Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/15/
Rating: 13+
PA: Bouře udeří. :) Za normálních okolností bych takto dlouhou kapitolu rozdělila do dvou, ale nenašla jsem místo, kde by to šlo, aniž bych porušila proud událostí scény. Takže pro jednou jsem příliš dlouhou kapitolu ponechala v původní velikosti. Ať se vám líbí. :)
Kapitola 15. Do lesa
Rozhostila se chvíle vyděšeného ticha.
Reynard cítil tepání krve v žilách, ozvěnu pulsu v hrudním koši a na spáncích, jak se snažil zvládnout závrať a rozšiřující se šok způsobený intenzitou nárazu, a sotva dokázal rozeznat svého nepřítele. Tyčil se nad ním Kane, zlaté oči hořící, tvář i oblečení potřísněné spoustou krve, jejímž původem se Rey raději nezabýval. Zašmátral po hůlce, ale ruka zůstala prázdná – jediná zbraň ležela na stole v kuchyni. Téměř nevědomky přesunul pohled na rodinu – na Dianu s vlasy rozcuchanými a očima vytřeštěnýma, jak se roztřeseně krčí u krbu s výrazem uvědomění si té samé pravdy, která do jejího manžela udeřila před chviličkou; k Remusovi téměř schovanému v matčině náručí, který ve vyděšeném zmatku vykukoval ven na toho zlověstného cizince. Tak zranitelní. Tak nechránění. Tak v pasti.
Ale ten pohled znamenal chybu. Kane – Ábel – ten zdivočelý – jeho synovec – jej následoval.
Dva kroky a krví potřísněný zdivočelý se tyčil na Reyovou ženou a dítětem. Nepříjemně se usmál a jazykem přejel po ostrých zubech. Couvli.
„Takže vy musíte být paní Lupinová.“ Zlatým pohledem se zabodl do krčící se ženy a pokladu v jejím náručí. „Nebo matka, pokud by tvůj manžel nebyl takový zbabělec. Co za chlapa sis to vzala, že poslouchá rozmary svého otce, i když už je dospělý?“
Diana neodpověděla, rty pevně tiskla k sobě a ve tváři zbělela. Remus přitisknutý k její hrudi přidušeně vzlykl.
To stačilo. Chladné žluté oči se upřely na chlapečka, který se okamžitě schoval v matčině náručí. Kaneův ledový pohled se vpíjel do dítěte.
„A co je toto?“ protáhl tiše. „Ale, ale. Zdá se, že jste si za mě konečně pořídili náhradu. A náhradu vlastní krve.“
Při hrozbě v jeho tónu Diana jen zesílila sevření. Navzdory závrati se Rey pokusil vyškrábat na nohy, odhodlaný rozptýlit vlkodlaka, aby nehrozil synkovi.
„Ábeli…“ vydechl, ale dál se nedostal.
Kane se k němu okamžitě otočil, zlaté oči zaplály hněvem. „Nepoužívej to jméno!“ zařval. „To jméno není nic, dítě, které je neslo, neexistuje! Je to jméno pro ty, kteří jsou poraženi, kteří zemřou, padnou, jméno dané bezvýznamným otcem, který svůj potenciál promarnil utápěním se ve vlastní mizérii. Po té cestě já nepůjdu!“
Rysy se mu zkřivily do smrtícího, odhodlaného vzteku, když přikročil ke svému ustupujícímu strýci a hlasem klesl až k šepotu. „Já budu tím, kdo udeří, nestanu se obětí.“
Rey cítil Kaneův páchnoucí dech, viděl lesk v jeho očích. Proti své vůli se schoulil u zdi. Viděl, jak se zdivočelý nad úspěchem svého zastrašování pousmál.
„Stále stejný zbabělec, Lupine,“ vydechl. „Myslel sis, že se nedozvím, že to ty ses mě neujal? Toho dne, kdy mě ten šlachovitý sociální pracovník vzal, abych zůstal s těmi směšnými pěstouny, jsem jej slyšel probírat můj případ; věřil, že tě Rafe Lupin odstrašil. Ale to se musíš chtít nechat odstrašit, nesmíš mít až takovou starost, jinak bys možná tolik nespěchal poslechnout muže, který ti zabil sestru.“
Svět se prudce naklonil. Reyův dech se zadrhl v krku.
