Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Fíha! Utírá pot z čela, dostala se k druhé části. Dámy a pánové, vstupujete do ‚Zóny vzpomínek‘… :)

Část druhá: Pokousání

Kapitola 11. Náročný případ

Derbyshire, začátek listopadu 1962

Určitě půjde o náročný případ.

Reynard Lupin si důrazně mnul ruce a dýchal na prokřehlé prsty, aby zahnal tu vlezlou zimu. Tma se v nepravidelných stínech vkrádala mezi otlučené trosky opuštěného statku, který si za základnu společné operace vybraly bystrozorská divize odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a Vlkodlačí odchytová jednotka napojená na odbor pro dohled nad kouzelnými tvory.

Rey nepatřil ani k jedné. Jeho úlohu snad nejlépe vystihoval výraz atašé – zástupce poslaný, jako vždy v těchto případech, ředitelem jeho divize odboru kouzelných tvorů, protože tomu se nelíbila představa, že by měl opustit svoji bezpečnou a teplou kancelář. A zástupce bylo třeba. Vlkodlačí odchytovou jednotku tvořil kvalitní sbor silných, svižných lovců schopných vynaložit potřenou rychlost a násilí nezbytné pro sejmutí běsnící bestie imunní vůči magii – ale neměli mezi sebou někoho alespoň trochu chytrého. A kvůli tomu zde byl Rey.

Pyšnil se tím, že jej obecně považovali za jednoho z nejlepších v oboru. V kouzelnickém světě existovalo jen pár tvorů, se kterými by se nedokázal vypořádat – od prostého odstranění bubáka po zajetí nevyzpytatelného gryfa, na Reynarda Lupina se dalo spolehnout, že bude mít výsledky. Dokonce začal, ke značné hrůze manželky a fascinované radosti synka, sbírat některé vybranější druhy, které umísťoval do starého přístěnku bohudík vzdálené chaty, aby mohl studovat jejich chování.

Naučil se toho tolik, že v té době uvažoval o vydání knihy, pokud najde čas na její napsání. Někdy jej napadalo, zda by ten čas neměl najít spíš dříve než později. Práci měl často vzrušující, ale občas se mu stávala rutinou – vyhánění bubáků, lovení karkulinek, zavírání šotků do klecí. Toužil po něčem zajímavějším mnohem častěji, než by mu bylo milé.

Ale tento případ se lišil. Skutečná výzva.

Zdivočelí vlkodlaci. Rovnou dva.

Vlkodlaky se Rey často nezabýval. Jeho intenzivní nechuť k nim byla natolik známá, že většinu vlkodlačích případů jeho šéf směroval záměrně a tiše na jiné kolegy. Ne že by se toho v případě vlkodlaků dalo příliš dělat – koneckonců, špinavou práci odváděla Vlkodlačí odchytová jednotka – a tak Rey nic nenamítal. Ale nedávný nápor naprosté rutiny odlovu ďasovců a vyškrabávání plísňáčků v něm vyvolal téměř zoufalství, takže když se objevila žádost o zkušeného atašé, který by se připojil k zátahu na párek zdivočelých kralující všem zprávám, Rey po ní skočil.

Šéf to však neschvaloval. Ares Rowen, vedoucí divize vyhlazování a hubení škůdců odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, byl starý otcův přítel, přísný a nevrlý starý mizera a svého času stejně respektovaný agent jako nyní Rey. Povolal si jej do kanceláře, hned jak mu na stůl dorazila žádost VOJ, a tiše nadnesl, že vzhledem k Reyově minulosti s vlkodlaky jeho účast na misi možná není až tak dobrý nápad.

„Ne, že bych si myslel, že na to nemáte,“ intonoval svým vážným hlasem a opatrně na Reye pohlížel přes horní okraj svých brýlí. „Protože je Stebbins nemocný, Malaclaw pokousán, Lanark honí ve Skotsku toho horského trolla na útěku a Riever má dovolenou, jste ta nejzkušenější styčná osoba, kterou mohu poslat, tedy, samozřejmě, až na sebe.“

Rey si představil obtloustlého a šedivého Arese Rowena s brýlemi na špičce nosu, kterak se v terénu mezi stromy a v blátě honí za zdivočelými, a musel potlačit úsměv, který by mu nijak neprospěl v kariéře. Koneckonců Ares byl zamlada pravděpodobně jedním z nejlepších a neměl by si z něj dělat legraci ani v duchu. Sám by se jednoho dne mohl díky zranění nebo ztloustnutí ocitnout v pasti pracovního stolu.

