Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4. Poberta

Nastal čas večeře. Remus na sebe natáhl ošuntělý hábit, ignoroval vrzání unavených kostí a vydal se dolů schodištěm k jasnému světlu a kakofonii zvuků kuchyně plné rodiny Weasleyových.

A že byla plná. Artur, jak se zdálo, se již vrátil z práce, Bill pomáhal matce rozlévat guláš z pánve na talíře za soustavného překážení, ale i pomoci dvojčat. Ron, Ginny a Harry v hloučku na konci stolu uklízeli tchoříčky, aby udělali místo na jídlo. Také Nymfadora Tonksová se připojila a docela úzkostně se držela z Mollyina dosahu. Důkaz, že se již pokusila přiložit ruku k dílu, spočíval v prasklém talíři, který právě paní Weasleyová opravovala.

„Upřímně, Tonksová, opravdu musíš být opatrná… ne, ne, jen seď, drahoušku, zvládneme to, opravdu…“

„Ale já chci pomoci! Omlouvám se za ten talíř…“

„Vím, drahá, ale vážně, jen seď.“

Nepříliš sklíčená Tonksová si bez okolků kecla vedle zubících se dvojčat a všimla si Remuse ve dveřích.

„Nazdárek, Remusi,“ pozdravila vesele a starostlivě jej sledovala, když se lehce nejistě přesouval ke stolu, aby se posadil. „Vypadáš na sračky, brachu. Je ti dobře?“

„Tonksová!“ pokárala ji ostře Molly. „Nebuď hrubá!“

Remus potlačil úsměv, protáhl se i přes bolest protestujícího těla a protřel si tvář hřbetem ruky. „To je v pořádku, Molly. Koneckonců, vypadám na sračky. A je mi dobře, díky, Tonksová.“

Tonksová se na něj zazubila a nabrala si na teď již opravený talíř. Molly se na něj nejistě usmála.

Remus ten úsměv znal. Pět, čtyři, tři, dva…

„Remusi, drahoušku, jsi si jistý, že je ti dobře? Opravdu jsi strašně bledý. Možná by sis měl jít lehnout a odpočinout si.“

Vzhledem k tomu, že ona sama trvala na jeho přítomnosti u večeře, to Remusovi přišlo trochu rozporuplné, ale neřekl nic. Mollyino chování k němu jej vždy trochu mátlo. Z důvěrně známých postranních pohledů při zmínce jeho stavu a její nervozity kvůli vlkodlakovi na pokoji spolu s Arturem, když byl o Vánocích v nemocnici, věděl, že Molly Weasleyová, navzdory svému úsilí to potlačit, vlkodlaky nepřijímala nijak ráda. Ale nějak už od prvního dne, kdy se setkali, tato nervozita nezahrnovala jeho. Namísto toho se k němu chovala jako ke svým dospělým synům, s jistým druhem zapáleného ochranitelského a dobráckého povyku, který byl sladký, ale i rozčilující. Remus mohl jen hádat, že se za něj přimluvily její děti.

„Opravdu jsem v pořádku, Molly,“ ujistil ji rychle. „Už tím procházím skoro třicet čtyři let. Znám své hranice.“

Molly nevypadala překvapená, ale dál už nic neříkala, jen mu podala talíř guláše a posadila se k jídlu vedle něj.

„Zdravíčko, profesore Lupine.“ Ron se složil na sedadlo vedle Remuse s Harrym po druhém boku. „Bill říkal, že slyšel Moodyho říkat, že se letos vrátíte do Bradavic. Je to pravda?“

Remus se musel usmát při potěšeném nadšení v Ronově hlase a nabral si lžíci guláše. „Ano, je to pravda.“

Ronův radostný výkřik málem způsobil, že guláš skončil na zemi. Harry a Ginny se také široce usmívali.

„Už bylo načase, abychom zase měli slušného učitele,“ informoval jej Ron šťastně. „Hermiona bude nadšená; dělala si starosti, že dostaneme dalšího šmejda nebo tak.“

„Nemůže to být horší než loni,“ rýpnul si Fred z druhé strany stolu. „Nezapomeň, že i negramotný hroch v baletní sukénce by odvedl lepší práci než Umbridgeová.“

Několik lžic guláše bylo odfrknuto.