Kane ve zlomyslném úšklebku odhalil slinami se lesknoucí zuby. „Nevěděl jsi to, co?“
Trpěl bludy? Bláznil? Nebo opravdu věřil tomu, co říká? Rey si nebyl zcela jistý, ale ty náznaky byly prostě směšné. Věděl, co se Rhee stalo. Byl tam, ta slova slyšel přímo z jejích úst. Jakými historkami to Isaac naplnil hlavu svého syna?
Rey zase našel hlas. „Lžeš.“
„Lžu?“ Zdivočelý se krutě zasmál.
„To Isaac ji zabil.“ Rey se obrnil. Byl si jistý, že vlkodlak hraje nějakou hru. Spřádal lži, pokoušel se ho rozrušit a zmást a to se mu nepovede. „Tvůj otec moji sestru unesl a proti její vůli ji zadržoval.“
Tentokrát se Kane zasmál naplno. „Můj otec? Ten bezpáteřní depresák? Na to by neměl koule! Jediný odvážný krok svého života udělal, když mě unesl z nemocnice, a upřímně, byl bych radši, kdyby mě opustil.“
Nenuceně, chladně opřel jednu ruku s drápy o zeď vedle Reyovy hlavy a netrpělivě zaškrábal o tapetu.
„Ne, ne, ne,“ zavrtěl hlavou, zrak upřený na svého strýce. „Šla ze své vlastní vůle, ne-li přímo proto, že po tom toužila. Tvůj okouzlující tatíček jim nedal jinou možnost. Nebyl šťastný, když zjistil, že je jeho malá holčička zbouchnutá a že – jak jen to formuloval? – čeká vlkodlačí potěr, dokonce že otěhotněla dobrovolně. Pak mému otci vyhrožoval Azkabanem – proto odešli. Utekli.“
Rey krotil vlastní vztek, který by je všechny pravděpodobně zabil. „Jak bys to mohl vědět?“ odsekl. „Ani jsi nebyl na světě.“
Ze zdi odpadl kus tapety za zvuku loupané omítky; Kane rádoby zamyšleně prozkoumal zbytky zachycené za drápy. „Když se můj otec opil, mluvil. A opilý byl velkou část mého dětství. Bědoval nad útrapami života, nad světem, který jej nepřijme, protože je to, co je, jak se mu lidi vyhýbají, jak ho nikdo nezaměstná a samozřejmě, vykládal výpravný příběh o své ztracené lásce a krutém otci, který všechno zničil. Nikdy nezavřel hubu. Skoro se mi ulevilo, když se konečně oběsil.“ Opovržlivě si odfrkl, setřepal papír z prstů a nechal jej padnout k zemi. „Lykantropie byla na něj mrháním.“
Na takové neobvyklé prohlášení toho Rey nemohl příliš odpovědět.
„Vypadáš překvapený.“ Kane povytáhl obočí, netrpělivě zadupal nohou a otočil se na místě. Pak začal přecházet jako zvíře v kleci. Zpoza něj Rey zahlédl manželku, která se pohybovala překvapivě nenápadně, aby tiše ukryla synka za křeslo. „Ale je to tak. Adam Isaac byl ubohou parodií na vlkodlaka. Tolik síly, tolik potenciálu a co udělal? Utopil se v chlastu a vlastním neštěstí.“
Zdivočelý při přecházení po malé místnosti nepřítomně zatínal drápy, ale oči měl neúprosně upřené na Reye.
„Mohl toho tolik dokázat,“ protáhl tiše se vzdáleným pohledem. „To jsem zjistil během jeho flámů. Tak často jsem viděl ten nepatrný záblesk zlata v očích, ten okamžik síly, vlády, kdy se z jeho opilecké mlhy vynořil vlk a na moment byl otec silný. Jen na ten moment jsem ho mohl téměř respektovat. Po malých dávkách musel několikrát za týden ochutnávat pravdu své existence. Ale nikdy ji nepřijal. Jen začal mumlat cosi o tvé zatracené sestře, a co by chtěla, a pak se ten starý ožungr uchlastal do bezvědomí. Předpokládám, že i vlkodlakové mají nějaké standardy a žádný vlk s trochou sebeúcty nechce zůstat v takové nedůstojné náhražce mysli a těla dlouho. I mně z toho bylo na zvracení.“
Prudce se zarazil – ve třech krocích se Rey opět ocitl zády u zdi jen pouhou silou vlkodlačího pohledu. „A to všechno díky nejdražšímu dědečkovi.“
V těch nepřátelských zlatých očích se dalo jen těžko číst, ale Rey tu zprávu pochopil zcela zřetelně. „Jsi blázen.“
„Pravda pravdoucí,“ ušklíbl se Kane a krví nasáklé drápy si otřel do kožené vesty. „Ale za to může tvoje rodina.“
Jakmile pozornost zdivočelého polevila, Rey koutkem oka zahlédl, jak se jeho žena zase pohnula. Uvolnila z náručí Remuse a postrčila jej za nábytek, aby ho dostala z dohledu. Teď se sunula na opačnou stranu krbu – směrem k uhláku a…
A k pohrabáči…
Stará dobrá Diana! Zdivočelého tím neuzemní na dlouho, ale mohlo by to stačit, aby se Rey dostal ke dveřím a chodbou do kuchyně, kde ležela jeho hůlka. Ale jen když dokážou Kanea dostatečně rozptýlit.
