Preklady fanfiction Harryho Pottera

Užvaněná a nachmelená

Loose Lips and Slurred Slips

 Autor: Laurielove

 Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Ano

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/7627246/1/

Humor/Romance

Severus S & Hermiona G

Rating: 16+     Kapitol: 1       Slov: 3 861

Shrnutí: : Kraťoučký příběh o tom, jak velké množství alkoholu rozvázalo Hermioně jazyk a ona ztratila zábrany. Příběh již má i sequel – ‚Beasts With Two Backs etc etc‘.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Laurielove. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

PA: Nezapomeňte zamířit na facebook a stisknout ‚Like‘ na mé stránce (Laurielove). Je tam hodně zábavy a pravidelně odesílám zprávy, aktualizace a další nezřízené dobroty. Ráda vás tam uvidím :-). Link najdete na mé profilové stránce.

Jen trocha zábavičky – napadlo mě to před časem.

Dynamika mezi Hermionou a Snapem. Situace obvyklá pro Laurielove – Hermioně je devatenáct, je zpátky ve škole, Snape zázračně přežil a stále je Mistrem lektvarů. Většinu tohoto příběhu je Hermiona opilá. Napsala jsem její slova tak, aby byla nezřetelná, ale nemusíte důsledně dodržovat každou slabiku tak, jak jsem ji napsala. Zkrátka, představte si ji opilou a dojde vám to.

Pozdější aktualizace: Nebyla jsem si jistá, zda tady příběh ukončit, ale poslechla jsem vás a napsala sequel. Jde o samostatný příběh - ‚Beasts With Two Backs etc etc‘.

PP: První název, který mě napadl, zněl: „Na špacír si vyšla pusa, poděsila Severusa.“ Takže asi tak ;-).

PP2: Název povídky v originále mi autorka vysvětlila, cituji: The title, 'Loose Lips, Slurred Slips' is a version of a famous World War Two propaganda poster over here. The phrase 'Loose Lips Sink Ships' was used to deter people from giving away military secrets in case they were talking to a spy.

Pro neznalé anglického jazyka: Název ‚Loose Lips, Slurred Slips‘ je verzí známé propagandy za druhé světové války. Fráze ‚Loose Lips Sink Ships‘ se používala s cílem lidi odradit, aby náhodně nějakému špiónovi neprozradili vojenské tajemství. Významově jde o něco jako: Pozor na náhodně pronesená slova, či dej si pozor na jazyk!

Jelikož se to tak děje v literatuře i filmu, dovolila jsem si český název povídky pozměnit.

Užvaněná a nachmelená

Přiznejme si pravdu, Hermiona Grangerová, sedmačka (osmačka, když vezmeme v úvahu, že aby dokončila studia, do školy se vrátila po válce), by normálně nikdy nevkráčela do učebny lektvarů ve velmi pozdně nočních hodinách, samotná a bez zvláštního důvodu, přinejmenším jistě ne bez akademického, nebo spojeného s úkladem či lstí.

Ale také Hermiona Grangerová normálně nebývala opilá.

S jistým překvapením, ale víc než jen s náznakem zájmu, mohu prohlásit, že při této příležitosti rozhodně byla. A my si můžeme klást otázku: Jak se to stalo?

Probíhal vánoční ples a, jak bylo zvykem, studenti nad osmnáct měli povolenu sklenku vína k jídlu. Při té příležitosti také samozřejmě dokázali do ložnic propašovat pár lahví a tam si je vypít. Hermiona Grangerová, jakožto rozumná a logiku používající dívka, takové věci normálně odmítala, ale dnes, z důvodu, který znala jen ona, byla lehkomyslnější než obvykle. Po tanci se s kamarády vrátila do ložnic, kde našli pár lahví, jejichž obsah byl mnohem silnější než to slabé víno, které měli k večeři. Nikdo se k jejich pronesení nepřiznal, ale všichni se na jejich konzumaci rádi podíleli. Plesové šaty nahradily džíny a trička a noc vesele pokračovala.

