Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. Hold

Stříbrné světlo se prodíralo naprostou tmou, odráželo se a plálo v těch očích svojí výsměšnou krásou. Cítil vlastní lapání po dechu v podrážděném, rozbolavělém hrdle, chvění vyčerpaných končetin; příliš usilovně utíkal, příliš rychle, ale co jiného měl dělat? Do tváře jej šlehaly větve, srážely ho zas a znova – zoufalý, vzlykající a zmatený se vyškrábal na všechny čtyři, oblečení měl potrhané, z holé kůže mu prýštila krev, když vší silou bojoval, aby unikl…

Slyšel to přicházet. Přesně jak mu řekl, že se stane.

Ještě nikdy v celém svém životě nebyl tak vyděšený.

Musel se schovat. Musel se schovat hned teď.

V cestě mu stál strom, spodní větve visely na dosah; zoufale vyskočil, chytil se kmenu, pod malými prsty se mu drolila kůra, když se škrábal nahoru, do výšky, aby se dostal do bezpečí mimo dosah.

Byl příliš pomalý.

Slyšel se křičet, když se mu do zad zatnuly drápy, táhly ho a hrubě jím mrštily o zem. Nechaly jej stočeného na boku, kde se třásl a vzlykal do mechu.

Byl konec.

Temná postava nejméně dvakrát tak vysoká jako on se nad ním vztyčila ze stínů, přední končetiny potřísněné tmavými skvrnami krve. Až do morku kostí jej roztřáslo hluboké, primitivní vrčení tvora, jehož zuby se teď blýskly proti stříbrnému měsíčnímu světlu. Zazářily zlaté oči.

Skočilo to.

A pak už nebylo nic než bolest…

Remus se zprudka vzpřímil a lapal po dechu. Chvěl se od hlavy až k patě, ledový třas mrazil tak, že to snad ani nebylo možné. Jizva jej svědila zvláštní, nezapomenutelnou bolestí. Bylo mu zle.

Zhluboka dýchal, ovládl zvedající se žaludek a zavřel oči, aby bojoval s chvěním a pádícím srdcem. Až když zmizela nevolnost a bodání v jizvě ustalo, když odezněl poslední záchvěv, zariskoval otevření očí.

Tento sen neměl poprvé. Ale dřív býval neurčitý, napůl viděný a napůl zapomenutý, třpyt palouku v měsíčním světle, šlehnutí větví, záblesk zubů. A ty oči. Vždycky ty oči.

Bylo však za tím víc. Mnohem víc.

Remus si nikdy nedokázal vzpomenout na tu noc, kdy byl pokousán. Byl příliš malý, jak mu prozradila matka, když se na to opatrně o pár let později zeptal, a trauma té události mu v mysli vytvořilo zdi, ochranu před zkušeností, kterou by nemělo žádné dítě zažít. Je lépe, řekla, když neví.

Jen jednou se zeptal, jak se to stalo. Rozplakala se. Znova otázku nezopakoval.

Ale ty sny byly něco jiného, víc než jen záblesky krátkých vzpomínek. Remus cítil, jako by se mu v mysli něco téměř zlomilo; zeď, kterou tehdy zmínila jeho matka, se během let ve světě snů cihlu po cihle rozpadávala, aby se nyní nečekaně napůl zhroutila a poskytla mu onen příval obrazů.

Remus potlačil opětovné chvění a bezmyšlenkovitě zíral na povlečení. Bez té vzpomínky by dokázal žít. Ale bude ji muset prostě přijmout. Neexistuje způsob, jak sen vrátit zpět.

Nepochyboval, že právě prožil své pokousání. Ale proč se to tak najednou vynořilo?

Otřásl se. Neměl by se k tomu vracet. Nemohl změnit události staré víc než třicet let. Záclonami proudilo světlo – už bylo ráno a asi i čas vstávat. Povzdechl si, zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti.

Zamrkal. Kde je?

Došlo mu to. Vzpomněl si.

Samozřejmě. Bradavice.

