Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/12/
Rating: 13+
Kapitola 12. Pronásledování
„Doparoma!“ Moodyho tichý výkřik doprovázený důvěrně známým zvukem drhnutí bodláku o kůži v Reyovi vyvolal úsměv. „To nemohli zalézt na nějaké příjemnější místo?“
„Asi bychom měli být rádi, že nezalezli.“ Tichý hlas ozývající se z Moodyho druhé strany patřil Orestu Bevanovi, vysokému, otravně hezkému mladému bystrozorovi, téměř třicátníkovi, se kterým Rey často pracoval; tito dva otcové dnes strávili na statku několik příjemných hodin výměnou hororových historek o batolatech. Orestovy překvapivě blonďaté vlasy byly nyní rozcuchané a velký škrábanec na tváři naznačoval, že navzdory slovům se mu terén nelíbí o nic víc než jeho staršímu kolegovi.
„Mohl sis vzít koště,“ vložil se do toho nesměle Rey a rukou bohudík v rukavici opatrně odhrnul stranou stěnu z trní. „Greenwood nabídl…”
„Koště!“ odfrkl si Moody pohrdavě. „Copak těm zdivočelým vyrašila křídla? Ne. Nebudu se schovávat na vznášející se větvi. Zůstanu v akci!“
Bevan se zazubil. „Pak myslím, Alastore, že si remcání budeš muset nechat od cesty.“
Moody vydal opovržlivý zvuk. „Kašlat na to!“ prohlásil zapáleně. „Muž má právo remcat – je to jeho občanská povinnost!“
„Pořád nechápu, proč jsme se prostě nemohli přemístit.“ Mírně rozmrzelý baryton patřil mohutné postavě Rudolfa Bolta, který je o pár kroků dál následoval. Téměř majetnicky držel mudlovskou střelnou zbraň a zlověstně vyhlížející kuši.
Moody se zastavil a unaveně obrátil oči v sloup. „Bolte, popatnácté, přemístění je hlučné a dezorientující a zdivočelí jsou sakra rychlí. My chceme překvapit je, a ne naopak. Myslel jsem, že jste odborník.“ Pohlédl na pistoli. „A s tou zatracenou věcí nestřílejte poblíž mých mužů! Nesvěřil bych vám ani zásah do boku norského ostrohřbetého!“
Bolt si tak nějak uvědomoval, že byl uražen, shrbil ramena a jen zíral. Moody si zhluboka povzdechl a pokračoval v boji s podrostem.
„Když už jsme u hlučnosti,“ Rey ztlumil hlas do šepotu, „musíme být opatrní a zticha. Zdivočelí mají otravně dobrý sluch a my už nejsme daleko od trosek Greenwoodových.“
Moody stroze přikývl a pohlédl na Bevana. Mladší muž pokynul a v sérii ostrých gest zvedl ruku nad hlavu. V podrostu se objevily další ruce, jak zpráva putovala celým týmem.
„Co mí muži?“ nevrle zasyčel Bolt a hlasitě si pohrával s pojistkou své zbraně.
Moody vypadal, že jej dělí jen krůček od vraždy a pohled na Bevanovu tvář naznačoval, že by mu docela rád poskytl alibi. „Můj tým předá pokyn k udržení ticha,“ vydechl ostře a téměř neslyšně, přesto však s úžasným sebeovládáním. „Hlavně proto jsme ustanovili smíšené týmy. A jestli, sakra, nesklapnete a nepřestanete si pohrávat s tím mudlovským kusem trollího hnoje, ti zdivočelí po vás nechají jen mastný flek na trávě a velmi nepříjemný smrad. Dobře?“
Rey se kousl do rtu, aby zabránil nevhodnému smíchu při pohledu na Boltův výraz. Vlkodlačí odchytová jednotka, častý prostředek těch bez kvalit či mozku, aby se stali bystrozory, opět dostála své pověsti. Pokud by tento případ formálně nespadal pod jejich jurisdikci, Rey by je s radostí viděl doma. Není divu, že takoví jako Isaac a tito zdivočelí unikali trestům za vraždu, když jako protivníky měli takovéto idioty. A Bolt byl z těch chytřejších…
Tým se teď pohyboval potichu, opatrně si klestil cestu trýznivým podrostem, a aby zabránil praskání větviček, na haldy popadaného listí neverbálně sesílal tišící kouzla. Vítr šeptal holými větvemi zčernalými nočním podzimem. Již chladný vzduch mrazil na zpocených zádech a jejich dech se v něm vznášel v obláčcích páry, takže jej museli rychle regulovat. V koruně stromů nad nimi se ozval poplašený zvuk puštíka.