A tak se Hermiona ocitla, abychom tak decentně řekli, v poněkud povznesené náladě. Méně decentně řečeno, zlískala se pod obraz.

Všimla si, že na plese chyběl jeden člen učitelského sboru. Také si všimla, jak strašně se kvůli tomu cítí (možná jeden z důvodů k tak štědré konzumaci chlastu). A tak zanechala své kamarády v různých stádiích alkoholického opojení a těsně před druhou hodinou noční se vykradla ze společenské místnosti a zamířila do podzemí. Uvědomovala si (jen taktak) docela vysokou úroveň hluku vycházejícího ze zmijozelské společenské místnosti, ale pokračovala, mířila chodbami, které tichly a temněly, a nakonec došla (po docela zdlouhavém pochodu, nutno říct, s množstvím narážení do zdí, soch a rohů) do učebny lektvarů. Bez váhání se opřela o dveře, jelikož si myslela, že budou zamčené nebo zatuhlé nebo těžké, a celou vahou zatlačila na kliku.

Dveře nebyly zamčené nebo zatuhlé či cokoli jiného. Ve skutečnosti se otevřely tak snadno, že ji její hybnost vyslala bez okolků do místnosti a ona se po několika potácivých krocích po schodech rozplácla na podlaze jak široká, tak dlouhá. Chvíli ležela, než z ní vytrysklo hihňání a ona zvedla hlavu, aby se zamženým zrakem rozhlédla.

Okamžitě – i když trochu překvapivě, vezmeme-li v úvahu ten čas – našla to, co hledala, sedět za stolem s rukou vznášející se nad pergamenem a očima temně upřenýma na její nedůstojný a překvapivý příchod.

„Jaj! Brý den, prof-sore!“

Ticho.

„Slečno Grangerová. Laskavě mi vysvětlete, jak se stalo, že jste se ocitla natažená na podlaze mé třídy v tuto nekřesťanskou hodinu?“

Rozpláclá na podlaze, pozvedla Hermiona k Severusi Snapeovi kalný zrak a zazubila se. „Sem byla zv-davá.“

„Zvědavá?“

„Joo.“

„Nemáte povoleno se nevyzpytatelně toulat po hradu v libovolnou hodinu. A jistě nemáte dovoleno vstupovat do mé učebny bez předchozího svolení.“

„Jejda.“

„Laskavě hned odejděte.“

„Sem ve vel-kém prů-s-ru, pane?“

Na okamžik se zdálo, že Severus Snape bojuje sám se sebou. Nalézt studenta v nekonzistentním stavu mysli a na podlaze učebny ve dvě v noci, by mělo zajistit ten nejpřísnější trest. Ale z nějakého důvodu si jen povzdechl a sklonil hlavu k pergamenu. Prohlásil pouze: „Myslím, že za těchto okolností budu prostě předstírat, že se nic nestalo.“

„To neb-de žád-ný tr´st?“

„Ne při této příležitosti.“

„Neeeee.“

Skutečně zakňučela. Opět zvedl zrak.

„Jistě jste již měla být v posteli, slečno Grangerová.“

Hermiona se vratce zvedla na nohy a o krok se k němu zakymácela. „Aleee neee. Už sem vel-ká hol-ka. Můůůžu jit spát, kdy chci… dokonce tak pozď-, jako vy. Kdy-k´li to je.“

„Proč tak špatně mluvíte?“

„Nemlu-vím špatně.“ Obočí se jí vyklenulo v přehnaném popření.

„Mluvíte.“

„No, možná tr-šičku. Proč mys-líte, že to je, pr-fes-re, pane, Mis-tře Snape, pane?“

„Netuším. Možná jste přetažená a unavená.“ Pokusil se opět soustředit na práci.

