Preklady fanfiction Harryho Pottera

Když Blaise poprvé uvidí na matčině posteli hromadu látky v barvě bledé slonové kosti, jsou mu čtyři. Natáhne ruku, aby se jí dotkl, aby zjistil, jestli je opravdu tak hedvábně jemná, jak vypadá, ale ruka je mu s plesknutím odstrčena pryč.

"Nesahej na to!" prská Nancy, poslední v dlouhé řadě mladých čarodějek najatých Madam Zabini, aby se staraly o jejího malého syna. "To patří tvé mamá. Určitě máš upatlané ruce. Nesahej na to!"

Další den je Blaise vyparáděn a nekompromisně Nancy odveden do velké místnosti v budově, kterou asi nikdy dřív neviděl. Je tam mamá, oblečená v bledém hedvábí barvy slonoviny, a vedle ní vysoký muž, kterého si Blaise matně vybavuje z jednoho setkání. Muž mu říkal "synku" a dal mu čokoládovou žabku, ale Blaisovi nebyl moc sympatický. Ale mamá vypadá v těch pěkných šatech krásně a Blaise se těší na dort a zmrzlinu, na které ten den po jídle dojde.

Vysoký muž nezůstane poblíž dlouho. Po něm následuje Ital, pak Řek a pak snědý koktavý muž, který je asi Američan. Blaise se žádným z nich nemá moc co do činění. Zůstává ve svém pokoji se stále se střídajícími Nancy, Annami a Giovannami. Mamá vídá někdy večer a o narozeninách a jiných zvláštních příležitostech. Moc mu to nevadí. Je na to zvyklý.

Koktavý Američan zmizí toho léta, než odejde Blaise do Bradavic. Čtyři týdny před začátkem školy vstoupí Blaise do matčiny komnaty (pozván - nikdy by si netroufl jít tam bez vyzvání) a uvidí na posteli známou hromadu bledě zbarvené látky. Ví, co přichází, a klade si otázku, jak dlouho zůstane tento muž. Doufá, že moc dlouho ne. Teď, když je starší, mu mamá někdy dovolí jíst s ní - a jejími hosty - a občas se dokonce i zúčastnit večírků. S matčiným nejnovějším milencem, statným mužem ze severu, který se hlasitě směje, se už setkal a vůbec se mu nezamlouvá. Až odjede do školy, stejně se s ním nebude moc často vídat.

Mamá se vynoří ze své šatny, celá v červeném hedvábí a černém peří, vonící po růžích a cigaretovém kouři a trochu nejistě se na něj usměje.

"Ach, Blaisi, miláčku," řekne oním tónem, který používá vždycky, když se snaží někoho k něčemu přemluvit. "Viděl jsi moje šaty," ukáže mávnutím ruky na hromadu hedvábí, "takže můžeš hádat, co se zítra děje. Philip mě požádal o ruku. Takové překvapení!" S afektovaným smíchem si položí dlaň na hruď. Blaisovi není jasné, proč se s tím obtěžuje. Ví, že je to komedie, ostatně jako všechno, co jeho matka předvádí. Ale přistoupí na tu hru, z letitého zvyku, a protože je to jednodušší, než se hádat.

"Gratuluju, mamá!" pronese dostatečně lehce a natáhne se, aby ji políbil na tvář. Už je stejně vysoký jako ona. (Nejasně si vzpomíná na jednu chůvu - ne na Nancy, ale na tu, která přišla před ní a jejíž jméno si nevybavuje - jak mu, když byl ještě docela malý, říkala, že bude tak velký jako jeho skutečný papá.) Mamá se usmívá, oslovuje ho "drahý chlapče" a přidržuje bledé slonovinové šaty před sebou, aby je obdivoval. I on se usmívá, obdivuje je, jak se od něj očekává, a zdvořile si potřásá rukou s Philipem, který přichází, bere mamá do náruče a s vlastnickým výrazem ji políbí.

Druhý den ráno si Blaise celkem spokojeně obleče svůj společenský hábit, usmívá se, potřásá si rukama a pózuje fotografům, jako už to dělal několikrát předtím. Domnívá se, že svou matku miluje, a ona od něj tohle očekává.

Snaží se být hodný a poslušný syn.