Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17. Zeď

Alastor Moody musel vynaložit veškerou sílu, aby přiměl Reynarda Lupina přenechat jeho syna péči léčitelů u svatého Munga. Teď si Rey přál, aby byl tvrdohlavější.

Syn jej potřeboval.

Volal jej. Jen na chvíli, na okamžik zlato ve zdivočelých vlčích očích vybledlo a jeho synáček se v hrůze rozhlédl po místnosti plné léčitelů v bílých hábitech, kteří jej nemilosrdně drželi na posteli; volal svého tátu.

Nebýt Reyovy neschopnosti stát, natož pak chodit, v mžiku by se u synka objevil.

Diana už čekala, když je přenášedlo dopravilo na příjmové patro svatého Munga. V hrůze zalapala po dechu při pohledu na syna pokrytého krví a manžela se zmrzačenou nohou. Ten, skutečnosti navzdory, odmítal pustit své dobité dítě – nakonec musel zakročit léčitel a seslat mu na zraněnou nohu kouzlo, aby Rey mohl za vydatné Moodyho pomoci odspěchat s Remusem na oddělení v prvním patře. Tam vykulení léčitelé a bystrozor konečně dokázali dostat chlapce z otcova ochranného sevření. Moodyho odtáhli na ošetření, ale Rey byl tvrdohlavější. S rozrušenou a vzlykající Dianou po boku odmrštil většinu jejich přehnané péče o vlastní osobu vlastně jen rozzlobeným pohledem, který si vzali k srdci všichni až na jednu léčitelku. Pak zdráhavě ustoupil a syna nechal jejich péči.

A teď byl vážně zraněný Remus oddělený od svých rodičů, spočíval v rukou cizinců, v pasti a vyděšený tím, co se děje s jeho vlastním tělem a jak rychle ztrácí kontrolu.

A tahle zatracená ženská se snažila pomoci jemu, Reyovi. Copak nemá priority?

„Pane Lupine, prosím, nechte mě prohlédnout vám nohu. Kouzlo je jen dočasné a vy jste utrpěl velmi vážné zranění. Jestli jej brzy nezaléčíme, mohlo by se stát, že je už nebudeme moci zcela vyléčit nikdy…“

Rey znal léčitelku Jarvinovou docela dobře – ve své branži byli s kolegy častými hosty na oddělení Zranění kouzelnými tvory. Doteď ji považoval za inteligentní a schopnou ženu, i když krapet úzkostlivou.

„Poslyšte,“ prohlásil prudce a setkal se s jejím ocelovým pohledem. „Tahle noha si může pro mě za mě klidně upadnout. Proč nepomáháte mému synovi?“

Výraz Jarvinové ukazoval alarmující směs soucitu, účasti a pochopení; Protéza Reiver jej kdysi označil jako její ‚tahle noha se musí uřezat, pane‘ pohled. Nikdy neznačil nic dobrého.

Rey neměl náladu na dlouhé a obsáhlé vysvětlování přerušované milosrdnými odmlkami a soucitným poplácáváním po zápěstí. Utnul ji, než se nadechla.

„Jarvinová, jen fakta, prosím. Nešetřete mé city a nechoďte kolem horké kaše. Chci vědět, co pro mého syna můžete udělat.“

Jarvinová se kousla do rtu a tázavě se podívala na Dianu. Ta se přes slzy střetla s léčitelčiným pohledem a přikývla.

„Fakta,“ zopakovala pevně.

Jarvinová sklonila hlavu, její energická profesionalita nezakryla smutek v očích. „Dobře. Bez obalu, pane Lupine, paní Lupinová, nevypadá to dobře. Kousnutí se hojí a jakkoliv je velké, časem je vyléčíme. Ale vašeho syna pokousal vlkodlak, a i když je infekce příliš čerstvá, aby vyvolala fyzickou transformaci, mentální účinky se již v jeho mysli projevují. A v tak mladé a nezralé mysli mohou mít tyto počáteční účinky zničující dopad.“

„Jaký dopad?“ Diana uchopila manželovu paži a její statečný výraz ohrožovala hrůza v očích.

