Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Nebetováno, za případné chyby může můj potomek. Nádherný nový rok vám všem!

Těžké výdechy ji lechtaly v citlivé křivce mezi krkem a ramenem a Hermiona procitla a mrkáním zahnala poslední dozvuky krásného snu.

Zírala do prázdna, než se jí shromáždily myšlenky, a potom vytřeštila oči, když si uvědomila, co ten pocit na krku znamená. Opatrně se otočila a pohled jí padl na spícího Zmijozela a na ztěžklou paži, která jí spočívala v prohlubni pasu.

Zůstal. Zůstal s ní v posteli až do rána.

Proti své vůli se usmála a zvolna přejela konečky prstů po kloubech jeho ruky, než koutkem oka na hodinách zaznamenala, že se blíží jedenáctá. Nevzpomínala si, kdy naposledy se jí poštěstilo ráno si přispat, ne když si na ní insomnie vybírala svou daň, a díky tomu, že ho ráno našla vedle sebe, pocítila dávno zapomenutý mír.

Znovu se uvelebila mezi příjemně teplými přikrývkami a zadívala se na jeho uvolněné rysy. Skvěly se krásou, když se ztratil ve snu a opomněl realitu. Možná to bylo sobecké a trochu iracionální, ale jak si střežila tento fantaskní moment, téměř dovolila temnotě války, aby se jí proplížila zpět do zapomenutého kouta mysli.

Zavrtěl se, sevřel její bok o něco pevněji a Hermiona se pokusila zklidnit dech. Nechtěla, aby se probudil, ne tak brzy. Merlin věděl, jestli ji ještě někdy počastuje svou ranní přítomností, a ona si chtěla zapamatovat ten pocit, že jsou… skuteční…

A spokojení…

Věděla, že je to jen přechodné. Vánoce měly ve zvyku šálit lidi a napomáhat zrodu nebezpečných úrovní optimismu, ale poprvé po celých měsících na tu chvíli cítila hřejivý dotek čehosi, co připomínalo… štěstí. A to všechno proto, že měla po boku toho, kdo měl být její nepřítel. Úsměv se jí rozšířil, když si vybavila události minulé noci.

Odpusť mi…

Detaily nebyly podstatné, ani důvody, proč ji požádal o odpuštění, ale Nebelvíre, že to byl šok. Úžasný šok. Byl to její vánoční dárek, malá oběť jeho pýchy a ega, aby se mu dostalo jejího smilování.

Skutečně se v posledních třech měsících změnil.

Teď to bylo ještě patrnější, ty scvrkávající se lži a předsudky, které měl vryté do hlavy. A začínal myslet sám za sebe a vytvářel si vlastní úsudky. Jediné, co pro něj mohla udělat, bylo předložit mu fakta a doufat, že konečně prozře a dospěje k poznání, že čistota krve je jen nepodstatný faktor, stejně jako barva vlasů či kůže. Šlo to bolestivě pomalu, a to přešlapovali stěží na začátku cesty, ale Brumbál se domníval, že Dracova duše stojí za záchranu, a ona nyní pochopila proč.

A měla ho ráda… Godricu chraň, vážně měla.

„Často zíráš na spící lidi, Grangerová?“ Ze zvuku jeho zhrublého hlasu se jí zatajil dech a on pomalu otevřel oči a uvěznil ji v rozvířeném pohledu.

„Nenávidím, když tohle děláš,“ zamumlala a trapně se začervenala a zamračila, když z ní stáhl paži.

„Chuděrko,“ ušklíbl se, podepřel si hlavu rukou a naklonil se k ní. „Je tu zasraná zima.“

„Opravdu jsou takové profanace po ránu nezbytné?“ zatvářila se.

„Stejně jako tvoje velká slova,“ vypálil domýšlivě. „A ano, vím, co to znamená, ale vážně, Grangerová. Příště počkej do poledne, než se vytasíš se synonymickým slovníkem.“

„No,“ zazubila se, povzbuzená jeho nečekaným ležérním přístupem. „Myslela jsem, že ze všech lidí zrovna ty budeš schopný držet krok.“

„To je dvojsmyslný kompliment,“ pronesl lehce pobaveně. „A že jsem tak smělý, proč jsi vzhůru tak brzy? Nějaká podivínská mudlovská tradice?“

„Je skoro jedenáct.“

„Nebuď směšná,“ odfrkl si, ale když pohledem zachytil hodiny, obočí mu překvapeně vyletělo nahoru.

