Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: A máme tady druhou část bradavického dramatu na ošetřovně. Slibuji, že celkově se tato epizoda vine k cíli…;)

Kapitola 9. Označený

Brzy bylo Remusovi jasné, že se nevyspí. Poté, co byl podnos výživné stravy poskytnutý Poppy vděčně, ačkoliv opatrně zkonzumován, pokusil se na její naléhání zavřít oči a upadnout zpět do strnulosti. Ale mysl měl příliš přeplněnou vířícími myšlenkami a zamotanými emocemi, aby se dostavil úlevný spánek – po půl hodině beznadějné snahy to Remus vzdal a zcela zoufalý požádal o knihu.

Poppy to nepotěšilo, ale přesto se velkoryse nabídla, že zaskočí do knihovny a uvidí, co najde. Remus neskrýval vděčnost.

Cokoliv, jen ať mu to zabrání přemýšlet.

Zostra si vynadal. Nemělo smysl se užírat. Dokud si nepromluví s otcem, nemůže vědět, kolik pravdy v sobě skrýval posměch Abrahama Kanea. Nemělo smysl se tím trápit. Vůbec. Měl by na to úplně přestat myslet. Uzavřít mysl. Soustředit se na něco jiného. Měl by. Opravdu měl.

Kde je Poppy s tou knihou?

Z bouřlivých myšlenek jej vytrhlo zaklepání na dveře ošetřovny – zoufale sáhl po tom rozptýlení. „Ano?“

Zpoza rohu vyhlédla duhově žíhaná hlava Nymfadory Tonksové.

„Je bezpečné vejít?“ usmála se mladá bystrozorka přidrzle, když vstoupila dovnitř. „Dawlish říkal, že se zde pohybuje šílená harpyje bojující za práva vlkodlaků.“

„Spíše za práva pacientů!“ Tonksová vyskočila dobrou stopu do vzduchu, když se za ní objevila Poppy, která se s knihou pod paží přihnala zpět na své výsostné území. „Opravdu, šílená harpyje!“ odfrkla si a s bouchnutím uložila knihu na Remusův noční stolek. „Taková drzost! Měl by se modlit, aby se nikdy nestal mým pacientem!“

Remus si vyměnil úsměv s Tonksovou, zatímco sledovali, jak se rozhořčená vrchní ošetřovatelka pustila do uklízení hromady dárků. Mladší čarodějka se s nostalgickým úsměvem rozhlédla po ošetřovně.

„Je zvláštní být zase tady,“ prohlásila, uložila se v nohou Remusovy postele a pomohla si k čokoládě. „V této místnosti jsem musela strávit půlku školy.“

„To ano.“ Poppy naaranžovala tu největší kytici do robustní vázy a nepřítomně odmetla zatoulané lístky z povrchu stolku. „Až na samotného Remuse si nejsem jistá, že by tady některý pacient byl častěji!“

„To nic, madame Pomfreyová,“ Tonksová se na ni zeširoka usmála. „Od té doby jsem se naučila pár kouzel první pomoci. Už nepotřebuju, abyste mě dávala dohromady.“

„To jsem už pochopil.“ Remus se také usmál, ignoroval Poppyin nesouhlas a vytáhl se do sedu. „Podle toho, co mi Poppy řekla, ti dlužím za život.“

Tonksová výrazně zčervenala. „Nebuď hloupý, Remusi,“ zamumlala a upřeně zírala do přehozu postele. „Šlo jen o malé kouzlíčko, každodenní práce bystrozora. To madame Pomfreyová tě dala dohromady.“

Remus zachytil její pohled. „Přesto jí tvoje malé kouzlíčko poskytlo čas, aby to mohla udělat,“ odvětil upřímně. „Děkuju ti, Tonksová.“

Mladá žena jen odmítavě mávla rukou a tváře měla stále rudé. „Ach, nedělej z toho vepřové hody. Vážně. No, ale kvůli tomu tu nejsem.“

Remus se usmál. „Tak proč jsi tady?“ Všiml si, jak se jí ruka pohnula směrem k bonboniéře. „Abys snědla všechnu moji čokoládu?“

