Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/1/
Rating: 13+
Část první: Zdivočelý vlkodlak
Kapitola 1. U Vyjící smečky
Ten randál byl neuvěřitelný.
Remus Lupin se přinutil netrhnout sebou, když jej uvítala valící se vlna horkého vzduchu a příšerného hluku. Právě otevřel špinavé dřevěné suterénní dveře, které vedly na spoře osvětlenou ulici v pochybné části Camden Town. Místo pro svůj bar si majitelé vybrali dobře – v této části Londýna známé svými goticky oděnými obyvateli, kde vypadat nezvykle bylo normou, se na pár divně oblečených příchozích nikdo ani nepodívá. Neexistovala možnost, jak by se odhalila temná tajemství těch, kdo tyto dveře otevírali.
Těmto osobám byl určen bar U Vyjící smečky.
Místo, kde vlkodlaci odhazovali všechny zábrany.
Remusovi se to příčilo. Ale neměl jinou možnost. Tato mise byla pro Řád životně důležitá a jen vlkodlak nebo člověk vlkodlakem pozvaný mohl vstoupit. Nebyl si jistý, jak ten výběr probíhal, ale nechtěli zbytečně riskovat. Šlo o příliš důležitou věc.
Hudba – ačkoliv Remus tento termín použil poněkud nadneseně, jelikož jej nenapadl jiný výraz popisující ten řvoucí jekot a vyjící hlasy, které naplňovaly místnost – ohlušovala, až se strop chvěl. Těla se svíjela všemi směry, někteří tancovali a kývali se v rytmu zvuků v prostoru s nízkým stropem, jiní se opírali o bar, či v temných zákoutích hovořili, bojovali a – no… podíleli se na praktikách, které je lépe nechat na doma. Remus se nikdy nepovažoval za prudérního, ale některé věci by se opravdu měly dělat v soukromí.
Nikdy nepochopí lidi, kteří sem chodí. Tento podnik se chlubí tím, že je místem, kde vlkodlaci mohou být sami sebou – přes den hrají hodné pejsky a v noci trhače. Remus si byl jistý, že takovéto špeluňky existovaly staletí, ale legislativa Umbridgeové a jí podporovaný institucializovaný útlak jeho druhu ten zvyk ještě posílily. Šlo o jistý druh vzpoury, téměř pokřivený odpor, zalezení do podsvětí, když svět nahoře ostře zasahuje. Ale Remus se bál směru, který to nabralo. Existovaly lepší způsoby vzdoru než chovat se způsobem, který v první řadě takový postoj vyvolával.
Remus zadržel povzdech a narovnal ramena, aby nedal najevo nepohodlí způsobené poněkud neobvyklým oblečením, do kterého se kvůli utajení navlékl. Nejdříve se cítil téměř morbidně, když si půjčil dlouhý kožený kabát a další kousky oblečení, které našel schované vespod Siriusovy skříně, obnošené, staré a pravděpodobně nedotčené od kamarádova motorkářského období v devatenácti letech. Ale prostě se nedalo vyhnout skutečnosti, že Sirius si je už nevyzvedne, ani že on sám si nemůže dovolit koupit si nové. Přesto si nemohl pomoci a jeho rtů se dotkl úsměv, když si představil, co by nad jeho zjevem řekli kamarádi. Čmuchal a Dvanácterák by se potrhali smíchy.
A on se rozhodl vzpomínat na jejich smích. Prodlévat v osamělosti by ničemu neposloužilo – viděl, co udělalo se Siriusem dlouhodobé uvíznutí na Grimmauldově náměstí i navzdory vlastnímu úsilí s chmurami skončit. On sám kamarádovi nijak neprospěl, když se ztratil ve svém stesku – tuto tvrdou lekci mu uštědřil rok 1981. Stýskalo se mu po nich a navždy tomu tak bude, ale jejich památku lépe uctil tím, že se ve svém životě pohnul.
