Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Oblivious

Kapitola 16. Za svitu měsíce

Oblivious
Vložené: Lupina - 04.05. 2016 Téma: Oblivious
Lupina nám napísal:

Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/16/

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 16. Za svitu měsíce

To nemůže být pravda.

Nemůže.

Prosím, ať to není pravda.

Ale byla.

Dianino prudké vzlykání mu trhalo srdce, manželčinu kuráž roztříštil únos jejího drahého syna. Rey sám ztuhl zoufalým, nevěřícím šokem, a nepřítomně, tupě zíral na temný rubáš stromů obklopující Kanea a jeho syna, jako by se každou chvíli měli znovu objevit a všechno prohlásit za vtip.

Ale neobjevili se.

Vůbec se neobjevili.

Abraham Kane je Ábel Isaac. Reyova otce viní ze smrti vlastní dcery. Zabil Oresta Bevana a jeho rodinu. A unesl Remuse.

Aby ho pokousal. Aby z něj udělal vlkodlaka. Aby jej změnil na zdivočelého.

Chystal se udělat z jeho syna monstrum. A pak jej použít jako nástroj vraždy.

Ne.

V Reynardovi Lupinovi něco vzplálo, náhlý nával vzteku, strachu, zuřivosti a neústupného odhodlání. Nic z toho se nestane. Nenechá unést jejich synka. Nedovolí zničit jejich rodinu. Dokud bude dýchat, Abraham Kane v žádném případě nezraní jeho chlapce. Jak se opovažuje vtáhnout nevinné děcko do tohoto absurdního sporu? Ať to stojí, co to stojí, ten bastard nezničí Remuse, neukrade mu mysl a neobrátí mu život v trosky, ještě než vůbec začal. Nenechá toho zdivočelého změnit to nejdůležitější v Reyově životě v cosi odpudivého. Nenechá ho vyhrát.

Ať už se stane cokoliv, pokousaný, či ne, Remus, jeho Remus, ten sladký klouček, už tři roky středobod jejich životů, se vrátí domů. A bude sám sebou.

O to se postará.

Ani si neuvědomil, že se hýbe, dokud nepopadl hůlku z kuchyňského stolu a nezastrčil si ji za opasek, dokud ze stojanu na deštníky v chodbě nezvedl obušek, který byl v jeho branži občas nezbytný, a zkusmo si jej nepotěžkal v ruce. Východ měsíce se znepokojivě blížil – jestli se setká s proměněným Kanem, hůlka se stane použitelnou asi jako pletací jehlice. Obušek se bude hodit.

Kane ho zabije. Tím si byl jistý. Čelit samotný, bez pomoci vlkodlakovi v těchto lesích bude sebevražda. Ale myslel vážně, co Kaneovi řekl v tom pokoji, když hleděl do vyděšených očí zajatého dítěte; pokud může zachránit život svého syna výměnou za ten svůj, udělá to. Musí jen získat čas a udržet Remuse v bezpečí, dokud nedorazí posily.

Když už je u posil…

Pracovní plášť visel na místě, kde jej ráno pověsil. Rey se k němu přihnal, serval jej z háčku a zalovil v náprsní kapse.

„Jdeš po něm.“

V Dianiných slovech zaznívala jakási odevzdaná prázdnota, její slova znamenala spíše prohlášení než otázku. Nebylo v nich obvinění, ani povzbuzení, žádný výběr mezi manželem a synem. Pochopila, že osud číhá na nejmenší uklouznutí mezi těmi tmavými stromy, ale zároveň to její dítě bylo ukradeno. Stála bledá, s krvácejícím spánkem, tváře jí barvil tmavý pramínek krve smíšený s proudy slz, a rozrušená a rozpolcená hleděla na svého muže.

„Ty nejdeš.“ Rey bez obalu zamítl nevyslovenou otázku. Ze záhybů látky mu do rukou vypadl modrý disk, který mu Moody daroval za úsvitu dnešního dne. Z obou stran jej stiskl a hodil své ženě. Světle modrá pulsující záře dodala její tváři nezdravý nádech utrpení, když jej obratně zachytila. Rey odpověděl na dotaz v jejím pohledu.

„Je to vysílač nouzového signálu, který mi dal Alastor Moody. Pokud jej Kane taky nezabil, vydá se na cestu.“ Rey se setkal s otřeseným pohledem své ženy. „Potřebuju, abys tu zůstala a poslala jej za mnou. Bude se mi hodit veškerá dostupná pomoc.“

Diana pomalu přikývla. „Dobře.“

Bylo zřejmé, že je v šoku. Syn, který byl jejím světem, životem i duší, zmizel, její zuřivou energii vysála marnost snahy jej ochránit a manžel jí kráčí pravděpodobně vstříc smrti ve stejně marné snaze přivést ho zpátky. Její mysl, neschopná porovnat lásku k dítěti s potřebou jej zachránit a lásku k manželovi s potřebou udržet jej v bezpečí, se vzdala snahy a v porážce odstřihla emoce.

