koupelny. Odhodil pyžamo a odkopl ho stranou, zatímco přemítal, že beztak už dlouho očekával milostnou aférku ve sprše.

Stejně jako posledně se pohyboval co nejtišeji. Proklouzl jí za záda a se zdráhavým obdivem ji pozoroval. Možnosti prohlédnout si její nečekanou krásu byly vzácné a krátké, jelikož ji nejistota stále nutila se před ním zakrývat. Zkoumal každý centimetr jejího těla; od hnědých kudrn přes křivku boků až po špičky prstů na nohou, až mu zbylo objevit jedinou vadu. Kdyby nebylo její krve, potom by…

„Co to děláš, Draco?“ vytrhla jej ze zamyšlení, otočila se a pohlédla na něj zpod řas, mezi kterými se zachytily kapičky vody.

„Taky potřebuju sprchu,“ zalhal ležérně, přitiskl se hrudí k jejím zádům a lehounce ji bříšky prstů pohladil v křivce pasu.

Polovičatě se pokusila jeho ruce odstrčit. „Pořád jsem na tebe naštvaná.“

„Neustále jsi na mě naštvaná.“

„Vypadala jsem někdy, že chci prostě… víš co…“

„Šukat?“ mírně pokrčil rameny. „Píchat -“

„Mít sex,“ opravila ho a zčervenala. „Opravdu ti připadám jako někdo, kdo by měl sex jen tak s někým? Nebo s někým spal a zároveň měl vztah s jiným?“

Stiskl čelist. „Ne,“ uznal napjatě a hlazením se pokoušel zchladit její rozmrzelost. „Ale s Weasleym máte společnou minulost -“

„Já tě nikdy nevyslýchala kvůli minulým známostem -“

„Pansy a Astorie,“ pronesl bezvýrazně. „Ale tvůj… vztah s Weasleym je jiný.“

„Dost,“ vzdychla a pomalu se obrátila čelem k němu. „Spím… spím s tebou a to je vše. Nikdy by mě ani nenapadlo mít jiného milence a doufám, že bys mi také projevil takovou úroveň respektu, i kdybys tu nebyl zavřený.“

Nic na to neřekl, ale zvedl ruku, aby jí z čela odhrnul několik zbloudilých mokrých pramenů, a naklonil se, aby jí na rty vtiskl téměř cudný polibek. Byl jemný a pevný, takový, jaký se jí dosud nikdy neodvážil věnovat, a ačkoliv už po chvíli přelétla mezi jejich rty jiskra vášně, Hermiona cítila, že je to jiné, a v nitru ji to hřálo.

Draco stále vzadu v hlavě cítil ten majetnický šepot, tu potřebu poznamenat ji tak, jak to Weasley neudělal. Polibky zvolna putoval dolů krkem a dostalo se mu libého povzdychu, když dospěl až k jejímu hrudníku. Poté, co klesl na kolena a soustředil pozornost na podbřišek, ucítil, jak ztuhla a potvrdila tím jeho dřívější domněnky, že tohle jí ještě nikdo nikdy nedělal.

„Draco,“ zamumlala rozechvěle, „nikdy -“

„V klidu,“ tišil ji nejpevnějším hlasem, jakého byl schopný. „Bude se ti to líbit, Grangerová.“

„Ale -“

„Věř mi, Hermiono,“ pronesl odhodlaně a na dlouhou chvíli jí vzhlížel do očí. „Neublížím ti.“

Dle jeho očekávání si nejistě skousla ret, než nervózně přikývla na souhlas, a on ji zády opřel o dlaždičky v marné snaze po uvolnění. Upokojivě cestoval špičkami prstů vzhůru po jejích stehnech, než ji jemně donutil roztáhnout kolena. Jeho dech ovanul to citlivé místo a Hermiona polkla zanaříkání, jak ji u pupíku zašimral neznámý pocit.

„Ber to jako dárek,“ zamručel Draco a dotkl se jí jazykem a dočkal se zasténání.

Rozhodně to bude lepší než nějaký podělaný fórový náhrdelník.