Teď je třeba, aby mluvil. Jakékoliv pitomosti, jen ať jim to získá čas.
„Tvůj otec moji sestru unesl,“ zopakoval Rey svá slova rozhodně, téměř konejšivě, když se statečně setkal s pohledem vlkodlaka. „Řekla to. V nemocnici, slyšel jsem ji. Nevím, jaké lži ti nakukal…“
„Já nejsem ten, komu nakukali lži.“ Kane prudce ukončil větu a praštil dlaní do již omlácené zdi takovou silou, že Rey nadskočil. „Nenakukal mi nic. Slyšel jsem jen příliš podnapilé blábolení, aby to nebyla pravda. To tobě nakukali lži, tobě a tvé sestře. Když s ní tvůj otec skončil, nevěděla, co říká. Silná záležitost, tahleta matoucí kouzla.“
Rey zalapal po dechu. Co to říká? Opravdu právě obvinil Rafea Lupina, kdysi vysoce respektovaného člena kouzelnické společnosti, z použití matoucího kouzla na vlastní dceru?
„To je směšné!“ vyprskl nevěřícně.
Kane se zachmuřeně zasmál. „To lidi říkají, když se vlkodlak pokusí něco prohlásit. A proto to bylo tak chytré. Našel je, víš? Zjistil, kam utekli, kde se ukrývají před jeho hněvem, sledovali je ti jeho rváči. A ti, jak se pak ukázalo, je toho dne, kdy jsem se měl narodit, našli a drželi v zajetí, dokud Lupin neodpověděl na sovu, kterou mu poslali. A když pak sám dorazil, řekl mé matce ve vysokém stupni těhotenství, že jestli se vzdá toho děcka a vrátí se domů, kam patří, všechno to bláznovství, jak to nazval, bude zapomenuto. Odmítla. Jak říkal můj otec – plivla mu do tváře.“ Pochmurně se usmál. „Jsem si jistý, že si to užil. Vytáhl na ni hůlku, což dokonale vypovědělo o povaze jeho citů. A pak jí řekl, že tohle…“ opět si odfrkl, „bude jen pro její dobro.“
Sova prolétávající oknem jejich domu – otcův bledý obličej a náhlé zmizení. Ne. Rey ty vzpurné myšlenky potlačil. Ten vlkodlak lže. Ten vlkodlak lže. Jestli svým slovům skutečně věří, nebo si je sám z pomsty vymyslel, to Rey netušil. Ale otec by nikdy… Ano, býval přísný a s dcerou se často a hlasitě hádal, ale miloval ji. Něco takového by určitě neudělal vlastnímu dítěti. Ne, pokud by skutečně nevěřil, že je v nebezpečí, pokud by skutečně nevěřil, že je to pro…
Že je to pro její dobro.
Běžná fráze, kterou otec u Rhey často používal. Miloval ji i nenáviděl zároveň. Chtěl jediné – aby prostě udělala, co si přeje on, aby získala pěkné jisté místo, pěkného jistého manžela a měla pěkný jistý život. Bylo to pro její dobro, řekl jí během jedné z jejich vášnivých půtek. Pokud sama neví, co je pro ni dobré, pak jí to ukáže.
Ale ne. Nikdy by neudělal něco takového.
Nebo ano?