Za jiných okolností by Reye ani nenapadlo nechat ji samotnou. Ale teď šlo o nevyhnutelnou výjimku.

Přehodil si plášť přes ramena a lehce sebou trhl, když látka přejela po stále krvácejících ranách od Kaneových drápů. Odhodlaně stiskl obušek a vydal se k předním dveřím.

„Reyi.“

Zastavil se. Otočil. Z očí jí vyzařovala hrůza.

„Neumři.“ Ta slova zašeptala. „Nemohla bych… ne oba. Neumři.“

Rey potlačil vlnu vlastní hrůzy. Je to naposled, kdy vidí svoji ženu?

„Udělám, co budu moct,“ odvětil tiše.

A pak se otočil a zmizel v houstnoucí tmě.

Když se nořil mezi stromy, měl dojem, že na trávníku za sebou zaslechl charakteristické prásknutí přemístění, ale nezastavil se, aby se podíval. Pro tak zkušeného stopaře, jakým byl, se cesta zdivočelého i ve stínu opadávajícího lesního baldachýnu dala snadno odhalit; polámané větve, potrhané listy a podrost odkopnutý stranou označovaly směr jeho úniku. Kane se neobtěžoval se skrýváním své stopy. Buď nečekal pronásledování, nebo se ho prostě nebál.

To první by z něj udělalo pitomce. To druhé by značilo nebezpečí.

Rey tipoval to druhé. Ale už mu na ničem nezáleželo.

Tma houstla, soumrak končil s posledním zábleskem slunce zapadajícím za horami. Kolem něj se v hrozivé přítomnosti čněly stromy, temné, zkroucené končetiny držící si poslední zbytky listí, ohýbající se proti šepotu vánku, který zvedal listí napadané kolem kořenů. Břečťan se točil a plížil po kůře těch vyšších, starších, rubáš zelené proti chladné temné noci a čekajícímu stínu zimy. Vlhké listy, ty jasné a zářivě oranžové a žluté, co nabyly svého podzimního odstínu v sluneční lázni, se mu lepily na boty a šustily a klouzaly při běhu. Větvemi zamihotal náznak stříbrného světla.

Nedbal ostružiní ani houští; vzdal se předstírání nenápadnosti, prostě je odsunul stranou. Cítil, jak mu dech v krku burácí, chladný vzduch škrábe jemnou sliznici, než se osvobodí do mlžných obláčků; odhodlaně ignoroval nedostatek kyslíku. Bolela ho naražená žebra, v rozseknutém rameni tepalo a na paži a na zádech se ozývala místa, která si asi poranil pádem do skla. Obrnil se, upozadil drobné rozptýlení vyvolané zraněním a napnul uši po jakémkoliv náznaku, že by se mohl blížit osudový okamžik.

A pak uslyšel výkřik.

Dětský výkřik.

Žaludek se mu sevřel a po zádech mu přeběhl mráz.

Remus.

Nešlo o výkřik bolesti. Alespoň něco pozitivního. Ale slyšel výkřik absolutního strachu. Jeho chlapeček je vyděšený.

Les kolem zaplavila stříbrná. Měsíc v úplňku vklouzl na nebe a zaleskl se.

Chladný noční vzduch pročíslo vlčí zavytí.

Chlupy na krku se mu zježily pravěkým strachem. Merline.

Rey chvíli zaváhal, než zastrčil hůlku. Teď už mu moc nepomůže.

Vytí se ozvalo zepředu, možná z několik stovek metrů vzdáleného místa na zalesněném svahu stoupajícím k mohutné siluetě hory. Stojí to za ten risk?

Ano.

S prásknutím se přemístil.

Dezorientací se mu zatočila hlava – navzdory závrati se rychle otočil, obušek v ruce a připravený k útoku, ale neslyšel žádné cvakání čelistí, žádný křik po tatínkovi. Ztuhl, zoufale se zaposlouchal, ale marně. Srdce mu ovládla beznaděj – obětoval čitelnou stopu pro nic? Ale pak postřehl rozhrnuté houští, zlomenou větev; Rey se jím prodrápal a dostal se na malou mýtinu. Spadané listí pokrývaly kousky zkrvavené tkaniny před krátkou dobou strašlivou silou roztrhané a rozházené kolem. To se musel přeměnit Kane.

Žádné stopy po Remusovi. Ani živém, ani mrtvém.