„Špatně! Chcete vědět skut-čný důvod?“

„Nijak zvlášť.“

„No, já vám to stej-ně řeknu. Jen mezi vámi a mnou, pane, prof-sre Snape, pane, pane, jen sem si mali-linkato čuchla k pití a víte vy co?“ A přešla – jestli to slovo můžeme použít – ještě kousek blíž ke stolu.

„S největší pravděpodobností vím, ale mám pocit, že vy mi to stejně objasníte.“

Hermiona padla rukama na stůl a rozhlédla se po prázdné učebně, aby se přesvědčila, že nikdo neposlouchá. Až pak se naklonila a zašeptala, jako by odhalovala veliké tajemství. „Mys-lím, že bych mohla být troš´č-ku nabum-baná.“

„Nabumbaná?“

„Jo, víte… trochu rozja-řená. Ovíně-ně šťast-ná.“

„Asi mi naznačujete, že jste opilá, což – ačkoli je to s podivem, jak si jistě myslíte – jsem si uvědomil vteřinu poté, co jste se tak bez cavyků sklátila na podlahu.“

Odtáhla se a rozhořčeně si položila ruku na hrudník. „Opilá? Moi?“

Protočil očima. „Ano. Toi.“

„Jů! Vy mluvíte fran-coušs-ky. Jak tres vzusšu-jící. Monsieur le professeur Snahp!“

Snape s nesouhlasným mlasknutím vstal a přešel před stůl, aby se zastavil s neproniknutelným pohledem a rukama překříženýma na hrudi. „Vraťte se do ložnice, slečno Grangerová.“

Hermiona se narovnala a promluvila hlasem plným falešné samolibosti. „Juž jsem řekla, že nemu-sím jít spát, dokud se neroz-chodnu. A ner-zhodnu se v této chví-li. Docela si užívám naše malé téte-a-téte.“

„Slečno Grangerová…“

Ignorovala jej a začala znovu klást otázky. „Kdy naposled jste byl nas-štvaný, pane? A šprávně to nazval?“

„Slečno Grangerová, začínáte být poněkud únavná.“

Hermiona se zamračila. „Ano? Mys-lím, že to je celkem zábava. Víte, i když se to nez-dá, mám ráda váš prřed-mět.“ Široce se usmívala a kalný zrak upírala přímo na něj. To děvče měnilo výraz tváře rychleji než Bolek Polívka.

„Který?“

„Který? Sakra, učil jste mě jen jeden!“

„Neklejte, slečno Grangerová.“

„Jejda. Dopr-dele, fakt se omlouvám, pa-ne.“ Drze se usmála. „Jejda, zase.“

„Mýlíte se. Učil jsem obranu proti černé magii.“

Zvedla prst a tvrdě jej jím dloubla do hrudi, aby zdůraznila následující: „Tak jste učil. Jak bych mohla zapomenout na ten bá-ječný rok? Ale skončil pro nás fše-cky trochu šp´t-ně, že? Božíínku. Je mi to tak lí-to, Snape-íku.“

Jeho rysy ztuhly. „Promiňte?“

„Řekla jsem SSSS-napeíku. Víte, jako projev náklon-nosti. Jakože se známe už dlouho. Můžu vám říkat krřšest-ním?“

„Ne.“

Ignorovala jej a zamyšleně se zamračila. „Jaké jen je…? Severalus?“

„To není mé křestní jméno.“

„Severelyus.“

„Slečno Grangerová…“

„A chcete znát něco ještě úžas-nějšího?“ Teď se usmívala opravdověji.

„Nijak zvlášť.“

„Nejenže mám ráda lektvary, ale… vás mám taky ráda. Ve skuteč-nosti, mi přij-dete naprsto fas-sinující.“ Stála blíž, než by měla, a vzhlížela k němu hlubokýma hnědýma očima.