Přesto bylo zásluhou především jeho výchovy a přátel, že se z něj nestal nemyslící zchátralec, který v zákoutí tohoto baru chlemtá ohnivou a hraje si na monstrum, jen aby, stejně jako všichni kolem, unikl svému tragickému životu. Vzhledem k tomu, co vše vytrpěl, byl div, že úplně nezdivočel.
Připomněl si, aby při příští návštěvě poděkoval otci. A v duchu poděkoval matce a kamarádům.
Opatrně se rozešel k baru a rozhlédl se po nějaké známé tváři. Dnes tu byl potřetí. První dva příchody začátkem týdne nepřinesly ovoce a on rychle ztrácel důvěru, že opravdu proběhne ono setkání, které se tady podle Snapea mělo uskutečnit pár dní před dalším úplňkem. Mistr lektvarů se tehdy při pohledu na jeho oblečení ušklíbl a Remuse napadlo, jestli se Snape jen nesnaží navléct jej lstí do těchto směšných hadrů, a tak nějak si představoval, jak se Zmijozel vytasí s kouzelnickým fotoaparátem a pro pobavení všech obrázek vylepí v kuchyni ústředí. Ale ne, Snapeovy informace byly, pokud ne přímo pravé, tak alespoň upřímně poskytnuté. Udělat z Remuse idiota by ovšem znamenalo skvělý bonus.
Tonksová říkala, že mu to sluší. Ale jakkoliv ji měl rád, nebyl si jistý, že věří jejímu vkusu. Tak jo.
Došel k baru. Posadil se na stoličku v rohu pultu, to místo nabízelo dobrý výhled na zbytek místnosti, a zachytil pohled prošedivělého, podsaditého barmana ve špinavém hábitu a s rozšiřující se pleší, známého jako Friedrek. Jestli se tak skutečně jmenoval, Remus nevěděl jistě. U Vyjící smečky nikdo nepoužíval pravé jméno. Bylo to součástí útěku.
Ztratil přehled o počtu ‚Wolfgangů‘, se kterými se setkal. Jako by originalita nebyla nejsilnější stránkou mezi stálými zákazníky tohoto místa.
„Zase vy?“ zakřenil se barman bezzubými ústy a cestou k němu utíral špinavou sklenici ještě špinavějším hadrem. „Potřetí tento týden.“
Remus se pousmál. „Asi tomu tady propadám,“ nabídl nenuceně. „Rozhodně je to tu jiné.“
Barmanův úsměv se rozšířil. „To je cílem Vyjící smečky. Osvobodit své já po náročném dni předstírání. Být tím, co jste, a uvolnit skutečnou přirozenost.“
„Opravdu to cosi v lidech uvolňuje,“ poznamenal Remus a kousl se do jazyka, aby neřekl přesně co.
Friedrek nepochytil naznačované a opět se usmál. „Něco k pití?”
„Ohnivá, dvojitá, bez ledu.“
„Hned to bude.“
Friedrek se vzdálil, Remus sledoval jeho odchod a v mysli se mu vracela ta slova. Uvolnit skutečnou přirozenost, říkal. Ale k tomu tady docházelo jen stěží. Sem vlkodlaci přicházeli, aby se chovali, jak si mysleli, že by se vlkodlaci chovat měli. Skutečná přirozenost vlka však nespočívala ve skotačení v potemnělých zákoutích, poslouchání antihudby a oblékání se jako stvoření noci ze špatného mudlovského hororu. Skutečná přirozenost vlkodlaka je být zdivočelý. O tom ty rádoby-bestie U Vyjící smečky neměly ani ponětí.
Zdivočelí vlkodlaci. Jediný druh vlkodlaka, kterého bylo třeba se bát. Důvod, proč seděl v téhle temné, hlučné, bohem zapomenuté díře a modlil se, aby nevypadal tolik jako blbec, nakolik se cítil.
