Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Tato kapitola obsahuje můj první cliffhanger a trochu mírného násilí. Nedalo se nic dělat; víte, co se říká o lidech, kteří si hrají s ohněm…

Kapitola 7. Procházka v Prasinkách

Aby se Remus ochránil před podzimním chladem, přitáhl si plášť těsněji k tělu. Pohlédl na největší ulici v Prasinkách a na houf  bradavických studentů, kteří se smáli a klábosili při cestě od Taškáře do Medového ráje či od Džina v láhvi ke Třem košťatům a užívali si první prasinkový víkend tohoto školního roku. Slunce jasně zářilo na bledě modrém nebi, jasném, ale ledově chladném, ruce se třely a šály byly omotány v obraně proti krutému sevření blížící se zimy. Podivná ostrost slunečních paprsků propůjčovala zvláštní třpyt tajícím zbytkům po ranním mrazíku, díky kterému se vzduch až perlil.

Nad davem dětí se čněla ramena a vlasatá hlava Rubeuse Hagrida, který mířil ke Třem košťatům spolu s Minervou McGonagallovou a Poppy Pomfreyovou – Remus na jeho mávnutí a srdečný pozdrav odpověděl širokým úsměvem a přátelským pokývnutím. O něco dál před Medovým rájem se na něj při dělení zahřívacích pepřových šotků zazubili Harry, Ron a Hermiona. Remus si dýchal na ruce a rychle si je třel. Rozhodně nastal čas koupit si rukavice. Se skutečnou výplatou v kapse si je mohl, pro jednou, dovolit.

Když Remus otevřel dveře do Kouzelnického gala oblečení, téměř se srazil s vycházejícím Seamusem Finneganem. Šesťák se na svého učitele vesele usmál.

„Promiňte, pane profesore!“ zvolal, jak spěchal ven do studeného vzduchu. „Nevšiml jsem si vás!“

Naposledy se usmál a vyrazil pryč. Ale bylo příliš pozdě. Jen samotný hlas, ten hlas, který mu předtím v hodině položil jednoduchou otázku, stačil. Zase mu to přišlo na mysl.

Zatraceně. Téměř půl hodiny dokázal přemítat o jiných věcech. Začínalo to být směšné.

Remuse celý život trápily nejisté okolnosti jeho pokousání. Zvykl si, že neví. Zeď v jeho mysli byla jeho součástí a on dokonale rozuměl svým rodičům, že nechtějí mluvit o tom, co mezi sebou zmiňovali – když si mysleli, že je neslyší – jako nejhorší noc jejich života. Nakonec musel zdráhavě přijmout fakt, že jistého chladného listopadového večera, ne dlouho po třetích narozeninách, se ocitl sám v temném lese a byl napaden procházejícím vlkodlakem. Koneckonců, stejně s tím nemohl nic udělat.

Ale živoucí hrůza snu v kombinaci s nevinně položenou otázkou ve třídě plné šestnáctiletých studentů v jeho hlavě zažehla oheň, který nikdy nezažil. Už mu nestačilo pouhé přijetí té události; už víc nebyl připravený pokrčit rameny a prohlásit, že na tom nezáleží, protože vše se stalo dávno v minulosti. Té noci se mu navždy změnil život. A určitě měl právo vědět proč.

Něco tak velkého se snad nedá zapomenout. Slova Rona Weasleyho. A měl pravdu. Opravdu mohlo být jeho mládí omluvou pro tak naprostou prázdnotu? Existovalo pár kouzel, která dokázala obnovit ztracené nebo zapomenuté vzpomínky z raného dětství – s většinou Remus experimentoval po dvacítce, když se setkal s nebezpečným mozkomorem, který vytáhl první z těch nejasných vzpomínek. Ale jejich okraje jako by se nedaly zachytit záměrně – musel žít s pouhopouhýmizáblesky ve snech. Zdálo se, že jeho mysl není připravena vzdát se svých tajemství a Remus si říkal z jakého asi důvodu.