Dorazil včera večer, přemístil se do Prasinek spolu s ostatními učiteli a nastoupil do kočáru taženého testrály, který poslal Brumbál, aby je odvezl do školy. Usmál se při vzpomínce na svoji poslední cestu do Bradavic před třemi lety – vyčerpaný náročným úplňkem byl tehdy příliš unavený, aby se přemístil, příliš s žaludkem na vodě, aby použil letax nebo riskoval Záchranný autobus, a příliš dezorientovaný, aby uvažoval o koštěti. Nostalgicky nastoupil do spěšného vlaku, usadil se v kupé a okamžitě usnul na téměř celý zbytek cesty. Nečekal, že se vzbudí a bude čelit hrozící přítomnosti mozkomora a prvnímu pohledu na syna Jamese a Lily po téměř dvanácti letech.

Mozkomoři. Jeho sny začaly po prvním setkání s těmito nevyzpytatelnými tvory téměř před dvaceti lety. A ačkoliv ony představy, které si spojoval s mozkomory, se od té doby změnily, rozšířeny o znepokojivý repertoár, který mu přinesl život, nelhal Harrymu, když řekl, že na ně není expert. Ty krátké záblesky jej vždy pronásledovaly.

Ale už byl zase pochmurně zadumaný. To musí skončit.

Vysoukal se z pohodlí své teplé postele s nebesy a zkontroloval hodiny. Zaspal. Což ovšem vůbec nepřekvapovalo vzhledem k včerejšímu rušnému večeru.

Proti své vůli se usmál, když si vzpomněl, proč se dostal do postele tak pozdě. Asi zase zabředl do problémů. Ale to nebylo nic nového.

Jak předpovídal, ministerstvo Brumbálova volba učitele obrany proti černé magii neoslnila. Ale navzdory odporu, který zuřil několik dní, ministr Kornelius Popletal neměl tak pevné postavení, aby vedl válku se silnějším a respektovanějším Albusem Brumbálem. Popletal, jehož pozice se již povážlivě otřásala kvůli mlžení v otázce Voldemortova návratu, se tuto zprávu pokusil použít, aby podpořil svůj obraz na veřejnosti. Nepomohlo to. Po několika dnech hlasitého Brumbálova nátlaku ministerstvo složilo zbraně a stáhlo se z pole. Britská kouzelnická komunita rozhodně nebyla nadšena vyhlídkou na vlkodlaka v Bradavicích coby učitele, ale za jeden rok bez (dle obecných znalostí) vážného incidentu, při dobrých výsledcích většiny dětí a za Brumbálovy podpory byla veřejnost alespoň ochotna dát mu šanci.

Remus byl rozhodnutý ji nepromarnit.

Ale k tomu se musí pohnout. Dnes večer dorazí děti a on by měl připravit ještě spoustu věcí. Současné myšlenky odsunul, natáhl na sebe hábit a spěchal na snídani.

ooOOoo

Kabinet obrany proti černé magii se od doby, kdy jej Remus viděl naposledy, změnil jen nepatrně. S úsměvem položil kufřík na známý stůl, vyjmul několik knih a snadno je zasunul na místa v policích, kam patřily. Po pár minutách práce to tu vypadalo, jako by nikdy nemusel odejít a hlavně, cítil se dobře. Na tomto místě měl být. Sem patřil.

Byl to dobrý pocit.

Domácí skřítkové úspěšně zlikvidovali i ty nejmenší stopy po předchozích uživatelích. Jen růžový a navoněný ubrousek, který objevil v jednom šuplíku u stolu, jej mírně znepokojil, ale rychlé mávnutí hůlkou jej bezpečně odklidilo do krbu, kde se zkroutil a zcela uspokojivě shořel. Remus si nemohl pomoci, ale stejně se jím cítil poněkud pohoršen. Když už byla Umbridgeová tak odhodlaná udělat mu ze života peklo, alespoň mohla mít tolik důstojnosti, aby měla vkus.

Zrovna se snažil vzpomenout, jak přesně by měl složit nádržku na ďasovce, když spíš ucítil, než uviděl, hrozivou postavu ve dveřích. Letmý pohled do jeho nové, ještě nezmačkané kopie Pobertova plánku, který ležel rozevřený na stole, mu potvrdil podezření. Včera se jim úspěšně podařilo navzájem se míjet, stejně tak i dnes ráno, ale zdálo se, že jeho teď již nikoli bývalý kolega se rozhodl vyventilovat to nejhorší, než přijdou děti.