„Nejdřív seslal paměťové kouzlo, vymazal jí vzpomínky na dobrovolný odchod a na všechny šťastné chvíle s vlkodlačím milencem.“ Kaneův pohled se přeměnil do nabroušeného zlatého ostří. „A pak přišlo matoucí kouzlo, a když ji měl ve své moci, šeptal jí do uší jed. Že ji můj otec přiměl k odchodu. Že ji držel proti její vůli. Že se jí vnutil. Že jeho dítě nechce. Že prostě chce jen domů. Že ho nenávidí. Že nenávidí Adama Isaaca.“ Kaneovy oči žhnuly. „A když jí z toho šoku praskla voda a oni ji dotáhli do nemocnice, dokázala říct jenom toto jediné.“
Ne. Ne, ne, ne, ne. Ale opakování nedokázalo potlačit šepot ano v jeho mysli. Ta slova, ta slova téměř přesně pronášela Rhea. Znovu a znovu, jako by je uměla nazpaměť. Jak by je Kane mohl znát? On sám Isaaca v nemocnici určitě neviděl; z odpovědí na otázky kladené před deseti lety si zcela jistě pamatoval, že až víc než hodinu po sestřině smrti se Isaac vetřel do nemocnice a ukradl dítě. Takže kde by slyšel ta slova, aby je zopakoval synovi, pokud ne ve chvíli, kdy byla implantována do Rheiny mysli?
„Můj otec se probil tím zmatkem kolem příchodu tvé sestry do nemocnice.“ Kane pokračoval ve svém přecházení a přinutil tak Dianu zvýšit opatrnost při jejím postupu ke zbrani.
„Čekal venku, dokud neuviděl, že ty řezníky odvolali. Proplížil se dovnitř, čekal, dokud tvůj otec nepodepíše papíry ohledně úmrtí, a odnesl mě. A tak začalo deset let jeho promrhané sebelítostné alkoholové existence. Jeho smrt byla pro nás oba požehnáním.“
Opět upřel oči na Reynarda. „A to je, můj drahý strýčku, okamžik, kdy jsi přišel ty.“
Se vzdáleně znepokojeným výrazem zvedl jednu z rodinných fotografií, které ležely na krbu a policích po celém obývacím pokoji a nepřítomně se na ni zahleděl. Mimo jeho zorné pole Diana uchopila pohrabáč a ukryla jej pod hábitem.
„Hezounký obrázek.“ Kane zněl podivně tiše, ale s nádechem hořkosti a pohrdání. „A když pomyslím, že jsem to mohl být já. Právě teď jsme mohli všichni sedět u večeře a já bych blábolil o své pěkné nudné práci na ministerstvu. Jen pomysli na toho spořádaného a bezúhonného občana, kterým jsem mohl být, kdyby sis mě vzal a poctil mě výhodami zdravé výchovy.“ Ušklíbl se. „Ubohé.“
Nenávistným, vysokým obloukem mrštil fotkou o kamenný krb, kde se roztříštila a její střepy těsně minuly Dianu. Ta vykřikla a uskočila. Rey sebou už už trhal směrem ke své ženě, ale zabránila mu v tom obrovská dlaň plná drápů.
„Jen zůstaň, kde jsi, Lupine, buď hodný kluk.“ Kaneova líná, sadistická, pomalu pronášená slova byla prodchnuta jistotou člověka přesvědčeného o tom, že má nad situací kontrolu.
„Navzdory tomu, co by toto malé představení mohlo naznačovat, nezlomilo mi srdce, když jsi mě zavrhl; při našem tehdejším klábosení jsi na mě neudělal nijak velký dojem.“ Kane zlehka pokrčil rameny, otočil se a skopl si z bot zbytky obrázku. Rey zadoufal, že to zapracovala jen jeho představivost a on neviděl, jak oči zdivočelého přešly k místu pohybu a tichých vzlyků za křeslem. „Ale víc, než bych si myslel, že je možné, mě naštvalo to proč. Opět to byl Rafe Lupin, kdo zabouchl dveře za mým polovičatým životem. A ty jsi byl tak slabý, že jsi ho nechal. Nic nenávidím víc než zbabělce.“