Potom sjel očima k fotografii hned vedle budíku, kterou včera dostala od Pottera a těch dalších neschopných pitomců, jimiž se obklopovala. Trojice na obrázku se smála něčemu, co se on nikdy nedozví, a oba chlapci měli ruce přehozené přes Hermionina ramena, jako by jej chtěli varovat, že je jejich a nikdy nebude patřit jemu. Ten zvláštní pocit klidu, který se mezi nimi toho rána usídlil, se v mžiku rozptýlil, a když se mu ta fotografie vysmála dalším soukromým zachichotáním mezi Grangerovou a Zrzavým tumorem, Draco opět ucítil nápor obranných instinktů.

„Měl bych vstát,“ zamručel, přesunul se k okraji postele a natáhl si spodky. „Je pozdě.“

„Nedělej to, Draco,“ zarazila ho pevným tónem. „Neuzavírej to tímhle stylem. Jen jsme si povídali -“

„A pak bys po mně chtěla co?“ procedil skrz zuby. „Předstírat, že je tohle normální?“

„Definuj slovo normální,“ odvětila. „Vrať se do postele…“

„Vždycky jsi byla zastánkyně faktů, Grangerová,“ řekl pomalu a zůstával k ní otočený zády. „A fakta jsou, že my dva jsme nepřátelé -“

„Draco…“

„Abychom si to ujasnili,“ pokračoval a hrdlem mu stoupala žluč, když pohlédl na Znamení zla. „Jsem Smrtijed.“

„Ne, nejsi.“

„Smrtijed na hovno, uznávám,“ snížil hlas. „Tak na hovno, že se mi povedlo Voldemorta nasrat během jediného roku, ale tak jako tak… jsem Smrtijed, Grangerová. A ty jsi členka Řádu.“

„Nikdy jsi skutečně nebyl jedním z nich,“ hádala se neoblomně. „A moc dobře to víš.“

„Ty bojuješ na straně světla,“ trval dál na svém, takřka sklíčeným tónem. „A já jsem součástí temnoty a tak to prostě je.“

Hermiona se s povzdychem pokusila položit mu ruku na záda, ale Draco ji setřásl. „Tak jednoduché to není, Draco.“

„Ale je,“ zavrčel. „Můžeš ve všem hledat výjimky, Grangerová, ale tohle jsou fakta. Většina všeho je černá a bílá.“

„Tak proč je potom všude tolik odstínů šedé?“ zašeptala, opatrně se usadila za ním a omotala mu paže kolem pasu. Opřela se tváří o napjaté svaly mezi jeho lopatkami a vtiskla mu do těch míst jemný polibek. „Mám šedou ráda.“

Pevně zavřel oči a ze všech sil se snažil neopřít do jejího upokojujícího dotyku a vábných slov. „Jsi až moc tvrdohlavá, Grangerová.“

„Nápodobně.“

„Je v pořádku předstírat, že jsou ty naše… skopičiny tady normální,“ zabručel. „Ale nezůstaneme tady navždy.“

„Ten most můžeme překročit, když se k němu dostaneme,“ navrhla tiše.

„Bylo by moudré ukončit to teď,“ řekl stoicky a Hermiona cítila, jak se jí svírá hruď. „Jinak to skončí tak, že ti ublížím.“

„Jestli ti na mých citech nezáleží, tak na tom přece vůbec nesejde.“

Škubl sebou a vzdal se zbývající snahy dát jí najevo poslední kousíčky roztříštěné důstojnosti. „Nikdy jsem neřekl, že mi nezáleží na tvých citech.“

Hermiona cítila, jak se jí krví šíří optimismus. Ačkoliv optimismus je nebezpečná záležitost.

„Takže co ke mně cítíš?“ nervózně se zeptala a nepřítomně ho hladila po břiše. On s touto otázkou začal a od té doby ji stále opakovali, a když se ve vzpomínkách ohlédla zpátky za jejich odpověďmi, uvědomila si, jak moc se měnily.