Teď již stromy a keře zřídly na nevysokém úbočí, kterým se plížili ke skalní soutěsce, jejíž bledou říčku osvětlovalo měsíční světlo. Z kamenného otvoru se řítil do tůňky v čele úzkého údolí malý vodopád a na jedné straně jiskrné vody ležel neosvětlený a nehybný pozůstatek otlučené kamenné střechy staré chaty. Nebýt náročného přístupu a nebezpečí, které na ně číhalo, to místo by představovalo ráj. Ale až na houkání sovy a hučení větru bylo vše tiché.
Pokud se zdivočelí skutečně skrývali v té ruině, jak Greenwood řekl, pak je zásahový tým přibližující se úzkým přístupem zahnal do kouta.
Reynard pohlédl na Moodyho – starší muž zíral přimhouřenýma očima na ztemnělou scénu.
„Nelíbí se mi to.“ Bystrozor ta slova zamumlal sotva slyšitelně, ale upřímně. „Něco je špatně.“
Rey ochotně souhlasil. Instinkty na něj řvaly s maximální hlasitostí, že se něco zoufale zvrtlo.
Ještě jednou nad nimi zapištěl puštík. Náraz větru mu přeběhl po zádech, když sevřel hůlku.
Po zádech.
Vítr měl v zádech.
Přibližovali se po větru.
A zdivočelí měli vlkodlačí čich.
Puštíkův křik rezonoval s jeho náhlým uvědoměním vlastní ohromující hlouposti. Ta sova se něčeho bála.
Vzhlédl k propleteným větvím. A zahlédl stín, který se snášel.
„Pozor!“
Jeho varování Moodymu zachránilo život. Když sebou instinktivně hodil na stranu, seknutí drápů minulo bystrozorovo hrdlo a jen rozčíslo měkkou část jeho ucha. Alastor zařval bolestí, klopýtl dozadu, ale že stále vlastnil průdušnici, aby vůbec mohl zahulákat, krutě připomínalo, že vše mohlo dopadnout hůř. Bolt se s výkřikem vrhl do boje a impulzivně vypálil ze zbraně – Bevan, který právě namířil hůlku, se musel vyhnout kulce a frustrací zuřivě zařval. Rey, sražený Moodyho úhybným manévrem, zahlédl záblesk světlých vlasů, zlaté oči a pružnou postavu, jež se s jekotem vrhla na Bolta. Profesionální lovec vlkodlaků zavrávoral, upustil zbraň a s výkřikem si sevřel tvář, kterou mu rozsekl dráp; Bevan byl opět na nohou s kletbou na jazyku, ale stínu podobný zdivočelý zahlédl nebezpečí a prudce vyrazil zpět do tmy, jen ozvěna studeného smíchu zůstala viset ve vzduchu.
Právě když všichni čtyři muži ztuhli a omráčení popadali dech, Bolt na zemi v bolestech a Moody držící si ucho se zuřivým výrazem kvůli skutečnosti, že je ti zdivočelí doslova převálcovali, podrost po jejich pravici se rozevřel a na pomoc se přiřítil nejbližší tým. Nalevo od nich řev a křik prozrazoval, že zde zaútočili oba zdivočelí zároveň.
Moody ignoroval krev stékající mu po tváři a okamžitě startoval do akce.
„Bevane!“ přikázal ostře. „Proti těm zatraceným kreaturám povedeš tým dvě! Tým tři půjde se mnou, pomůžeme ostatním. Lupine,“ Reyův pohyb zarazil jednou rukou, „ty zůstaneš zde s Boltem. Bez debat.“ Ostrým pohledem přerušil protesty mladšího muže. „Jsi zatraceně dobrý deratizátor, ale toto je mimo tvoje schopnosti; kdybych z Diany udělal vdovu, nikdy by mi to neodpustila, a tvůj kluk určitě taky ne. Drž hlavu dole a hlídej si záda. Zbytek, jdeme!“
Za dunění kroků a lámání větví byli pryč. Rey a svíjející se Bolt osaměli.