„Severusi.“ Neobtěžoval se otočit. „Čemu vděčím za to nečekané potěšení?“

Kanceláří se hladce nesl hlas Mistra lektvarů. „Ředitel si přál, abych celý učitelský sbor informoval, že spěšný vlak je již na cestě. Všichni profesoři mají být připraveni ve Velké síni deset minut před příjezdem studentů.“

Remus k postavě v černém hábitu číhající ve dveřích konečně vzhlédl a usmál se. „To je dobré vědět. Děkuji ti, Severusi.“

Snape znechuceně ohrnul nos, když musel přijmout díky muže, jímž pohrdal, a jen na něj zíral očima lesknoucíma se odporem. Remus ještě řešil otázku sestavení nádrže pro ďasovce, a tak se mu podařilo vydržet třicet vteřin pečlivé prohlídky ředitele Zmijozelu, než mu to přišlo trochu rozptylující.

Rozložil na stůl desky magicky vyztuženého skla a zpříma a vesele se střetl s temným pohledem. „Ještě něco?“

Snape se narovnal a v očích se mu zablesklo. „Asi jsi sám sebou potěšený, že?“

Remus zamrkal. „Co prosím?“

„Vetřením se sem zpátky. Škoda, že jen tímto způsobem jsi dokázal najít zaměstnání, ovšem já bych ho nepoužil. Ne že bych něco takového potřeboval.“

Jak očekával, Severus se přišel vybít. Skvělé; přesně jako za starých časů. Hned se cítil víc jako doma.

Schválně se usmíval dál. „Nikam jsem se nevetřel. Albus mi prostě nařídil, abych se vrátil, a já se s ním nehádal.“

„Předpokládám, že jsi byl nadmíru zděšený, když to udělal.“

„Nelituji, že jsem zpátky, jestli myslíš toto.“ Remus se otočil, aby zakryl, že mu úsměv povadl, a uložil hrnek a čajovou konvici na polici za stolem. „Ale mé důvody k rezignaci zůstávají.“

„A přesto jsi zpět.“

Remus pokrčil rameny, ale neotočil se. „Albus řekl, že škola potřebuje dobrého učitele obrany, zvláště letos. Řekl, že nemá nikoho dalšího.“

Mrazivé ticho mu výmluvně naznačilo, že toto nebylo to pravé, co měl říct.

„A asi čekáš, že ti budu dál vařit tvůj lektvar? Vzhledem k tvé vlastní neschopnosti?“ Mistr lektvarů ta slova vyplivl do vlkodlakových zad.

Zásah. „Nic neočekávám, Severusi.“ Bylo načase se opět otočit a čelit potlačenému víru emocí zahalenému do černého hábitu, který stál ve dveřích jeho kabinetu, jako by se mu příčilo vstoupit na kýžené území nepřítele.

„Ale ocenil bych to.“

„Nech si svoji vděčnost, Lupine,“ ušklíbl se Snape povýšeně. „Nechci ji, ani po ní netoužím. Vím, co jsi, a teď i studenti. Budu tě sledovat a stejně tak i oni.“

Remus se ještě jednou pevně a zpříma střetl s jeho pohledem. „Já vím.“

Snapeovy temné oči udržely kolegův pohled o okamžik déle. Pak se s pohrdavým odfrknutím otočil a zamířil do chodby.

Remus chvíli zíral na prázdné dveře. Severus Snape, okouzlující jako vždy. No, šlo to, jak se dalo očekávat.

Mohl jen doufat, že studenti budou mít trochu víc pochopení.

