Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. Tajemství

Několik hodin Remusovi trvalo, než ze sebe setřásl ten znepokojivý pocit, který jej pronásledoval po událostech předešlé noci. Ležel ve své posteli v potemnělé ložnici na Grimmauldově náměstí, hleděl do knihy, aniž by vnímal jediné slovo, a nechal svoji mysl pracovat. Proč se Moody choval tak divně? Remus nebyl blázen – viděl, že Alastor nebyl z jeho přítomnosti nadšený od okamžiku, kdy v myslánce potkali zdivočelého Kanea. Mohl dojít jen k jedinému závěru, totiž že to setkání vyvolalo ve starém bystrozorovi špatné vzpomínky na Kaneovu hrůzovládu a těsná blízkost dalšího vlkodlaka, do jehož vlčí stránky už nahlédl, i když jen krátce, jej musela zneklidňovat.

Remuse to taky zneklidnilo. Copak mu Moody nevěřil? A věřil mu vůbec někdy? Čekal, že se časem změní a jako Kane za sebou zanechá krvavou stopu zkázy?

Přinutil se přestat na to myslet. Stalo se to už dávno. Chvíle slabosti v čase mimořádného zármutku. Alastor to tehdy pochopil.

Ledaže by si o něm myslel, že opět truchlí. K čemuž měl důvod.

Remus se s povzdechem vzdal snahy si číst a zavřel knihu. Odložil ji na noční stolek, vstal a zamířil ke dveřím. Sklíčenost o samotě jej nikam nedovede. Čas dát si šálek čaje.

Až když už prošel kolem paty schodiště a byl na půl cesty halou, uvědomil si, že v kuchyni kdosi je. Známý hlas pročísl vzduch.

„… bychom měli okamžitě Lupina stáhnout z této mise. Merlin ví, co se stane, až se k němu Kane dostane příliš blízko.“

Remus ztuhl. Nevědom si jeho přítomnosti, Moody v kuchyni pokračoval. „Ten chlapec je kopií svého otce a Kane ví, jak Rey Lupin vypadá. Může být jakkoliv bláznivý, ale je bystrý. Pozná, o koho jde.“

„Řekl jste Reynardovi, že se Kane vrátil?“ Takže to k Brumbálovi Moody mluvil. Remus ignoroval ledový pocit v břiše i náznak viny ze špehování a opřel se o zeď, aby v tichosti poslouchal.

„Poslal jsem mu sovu, jakmile to šlo. Vím, že by chtěl být informován.“ Remus se zamračil – Moody kontaktoval jeho otce? Věděl, že ti dva byli dávnými přáteli – jeho otec byl mnoho let zaměstnán na odboru pro dohled nad kouzelnými tvory a na zvlášť složitých případech spolupracoval s bystrozory. Ale proč mu teď dává vědět?

Moody však pokračoval. „Chudák staroch. Ani si neumím představit, co se mu bude honit hlavou. Po tom všem, co se stalo… Zaslouží si varování.“

Nastala pauza. Pak se Brumbál tiše zeptal.

„Remus ví?“

Dobrá otázka. Remus se opatrně předklonil a doufal, že se jeho směrem neprotočí Alastorovo čarodějné oko. Slyšel klepání Moodyho dřevěné nohy o tvrdou kamennou podlahu kuchyně. Starý bystrozor pochodoval.

„Nemyslím, ale ten hoch umí své pocity dobře tajit. Mám starosti, Albusi. Jsem si jistý, že co se stalo Blackovi, jej rozrušilo víc, než by připustil. A s Kanem navrch k tomu…“ Moodyho reptající hlas se ztlumil. „Už jednou zdivočel; ale ano, rychle to pominulo a už se to neopakovalo, ale stalo se a nedá se tomu vyhnout. Nemůžu si pomoci, ale Blackova smrt a Kaneova přítomnost dohromady by mohly…“

„Remus má moji důvěru, Alastore.“ Brumbálův hlas Moodyho prohlášení prořízl jako nůž a utnul zbývající slova. „Věřím, že chybu minulosti nezopakuje. Je teď silnější.“ Po chvíli pokračoval: „Ale stejně jej stáhnu z mise, alespoň pro teď. Mám pro něj jiný úkol. Předpokládám, že je zde?“

Nebyl čas přemýšlet o podivnosti tohoto rozhovoru. Remus vycouval chodbou stejně tiše, jako přišel, a napínal uši po zvuku kroků. Když došel ke schodům, nehlučně odspěchal na horní podestu a na chvíli se zastavil, aby popadl dech, než se hlasitěji vydá zpět dolů. Jen doufal, že si jej nevšimli. Ve chvíli, kdy dorazil do haly, Moody právě procházel kolem portrétu paní Blackové, halil se do pláště a mířil ke dveřím. Oči, to velké i to malé, upíral na mladšího muže.