„Nevím,“ zamumlal tiše. „Těžko… se to definuje.“

„Pořád mě nenávidíš?“ přitlačila na pilu.

Poraženecky vydechl a zvedl ruku, aby si promnul čelo. „Ne,“ odpověděl zadlouho. „Rozhodně by to bylo příhodnější, ale víš, že nemám ponětí, Hermiono.“ Zaváhal, než se nadechl, aby vystřízlivěl. „A co ke mně cítíš ty?“

Znovu ho políbila na šíji. „Mám tě ráda, Draco,“ přiznala šeptem a to doznání bylo tak nevinné a upřímné, že se mu z toho sevřelo nitro. „Myslela jsem… že je to očividné.“

„Ublížím ti,“ zopakoval, tentokrát hlasitěji. „Klidně si tu můžeme hrát na pohádky, ale nepotrvá to -“

„Pak by určitě dávalo větší smysl, kdybychom se z toho pokusili vytěžit co nejvíc,“ naznala pevně a s úlevou pocítila, jak se jí pod tváří jeho svaly uvolnily. „Draco, unavují mě ty ustavičné snahy přesvědčit tě, abys to přestal zpochybňovat.“

Zaťal čelist. „Tak proč to pořád děláš?“

Hermiona si olízla rty a doufala, že se jí nezachvěje hlas. „Protože jsem měla strach, že jsem kvůli téhle válce přišla o víru,“ vydechla. „A tys mi připomněl, jak se usmát.“

Merline, její upřímnost otřásala jeho předsevzetím. Jenže chtěl vůbec kdy tohle všechno ukončit? Bylo prostě instinktivní to zpochybňovat a vzpírat se v zájmu vlastní pýchy. Pomalu položil dlaně na její ruce a odevzdaně sklonil hlavu, zatímco prsty přejel po těch jejích.

„Nikdy neříkej, že jsem se tě nepokusil varovat,“ promluvil kamenně. „Tohle všechno skončí v slzách.“

„Pravděpodobně,“ souhlasila smutně. „Ale pro teď nemáme žádné mosty…“

„Které bychom museli překračovat,“ dořekl a lehce se pootočil, aby na ni pohlédl přes rameno. „Vždycky musíš mluvit v hádankách?“

„Jsou to spíš analogie,“ opravila ho a naklonila hlavu, aby ho letmo políbila na tvář. „Skončili jsme s hádáním?“

„Nikdy neskončíme s hádáním, Grangerová.“

*

Hermiona následovala staré cizí stopy, které už dávno utonuly ve sněhu, a rukou se zapřela o větev, aby si ustálila krok.

Sice se cítila vinně, vzhledem k tomu, že Draco nesměl odejít z hradu, ale potřebovala z těch komnat uprchnout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Draco se vyplížil do sprchy a potom nepřekvapivě zmizel ve své ložnici, pravděpodobně aby sebou mohl opovrhovat za jejich komplikovaný vztah, nebo možná jenom aby dohnal ztracený spánek. Neměla ponětí a věděla, že bude lepší se neptat, jakmile postřehla ten zmučený výraz v jeho očích, když ji opouštěl.

Seslala ohřívací kouzlo, aby zahnala chlad, a usadila se na velký kámen pod zimou zkřehlým dubem, aby očima prostudovala známé okolí. Během odpoledne o druhém svátku vánočním se sníh odmlčel a jí chybělo to neutuchající dětinské chvění, které jí vždy způsoboval, šedé mraky na nebi však slibovaly další nadílku, a tak jen doufala, že to přijde brzy.

„Slečno Grangerová,“ vytrhl ji moudrý hlas ze snění. „Myslela jsem si, že jste to vy.“

„Dobré odpoledne, paní profesorko,“ pozdravila Hermiona. „Taky jste se potřebovala projít?“

„Momentálně nemám mnoho povinností,“ pronesla se zklamáním. „Vypadala jste docela vzdáleně. Něco vás tíží?“

„Nic, co by mělo,“ pokrčila mladá čarodějka rameny.