V pět hodin to zjistí.

ooOOoo

Remus už zapomněl, jak hlučná dokáže být horda dětí v rozlehlých halách Bradavic. Na chvíli se zastavil na vrcholu schodiště, které ústilo do vstupní síně. Navzdory upozornění se neparně opozdil, což mu umožnilo sledovat tu hromadu postav v hábitech, které se za neutuchajícího klábosení sunuly po skupinkách hlavními dveřmi do Velké síně. Už to bylo přes dva roky, co si užíval takového pohledu, a téměř polovina těchto dětí jej neznala jako učitele, jen jako vlkodlaka, kvůli kterému vznikl poprask v novinách. Snapeova slova mu v hlavě nepříjemně zvonila. Budou z něj nervózní? Dají mu šanci, aby dokázal, že je stejný člověk jako oni?

Tak dobře. Teď, nebo nikdy.

Vydal se dolů schodištěm.

Rozhostilo se zřetelné ticho. Masa očí se otočila.

Reakce se lišily. Udělalo mu radost, že mnoho starších dětí se při pohledu na něj rozzářilo; spatřil Harryho, Rona a Hermionu usmívat se poblíž hlavního vchodu, ruku v ruce se zubili Dean Thomas a Ginny Weasleyová a Neville Longbottom na něj mávnul a plaše se usmál. Že jej vidí, překvapilo, ale také potěšilo většinou mudlorozené studenty, kteří se pravděpodobně o novinářské přestřelce ve Věštci ohledně jeho opětovného jmenování nedozvěděli.

Ale radost nebyla univerzální; mnoho dětí, dokonce i těch, které učil, zostražitělo a ostatní, hlavně ze Zmijozelu, na něj zírali se stejně otevřeným nepřátelstvím jako ředitel jejich koleje. Samozřejmě, mladší ročníky, které o něm nic nevěděly, byly zmatené, ale ty, které věděly, vypadaly nervózně.

Remus si povzdechl. To bude dlouhý rok.

Vydal se vstupní halou. Hluk se zase zvýšil.

Ale ne dost. Ne dost, aby zakryl protahovaný hlas, který se hlasitě a ostře rozléhal.

„Ale, heleďme. Ten vlkodlak je zpátky.“

Zmatené výrazy se okamžitě přidaly k těm nervózním. Nervozita se posunula směrem k vyložené hrůze.

Remus si opět povzdechl. Nejdřív Snape, teď Malfoy. Jaká radost.

„Brumbál musí být opravdu v koncích. To jsou věci. Došli snad lidští kandidáti?“

Ach, Draco Malfoy, rafinovaný jako maďarský trnoocasý a téměř i se stejnou mírou šarmu. Remus si byl docela jistý, odkud ta zoufalá asertivita pochází. Malfoyova drahého otce Luciuse, jeho podporu v době krize, teď odsunuli do Azkabanu; rány nazdařbůh do jednoho z lidí, kteří jej tam dostali, byly Dracovým způsobem, jak se domoci nějaké nadřazenosti. Ale Remus tuto hru znal. Pokud existovalo něco, co Malfoy nesnášel, bylo to ignorování. A pokud jste to nechali na něm, sám si vykopal hrob.

Kráčel dál.

„Na to se vám nechce odpovídat, co?“ zvedl se z vřavy Malfoyův hlas. „Nebo možná vůbec nerozumíte tomu, co jsem řekl? Možná bych na vás měl mluvit vaším vlastním jazykem.“

Výsměšné zařvání se neslo vzduchem, ječivé a rezonující vstupní síní prolétlo kolem Remuse. Zastavil se. Pomalu se otočil, aby pohlédl přes rameno.

Malfoy stál uprostřed místnosti, v jeho stínu Crabbe a Goyle, ruce měl na bocích a triumfálně se zubil na svého učitele.

Remus se prostě usmál.

„Nu, pane Malfoyi,“ pravil do teď již ztichlé síně hlasem tichým, ale rozhodným, „jestli jste mi chtěl oznámit, že se nedostavíte na hostinu, protože si musíte přeprat spodky, mohl jste to udělat anglicky.“

Nastala chvíle omráčeného ticha. A pak síň vybuchla.

Remus potlačil úsměv, sklonil hlavu a nenuceně pokračoval dveřmi do Velké síně. Za ním se od zdí odrážely vlny smíchu. Bylo dobré být zpátky.

ooOOoo

Hostina byla jako vždy vynikající. Navzdory výborné Mollyině kuchyni mu bradavické jídlo chybělo.