„Ale Reynarde; vy a vlkodlaci.“ Ares zavrtěl hlavou. „Vzhledem k tomu, co se stalo s vaší sestrou a tím Isaacem… Nemyslím, že by to bylo… moudré.“

Při zmínění toho jména musel Reynard bojovat s návalem vzteku. Pečlivě jej ovládl. „Aresi, skutečně oceňuji váš zájem. Ale teď je mi třicet sedm a nejsem nějaký rozvzteklený puberťák. Jsem profesionál. Nedovolím osobním záležitostem zasahovat do mé práce. Zvládnu to. Prosím.“

Ares si zhluboka povzdechl. „Rafe Lupin byl mým nejstarším a nejdražším přítelem,“ pravil tiše. „Cítil bych se jako zrádce, kdybych nedal pozor na jeho syna.“

Reynard přikývl. „Vím. A cením si toho. Ale nepotřebuji chránit. Dokážu to sám.“

Ares na něj dlouze hleděl. Pak mu podal složku s případem.

„Buxton, Derbyshire,” informoval jej neochotně. „Ti zdivočelí jsou známí jako Abraham a Hel Kaneovi. Budete spojka mezi Rudolfem Boltem z VOJ a tím chlápkem od bystrozorů, Alastorem Moodym.”

A tak byl tady, hluboko v nejtemnější části Derbyshire, a aby mohl vymyslet plán akce, čekal na příští zprávu o aktuální poloze těch dvou zdivočelých, kteří se utrhli ze řetězu. Překvapilo jej, když mu Moody ukázal oficiální povolení, jež mu bylo uděleno – povolení pro členy mise k použití nepromíjitelných pro případ zajetí nebo popravy kořisti. Ale při vší té publicitě ve Věštci ohledně řádění těch dvou a jejich takzvané ‚hrůzovládě‘, to možná nebylo tak nečekané.

Bolt se už před hodnou dobou ztratil vevnitř kvůli jídlu a cigaretce – v tom jediném byl vážně mistr, tedy když pomineme fakt, že byl schopen namířit zbraň tam, kam se mu řeklo. Na druhou stranu Alastor Moody se ukrýval pár metrů vlevo od Reye a značně znechuceně zíral na nebe s jeho dorůstajícím měsícem.

Rey znal Moodyho šest let, v minulosti se mu stal partnerem při několika společných operacích jejich útvarů. O rok či dva starší bystrozor byl nabručený, hodně zjizvený, ale stejně jako Rey praktický muž s pověstí schopného pracovníka. Navzdory drsnému chování si Rey oblíbil jeho přímočarý přístup k práci.

„Nemyslel jsem si, že tě pošlou.“ Alastor tmavýma očima stále mířil na měsíc a ležérně se opíral o otlučenou stodolu. „Když jsem asi před rokem Rowena o tebe požádal kvůli tomu napůl zdivočelému magorovi v Surrey, řekl mi, že na vlkodlacích neděláš. Prý z osobních důvodů.“ Zazubil se. „Příjemně mě překvapilo, že ses objevil. Čekal jsem toho natvrdlého budižkničemu Stebbinse.“

Rey pokrčil rameny a následoval bystrozorův pohled na hvězdné nebe a měsíc téměř v úplňku. „Neřekl mi, že jsi mě chtěl. O tomto případu jsem se dozvěděl náhodou. Mám osobní důvody, proč nemít rád vlkodlaky, ale určitě je nenechám ovlivnit moji práci.”

„Nějaká ošklivá hádka?“ zeptal se Moody.

