Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 15. Domácí návštěva
Hermiona měla pocit, že slyší hlasité údery svého srdce. Fakt, že na ni před jejími dveřmi číhá cizí muž, nevěstil nic dobrého. Co kdyby ji Draco nedoprovodil domů? Už podruhé v poslední době byla nesmírně ráda, že jí stojí po boku.
„Co budeme dělat?“ zašeptala a snažila se vyhlédnout ven, ale zatlačil ji zpět na dveře.
„Zatraceně! Jde k nám!“ Zdálo se, že Draco je stejně vystrašený jako ona. Cítila, jak šmátrá po své hůlce. Pak zaváhal. Trochu natočil hlavu, aby mohl poočku sledovat blížící se postavu, a znovu promluvil: „Polib mě!“
„Cože?“ hleděla na něj v naprostém úžasu. Draco si přehodil kápi přes hlavu a rychle chytil vzpírající se Hermionu.
„To si děláš srandu!“
„Nemůžeme mu ukázat obličeje, neměl by vědět, že jsme to my...“ šeptl Draco, ale nedal jí šanci odpovědět, protože přitiskl rty na její ústa a rukou jí přidržel tvář. Přestala se bránit, poněvadž pochopila, proč to Draco po ní chtěl. Stále ji držel a svými ústy se dotýkal jejích. Neměla tušení, jestli cizí kouzelník zmizel nebo se k nim přiblížil, protože jí Draco úplně zaclonil výhled. Pak ucítila, jak se jeho rty jen tak jemně pohybují, jako by ji hladil pírkem. Najednou přestala myslet na nebezpečí, které jim hrozilo. Zcela se soustředila na Draca a způsob, jakým ji držel. Jeho rty se znovu pohnuly, jen málo, ale tentokrát reagovala. Nedokázala se zastavit. Tiskl se k ní s jednou rukou na jejích zádech, druhou ji hladil po hlavě a přes jeho plášť k ní doléhalo teplo jeho těla. Vdechovala absolutně lahodnou, svěží vůni. Chutnal po mátě a měl sladký, horoucí dech. Rozumná, opatrná Hermiona, která by neměla myslet na nic jiného kromě skutečnosti, že v příštím okamžiku mohou být napadeni, přestala existovat, protože byla vytěsněna Hermionou velmi pomalu tající v objetí vysokého, pohledného a velmi přitažlivého muže. Když se jeho rty znovu pohnuly, pootevřela ústa, ruce přesunula na jeho hruď a vnímala jeho dech.
Pak se Draco odtáhl. Chvíli na ni jen zíral, než ho dostihla realita. Pustil ji a ohlédl se po kouzelníkovi. Hermiona se vzpamatovávala. Obávala se, že upadne. Co to ksakru bylo? Jejich předstíraný polibek se změnil v něco nepředstíraného. Páni! Draco uměl líbat, i když se nesnažil! Nikdy dřív se tak při líbání necítila.
„Prostě zmizel,“ řekl. Hermiona se pokusila sebrat své myšlenky. Pozoroval ji trochu déle, než bylo nutné, pak ji uchopil za ruku a vedl k jejímu bytu.
„Buď opatrný, mohl by se tu ještě někde zdržovat,“ šeptala. Cítila, jak jí Draco tiskne ruku. Její nitro se směšně zachvělo při tom nepatrném projevu jeho náklonnosti. Znovu se pokusila získat kontrolu nad svými vzbouřenými city. Draco se plížil nahoru po schodech a pak chodbou k Hermionině bytu. Byli už skoro u dveří, když zdánlivě odnikud přilétlo prokletí. Minulo je a uhodilo do zdi. Hermiona uskočila. Draco se vrhl na druhou stranu. Oba vytáhli hůlky. Odkudsi přilétlo další kouzlo. Těsně minulo Draca, který je opětoval. Pak Hermiona v polovině dalšího schodiště zahlédla kouzelníka. Vrhla po něm kletbu, ale povedlo se mu ji odrazit. Uslyšela Dracův výkřik. Otočila se právě včas, aby ho viděla hroutit se k zemi. Zarazila se a pátrala v chodbě po dalším kouzelníkovi, protože jí došlo, že tam musí být ještě jeden. Srdce jí bušilo. Než se dostala na půl cesty k Dracovi, zezadu ji popadla ruka, která jí přikryla ústa, aby ztlumila její výkřik. Upustila hůlku a bojovala o svobodu, ale kouzelník byl příliš silný. Vykopla dozadu, dupla mu na prsty na noze, on zařval bolestí a zkroutil jí ruku za zády, až vykřikla.
„Buďte zticha a neublížíme vám,“ řekl nevrle.