Jarvinová se otočila a ukázala na postel, v níž se Remusovo tělíčko zmítalo a svíjelo a křičelo v sevření kolegů léčitelů, kteří se pokoušeli léčit poranění. Oči mu nezaměnitelně protkávalo zlato. „Tento dopad. Je toho na něj příliš. Má příliš mladou mysl, aby dokázala zpracovat vše, co se mu dnes v noci stalo, všechen ten stres a trauma; je přetížená, zahlcená. Být starší, nezáleželo by na tom tolik, protože vyvinutější mysl by vše zvládla lépe, vytvořila by si potřebné hranice před šokem z pokousání. Stejně tak by mohl mít šanci, pokud by události kolem jeho pokousání nebyly tak traumatické. Ale přítomnost vlka je v jeho stavu tísně příliš silná. Vlčí mysl těží z emoční zranitelnosti a po vší té hrůze je váš syn velmi zranitelný. Se vším tím břemenem nedokáže takovou invazi odrazit.“ Zhluboka si povzdechla a tváří v tvář žalu rodičů její věcnost zakolísala. „Je mi to skutečně líto,“ dodala upřímně. „Ale nemyslím, že můžeme něco udělat.“

Rey nepřítomně zíral na svíjející se tělo svého jediného dítěte. Myšlenky vířily, rysy se přeskládaly do výrazu kombinujícího úzkost a hrůzu. Nemůže bojovat. Na boj je příliš malý. Změní se ve zdivočelého, přesně jak hrozil Kane...

Ne. Musí existovat jiný způsob.

Diana právě k léčitelce promlouvala tichým a zoufalým hlasem. „Ale po západu měsíce vlčí mysl určitě ustoupí. Remus zase bude Remusem.“

Jarvinová smutně potřásla hlavou. „Jen v tom případě, že by byl schopný vytvořit potřebné hranice, aby vlka odrazil. Ale tyto první hodiny jsou klíčové. Pokud nedokáže vybudovat prvotní bariéru mezi svou a vlčí myslí, promíchají se a stanou se neoddělitelnými. A jakmile se to stane…“

„Bude zdivočelý,“ zašeptal Rey a přitáhl pohled obou žen. „Skutečný zdivočelý. A pak nebude cesty zpět.“

Jarvinová pochmurně, mlčky přikývla. Diana pouze třeštila oči.

Léčitelka se jej nesměle dotkla na paži. „Jde to proti všemu, v co věřím,“ pravila tichým a nejistým hlasem, „ale nevidím pro něj jiný život než ministerstvo a klec. Za těchto podmínek,“ odmlčela se, aby se nadechla, „by mohlo být laskavější, nechat ho jít…“

„To neříkejte.“ Jeho tón utnul další slova. „Ať vás to ani nenapadne.“ Mysl mu pracovala na plné obrátky. Musí existovat nějaký způsob, jak Remusovi pomoci, jak jej opevnit proti útoku vlka. Říkala něco o jeho zranitelnosti…

„Jarvinová, říkala jste něco o tom, že trauma noci a kousnutí mu oslabilo mysl,“ prohlásil náhle a setřásl její ruku. Léčitelčinu pohledu čelil divokýma, ale odhodlanýma očima. „Nebýt traumatu, vzpomínek, co jej matou a stresují, dokázal by vytvořit potřebnou bariéru?“

Léčitelka před intenzivním a mírně nepříčetným pohledem zakrváceného otce polekaně ustoupila. „Možná,“ připustila nervózně. „Musí mít velmi silnou mysl, když se dokázal na chvíli probít a zavolat vás. I přes jeho věk to je možné…“ Prudce tu spekulaci setřásla. „Ale je to irelevantní. Nemůžete vrátit čas a odčinit, co se stalo. Nemáme jak to vyzkoušet.“

Byl to jen nápad, o tom nebylo pochyb. Impulzivní, neotestovaná, možná směšná myšlenka, ale zároveň jejich jediná naděje, a Rey se ocitl za bodem, aby byl opatrný. Není léčitel. Nemá tušení, jaký to přinese výsledek. Podle všeho může synovu mysl ještě oslabit. Ale pokud měla Jarvinová pravdu, už Remuse ztratili, ztratili jediné, na čem jim záleželo.

Ale jestli to vyjde…

Jestli to vyjde, získá Remuse zpět.

Bude vlkodlakem – to je nevyhnutelné. Ale stále bude jeho synem. Stále bude Remusem.

Pokud vyhraje bitvu. Ale je to silný chlapec, to Rey dobře věděl, a mohl by bojovat a vyhrát, pokud by jej okolnosti neznevýhodnily. Nemůže svému synovi zaručit vítězství.