Rey zaskřípal zuby. „Ne. Ale nechci o tom mluvit.“

Teď byl s pokrčením ramen na řadě Moody. „V pořádku. Jak se má Diana a prcek?“

Reynard se musel zakřenit. Toto téma ochotně probere. „Už ne prcek. Před dvěma týdny oslavil třetí narozeniny. S Dianou jsme jej vzali za dědou Johnem na statek. Pořád honil ovčácké psy a ptal se, kde jsou kluběnky.“

Moody se uchechtl. „Je to jako včera, kdy jsi do kanceláře přinesl ukázat ten malý růžový uzlík. Přísahám, že nikdy dřív jsem neviděl tak široký úsměv. Jako bys měl koutky rtů přilepené k uším.“

Teď se zasmál Rey. „Divíš se mi? Víc než deset let jsme zkoušeli všechny možnosti, jak mít vlastní dítě. Už jsme se vzdali nadějí, když přišel Remus. Je náš malý zázrak.“

Bystrozor se usmál a ten výraz vypadal v jeho nabručené tváři podivně. „Přál jsem vám to – stále přeju. Neznám pár, který by si to zasloužil víc. Ale musím přiznat – po takové době neúspěšných pokusů mě překvapilo, že jste to nevzdali a nešli do adopce.“

Vzpomínky naplněné vinou zaplavily Reyovu mysl – odhodlaně je zatlačil zpět. Ne. Na toho chlapce nebude znovu myslet. Zvolil a tím to končí.

„Přemýšleli jsme o tom,“ přiznal tiše. „Skoro jsme to udělali. Ale pak jsme – no, já – jsem změnil názor. Prostě by to nebylo stejné. A teď jsem rád, že jsme počkali. Remus je sen, který se splnil.“

Moody se prudce protáhl a vzpřímil se. „Začíná tu mrznout,“ poznamenal. „Asi zajdu dovnitř pro něco k snědku.“ Odmlčel se a poplácal svého přítele po rameni. „Jsem rád, že tě mám v týmu, Reyi. Ale jestli máš nějaké problémy s vlkodlaky, hned si je vyžeň z hlavy. Nesmí nám překážet v akci.“

S tím Alastor odkráčel a zmizel v záplavě světla valícího se z kuchyně statku. Rey jeho odchod sledoval s povzdechem.

Problémy s vlkodlaky. Navzdory čistokrevnému původu a výrazné nechuti otce Rafea k nečistokrevným, on sám neměl s vlkodlaky žádné problémy, dokud se nesetkal s Adamem Isaacem.

Nejhorší bylo, že ho míval rád. Oblíbil si toho tichého muže, který přes občasnou náladovost a sklony k zasmušilosti nebyl – nezdál se – špatným člověkem, a Rhea ho zbožňovala, což pro něj přinášelo velké plus. Rhea, jeho starší sestra, přímá, živá a idealistická, neúnavný bojovník v případech, kterými jejich otec většinou opovrhoval. Rhea a jeho otec – byli si tak podobní a zároveň tak jiní, ze stejného těsta, ale s rozdílnými představami o světě; jejich střety bývaly občas velkolepé.

Rafe nebyl krutý nebo zlý člověk – nějakou dobu podporoval Brumbála proti vzestupu Grindelwalda – ale měl v sobě mnoho staromódní čistokrevnosti a velmi vyhraněné názory. A Rhea byla divoké dítě, rebelie čekající na propuknutí v nejistých dnech mudlovské války s Německem a kouzelnické války proti Grindelwaldovi. Reynard toho podědil víc po jejich klidnější matce – držel hlavu dole a nerušeně nechal své příbuzné dohadovat se o jejich problémech. Ale Rheu velmi miloval, obdivoval její bojovnost a respektoval její názory.

Práva vlkodlaků se staly její poslední misí. Na ministerstvu proběhlo mnoho diskuzí, když se v Británii tvořil Vlkodlačí registrační úřad; předložil jej Mlok Scamander a dokonce začal s výzkumnou prací mající za cíl zdokumentovat jeho možnosti. Jejich otec tu myšlenku horlivě zastával, ale Rhea byla zděšená. Čerstvě po Bradavicích ji otec tlačil do práce na ministerstvu a k čistokrevnému manželovi, ale ona zklamala jeho naděje a sny a vytkla si své vlastní.

