Lupina
Jeden takový rozhovor s J.
originál: Ein Gespräch mit J K Rowling
autor: philippii; překlad: Violeta; beta: arabeska
shrnutí: Ve světě Harryho Pottera už byla objevena řada údajných logických rozporů. Ve skutečnosti však většina těchto domnělých chyb vůbec není chybami, nýbrž záměrem s jednoduchým vysvětlením.
Autorka souhlasila s překladem.
PA: Tento rozhovor se samozřejmě nikdy neodehrál. :D (PP: No, jistě to nebudeme vědět nikdy, možná byl jen rozhovor skryt pod Fideliovým zaklínadlem…)
Milá Lupinko, přeji ti vše jen a jen dobré k dnešním narozeninám. Pokud by ti tahle drobnůstka vyčarovala úsměv na tváři, byla bych strašně ráda! Jsi naprosto úžasná a báječná bytost!!!
Drahá (arabesko), moc ti děkuji za tvou jako vždy superrychlou a dokonalou betaci a především za to, že máš na mě ještě nervy! :) :)
*
Philipp Isaak Illinger: Vezměme to pěkně od začátku. Mnoho čtenářů si klade otázku, jak je možné, že dnešní lidstvo stále nemá o existenci magického světa povědomí? Pomocí takových družicových snímků by přece měli být lidé schopni zaznamenat nějakou magickou aktivitu nebo zpozorovat draky či něco podobného. Nebo pokud si vezmeme samotný vchod na nástupiště 9 a tři čtvrtě. Jak je možné, že si nikdo z toho davu na nádraží 1. září nevšimne hromady lidí jen tak mizících uprostřed sloupu?
Joanne Kathleen Rowlingová: Odpověď je poměrně jednoduchá. Celý magický svět je skryt pod Fideliovým zaklínadlem, jak bylo ujednáno v Dohodě o mlčenlivosti. Mudlové nedokáží vnímat nic magického. Někteří sice v existenci magie věří, nebo si dokonce myslí, že vědí, že existuje, avšak nikdy ji nebudou schopni vnímat.
P. I.: Jak to mám chápat?
J. R.: Vysvětlím to na příkladu Grimmauldova náměstí 12. V části „Relikvie smrti“ Smrtijedi postávají přímo před domem, dokonce vědí, že se v těch místech dům nachází, avšak nejsou schopni jej vidět. No a úplně stejně je to i s celým magickým světem. Mudlové na něj sice mohou věřit, ale skutečně ho nikdy nespatří.
P. I.: Ale neměli by pak být pro mudly neviditelní i všichni kouzelníci? I ti jsou součástí magického světa a i na ně se tedy vztahuje Fideliovo zaklínadlo. Nebo to tak není?
J. R.: Ne. Fideliovo zaklínadlo před mudly neskrývá kouzelníky a čarodějky, nýbrž magický svět jako takový. To je zásadní rozdíl.
P. I.: Nicméně na začátku druhé knihy stojí, že Večerní věštec informoval o tom, že bylo v Londýně jedním mudlou spatřeno létající auto…
J. R.: Pouze senzacechtivé snahy Večerního věštce. Ten takzvaný mudla byl totiž moták, který se kdysi uchýlil do mudlovského světa.
P. I.: Přejděme tedy k dalšímu bodu. Jak je možné, že Brumbál nepostřehl, že je profesor Quirrell ovládán Voldemortem? Znali se již dlouhou dobu, neboť dříve vyučoval studium mudlů. Neměla by mu tak zásadní změna osobnosti připadat trošičku podezřelá? Vysvětlila se sice oním útokem upíra, avšak člověk jako Brumbál by si takovouto záležitost jistě prověřil důkladněji…
J. R.: Samozřejmě že Brumbál vše důkladně prověřil. Avšak Voldemorta zkrátka nebylo možné odhalit, protože to všechno pochopitelně předpokládal a dopředu se pojistil… Skryl sám sebe Fideliovým zaklínadlem.
P. I.: Neuvěřitelné. Ale zlatému triu se přece podařilo zjistit, že má Voldemort s těmi pokusy o krádež kamene něco společného. A samotný Harry Voldemorta na konci první knihy spatřil.
J. R.: Oni pouze předpokládali, že za tím stojí Voldemort. A pokud jde o Harryho – ten měl v sobě část Voldemortovy duše a tím pádem byl tedy také strážcem tajemství.
