Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Je-li tato kapitola poněkud klidná, pak jen proto, že se stala další obětí mé naprosté neschopnosti být stručná. Kapitoly 8, 9 a 10 měly být původně vcelku, ale opět jsem se nechala unést a 15 stran na kapitolu se mi zdálo až moc.

Kapitola 8. Trocha času na léčení

Jakmile Remus nabral vědomí, první, co uslyšel, byly zvýšené hlasy. Tvrdé dláždění uličky zmizelo; jak se do jeho těla vracel cit, vnímal až příliš dobře známou měkkost přikrývek, teplo sálající z praskajícího ohně a vzdálený, rozhořčeně znějící hlas Poppy Pomfreyové. Ošetřovna. Nemohl se splést; mockrát se zde probouzel, když byl mladý.

No, alespoň je naživu. To už něco znamenalo.

Krk ho strašlivě bolel. Jak se zdálo, měl ho zavázaný do pásů obvazů, ale to nebylo nic proti trýznivému tepání v čerstvé ráně, kvůli které především upadl do mdlob. Risknul hlubší nádech a zjistil, že jej zvládl. Určitě byl zraněný – vzhledem k tomu, že mu hrdlo rozpáral zuřící zdivočelý, se nebylo čemu divit – ale asi neutrpěl žádné trvalé poškození. Možná se mu rozšíří sbírka jizev, ale v porovnání s léty sebetýrání při úplňcích se pár šrámů na kůži dalo pominout.

„Rozhodně ne!“ Poppyin tón mu byl okamžitě povědomý – byl to ten, který si vyhradila pro vyhazov návštěvníků rušících pacienty jejího léčitelského panství. „Ještě nenabyl vědomí a já vám nedovolím jej vyrušovat!“

Ach, ano. Přesně ten tón.

„Madame, dnes v Prasinkách zemřel člověk.“ Rychlý hlas, který pročísl vzduch, nepoznával. „Jen chci položit otázku jednomu z hlavních svědků.“

„Pane Dawlishi, už jste mluvil s mnoha svědky. Byla jich plná ulice.“ Poppyin hlas byl ostrý a neochvějný, čepel připravená udeřit. „A podle stavu, v jakém se nacházel, když jsem dorazila do té uličky, jste snadno mohl mít na starosti těla dvě. Nechte jej na pokoji!“

Remus téměř cítil, jak se neviditelný pan Dawlish napřímil před impozantním běsněním Poppy Pomfreyové. „Pan – promiňte – profesor Lupin byl, jak je známo z výpovědí svědků, první, kdo uviděl toho zdivočelého a nechal jej uniknout. Dvakrát. Také s ním byl několik minut o samotě, než dorazila má jednotka bystrozorů. Pouze si přeji zjistit, co ti dva – ehm – probírali…“

Byl k ní blahosklonný. Pan Dawlish, podle všeho bystrozor, byl blahosklonný k Poppy Pomfreyové. A to byste od bystrozorů čekali dobré instinkty. No nazdar.

Čepel se zableskla a usekla jeho větu. „Naznačujete tím něco?“

Remus téměř slyšel, jak Dawlishova ústa sklapla. Dokázal si představit jestřábí výraz vrchní ošetřovatelky. Snažil se potlačit úsměv, který by odhalil, že bezvědomí jen předstírá.

„Protože pokud něco naznačujete,“ Poppyina kadence narůstala, „dostanu vás ze školy rychleji, než vyslovíte blud! Znám tohoto mladého muže od jeho jedenácti let a mohu bezpečně potvrdit, že v jeho těle není jediná zlá kost! Jak se opovažujete nakráčet do pokoje nemocného a dělat takové narážky poté, co pro ty děti riskoval život? Alespoň něco udělal! Nestál na hlavní ulici a neposílal kolegy riskovat život, zatímco sám trčí v bezpečí! Vlkodlak nebo ne, je lepší člověk než vy!“

Merlin žehnej Poppy Pomfreyové! Kdyby nebyla ve věku jeho rodičů, asi by se s ní oženil. Úsměv se zakrýval čím dál hůř.