„Mám vás nechat s myšlenkami o samotě?“ tázala se McGonagallová a přihrbila se, když vzduch prořízl ostrý vítr. „Nebo vás potěší společnost, třebaže společnost stařeny?“

Hermiona vydechla zasmání a poklepala na balvan vedle sebe. „Posaďte se.“

„Jen na chvilku,“ zamrmlala McGonagallová, vytáhla hůlku a seslala kouzlo, aby ohřála ledový kámen, než se posadí vedle své studentky. „Moje záda už nejsou, co bývala. Nad čím přemítáte, Hermiono?“

„Uvažovala jsem, co teď dělají Harry s Ronem,“ přiznala se pomalu. „A doufám, že jakž takž zvládli užít si Vánoce.“

„Jsem přesvědčena, že panu Weasleymu se podařilo nalézt způsob, jak se pobavit,“ nadhodila ředitelka s vědoucným úšklebkem. „Neměla byste se o ně tolik strachovat. Kdyby měli potíže nebo se opravdu potřebovali dostat do kontaktu s jedním z nás, jsou způsoby, jak toho docílit; patroni, sovy a tak dále.“

„Já vím,“ souhlasila nepřítomně. „Jen bych si přála, abych s nimi bývala mohla odejít.“

„Doufám, že mne neodsuzujete proto, že jsem vás požádala, abyste zde se mnou zůstala,“ povzdychla si McGonagallová. „Jediný důvod, proč je Remus nechal odejít, byl ten, že jej ujistili, že se do týdne vrátí. Kdyby kdokoliv z nás tušil, že budou pryč celé ty měsíce, nikdy bychom jim to nedovolili.“

„Já jsem věděla, že se nevrátí po jednom týdnu,“ zamumlala Hermiona. „ Na to byl Harry příliš odhodlaný ty viteály najít.“

„Nuže, musím uznat, že se jim daří lépe, než jsem předvídala,“ prohlásila zamyšleně. „Věřte jim, Hermiono. Pravděpodobně vás momentálně mnohem více potřebuji já než oni.“

Brunetka naklonila hlavu na stranu a váhavě pohlédla na svou profesorku. „Odpustíte mi, když se vás otevřeně na něco zeptám?“

„To záleží na typu otázky.“

„No,“ začala Hermiona a nepříjemně se ošila, „evidentně máte ráda děti, jinak byste nebyla učitelka, a jste dobrá v předávání rad, tak jsem jenom uvažovala, proč jste nikdy neměla vlastní potomky?“

„Ale já jsem je měla,“ odvětila a Hermionino obočí vystřelilo vzhůru. „Vlastně tisíce. Některé dobré a některé méně, ale všechny zůstávají v mých vzpomínkách.“

„Vaši studenti.“

„Samozřejmě,“ kývla McGonagallová a věnovala jí významný pohled. „A sem tam se objeví nějaké, díky kterému se cítím hrdě jako jakákoliv matka.“

Hermiona se usmála a ucítila zčervenání vděčnosti a respektu ke starší profesorce. „Děkuju vám,“ povzdychla si. „Za všechno.“

„Nemáte vůbec za co,“ řekla ředitelka a s námahou, která provázela jen stáří, se postavila. „Nyní mě omluvte, slíbila jsem Filiusovi a Horáciovi oběd, ale smím se vás na něco zeptat, ještě než odejdu?“

„Jistěže.“

„Ta událost s panem Malfoyem,“ začala rozvážně a Hermiona se pokusila okamžitě nezrudnout. „Vidím, že se mezi vámi vše… pozměnilo a chtěla jsem jen vědět, zda si mám dělat starosti.“

Hermiona nakrátko zauvažovala, jestli má oteklé rty nebo jestli jí při zakrývání unikla tmavá značka na krku, která by měla podezřelý tvar Dracových úst. Doufala, že to napětí v ramenou není viditelné a ten stín hanby v očích že se jí úspěšně podařilo skrýt za řasami.

„Ne,“ zamumlala nakonec s předstíranou jistotou. „Vše je v pořádku.“

Poté, co na ni McGonagallová kývla na pozdrav a otočila se k odchodu, sepjala Hermiona prsty a vydechla úlevou, když se z nebe spustil sníh.