*

„Asi je čas,“ broukla Hermiona.

„Na co?“

„Předat ti dárek.“

Draco se zamračil, ale když téměř spadla z pohovky, musel zabojovat proti zrádnému pobavenému zaculení.

Po dvouhodinové sprše se přesunuli do obýváku, zamotali se do změti vyčarovaných přikrývek a trávili den v duchu lenivých rozhovorů, debat a milostných přestávek, mezi nimiž si ještě stihli dopřát krůtí sendvič k večeři. Než si to stačil uvědomit, nebe ovládla noc a hodiny na stěně v kuchyni tvrdily, že bude jedenáct.

Mělo to daleko do tradičních Vánoc jeho rodiny, ale vlastně to bylo… dost obstojné, vzhledem k okolnostem. Jak by si také mohl kdokoliv stěžovat po dni stráveném sexem na gauči?

Pozoroval ji, když se zvedala a omotávala si jednu z přikrývek kolem hrudi, jak se natáhla po jednom opuštěném dárku pod stromkem, zabaleném v zeleném papíře se zlatou stuhou. Váhavě se vytáhl do sedu, když mu položila dárek do klína a s očekáváním se posadila vedle něj.

„Rád bych znovu podotkl, že to není nezbytné,“ zabručel a odhodil stuhu.

„Jenom to otevři,“ zamračila se a s pohledem na hodiny si zneklidněně poklepávala prsty po kotníku. „Nemáme moc času.“

Roztrhl papír, zvedl obočí a se zvědavostí pomalu zvedl měkkou látku. Byl to černý plášť, ne nepodobný tomu, který vlastnil před lety; prostý a přesto zjevně kvalitní a drahý. Skepticky k ní zvedl oči a měl v úmyslu se zeptat, proč vybrala zrovna tohle, ale přerušila ho dřív, než se vůbec stačil nadechnout.

„Je to vlastně jenom polovina dárku,“ zamumlala s obavami. „Povedlo… se mi přesvědčit McGonagallovou, abys mohl ven.“

Rozšířily se mu oči. „Nechápu,“ řekl tiše. „Můžu… můžu jít?“

„Platí to jen pro dnešek,“ pokračovala rychle. „McGonagallová souhlasila, že pokud budu s tebou, můžeš jít ven, ale nesmíme opustit pozemky a můžeme být venku jen mezi jedenáctou a půlnocí, takže je to vlastně jako v Popelce.“

„V čem?“

„To máš jedno,“ zakroutila hlavou. „Podívej, Draco, musíš pochopit, že tohle je tvoje hodinová vánoční vycházka, a pokud se pokusíš utéct, budu tě muset zastavit.“

Zmijozelský blonďák se zmohl jen na nepřítomné kývnutí, zatímco ji sledoval, naprosto vyvedený z míry. Vzpomínal si na všechny svoje Vánoce a narozeniny, které byly do jednoho plné materialistických předmětů a prázdných předvídatelných slibů. Nikdo nikdy neobětoval čas ani úsilí, aby přišel s něčím tak… smysluplným. Ani jeho rodiče.

Mohl by upřímně říct, že myšlenka na útěk mu ani neprobleskla hlavou. Věděl, že nemá kam jít, a jí by stačilo jen švihnout hůlkou, aby mu v jakémkoliv pokusu zabránila.

„Asi… nevím, co říct,“ přiznal slabě a prsty přejížděl po plášti, vcelku překvapený, jak dobře se mu trefila do vkusu.

„To jsem čekala,“ zlehka se usmála. „Měli bychom se připravit,“ navrhla a pokývla na kabát. „Teple se obleč. Venku mrzne.“

*

Hermiona je vedla nejtiššími částmi hradu za doprovodu tlumeného kouzla Lumos, ale chodby byly beztak mrtvé a opuštěné, přesně jak ji McGonagallová ujistila. Když konečně došli ke vchodu, Draca pohltil výhled na hedvábně bílou krajinou, která se koupala v záři měsíce. Na tváře mu dopadaly lehounké sněhové vločky, které se snášely z oblaků prosvětlených měsíčními paprsky, roztroušených neustávajícím větrem.