Vydal se hledat konec stezky. A pak podrost za ním vybuchl.

Rey se otočil na patě a se zuřivým výkřikem na rtech zvedl obušek. Ránu zastavil právě včas.

Do nosu jej píchla hůlka. Doširoka otevřenýma očima na něj zírala zjizvená tvář Alastora Moodyho.

„Zatraceně, Reyi!“ zahromoval a stáhl hůlku.

Objevily se další tváře, bystrozorové, alespoň pět, šest, které Rey znal od pohledu, když už ne přímo jménem. Všichni vypadali v různých stupních znechucení, šokovaní a rozzuření. Jak Moody dokázal tak rychle dát dohromady tolik mužů, bylo záhadou, ale nicméně Rey je viděl rád.

Měl své posily. Nebylo času nazbyt.

„Tudy!“ nařídil zostra a ignoroval Moodyho zamračení, které dost výmluvně říkalo, že by právě teď nejraději poslal deratizátora zpět k jeho ženě. Tentokrát to však nepřipustí, ne když je ve hře jeho syn; nedovolí opětovné odklizení z bitevního pole, jako by byl nějaký školák. „Stopy vedou tudy!“

Jakmile se vrhl do stříbrem protkaného lesa, Moody se okamžitě objevil po jeho boku. „Diana mi dala všechny informace,“ vypravil ze sebe zadýchaně – jeho zdatnost se nemohla rovnat  zdatnosti otce, jehož v hledání syna povzbuzoval adrenalin. „Kane řekl, že tvého kluka nechce zabít, že?“

„Co chce udělat, je horší,“ odsekl Rey. Neměl náladu hledat na této strašné situaci pozitivní stránky.

Moody se zatvářil, když klopýtl ve spadaném listí, ale tmavýma, ocelovýma očima pohlédl na svého společníka. „Jestli dojde na boj, drž se zpátky. Nebudu…“

„Jestli mi řekneš, abych se zdržel boje, utrhnu ti hlavu, Alastore! Je to můj syn!

„Pak se na svého syna soustřeď!“ vyštěkl zpátky bystrozor. „Popadni chlapce a vypadni! Dnes už nechci vidět další zmasakrovanou rodinu!“

Rey se zachvěl. „Bevan…“

Moody zněl překvapeně. „Už víš?“

„Vím.“ Rey ponuře zatnul čelist. „Užil si, když mi o tom vykládal.“

„Byl jsem na místě činu,“ Moody konečně ustálil rytmus, hlas se mu zatřásl námahou, ale i emocí, „když tvůj nouzový signál spustil.“ Ukázal na tlupu bystrozorů vzadu. „Povolal jsem, koho šlo, a poslal je krbem, zatímco sám jsem se přemístil. Minutu jsem si myslel… Dva kamarádi v jedné noci… Dvě mladé rodiny…“ Polkl, nadechl se a pokračoval. „Všichni jsme viděli, co udělal Bevanovým. Všichni ho chceme zabít. Už žádné dětské oběti. Nedovolíme mu to.“

Rey pochmurně pokývl. Už žádné dětské oběti, zopakoval v duchu. Obzvlášť ne mé.

V další chvíli věděl, že je pozdě.

Ticho noci protrhl další výkřik, asi sto metrů vepředu.

Teď šlo o výkřik agonie.

Ne! Remus!

Ve vteřině vystřelil od Moodyho, ignoroval jeho zakazující výkřik a vlétl přímo na scénu z nejhorší noční můry.

Obrovský naježený stříbrný vlk sbíral síly na měsícem osvětlené mýtině. Z jeho zkrvavených čelistí se tváří dolů pohupovala nehybná postavička.

Zlaté oči se prudce zvedly. S vyceněnými zuby tvor upustil k nohám svoje malé břemeno. Jeho kořist byla jen zkrvavená hromádka. Po pohybu ani známky.

Vzduchem vibrovalo hluboké vrčení.

Rey je neslyšel. Nezáleželo mu na něm.

Svět přestal existovat, vytratil se do bezvýznamnosti nesnesitelným množstvím emocí, které se Reyovi prohnaly myslí. Jen zíral, neschopný odtrhnout zrak od zakrváceného tělíčka smrtelně ztuhlého na chladné, tvrdé zemi. Šok, vztek, hrůza, zoufalství, zlost, nevíra a hněv se mísily na okraji naprosté prázdnoty, která se rozšiřovala jeho duší v místě, kde měl být jeho syn.

Kane mu lhal. Nakonec Remuse zabil.

Zabil Remuse.

Remus je mrtvý.

To nemůže být pravda. Nemůže. Svět nemůže dál existovat, jestli je to pravda.