Molly ohrnula nos. „Upřímně, aniž bych měla něco proti Brumbálovi, občas si říkám, co za lidi to zaměstnává. Ne tebe, Remusi, drahý, samozřejmě,“ dodala rychle. „A samozřejmě Minervu McGonagallovou, přísnou, ale spravedlivou už když začínala, a kdy jsme s Arturem byli ve škole. Ale Severus Snape…”

Zastavila se, když kolem stolu souhlasně zamumlalo sedm lidí, kteří trpěli pod Snapem jako učitelem, a jeden, který trpěl jako kolega. „Jsem si jistá, že je úžasný lektvarista, ale nikdo není horší v jednání s dětmi. Nikdy nepochopím, co ho, propáníčka, vedlo k tomu, aby učil.“

„Mstivá touha vidět, jak druzí trpí?“ navrhl George s úsměvem.

Molly se na svého syna podívala a pokračovala, jako by vůbec nepromluvil. „Pamatuji si svoji první učitelku lektvarů,“ vzpomínala nostalgicky. „Báječná žena. Tak trpělivá. Dokonce i Artur měl její hodiny rád, a to býval chodící lektvarová katastrofa. Všichni jsme byli smutní, když odešla.“ Pevně se podívala na Remuse a předstírala výčitku. „A všechno to byla tvoje vina!“

Remus se uchechtl při nechápavých pohledech ostatních. „Myslím, že s tím měl co do činění můj otec.“ Důstojně ustál Mollyin rozhořčený úsměv. „Ale vážně, Molly, nevěděl jsem, že tě učila moje máma.“

„Ale ano, v prvním a druhém ročníku, než otěhotněla a odstoupila.“ Molly se s láskou usmála. „Jsi jako ona, víš? Ach, ne vzhledem, to ne, ale oba se stejným druhem laskavosti, se stejnými způsoby. Je potěšením to sledovat. Moc mi ji připomínáš.“

Remus začínal trochu víc rozumět tomu, proč pro něj Molly měla slabost. „Děkuji,“ řekl upřímně a zvedl pohár ke rtům.

Mollyin úsměv se najednou změnil na rošťácký. „Jednou jsem tě přebalovala.“

Remus se téměř udusil. Protější konec stolu vybuchl smíchy.

„Jak dlouho tomu asi je?“ Remus si byl jistý, že původcem komentáře byl Fred, ačkoliv v dané chvíli se docela snažil nepotrhat si plíce. Molly tu poznámku a tlumený řehot odhodlaně ignorovala.

„Profesorka Lupinová tě jednou přinesla do hodiny, když nás přišla navštívit pár týdnů po tvém narození. Dovolila mi tě podržet a pak jsem tě přebalila. To bylo poprvé, co jsem něco takového zkusila.“ Molly se opět usmála. „Obávám se, že se mi to trochu nepovedlo. Jak tě převzala zpět, plenka žuchla dolů, a když jsem se pokusila zachránit ji kouzlem, no…“ Pochmurně se usmála. „Předpokládám, že existují lepší způsoby, jak přitáhnout chlapcovu pozornost, než na něj nešťastnou náhodou poslat plenu, ale na Artura to rozhodně fungovalo.“

Na druhém konci stolu pět dospívajících propadlo hysterickému záchvatu. Tonksová a Bill si nevedli lépe.

Remus cítil, že mu tváře zalévá horkost. Odhodlaně zíral do jídla.

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct s vašimi námluvami,“ zamumlal zoufale a modlil se za změnu tématu. Jeho modlitby zůstaly nevyslyšeny.

„Příští rok ve stejnou dobu tě přinesla zase a tak to pokračovalo,“ pokračovala Molly neúprosně. „A párkrát jsem tě mohla pohlídat. Ale v sedmém ročníku se nevrátila. Ptala jsem se Minervy McGonagallové proč. Řekla mi…” Mollyin hlas se ztišil a ona zůstala zírat do stolu. „Řekla mi, že jsi onemocněl.“

Smích najednou ustal. Rozhostilo se nepříjemné ticho.

Zasáhla Tonksová, která s odhodlaným veselím tu záclonu šera zvedla svojí vtipnou poznámkou: „Hele, Molly, neměla bys fotku malého Remuse? Představuju si, jak je zabalený v plenkách, cucá si palec a svírá lahvičku čaje.“

Následný smích napětí téměř okamžitě uvolnil. Remus se ocelovým pohledem zaměřil na mladou bystrozorku, která měla vlasy jasně zelené barvy, až z toho oči bolely.

„Bavíš se na můj účet?“ zeptal se s předstíranou vážností.

Tonksová se škodolibě zubila. „Ne, Remusi. Kdybych se bavila na tvůj účet, popsala bych to přitažlivé kožené oblečení, které jsi…“

„Jistě!“ vystřelil Remus, aby usekl zbytek věty. „Děkuji ti, Tonksová! To už snad stačí.“ Červenání se vrátilo. Remus na sobě cítil osm párů tázavých očí.