Křupající sníh pod jeho nohama rozproudil nostalgické dojmy, které by za normálních okolností ani neocenil. Následoval Grangerovou, vzdaloval se od starodávné školy, proplétal se za ní mezi holými stromy a uvědomil si, že je vede k jezeru. Proudil kolem nich chladný vzduch a narážel na odhalené tváře, zatímco se plahočili sněhem zapadanou travou a vůbec si nevšímali páru přátelských očí, jež je doprovázely. V tichu kráčeli bok po boku a Draco nenasytně vdechoval čistý vzduch a užíval si to lechtání vzadu v hrdle.

„Nečekala jsem až takovou zimu,“ vyjádřila Hermiona. „Vyčaruju oteplující kouzlo -“

„Ne,“ zarazil ji tlumeně. „Zapomněl jsem, jaké to je cítit vítr.“

Nad tím se zamračila, ale přikývla v porozumění. Vedla je dál jen za doprovodu matného světla z hůlky, v naději, že kdyby kdokoliv vyhlédl z okna, zamění si světlo za odraz měsíce ve sněhu. Došli k samému okraji jezera, zastavili u promrzlé smuteční vrby a pohlédli na odrazy hvězd, roztroušené po zamrzlé vodní hladině jako pihy.

„Divné,“ zamručela Hermiona do tmavomodré noci. „Puntičkářsky jsem si naplánovala, jak tě sem vezmu, ale už jsem nepřemýšlela nad tím, co tady budeme dělat.“

„Musíš všechno plánovat?“ otázal se.

„Všechno ne. Několik věcí jsem měla v záměru, ale nikdy jsem se k nim nedostala.“

„Jako třeba?“

Naklonila rozvážně hlavu a sledovala nehybnou plochu ledu. „Vždycky jsem chtěla jít bruslit.“

„Tys nikdy nebyla bruslit?“ zopakoval s trochu překvapeným pohledem. „Vypadáš jako ten typ, co si tyhle věci užívá.“

„Asi by se mi to líbilo,“ kývla. „Ty to umíš?“

„Jistěže.“

Hermiona polkla knedlík v krku a zvedla bradu. „Naučíš mě to?“

„Děláš si srandu, že jo?“ ušklíbl se, ale výsměch mu roztál na jazyku, když si všiml jejích prosebných očí. Pozorně ji zkoumal a ve rtu mu zacukalo, než poraženecky protočil oči. „Dobře,“ řekl a namířil si ke břehu jezera. „Bude docela zábavné sledovat tě při pádu. Ale co všechna ta stvoření, co tam dole žijí?“

„Hibernují, když venku takhle mrzne,“ vysvětlila a následovala ho. Rychlým kouzlem přeměnila jejich boty na brusle. „Draco jsi si…“

Slova jí odumřela na rtech, když Draco vstoupil na led s tak nenucenou elegancí a dovedností, až se jí z toho v hrudi zatřepotalo něco, co nedokázala tak docela pochopit. Cítila se zcela nepřístojně, když jednou nohou stoupla na led a zděšení z té ztráty rovnováhy ji připravilo o poslední nervy.

„Draco,“ zavolala a vrátila brusli zpět na zem. „Rozmyslela jsem si to.“

„No tak, Grangerová,“ pobídl ji a bez námahy se proháněl po zamrzlém povrchu. „Kam se poděly všechny ty kecy o nebelvírské kuráži?“

„Nelíbí se mi to,“ prohlásila. „Nelíbí se mi, když nemám kontrolu a -“

„Byl to tvůj nápad,“ připomněl jí.

„Takže mi pomůžeš?“ dotazovala se s gestem, které dávalo jasně najevo, že chce, aby se k ní vrátil. „Jenom… mi dej ruku nebo tak něco.“

„Kdyby sis prostě stoupla na ten led -“

„Prosím, Draco,“ zkusila to znovu a zachytila jeho pohled, aby pochopil, že to myslí vážně.