P. I.: Ale podle toho, co říkáte, neměl by naopak zase Voldemort vědět, kde se nachází Grimmauldovo náměstí 12?
J. R.: Ne. To spojení bylo jednostranné. Jinak by přece musel Voldemort to ústředí při jejich honu za viteály odhalit. Vzhledem k tomu, v jakém duševním rozpoložení se Harry po celou dobu nacházel, by to určitě v nějakém nestřeženém okamžiku svému úhlavnímu nepříteli prozradil.
P. I.: Brumbál zadal k ochraně Kamene mudrců úkoly takové náročnosti, že si s nimi hravě poradili tři žáci prvního ročníku. Snad si vážně nemohl myslet, že by něco takového zastavilo Voldemorta.
J. R.: Také že si nic takového nemyslel. Kámen byl skryt pod Fideliovým zaklínadlem.
P. I.: A ten kámen, který se Harrymu zhmotnil v kapse?
J. R.: Pouhá napodobenina.
P. I.: Takže celá ta záležitost s úkoly byla prostě jen taková „zábavná“ vložka?
J. R.: Tak oni i staří lidé jako Albus Brumbál mají smysl pro humor.
P. I.: Druhý ročník – Tajemná komnata. Jak je možné, že celý profesorský sbor Bradavic nedokázal odhalit to, co zvládli odhalit dva druháci?
J. R.: Fideliovo zaklínadlo. Hrad byl mnohokrát, již před časy Brumbála, prohledán a komnatu nikdy neobjevili. Samozřejmě se jedná o speciální formu odvozenou od základního zaklínadla, jejíž podstata spočívá v tom, že Zmijozelovi dědicové se automaticky stávají strážci tajemství.
P. I.: A proto mohl Harry prozradit Ronovi a Lockhartovi, kde se Tajemná komnata nachází. Protože byl viteálem, měl v sobě část Voldemortovy duše a tudíž byl i on Zmijozelovým dědicem?
J. R.: Přesně tak. A proto také mohla Ginny přinést do Komnaty ten deník.
P. I.: Připadá mi to krapet přitažené za vlasy…
J. R.: Rozhodně ne více než to, že každý v magickém světě ví, že Harry dokázal jako dítě odrazit nepromíjitelnou smrtící kletbu. Všichni to vědí, přestože neexistují žádní očití svědci. A nad tímto logickým rozporem se ještě nikdo nepozastavil.
P. I.: A odrazil tedy Harry tu kletbu?
J. R.: No samozřejmě, že ne! Voldemort znal podrobnosti uvedené ve věštbě mnohem lépe, než jak Brumbál veřejně rozhlašoval. Moc dobře věděl, že musí označit Harryho jako sobě rovného, a to navzdory tomu, že Harry měl mít tu moc jej jednou zničit. Proto udělal z Harryho viteál – dokud Harry žil, nemohl Voldemort zemřít. To je mimochodem také důvod, proč byl Voldemort doslova vyrván ze svého původního těla. Jeho duše se stala následkem všech událostí příliš nestabilní, a mohla tak přežívat pouze s duší nějaké jiné bytosti a nebo v těle vytvořeném magickým obřadem, jako se tomu stalo ve čtvrté knize.
P. I.: Proč to není vysvětleno nikde v knihách?
J. R.: Protože knihy jsou psány z Harryho pohledu a Harry toto nikdy nezjistil.
P. I.: A Brumbál o tom věděl?
J. R: Samozřejmě.
P. I.: A proč to tedy Brumbál Harrymu neřekl ještě předtím, než se vydal zpět do Zapovězeného lesa vstříc Voldemortovi? Myslím v sedmé knize.
J. R.: A odehrál se skutečně tento rozhovor po Brumbálově smrti?
P. I.: Ano, byl v knize popsán.
J. R.: Ne, ne, myslím to tak, zda se ten rozhovor skutečně někde odehrál, někde mimo Harryho hlavu, či zda se jednalo jen o závěry, které si Harry ve své vlastní mysli vydedukoval.
P. I.: No… a odehrál se tedy ve skutečnosti ten rozhovor, nebo ne?
J. R.: To rozhodnutí nechávám na čtenářích.
P. I.: Tvrdila jste, že Harry ve skutečnosti žádné smrtící kletbě nečelil a tím pádem ani žádnou díky oběti své matky neodrazil. Dokonce z vás čišel doslova despekt , když jste se zmínila, jak byli kouzelníci a čarodějky natolik hloupí, že tomu vůbec uvěřili. Jak je to tedy doopravdy s tou „obětí z čisté lásky“, kterou měla Lily Harryho ochránit? Existuje vůbec něco takového?