Jeden zdivočelý do města přišel. A Voldemort by jej víc než rád naverboval.
Tento záměr odhalil Snape, když zaslechl kus rozhovoru kontaktů, které raději neznat. Zlý zdivočelý, před mnoha lety vyhoštěný z Británie, se vrátil do starého teritoria na Voldemortovo pozvání; říkalo se, že je víc vlk než člověk, že má dar vytvářet chaos a talent k pomstychtivosti, a po onom incidentu na oddělení záhad, kdy Voldemortovy řady vyšších vojáků prořídly, se Smrtijedům takovýto spojenec hodil. A toto místo si vybral pro setkání s Voldemortovým zástupcem během jedné noci v týdnu před úplňkem. S kým se sejde a kdy, Snape nedokázal dešifrovat. Neodhalil ani jméno. A tehdy přišel na řadu Remus.
To setkání ani nepotřeboval vyslechnout. Stačilo, aby tam byl. Zbytek se vyřeší později.
Friedrek se vrátil s ohnivou whisky. Remus se dotkl prstenu s ametystem na pravé ruce, který měl oslabit účinky alkoholu, hodil do sebe panáka a objednal si dalšího. S prázdnou skleničkou si pohrával, zatímco letmo pohlížel na přiopilé postavy u baru, na stíny tanečníků, sem a tam se kývající dveře, jak lidé přicházeli a odcházeli, na osoby usazené u stolů, které spolu hovořily, nebo se chystaly na parket. Sledoval tlumené světlo poskakující v prázdné sklence, zatímco se mu ohnivá propalovala hrdlem.
A pak to začalo.
Vyvřel z něj podivný pocit, brnění, které mu jako dětské prstíky probíhalo páteří a v krvi šepotalo. V hlavě mu začalo bušit tepem srdce a do končetin mu vysílalo mrazivé staccato. Ostrý hrot bolesti mu vystřelil levým bokem a sledoval linii surové půlměsícové jizvy, která pro něj znamenala vstupenku do baru U Vyjící smečky.
Remus ostře potřásl hlavou. U Merlina, co bylo v té ohnivé?
Neměl čas o tom dumat. Na sedadlo vedle něj náhle dopadl mladý muž s téměř maniakálním úsměvem, vlasy měl sčesané dozadu a nabarvené na uhlově černo a vedle jeho oblečení se Remus cítil jako konzervativec, ale ty oči…
Oči byly zlaté.
Remus pohledem střelil k mužovým rukám, kterýma se držel pultu. Ale druhé poznávací znamení zdivočelého chybělo. A když se mu mladík podíval do očí, pochopil.
Samozřejmě. Žluté kontaktní čočky.
Musel být mudla, nebo mudlorozený.
„Ahoj!“ zadýchaně pozdravil mladý muž. Pohyby měl trhavé, ale Remusovi neuniklo zoufalství v jeho pohledu. „Skvělé místo, co?“
„Skvělé,“ souhlasil Remus a převzal, ne však vypil druhého panáka, kterého mu podal Friedrek. Stále nemohl setřást ten podivný, mrazivý pocit, který v něm vyvolalo minulé pití. Barman mezitím přijímal objednávku od mladého muže.
„Až donedávna jsem nevěděl, že existují takováto místa.“ Mladík se houpal na židli a bezmála křičel, aby ho bylo slyšet přes jekot hudby. „Místa, kde můžeme být sami sebou. Místa, kam patříme. Nikdo tu nepředstírá.“
Všichni tu předstírají. Všichni do jednoho předstírají. Ve dne že jsou lidé, v noci že jsou vlci a že nemají žádnou střední cestu. Remus potlačil potřebu ostře muže se svými myšlenkami seznámit; bar U Vyjící smečky nebylo místo, kde byste s někým diskutovali o pokrytectví.