Nemohl si pomoci, ale trochu se jej dotklo, že takové množství lidí bylo odhodláno udržet jej v nevědomosti. Albus Brumbál, Alastor Moody, jeho rodiče – nyní dokonce i jeho vlastní mysl se přihlásila ke slovu. Pořád nevěděl proč, ale měl neodbytný pocit, že v tom někde hrají důležitou roli slova ‚pro tvé vlastní dobro’. Nicméně nedávno oslavil třicáté sedmé narozeniny a cítil se dost starý na to, aby sám rozhodl, co je pro něj dobré.

Do srdce mu udeřil chlad. Narozeniny. Už před čtrnácti dny. To znamená, že tento víkend… Jak jen mohl zapomenout?

Dva týdny a tři dny po narozeninách. Zítra bude třicáté čtvrté výročí jeho kousnutí.

Tolik k zapomínání.

Nepřítomně si promnul bok a zaplatil prodavači za teplé a přiměřeně drahé rukavice. Hned si je natáhl na zmrzlé ruce a vydal se zpět do chladna ulice. Kousek dál zahlédl Harryho a jeho dva kamarády, jak míří od Medového ráje, aby cestou obhlédli zářivou a nadýchanou výlohu u Písařských brků všeho druhu. S nimi v hloučku stáli třeťáci z Havraspáru, buclatá žena s košíkem a muž teple zabalený do pláště, který se nenuceně opíral o sklo. Jindy by se k nim připojil.

Remus si povzdechl. Najednou ho přešla nálada trávit den ve vesnici. Možná by se měl vrátit do školy a začít s esejemi čtvrtých ročníků o obranných zaklínadlech, které musí do pondělka oznámkovat. Navíc by měl napsat otci, aby mu do konce příštího týdne poslal ďasovce – otcův zvěřinec ve starém zahradním přístřešku na zadním dvorku, kdysi zhouba jeho pořádkumilovné matky, měl konečně alespoň nějaké využití…

Nepřišlo žádné varování. A tentokrát za to nemohla ohnivá whisky. Navzdory vlezlému chladu dne mu po páteři proběhlo nezpochybnitelně ledové mrazení tak prudce, že zalapal po dechu. To chvění v krvi, ta ozvěna tepu srdce v lebce a ostrá, intenzivní bolest, která probudila jeho jizvu a zastavila kroky.

Remus ztuhl. Co to sakra je?

„Pane profesore? Profesore Lupine? Jste v pořádku?“

Ostře otočil hlavu doleva a našel tři páry zvědavých očí, které se na něj upíraly. To Hermiona na něj volala, o pár kroků se přiblížila spolu s kamarády; muže v plášti měli za zády. Tázavě na něj hleděla zpod pokrčené vlněné čepice, kterou si očividně sama upletla. Podle jejich ustaraných pohledů ti tři viděli šok na jeho tváři, když se tak prudce zastavil.

Remus okamžitě upravil výraz do svého nejlepšího uklidňujícího úsměvu. „Jen trochu zamrazení, Hermiono,“ lhal nenuceně, vyhnul se jejich podrobnému zkoumání a očima uhnul k výloze za jejich hlavami. „Asi jsem vkročil přímo do větrného vír…“

Slova se vytratila. Mozek právě zaregistroval, co na něj ječely oči.

Ten muž před výlohou plnou brků. Muž v plášti. Muž, který stál pět metrů od Harryho Jamese Pottera, chlapce, který (alespoň do teď) zůstal naživu. Opíral se o sklo a uvolněný, v pohodě si jemně poklepával roztaženými prsty.

Tmavé, zahnuté drápy vyčnívající ze všech špiček prstů. Povědomý lesk zlatých očí.

Do prkenné ohrady.

Jestli jej Kane sledoval, či si jen náhodou vybral tento okamžik, aby zaútočil, zůstalo záhadou. Remus věděl pouze to, že i když už sahal po hůlce a křikem mládež varoval, zdivočelý se bleskurychle otočil na patě a střemhlav se vrhl na Harryho zranitelná záda, zuby odhalené a ruce s drápy natažené kupředu. Kapuce mu spadla z hlavy a odhalila tak krátké, tmavé vlasy s drobnými kudrnami prokvétajícími stříbrem a tvrdou, silně zjizvenou tvář vyzařující fanatické, odhodlané potěšení.