Uvědomila si, že dveře do jejího bytu jsou již otevřené. Kouzelník ji hrubě vtlačil dovnitř. Aby se tam dostali, museli překročit Draca. Pohlédla na něj. Nevypadal dobře. Pokusila se promluvit, ale ruka jí tiskla příliš pevně. Postrčil ji ke gauči a hrubě ji na něj hodil. Jakmile měla volná ústa, promluvila.
„Kdo jste? Co chcete?“ snažila se vstát. „Musím prohlédnout Draca, co jste s ním udělali?“
„Váš milenec je v pořádku. Teď klidně seďte jako hodná holka, abychom rychle skončili,“ řekl znovu drsný hlas. Hermiona na něj pokusila zaměřit pozornost. Obličej měl zakrytý tak, že byly vidět jenom oči. Byl vysoký a mohutný, takže se zdálo, že vyplňuje celý malý pokoj.
Vstoupil druhý kouzelník. „Nemáme moc času, brzo se probere,“ oznámil. Podíval se ke gauči na Hermionu. Mluvil potichu a byl menší postavy. Přešel rovnou k ní a pozvedl hůlku.
„Řekněte nám, kde schovávají ten lektvar. To je vše, co chceme,“ řekl.
„Jaký lektvar?“
Přitiskl jí špičku hůlky ke krku. „Nezkoušejte se k nám chovat jako hlupačka, protože moc dobře víme, že to nejste!“
Hermiona polkla, nelíbilo se jí, že znají její jméno a jak se zdá, vědí o ní i leccos jiného. Rozhodla se, že nejlepší bude pravda. „Žádný lektvar dosud neexistuje. Návod není ani úplný...“
Menší kouzelník se k ní sklonil. „Nehrajte si s námi, nebo by to jeho zdřímnutí mohlo být trvalé!“
„Nelžu! Draco potřeboval mou pomoc k dokončení návodu! Není hotový!“ ujišťovala je. Snažila se vymyslet, jak z toho ven.
Kouzelník jí přitlačil hůlku k hrdlu, až zalapala po dechu. „Ne moc dobrý pokus. Kde je ten návod?“
„Nevím, kde ho mají. Ještě mi ho neukázali.“
„Vážně? Myslím, že mi lžete,“ zvolal vyšší kouzelník přes celou místnost. Zamával na ni lahvičkou. „Vypadá to, že budeme muset použít veritasérum, což je škoda, protože jsem si myslel, že budete rozumná.“
„Říkám pravdu! Teď chci prohlédnout Draca,“ pokoušela se Hermiona znovu vstát, ale byla hrubě sražena zpět.
„Sednout!“
Najednou ten vyšší vykřikl. Lahvička mu upadla na podlahu. Hermiona využila příležitosti, chňapla po hůlce menšího kouzelníka a namířila ji na něj. Kouzlo, jež zasáhlo většího kouzelníka, přilétlo od vchodu. Okamžitě klopýtl zpět, protlačil se kolem klečícího Draca, který očividně ještě trpěl následky dřívějšího kouzla, a vzal do zaječích. Hermiona přiložila kouzelníkovi hůlku ke krku stejně, jako to předtím udělal on jí.
„Jsi v pořádku?“ podívala se na Draca.
„Ano, za chvíli budu v pohodě. A ty?“
„Jo.“ Obrátila pozornost ke zbývajícímu útočníkovi. „Proč ten lektvar chcete?“ zeptala se s hůlkou těsně přitisknutou k jeho krku. Mlčel, tak přitlačila trochu víc, až zabručel. Pak ucouvl, předstíral, že se chce zmocnit hůlky, ale když ji odtáhla z jeho dosahu, postrčil Hermionu k Dracovi a ten, nyní už ve stoje, na něj vypálil kouzlo. Kouzelník klopýtl a srazil Hermionu zpět na pohovku. Viděla, jak na něj Draco míří dalším kouzlem.
„Ne!“ vykřikla. „Nebudeme moci zjistit, kdo jsou!“
„Nevypadá, že má náladu si povídat,“ odpověděl jí Draco přibližující se k muži, který na něj zlobně zíral.
„S tebou ne, Malfoyi,“ řekl zlomyslně a Hermionu znepokojilo, že podle všeho Draca dobře zná.
„Lektvar je můj, nikoho jiného. Od této chvíle z toho Hermionu vynecháte. Nic neví,“ řekl Draco. Najednou kouzelník uskočil. Hermiona po něm vrhla kletbu, ale netrefila ho. Běžel přímo k Dracovi, jehož reakce ještě nebyly zcela v normálu, takže když po vetřelci hrábl, o kousek ho minul. Oba po uprchlíkovi vypálili kouzlo, jenže on už vyběhl ze dveří. Draco po něm vystartoval. Hermiona se také zvedla z pohovky a pustila se za nimi. Vyběhla na chodbu, ta byla nyní prázdná, ale slyšela hluk. Bála se o Draca, protože byl pořád ještě pod vlivem omračujícího zaklínadla. Když zaslechla bouchnutí dveří, vydala se ke schodišti. Dole se objevil Draco.
