Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vzpomínáš si, jak jsme zdobili stromeček?

napsala: AnnaZema

překlad: Jacomo; betaread: Ivet

originál najdete ZDE

Shrnutí: Šestý ročník. Harry a Ron se poprvé opili přímo na Štědrý večer. Kdo by tušil, že Hermiona přivítá božihodové ráno s tím nejnenáviděnějším člověkem?

Věnování: Děkuji múze, která se mi na Nový rok zjevila.

Poznámka autorky: Moji drazí, přeji vám krásné vánoční i novoroční prázdniny! Ať každého z vás potká malý zázrak.

Napsáno pod dojmem z písničky Christmas Lights od Coldplay (https://www.youtube.com/watch?v=z1rYmzQ8C9Q)

* * *

Seamus ze sebe vyloudil tak protivný zvuk, že se Hermiona sedící u kluků v ložnici otřásla odporem. Nebelvíři už hodinu marnili čas baštěním oblíbeného cukroví a vydávali po něm zvuky všemožných zvířat. Dívka začínala mít dojem, že nevěnovala dostatečnou pozornost přírodopisu, protože čím dál častěji to nebo ono zvíře nepoznávala. Ostatně nebylo divu, protože už to trvalo celou věčnost a všechny nedávno utříděné myšlenky se znovu proměnily ve změť nepořádku. Uši se jí už dávno zkroutily do trubičky, ale odejít se jí nechtělo. Už po několikáté zalitovala, že nešla se spolužačkami na mrzimorský večírek, a zeptat se na místo konání oné zábavy ji nenapadlo. Jenže sedět v ložnici podroušených šesťáků bylo k nevydržení, a tak zvažovala místnost opustit. Napadlo ji, že prostě půjde spát, jenže když se jí nechtělo, stejně by neusnula. Momentálně si jen potřebovala s někým popovídat o tom, co se dělo, svěřit se, požádat o radu. Zkrátka netrávit čas o samotě. Zlaté trio se začalo jeden od druhého vzdalovat v naprosto nevhodnou dobu. V dívce čím dál víc narůstala sopka s potichu vroucí lávou, která si čas od času bolestivě prorazila cestu ven a potom spolu s nevyslovenými myšlenkami opět ztuhla. Za několik hodin bude Boží hod a její nálada se slila do čehosi nepochopitelného, něčeho mezi zhnusením a odporem. Nezbývalo než spolehnout se na vánoční zázrak a svěží noční vzduch.

Nebelvírka rychlým tempem překonala chodby hradu, aniž by potkala živou duši. Jen odkudsi z hloubi komnat se ozývaly veselé hlasy slavících studentů, všudypřítomný smích, potlesk a cinkot nádobí. Ne, ten hlahol jí teď nebyl k ničemu. Jakmile se ocitla venku pod hvězdami, prudce se zastavila a zhluboka a dlouze se nadechla zimního vzduchu. Mrazivá svěžest. Sněhu bylo málo, ale pozemky pokrývala bílá slupka. Nemělo cenu chodit někam daleko, proto se jí v hlavě zrodil nápad vyrazit po cestě k Chroptící chýši. Až vymrzne – vrátí se, do té doby si všechno může v klidu promyslet.

Naštěstí měla na sobě teplý vlněný svetr a péřovou bundu, ale nezabránilo jí to pocítit na tvářích pichlavý mráz, který jí zbarvil bledou kůži lehce dorůžova. Vítr nefoukal, ale dívka přesto trochu přimhouřila oči. Téměř došla k cíli, když v tom uviděla sedět na sněhu jakousi siluetu. Mladík si rukama přitahoval kolena k hrudi, hleděl na Chroptící chýši a občas zhluboka vzdychl. Dívka našlapovala velmi tiše a opatrně. Pochopitelně byla zvědavá, kdo to sdílí její dnešní náladu, ale když rozpoznala totožnost onoho člověka, měla chuť utéct odtud co nejdál. Jenže zakřupání sněhu pod nohama přimělo sedící postavu sebou škubnout a prudce se otočit. Hermiona překvapením otevřela pusu a ocitla se tváří v tvář zamračenému Malfoyovi.

“Co chceš, šmejdko?” optal se chraplavě Draco a znovu se odvrátil. Kromě strojené lhostejnosti mu v hlase zazněl podtón jakési opuštěnosti a slabý náznak čisté živé radosti, kterou u zmijozela ještě nikdy neslyšela. Navzdory okamžité tužbě odejít ignorovala hrubé “přivítání” a udělala krůček vpřed a čekala na reakci. Nulové emoce, žádná odpověď, ani zvuk nebo šelest. Nic. Zmijozel se znovu jakoby stáhl do sebe, opět se vzdálil okolnímu světu. Hermina udělala další krůček a ocitla se skoro až u něj. Jenže se obávala Dracovy neodvratné reakce na takovou “drzost” a obvyklých urážek. O zbytečný křik nestála. Tiše si povzdechla a otočila se, aby rychle zamířila k hradu. Počítala, že on stěží stojí o nepříjemnosti, ale zastavilo ji slabé zašeptání.