„Jsem Fenris,“ představil se mladý muž nečekaně. „Jo, to jsem já, Fenris. Pořádné jméno pro vlkodlaka.“
Ne, ty vůbec nepředstíráš. No, Fenris byl alespoň o ždibec lepší než Wolfgang, jen stejně předvídatelný. Remuse poněkud ironicky napadlo, že kdyby se tady představil on sám, asi by mu nikdo nevěřil.
Friedrek dorazil s Fenrisovým pitím. Mladý muž obsah sklenky naráz polkl, trochu se alkoholem přidusil, ale zakryl to kašlem.
„Tady je to nejlepší,“ prohlásil a odložil sklenku zpět na bar. „Přál bych si tu zůstat, víte? Žít tu napořád. Být volný. Žádná zatracená Umbridgeová, žádné zahlížení. Jen být tím, co jsem.“ A ten maniakální úsměv se vrátil. Zoufalé oči tam byly stále. „Jdu tančit.“
A jak rychle se objevil, tak rychle zmizel.
Remus si nebyl jistý, zda jeho znepokojení vyvolaly zbytky whisky, nebo ten rozhovor. I sentimentalita s tím mohla mít co do činění. Ale to řešení…
Fenris musel žít opravdu neutěšený život, pokud toto znamenalo příjemnější alternativu.
Skutečně bar U Vyjící smečky neměl rád. Falešnou naději zabalenou v randálu, ohavný balíček, který každého v této místnosti svede na cestu zapomnění. A prakticky neexistovalo nic, čím by jim mohl pomoci.
Prosím, ať dnes ten zdivočelý konečně přijde. Nechtěl se sem vracet.
Vzal si pití. Podivný pocit podél páteře nezmizel. Jizva od kousnutí jej začala bolet.
Ještě jednou se rozhlédl po okolních obličejích s nadějí, že nějaký pozná třebas podvědomě. Ačkoliv uvěznění tolika předních Smrtijedů na oddělení záhad znamenalo docela převrat, nechalo to Fénixův řád v podivné nevýhodě. Se známými tvářemi a jmény počítali. Teď bylo mnoho Smrtijedů pracujících pro Voldemorta neznámých, anonymních a mnohem hůře zpozorovatelných.
Ale pak jeho zrak zachytil postavu povědomou z Moodyho neustálých hlášení o zjištěných Smrtijedech. Jednalo se o obličej z první války, byť nízkého postavení, oblíbenec Wilkese, jak si vzpomínal, Oldburn, nebo Oldstaff, nebo tak nějak. Stál u dveří, právě se zvedl od stolu, tlumeně si šeptal se statnou postavou ve stínu. Ve světle se zableskly žluté oči.
Zdivočelý.
Ignoroval chvění až v morku kostí a bolest v boku a hotovil se zvednout.
Byl příliš pomalý. V jednom rychlém pohybu se ten zdivočelý sebral a vystřelil z výklenku směrem ke dveřím. Očima přejel po místnosti. Po mrazivý okamžik by Remus přísahal, že na něm ten zlatý pohled setrval.
Ale pak zdivočelý zmizel.
Oldstaff, nebo jak, se po chvilce rozhlédl, a tvář mu naplnila nechuť s nádechem strachu. To zdivočelý jej musel pozvat dovnitř. Jakmile zmizel, Smrtijed zůstal sám v doupěti vlkodlaků a zcela jistě si to uvědomoval. Jakmile se jeho směrem obrátilo několik pohledů, sebral hábit a také uprchl.
Remus se nadechl a dopil druhého panáka whisky. Zvláštní, od toho prvního pití ono brnění zmizelo.
Celou tu schůzku nejspíš promeškal. Ale to nevadilo. Seděl natolik blízko, aby využili jiné způsoby, jak získat informace.
Jen doufal, že Brumbálova myslánka stále leží na ústředí.
Sklonil hlavu před houstnoucí atmosférou, rychle vyklouzl směrem k východu a utekl do noci.