Prstem s drápem přejel po celé délce knihovny a s trýznivým kvílením tím sdíral lak. „Pěstouni, ke kterým mě poslali, byli k ničemu – přihlouple se culící rozčilující padavky; naprosto nepoužitelní. Otcova opilecká nerudnost byla přitažlivější vedle těch nudných úsměvů a jejich zoufalé, neupřímné snahy se o mě starat. Ano, snažili se mě mít rádi, to ano, ale pořád to tam bylo – to zahlížení, nejisté pohledy, když si mysleli, že se nedívám. Byli vyděšení desetiletým klukem.“ Odfrkl si. „Takže stejně jako Rafe Lupin dali jasně najevo, i když jiným způsobem, že nemusíš být vlkodlakem, aby se tak s tebou jednalo. Byl jsem vinen jen příbuzností.“ Kane téměř nenuceně prstem přesekl hřbety knih. „Do tří týdnů jsem z té díry utekl. Byl jsem otrlý. Koneckonců jsem se vychoval prakticky sám. Zkusil jsem to na ulici.“
Z úsměvu namířeného na Reye čišelo predátorství a čirá brutalita. „A pak jsem potkal Hel. Možná si ji pamatuješ. Včera jsi tomu bystrozorovi pomohl ji zabít.“
Když manželka tichoučce zalapala po dechu, Rey sebou trhl a Kane se na něj s úšklebkem radostně usmál. „Copak jsi to svojí ženě neřekl, Lupine? Jaké kouzelně upřímné vztahy v manželství to máte. Hel představovala vše, co v mém životě chybělo. Neochvějnou přítomnost, sílu, schopnost naučit mě přežít a prosperovat. Její divokost mě fascinovala, ten třpyt, který jsem zahlédl a respektoval v otcových očích, v těch jejích hořel životem. Řekl jsem jí, že chci být jako ona. Myslel jsem, že mě zabije. Ale nezabila. Pozvala mě do svého úkrytu. Před mýma očima se toho úplňku proměnila, a já jí pak vložil do úst ruku a vychutnal si tu bolest. Hodil jsem za hlavu pitomé pokusy následovat mizernou snahu svého otce být přijatý světem, který mě odmítal. Nechal jsem vlka, aby se stal mým světem, mojí pravdou, a nikdy jsem se neotočil zpět. Pokud se ke mně měli chovat jako k vlkodlakovi, jako k bestii jen díky mé příbuznosti, pak jsem se rozhodl si to zasloužit.“
Pomalu se přiblížil k Reynardovi, tvář ani ne palec od kořisti.
„Takže chápeš, že o moje dětství se zasloužil tvůj zatracený otec. Stejně jako o moje dospívání ses zasloužil ty. Ne že by mi to teď vadilo – pravděpodobně jsi mi celkově prokázal laskavost, že jsi mi dal příležitost k této síle. Ale nelíbí se mi být zapuzený zbabělci. Odmítnutí zrovna dobře nezvládám. Zvlášť, když tomu, kdo mne odmítl, přijde vhodné odstranit ze světa ženu, na kterou jsem se obrátil ve chvíli, kdy mě on tak lehce zavrhl.“
Kane krátce vycenil zuby, pomalu se odtáhl a odloudal se zpět k polici s fotkami. Zvedl obrázek hrdých Reyových rodičů a v trýznivém skřípotu přejel ostrými prsty po skle.
„Můj drahý dědoušek,“ zamumlal zlovolně, aniž by se otočil. Diana s pohrabáčem za zády se začala zvedat. „Ach, ano. Nejvíc asi lituju toho, že byl Rafe Lupin natolik bezohledný, aby zemřel přirozenou smrtí dřív, než jsem mohl zesílit natolik, abych ho roztrhal na kusy. Ale ještě mám tebe. A je.“ Přes rameno ukázal na teď ztuhlou Dianu a jejich ukrytého syna. „A protože jsi mi sebral Hel, myslím, že si zasloužíš něco speciálního. Určitě něco lepšího, než jsem poskytl tvému kamarádovi od bystrozorů.“
Rey ztuhl, jak bojoval s vlnou chladu. Očima přeběhl krvavé skvrny, které Kanea pokrývaly od hlavy až k patě. „Co?“ vydechl ostře.
Nebyl si jistý, zda chce znát odpověď. A měl pravdu. Děsil se jí.
Kane s nenuceným pokrčením ramen rozbil druhou fotku o knihovnu a otočil se tváří ke strýci. „Možná si říkáš, jak jsem tě našel?“ Zdivočelý se krutě a vítězně usmíval. Pomalu, lenivě si jedním drápem přejel po čerstvé krvi na tváři. S odpudivým potěšením prst vložil do úst a dočista olízal. Usmíval se, zuby se zaleskly.
„Právě jsem mluvil s Orestem Bevanem. A samozřejmě, s jeho milovanou rodinou.“
Reyovi spadl do žaludku kámen. Bože, ne! Prosím!