Hluboké zahřmění Kingsleyho Pastorka nastolilo pořádek – Remus si jeho přítomnost dosud neuvědomil.

„Dawlishi, myslím, že z výpovědí přítomných dětí je docela zřejmé, že se Lupin pokoušel pomoci. Pravděpodobně zachránil život Harryho Pottera. A nemyslím, že někam odejde. Víte, kde ho najdete, až se vzbudí.“

„Ale…“ Možná byl Dawlish ochotný v dané věci diskutovat s Poppy Pomfreyovou, ale Remus věděl, že Kingsley je mezi bystrozory vysoce respektován.

Hluboký černochův hlas uklidňoval. „Pokud máte takový strach, nechte tady jednoho ze svých služebně mladších – třeba Nymfadoru Tonksovou – aby na něj dohlédla. Může počkat, dokud se nevzbudí, a pak jej vyslechnout. Pokud budete potřebovat vědět něco dalšího, profesor Lupin zde pracuje. Neměl by být problém jej najít.“

Dawlish tváří v tvář nažhavené Poppy a rozumnému Kingsleymu založil ruce. „Tak tedy dobře. Přivolejte sem z Prasinek Tonksovou. Ale budu chtít úplné hlášení!“

„Zajistím, že se to dozví.“ Kingsleyho hlas se zdál poněkud vzdálenější. „No tak, Dawlishi. Uděláme nejlíp, když se vrátíme na ministerstvo.“

Kroky utichly. O chvíli později Remus zaslechl pevně zacvaknout dveře ošetřovny.

„Zaplať pán bůh, že je pryč!“ zvolala Poppy.

Nemohl odolat. „Má hrdinko,“ pravil a konečně uvolnil úsměv. Jeho vždy chraplavý hlas teď rozhodně skřehotal a krk měl celý rozbolavělý, ale alespoň mohl mluvit. Otevřel oči, zamžoural v náhlém světle a uslyšel rychlé staccato kroků madame Pomfreyové.

„Ach, už jste vzhůru.“ Poppyin rázný hlas zněl potěšeně. „Zdálo se mi, že jsem zahlédla, jak se snažíte neusmívat, ale nic bych před tím strašným chlapem neřekla.“

Remus se pokusil podepřít na loktech, ale okamžitě byl pevně strčen zpět do polštářů.

„Nic takového!“ Poppy se naklonila, aby mu změřila teplotu a zkontrolovala oči. „Jak se cítíte?“

Remus protáhl obličej, ale rozhodl se pro upřímnost. „Unavený. Trochu roztřesený. Bolavý.“

„To je stěží překvapivé po tom, čím jste si prošel. Ležte v klidu. Chci se podívat, jak probíhá léčení.“

Opatrnými prsty odloupla vrstvu obvazů a zamyšleně mhouřila oči na odkrytou kůži.

„Myslím, že to můžeme na chvíli nechat tak,“ prohlásila nakonec a zlehka se konečky prstů dotkla zbytků jeho téměř smrtelného zranění. Pak usedla na kraj postele. „Hezky se to hojí, ostatně jako vždy. S jizvou nic nezmůžu, samozřejmě, ale to víte.“ Najednou se usmála. „Upřímně, Remusi Lupine, myslela jsem, že jsou za námi dny, kdy jsem vám musela napravovat vlkodlačí škrábance.“

„Dnes to bylo sotva škrábnutí.“ Tentokrát Remus ignoroval protesty a vytáhl se do sedu, opřel se o čelo postele a za záda si nacpal polštář. „A pokud nepočítáte moji vlastní hloupost, ani jsem si nic z toho neudělal sám.“

Poppy si nad tím prohlášením odfrkla, ale nijak se nevyjádřila. Jeho pozornost upoutal záblesk barvy – pohlédl doleva a zjistil, že vedlejší postel je obsypaná veselými pohlednicemi, sladce vonícími květinami a nazdobenými bonboniérami. „Odkud to všechno je?“