Po větru se přihnalo další zavrčení. S přimhouřenýma očima vlk přidřepl a připravil se ke skoku na omráčeného a truchlícího otce, který před ním stál vzpřímeně a nehybně.

Reyovi v uších zadrnčelo vrčení. Rozechvělo mu páteř, roztřáslo tělo a zapálilo náhlý plamen v prázdnotě jeho žalu. Oheň explodoval v nestabilním koktejlu emocí, od temene po špičky nohou spálil tělo a rudá mlha zaplála v jeho očích.

Kane zabil Remuse.

Kane zabil Remuse.

Kane zabil Remuse.

Musí trpět. Musí zemřít.

Slepý ke všemu až na vrčícího stříbrného vlkodlaka a tělo syna, Rey vykřikl zoufalou zuřivostí a vystřelil jako šílenec.

Neslyšel Moodyho zběsilý řev. Neviděl záblesk překvapení v inteligentních očích zdivočelého vlkodlaka. Byl si vědom jediného – své ohromující potřeby způsobit tomu vlkodlakovi bolest.

Tělem se mu prohnala síla poháněná zuřivostí s téměř nadlidským efektem. První rána dopadla mezi zářící oči, napůl skolila vlka, který klopýtl při úhybném manévru před neohroženě, bezmyšlenkovitě vedeným obuškem, který se objevil s absolutním a dech beroucím vztekem. Druhá rána udeřila drtivou silou do boku hlavy a odstřelila ji na stranu. Třetí narazila do přední končetiny a z napůl rozdrcené tlapy vytryskla krev. Čtvrtá skončila na odhaleném boku a konečně srazila tvora na zem. A pak Rey uchopil obušek do obou rukou a mocně se napřáhl, aby pátou ranou zasáhl nepřítele do lebky.

Rána nedopadla.

Protože Remus vykřikl.

Ten zvuk se mezi stromy rozléhal s děsivou jasností; jen před okamžikem nehybné tělo na zemi se začalo vrtět a svíjet, prstíky se zarývaly do hlíny, obličej se bořil do podrostu a ječel a křik odhaloval nezaměnitelný zápas s extrémní bolestí. Krev svým alarmujícím množstvím barvila místo, kde chlapec ležel.

Rey okamžik jen zíral, svět se mu přeskupil s prudkostí, která jej rozkolísala směsí závratné úlevy a zoufalé hrůzy.

Kane Remuse nezabil.

Remus je naživu.

Remus trpí bolestí.

Remus byl pokousán.

Remus je vlkodlakem.

A je příliš malý. Kaneův plán vyšel. Dobrý bože, ne…

Obušek ztuhl a zakolísal. Ne tak Kane.

Vzápětí Reye zasáhla jeho vlastní agónie, se kterou se musel vypořádat. Vlkodlak mu do levého stehna až na kost zaryl dráp a potáhl dolů.

Probodla jej neuvěřitelná bolest – v šoku s výkřikem padl na zem a z prstů mu vyklouzl obušek. Na hrozivý okamžik se střetl s Kaneovým zlatým pohledem, který se zlomyslně zaměřil na Reyovo odhalené hrdlo.

Zapomněli na Moodyho a jeho bystrozory. Padlý obušek se kouzlem probudil k životu a bez pomoci ruky praštil do vlkodlakovy čelisti, kletba Reducto vystřelila díru v zemi jen pár centimetrů od vlkodlakova boku – to vše v jediném okamžiku, a explozí uvolněné kameny se v krupobití snesly na otřeseného Kanea. Chvíli se zdálo, že úplňková zuřivost překoná zbytky lidské inteligence, protože vycenil zuby a vyrazil k útočníkům. Ale další příval trosek jej přiměl k jiné akci – zastavil se a s náznakem satisfakce upřel zlaté oči na svíjejícího se chlapce. Pak se s konečným vzdorným cvaknutím čelistí otočil a utekl do temnoty.

„DOBŘE!“ Zuřivý řev patřil Alastoru Moodymu. „Utíkej, ty bastarde! Ale nemysli si, že unikneš! Každý bystrozor této země ti půjde po krku! Nepřežiješ týden, Kane! A za to, cos udělal, bude ti smrt SLITOVÁNÍM!“

Rey neposlouchal. Celým vědomím se soustředil na zmítající se malou postavičku pár metrů po jeho pravici. Ignoroval spalující, mučivou bolest v noze, napůl vzpřímil své protestující tělo a dolezl po rozryté zemi ke svému synkovi.