*

Draco opatroval v dlaních vlastnoručně připravenou kávu a vdechoval omamnou páru.

Nebyla tak dokonalá jako ta od Grangerové, ale poslouží, a jakkoliv zvláštně to znělo, měl díky tomu pocit, že dnes něčeho sám dosáhl. I přes fakt, že ji uvařil po mudlovsku, necítil se ani podřadně, ani hloupě, jen se díky tomu uvolnil, že byl schopen dosáhnout natolik všedního cíle. Když to dokázal on, pak možná mudlové nebyli až tolik rozdílní, jak předpokládal…

Hlava mu vystřelila vzhůru, když Grangerová vešla, pokrytá sněhem a jednoznačně promrzlá, i když stále okouzlující. Téměř jej rozrušilo, jak lákavá se mu zdála, dokonce i v tom pytlovitém cosi, co mudlové nazývali oblečením, a s tím neupraveným vzhledem, ale posmutnělá křivka jejích rtů ho znepokojila.

„Co se ti stalo?“ zeptal se, možná trochu ostře.

„Nic,“ vydechla slabě. „Jen jsem trochu unavená.“

„Lhářko,“ obvinil ji a očima barvy popela ji sjel odshora dolů, když se kolem něj prosmýkla do kuchyně. „Jsi věčně průhledná Grangerová.“

„O nic nejde,“ trvala na svém. „Jen jsem po Vánocích trochu divná. Leden je pokaždé tak pochmurný.“

„Ještě není leden,“ podotkl, zvedl se z místa a přešel za její záda. „Vánoce byly teprve včera.“

„Já vím,“ přikývla. „Ale taky vím, že tenhle rok bude příšerný a… moc bych si přála, aby bylo všechno jinak.“

„Jinak,“ zopakoval po ní a natáhl se, aby si kolem prstu omotal jednu z jejích kudrn. „Máš na mysli, že by sis přála, abys tu mohla být s Potterem a Weasleym.“

Pod jeho dotykem se jí napjaly svaly. „Chybí mi,“ přiznala smutně. „Stejně jako tobě jistě chybí rodina. Ale…“ došla jí slova a Draco si dokázal představit červeň v jejích tvářích. „Nikdy bych si… nevybrala vymazat všechno to, co se mezi námi stalo. Ani před Harrym a Ronem.“

Děsivý a nebezpečný nával něčeho blízkého náklonnosti mu zaútočil na vnitřnosti a on si dál pohrával s pramenem jejích vlasů. „A co by udělali, kdyby o nás věděli?“

„Netuším,“ zamrmlala, zavřela oči a opřela se do jeho dotyku. „Asi by řvali a křičeli, ale snad mě mají rádi dost na to, aby nakonec porozuměli. Ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že tebou neopovrhují.“

„A já opovrhuju jimi.“

„Mnou jsi taky kdysi opovrhoval,“ připomněla mu, otočila se a dovolila si chvíli obdivovat jeho bouřkově šedé oči. „A co by dělali tví přátelé, kdyby to o nás zjistili?“

„Oba víme, že mí přátelé by nebyli ten problém,“ podotkl Draco se sarkastickým pohledem a přesunul prsty k lemu jejího svetru. „Mí rodiče by se mě zřekli a neviděl bych ze svého dědictví ani svrček. Tohle všechno víš, Grangerová, určitě jsi slyšela, co se stalo Andromedě.“

„Slyšela,“ řekla a zvedla ruku k jeho čelisti. „Jsou důležitější věci než peníze a reputace.“

Skepticky zkroutil rty. „Možná ve tvém světě.“

*

Uběhlo dalších několik nocí a Hermiona si uvědomila, že ztratila ponětí o čase. Draco se od své vánoční procházky po pozemcích znatelně zklidnil a byl méně rozrušený a ona si nemohla pomoct a těžila z toho co nejvíc. Několikrát zůstal v její posteli až do úsvitu, ačkoliv se nemohla rozhodnout, zda to bylo pouhou náhodou nebo jestli si vybral možnost zůstat v teple a strávit časné hodiny v její společnosti.