Okamžitě trhla rukou zpátky. „Promiň!“

Remus se zasmál a ignoroval záchvěv bolesti, kterou mu to vyvolalo v krku. „Posluž si. Vezmi si celou krabici. Zasloužíš si ji.“

Zčervenání se vrátilo. Nakrčila nos. „Jsi si jistý? Chci říct, je tvoje…“

„Věř mi, mám jich hodně.“ Remus pokynul k posteli. „Kromě toho, pokud bych se pokusil tu hromadu sníst sám, nakynul bych do velikosti draka. Vezmi si.“

Úsměv Tonksové se vrátil; vděčně zvedla krabici a strčila si do pusy další sladkost. „Díky, Remusi. Ještě jsem se nestihla navečeřet. Dawlish celé odpoledne běhal sem a tam jako splašený hipogryf.“

Vmžiku se mu vybavil rozhovor vyslechnutý dříve tohoto večera. „Slyšel jsem, že zemřel člověk. Je to pravda?“

Čarodějka si povzdechla. „Bojím se, že ano. Místní muž. Vyřítil se z pošty, když uslyšel třeskot skla, a dostal se přímo do cesty Kaneovi vybíhajícímu z uličky. Rozpáral mu hrdlo jedním máchnutím; byl mrtvý, než dopadl na zem. Chudák, neměl šanci.“

Postava zhroucená na dlažbě a Kane mizející v temnotě… Remus ucítil ostré bodnutí viny. Kdyby nezaváhal, kdyby nebyl tak v šoku z toho, že Kane zná jeho jméno…

Tonksová musela jeho myšlenky uhádnout, nebo alespoň částečně – na zápěstí mu konejšivě spočinula jemná ruka. „Nebyla to tvá vina, kámo. Udělal jsi vše, abys ho zastavil. Prostě se mu dostal do cesty.“

Remus zavrtěl hlavou a trhl sebou při bolesti v krku, v níž ta akce vyústila. „Jen… překvapil mě. Zaváhal jsem. Mohl jsem ho zastavit a pak, kdybych jen…“

„Hej. To stačí.“ Tonksová na něj přísně pohlédla. „Na jeden den jsi dostal až dost velkou nakládačku. Zachránil jsi Harryho. Na to nezapomeň.“

Remusovi se zkroutil ret. „Ve skutečnosti to Hermiona…“

„… zareagovala na tvé varování. A jen ho zpomalila. To ty jsi zaznamenal to nebezpečí. To ty jsi ho zasáhl natolik silně, abys jej zastavil. To ty jsi po něm šel a zdržel ho dost dlouho na to, aby mu jen čirá kolektivní pitomost bystrozorů dovolila uniknout.“

„Tím, že jsem si nechal rozpárat krk.“ Remus cítil povinnost na tuto skutečnost poukázat. „Z toho pro tebe vyplývá důležitá životní lekce, Tonksová. Nikdy nekopej zdivočelého do břicha, když do tvého krku zatíná drápy.“

Místo toho, aby protočila očima, jak očekával, na Tonksovou to jaksi zapůsobilo. „Ty jsi ho kopl?“

Remus si povzdechl. „Pěkná pitomost, fakt. Myslel jsem, že v pohodě uniknu, ale byl rychlejší než já. Byla to v podstatě sebevražda.“

„Jo, ale se vší úctou, Remusi,“ Tonksová k němu přisunula krabice s čokoládami a on z jedné vděčně strhl oranžový obal, „i kdybys ho nekopl, stejně by ti vyrval průdušnici a zdrhl. A odvedl by tak práci, kterou by ani Poppy nedokázala napravit.“ Zazubila se. „Opravdu ses dostal do situace, kdy jsi nemohl prohrát.“

Remus se navzdory sobě usmál. „Pravda.“

„V každém případě,“ prohlásila Tonksová, zvesela uložila čokoládky vedle sebe na přehoz a zalovila v kapse hábitu, aby vytáhla blok a brko, „podle jeho nefalšované-královské-osiny-v-zadku Dawlishe mám nemilosrdně vyslýchat jistého strašného vlkodlačího učitele, dokud se nezlomí a neodhalí svoji vazbu na zdivočelého Kanea. Můžeme se do toho pustit?“ zeptala se rozzářeně. „Slibuji, že to nebude moc bolet, pokud budeš milý a přiznáš se předem ke svým hrozným zločinům. Upřímně, ten Dawlish,“ pohrdavě zavrtěla hlavou, „je debil.“

Remuse zamrazilo. Tolik k jeho rozptýlení.