I v té tmě viděl, jak je Remus nepřirozeně bledý. Ruce měl špinavé a zakrvácené, jak jimi zoufalou bolestí ryl v hlíně, oblečení na něm viselo roztrhané a kůži pod ním měl příšerně podrápanou. Obličejík se zkřivil nesnesitelnou agónií, tváře smáčely slzy, které již v tuto strašlivou noc nedokázal dál prolévat, a hlas ochraptěl od výkřiků bolesti. Oči měl pevně sevřené.

Křik bystrozorů, kteří se přeskupovali, aby se vydali za prchajícím vlkodlakem, Rey neslyšel. Poslední metr se doplazil k synkovi a chytl jej za rameno. Úzkostně, zoufale volal Remusovo jméno; konečně se dostal k jeho boku a popadl třesoucí se tělo do náruče, aby se pokusil pomoci při boji s křečemi. Chlapec stále příliš krvácel a chvěl se bolestí a chladem – Rey rychle svlékl plášť a chlapečka jím zahalil. Vytáhl se do bolestivého sedu a s dítětem v náručí si přitiskl k tváři malou hlavičku. Na okamžik se Remusovy oči otevřely, ale pohled byl nepřítomný, prázdný, naplněný bolestí – Rey neměl jak poznat, zda si synek uvědomuje, čí ruce jej drží. Modlil se, aby náznak zlaté po okrajích očí byl jen výsledkem jeho děsivé představivosti.

„Je to v pořádku,“ šeptal slova navzdory faktu, že nikdy nebyla méně pravdivá. „Všechno bude v pořádku. Mám tě rád, maminka tě má ráda a nic a nikdo to nezmění. Je mi líto, že jsem tě zklamal, je mi líto, že jsem tě neudržel v bezpečí. Kdybych si to s tebou mohl vyměnit, bez zaváhání to udělám. Ale nemůžu, ani nemůžu vrátit čas a všechno napravit. Ale postarám se o tebe. Uděláme pro tebe cokoliv, všechno. Jen zůstaň s námi. Mám tě rád.“ Jemně políbil rozcuchanou hlavičku. „Jsi hodný kluk, silný kluk. Prosím, proboha, nenech ho vyhrát.“

Ale něco nebylo v pořádku. Povaha synových křečí se změnila – najednou sebou tělo netrhalo bolestí, ale zmítalo se hněvem. Remus se kroutil a svíjel v jeho náručí, pěstičkami bušil do otcovy hrudi mnohem větší silou, než mělo být možné, nehty jej na krku poškrábal do krve. Tentokrát, když syn otevřel oči, poznal, že zlatá v nich není jen jeho představa.

Ach ne. Ach, bože, ne! Ne můj syn…

Této noci neprojde, nemůže projít přeměnou – tělo potřebuje čas na adaptaci, protože infekce je příliš nová, příliš neklidná, aby provedla nově pokousaného vlkodlaka obávanou proměnou. Ale úplněk stoupal po nebi a vlčí mysl slyšela jeho volání; neviděla potřebu těla, nutnost si zvyknout. A jakmile to zakořenilo do tak mladé, tak zranitelné mysli…

Musí existovat něco, čím by to mohl zastavit. Prostě musí.

Do myšlenek se mu vetřely kroky – ruka na rameni jej vylekala. Ostře vzhlédl do tmavých, soucitných očí Alastora Moodyho.

Nebyl sám. Další bystrozor, snad jménem Castleton, jej účinně podepíral, zatímco se snažil ignorovat vlastní krev stékající mu z čela. Na ráně v Alastorově boku byl přitisknut jakýsi kus látky.

„Schytali jsme oba ránu,“ poznamenal Moody suše, ačkoliv očima přešel k agresivnímu tělíčku v náručí deratizátora. „Ostatní ho ještě honí a zavolal jsem pro posily. Snad ho dostaneme, až se při západu měsíce zastaví.”

Rey nechápavě přikývl. Pokoušela se o něj závrať, jak mu v noze pulzovalo pronikavou bolestí, kterou až dosud potlačoval adrenalin. Jeho syn jej potřebuje.

Pohledy obou bystrozorů se upřely na Remuse.

„Je přeměněný, že?“ To neomaleně a s nádechem znechucení promluvil Castleton. „Podívejte, Lupine, nebylo by fér, abyste to musel dělat sám. Jen ho položte na zem a já to provedu rychle…”

Pod mrazivým pohledem, který jej propíchl, mu hlas spolu se zbytky věty odumřel na rtech.

Co?