Nejhorší na tom bylo, že slyšel bitvu, praskání větví, nadávky, zvuky kouzel a zoufalé výkřiky bolesti. Slyšel ozvěnu smíchu, ječivé vytí těch dvou zdivočelých, jak nejdříve útočili po jeho levici, pak po pravici, vepředu, vzadu, všude kolem. Mezi stromy zahlédl míhat se bystrozory a lovce, kteří občas pádili přes malý lesní palouk, kde padl Bolt, aniž by jejich směrem pořádně pohlédli. Nikdy v životě se necítil tak bezmocný. Jen Moodyho přímočará slova a myšlenka na Remuse a Dianu mu zabránily, aby vystřelil na pomoc.
Namísto toho se obrátil na Rudolfa Bolta. Lovec naříkal opodstatněně – tvář i hruď měl příšerně poškrábanou a Rey ani nedoufal, že na levé oko ještě kdy uvidí. Co nejlépe muže očistil, zamumlal několik základních léčivých kouzel, která byla v jeho branži nezbytná, ale to sténání mu začínalo lézt na nervy. Zavrženíhodně uvítal, když vedoucí VOJ upadl do bezvědomí.
Zarazila ho změna hlasitosti bitvy. Blížily se ty kroky?
Překvapivě blízko pročísl vzduch výkřik – právě když se Rey zvedal s pevně sevřenou hůlkou v ruce, jen pár metrů od místa, kde se krčil, vyletělo pozpátku ze stínů tělo Artona, jednoho z Boltových mužů. Oháněl se pažemi, aby vzápětí narazil s šokující silou do stromu a v krvavé hromadě se zhroutil na zem.
Ve stínech se zaleskl pár zlatých očí. Jako hořící uhlíky se upřely na něj.
U Merlina. Má problém.
„Mdlob…“
Příliš pomalu. Temná postava se k němu přihnala s takovou silou, že mu hůlka vyletěla z ruky a žebry a hrudí mu prostřelily šípy bolesti; patami zakopl o ležícího Bolta a skácel se dozadu. Setrvačnost zdivočelého jej poslala do spadaného listí, kde se překulil přes hlavu. Podařil se mu jeden pořádný kop do hrudníku útočníka, než jím tíha vlka v lidské podobě praštila o zem; zdivočelý se nad ním rozkročil a drápovité prsty roztáhl nad obličejem, aby mu vydloubl oči.
A pak se zastavil.
Byl to Kane, kdo jej udeřil; vlasy měl bujné, tvář poškrábanou a zkrvavenou, ošlehaný obličej měl příliš starý na svůj věk. Ale to ty zlaté oči Reye přitlačily k zemi, prudce se přivřely, jak se soustředily na jeho rysy a pak se náhlým úžasem rozšířily.
„Ty!“ zasyčel.
Rey neměl čas, aby se zamyslel nad tím nenávistným výkřikem cizince. Jen vší silou zvedl koleno.
Okamžik šokované bolesti ve tváři zdivočelého jako odvedení pozornosti stačil. Rey sevřel ruku kolem Boltovy upuštěné kuše.
Ani se neobtěžoval ji zaměřit, jen se robustní zbraní ohnal po hlavě Abrahama Kanea. Kane přistál na zemi s přiškrceným výkřikem a Rey se vydrápal z jeho sevření. Kuši použil jako kyj a současně zašmátral po ztracené hůlce. Zuřivé oči se do něj propalovaly, když se zdivočelý zvedal na nohy; ze spánku mu stékala krev a zabarvila jeho tvář temnotou.
„Kousíčky tvého těla budou muset hledat až v Tibetu, Lupine!“ zavrčel jízlivě.
Rey o tom nepochyboval; oči měl široce rozevřené a nepokrytě vyděšené, zatímco zdivočelý vycenil zuby a vystartoval. Merline, co se stane s Dianou, s Remusem? Hůlka, hůlka, sakra, kde je ta hůlka…
„Impedimenta!“
Kane byl brutální silou mrštěn o zem, bojoval a vrčel proti síle kouzla, které jej spoutalo neviditelnými provazy. Ze stromů se vynořila pocuchaná postava Oresta Bevana.