Které se krátce otřáslo po citelné srážce kostí s knihami. Soudě podle tíhy tašky hozené vší silou Kaneovi do cesty, Hermiona už si dnes našla čas na návštěvu knihkupectví.

Zdivočelý zavrávoral, jeho rychlost se zmenšila jen na chvíli. Ale to stačilo.

Remus vytáhl hůlku.

„Impedimenta!“

Síla kouzla Kanea odhodila dozadu, zvedla jej do vzduchu a vrhla křehkou tabulí skla výlohy. Remus sebou proti své vůli škubl při té neúmyslně způsobené škodě, zatímco mnohobarevná brka vířila a tančila ve vzduchu, doprovázená cinkáním padajících střepů. Upřel oči na šokované a zmatené tváře Harryho, Rona a Hermiony.

„Běžte!“ přikázal ostře. „Do Tří košťat, hned! Sežeňte Hagrida a McGonagallovou! Zavolejte bystrozory!“ Doufal, že nemusí specifikovat, které bystrozory má na mysli.

„Ale…“ zajíkl se Ron, když pohledem střílel ze svého učitele na rozbité okno a zpět. „To byl… Byl to…“

„Zdivočelý,“ dokončila Hermiona netrpělivě.

Nu, alespoň něco je naučil.

„Hned!“ zopakoval důrazně, popadl Harryho za rameno a větší silou, než zamýšlel, jej strčil určeným směrem. „Utíkejte!“

Prchali. Slovo zdivočelý zajiskřilo a šířilo se zbytkem ulice jako požár. Šokované tváře zíraly na roztříštěnou výlohu a bradavického profesora, který k ní mířil. Za ním se začaly ozývat výkřiky.

Remus je všechny ignoroval, ignoroval i ten podivný pocit v těle, který, jak už si teď byl jistý, neměl vůbec co dělat s ohnivou whisky, ale s přítomností Abrahama Kanea. Ten pád skrz sklo vypadal opravdu ošklivě, ale zdivočelí byli nesnesitelně tvrdí a těžký plášť, do něhož se halil, jej pravděpodobně ochránil před nejtěžším zraněním. To kouzlo ho nemohlo znehybnit nadlouho. Každou chvíli se…

Kane se vzpřímil z trosek, smetl střepy z pláště, ale nejistě se v rámu kymácel. Přestože Remus zvedl hůlku, zlaté oči se na něj nepřestávaly upírat.

„No, no,“ protáhl zdivočelý s ledovým úsměvem a zlaté oči mu zářily emocemi, které jeho protivník nedokázal přesně odhalit. „Jestlipak tohle není ten Lupinův fracek.“

Remus otřesem ztuhl. Za daných okolností to nebyl chytrý počin.

Kane okamžitě skočil. Remus šokem zavrčel a vrhl se na kamenné kostky dláždění. Silný náraz mu vyrazil dech – jen díky velkému množství duchapřítomnosti mu nevypadla hůlka z ruky. Výkřiky kolem vzrostly do strašlivé intenzity a on jen postřehl záblesk jakési odhozené postavy, když se ozvěna Kaneových kroků ztratila v temné uličce vinoucí se mezi Písařskými brky a poštou.

Remus se prudce zvedl na nohy, plynule zanadával a zariskoval. Přemístil se.

Hlava se mu dezorientací motala – ulička byla temnější, než čekal. Rukou v rukavici pevně držel hůlku a na okamžik se zastavil, aby si oči přivykly šoku z náhlých stínů po dřívějším podzimním slunci. Napínal uši po jakémkoli zvuku, který by naznačoval, že po něm Abraham Kane jde. Ulička byla užší, ani ne na šíři rozpažených rukou, posypaná zohýbaným peřím a pomačkanými papíry. Cítil soví trus.