J. R: Ano, existuje. Ale v tomto případě je to zcela irelevantní, neboť Voldemort Harryho tehdy nechtěl zabít. Harry měl naopak být pojistkou Voldemortova přežití.
P. I.: A proč se tedy Voldemort v samém závěru přece jen pokusil Harryho zabít?
J. R.: Musel zničit symbol naděje všech svých odpůrců. Cítil se velice sebejistě. Harry dokonce ani nevytáhl hůlku.
P. I.: Ve třetím ročníku dostane Hermiona obraceč času. Jak je možné, že nikdo, dokonce ani její dva nejbližší přátelé, nepostřehl, že v jejím rozvrhu něco nehraje?
J. R.: Vědomí, že používá obraceč času, bylo skryto pod Fideliovým zaklínadlem.
P. I.: Já jsem myslel, že Fideliovým zaklínadlem je možné ukrýt pouze věci a místa.
J. R.: Kdepak. Zaklínadlo dokáže ukrýt i vlastní povědomí o něčem. Máte pravdu, že obvykle se používá k tomu, aby skrylo určité věci či místa, dokáže však skrýt i znalost jako takovou. Tím způsobem například jedna čarodějka kdysi v dobách dávno minulých skryla pod Fideliovým zaklínadlem vědomí/poznatek, že země je placatá. No a dodnes si všichni myslí, že je kulatá.
P. I.: A je tedy placatá?
J. R.: Stoprocentní jistotu nebudete mít nikdy
P. I.: Vraťme se ještě k obraceči času. Byla Hermiona sama strážkyní tajemství? Nakonec o něm přece Harrymu pověděla…
J. R.: Ne, Brumbál byl tím, kdo mu toto tajemství odhalil. Když jim oběma sdělil, co musí udělat, aby Siriusovi zachránili život.
P. I.: Ani o tomto není v knihách jediné slovo…
J. R.: Není? No jo, no, stejně tak jsem nikde nevypisovala, že si Harry potřeboval odskočit, protože… I když možná na začátku prvního či druhého svazku…
P. I.: V závěru knihy „Vězeň z Azkabanu“ si Lupin zapomněl vzít svůj vlkodlačí lektvar. A to nejen jednou, když spatřil Petigrewa na Pobertově plánku, nýbrž hned dvakrát. Nevzal si ho totiž ani poté, co mu jej Snape přinesl. Není to mírně řečeno poněkud nepravděpodobné?
J. R.: Té noci se toho událo hodně. A kdo ví. Možná si ten lektvar přece jen vzal.
P. I.: A co Barty Skrk junior, ten se také skrýval pod Fideliovým zaklínadlem, stejně jako Voldemort v první knize?
J. R.: Pokud myslíte, že svou pravou identitu ukryl pod Fideliovým zaklínadlem, pak ano.
P. I.: Ale Pobertův plánek jej přesto odhalil.
J. R.: Aha. A jo. Tohle. No, to je skutečná logická nesrovnalost.
P. I.: Ve čtvrté knize se poprvé setkáváme s myslánkou. Proč jsou všechny vzpomínky promítány z pohledu třetí osoby a ne očima toho, komu dané vzpomínky patří?
J. R.: Prostě magie.
P. I.: Jak je možné, že nikdo z lapků, a následně ani Malfoyovi, nesebral Harrymu váček, který dostal od Hagrida a bez kterého by si nebyl schopen přivolat pomoc? Klidně v něm mohl mít třeba ukrytou hůlku.
J. R.: Váček byl skryt pod Fideliovým zaklínadlem.
P. I.: Jak dokázali Hermiona, Harry a Ron uniknout z Gringottovy banky s ukradeným Bellatrixiným majetkem. Nikomu se nikdy nic takového nepodařilo.
J. R.: Na to také existuje prosté vysvětlení – Felix felicis.
P. I.: Jak je tedy možné, že je Griphook navzdory lektvaru štěstí zradil?
J. R.: Felix felicis nevytváří štěstí jako takové, nýbrž jen našeptává tomu, kdo jej použil, jak má postupovat a co vše smí riskovat, aby dosáhl kýženého cíle. Krásným příkladem je použití draka jako dopravního prostředku, to by za normálních okolností nebylo možné přežít.
P. I.: Poslední otázka: Je Voldemort nyní skutečně mrtvý?
J. R.: Osobně se domnívám, že někde venku vyčkává. A spřádá další plány…
P. I.: Děkuji vám za rozhovor.