Kane se uchechtl nad šokem a vztekem, který se spontánně ukázal v očích jeho zajatce. „Netušil jsem, že takový význačný bystrozor žije tak blízko mého bývalého úkrytu, dokud jsem jej dnes ráno nezahlédl na procházce. Dalo by se říct, že vypadal bezstarostně, jako by zabití mé družky pro něj nebylo ničím ve všedním pracovním dnu. A jakkoliv opravdu nejsem zatoulané štěně, ucítil jsem náhlou potřebu jít za ním domů.“
Zamyšleně prozkoumal své zkrvavené prsty. „Ale musel jsem si počkat, jelikož poslali děti k sousedům a manželka svého muže vyhnala ke svatému Mungovi, aby mu tam zkontrolovali ruku. Ale ocitl jsem se v jedné z těch malebných a důvěřivých zástaveb, kde rodiny, i ty bystrozorské, ne vždy zamykají dveře. V podkroví jsem si udělal pohodlný úkryt a odpočíval a čekal, dokud nebudou doma všichni.“
Reyovou duší se prohnala hrůza a odpor. „Ty jsi je zabil všechny? Jen abys mě našel?“
Kane se ušklíbl a odmítavě mávl rukou. „Samozřejmě nešlo jen o tebe. Nebuď tak sebestředný! Chtěl jsem s Bevanem probrat pár věcí kvůli smrti mé Hel. Ale ohledně tvé polohy nijak nespolupracoval. Asi nějak pochyboval o mých dobrých úmyslech.“
Pročpak asi, pomyslel si Rey pochmurně, ale byl natolik chytrý, aby to nevyslovil.
Zdivočelý si jazykem přejel po zubech. „Tvrdohlavost je bystrozorům na obtíž. Nakonec jsem neměl jinou možnost, než přeříznout mu jícen a skoncovat s ním.“ Krutý úsměv se znepokojivě rozšířil. „Ale jeho žena – byla velmi nápomocná. Zvlášť když jsem tak šlechetně choval v náručí její vyděšené děti. Škoda, že jim – nebo jí – to nakonec nepomohlo. Ten koberec vážně strašně zasvinili.“
Rey upřel oči na svoji ženu. Nemohl je odtrhnout. Dianin výraz se změnil od odmítavého šoku po zděšenou zuřivost. Odhodlaně napřímila ramena a vztyčila se v celé své výšce, i když ne velkolepé. Oběma rukama svírala hábitem skrytý pohrabáč. Věděl, jak moc měla ráda Elise Bevanovou. Jak láskyplně si hrála s jejími dětmi. V očích jí plál strach o život jejího vlastního milovaného synka.
Pokud bude moci, srazí Kaneovu hlavu.
A Kane si stále ještě ničeho nevšiml, nepovažoval ji za nebezpečnou. Elise Bevanová bývala tichá žena toužící po ochraně svého velkého a silného manžela – že by to samé předpokládal u Diany Lupinové? Jestli ano, čeká ho drsné prohlédnutí.
Chvála za malé laskavosti.
„Samozřejmě, jakmile jsem se dozvěděl jméno tvého domova, šlo jen o jednoduchou věc se zapůjčením trochy letaxu. Ne že by ho ještě potřebovali.“ Kane si dál užíval Reyovu hrůzu a zůstával slepý k nebezpečí za zády. Rey si okamžitě uvědomil, že musí udělat cokoliv, aby udržel Kaneovu pozornost na sobě. „Byl to opravdu zásah štěstěny, že Bevan bydlel tak blízko toho rozpadlého statku, kde jste byli zalezlí. Kdyby nešel pěšky, nikdy bych vás nedokázal najít.“
A zase byl Kane ve vteřině u něj, přitiskl jej na zeď, jak se na něj vrhl, a drápy mu poklepával do hrudi. S nepěkným vítězným úsměvem se předklonil.
„A jsem tak rád, že jsem tě našel. Víš, Lupine, jak to vidím já, dlužíš mi; dlužíš mi za život, který jsem mohl mít, a dlužíš mi za život, který jsi ukradl mé družce. A já nejsem připravený nechat to jen tak být. Chci odškodnění. Chci odplatu. Chci spravedlnost.“
Odškodnění? Odplatu? Spravedlnost?
Jak Rey poslouchal slova toho vražedného a pomstychtivého zabijáka, narůstal mu v hrudi hněv. Ten maniak zavraždil bezpočet lidí bez jediného důvodu, jen kvůli vlastnímu potěšení, zmasakroval dobrého muže a jeho mladou rodinu jen z malicherné zášti. A jestliže byl jeho životní příběh pravdivý, chtěl jej, přivítal to pokousání a stal se zdivočelým z jakési pošetilé, dětinské touhy. Jen z čiré zášti se vzdal lidskosti. Pravda, Rey se nezbaví viny, že synovce dovedl k okamžiku, kdy něco takového provedl. Ale nebyla to jeho chyba. Jeho vtáhl do této situace neovladatelný pocit vřelosti a lásky k sestře. Ať už otec provedl cokoliv, ať už kdokoliv prohlašoval pravdu a kdokoliv tvrdil lži, nezapletl se do událostí kolem sestřiny smrti – provedl jediné špatné rozhodnutí, že neadoptoval dítě, o něž hlavně neměl povinnost se starat. Udělal jednu chybu. Copak si on a jeho rodina za tohle zaslouží zemřít?