„Hergot!“ vykřikl bystrozor a těžce oddychoval. „To bylo o fous...“
Za Bevanovými zády v korunách stromů vypukl zmatek a v mžiku jeho větu přeťal.
„Bevane!“ To zahulákání patřilo Alastoru Moodymu. „Za tebou!“
Bylo příliš pozdě. Blonďatá zuřivost se vrhla ze stromů, vrčela a ječela a narazila do napůl otočeného, šokem ztuhlého Bevana. Drápy mu roztrhla kůži na paži. S ohromujícím klidem, když se vezme v úvahu to zmítající se klubko vzteku, které se mu právě zakouslo do hrudi, se Bevan odvalil, popadl paže útočnice a přehodil ji přes hlavu. Rey uskočil z dráhy jejího letu, když se s rozzuřeným řevem řítila do podrostu, a dopadl na svoji postrádanou hůlku, ale než ji uchopil, zdivočelá Hel byla na nohou a střemhlav se vrhla na stále na břiše ležícího Bevana.
Rey nemyslel. Prostě jednal.
Popadl ji za kotník a vší silou zatáhl.
„Avada kedavra!”
Hel, zpola rozptýlená a vyvedená z rovnováhy, neměla čas uhnout. Zelené světlo Bevanova kouzla ji udeřilo zpříma a odhodilo její mrtvé tělo na zem.
„Hel!“
V jediném nečekaném trhnutí živeném žalem Abraham Kane zlomil doznívající kouzlo poutající mu končetiny. Na okamžik jeho ohni podobné oči přeběhly celou mýtinu, vpily se do mrtvého těla společnice, do nehýbajících se postav Bolta a Artona, Oresta Bevana, napůl ležícího v rozfoukaném listí, které se zvedlo po kouzle, jímž ukončil život zdivočelé ženy, a do přikrčeného Reynarda Lupina, v jedné dlani volně držícího hůlku a s druhou vznášející se nad teď již zesnulou ženou, kterou úspěšně rozptýlil, aby mohla být zabita.
A pak se zuřivým zavrčením zmizel.
Rey se setkal s Bevanovýma očima. Oba lapali po dechu.
A vzápětí se s hromovým rachotem vyřítil na mýtinu Alastor Moody a ubohé zakrvácené zbytky jeho čtyř týmů.
„Kudy?“ zařval starší bystrozor. „Kde?“
„Tam!“ ukázal Bevan hůlkou; pokusil se vstát, ale zaťal zuby bolestí tepající mu v krví potřísněné paži.
Moody ostře přikývl a pokynul zbylým členům své skupiny, kteří byli natolik nezranění, aby mohli běžet. „Bevane, Lupine, jste zranění. Pošlete jiskry Greenwoodovi, aby to tady dal do pořádku, a dostaňte se na ústředí. Zbytek se mnou!“ Pohledem se na okamžik zdržel na nehybné Hel. „Aspoň jednoho z těch bastardů jsme dostali.“
A pak, stále s výrazným kulháním a krví stékající z ucha, Moody zmizel za svými muži.
Mýtinou se rozlehlo těžké ticho. Zvuky pronásledování mizely dolů soutěskou, až je pohltila noc.
Zraněný a bolavý Rey se přiměl vstát a doklopýtal k místu, kde se Bevan krčil a s úšklebkem si objímal potrhanou paži. Usmál se na blížícího se atašé.
„Dobrá práce, Lupine,“ pořád bolestně svíral hůlku, když nechal Reye podepřít mu ramena a pomoci na nohy. „Bleskový nápad. Díky.“
Rey se nejistě usmál a vzal na sebe váhu blonďatého bystrozora. „Zachránil jsi mi život. Prostě bylo spravedlivé ti to vrátit.“
Na to se Bevan zazubil. Trochu sebou škubl, hůlku si přendal do nezraněné ruky a zvedl ji nad hlavu. Nad nimi vybuchly rudé jiskry.