„Šlo o misi,“ dodal na obranu. „Už nikdy víc.“

Pochechtávání se vrátilo. Začínal pochechtávání nenávidět.

„Óóó…“ Tonksová to nenechala být. „Ale na tobě to vypadalo tak dobře…“

Určitě bylo načase změnit téma. Remus se zoufale rozhlédl a kápl na otázku, kterou měl v úmyslu Harrymu položit, ještě než začne školní rok. Doufal sice, že k tomu dojde v soukromí, ale zoufalé časy volají po zoufalých činech.

„Harry?“ zvolal tedy zoufale.

Mladík okamžitě vzhlédl. „Ano, pane profesore?“

Remus se usmál teď již s větší jistotou. „U příležitosti mého návratu do Bradavic jsem si říkal, jestli bys mi nemohl prokázat laskavost.“

Harry se na něj podíval s ne zcela neopodstatněnou nejistotou. „Jakou laskavost?“

„Napadlo mě, jestli bych si nemohl půjčit Pobertův plánek.“

Došlo k simultánním explozím, když Weasleyovic dvojčata rozprskla druhou porci guláše.

„Frede! Georgi!“

Ale ani Fred, ani George nevěnoval matce pozornost. Oba na Lupina zírali s rozšířenýma očima a spadlou čelistí. Šok v jejich výrazech byl identický.

Remus na ně chvíli nejistě hleděl. „Je všechno v pořádku?“

„Fajn!“

„Dobré!“

„Skvělé!“

„Nádherné!“

Obě dvojčata si vyměnila téměř nepřirozeně rychlý pohled. Pak oba zabodli oči do Harryho.

„Každopádně…“ Remus vycítil, že je načase se pohnout dál. „Co ty na to, Harry? Nechci si ho nechat, před začátkem školy ho dostaneš zpátky, neboj se. Chci si jen udělat kopii.“

Harry zvedl obočí a ignoroval, že jej Fred s Georgem smaží pohledem. Oslovil svého učitele: „Vy umíte udělat kopie?“

Remus pokrčil rameny. „No, není to lehké, ale je to snazší než začít od nuly. A až budu zpátky v Bradavicích, může být užitečné mít něco takového. Neboj, nerozšířím to po sborovně. Hodlám jej mít jen pro osobní potřebu.“

Harry se zazubil. „Dobře. Chcete ho hned?“

„Jestli ho tu máš.“

„Je v mém pokoji. Donesu ho.“

„Děkuji.“

„Harry, kamaráde!“ Fred vystřelil tak prudce, že se stůl otřásl. S Georgem v patách vyrazil vpřed. „Můžeme na slovíčko?“

Zatímco Harry mířil ke dveřím, dvojčata se za ním vrhla, hodila mu ruce kolem ramen a všichni tři spěchali nahoru po schodech k hale.

„Ty jsi řekl Lupinovi o plánku? Je to učitel!“

„Co sis myslel? Má to být tajemství!“

„Jak to, že ví, že ho máš?“

„Jak to, že ví, co to je?“

„Ví, že ho mám, protože mi ho ve třeťáku zabavil a pak při odchodu vrátil.“ Harryho rozhořčení dvojčat očividně docela pobavilo; Remus tušil, že se chystá odhalení hříchů jeho ztraceného mládí. „Ale já mu nic neřekl. Nemusel jsem. Asi tu je něco, co byste měli vědět…“

Jejich hlasy utichly, jak se dostali ke schodům. S širokým úsměvem se Remus otočil zpět ke stolu a setkal se s obsáhlým spektrem zaujatých a podezřívavých pohledů. Tolik k odvedení pozornosti.

Tonksová jako první položila zřejmou otázku. „Co je ten Pobertův plánek?“ nadhodila vesele.

Remus se snažil znít maximálně nenuceně, když vstal, aby odnesl svůj talíř do dřezu. Ronovo ušklíbání nepomohlo. „Jen taková hračka, kterou jsme s kamarády vymysleli ještě na škole.“ Pohlédl přes rameno směrem, kterým odešla dvojčata. „Vždycky mě zajímalo, jak se Harrymu dostal do rukou, ale asi už mi začíná svítat.“

„Je nebezpečný?“ Mollyin hlas zakrýval obvinění.