Práci na ministerstvu přijala, ačkoli jen kvůli touze po nezávislosti na penězích jejich otce; Reynardovi i malému Rolfovi, jejich mladšímu bratrovi, však slíbila, že je neopustí. Strávila s nimi každou volnou chvíli, kterou si vyšetřila při její kampani, a zapojovala bratry do své práce, kdykoliv se z Bradavic vrátili domů. A pak potkala Isaaca.

Tehdy Rey nevěděl, že je vlkodlakem. Až později zjistil, proč jeho otec tolik pohrdá tímto zdánlivě neškodným mužem. Setkal se s ním jen dvakrát a tajně; jednou tehdy v létě a pak, o Vánocích během jeho pátého ročníku, s úsměvem sledoval, jak jeho sestra šťastně drží Adamovu – Isaacovu – ruku. V lednu se jako obyčejně vrátil do Bradavic a k očekávání obvyklé laviny veselé korespondence jeho sestry.

Žádná nepřišla.

Až když v létě dojel ze školy domů, bylo mu řečeno, že je pryč.

Utekla s Isaacem těsně poté, co se vrátil do školy.

Rolf se nikdy nevzpamatoval z opuštění sestrou, kterou tak zbožňoval; pro podporu se obrátil k otci a stal se tím příkladným synem, kterým Reynard nedokázal být. To on si vzal čistokrevnou manželku a zahájil úctyhodnou kariéru – Reye před sedmi lety po smrti otce vůbec nepřekvapilo, že až na malou almužnu celé rodinné jmění připadlo bratrově perfektní rodině. Reyova osamocená životní rebelie – neústupné trvání na uzavření manželství s mudlorozenou Dianou Griffithovou, dcerou obyčejného velšského zemědělce – mu nikdy nebyla odpuštěna. Mnoho let se snažil získat otcovu přízeň, do té míry, až… Rozhodl se ale, že se v tom už nebude vrtat. A přestože se za ty roky trhlina v jejich vztahu zmenšila, nikdy se úplně nezacelila.

Ale Rhea zmizela. A pak už nebylo nic. Žádné tažení, žádné dopisy bratrům, nic. Nic, dokud se o dva měsíce později neukázala u svatého Munga…

Bože, o tom dni měl ještě teď noční můry – byl jen rád, že otec tehdy trval na tom, aby Rolf a matka zůstali mimo. I Rey by byl, kdyby se ten rok nerozhodl vynechat nákupy školních věcí v Příčné ulici.

To ráno, kdy dorazila sova, byl tedy doma. Viděl, jak otcova tvář mrtvolně zbělela, sledoval, jak vyběhl z místnosti a bez pohledu či slova vysvětlení k synovi se přemístil do nicoty. Rey čekal hodiny, přemýšlel, rozpolcený, zda má najít matku, nebo čekat na otcův návrat. Nakonec, zrovna když už stál u krbu s letaxovým práškem v dlani a Děravým kotlem na rtech, otevřeným oknem vlétla dovnitř sova a upustila mu do ruky dopis.

Strohý list napsaný otcovým škrabopisem. Oznamoval, že jeho sestra je u svatého Munga. On, Rolf a matka měli čekat doma, dokud nezavolá.

Rey vážně uvažoval, že poslechne. Krátce.

Pak položil vzkaz na viditelné místo na stole v hale a mrsknul do plamenů letaxem, který celou dobu svíral v ruce.

Nepotřeboval se ptát čarohostesky, kde svoji sestru najde. Její křik slyšel celou cestu z recepce.

Chvíli zmateně přemýšlel, jestli se nemýlí, když následoval ten strašný zvuk sestřina utrpení na porodní oddělení. Pohled dovnitř osvětlil vše.

Jeho sestra rodila. A nevyvíjelo se to dobře.

A křičela. Ale nešlo o obyčejné porodní úsilí – znovu a znovu jeho sestra křičela do světa svůj úděl. Že on ji přiměl k odchodu. Nějak ji držel proti její vůli. Vnutil se jí. Nechtěla jeho dítě. Chtěla jen jít domů. Nenáviděla ho. Nenáviděla Adama Isaaca.

A znovu a znovu. Ta samá slova.