Bylo toho moc. Prostě vybuchl. Koneckonců, byl to dlouhý den.
„Odškodnění za co? Za život, který jsi, podle svých vlastních slov, ani nechtěl? Za rodinu, kterou pohrdáš? Co je ti do mé zbabělosti, když jako zdivočelý jsi tak šťastný? Odplatu za co? Za chování mého otce? Nejsem Rafe Lupin, nemáš právo vybíjet si frustrace z mrtvého muže na mně! Miloval jsem svoji sestru, udělal bych cokoliv, abych ji zachránil, ale byl jsem jen děcko! Spravedlnost za co? Že jsem zastavil tvoji drahou Hel, aby neroztrhala na kusy mého zraněného kamaráda? Že jsem předešel smrti umožněním jiné? Hel Kaneová byla jen vraždící, šílené monstrum, zatímco Orestes Bevan byl dobrým mužem s dobrou rodinou, kterou jsi povraždil jen proto, že dělal svoji práci, že se snažil ochraňovat nevinné! Odškodnění! Odplatu! Spravedlnost! Ta slova by se ti měla vzpříčit v krku! Jak se opovažuješ vtrhnout do mého domu a kázat mi o svém strašném životě? Nemusel jsi ho mít takový! Já tě nenutil strčit ruku vlkodlakovi do tlamy! Svůj život sis vybral sám, tak mě neobviňuj, pokud ti nevyhovuje. A jestli jsi šťastný, proč ti vůbec záleží na tom, co jsem udělal? Co chceš, abych udělal?”
Viděl, že se rána blíží, ale neměl čas zareagovat; jen se odklonil, aby nebyla smrtelná. Snažil se dostat krk z dosahu drápů, ty se mu zaryly do ramene a bolest jej ochromila. Pak byl mrštěn do hromádky rozbitého skla z otcova obrázku. Cítil na zádech Kaneovu nohu, kterou jej držel na místě. Zdivočelý se nad ním zlověstně tyčil a nyní se sklonil.
„Chci, abys krvácel,“ zasyčel.
A pak zaútočila Diana.
Bezpochyby šlo o fantastickou ránu, silný, obouruční švih hodný famfrpálového odrážeče, který vedla zuřivá síla rozhořčené manželky, matky a kamarádky. Kane provedl působivý úhybný manévr, když se na poslední chvíli otočil, aby čelil nečekanému nebezpečí, ale byl nepatrně pomalejší – dopad pohrabáče mu zvrátil hlavu, jeho vlastní čerstvá krev mu postříkala tváře a on sprostě zanadával. Rey se kopnutím uvolnil, navzdory střepům, které se do něj zapichovaly, se přetočil a ten největší vší silou zabodl do Kaneova lýtka.
Zdivočelý zavyl bolestí a šokem, pod náhlým útokem klopýtl, ale neztratil hlavu. Dianin druhý úder skončil v jeho dlani, jak pohrabáč chytil a vytrhl jí ho z ruky. Tím ji vyvedl z rovnováhy a prudce ji strčil proti křeslu, které se převrátilo. A najednou se objevil Remus, shrbený, uplakaný a zmatený; instinktivně uhnul z cesty padajícímu nábytku a omráčené matce a nyní se snažil doškrábat do zadní místnosti. Napřaženou ruku neviděl, dokud se mu do krku nezasekly drápy a nezvedly ho vzhůru.
Rey ztuhl. Diana ztuhla.
Remus zakňučel.
Kane se pomalu usmál.
„No ne, Lupine,“ protáhl. „To bylo skoro statečné.“
Rey byl jako ochrnutý. Jeho chlapce, jeho Remuse děsivě svíraly kolem krku drápy jedné ruky Abrahama Kanea, druhá ruka, držící ukořistěný pohrabáč, tiskla dítě bezpečně k hrudi. Jeho syn se třásl šokem, bolestí a strachem, hnědé vlasy měl rozcuchané, tváře smrtelně bledé a vlhké od vyděšených slz. Vytřeštěné oči upírající se na otce vyzařovaly tichou, zoufalou prosbu, aby mu tatínek přišel na pomoc. Z místa, kde zdivočelý tiskl jemnou kůži, začaly stékat pramínky krve.