Castleton se téměř viditelně ošil. Takřka prosebně pohlédl na Moodyho. „Kluk zdivočel. Pro každého bude jistě lepší rychlá a humánní smrt…“

„Castletone, sklapni.” Moody zahlédl nebezpečný výraz Reynardovy tváře, výraz muže, který nejen že došel na konec svých sil, ale také už před nějakou chvílí ztratil trpělivost. Bylo mu jasné, že nemít plnou náruč svého drahocenného břemene, už by dobrých deset vteřin mladšího bystrozora škrtil. Soukromě se Moody nemohl zbavit pocitu, že Castleton má pravdu – ale věděl, co Remus znamenal pro Reye a Dianu. Na světě neexistovalo nic, co by přimělo Reynarda Lupina bez boje nechat umřít nebo ztratit syna.

Znepokojeně se odtáhl od Castletonovy podpory.

„Přemísti se zpět do Winchestrovky,” nařídil mladšímu muži prudce. „Vezmi paní Lupinovou a doprovoď ji krbem je svatému Mungovi. Tam se potkáme.“

Castleton zalapal po dechu. „Vy to vezmete ke svatému Mungovi? Ale…“

Hned.“ Moody muže utnul, než mohl své jméno zapsat výrazněji na černou listinu Reye Lupina. Chvíli se zdálo, že Castleton se bude hádat, ale dva smrtící pohledy jej přesvědčily, že odchod není tak špatný nápad. S prásknutím se odmístil.

Když se Rey střetl s Alastorovým pohledem, pevně sevřel stále se svíjejícího syna. Bystrozor s bolestivým trhnutím vytáhl otlučený obušek.

„Tady,“ pokynul tiše, napřáhl zbraň před sebe a ztěžka si klekl vedle otce a syna. „Chytni se a zajisti, aby chlapec udělal totéž. Máme dvacet vteřin.“

Volnou rukou poklepal hůlkou na dřevo. „Portus.“

Rey pevně přitiskl maličkou Remusovu ruku na vytvořené přenášedlo a chytil křičícího syna co nejsilněji.

V uších mu bolestivě zvonila Castletonova ostrá slova. Jak se opovážil, jak se opovážil stát tam tak povýšeně a mluvit o zabití jeho syna, jako by byl nějaké zvíře! Od hlavy až po špičky prstů jej zaplavilo odhodlání. To zadostiučinění jim nedopřeje. Nenechá Kanea vyhrát. Neztratí syna, kterého tolik miluje.

„Nedovolím to, Remusi.“ Ta slova, zrozená v bolesti mnohem silnější, než jaká sužovala jeho nohu, byla jen zašeptání do synova ucha. „Nedovolím tomu vlkovi, aby mi tě sebral, ani jednomu z nich. Vrátíš se ke mně domů a vychovám tě v muže, kterým bys měl být, kterým budeš. Budeš šťastný, budeš dobrý a nadevše budeš lidský. Nikomu nedovolím, aby ti to sebral. Budeš vše, co Kane není, to ti slibuju. Nezničí tě a nezničí naši rodinu. Nenecháme ho všechno tohle zničit. Nedovolíme, aby vyhrál. Pořád budeš Remus Lupin. Pořád budeš mým synem. Takže takový zůstaň.“

Moodyho oči se upřely do Reyových, v pohledu nerozluštitelná směsice soucitu, úzkosti a beznaděje. „Už je to tady, Reyi. Tři, dva, jedna…“

O chvilku později nezůstalo na mýtině nic než měsíční světlo.

 

PA: Takže je to tady. Je pokousán :(

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: maria - 06.05. 2016
dakujem

Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: sisi - 06.05. 2016
Ta hrozná krvavá scéna, jak z nějakého akčního filmu! Brr! Doufám, že již takové nebudou následovat. Po ránu je to zápřah (na lačno a hned) tolik krveprolití, to by useděl možná jen upír. Nejsa jím, musím doufat v klidnější další kapitolu. Díky za překlad. Pěkný.
Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Lupina - 06.05. 2016
No, násilí už skončilo. Ale ještě nás čeká Remusův boj s vnitřním vlkem... Takže klidná nebude. Ale neboj, hned ta následující už ano :-) Moc děkuji za komentář, sisi :-)

Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: grepik03 - 04.05. 2016
Lupinko, marci, děkuji za další úžasný překlad a smekám ♡ Co mi to čarodějky děláte, nejdřív arabeska s čokoládou (to už jsem natahovala) a pak PRÁSK, váš dokonalý překlad dalšího dilu a řvu jak želva. ... Chjo, to byl příšerný díl, ta bezmoc, bolest rodičů a to Rey na tom byl o fous líp, protoze se mohl účastnit záchrany syna. Diana musela doma šílet hrůzou, protoze nejhorší je nevědomost. .. A pokud chcete vědět u které věty už jsem přes slzy neviděla na displej : "Budeš šťastný, budeš dobrý a nadevše budeš lidský. " Čarodějky, děkuji ♡
Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Lupina - 04.05. 2016
A já se tady zubím, ač obsah kapitoly věru není veselý :-) Ano, přesně po takových reakcích každá překladatelka touží. Emoce, které jdou ven. Jo! Přesně, Rey byl v akci, neměl nijak zvlášť čas přemýšlet. Ale Diana, sama, v nevědomosti, to muselo být peklo. Hřálo mě u srdce, že se Reyův slib vyplnil. Z Remuse se opravdu stal dobrý člověk. Moc Ti děkuji za krásný komentář, grepiku :-)

Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Marti - 04.05. 2016
Ufff, to byla síla! Já být na té mýtině, tak Kane nepřežije ani minutu, já bych ho snad roztrhala holýma rukama! Budu se opakovat, ale mstít se na malém nevinném dítěti je nejhnusnější věc, jakou si dovedu představit. Pevně doufám, že autorka tomu hajzlovi připravila nějaký pěkně hnusný konec! P.S.: Pardon za ty emoce, ale co je ze mě máma, tak jsem při představě trpícího dítěte zdivočelá já... :-D
Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Lupina - 04.05. 2016
Jo, zdivočelo by nás víc :-D Co se týká konce... No, tak ten nakonec bude :-) Děkuji za komentář, Marti :-)

Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Jacomo - 04.05. 2016
Tak a teď to víme - my i Remus. Soucítím s Reyem a Dianou, tohle je noční můra rodičů - vědět, že nemůžou svému dítěti ulevit od bolesti ani od trápení, které ho čeká. Ale to, co si Rey v duchu předsevzal, se mu jak víme povedlo, vychoval z Remuse skvělého člověka. Což mě přivádí k myšlence, co asi tyto staronové informace s Remusem udělají - přece jen na výčitky otci je po 30 letech už trochu pozdě... Navíc minulost má dlouhá chapadla a Kane je pořád tady... A ještě musím říct, že než ta hrůza pramenící od vlkodlaka byl pro mě paradoxně horší ten závěr - předsudky a omezenost dokáží v konečném důsledku ublížit víc než bolest. Já bych toho Castletona snad na místě zabila... Vida, a už jsem taky plná emocí. A nemůže za to jen strhujícím způsobem napsaný příběh, ale také jeho famózní překlad. Takže velikánské díky, Lupinko a Marci!
Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Lupina - 04.05. 2016
Schválně jsem se podívala, kolik komentářů má povídka na ffnet. Ne tolik, kolik by si zasloužila (700). Přijde mi, že ji čtenáři a priori zavrhnou kvůli pairingu. Škoda, že se mi autorka neozvala, určitě by ji potěšilo, že má nadšené čtenáře i v České republice. Autorka umí. Její příběh dokáže vcucnout a nepustí. A my pak prožíváme to, co prožívají hlavní hrdinové. A že jejich utrpení je sakra velké. Teď začnou bojovat s předsudky. I když se najdou lidé, kteří je nebudou mít (zaplať Merlin, jinak by Remus špatně skončil). Moc Ti děkujeme za pochvalu :-) Díky, Jacomo :-)

Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: denice - 04.05. 2016
Na tuto kapitolu jsem se opravdu netěšila. Toho trápení je v ní strašně moc a tíží srdce, i když jsem už dopředu věděla, co v ní bude a jak dopadne. Reynard musí prožívat něco příšerného, něco, co by neměl zažít žádný rodič. A ve svém žalu dosáhl velikosti. Velice obdivuji autorčin talent, je vážně jedinečný. A vy jste si s překladem poradily parádně, klobouk dolů. Mám tady ráda Moodyho, bude to zřejmě jedna z mála povídek, kde je opravdu sympaťák. Díky, čarodějky!
Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Lupina - 04.05. 2016
Bylo to depresivní, že? Věděly jsme, jak to dopadne, ale nečetlo se to o to líp. Všichni prožívali peklo. Moody se tady vážně povedl :-) Moc děkuji za komentář, denice.

Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Gift - 04.05. 2016
Uf, tohle uplne trhalo srdce. Prestoze jsem vedela, ze to musi prijit, stejne jsem nemohla jinak nez pri cteni zatinat pesti. Tato povidka je opravdu neskutecne dobre napsana a ja vzdy zcela zlhtnu tvuj prekrasny preklad. Moc dekuji!
Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Lupina - 04.05. 2016
Pro všechny zúčastněné, mimo Kanea, to bylo vážně příšerné. A to hrůzám není konec, protože Remus je malý a nemá moc šancí bojovat s vlkem. Bylo to v jeho vzpomínce, jak jej ovládalo to COSI. Takže Lupinovi si ještě neoddechnou. Autorka opravdu umí. Moc mě těší, že se líbilo. Ale nebýt Marci, nebylo by to učesané a vymazlené. Díky za komentář, Gift.

Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: zuzule - 04.05. 2016
Chudak dite... to bylo sileny Ale zvladli to, vychovali z neho dobreho cloveka Dekuju!
Re: Kapitola 16. Za svitu měsíce Od: Lupina - 04.05. 2016
Ano, bylo to šílené. Co jen muselo prožívat tříleté dítě... A jeho rodiče... Teď ještě, aby malý Remus zvládl pokousání a první přeměnu. Děkuji za odezvu, zuzule.

Prehľad článkov k tejto téme:

Jess Pallas: ( Lupina )09.11. 2016Kapitola 42. Kruh uzavřen (epilog)
Jess Pallas: ( Lupina )02.11. 2016Kapitola 41. Poklidná rozmluva
Jess Pallas: ( Lupina )26.10. 2016Kapitola 40. Připravený nebo ne?
Jess Pallas: ( Lupina )19.10. 2016Kapitola 39. Přijetí
Jess Pallas: ( Lupina )12.10. 2016Kapitola 38. Skrývání
Jess Pallas: ( Lupina )05.10. 2016Kapitola 37. Ze zimy do tepla
Jess Pallas: ( Lupina )28.09. 2016Kapitola 36. Jen pro zvané
Jess Pallas: ( Lupina )21.09. 2016Kapitola 35. Čas návštěv
Jess Pallas: ( Lupina )14.09. 2016Kapitola 34. Odhalený
Jess Pallas: ( Lupina )07.09. 2016Kapitola 33. Pěkné nadělení
Jess Pallas: ( Lupina )31.08. 2016Kapitola 32. Konejšivý západ měsíce
Jess Pallas: ( Lupina )24.08. 2016Kapitola 31. Padlý
Jess Pallas: ( Lupina )10.08. 2016Kapitola 30. Pod měsícem
Jess Pallas: ( Lupina )03.08. 2016Kapitola 29. Bradavický alfa
Jess Pallas: ( Lupina )27.07. 2016Kapitola 28. Liber emitto
Jess Pallas: ( Lupina )20.07. 2016Kapitola 27. Zásah do živého
Jess Pallas: ( Lupina )13.07. 2016Kapitola 26. Volání měsíce
Jess Pallas: ( Lupina )06.07. 2016Kapitola 25. Omějová smršť
Jess Pallas: ( Lupina )29.06. 2016Kapitola 24. Následky
Jess Pallas: ( Lupina )22.06. 2016Kapitola 23. Noc v kleci
Jess Pallas: ( Lupina )15.06. 2016Kapitola 22. Velký útěk
Jess Pallas: ( Lupina )08.06. 2016Kapitola 21. Přistižen
Jess Pallas: ( Lupina )01.06. 2016Kapitola 20. Opět U Vyjící smečky
Jess Pallas: ( Lupina )25.05. 2016Kapitola 19. Otázka viny
Jess Pallas: ( Lupina )18.05. 2016Kapitola 18. Čekání
Jess Pallas: ( Lupina )11.05. 2016Kapitola 17. Zeď
Jess Pallas: ( Lupina )04.05. 2016Kapitola 16. Za svitu měsíce
Jess Pallas: ( Lupina )27.04. 2016Kapitola 15. Do lesa
Jess Pallas: ( Lupina )19.04. 2016Kapitola 14. Rodinná pouta – část druhá
Jess Pallas: ( Lupina )13.04. 2016Kapitola 13. Rodinná pouta – část první
Jess Pallas: ( Lupina )06.04. 2016Kapitola 12. Pronásledování
Jess Pallas: ( Lupina )30.03. 2016Kapitola 11. Náročný případ
Jess Pallas: ( Lupina )16.03. 2016Kapitola 10. Sen
Jess Pallas: ( Lupina )09.03. 2016Kapitola 9. Označený
Jess Pallas: ( Lupina )02.03. 2016Kapitola 8. Trocha času na léčení
Jess Pallas: ( Lupina )24.02. 2016Kapitola 7. Procházka v Prasinkách
Jess Pallas: ( Lupina )17.02. 2016Kapitola 6. Vlkodlakova lekce
Jess Pallas: ( Lupina )10.02. 2016Kapitola 5. Hold
Jess Pallas: ( Lupina )03.02. 2016Kapitola 4. Poberta
Jess Pallas: ( Lupina )27.01. 2016Kapitola 3. Tajemství
Jess Pallas: ( Lupina )20.01. 2016Kapitola 2. Myslánka
Jess Pallas: ( Lupina )13.01. 2016Kapitola 1. U Vyjící smečky
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )25.11. 2015Oblivious úvod