Zaostřil, pohledem přejel tmavé cihly po stranách, odpadkový koš, rozšíření uličky vepředu v místě, kde se sbíhala s menší zadní ulicí. Uši naladil na vzdálený chaos panikařícího davu na ulici ani ne dvacet metrů za ním. Ale neslyšel žádné kroky. Žádný nádech. Žádné známky letu.

Byla to správná ulička. Ale kde pak je Kane?

Remus cítil brnění podél páteře. Jako by se mu do lebky propalovaly planoucí oči.

Tato ulička nebyla široká ani na rozpažení. Do prdele.

Vzhlédl.

Nad ním, vzepřený a rozkročený mezi dvěma zdmi, se zubil Kane.

Nebyl čas se mu vyhnout. Na vyhnutí zde nebylo místo. Dvě obuté nohy jej silně udeřily do zad; podruhé v rozpětí několika málo minut byl Remus sražen na zem, ale tentokrát mu ruka povolila a on mohl jen bezmocně sledovat, jak hůlka odskakuje mimo jeho dosah kamsi do stínu. Zoufale se vyškrábal do polodřepu a šmátral po čemkoliv, co by mohl použít jako zbraň.

Byl příliš pomalý.

Kolem hrdla se mu sevřely prsty s drápy, zvedly jej na nohy a praštily jím o zeď. Ze vzdálenosti jedné paže na něj zíraly zlaté oči Abrahama Kanea, který v úsměvu vycenil zuby.

„Pohni se a já stisknu,“ protáhl tiše.

„Nech mě jít.“ Remuse docela překvapilo, jak klidně jeho hlas zní vzhledem k tomu, že mu krk tlačí na zeď zákeřný vraždící stroj. „Ostatní se blíží.“

Kane si jej chvíli měřil. A pak se rozesmál; hluboce znějící zvuk, který však naprosto postrádal humor.

„Ano, to bylo dobré,“ zvolal a užíval si každé slovo, jako by bylo pochoutkou. „Velice přesvědčivé. Kdybych neměl plné ruce, zatleskal bych ti.“ Drápovité prsty v bolestivých kroužcích dráždily kůži Remusova hrdla. „Ty ses přemístil, hochu. Slyšel jsem to. Nikdo neviděl, kam ses ztratil. Nikdo neví, že jsi zde.“

Remus ignoroval ledové mrazení, když do něj vsákla pravdivost těch slov. „Co ode mne chceš?“ vydechl a mysl se mu horečně snažila vymyslet nějaký způsob, jak se odtud dostat, jakýkoliv způsob, jak se osvobodit, aniž by mu Kane protrhl průdušnici.

Kane zlehka pokrčil rameny. „Ještě jsem se nerozhodl. Kdo říká, že prostě jen nemám náladu na malé rodinné shledání?“

Remusovy oči se rozšířily. Co to…?

„Rodinné?“ zachraptěl a snažil se ignorovat zoufalou bolest krku. Modlil se za život dost dlouhý na to, aby mohl strávit jakoukoliv odpověď, kterou dostane. „Co tím myslíš?“

Byla řada na Kaneovi, aby vytřeštil oči. „Copak mě nepoznáváš, chlapče? Copak to necítíš?“ Chvíli zíral na Remusův nechápavý výraz a v očích jako by mu zaplálo zlé světlo. Ze rtů mu vytryskl smích, chladný, neuhlazený zvuk, který se odrážel ode zdi ke zdi a odskočil do nicoty. Opatrně Remuse postavil na zem a naklonil se, až byly jejich tváře od sebe pouhý palec vzdálené; byl cítit hnilobný dech staršího vlkodlaka.

„Ty nevíš, kdo jsem, co?“ Kaneův hlas byl sotva víc než šepot, syčení vzduchu do tváře. „Nepamatuješ si a on ti nic neřekl. Vypadá to, že tvůj nejdražší tatínek před svým milovaným synáčkem cosi zatajoval.“ Kaneův úsměv byl výsměšný. „To příliš nesvědčí o otcovském poutu, že? Možná už není tak nadšený, jak předstíral, když má místo syna monstrum. Zdá se, jaký otec, takový syn.“

Remus se kousl do rtu a zapřel se zády o zeď, aby nezakřičel frustrací.