„Ztratil se mi, nedokázal jsem s ním udržet krok!“ sehnul se, aby ztěžka usedl na schody. Pospíchala dolů k němu.
„Ta kletba tě pořád ovlivňuje,“ řekla. Pomohla mu na nohy a opět se pachtili vzhůru do schodů. Draco ulehl na pohovku. Hermiona zamkla dveře a zkontrolovala byt. Vetřelci jí zřejmě prohrabali zásuvky, ale zdálo se, že nic nechybí. Nakonec se Draco posadil. Třel si hlavu.
„Omlouvám se, byl jsem ubohý.“
Usmála se na něj. „Docela slušný výkon na Zmijozela,“ podotkla. On se na ni zaškaredil.
„Zachránil jsem ti zadek, Grangerová.“
„Moc jsi mě neohromil, Malfoyi.“
„Knihomolko.“
„Fretko.“
Vzájemně se častovali urážkami, ale přitom se na sebe usmívali. Hermioně připadalo opravdu divné si z Draca takhle utahovat a nechat ho, aby jí oplácel stejným. Bylo to hodně zvláštní, jako by byli přátelé. Zaváhal, než znovu promluvil.
„Promiň, je moje chyba, že tě sledovali a zaútočili na tebe.“
„Ano, to je. Hodně mi dlužíš, Malfoyi,“ přikývla souhlasně.
„Jo, dlužím,“ připustil Draco. Hermiona na něj s překvapením zírala. Rozhlédl se okolo. „Dneska tu nemůžeš zůstat, co kdyby se vrátili,“ dodal. Nadzvedla obočí.
„Nabízíš se, že mi zaplatíš luxusní hotel?“
„Ne, ale můžeš přijít pobýt u mě,“ nenuceně odpověděl. Hermiona odložila papíry, které uklízela, a upřeně se na něj zahleděla.
„Ne, budu v pořádku.“
„Nebudeš. Nestojí to za ten risk, jenom pojď.“
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ tiše odporovala.
„Proč ne?“ založil si paže na hrudi. „Ty si vážně myslíš, že tě zvu z jiného důvodu, než proto, abys byla v bezpečí? To mi neříkej.“
„Ne, samozřejmě že ne. Jen mám pocit, že je to trochu divné, to je všechno.“
„Už jsem tady spal!“
„To není totéž.“
„Proč ne?“
„Prostě není,“ usmála se na něj.
„Slibuji, že se nebudu smát tvému legračnímu pyžamu,“ zapřísahal se.
„Není legrační.“
„Ale je!“ zasmál se. „Opravdu svůdné,“ dodal sarkasticky.
„Aspoň nějaké noční prádlo nosím!“ poukázala. „Zvlášť když u někoho přespávám!“
Draco se znovu zasmál. „Vsadím se, že jsi tu pohovku políbila, mám pravdu?“
„Ale prosím tě!“
Draco přistoupil blíž a položil jí ruce na ramena. „Nebudu brát ne jako odpověď. Zůstaneš u mě, tak si sbal tašku.“
Hermiona to vzdala a začala se chystat. Opravdu tu nechtěla zůstat sama.
„Nebyli zrovna stateční, že?“ prohodil Draco, který se ujal tašky. „Oba vzali roha, jakmile dostali šanci. To nedává smysl. Jestli opravdu chtěli lektvar nebo návod na něj, zrovna moc o něj nebojovali!“
„Jo, máš pravdu. Zdá se, že toho o nás hodně vědí... skoro jako by to bylo osobní,“ zachvěla se. „Škoda, že utekl. Mohla jsem ho přesvědčit, aby nám řekl, co jsou zač,“ řekla naléhavě.
Draco se otočil a hleděl na ni s pobavením ve tváři. „Máš nějaké vyslýchací schopnosti, o nichž ses zapomněla zmínit, Hermiono?“ zeptal se s dvojsmyslným úsměvem. Obrátila k němu zrak. Naklonil se blíž a promluvil jí přímo do ucha: „Najednou se těším na to, až u mě budeš nocovat!“
Poznámka autorky: Další dlouhá kapitola – doufám, že se vám líbila, třebaže se políbili jen naoko! Dejte mi vědět, co si zatím myslíte, a jestli se vám líbí, jak se příběh vyvíjí. Pořád si dávám pozor, abych udržovala jejich charaktery, a to zejména Dracův, který by mohl snadno sklouznout do přílišné roztomilosti a ztratit svůj břink. Takže trocha komentářů by byla prima... a za ty dosavadní děkuji.