„Tak,“ pronesl tiše, „to by mělo upoutat pozornost létající jednotky.“
Rey zíral na spršku jisker rozprskávajících se a mizejících na tmavé obloze. Když se snažil pomoci krvácejícímu kolegovi a čekal na záchranu, celé tělo jej bolelo pozůstatky boje s Kanem a mysl se mu ještě vzpamatovávala z podivného projevu poznání zdivočelého. Něco jej napadlo. „Bevane?“
„Ano, Lupine?“
„Udělej mi laskavost.“
„Jasně, co potřebuješ?“
„Jestli ještě někdy vezmu případ s tebou a budu při tom prohlašovat něco o tom, jak se nudím chytáním ďasovců, prosím, prašti mě po hlavě a řekni mi, ať nejsem pitomý.“
Navzdory bolesti se Bevanův úsměv rozšířil. „Provedu, Lupine. Provedu.“
ooOOoo
Nastal rozbřesk a slabá záře svítání obarvila východní horizont, než se na opuštěný statek vrátil Moody a zbytek jeho unavené skupiny. Jediný pohled na jejich sklíčené tváře Reynardovi prozradil, že Kanea nechytili.
„Vychytralý hajzlík, ten Kane,“ Moody ta slova téměř zavrčel, když si zdráhavě sedal vedle léčitele, aby si nechal ošetřit očividně neopravitelně poškozené ucho. „Mladý Dawlish schytal pořádnou ránu – věděl jsem, že to děcko nemám pouštět do akce přímo z tréninku, ale byl tak nadšený.“ Povzdechl si.
„Před hodinou nám pláchnul v lese. Poslal jsem Greenwooda a chlapce od sledovačky, aby se podívali, jestli zachytí jeho stopu, ale moc šancí jim nedávám. Ten už bude dávno pryč. A nebyl šťastný. Kdykoliv jsme se dostali na deset metrů, běsnil, že jsme mu zabili družku. A neustále sliboval pomstu.“
Rey se posadil vedle něj a kvůli pohmožděným žebrům sebou cukl; Bevan, nyní s potrhanou paží v šátku, si volnou ruku položil na opěradlo jeho židle a předklonil se.
„Tak co teď?“ Mladší bystrozor položil otázku, která drnčela ve vzduchu mezi nimi. „Ztratili jsme Artona a Burleye. S Boltem nemůžeme počítat. Každý druhý člen pozemního týmu má nějaké vážné zranění. Sejmuli jsme Hel, ale o Kaneovi není ani vidu, ani slechu. Budeme pokračovat v hledání, nebo…“
„Ne,“ usekl větu Moody. „Na to nejsme v pořádku. Musíme se přeskupit.“
„Souhlasím,“ přikývl Bevan. „Nová výzvědná činnost, nový plán. A tentokrát lepší příprava.“
„A ne po větru.“ Reynard neviděl důvod zatajovat vlastní chybu. Když se na něj oba bystrozoři tázavě podívali, dodal: „Vítr foukal vzhůru soutěskou. Museli nás cítit. Měl jsem si to uvědomit dřív, omlouvám se.“
Moody jen mávl rukou. „Stejně jsme nemohli jít jinudy. Není to tvoje chyba, Reyi; příště budeme chytřejší. A vy dva jste jednoho sejmuli. Pravděpodobně za to dostanete pochvalu od ministerstva.“
Rey a Bevan si vyměnili zhrozené pohledy. „Musíme?“ vykřikl Rey.
Moody se nahlas rozesmál, jen aby jej za hýbání se vyplísnila léčitelka. Zamračil se na ni a obrátil se k přátelům. „Copak, nelíbí se ti představa líbačky s manželkou ministra na oslavě?“
„To ty bradavice.“ Bevanův hlas se zachvěl. „Ale vlastně stačí jen ten zápach z úst…“
„Ach, cena úspěchu,“ zazubil se Moody. „To máte za to, že plníte svoji práci dobře.“
Došlo k výměně chmurných úsměvů.
„No, jestli je to všechno.“ Reynard se dolámaně zvedl na nohy. „Asi bych měl jít. Diana chce zítra vzít Remuse do Bradavic, aby ho nechala rozmazlovat jejími bývalými žáky. Slíbil jsem jí, že než odejde, dám jí vědět, jestli jsem živý, nebo mrtvý. Z jakéhosi důvodu chce být informována.“
Bevan přikývl. „Stejnou laskavost by ocenila i moje Elise, kór když to mám domů jen necelé dvě míle. Nemám rád, když se strachuje příliš často – náš gauč je zatraceně nepohodlný.“
Moody se opět uchechtl. „A proto jsem pořád svobodný. Běžte domů, pánové. Odpočiňte si. Sejdeme se za dva dny na ministerstvu. Do té doby snad už budeme Kaneovi na stopě.“
Reynard pokývl a zamířil ke dveřím.