Snažil se o nenucenost. „Jak je libo. I když se mnou budeš muset mít trpělivost. Pořád trochu skřehotám.“

Ve výrazu Tonksové se zableskla čirá neplecha. „Samozřejmě neskřehotáš, nejsi žába. Jsi vlkodlak, kamaráde. Jsi si jistý, že ses nebouchl do hlavy?“

Remus zoufale bojoval, aby se neusmál. „Jsi zvláštní žena, Nymfadoro.“

„Hej!“ Od čela se mu odrazil čokoládový projektil. „To nebylo třeba! No tak, pojďme na to a pak se možná oba vyspíme.“

A tak byl výslech zahájen. Remus se okamžitě rozhodl, že bude upřímný ve všem, až na jedinou věc – vyloučil všechny zmínky jakéhokoliv spojení mezi sebou nebo otcem a Kanem. Něco takového si nepřál mít v záznamech, dokud sám nedostane šanci zjistit, co to vše znamená.

„Věděl, kdo jsi?“ zeptala se Tonksová, když popsal Kaneův vzhled ve výloze. Remus si za to přeřeknutí vyhuboval.

„Hermiona na mě právě zavolala a on má dobrý sluch,“ podotkl rychle. „A Oldstaff jej určitě informoval o známých členech Řádu.“

Tonksová protáhla tvář. „Nejsem si jistá, že bych tohle měla uvést ve zprávě. V poslední době jsi byl v novinách, že? Víš co? Napíšu, že odtud zná tvé jméno. Oběma nám to ušetří nepříjemnosti.“

Remus se vděčně usmál.

Brzy se dostali k událostem v uličce – Remus svedl vnitřní boj o to, kolik se odváží odhalit v tomto naprosto osobním rozhovoru. Až na prvotní salvu nechtěl nic z té slovní přestřelky odhalit žádnému ministerskému bystrozorovi; ale důvěryhodné přítelkyni a člence Řádu?

„Podívej, Tonksová,“ pravil nakonec a ujistil se, že je Poppy bezpečně ve své pracovně, než pokračoval. „Když ti povím, co bylo řečeno, pak ti to řeknu jako člence Řádu a chci to udržet mimo záznam. Dobře?“

Tonksová okamžitě upustila blok i brko. Zazubila se. „Jejda! Jak jsem nemotorná! Mluv rychle, než je zvednu.“

Nezmínil svého otce ani žádné tajemství, které mohl mít. Nezmínil onen implicitní odkaz na jeho vlastní incident zdivočení. Nezmínil, že jej Kane zahrnul do rodiny. Ale zmínil jeho nabídku.

„Snažil se tě obrátit?“ Tonksová na něj v nevíře ohromeně zírala. „Zrovna tebe, ze všech ostatních?“

„Viděl mě U Vyjící smečky,“ připustil Remus. „Nevím, proč si zapamatoval moji tvář, ale zapamatoval. A stěží jsem mu mohl říct, že jsem tam byl kvůli práci pro Fénixův řád.“

„Auvej.“ Tonksová se zamračila. „Ale musel si myslet, že jsi použitelný, jinak by neriskoval. Myslíš, že mu to navrhl Voldemort? Zdivočelý se vzpomínkami na vedoucí členy Fénixova řádu by byl pěkně cenný.“

Při tom pomyšlení se Remus otřásl. Svatá pravda. „Netuším,“ přiznal se upřímně. „Ale je to možné. Kane mohl Smrtijedům říct, že mě viděl U Vyjící smečky. Oni vědí o Siriusovi. Můžou si myslet, že jsem se žalem zlomil a vydal se hledat svého vnitřního vlka.“