Ztěžka polkl. „To je od vás milé.“

„To je, děkuji vám, Severalusi.“

„Neříkejte mi tak.“

„Promiň-te, Sevíku.“

Rychle se otočil zády k ní, ale zůstal u stolu. „Slečno Grangerová, měla byste už jít.“

„Měla, ale nech-ci.“

„No, stejně běžte.“

„Proč furt nosíte černou? Je to vyjádrř-dření vaší osobnosti?“

„Slyšela jste mě?“ Zněl čím dál podrážděněji. Otočil se zpět, aby se na ni zamračil, ale jen zjistil, že stojí těsně u ní.

„A ty knof-flíky. Fšecky ty knoflíky. Ne, že by mi to vadilo, víte? Černá je fakt slušivá, hlavně s těmi knoflíky… knofíky, konfíky, fíky.“ Dívčina ruka už teď skutečně spočívala na jeho kabátě a dotýkala se a vypichovala každý jednotlivý knoflík. Zíral na její prsty a sledoval, jak navazují kontakt s jeho oblečením.

„Slečno Grangerová…“

„Vedou dolů… dolů… dolů…“ Aby podtrhla slova, prsty sledovala knoflíky dolů po trupu, až k břichu, až k…

Vtom Snape ostře ustoupil, až kvůli tomu téměř zavrávorala. „Slečno Grangerová. Běžte do postele!“

Oči se jí rozšířily a zalapala po dechu v předstíraném zděšení. „Prof-sore Snape! To má být ná-vrh?“

„Slečno Grangerová.“ V rozpacích nevěděl, co na to říct.

A opět k němu přistoupila. Pokaždé, když se přiblížila, cítil její parfém; přebil i opar červeného vína, který se šířil z jejího dechu. Ztichla a očima jej zajala. „Víte, pane, v pos-lední době vás sle-duju-u. A rozhodla jsem se, že jste do-cela poh-ledný. Jste to, co má matka na-zývá pr-pří-jemný na pohled. Ale myslím, že byste byl taky docela p-pří-jemný v…“

Zapotácel se. „A dost! Musíte už jít. Je třeba zamknout učebnu.“

„Nebudu vám bráá-nit.“

„Musíte jít.“ Už se opíral o stůl, neměl kam couvnout. To děvče stálo nebezpečně blízko. Neodvrátila od něho oči, jakkoliv rozostřené, ani na okamžik. Nemohl se podívat jinam.

„Kou-něte, prf-sore. Řekněme, že se mi to líbí, obo-je.“

„Slečno Grangerová!“

„Možná sem se nevyjád-ždila jasně… Ráda bych s váma hupsla pod peřinu, skočila na to, souložila, obcovala, zahřála vám postel, ojela vás, pomuchlovala vás… jinými slovy – velice ráda bych, abychom se spolu… vychrápali.“

„Okamžitě přestaňte.“

„Tak, co vy na to?“

„Slečno Grangerová, opravdu…“

„Ve skutečnosti mám chřest-ní jméno, víte?“

„Musíte odejít.“

„Ne.“ Opět se zamračila, zaryla patami do země a prohlásila: „Sem to tu za-čala, tak to do-končím. Jediné, co si teď dokážu přd-před-stavit, je to, jak ležím na vašem stole, s kotníky u uší a vy do mě bušíte až do konce světa tím, co soudě dle vašeho nosu, musí být fan-tasticky óbr, dlouhý, tvrdý pe…“

„Odejděte!“

„Ne! Nemáte čas ani na rych-lovku?“ Obtočila mu ruce kolem krku. Rychle je sundal.

„Jděte, slečno Grangerová! To vše je velmi matoucí.“

„Ma-toucí? Ma-toucí je fajn. Na tom můžem pra-covat. Dybyste řekl, to vše je velmi nud-né, měla bych sta-rosti. No tak, Severá-čku-ři-kám-dem-nato. Je mi devatenáct a žiju, abych z toho co nej-víc vytě-žila. Vsadím se, že to chce-te taky. Občas jsem si všim-la jsem si, že na mě kou-káte. Vlasně docela často; přemýšlej-te o tom.“

„Nevím, co myslíte.“

Zahýbala na něj prstem. „Ale ale, myslím, že se vám práší od pusy. Mys-lím, že přesně víte, co myslím.“

„Skutečně, slečno Grangerová. Už běžte a pro štěstí nás obou doufejme, že si to zítra nebudete pamatovat.“

„Jak ste hrubýý!“

„Ale já nenavrhoval, že vás ohnu přes svůj stůl a budu vás až do rána klátit do bezvědomí!“

„Teď to řikáte! Poďme na to!“ A začala mu rozepínat košili.