Ale může jej do bitvy poslat ozbrojeného.

Co jiného by mu mohl dát, než šanci se o boj pokusit?

Nepotřebuje nic trvalého. Jen dokud nebude mít mysl připravenou. Jen dokud nebude starší…

Prudce vyrazil, ale okamžitě se téměř zhroutil, když to jeho oslabená a poraněná levá noha vzdala. Jen rychlá reakce Jarvinové ho udržela ve vzpřímené poloze.

„Pane Lupine,“ pokárala jej ostře. „Vaše noha! Trvám na tom…“

„Pomozte mi k synovi,“ přerušil Rey opět její slova.

Zamračila se na něj. „Pane Lupine…“

Ledově odhodlaný se setkal s jejím pohledem. „Pomozte mi k synovi,“ zopakoval nekompromisně.

Na okamžik zaváhala. Ale pak jej jednou rukou popadla pod pažemi a podepřela jeho váhu, aby zvládli pár kroků k Remusově posteli.

Navzdory slabosti to chtělo trochu úsilí, aby si proklestil cestu hloučkem léčitelů seskupených kolem jeho malého chlapce. Na okamžik se zahleděl na svého mrtvolně bledého syna, na jeho zpocené vlásky, roztrhané šaty, zakrvácený trup a na jeho divoké, napůl zlaté oči. Křičel chraplavým hlasem, jehož hlasitost se snížila do vybledlé ozvěny předchozí agónie díky dlouhému používání, nikoli kvůli potlačení jejího zdroje. Kvůli vyčerpání se křeče oslabily do polovičatého mlácení, ale Rey si byl jistý, že jeho syn by v křiku a boji pokračoval stejnou silou jako v lese, jen kdyby se jeho příliš mladé tělo dokázalo ten nápor zvládnout.

Prosím, prosím, prosím, ve jménu Merlina, ať to není chyba.

Vytáhl hůlku a jemně, ale pevně ji přitiskl na synkovo čelo. Tvářil se odhodlaně. Zhluboka se nadechl a soustředil se na zbytky své energie. V něčem tak citlivém, jako je paměť vlastního syna, si nemohl dovolit udělat chybu.

Prosím, prosím, prosím. Ať to funguje. Jen ať to funguje.

Jestli se dalo věřit Kaneovi, otec použil paměťové kouzlo na Rheu. Ale toto bude jiné. Paměťové kouzlo všechno tohle peklo začalo. Další je nenapraví. Ale alespoň zmírní jeho dopady.

Dokážeš to. Dokážeš to.

Jen tuto noc. Musí se soustředit, zakrýt jen to, co potřebuje být zakryto, nic víc, nic míň. Jen tuto noc.

Pro naši rodinu. Pro Remuse.

Udělej to.

„Obliviate.“

Léčitelé zalapali po dechu, i Diana stojící o pár metrů dál; zírala v šoku a uvědomění si, o co se její manžel pokouší. Jarvinová jej ostře sledovala se svítajícím pochopením a náhlým náznakem obdivu – rychle přešla k posteli, ke zmatenému a najednou klidnému chlapci a také vytáhla hůlku.

„Dormio.“

Remusova víčka se zachvěla; po krátkém boji s uspávacím kouzlem upadl do bezvědomí, po tak brutální bolesti konečně zklidněný a utišený.

„Tak,“ zamumlala Jarvinová, „teď alespoň může do západu měsíce spát. Po něm bude mít větší šanci.“ Jemně se usmála. „Výborný nápad, pane Lupine.“

Rey hleděl dolů na svého náhle tak mírumilovného synka a z těla mu začal vyprchávat adrenalin. Věděl, že navzdory klidu se v chlapci rozpoutala bitva. Ale dal mu šanci. Prosím, ať má šanci.

Přepadla jej podivná závrať. Postel a zdi začaly vířit. Zrak mu zaplavily stříbrné a černé hvězdy.

„Trauma zmizelo,“ zašeptal tiše. „Už se musí vypořádat jen s vlkem. Teď je to na Remusovi.“

Do dlaně mu jemně vklouzla ruka – Diana. Dívala se na jejich synka a tváře jí opět smáčely potoky slz. „Teď je to na Remusovi,“ zopakovala.

Rey pohlédl na manželku a téměř se mu podařilo usmát, když se mu konečně podlomily nohy a závrať jej unesla do zapomnění.