Tonksová si povzdechla. „Chceš, abych to předala ostatním?“

„Byl bych rád, kdyby se to nerozšířilo. Řekni to jen Brumbálovi. Ať on rozhodne, co se dozvědí ostatní.“

„Dobře.“ Tonksová se opět chopila psacích potřeb. „Zpět do hávu bystrozora. Co řekneme mému brku?“

„Řekni, že mi vyhrožoval. A že se přiznal k práci pro Voldemorta. Koneckonců to je fakt.“

„Pravdu díš.“ Tonksová chvíli čmárala. „Jestli ti to nebude vadit, použiju představivost. Tak,“ posunula k němu notes. „Jak to vypadá?“

Remus jí s pokývnutím zápisník vrátil. „Dobře.“

„Super. Co jsi to povídal o tom, jak jsi ho kopl? To bych si chtěla poslechnout.“

Výslech trval ještě asi tak deset minut, než se Poppy vynořila z pracovny a začala Tonksovou plísnit, že unavuje jejího pacienta. Protože výslech už byl téměř u konce, Tonksová sebrala notes, brko a krabici čokolády a k Remusovu překvapení mu vlepila polibek na čelo, načež uprchla před Poppyiným hněvem. Viděl, že odchází s širokým úsměvem.

„Namouvěru!“ Poppy pobíhala kolem a uklízela obaly od čokolády. „Po tom, co jste dnes zažil, byste měl svůj krk nechat v klidu a ne mluvit až do vyčerpání. Nymfadora Tonksová by měla být moudřejší. Teď si pěkně lehněte a trochu si pospěte!“

„Hm…“ Remus by rád poslechl, ale nejdřív se musel postarat o jistou drobnost. „Poppy, můžu na záchod?“

Podle pohledu hlavní ošetřovatelky ji klidně mohl poprosit o zatančení nudistického tance letkis na Příčné ulici spolu s řadou bludníčků a tůňodavů a za zvuků píšťaly. Odměřené pokývnutí, ke kterému se nakonec uchýlila, bylo to nejneochotnější, jaké kdy viděl. Než si mohla cokoli rozmyslet, shodil ze sebe deku a strnule, nicméně spěšně se přesunul ke dveřím koupelny.

ooOOoo

Remus zíral do zrcadla. Jeho odraz zíral na něj.

Jen vítal, že koupelnová zrcadla v Bradavicích nebyla zakouzlena, aby mluvila. Nepotřeboval slyšet, jak strašně vypadá.

Remus nebyl ten typ, co prodlévá před zrcadly – neměl peníze ani sklony k marnivosti. Ale nemohl si pomoci a zaznamenal, že vlasy mu prokvétaly stříbrem mnohem víc než posledně, kdy si dal tu práci a věnoval svému odrazu víc než jen letmý pohled; pleť měl pobledlejší a vrásčitější, rysy unavené a téměř vychrtlé, oči zapadlé. Tíha věku a každoměsíční zátěže třiceti čtyř let přeměn si rozhodně vybraly svoji daň. Jeho život jej poznamenal v mnoha směrech.

Nikdy, ani v mládí nebýval Adonisem – pragmatický jako vždy musel přiznat, že co se týče vzhledu, neměl moc co ztratit. Cti a lvího podílu na ženské pozornosti se v této oblasti dostalo Siriusovi, a rovněž Jamesova famfrpálová zdatnost znamenala, že jen zřídka býval osamělý. Dokonce i Petr vlastnil, jak zaslechl, jakousi ‚baculatou roztomilost‘, kterou jisté typy dívek oceňovaly. Ale Remus – štíhlý, bledý, všední – měl sklony důsledně se držet mimo pozornost. S udržováním jeho tak velkého tajemství by se přitahování pozornosti nejevilo jako dobrý nápad, takže možná určitý průměrný vzhled znamenal výhru.

Samozřejmě byl na rande, několikrát. Ale většina jeho vztahů měla tendence k oddalování schůzek a vymizení do ztracena pod tíhou toho, co Sirius poněkud posměšně pokřtil na ‚Náměsíčníkovu věčnou otázku‘, když mu svůj problém o rok dříve vysvětloval – ve které chvíli vztahu řekneš holce, že jsi vlkodlak? Na začátku, kdy riskuješ pohrdání nebo ještě hůř, odhalení? Nebo později, abys pak byl označen za lháře a podvodníka? Zkusil oba způsoby, a přesto nezískal uspokojivou odpověď. Měl podezření, že taková ani neexistuje.