Poppy se usmála. „Dárky na brzké uzdravení. Přichází celé odpoledne.“

„Pro koho?“

Vrhla na něj podrážděný pohled. „Pro ložní mísu těžko. Pro vás, Remusi! Koho dalšího tu vidíte?“

Remus zíral na ohromující hromadu. „Pro mě? Od koho?“

„Od studentů, samozřejmě!“ Poppy si jej přeměřila s nečekaným zábleskem v oku. „Myslela jsem, že touto dobou jste si jich už mohl všimnout, takoví ti mladí, pomenší a vyvolávající víc problémů, než za co stojí?“

„Aha,“ Remus se usmál s předstíranou zamyšleností. „Lámal jsem si hlavu se všemi těmi adolescenty, co se mi vynořili ve třídě.“

Poppy se zasmála. „Sarkasmus, pane profesore? Musíte se cítit lépe.“

Remus se pokusil o výraz plný pokory. „Jen jsem se snažil odpovědět v podobném duchu. Ale vážně, Poppy, všechno je to pro mě?“

Laskavě se na něj usmála. „To opravdu je. Studenti se o vás hodně bojí.“

Remus se trochu zamračil. „Jak vědí, co se stalo? Od Harryho, Rona a Hermiony bych nečekal drby.“

Vrchní sestra zvážněla. „Také je neroznášeli. Jakmile jste odpadl, museli jsme vyčarovat nosítka, abychom vás hlavní ulicí rychle donesli až k Bradavicím. Většina z nich vás viděla, Remusi.“

Remus si vzpomněl na stav, v němž se nacházel, jak byl pokrytý krví a nepřestával krvácet z krku, a dovedl si představit zírání ulice plné zmatených studentů. Trhl sebou. „Můj bože.“

„Přesně tak. Jste velmi populární, víte? Mnoho jich bylo velice rozrušeno. Proto ten náhlý příval. To mi připomíná…“ Najednou se usmála. „Albus si všiml, že hodně studentů, především těch ze třídy obrany Harryho Pottera, se zdálo pozoruhodně dobře informováno o povaze zdivočelých. Až se na to budete cítit, rád by si s vámi promluvil o osnovách šestých ročníků.“

Remus se rozpačitě usmál. „Nechtěl jsem jim toho říct tolik. Měli jsme hodinu s otázkami a odpověďmi o vlkodlacích, která se tak trochu zvrhla.“

Poppy se naplno rozesmála a opět vyskočila na nohy, aby zkontrolovala mihotavé světlo vedle postele. „Proč mě to nepřekvapuje?“

Remus pohlédl k oknu a poprvé si uvědomil, že slunce zapadlo a že ošetřovnu osvětlují louče. „Poppy, kolik je hodin? Jak dlouho jsem spal?“

„Je sobota večer, asi sedm hodin.“ Poppy si jej zamyšleně přeměřila a zamířila k policím s lektvary, které lemovaly zeď vedle její pracovny. „V bezvědomí jste byl asi osm hodin. Ale s ohledem na potřebné léčení, které jste absolvoval, to není nic překvapivého. I s kouzelnou podporou tělo potřebuje čas. Tady.“

Podala mu flakónek. Remus k němu přistupoval ostražitě. „Co je to?“

„Dokrvovací lektvar. Během bezvědomí jste dostal dvě dávky. Ještě jedna a mohlo by to stačit. Určitě vám pomůže s únavou.“

Navzdory profesi jeho matky Remus nikdy nebyl fanda do lektvarů. Někdy měl podezření, že za to mohlo ono nadšení, se kterým jej v dětství lektvary dopovala. Neochotně lahvičku odzátkoval a obsah spolkl.