Remus rozhodně zavrtěl hlavou. „Samozřejmě že ne. Je to jen hračka. Ale může být užitečná a kromě toho má sentimentální hodnotu. Ani by mě nenapadlo Harrymu vzít originál, ale mít kopii by mi nebylo proti mysli – kvůli starým dobrým časům.“

Molly to uspokojilo. Billovi a Tonksové jiskřilo v očích podezření, ale široké úsměvy dávaly znát, že ho nehodlají odhalit. Uznale se na ně zazubil zpět.

Vždycky jej zajímalo, jak se plánek ocitl v Harryho rukou, ale nějak se nikdy nedostal k tomu, aby tuto otázku položil. Věděl, že plánek byl zamčen ve Filchově skříni zatracení někdy ke konci jejich sedmého ročníku, když James a Sirius zase jednou podstoupili příliš velké riziko. Ale navzdory té ztrátě to nikomu skutečně nevadilo – prohlásili plánek za odkaz budoucím generacím a rozhodně nestopli jejich velký vtípek připravovaný na poslední večer školního roku. ‚Labutí píseň Pobertů,‘ jej nazvali, ačkoliv Tichošlápek a Petr hlasovali pro ‚Jelení píseň‘, dokud James nepodotkl, že jeleni nezpívají. Když pak Remus poukázal, že ani labutě nezpívají, následná polštářová bitva trvala nejméně hodinu.

Ach, Labutí píseň. To byl večer a půl…

V Remusově hlavě se začala formovat jistá myšlenka. Myšlenka, která v něm zrála už dávno, ačkoli přišel o zhoubný vliv Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka, totiž že ve skutečnosti by bylo perfektní, aby se jeho mysl v jistém směru od věcí oprostila, a v jiném je uzavřela. Navzdory sobě se začal usmívat.

Neměl by. Nemohl. Neudělá to.

Nebo udělá?

Za chvíli se vrátil Harry s plánkem. Remus s úsměvem přijal známý potrhaný kus pergamenu. „Díky, Harry. Vrátím ti jej co nejdřív.“

Otočil se ke dveřím, jen aby zjistil, že mu východ blokují dvě zrzavé sochy nápadně se podobající dvojčatům Weasleyovým.

Fred s Georgem, s ústy dokořán, na něj zírali, jako by ho nikdy dřív neviděli. Vytřeštěné oči naplňoval koktejl šoku, respektu a radosti. Jejich výrazy se zdály téměř ohromené v kontrastu s párem širokých a euforických úsměvů.

Remus pohlédl na Harryho. Harry se zazubil.

Vlkodlak v hraném rozhořčení zvedl obočí. „Harry Pottere! Tys o mně roznášel drby?“

Harryho úsměv se rozšířil. Brady dvojčat padly ještě níž, zatímco oči se ještě víc rozsvítily.

„Je to pravda?“ Remus si nebyl jistý, jestli promluvil Fred, nebo George. „Vy jste jej vyrobil?“

Remus se uchechtl. „Pomáhal jsem. Taky jsem vybral heslo.“

Ohromená radost se přetavila do rošťácké úcty. Remus to shledával podivně uspokojujícím, zvláštní mravenčení mu připomnělo dlouho zapomenuté časy. Možná to nakonec udělá. Jen tentokrát, naposled. Ale nemůže se do toho pustit sám…

„Vlastně, Frede, Georgi, pokud byste mohli na slovíčko…“ Remus zastrčil mapku bezpečně do hábitu a položil ruku každému z dvojčat na rameno. „Myslím, že je něco, s čím byste mi mohli pomoci…“

PA: Trochu bokem, ale… Co se týká věku Molly Weasleyové. Raději počítám věk Charlieho a Billa Weasleyových podle kanonicky konzistentnějších ‚vodítek Vězně z Azkabanu‘ než méně logického (docela ironicky) ‚JK povídala‘. Takže – Charlie je o sedm let starší než Percy, protože Nebelvír vyhrál poslední famfrpálový pohár, když byl Charlie chytač, sedm let před Percym, který byl tehdy primusem. To znamená, že ve Fénixově řádu bylo Charliemu kolem 26/27 let, a jelikož je Bill starší o dva roky, tomu je 28/29. Pokud věříme, že Molly s Arturem začali s reprodukcí těsně před dvacítkou nebo po ní, pak je jim kolem padesáti. Z čehož vyplývá, že vzhledem k tomu, že Snapeovi (a proto téměř jistě i Remusovi) je ve FŘ 35/36 (zde věřím povídání), Molly byla na začátku školy, když se Remus narodil. Ne že by na tom záleželo. Jen jsem si užila to tu vypsat.