„No vážně, to je přímo neúnosné.“

Snape náhle a rozhodně popadl její paže a zamířil s ní ven z místnosti. Nejdříve se nezmohla na protest, ale jakmile došli ke dveřím, dokázala kolem něj znovu obtočit končetiny a uvelebit se v ohbí jeho krku. Snape ostře a bezděčně zavřeštěl a pokusil se z jejího sevření vymanit.

„Slečno Gr… Podívejte… to je opravdu… ne, já… Hermiono!“

Konečně vzhlédla, šokem nad zaslechnutím svého křestního jména náhle vystřízlivěla. Snape na ni shlédl, stejně tak náhle, ale překvapivě něžně.

„Musíte jít.“

„Nechcete… nechcete…“ Konečně ztichla, očividně zmatená. A sesunula se.

Uvědomil si, že ji stále drží. Nepustil ji.

„Jste podnapilá. Nejste ve stavu, abyste si uvědomovala, co děláte, nebo abyste si zabránila provést něco, čeho byste později litovala. Zařídím vám někoho, kdo vás doprovodí do vašeho pokoje a zajistí, že vás někdo zkontroluje.“

„Já…“

Shodou okolností v tom okamžiku kolem dveří proplul Skoro bezhlavý Nick. Snape  na něj zavolal. „Sire Nicholasi!“

„Ano, pane profesore? Ach, slečno Grangerová. Vypadáte trochu unaveně. Je všechno v pořádku?“

„Slečna Grangerová potřebuje doprovod zpět do svého pokoje. Pak prosím upozorněte jednoho z jejích kamarádů, který není ve stejném stavu, že se cítí poněkud… indisponovaně a bude potřebovat přes noc dohled. Zítra by ji mohla bolet hlava.“

„Rozumím. Pojďte, slečno. Nic nedá věci do pořádku tak jako dobrý noční spánek. Všechno splníme. Pamatuji na ten vybraný večer po kroketovém utkání s vévodou z Buccleugh v roce 1573, který zahrnoval značné množství brandy a poměrně zajímavou hru svlékacího biliáru…“

A s tím odvedl nedosetnutý duch Hermionu, která si oběma rukama svírala třeštící hlavu, zpět do jejího pokoje.

-xxoOoxx-

Hermiona normálně vstávala nejpozději v osm hodin. Ne tak ono ráno následující po vánočním plesu.

Když nakonec otevřela oči a pohlédla na hodiny, velká ručička mířila přímo dolů a malá byla na půl cesty mezi jedničkou a dvojkou.

Zaúpěla a otočila se. Místo mozku měla očividně napůl požvýkanou cukrovou vatu.

A pak, pomalu, téměř škádlivě, se jí do mysli vloudila nejasná vzpomínka na ztemnělou cestu hradem a úryvky rozhovoru s…

Hermiona opětovně zaúpěla a přes hlavu si přehodila deku.

Velká ručička ukazovala přímo nahoru a malá na trojku, když se odvážila vstát z postele.

Ale nevyhýbala se zodpovědnosti a zamířila na místo, kam věděla, že musí jít. Bylo zapotřebí nějaké vysvětlení. Teď ji břicho bolelo stejně jako hlava. Kroky učebnou lektvarů byly méně temperamentní, ale výrazně kontrolovanější než předchozí noci.