„Jo! Lupine?“
Zavolal jej Bevan; Rey se přes rameno na vysokého blonďáka ohlédl. „Ano?“
Bevan se na něj díval tázavě. „Chtěl jsem se zeptat – jak to, že Kane znal tvé jméno?“
Rey zamrkal. „Co prosím?“
„Na mýtině,“ pokračoval Bevan. „Když jsem ti utíkal na pomoc. Kane tě oslovil: Lupine. Jak to, že znal tvé jméno?“
Rey jen tupě zíral, rty se mu naprázdno pohybovaly, jak se snažil sebrat své unavené a vyčerpané myšlenky. Všiml si Kaneova podivného zaváhání a že jej evidentně poznává, ale ta šokující obeznámenost mu nějak vypadla z paměti.
„Já…“ koktal, když se zmateným výrazem čelil oběma bystrozorům. „Já vážně nevím.“
Bevan a Moody si vyměnili nejisté pohledy. „Potkali jste se někdy?“ zeptal se Moody ostře.
Rey se snažil zapojit mozek, ale po dlouhé noci v lese opravdu nebyl k nastartování. „Nejsem si toho vědom,“ přiznal. „Pokud vím, Abrahama Kanea jsem v životě neviděl. Nemám tušení, jak mě zná.“
Bevan se mračil. „Narazil jsi na něj při své práci?“
Rey si vyměnil pohled s Moodym. „Na vlkodlačích případech nepracuju často. Pokud jsem jej neznal, než se stal vlkodlakem, tak jsem na něj narazit nemohl.“
Moddy si jej zamyšleně přeměřil. „Co ty problémy s vlkodlaky, co jsi zmínil? Mohlo by to mít spojitost?“
Rey se zatvářil. „Vlkodlak, se kterým jsem měl problém, je dávno mrtvý. Netuším, jakou by měl mít náš dnešní případ spojitost se zabitím mé sestry.“
Bevan i Moody sebou prudce trhli. Moody nad tím nečekaným odhalením polkl. „Na,“ podal mu najednou modrý, kulatý disk, který Rey zmateně přijal. „Jde o možnost vyslání nouzového znamení. Dostaneš se do potíží, stiskneš to uprostřed z obou stran a já budu okamžitě vědět, že jsi v průšvihu.“
Reye zamrazilo, když si strčil malý disk do kapsy pláště. „Myslíš, že ho budu potřebovat?“
Z Moodyho vyzařovala ponurost. „V této hře musíme být neustále ostražití. Nebudu riskovat. Pokud si tě Kane vybral, ať už z jakéhokoliv důvodu, nechci, aby mě jednoho dne zavolali do tvého domu identifikovat těla. Pošli Dianu s malým na nějakou dobu k rodině, ukliď je. Není důvod riskovat.“
Jako by mu srdce sevřely ledové prsty, když si představil hrozící zranění milované ženy a drahého syna. „Až se dnes večer vrátí, promluvím s ní a zítra ráno je odvezu. Remus má statek rád a jsem si jistý, že Diana to pochopí.“
Moody přikývl. „Hodný hoch. Netvař se tak ustaraně, Reyi, nemusí to nic znamenat. Ale jistota je jistota.“
Rey přikývl a snažil se ignorovat chlad, který hrozil, že jej paralyzuje. „Jistota je jistota.“
Neřekl, co si myslí, nepřiznal strach, který mu vrazil do srdce, když mu došla ošemetnost jeho situace. Neodhalil obraz Kaneovy tváře vznášející se mu v mysli. Protože udělat to by znamenalo přiznat, že nebezpečí hrozící jemu a jeho rodině je reálné.
Ale to nezměnilo základní obavu, ono hrozivé podezření, kterého nebyl schopen se zbavit. Nevěděl proč. Nevěděl odkud. Ale představil si tvář zdivočelého a cítil jej.
Abraham Kane mu byl povědomý stejně jako on Kaneovi.
Otázka zněla proč.