Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Myslánka

Randál U Vyjící smečky byl neuvěřitelný.

„Quietus!“

Hlasitost prudce poklesla do jednotvárného hluku na pozadí. Alastor Moody zastrčil hůlku do pouzdra a jeho čarodějné oko se otáčelo, když zkoumal teď již ztišené tančící postavy nevědomé si tří osob, které se mezi nimi zhmotnily. Stěží překvapivé, pomyslel si Remus, protože většina z nich už v této chvíli pravděpodobně v postelích vyspávala opici. To jen jejich stíny si teď svůj dřívější tanec zopakovaly v přízračných kulisách Brumbálovy myslánky.

„Mnohem lepší,“ zabručel Moody a zjizveným prstem si protřel zbývající půlku ucha. „Není divu, že jste nic neslyšel, Lupine, když tam byl takový virvál.“

Severus Snape si prohlížel kolem skotačící postavy se zřetelně znechuceným úšklebkem. „Okouzlující,“ poznamenal jízlivě. „Jako nějaká psí bouda.“

„Jak jsem pochopil, barmanův pes zemřel teprve nedávno, Severusi. Takže máš asi pravdu.“ Remus ignoroval stočené koutky rtů svého kolegy a zdvořile se usmál. Už dávno dospěl k závěru, že reagovat na Snapeovy poznámky je ztráta času a energie – namísto toho na posměšná a uštěpačná slova Mistra lektvarů odpovídal s neselhávající zdvořilostí a přátelskostí. Skutečnost, že mírná odpověď jej rozzuří mnohem víc než cokoliv jiného, byla jen bonusem.

„Ale kde jste vy, Lupine?“ Moody stále skenoval dav, čarodějné oko mu však nijak nepomáhalo u falešných přízraků lidí – neviděl zdmi, které tu ve skutečnosti nebyly.

„Za vámi.“ Remus se obrátil čelem k zadní stěně místnosti, kde předtím seděl. „Sedím u baru… Dobrý bože.“ Větu ostře přerušil, když pohledem zavadil o sebe samého, a instinktivně se prsty ujistil o nedávno převlečených šatech. „Tohle na sebe už nikdy nevezmu.“

Moody se uchechtl. „Hrom do palice, chlapče, v porovnání s ostatními vypadáte jako mnich! A Tonksová říkala, že vám to sekne.“

Remus si starého bystrozora přeměřil se zdviženým obočím. „Nymfadora Tonksová je krásná mladá žena, výborná bystrozorka a dobrá kamarádka. Ale také má růžové vlasy, Alastore.“

„Ne každý den.“

„Jestli už jste vy dva skončili,“ přerušil Snape svojí protahovanou mluvou jejich rychle se roztáčející konverzaci, „měl jsem takový dojem, že jsme zde z jiného důvodu než probírat Lupinovy módní kreace.“

„Pravda.“ Moody okamžitě přepnul do pracovního režimu. „Takže, kde jste je viděl, Lupine?“

„Tamhle.“ Remus ukázal k výklenku u dveří, momentálně bez osazenstva. Přes rameno koukl na své dřívější já, jak sedí u baru a hovoří s Friedrekem. „Jeden z těch vlkodlaků na mne začal mluvit a rozptýlil mě.“

Snape elegantně protočil očima, ale zdržel se komentářů.

„Pojďme blíž,“ zavrčel Moody a vydal se poněkud znepokojivě přímo skrz nevědomé postavy. „Chci na ně dobře vidět, až přijdou.“

Remus se Snapem beze slova následovali jeho příkladu a zamířili nehlučnými, bláznivě se natřásajícími postavami ke stolu zastrčenému ve stínech vedle východu. Ještě ani nebyli na konci toho spektrálního zástupu, když se otevřely dveře a dovnitř proklouzly dvě osoby.