Tentokrát při klepání napůl doufala, že tam nikdo nebude. Ale téměř okamžitě se ozval tichý hlas. „Vstupte.“

Dveře otevřela opatrně s mlhavým vědomím, že minule to tak neudělala.

Jako by zažívala déjà vu, avšak bez dvojitého vidění a kymácejícího se nábytku. Severus Snape opět seděl u svého stolu, opět psal do pergamenu. Krátce vzhlédl, když k němu váhavě mířila, a rychle se vrátil ke své práci.

„Ehm. Profesore Snape?“

„Ano?“

„Ehm… ohledně včerejší noci.“

„Co s ní?“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli jsem…?“

Pauza.

„Copak?“

„Ehm… Možná jsem… Nějak si pamatuju, ech…“

Ticho.

Snape zvedl hlavu a pevně na ni pohlédl; čekal, co z ní vypadne.

„Řekla jsem nebo udělala něco, co bych možná neměla?“

„To nemohu komentovat.“

„Pane profesore, prosím.“

Sklonil hlavu zpět k pergamenu. „Slečno Grangerová, udělejme za tím tlustou čáru.“

„Nějak si pamatuju, ehm…“

„Jak jsem řekl, slečno Grangerová, už se o tom nezmiňujme.“

Ale Hermionu najednou přepadla potřeba upřímnosti. „Vyvolala jsem ve vás dojem, že jsem se… ehm… tak nějak… do vás… ehm… zakoukala?“

Slyšela ostrý povzdech, který vydal. „Slečno Grangerová, skutečně není třeba pokračovat v tomto rozhovoru.“

„Já jen… opravdu se… moc omlouvám a… zjevně, cokoliv jsem řekla, bylo jen opilecké blábolení. Jen jsem chrlila spoustu hova… blbostí. Myslím tím, že samozřejmě, nesním o vás nebo tak… samozřejmě.“

„Samozřejmě.“ Hlavu držel rozhodně skloněnou.

„Myslím tím, nikdy jsem do vás nebyla zblázněná!“

Vzhlédl a prchavý, ale nezpochybnitelně zraněný pohled mu přeběhl tváří. „Ne,“ souhlasil tiše.

Okamžitě se rozhostilo ticho. Hermioniny oči se rozšířily něčím podobným panice. Hotovila se k ústupu.

„Nemyslím tím, víte… ne, že byste se mi nikdy nelíbil. Myslím… ne že byste byl neatraktivní nebo tak něco. Myslím…“

„Slečno Grangerová…“

„Myslím. Jste…“

„Co?“ zeptal se rychle a překvapivě naléhavě.

„Ehm…“

„Jsem co?“

„Atraktivní.“

Ticho. Dívala se všude možně, jen ne na něj.

„Prostě… víte… jste můj učitel, takže… by to bylo nepatřičné a… zakázané.“ Polkla. „Že ano?“

„Co?“

„Kdybych… kdybychom…“

„Ano,“ prohlásil náhle. To ji vykolejilo.

„Ano, co?“

„Nepatřičné a zakázané.“

„Co?“

„My.“

„My co?“ Byla lehce zmatená. Najednou převzal kormidlo rozhovoru.

„Co jste říkala.“

„Vzájemné zalíbení?“

„To… a…“

„A co?“

„Něco si začít.“ Díval se na ni pevně.

„Aha. Nezmínila jsem nic o tom, že bychom si spolu něco začali.“

„Včera v noci, mlhavě.“ Teď měl hlas klidný a neodbytný.

„Zmínila?“

„Ano.“

„Jak?“

„Vy jste…“

„Co?“

„Slečno Grangerová. To nemohu zopakovat.“ Zarazil se a pokusil se soustředit na psaní.

„Prosím, zopakujte.“ Rostlo v ní něco skvělého. Nemohla se zastavit.

„Ne.“

„Prosím. Musím to vědět.“

S napjatou tváří Snape opět vzhlédl a rukou si prohrábl vlasy, než jí neurčitě mávl. „Řekla jste, že chcete…“

„Co?“

„Chcete…“

„Ano?“ Byla neoblomná.