„Brumbál je tady,“ informoval jej nevrle. „Chce s vámi prohodit pár slov. V kuchyni.“

Remus s úsměvem přikývl. „Děkuji, Alastore.“

Moody jenom zabručel, o vteřinu později otevřel přední dveře a odešel.

Remus za ním okamžik zíral. Co se to, u Merlina, děje?

Ale Brumbál čeká. Remus odsunul zmatek stranou a vydal se halou.

ooOOoo

Úplněk dorazil s nevyhnutelnou nutností. Opravdu se mu nedalo vyhnout.

Ale navzdory intenzivní bolesti přeměny a osamělosti plné vzpomínek na chybějící společníky, tato noc nebyla pro Remuse takovým mučením. Úplněk, kdysi prokletí jeho života, čas bezduchého, jen zpola zapamatovaného násilí a hrůz ve stínech, se změnil v čas rozjímání, přemýšlení o událostech jeho lidského života, paradoxně čas uklidnění.

Teď to potřeboval. Z posledních dnů se mu točila hlava.

Vrátí se do Bradavic. Nemohl tomu uvěřit.

Nejdříve odmítl, stejně jako to udělal tehdy. Vyjádřil nevíru, že to vůbec Brumbál nadhodil.

Byl vlkodlakem. Školní rada to věděla. Rodiče to věděli. Studenti to věděli. Ministerstvo to vědělo. Po odhalení v Denním věštci to věděla většina kouzelnického světa. A po tom, co se posledně stalo, budou všichni souhlasit, že není bezpečné mít ve škole vlkodlaka. On souhlasil, že to není bezpečné. Studenti se ho budou bát. Rodiče budou psát. Rada bude protestovat. Ministerstvo dostane záchvat.

Brumbál se jen klidně usmál. Tehdy a tam Remus pochopil, že prohrál.

Provedou se speciální opatření, pravil. Dají větší pozor. Studenti, které učil, jej zbožňují; ti, které neučil, rychle zbožňovat začnou. Napíše rodičům. Promluví se školní radou. Ministerstvo, jak věřil, má až příliš svých vlastních problémů. Neměl na koho jiného se obrátit – Dolores Umbridgeová byla, jak i Remus musel připustit, bezesporu neuvěřitelným průšvihem – a nepřál by si to, ani kdyby měl. Jelikož byl Voldemort odhalen, děti víc než co jiného potřebovaly dobrého učitele obrany. A s novou hrozbou pro Harryho bylo nezbytné najít někoho, kdo by na něj dohlédl.

Remuse to nepřesvědčilo, ale vzdal se.

Takže se vrátí do Bradavic.

Byl to zvláštní pocit. Nedokázal se rozhodnout, jestli je u vytržení, nebo znepokojený. Pravda, jak tušil, ležela někde mezi.

Nicméně již nyní měl jeden nápad, jak na Harryho dohlédnout. Jen doufal, že tuto konkrétní věc Harry s sebou přinese.

Zatímco byl zavřený o samotě ve své ložnici, vyčerpaný a nervózní jako každý den před nadcházející přeměnou, Weasleyovi s Harrym zase jednou dorazili na Grimmauldovo náměstí. Chodbami se šířil nezaměnitelný randál jejich vyvádění – Remus se musel usmát, i když potřeboval spát. Molly opatrně zaklepala na jeho dveře, když v odpoledni před proměnou odpočíval, zdráhavě nakoukla dovnitř a nabídla mu něco k snědku. Zdvořile odmítl, poděkoval jí za snahu a požádal ji, aby jej nerušili až do zítřejšího odpoledne. Následnému zakřičení na rozjívené děti a výzvám ke ztišení vysílaným hromovým hlasem se musel pousmát.

Přes léto s Weasleyovými strávil docela dost času. Harryho k nim přemístili dva týdny po jeho příjezdu k Dursleyovým – jelikož odchod Siriuse byl stále čerstvý, považovali za nejlepší dát jej mezi lidi, kteří mají soucit a pochopení pro jeho ztrátu, čehož se mu v Zobí ulici nedostávalo. A se vzpomínkami a asociacemi na Siriuse bylo Grimmauldovo náměstí také špatnou volbou, alespoň zpočátku. Takže Doupě silně chránili a celou dobu Harryho pobytu tam byli přítomní alespoň tři členové Řádu v různých kombinacích Molly, Billa a Artura spolu s tím, kdo byl zrovna k dispozici.

Grimmauldovo náměstí tak zůstalo tiché, ale Remus si nestěžoval – kvůli své nezaměstnanosti měl spoustu volného času a v každém případě míval v Doupěti hodně služeb. Molly jej nemilosrdně vykrmovala a jeho hubenost považovala za osobní urážku. Povídal si s Arturem a dětmi a víc než trochu času strávil rozhovory s Harrym. Syn Jamese a Lily se vyrovnával se ztrátou lépe než na začátku, ale i tak bylo hojení otázkou času. Vzhledem k jeho vlastní zkušenosti s truchlením si Remus nemyslel, že je v pozici, aby mohl soudit.