A tak ji našla dnešní noc. V objetí jeho nohou, opřenou o jeho hruď, jen s několika přikrývkami rozházenými kolem a s tělesným teplem, které rozehřívalo krev. Kouzlem rozšířila parapet, aby se na něj mohli posadit, a dočasně přerušila ochrany, aby tak vítr mohl vyhnat z její ložnice vydýchaný vzduch. Navíc se zdálo, že Dracovi se líbí ten vánek, ze kterého měli oba husí kůži, a ona byla příliš uvolněná, než aby to narušovala; s jeho končetinami omotanými kolem sebe a bradou opřenou o své rameno, zatímco oba četli knihu v jejím klíně.

„Můžu otočit?“ zeptala se.

„Grangerová,“ zabručel a z jeho hlasu se jí rozvibrovala kůže. „Dokážeš být docela lstivá, když chceš.“

Potlačila smích. „Proč bys něco takového říkal?“

„Tvrdíš mi, že tvůj výběr knihy nebyl záměrný?“

Dopřála si soukromý úsměv „Zřejmě na podvědomé úrovni -“

„Kecy,“ obvinil ji, ale tón měl plný pobavení. „Dva nepřátelé spolu chrápou v utajení. To může být jenom stěží podvědomé, Grangerová.“

„Náhodou je to mudlovská klasika,“ řekla mu a otočila hlavou, aby mu vlepila polibek do koutku úst. „Můžu otočit tu stranu?“

„Do toho,“ přikývl a vrátil jí polibek na to lechtivé místo za uchem. „I když musím poukázat na fakt, že ten maník Romeo je docela slušný mamlas.“

„Jak to?“

„No, údajně byl posedlý tou holkou Rosalinou,“ spustil kriticky. „A pak se ožení s Julií pár dní potom, co se poznali. Ten týpek je totální křupan.“

„Souhlasím, že je to všechno dost uspěchané,“ zamumlala Hermiona neochotně. „Ale tehdy byly romance o dost jiné -“

„Chceš říct nerealistické,“ řekl. „Vlastně se docela těším na tu část, kdy se zabije.“

Hermiona se zmateně zakabonila. „Jak víš, že se zabije?“

„To na začátku: „Ten příběh lásky, která končí smrtí.“ To celkem zabíjí rozuzlení, Grangerová.“

„Morousi.“

„Neobviňuj mě,“ zachraptěl a znovu přitiskl rty k jejímu hrdlu. „Viň autora.“

„Ale -“

Hlasité prásknutí následované výbuchem světla se rozneslo nocí a Hermiona nadskočila dřív, než mu dokázala odseknout. Rukou si přikryla bušící srdce, zatímco Dracův stisk zesílil, téměř ochranně. V následující vteřině přišla další exploze barev a ona otevřela okno dokořán, aby zachytila doutnající zbytky zářícího jednorožce prchajícího tryskem skrz oblaka.

„Ohňostroj,“ vzdychla v porozumění. „Merline, úplně jsem z toho nadskočila.“

„Všiml jsem si,“ škádlil ji a uvolnil pevný stisk. „Otevři okno ještě víc, uvidíme, co si Kratiknot přichystal letos.“

Učinila tak a natočila se, aby mohli oba sledovat představení světelných stvoření tančících vzduchem. Zbožňovala kouzelnické ohňostroje. Tolik se lišily od těch mudlovských, na které byla zvyklá, a Kratiknot nikdy neselhal a vždy všechny okouzlil svou kreativitou.

„Musí být Nový rok,“ zašeptala v uvědomění a váhavě střelila pohledem k ciferníku hodin.

Jedna minuta do půlnoci…

„Polib mě,“ vyhrkla neohrabaně.

Draco se k ní otočil čelem a obočí se mu při jejích troufalých slovech podezřívavě zkroutilo. „Co to -“

„Prostě mě polib,“ zopakovala, zoufale ho popadla za tvář a přitáhla si ho k sobě, aby spojila jejich rty a spolu s nimi i osudy. Směla-li věřit pověrám.

Zpočátku byl váhavý, ale rychle se poddal a přitáhl si ji do klína, chtivě jí rukama přejížděl po pase, až jí z těch míst k páteři vystřelovalo podmanivé chvění. Prsty mapovala cestičky v jeho vlasech a vzdychnutím ocenila, když jí lehce stiskl spodní ret. Nikdy by to nepřiznala nahlas, ale mohla by ho takhle líně líbat celé hodiny.