„Bernard Oldstaff.“ Snape upřel zrak na nevysokého, vousatého muže zahaleného v temném hábitu a s kruhy pod očima, který se po baru rozhlížel se stěží zakrývanou směsicí nechuti a strachu. „Donedávna docela nízko v žebříčku, ačkoli vzhledem k jeho dlouhé službě a lapení tolika vyšších bojovníků bylo jeho povýšení docela standardní.“ Ušklíbl se. „Nesvěřil bych mu ani vyčarování sklenice vody.“

Moody i Remus však upírali pozornost na temného jedince v plášti, který jej následoval. Překvapivě nebyl o moc vyšší než Oldstaff, pohyboval se s lehkostí, volně, zjevně se necítil nepatřičně a obrovský plášť jej halil tak, že mu zakrýval obličej. Remusovi ale neunikly zlaté oči, které znepokojivě zářily z hlubin maskovaných, neviditelných rysů. Prvním znakem, že se vlkodlak změnil ve zdivočelého, byly oči úplňku v lidských rysech, vlk vyhlížející z lidské tváře, podstata toho, co ve skutečnosti je uvnitř a odráží se ve vlčím pohledu. Remus se při tom pomyšlení zachvěl.

Jeho vlastní incident zdivočení, jakkoliv krátký a tak dávný, nicméně nezapomenutý, znamenal pro něj nejhorší okamžiky života. Nikdy nepochopí, jak takto může někdo žít.

Cítil, jak se do něj zavrtávají Moodyho oči – mohl hádat, co si starý bystrozor myslí. On a Brumbál byli jedinými svědky toho strašného dne, 2. listopadu 1981. Jim vděčil za svobodu, protože mlčeli a chápali. Díky nim nyní železnou silou držel svůj vztek na uzdě a vždy nosil ametystový prsten, když pil. Stejnou chybu už neudělá.

Z temných myšlenek jej vytrhlo bodnutí staré bolesti v srpovité jizvě od kousnutí – nepřítomně si promnul levý bok. Třebaže ten podivný pocit po opuštění baru U Vyjící smečky vymizel, stará jizva bolela i dál, probuzená zatraceným čímsi v té ohnivé whisky. Poté, co během hlášení přiznal svůj zvláštní pocit, na Moodyho naléhání se podvolil prohlídce u Hestie Jonesové, léčitelky u svatého Munga, pokud zrovna nepracovala pro Řád. Nedokázala zamaskovat škubnutí při pohledu na stopy po onom strašlivém kousnutí, ale prohlásila jej za natolik zdravého, jak jen může být zdráv vlkodlak tři dny před úplňkem. Mohl se jen domnívat, že mu nesedlo něco v pití.

Teď ve výklenku seděli Smrtijed a zdivočelý – kapuce zdivočelého držela na místě, ale Remus viděl záblesky jeho nepřirozeně ostrých špičáků, když se usmál. Nepřítomně bubnoval po stole prsty, z jejichž konečků vyčnívaly krátké, temné, brutální drápy a zarývaly se do dřevěné desky. Smrtijed je sledoval se zřetelným znepokojením.

Moody se natáhl, aby si blíž prohlédl zdivočelého v kápi – muselo mu jít na nervy, že tady se jeho čarodějné oko nedostalo skrz stíny. Vytáhl hůlku a máchl do výklenku.

„Sonorus!“

Smrtijed, zmíněný Oldstaff, se nakláněl ke zdivočelému, rty se mu pohybovaly a najednou se ozvala slova.

„… proč jste chtěl jít zrovna sem? Co když nás někdo uslyší?“

Zdivočelý se hrdelně zachechtal, ale nebyl v tom žádný humor – když promluvil, jeho hlas byl pouze chraplavé, kostrbaté mumlání, které se na koncích slov lenivě kroutilo, jako by jazyk nebyl zvyklý na mluvení. „Raději byste zůstal venku? Za jasné noci, kde se každé zašeptání nese kilometry daleko? Tady nikdo neposlouchá. Tady se nikdo nestará. A s tímhle příjemným randálem by ani nikdo nic neslyšel, i kdyby snad chtěl.“

Moody se samolibě usmál. „Tohle přesně si myslí. Myslánky jako nástroj špehování. Jeden z nejlepších nápadů, co jsme kdy měli. Dokud je váš špeh dostatečně blízko, sám nemusí dokonce ani slyšet řečené.“

„Kdo je to?“ Snape se přesunul k Moodymu.