Vyslechnutému rozhovoru mezi Brumbálem a Moodym nevěnoval moc pozornosti hlavně proto, že jej mátl. Zpočátku předpokládal, že se odkazují na jeho incident zdivočení v roce 1981 – Moody patrně jaksi věřil, že blízkost zdivočelého by v něm mohla rozdmýchat vlčí plamen. Ale proč Brumbál otočil a nabídl mu místo v Bradavicích? Pokud se báli, že se změní ve zdivočelého, škola byla poslední místo, kde by jej chtěli mít. A co s tím vším má společného jeho otec? Co mu neříkají?

Remus ví? Ta dvě slova jej pronásledovala. Remus nevěděl a začínal uvažovat, jestli vůbec chce. Celá záležitost v něm vyvolávala mrazivé chvění. Co se to jen děje?

Jedno bylo jisté. Byl z mise stažen. A ačkoliv cítil jakousi zahanbující úlevu, že se v dohledné budoucnosti nemusí vracet do baru U Vyjící smečky a k jeho zoufalým, bláhovým duším, také mu to uzavřelo cestu k zjištění pravdy skryté za jeho vyloučením.

Remus rozbalil své vlčí tělo na koberec, natáhl si packy a s povzdechem složil hlavu na zem ke spánku. Stejně jako si návštěvníci U Vyjící smečky neuvědomovali strašlivou cenu, kterou by zaplatili za naplnění jejich vlčích tužeb, i jemu bylo zdánlivě předurčeno zůstat nevědomým. Vypadalo to jako záměr.

Neúplná znalost byla nebezpečná. Nevědomost byla blažeností.

A hluboko uvnitř si Remus částečně přál být zase nevědomým.

Přišlo ráno a s ním bolest a úleva zpětné přeměny – proběhl další úplněk. Remus se odvlekl z koberce do postele navzdory bolavému a unavenému tělu, okamžitě tvrdě usnul a spal až do odpoledne. Tehdy se vrátila Molly, váhavě zaklepala a nabídla mu čaj a sušenky. Tentokrát už přijal, opřel se o polštář a ignoroval Mollyino lamentování nad jeho ztrhaným stavem po přeměně. Upíjel čaj a žvýkal čokoládové sušenky. Slíbil, že se objeví na večeři.

Usmál se pro sebe, když se vyřítila z pokoje. Na Molly bylo cosi, co mu připomínalo vlastní matku. Ta starost, jak se kolem něj točila, péče občas hraničící až s rozmazlováním. Stále si vybavoval, jak sleduje svoji mudlorozenou mámu ve chvíli, kdy jej ukládá po proměně do postele, ujišťuje se, že má na dosah pití i knihu, že si vzal své tonikum, že je mu pohodlně, že mu pyžamo nedře rány, že zavolá nebo zazvoní na zvoneček, který mu položila k posteli, když bude cokoliv potřebovat, a ona že hned přijde. Vzpomínal na otce, jak stojí ve dveřích, zachycuje pohled svého syna a s úsměvem protáčí očima.

Tolik se starali, jeho máma a táta. Byl jejich malým zázrakem, první dítě, které matka donosila po mnoha letech snažení. A kvůli porodním komplikacím měl být i posledním. A pak, ve třech letech, byl pokousán.

Osud umí být velmi bezcitný.

Rodičům to samozřejmě zlomilo srdce. Ale nikdy jej neopustili. V dobrém i zlém za něj bojovali a stáli mu po boku. Nemohl si přát lepší rodiče, než byli Reynard a Diana Lupinovi.

Remus si povzdechl. Stýskalo se mu po mámě. Kvůli němu se vzdala mnoha věcí, osobních i profesionálních, opustila lukrativní kariéru Mistryně lektvarů, aby se zaměřila na nalezení léčby pro svého syna. Byla pryč už čtyři roky, ztratil ji kvůli hloupé nehodě, a on stále napůl čekal dopis, který mu po každém úplňku posílala, aby se ujistila, že je v pořádku. Nad každým obracel oči v sloup stejně jako otec tehdy ve dveřích, ale stále toužil po tom teď již ztraceném pobaveném podráždění.

Musí brzy navštívit otce. Kvůli útoku na Artura prošvihl Vánoce, a jelikož nechtěl Siriuse nechat samotného na Grimmauldově náměstí, na Velikonoce zůstal jen krátce. Zanedbával ho.

A možná, jen možná získá odpovědi.

O samotě dopil čaj.

PA: Jen pro úplnost, v tomto okamžiku povídky se nacházíme v druhé polovině srpna před Harryho nástupem do šestého ročníku. Nejsem si jistá, jestli to bylo jasné.