Když se odtáhl, zklamaně nad tím pocitem ztráty zabručela, ale oči jí těkly zpět k hodinám, aby shledaly, že půlnoc už odbila. Otočila se zpět k Dracovi a sledovala záblesky barevných světel tančící v jeho očích a ucítila, jak něco hluboko v její hrudi vzplálo a zduřelo.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se nejistě a s očekáváním si ji prohlížel.

„Je to mudlovská tradice,“ objasnila mu Hermiona automaticky s vědomím, že to není něco, s čím je kouzelnická společnost obeznámená. „Znamená to…“

Že chci s tebou strávit celý rok.

Že jsi pro mě důležitý.

Znamená to, že si tě chci uchovat.

„Nic to neznamená,“ oznámila po druhém zamyšlení. „Je to jen… prostě to jen mudlové na Nový rok dělají.“

Viděla, že se zdráhal přijmout její vysvětlení, ale zkrátka jen odmítavě protočil očima a pokrčil rameny. „Mudlové jsou vážně zvláštní,“ poznamenal a pokynul jí, aby se vrátila zpět do jeho klína. „No tak, Grangerová. Vlastně mě dost zajímá, co se stane s tím ‚nešťastným párem milenců.‘“

Hermiona stěží dokázala potlačit nahrbení. „Víš, co se stane,“ zamumlala. „Zemřou.“

*

Prsty přejela po hřbetech knih v oddělení s omezeným přístupem, pečlivě si prohlížela tituly, zda neobsahují jakoukoliv naději, že by mohly pojednávat o viteálech. Nakonec si vybrala starodávně vyhlížející svazek, a počkala, až se jí v ruce přestane vzpouzet, než se vydala zpět do svých komnat. Toho rána procitla o samotě a usoudila, že má dobrých pár hodin na průzkum, než Draco vyjde ze své ložnice.

Nový rok zajistil, že bradavické chodby zely prázdnotou a tichem a odpoledne pomalu přecházelo v podvečer, což znamenalo, že se všichni obyvatelé hradu zavřou ve svých pokojích, takže Hermionu trochu překvapilo, když postřehla postavu, která k ní rychlým krokem mířila.

„Slečno Grangerová, tady jste,“ vydechla McGonagallová s evidentní úlevou. „Potřebuji s vámi mluvit.“

V žaludku jí zabublal děs, když vstřebala čarodějčino rozrušené chování. „Něco se děje?“

„Obávám se, že ano,“ přiznala ředitelka zasmušile. „Pojďme ke mně do kabinetu, tam vám vše vysvětlím.“

Hermiona stěží stihla zaprotestovat, než se McGonagallová otočila na podpatku a rázovala směrem, kterým přišla. „O co jde, paní profesorko?“ otázala se nervózně, odpovědí jí bylo však jen ticho, zatímco se snažila udržet s ní krok. „Prosím -“

„Musím vám to ukázat,“ ohlédla se přes rameno.

Hermionino srdce zběsile tlouklo do žeber, když dorazily k ředitelně, a ona následovala ředitelku dovnitř na roztřesených nohou a s tisícem otázek. „Posaďte se -“

„Raději postojím,“ odmítla Hermiona a netrpělivě na učitelku pohlédla. „Takže? Děsíte mě.“

McGonagallová jí věnovala omluvný pohled, než sáhla po novinách na stole a podala je mladší čarodějce. Hermioniny oči prolétly přední stranu. Snažila se zklidnit rozvířené myšlenky, aby tak černé a šedé šmouhy začaly dávat smysl a utvořily zlověstná slova a proměnlivé fotografie. Přelétla článek a sotva si uvědomila obsah, pokleslo jí srdce a scvrklo se a prasklo.

Oči se jí zamlžily a vzhlédla jimi k McGonagallové a pokusila se zlomeným hlasem promluvit. „Úplně… všichni? Mrtví?“

„Ano,“ přikývla rozmrzele ředitelka. „Je mi to líto, Hermiono, ale myslím, že už je to tady.“