„Jak to, že znáš mého otce?“ dokázal ze sebe dostat. „O čem to mluvíš?“

Sevření Kaneových drápů nezesláblo – snad ještě mírně zesílilo. Jeho mrazivý, zlý úsměv nepovadl. „Chováš se stejně nechutně jako oni. Maminka a tatínek by byli pyšní.“ Opět se chladně uchechtl. „Ale nebyli by tak pyšní, kdyby věděli, jaký skutečně jsi, že?“

Oči mu divoce zářily. „Podívej se na sebe. Celý rozhořčený, celý vzdorovitý, znechucený tím strašným zdivočelým, profesor Lupin, ten úctyhodný vlkodlak. Jaké mrhání.“

Vyštěkl a zavrtěl hlavou. „Ale já vidím víc než jen tu tvář, kterou ukazuješ světu. Viděl jsem tě, hochu, viděl jsem tě U Vyjící smečky.“ Nad Remusovým nedobrovolným vydechnutím se jeho úsměv ještě rozšířil. „Co mi na to řekneš? Klesl jsi na naši úroveň? Sledováním, jak žije druhá polovina? Ptal jsem se na tebe barmana. Ten týden tě viděl třikrát. A prý jsi mu řekl, jak se ti tam líbí. A pak najednou jsi dostal zpět své pěkné útulné místo a pro takové, jako jsme my ostatní, jsi už zase příliš dobrý.“

Remus ani nehlesl. Na to nemohl absolutně nic říct. Ach, ano, byl jsem tam, ale špehoval jsem tě pro tajnou organizaci pracující proti Voldemortovi? To by byl tanec se zdivočelým vlkodlakem s drápy zabořenými do jeho hrdla…

Ale Kane ještě neskončil. „Opravdu si myslíš, že můžeš jen tak odkráčet?“ Slova vibrovala skrytou energií. „Ochutnal jsi to už dřív, dotkl se té síly. Můžeš si to popírat, jak jen chceš, ale ten vlk je ve tvé duši. Vím, co jsi za vlkodlaka. Vím, jakým druhem vlkodlaka chceš být. Po celý den krotit stáda slabošských děcek, oblíbený mazlíček Albuse Brumbála? To si nemyslím.“ Žluté oči se bez mrknutí bořily do Remusových. „Chceš být jako já. A já ti s tím můžu pomoct. Jako jsem se o to pokusil předtím…“

„Tady, tady je! Tady utíkal. Za poštu.“

Nečekaný hlas se rozlehl úzkou uličkou; Kaneova hlava se trhnutím otočila, stisk lehce povolil a Remus využil pravděpodobně jediné šance. Opřel se zády o zeď co nejvíc dozadu, jak jen sevření zdivočelého dovolovalo, a oběma nohama kopl Kanea do žaludku. Vší silou jím mrštil na protější zeď. Hrdlem mu projela bolest, když Kaneovy drápy instinktivně stiskly, než se vzápětí násilně odtrhly; jakmile se svalil na zem, mohl jen zoufale lapat po dechu, zatímco z hrozivé rány mu stříkala krev a stékala po krku, barvila prsty v rukavici, kterou tiskl na zraněné místo. Slyšel, jak Kane sprostě zanadával, viděl množství křičících postav hnát se a cpát do úzké mezery, přímo nad sebou slyšel svištění a kvílení kouzel. Ale zdivočelý byl rychlý – dostal se na nohy a zmizel do tmy za ním. Kolem Remuse, i nad ním, produsaly kroky; ve skrumáži zahlédl řítit se uličkou za zdivočelým holé tmavé temeno a zlatou náušnici Kingsleyho Pastorka a hlavu s šokující oranžovou, která mohla patřit pouze Nymfadoře Tonksové. Pokud by Remus netrpěl takovou bolestí, usmál by se. Hodná děcka.