A pak jeho otec, ztrhaný a plný úzkosti, pohlédl z rohu místnosti ke dveřím a uviděl ho.

Téměř ho odtamtud vymrštil, přinutil vrátného, aby jej odvedl ke krbu a ujistil se, že skutečně odejde.

A tak musel čekat.

Krátce poté přišla matka, sama; šťastnou náhodou Rolf na Příčné potkal kamaráda a zůstal u něj na noc. Rey jí jen zdráhavě řekl, co viděl, a okamžitě toho zalitoval, když ji pak až do večera utěšoval při záchvatech pláče. Dokud nezaplál oheň. Ze zlověstně zelených plamenů vyšel otec, sinalá tvář, napjatá ramena a obvykle bezchybné vlasy rozcuchané. Oči měl ztrápené.

Rey okamžitě poznal, že sestra je mrtvá.

Porod byl náročný. Stresu bylo až moc. Matka i dítě ztraceni, sdělil otec. A Isaac zůstal na svobodě.

Jeho sestra byla pryč. Jeho impulzivní, temperamentní sestra byla zbavena svého elánu, důstojnosti a života. To ten vlkodlak ji podvedl, oklamal, zabil jejího ducha a využil ji pro vlastní cíle. A teď je mrtvá.

A všechno to byla jeho chyba. Isaacova.

Pokud se Adam Isaac sám nezabije dřív, než jej najde Rey, s radostí se za svoji sestru pomstí.

Problémy s vlkodlaky.

„Pane Lupine! Pane Lupine!“

Rey sebou prudce trhl – jak se v myšlenkách ztratil v minulosti, nevšiml si, že na dvůr před ním prudce klesá koště jednoho z bystrozorských průzkumníků.

„Pane, našli jsme je! Ty zdivočelé, jsou ani ne míli odsud!“

Reynardův mozek se okamžitě soustředil. „Pošlete zprávu ostatním z hlídky; ať se drží na dohled zdivočelých, ale ať se nenechají zahlédnout, pokud to jen půjde. Určitě se nepřibližujte. Pak se připojte k panu Moodymu a mně ve statku se všemi informacemi o jejich umístění. Rozumíte?“

Muž dychtivě přikývl, ale Rey si toho sotva všiml; profesionalita zatlačila veškeré jeho pocity, když se otočil na patě a zamířil ke statku. Tento náročný případ se blíží k uzavření a tentokrát se nepřihodí žádné chyby.

Sejmou ty zdivočelé.

Nastal čas.

PA: Takto jsem si původně představovala celou fikci – pár kapitol z perspektivy Reynarda Lupina o tom, jak jeho syna pokousal Abraham Kane. O Remusově pokousání existuje velké množství příběhů, ale většinou jej pojímají jako nehodu. Musím přiznat, že mi to vždy připadalo divné, že by o úplňku vyšel malý chlapec (podle slov JKR) ven po setmění pravděpodobně úplně sám, aby byl pokousán – na co mysleli jeho rodiče? Nenašla jsem jedinou teorii, že na té události mohlo být něco zlověstnějšího, a při této myšlence se zrodil nápad na povídku. Ale nějak mě příliš nenadchla představa napsat celý příběh z perspektivy originální postavy a naopak mě velmi nadchla představa napsat jej pro dospělého Remuse, protože je asi moje nejoblíbenější postava z celé literatury vůbec, bůh mu žehnej. :) Tak jsem přidala kapitolu, v níž se Remus ptá otce na to, co se stalo. Ale pak mě napadlo – co když se nezeptal jen tak náhodou? Co když se zeptal, protože Kanea potkal? Podle původního plánu byl Kane zabit po Remusově pokousání, ale rozhodnutí použít flashback vyvolalo nový směr. A to nechalo záležitosti na můj vkus příliš nedořešené, takže jsem to promyslela a vzala nějaké další nahodilé nápady, které jsem dříve nedokázala zapracovat, upravila jsem je, dala dohromady, ohraničila tento flashback událostmi soustřeďujícími se na Remuse a bylo tu Oblivious. :) Ale tato část s několika dodatky a úpravami stála v centru myšlenky celého příběhu. Ať se líbí. :)