„U Merlinových gatí,“ povzdychl si, vrátil se k ní a napřáhl dlaň. „Tak pojď.“

„A nebuď blbec, ne že mě strčíš,“ varovala ho, chytila se nabídnuté paže a opřela se o ni. Zakymácela se a Draco k ní instinktivně natáhl i druhou ruku, jakmile na led položila i druhou brusli. Přes všechny vrstvy, co na sobě měl, cítil její nehty v zoufalém sevření. „Nelíbí se mi to.“

„To vidím,“ posměšně se ušklíbl, zatímco se komíhala na nejistých nohou. „Uklidni se, Grangerová. Je to maličkost, jakmile se -“

„Nafrněný idiote -“

„Prostě se klouzej v úhlopříčkách,“ instruoval ji a pomalu začal ustupovat a táhl ji s sebou. „Zvykneš si na to.“

„Přísahám, Draco,“ zašeptala tónem, který měl zřejmě znít hrozivě. „Jestli mě pustíš -“

„Nepustím,“ ujistil ji nepřítomně a zachytil ji, když škobrtla. „Zatraceně, ty vážně nemáš vůbec žádnou koordinaci. Když o tom tak přemýšlím, na koštěti jsi taky byla pěkně na nic.“

„Merline, odpusť mi moje chyby,“ odvětila a nechala se vést po jezeře. „Každý máme slabé místo.“

Po tom Draco zaváhal, ale zatímco nad jejími slovy rozjímal, dařilo se mu udržet je oba na nohou. Kdesi vzadu v mysli napůl očekával, že jakmile uteče z té izolace v jejích komnatách, její vliv na něj ochabne. Když ji teď ale pozoroval, jak se jí mezi prameny vlasů zachytily sněhové vločky a rysy jí ohřálo zčervenání z mrazíku, a jak mu věřila, jako by to bylo to nejjednodušší, vypadala stejně přitažlivě jako tam ve svých pokojích.

Očekával, že se vrátí do svých starých kolejí.

Že ho opět strhnou staré názory.

Že ji bude znovu nenávidět, jak by měl.

Ale…

Tak nějak se stala jeho slabým místem.

„Myslím, že to mám,“ prohlásila hlasem plným soustředění. „Pusť mi jednu ruku -“

„Odpusť mi,“ vyhrkl Draco nečekaně, na místě se zastavil a sevřel jí nadloktí. Dýchání ho najednou stálo námahu, když spatřil v jejích očích, jak se barvy mrtvého podzimního listí rozvířily šokem. A zatímco čekal na odpověď, odolával té vždy přítomné touze políbit ji na ty pootevřené rty. „Odpusť mi,“ zopakoval, tentokrát šeptem.

Všechno, co jsem kdy udělal, a všechno, čím ti neodvratně ještě ublížím.

Mohl z toho vinit ten nával sentimentu, který Vánoce evidentně uštědřily všem lehkověrným, nebo to smíření s faktem, že mezi stěnami jejích komnat se rozvinula jeho přitažlivost k ní, nebo dokonce i že jí jen chtěl oplatit to, že mu připomněla dotek větru. Ale potřeboval tuhle chvíli utříbit, ještě než se vrátí do hradu. Byla jediným aspektem v jeho temné existenci, který se blížil ryzosti a dobru, a on si ji chtěl vychutnat, než on sám nebo skutečnosti okolní války tento příděl míru rozcupují.

„Myslím, že jsem ti odpustila už před týdny,“ smutně se usmála a nadzvedla se, aby jeho ústy zpečetila svůj slib. Ucítila, jak se jí skrz řasy prodraly slzy, když přerušila polibek, a opřela se čelem o to jeho a pevně zavřela oči, aby před ním skryla ty skutečné city.

„Veselé Vánoce, Draco.“

Prostě perfektní den.

Díky tobě jsem zapomněl, kdo jsem.

Jako bych byl někdo jiný.

Někdo dobrý.