„Hodný chlapec.“ Remus se rozhodl nepoukázat na skutečnost, že už zdaleka není chlapec, že ve skutečnosti je sedmatřicetiletý profesor, který pouze před dvěma měsíci ve Velké síni v Bradavicích odpálil dvě stě šedesát tři ohňostrojů. „Upřímně, na někoho, jehož matka byla Mistryní lektvarů, jste pokaždé užíval léky velmi vlažně. Ach, to mi připomíná!“ Poppy si vzala od svého pacienta flakónek zpátky a rozzářila se. „Váš otec posílá pozdravy. Zítra se tu objeví, aby byl u vás jako první; dostavil by se už dnes večer, ale Albus mu řekl, že možná nepřijdete k vědomí a že bude asi nejlepší nespěchat. Přesto se nemůže dočkat, až vás uvidí –hrozně ho rozrušilo, když mu ředitel řekl, co se stalo.“

Remus ostře vzhlédl – jeho mysl okamžitě naplnila vzpomínka na potemnělou uličku a celý ten matoucí rozhovor. „Vy jste zavolali tátovi?“

Poppy si špatně vyložila jeho výraz. „Remusi, můžete sice být dospělým mužem, ale váš otec má stále právo být obeznámen. Jeden z drápů roztrhl tepnu; kdyby Nymfadora Tonksová nezareagovala tak rychle s kouzlem první pomoci, mohlo být pozdě. Samozřejmě, že jsme Reynarda zavolali.“

Remus se kousl do rtu. Takže táta ho přijde navštívit. Ještě včera by jej ta zpráva potěšila. Ale ta podivná a vtíravá Kaneova slova si pohrávala s jeho myslí; vypadá to, že tvůj nejdražší tatínek před svým milovaným synáčkem cosi zatajoval… Možná už není tak nadšený, jak předstíral, když má místo syna monstrum… A ačkoliv si Remus byl téměř jistý, že Kaneovo popichování a narážky nebyly víc než jen potměšilým rýpáním, jeho nedávný zmatek ohledně událostí vedoucích k pokousání vlkodlakem zdivočelý rozezvučel svým posměchem. Jak to, že Kane znal Remusovo jméno? Jak to, že zná jeho otce? A co tím myslel, když je nazval rodinou?

Copak to necítíš, zeptal se. A Remus nemohl popřít, že něco cítil, to podivné mrazení, které v jeho krvi až bolelo, kdykoliv byl Kane poblíž. Chvíli zvažoval, zda ten pocit není jen přirozenou vlkodlačí reakcí na přítomnost zdivočelého – ale na druhou stranu, proč se té noci nikdo další U Vyjící smečky nezdál být ovlivněn?

Kane naznačil, že se už setkali. U Vyjící smečky jej poznal a natolik jej to zaujalo, že se na něj později přeptal.  Proč?

A jeho nabídka… Remus se bezděčně zachvěl. Kane nemohl vědět, jak odporná ta myšlenka bude připadat jeho zajatci; zpětně viděno, bez znalosti skutečných Remusových úmyslů, došel k docela logickému závěru. Ale proč si způsobovat problémy a pokoušet se jej změnit na zdivočelého? Byl to nějaký Voldemortův plán, nebo Kane jednal na vlastní triko? Remus si nebyl jistý, které odpovědi by dal přednost.

Ale ze všeho nejvíc jej mrazilo z Kaneova naznačení, že ví o dávném incidentu zdivočení mladšího vlkodlaka. Ochutnal jsi to už dřív, pravil. Ale jak to mohl vědět? Na světě existovali jen tři lidé, kteří věděli o jeho zdivočení v roce 1981, a všem třem bezvýhradně věřil, že jeho nejtemnější tajemství udrží; Brumbál, Moody a jeho otec. Pokud se to tedy neprojevilo nějak fyzicky, nějakým způsobem, jehož si Remus nebyl vědom. Mohl jen předpokládat, že Kane hádal, že se snažil dostat se mu těmi slovy pod kůži. Neexistovala možnost, jak by se to mohl dozvědět.

Nebo existovala?

Ta myšlenka v něm nepřestávala hlodat. Povytáhl si peřinu, zavrtal se do polštářů a poslouchal, jak Poppy Pomfreyová při své práci pobíhá sem a tam. Nepřítomně zíral do stropu a snažil se setřást ze srdce ten mrazivý pocit, že se někdo, na kom mu záleželo, nerozpakoval lhát mu přímo do očí.

Nepovedlo se.