Po tváři mu stékalo alarmující množství krve, smáčelo a barvilo zem do šarlatova. V uličce to začalo vřít. Před očima mu děsivě tančily černé jiskry. To není dobré…

Bolest dokázal zvládnout – nebyla horší, než na jakou byl zvyklý. Ale dýchání se stávalo výzvou. A ta ztráta krve…

Rychle se blížily další kroky; Remus se snažil zůstat při vědomí, když k němu přispěchala temná postava a klekla si u něj.

„Lumos!“

Z temnoty se najednou vynořila ustaraná tvář Minervy McGonagallové. Pohled upřela na rozšiřující se kaluž krve a oči se jí hrůzou rozšířily.

„Remusi, slyšíte mě?“ zvolala. Cítil, jak mu od zraněného hrdla opatrně vypáčila zkrvavenou ruku; něco měkkého, tušil, že Minervina tartanová šála, mu jemně, ale pevně uzavřelo ránu.

Pokusil se promluvit, ale neměl žádnou sílu – unikl z něj jen vzdech. Víčka mu ztěžkla, jako by se mu na nich usadil Hagrid, světlo a stíny tančily a mihotaly se, zatímco stříbrné a černé hvězdy se mu před očima spojily do neproniknutelného závoje. Pokusil se pokývnout. Zatraceně to bolelo.

„Nehýbejte se!“ nařídila zástupkyně ředitele pronikavě poplašeným tónem a podepřela mu hlavu volnou rukou. Bože, musí ale vypadat, když to i vyrovnanou Minervu tak rozrušilo. „Hagride!“

„Pani profesorko?“ Z druhého konce uličky se ozval venkovský přízvuk hajného – samozřejmě, Hagrid byl příliš velký na to, aby se mohl bezpečně pohybovat v tak úzkých prostorách.

„Okamžitě od Tří košťat přiveďte Poppy! Remus byl těžce zraněn!“

„Profesor Lupin je zraněný?“ Harry. Ach, ne. Jen ať sem nechodí, ať sem nechodí, ať sem…

„Harry Pottere! Okamžitě se vraťte na ulici! Nevíme, zda je tady bezpečno!“

Sakra. Příliš po Jamesovi, ke své vlastní škodě.

Harry nebyl víc než šmouha, záblesk světla se odrazil v jeho brýlích, když padl vedle rozzlobené McGonagallové. Dva vířící stíny za ním odhadl na Rona a Hermionu. Poppy by si opravdu měla pospíšit.

V opačném směru se ozvaly kroky – tentokrát se Remus ani nepokusil rozeznat, o koho jde. Minerva vzhlédla, teď už nebyla víc než stínový obrys.

„Chytli jste ho?“

„Ztratili.“ Vyčerpaný a znepokojivě vzdálený hlas patřil Tonksové. „Vychytralý hajzlík. Proplížil se zadem kolem madame Pacinkové a u Chroptící chýše proklouzl do lesa. Sledoval ho Kingsley a pár dalších, ale…“ Povzdechla si. „Támhle jsem našla Remusovu hůlku. Jak mu je… do hajzlu.“

„Tak nějak.“

Nebylo to vůbec dobré. Hlasy se vzdalovaly a rychle utichaly, vidění nebylo víc než záclona černých a stříbrných ohňostrojů. Věděl, že ztrácí vědomí, ale nemohl s tím nic dělat.

„Profesore Lupine?“ Harryho hlas se změnil do pronikavého mumlání, už téměř přestával vnímat. „Paní profesorko, Tonksová, je…“

„Taky to vidím.“ Někdo, asi Tonksová, protože ta promluvila poslední, Remuse silně propleskl. Cítil to jen tak tak.

Spát. Spánek je dobrý.

„Na bystrozorském tréninku jsme se učili léčivá kouzla. Vím, co bychom mohli…“

Co by Tonksová mohla, Remus nezjistil. Stříbrná uvolnila cestu černé vlně, která jej smetla a odtáhla do nicoty.