A očekávání to ještě zlepšilo.

Remus doufal, že má načasování správně. Docela komplikované kouzlo časové kapsy našel ve starém Siriusově bloku a potřebovalo víc než trochu procvičování, aby bylo dokonalé. Jestli se mu podařilo správně, tak načasování vyjde – délku hostiny odhadl téměř přesně. Teď musel jen počkat. Už byl skoro čas…

Doufal, že se James se Siriusem dívají.

Takovou nervozitu necítil léta. Nervům také nepomáhalo, že seděl vedle své někdejší ředitelky koleje. Za posledních třicet let ještě nepotkal bývalého Nebelvíra, který by Minervu McGonagallovou nechoval v úctě. A přímo ona přistihla viníky naposledy, kdy toto provedli. Skutečnost, že šlo o poslední večer školního roku, jí samozřejmě nezabránila udělit jim trest…

A pak Brumbál povstal a zatleskal rukama, aby si zjednal ticho. Ach, ano, do toho, ať to funguje…

Ředitel se rozhlížel po teď již ztichlé síni. „Pokud mi věnujete trochu vaší pozornosti, prosím…“

Dál se nedostal.

Jeho slova skandálně rozčísla ostrá exploze následovaná táhlým vysokým kvílením.

Buuum!

Vybuchl ohňostroj ve sprše rudých jisker, které se jako šarlatový déšť chichotaly a řehotaly cestou dolů, ale smích zanikl v dalším zakvílení, a dalším a dalším, když ohňostroje vybuchovaly jeden za druhým z úzkých štěrbin zdí Velké síně. Blýskaly se a explodovaly v bouři velkolepých barev a zvuků, aby komnatu utopily v množství duhových pruhů. Fáborky, konfety a dlouhé bílé spirály lepkavé hmoty vystřelily přes všechny čtyři kolejní stoly, kde se jako sníh usadily na hlavách pobavených studentů. Kateřinská kola se točila a tančila vzduchem, rakety svištěly a vybuchovaly v záplavě jisker tvořících draky, jednorožce a hipogryfy, jeleny, psy a květiny, které v radostném a nadšeném osvobození vířily umělou oblohou nad hlavami studentů.

Studenti zírali. Učitelský sbor zíral. Brumbál za svým bílým plnovousem bojoval s úsměvem.

Remus se zubil. Merlin požehnej dvojčatům Weasleyovým. Škola bez nich už není stejná.

V křesle hned po jeho pravici si zlověstně odkašlalo něčí hrdlo. Remus se zatvářil co nejnevinněji a obrátil se k ocelovému zraku profesorky McGonagallové. Rány a záblesky barev jí ve tváři tvořily světla a stíny. Na klobouku jí bez cavyků přistál pruh duhové hmoty.

„Dle vašeho odborného odhadu, Lupine,“ intonovala striktně ve své skotské dikci. „Kolik ohňostrojů si myslíte, že tento žert obsahuje?“

„Odhadem?“ Remus obrátil oči v sloup v hraném zamyšlení, když si z vlasů sundával kus fialového fáboru a podal jej Kratiknotovi, který si jím vesele nazdobil klobouk; za ním si kysele se tvářící Snape vytřepával z vlasů třásně. „Řekl bych tak nějak kolem… dvou set šedesáti tří.“

McGonagallová zvedla obočí. „To je velmi přesné.“

Remus se skromně usmál. „Nu, jak jste řekla, jsem odborník.“

Zástupkyně ředitele špulila rty, ale Remuse najednou přepadl pocit, že bojuje s úsměvem. „Nehrajte na mě neviňátko, pane Lupine. Copak myslíte, že nepoznám ‚Labutí píseň Pobertů‘, když ji uvidím? Ještě jsem se nevzpamatovala z té poslední.“ Zavrtěla hlavou. „Upřímně. Myslela jsem, že vy jste ten rozumný.“

Vzrušující žlutá raketa prosvištěla podél učitelského stolu a s nespoutanou bujarostí pokropila ubrus zlatými jiskrami. Mnoho studentů vyskočilo na nohy, smálo se a tleskalo nad tím představením, další se brodili narůstajícími hromadami trosek, házeli na sebe konfety a stuhy.