Jeho syn. Kane měl jeho syna.
Ne, prosím. Cokoliv, jen ne Remuse.
Rey pomalu, nejistě vstal, ale oči upíral jen na své dítě.
„Dej mi mého syna,“ zašeptal.
Kane se nevěřícně zašklebil. „Dej pozor, aby ses nezalkl vším tím spravedlivým rozhořčením. Vážně, Lupine. Proč bych měl?“
„Vezmi si mě místo něj.“ Myslel to vážně. „Pro mě sis přišel. Můžeš mě mučit, zabít, co sakra chceš, ale nejdřív pusť na svobodu mého syna.“
Synovec mu věnoval chladný smích. „Pusť na svobodu. Možná mu svobodu opravdu dám. Ale ne teď.“ Pomalu, opatrně zamířil k oknu, očima střílel mezi manželi a nadšeně si užíval jejich hrůzu. „Myslím, že na to půjdu líp. Za ten záblesk statečnosti ty a tvá žena dostanete milost, odklad popravy. Ale věř mi, je to jen na čas.“
Švihem zápěstí hodil pohrabáčem a rozbil nejbližší okno, takže z rámu trčely střepy jako zuby pily. Pak několika kopy botou díru rozšířil, ale stisk vyděšeného Remuse neuvolnil.
„Lupine, víš co je dnes za den?“ V tónu zdivočelého zaznívalo jakési líné zadostiučinění. „Zkontroloval sis lunární kalendář?“
Reye od hlavy až k patě zachvátilo mrazení arktické síly. Vzpomněl si na prakticky dorostlý měsíc nad statkem z předchozí noci, téměř plný, a oči se mu rozšířily. Merline!
„Úplněk.“ Kaneův úsměv potvrdil Reyovy nejhorší obavy. „A podívej ven – skoro tma, slunce pomalu zapadlo a brzy vyjde měsíc. Cítím ho přicházet. A až se tak stane…“
Zlaté oči upřel na Remuse. Vycenil zuby.
„Ne!“ zareagovala Diana zděšeným vydechnutím a už by vystřelila dopředu, kdyby ji Kane okamžitě nezastavil zesílením stisku jejího dítěte. Beznadějně upřela oči na toho mstivého predátora v jejím domově. „Je moc malý,“ zašeptala, prosila zničená a bez svého vnitřního ohně, který zadusilo ledové nebezpečí ohrožující jejího jediného syna. „Copak nevíš, co se stane s dítětem, když je pokousáno tak malé? Nebude schopný to zvládnout.“
Kane se zasmál, ještě než skončila. „Přesně,“ vydechl se zlomyslným úsměvem nad žalem matky. „Nezabiju ho – budu opatrný. Ale vím, co se stane. Nemá mysl natolik silnou, aby s tím bojoval. Vůbec jej nebudu muset přemlouvat.“ Prsty přejel po jemné kůži na krku malého chlapce a roztrhl ji. Nad Remusovými vzlyky úzkosti a nad zoufalstvím v očích jeho rodičů se usmíval. „A pak budu mít zase smečku, adoptivního syna pokrevně příbuzného. A na tvoji počest ho dobře vycvičím; naučím ho všechno, co znám. Vychovám ho k obrazu svému, stejně jako ubohá Hel vychovala mě. A až bude dost starý – až bude připravený – on se vrátí a zabije tě. A ty se svojí ženou můžete žít své životy v očekávání dne, kdy se váš marnotratný syn vrátí, aby nárokoval svá práva s vědomím, že to způsobila tvoje vlastní zbabělost.“
Jedním mrštným skokem přistál na parapetu – Remus se mu z náručí vyděšeně houpal – a otočil se, aby si naposledy užil nekonečný strach ve dvou párech očí. Usmál se.
„Doufám, že si to čekání užijete,“ řekl. „Já tedy ano.“
A s tím byl pryč.
Oba byli pryč.
Rey instinktivně vyrazil k oknu; oči upíral na prchající postavu a ten křehký lidský uzlíček v jeho pažích. Ale než se napůl vyškrábal do rámu rozbitého okna, stíny je pohltily a oni se vnořili do lesa a zmizeli do temnoty.
Kane byl pryč.
A Remus brzy bude.