Ten zavrčel. „Ještě si nejsem jistý. Ale ten hlas je mi povědomý. Jen kdyby si sundal tu kápi – moje oko je mi tady na nic.“

Zdivočelý opět promluvil. „Dostal jsem zprávu od tvého pána. Musím přiznat, že mě zaujal. Tolik mi nabízí – a na oplátku chce jen vyřídit toho Potterovic kluka?“

Remus sebou škubl a zamračeně se setkal s Moodyho pohledem. Poznal, že bystrozorovi se to nelíbí stejně jako jemu. Snape se tvářil netečně.

„Co víte o Harry Potterovi?“ Oldstaff byl zjevně nervózní – oči mu stále utíkaly k drápům zdivočelého.

„Před tou zprávou jsem o něm nevěděl nic. Byl jsem… odtržený od dění.“ Zdivočelý si pro sebe odfrkl. „Ale už jsem si něco zjistil. Fascinující děcko, ale nicméně stále jen děcko, a s těmi už jsem dřív měl co do činění. Nevidím v tom problém. Mám i pár nápadů.“

Pomalé rozvinutí jeho zastíněného úsměvu bylo jako škleb, spíše odhalení zubů než známka potěšení.

„Takže to uděláte?“ Po přikývnutí zdivočelého se v Oldstaffově tváři zableskla úleva.

„Co mám říct svému pánovi? Jak brzy by to mohlo být hotovo?“

„Bude to hotovo, až budu mít čas a chuť. Tyto věci se nedají uspěchat. Řekněte mu, ať je trpělivý. Dodám mu kluka i chaos, který požaduje, a celá ta dohoda mi přinese zábavu. Jeho drahocennou ideologii neberu – necítím loajalitu jeho věci, ani jeho odměně. Jdu do toho, protože se budu bavit.“

Oldstaff se opět zatvářil pochybovačně. „Nepřijmete Znamení zla?”

Pomalu, chladně, aniž by zlaté oči opustily Oldstaffovu tvář, zdivočelý vyhrnul rukáv tuniky, aby odkryl kruté, rudé jizvy po zubech, které mu označily paži.

„Už jedno znamení mám, aby ukazovalo světu, co jsem,“ zamumlal tiše. „Nepotřebuju další.“

Oldstaff potlačil zachvění a kvapně vstal. „Pán zla očekává vaši loajalitu, Kane.“

Moodyho zalapání po dechu odrhlo Remusovu pozornost od závěru rozhovoru.

„Kane?“ zasyčel starý muž. Na okamžik se jeho obrovské oko stočilo k Remusovi, ale odvrátilo se pryč, když zachytilo jeho pohled. „Doparoma, máme větší problém, než jsem si myslel.“

Ten zdivočelý – Kane – se opět uchechtl a v jediném rychlém pohybu se zvedl. „Může si očekávat, co chce.“

S krutým úsměvem se prosmýkl kolem oněmělého Oldstaffa, a když procházel místností, oči mu blýskaly.

Na chvilku se zastavil. Zajiskřila nedefinovatelné emoce.

A byl pryč.

Remus se chvěl. Považoval jen za svoji představu, že se pohled zdivočelého zastavil přímo na něm. Zjevně to představa nebyla.

Moody si také všiml. Ostře upřel koulející oko na Remuse.

„Neřekl jste mi, že vás viděl,“ pokáral jej úsečně.

Remus pokrčil rameny a snažil se ze sebe dostat to nepříjemné mrazení, které se mu usadilo v žaludku. „Předpokládal jsem, že se mi to jen zdálo.“

„Nikdy nepředpokládejte!“ Nad Moodyho výbuchem poskočil Remus i Snape. „Neustálá ostražitost! Co když vás poznal?“

„Proč by měl?“ zíral Remus zmatený bystrozorovou náhlou žhavou zuřivostí. „Nikdy jsme se nepotkali.“

V Moodyho oku se zablesklo něco nedefinovatelného. Prudce se otočil.

„No, teď se nedá nic dělat.“ Odmlčel se a sledoval, jak vzpomínkový Remus opouští barový pult a vybíhá ze dveří. „Důležité je, že jsme jej identifikovali. Abraham Kane má na ministerstvu složku o velikosti bradavické knihovny. Hledání by pro Tonksovou nebo Pastorka nemělo být těžké.“

Scéna zešedla; s mlhavým vířením a po okamžiku dezorientace všichni tři zase stáli v obývacím pokoji Grimmauldova náměstí. Remus pohlédl na své dva společníky a mlčky si vzal zpět vzpomínku z myslánky.