„Na tom nezáleží.“ Snape si stiskl kořen nosu.

„Musíte mi to říct, jinak nebudu vědět, jestli bych se neměla cítit trapně.“

„Nemusíte se cítit trapně.“ Odsunul židli, rychle vstal, obešel stůl a odvrátil se od ní.

„Co jsem říkala, že chci?“ Přešla k němu. Necouvl.

Povzdechl si a zamumlal: „Říkala jste, že chcete… začít se mnou sexuální vztah.“

„Aha.“ Odmlčela se. „Takto jsem to formulovala?“

„Ne přesně.“

Nastala chvíle mlčení.

„Omlouvám se, pane. Staví vás to do velmi nepříjemné pozice.“

„Byla jste opilá, slečno Grangerová. Zjevně jste nevěděla, co říkáte. Opilí lidé inklinují k vyjadřování naprosté…“

„Pravdy. Mluví pravdu.“ Její přerušení rozčíslo vzduch mezi nimi. Přistoupila k němu. Po nějakou dobu bylo slyšet jen jejich hluboké dýchání.

Snape zavřel oči a tiše zamumlal: „Slečno Grangerová…“

„Myslela jsem vážně každé slovo, pane.“ Nemělo smysl cokoliv zatajovat.

„Slečno Grangerová, nedělejte to.“ Zavrtěl hlavou, oči stále neotevřel, ale neodtáhl se od ní.

„Proč ne?“

„Protože je to nepatřičné, jak jste řekla.“

„Nepatřičné pro koho?“

„Pro všechny. A zvlášť pro vás.“

„Přistihla jsem vás, jak se na mě díváte, pane. Vím, že cítíte to samé. Proto jsem za vámi v noci přišla. Byla pitomost, že jsem u toho byla opilá, ale vše jsem to udělala jen proto, že jsem věděla, že je šance.“

„Není šance. Ztratil bych práci. Vás by vyloučili.“

„Jen když na nás přijdou.“

„To je směšné.“ Teď od ní o krok ustoupil.

„Pane… chci vás.“ Zrušila vzdálenost mezi nimi.

„Přestaňte.“

„A vy mě taky chcete; to nemůžete popřít.“

„Mohu!“

„Do toho.“

„Musíte jít.“ Ale jeho slova postrádala přesvědčivost.

„Řekněte to. Řekněte: nechci tě.“

„Prostě jen běžte.“

„Nemůžete. Nedokážete to říct.“

„Byla jste opilá. Plácala jste nesmysly.“

„Ne. Mohla jsem být pod parou, ale myslela jsem vážně každé slovo. I tu část s tím, jak do mě bušíte až do bezvědomí a já mám kolena u uší.“

„Bylo to bušení až do konce světa. A s kotníky u uší.“

Pousmála se a položila mu ruku na hrudník. Pak mu ji smyslně obtočila kolem ramen. Opět se neodtáhl. „Pane.“

„Neříkej mi tak.“

„Budu ti tak říkat pořád. Všichni ti tak říkají.“

„Ano, ale…“

„Ale co?“

„Když to říkáš, zní to…“

„Jak?“

„Chlípně.“

„Chlípně?“ I druhou ruku mu obtočila kolem ramen a pohrávala si s jeho vlasy na zátylku. Nezastavil ji.

„Ano.“

„Chlípně dobře, nebo chlípně špatně?“

„Je v tom rozdíl?“

„Líbí se ti to?“

„No…“

„Líbí se vám to… pane?“ Jemně si jej přitahovala k sobě.

„Až příliš.“

„Mně se to taky líbí, pane.“

„Slečno Grangerová…“

Ještě blíž.

„Pane…“

A políbila ho.

Zamkl a na místnost seslal tlumící kouzlo.

„Slečno Grangerová… co to bylo v noci, co jste říkala o obcování…?“