“Počkej,” ozvalo se, ale mladík při tom téměř neotevřel pusu. Grangerová nevěděla, jestli se má zastavit nebo ten nenáviděný hlas ignorovat. Ale konec konců jí víc náladu nemohl pokazit ani Malfoy, a tak nebelvírka popošla blíž. S vědomím, že už nejsou děti, doufala, že se můžou obejít bez hloupé přetvářky. Ozvala se v ní zvědavost, a tak si troufla nadnést otázku.

“Co tu děláš?”

Její hlas zněl tiše a váhavě, jako na zlost. Znepokojilo ji, že se jí tak nějak nechtělo chovat statečně. Zkrátka se jí k tak náročnému jednání nedostávalo sil. K Hermionině údivu Draco odpověděl – položil jí na oplátku otázku, kterou by nikdy nečekala.

“Grangerová,” na vteřinu se odmlčel, jako by se doposud utápěl v pochybnostech, “vzpomínáš si, jak jsme zdobili stromeček?”

Dívka naprostým úžasem nenacházela odpověď. A potom si vzpomněla.

Druhý ročník. Malfoy podle udal Zlaté trio, že šlo v noci navštívit Hagrida. Při trestu rozdělila McGonagallová druháky do párů a přenechala potrestání na dvou profesorech. Harry a Ron museli jít s hajným do Zapovězeného lesa a Hermiona a Draco pomáhat pod vedením profesora Kratiknota zdobit Velkou síň. Oba skvěle ovládali levitační kouzla, takže práce se zavěšováním koulí na vánoční stromky nikomu z nich nevadila. Zmijozel neustále měnil rozložení ozdob, které tak snaživě a promyšleně rozmisťovala Grangerová. “Ne, tady už koule je! Koukej, tady je úplně prázdno!” poslouchala utrápená Hermiona neustále. Obrovské soustředění v chlapcově tváři ji přimělo stočit ústa do úsměvu. To se nevidělo každý den, aby se drzý zmijozel tak trpělivě a zodpovědně zaobíral absolutně obyčejnou prací – zdobením vánočního stromku…

Draco její dlouhé mlčení nevydržel, vyskočil na nohy a v ten moment stál krok od Hermiony a opakoval otázku. Tón řeči připomínal šílence.

“Vzpomínáš si…” spustil znovu zoufale, tvář zkřivenou bolestí. Proč tohle dělá?

“Ano… ano, vzpomínám…” úzkostlivě zašeptala Grangerová a zvětšila vzdálenost mezi nimi. “Pro… proč se ptáš?”

“Protože, Grangerová, já… potřebuju, chápeš? Zkrátka si nutně potřebuju připomenout všechny normální chvíle v mém podělaném životě před tím, než…”

To ji vyvedlo z míry ještě víc. Poprvé pocítila ke zmijozelskému princi lítost. Pochopila, že ho něco trápí, stejně jako ji. Poprvé v životě mohla vidět, že ona a Malfoy mají cosi společného, a to ji poněkud děsilo. Dívala se, jak mu v očích plane oheň, jak se na aristokratově obličeji stahují chmury, jak se přetrhává niť, a hrdlo se jí stahovalo bouřlivou směsí pocitů. Nemohla v člověku stojícímu naproti ní poznat Draca Malfoye.

Trpce se usmál. Hermiona dál pátrala v jeho tváři po vysvětlení jeho podivného chování. Vylekala ji touha dotknout se ho a rozehnat mu ta mračna na čele. Oběma jim srdce přetékalo bolestí.

“Co to dělám?” Nový úsměv se zrodil nuceně a se zachvěním. “Stojím s mudlovskou šmejdkou uprostřed téhle zatracené planiny a přeju si udělat sám nevím co.”

Nebelvírka zavřela a znovu otevřela oči, ale Draco ji bolestivě uchopil za rameno a otočil ji k sobě. Nápor strachu jí podrážel nohy a z očí vytryskly slzy bolesti. Šíleným pohledem jí zkoumal tvář; sice povolil sevření, ale nepustil ji. Něco chtěl, a bylo možné, že by tak dokázal zůstat stát po zbytek života, daleko od všech strašných věcí, které musel udělat. Dívka se snažila pravidelně, klidně dýchat. Neodvrátila se a dívala se zmijozelovi do očí.

Přitisknout se k sobě, cítit teplo, a ne věčný chlad měnící srdce v kus ledu…
...bez ohledu na kohokoliv, bez ohledu na cokoliv, aspoň na vteřinu nebýt tak osamělí.

Malfoy si dívku opatrně přitáhl blíž a dál ji držel za ruku. Ne, nemohla odejít pryč, vždyť také někoho potřebovala, i kdyby jen na krátkou chvíli. I kdyby jen na jedinou minutu…

Ten dlouho očekávaný pocit něčí přítomnosti, tak blízký a tak příjemně uklidňující, trval po dobu, kterou oba potřebovali. Možná hodinu, možná pět. Dva lidé nesnášející jeden druhého v sobě našli špetku něčeho, co jim, navzdory vzájemné falešné nenávisti, nedovolilo uzavřít se do své obvyklé ulity. Vždyť o vánoční noci se někdy dějí zázraky…