„Zdá se, že ho znáte.“ Snape pokojně obešel stůl.

Moody zavrčel. „Zatraceně bych měl. Před více než třiceti lety jsem ho pomohl vyhnat z této země. Doufal jsem, že za ty roky někde chcípl, ale zjevně ne. Asi by bylo moc chtít po někom, jako je Kane, aby umřel v tichosti.“

„Co udělal?“ zeptal se Remus tiše. Zvedl myslánku ze stolu a pomalu následoval bystrozora a profesora ke dveřím.

Zatímco mířili do haly, Moody po něm střelil ostrým pohledem. „Co neudělal? Osiřelé dítě ulice, v desíti letech pokousané zdivočelou. Říkala si Hel, nebyla ještě dospělá. Ale myslela si, že bude zajímavé mít u sebe to děcko, trochu mu pomotat hlavu a začít si budovat smečku. Brzy si udělali jméno, kudy prošli, prolévali krev a zanechávali za sebou mrtvoly. Brutálně vraždili jen pro zábavu. Těm dvěma můžete poděkovat za Umbridgeovou a osoby jí podobné – lidi byli vždycky z vlkodlaků nervózní, ale Kane s Hel strach skutečně rozjitřili a vzpomínky umírají jen těžko. Věštec měl žně.“ Moody se zašklebil. „Když dosáhli dvacítky, byla už kvůli těm dvěma zřízena speciální Vlkodlačí odchytová jednotka a bystrozorové jim šli po krku. Ministerstvo nám dalo svolení k použití všech nezbytných prostředků – víte, co to znamená.“

„Nepromíjitelné.“ Snape vykročil dolů po schodech a pohrdavě zahlížel na useknuté hlavy skřítků, které míjeli. Moody jej o pár schodů výš následoval v závěsu s Remusem.

„Přesně. Zahnali jsme je do kouta a Hel schytala kletbu Avada kedavra od jednoho z mého týmu, Oresta Bevana. Byl to fajn kluk, měl rodinu, ženu a dvě děti.“ Moodyho obličej ztvrdl. „Kane vyklouzl a většinu z naší skupiny zamordoval. Než jsme mu mohli odtrhat končetinu po končetině, zmizel ze země.“

Do haly sestoupili v tichosti.

Snape počkal, dokud neprojdou kolem těžkého závěsu u portrétu paní Blackové a nevstoupí do suterénní kuchyně, než se zeptal: „Takže máte za to, že bez skrupulí půjde po Potterovi?“

„Jak jsem řekl, na děti se zaměřoval už dřív.“ V Moodyho tónu Remus okamžitě zachytil vyhýbavé rozpaky. „I na mladší, než je Potter. Ani by si nevšiml rozdílu. Jsou pro něj jen hračkou nebo jídlem. Bez mrknutí oka zabije Pottera nebo kohokoliv jiného.“

Snape si povzdechl. „Kde se Potter nachází v této chvíli?“

„V Doupěti,“ odpověděl Remus, když pokládal myslánku na stůl v kuchyni. „K Weasleyovým se přesunul už před pár týdny. Několik se nás střídá a zaskakujeme tam, pomáháme Molly a Arturovi na vše dohlížet. Myslím, že právě teď je tam Tonksová.“

„Za těchto podmínek je načase, aby se vrátil na Grimmauldovo náměstí.“ Snape prudce zvedl myslánku a v zavíření černého hábitu s ní zamířil ke dveřím. „Informuji ředitele. Vlkodlaci,“ zamumlal, když spěchal z místnosti. „Jsou větším problémem, než za co stojí.“

Moody se zvedl vzápětí. „Seženu Pastorka, uvidíme, jestli nám může okamžitě dodat kopie Kaneových záznamů,“ zabručel krátce. „Dobrá práce, Lupine. Uvidíme se později.“

Vmžiku oba vystoupali schody a zmizeli z dohledu. Kroky i klapání Moodyho dřevěné nohy se vytratilo, a pak už zaznělo jen otevírání a zavírání předních dveří.

Remus znenadání zůstal sám.