Tentokrát McGonagallová úsměvu nezabránila. „Remusi, kde jste k tomu všemu, propána, přišel? Copak jste utratil celou svoji mzdu, ještě než jste si ji vůbec zasloužil?“

Remus nenuceně odsunul pohár z cesty kateřinskému kolu. „Celou dodávku laskavě dodaly Kratochvilné kouzelnické kejkle. Hoši byli velmi vstřícní, když jsem je seznámil s plánem. Celé představení poskytli zadarmo.“

Minerva se suše zasmála. „Mělo mě to napadnout. Ale upřímně, Remusi, co s vámi udělám? Myslela jsem, že jste dospěl už dávno, pokud toto vůbec kdy byl váš styl.“

Vlkodlak se přidrzle usmál. „Napaříte mi trest?“

S předstíranou vážností si jej přeměřila. „Myslím, že na to jste už trochu starý, profesore Lupine. A daleko za dobou, kdy by to mělo smysl. Jen mi řekněte jednu věc. Proč?“

Remus okamžitě vystřízlivěl. Pohlédl na Minervu s nečekanou vážností. „Jak si jistě pamatujete, tento žert proběhl poprvé na rozlučkové slavnosti na konci mého sedmého ročníku. Byl vymyšlen, nemilosrdně naplánován a proveden s téměř vojenskou přesností dvěma velmi záludnými mozky. Jejich rozloučení s Bradavicemi. Jejich labutí píseň. Poslední chvíle nerozvážnosti, než dopadne těžká realita Voldemorta a skutečného světa. A také myslím, že takto chtěli, aby se na ně vzpomínalo, jací byli, než se jim do cesty připlete krutý život; dva kluci, kteří se rádi bavili.“ Pousmál se. „Říkejte tomu hold.“

Minerva na něj chvíli vážně hleděla. Pak se také usmála.

„Je to velmi příhodné,“ pravila jemně. „Opravdu velmi příhodné.“

Remus se na ni naposled usmál a odvrátil se, aby přehlédl množství tryskajících barev a rozbujelých zvuků ohňostrojů, které vibrovaly celou Velkou síní. Tolik energie. Tolik života. Jen aby byly utnuty a vyprchaly příliš brzo, když oheň v nich dohoří.

Příhodný hold, skutečně.

„Dobrou noc, Tichošlápku,“ zašeptal. „Dobrou noc, Dvanácteráku. Odpočívejte v pokoji, kamarádi.“

PA: Lhala bych, kdybych řekla, že jsem naprosto spokojená s žertíkem, který jsem pro tuto kapitolu stvořila. Zahrnula jsem jej jako pokývnutí oné události na konci FŘ; nechtěla jsem svůj příběh proměnit v jeden z těch úzkostných Sirius-je-mrtvý (prostě proto, že to pro moji dějovou linii není důležité), ale protože jsem jej zasadila do doby tak brzy po FŘ, bylo by nerealistické ponechat tuto záležitost nedořešenou. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak by můj Remus mohl reagovat – nikdy mi nepřišel jako typ utápějící se v depresi, spíše jako typ vypusť to ven, nebo najdi prostředek a popasuj se s tím. Nuže, jak už bylo naznačováno, jeho popasování se s událostmi v roce 1981 se neprojevilo jako příliš zdravé a já měla pocit, že by nyní našel jiný způsob, vhodnější a méně znepokojivý, jak se vypořádat s žalem. Na této konkrétní poctě jsem se usnesla jako na způsobu, jak uzavřít Siriusovu smrt, ne proto, že bych to tak udělala sama (beta tvrdila, že na Remuse to nebylo dost rafinované, což je jistě naprostá pravda), ale protože si myslím, že jeho kamarádi by takový hold chtěli a bylo by to jejich přání, ne jeho. Koneckonců to bylo Jamesovo a Siriusovo velké rozloučení s Bradavicemi a zopakováním toho činu se s nimi Remus definitivně rozloučí. Doufám, že to dává smysl :)