Sirius laskavě poukázal na to, že stejně už většina lidí o jeho stavu ví, takže co na tom záleží? Remus to uznal, ale cítil povinnost podotknout, že doposud dámy jen stěží odháněl holí.

Ne že by se tím trápil, opravdu. Jen by možná bylo hezké mít na výběr.

A už zase dumá! Slíbil si, že s tím přestane.

Jeho oči zasmušile přitáhlo pět silných rudých šrámů na krku. Další jizvy do sbírky. Ještě víc známek jeho neobvyklého života. Opatrně se prsty dotkl bolavé zarudlé tkáně – pokud toto bylo zaléčeno, jak Poppy uvedla, jak špatné to bylo předtím? – a zachvěl se při vzpomínce na vznik tohoto zranění. Navzdory tvrzení Tonksové, že by ho Kane stejně zabil, si nemohl pomoci a přemýšlel – co by se stalo, kdyby nedorazili bystrozorové, kdyby se neuchýlil k výpadu a nedonutil Kanea zranit jej? Jestliže zdivočelý projevoval tak zjevný zájem o jeho osobu, ušetřil by jeho život? Nebo by teď ležel mrtvý vedle místního muže z Prasinek?

Téměř klinicky zkoumal rány – čtyři výrazné vodorovné šrámy po straně krku a jeden hluboký, několik palců dlouhý přes ty ostatní v místě, kde se do něj zabořily drápy zdivočelého a trhly, když byl odvržen. Až dosud měl štěstí – většina z jizev byla skryta oblečením nebo vlasy – ale tyto byly okázale nápadné. No, bude to vydatné téma pro konverzaci u slavnostního stolu, pokud bude někdy někam pozván. Ach toto? Zdivočelý vlkodlak mi rozpáral hrdlo. Podáte mi sůl, prosím?

Prsty se dotkl starší zjizvené tkáně – Remus zaváhal. Ach ano, jeho staré známé, rozházený pruh zajizvených dírek, který obkružoval krk těsně pod výrazným novým zraněním, shluk čtyř na hranici krku a hrudi a jedna osamocená na zadní části šíje. Otec mu řekl, že si jich všimli během jeho prvního úplňku s vlkem. Vždy se mu dařilo je docela dobře zakrývat na rozdíl od novějších společnic. Chudiny byly teď docela zastíněny…

Ta myšlenka zeslábla. Remus zíral.

Uvědomění do něj udeřilo, zatímco se díval, poprvé opravdu díval na jednu z nejstarších sbírek jizev. Jak to, že si nevšiml dřív?

Kruh pěti jizev kolem krku. Příliš mnoho a s mezerami příliš širokými na otisk jakékoli vlčí tlapy. Ale jak potvrzovala jeho poslední zkušenost, přesně na pět prstů s drápy kolem mladého krku.

Prstem sledoval linii jizev, starých i nových. Volná ruka mu spadla k levému boku.

Naznačil, že se už dřív setkali.

Ne.

Určitě ne. Ne on.

Někdo by mu to řekl.

Nebo ne?

Hodně by to vysvětlovalo. Až moc, ve skutečnosti. Až na ono proč.

Remusovi se udělalo zle. Merline.

Bylo jen dobře, že má otec přijít hned ráno. Na výlet domů, teď zcela nevyhnutelný, se mu ještě nedostávalo sil. Přepadl jej chladný, zlověstný pocit, že za zdmi jeho mysli toho leží mnohem víc, než čekal.

Poppy na něj volala. Remus si nebyl jistý, jak dlouho zíral do zrcadla. Jistě věděl jediné.

Už toho bylo dost. Už nebude tápat v temnotách. Chtěl odpovědi.

A tak či tak je získá.

PA: Takže Remus konečně došel k tomu, co už většina mých čtenářů objevila. Bůh mu žehnej, asi je utahaný… ;)