Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Je to tady – poslední flashback. Klidná kapitola plná úvah.

Kapitola 18. Čekání

Přikrývky. Teplo. Ticho. Matné skvrny svítání proti očním víčkům.

Rey se usmál. Miloval, když se probouzel doma.

Je už Diana vzhůru? Čeká na něj snídaně na stole, tiché manželčino broukání při její přípravě? Nebo je oba probudí netrpělivá návštěva Remuse, který se vyškrábe za nimi do postele a vesele, s drzým úsměvem skočí mezi ně, až se spánek změní v zapomenutý sen?

Opatrně natáhl levou ruku, aby našel manželku, ale narazil na pevně zastrčené prostěradlo a okraj matrace.

Co to…?

A pak si uvědomil bolest. Svědivé tepání, které mu probíhalo levou nohou. Pohmožděná žebra. Ostré bodání v rameni. Bušení v hlavě.

Vzpomínky mu zaplavily mysl. Honička. Hel. Bevan zalitý krví. Spící syn. Usmívající se manželka. Vzplanutí krbu. Kane. Ábel. Pohrabáč. Les. Vlk. Nemocnice. Obliviate.

Remus.

Rey se okamžitě probral.

Za rameno jej popadla pevná ruka a zatlačila zpět do polštáře. Před očima se mu objevila Dianina pobledlá tvář lemovaná tmavými kudrnami. Váhavě se usmívala.

„Lež,“ pokynula mu tiše šeptem. „Jsi vyčerpaný a zraněný. Vzhledem ke ztrátě krve léčitelka Jarvinová považuje za zázrak, že jsi neodpadl mnohem dřív.“

„Remus.“ Rey se nedal odbýt. Svítání pronikalo závěsy zakrývajícími vysoké okno na konci oddělení; určitě už musí vědět… „Co se stalo? Je…?“

Diana se poněkud zachmuřila. „Ještě se nevzbudil. Jarvinová pro jistotu doplnila kouzlo o lektvar na spaní.“ Očima jí probleskla bolest, kterou by si Rey rád jen představoval. „Asi za hodinu uvidíme.“

Pohlédla na postel po Reyově levici. Manžel následoval její pohled.

Ve velké nemocniční posteli se ztrácela malá postavička. Nakonec chlapce zbavili špíny a nečistot a z těla mu smyli krev. Zkrvavené zbytky pyžámka nahradila obyčejná nemocniční košile. Hnědé vlasy, zabořené ve velkém polštáři, měl překvapivě úhledně sčesané do čela. Rey tušil, že to způsobilo Dianino celonoční hlazení. Chlapec byl bledý, příliš bledý, a tvář měl až výsměšně klidnou. Oči zůstávaly zavřené.

„Chtěli ho dát do soukromého pokoje.“ Diana skoro šeptala. „Skrýt ho přede všemi… Ale zeptala jsem se jich, jak by mohli ode mě očekávat, že si vyberu mezi manželem a synem? Takže Jarvinová zařídila toto malé oddělení, které vyprázdnili. Tak jsem mohla sedět u vás obou.“

Chudák Diana. Musela prožít strašnou noc. Mír jejího šťastného domova se rozbil, milovaného syna unesli a byl pokousán vlkodlakem, čelil boji o svoji příčetnost a navrch se jí manžel zhroutil v bezvědomí. Něco takového si rozhodně nezasloužila.

Zpod pokrývky vytáhl bolavou paži, ignoroval manželčino rozhořčení a vysoukal se do sedu. Vzal Dianu do náručí.

Rozplakala se.

Trvalo dobrých deset, patnáct minut, než záchvat pláče odezněl. Rey ani na chvilku objetí nepovolil, manželčinu hlavu tiskl k rameni, zatímco vzlykala. Sám usilovně potlačoval své vlastní slzy, jen aby dokázal nabídnout útěchu. Když v noci omdlel, Diana musela zůstat silná. Teď byla řada na něm, protože ona si potřebovala ulevit.

Nakonec, konečně Dianě slzy došly. Zabořila mu vlhou tvář do ohbí krku; konejšivě ji hladil po zádech a prsty jí kreslil kroužky mezi lopatkami. Dechem mu ovívala slzami smáčené rameno.

„Omlouvám se,“ zamumlala. „Myslela jsem, že jsem silnější.“

Rey zavřel oči a přitáhl si ji. „Nebuď hloupá. Co se stalo, by zmohlo každého. Na trochu pláče máš nárok.“

Tlumeně si odfrkla. „Tomuhle říkáš trocha pláče? Reynard Lupin, mistr v zlehčování, opět vyhrává.“

Diana a její pošetilosti. Dotek normality krátce udeřil do celé této povětšinou abnormální situace. Ale nepopiratelně a rychle zase zmizel.

Pomalu se Diana odtáhla, na krku jej polechtaly její vlasy, pohladila jej na pažích a mlčky se čelem opřela o jeho.

„Reyi,“ zamumlala a oči prozrazovaly hlubokou úzkost a zoufalý strach. „Přemýšlela jsem. Měla jsem na to celou noc, nemohla jsem nic dělat, jen přemýšlet. A nemohla jsem přestat lámat si hlavu… Prostě jsem si uvědomila…“ hluboce si povzdechla, uhnula pohledem na povlečení a její prsty zdvojnásobily úsilí. „I když bude Remus pořád… I když bude pořád sám sebou, až se vzbudí…“ kousla se do rtu, když zaváhala ve snaze zformulovat fakt, kterému žádný rodič nechtěl čelit, „cokoliv se stane, až se Remus vzpamatuje, nemůžeme pominout skutečnost, že bude… Reyi, náš syn byl pokousán. Náš syn je… je…“

„Vlkodlak.“ Rey také sklonil zrak. Nedokázal se udržet vyrovnaný tváří v tvář přívalu emocí, které se zrcadlily v manželčině tváři. „Vím.“

Kdyby jí slzy už nedošly, určitě by se teď rozkutálely po tvářích. Takto se její bolest projevila pouze ve výrazu tváře.

„Přijmeme opatření.“ Diana zatínala zuby, aby byla praktická i v bouři emocí. „Bude muset být registrovaný, to je jasné. Chvíli jsem si dělala starosti, jestli jeho… epizoda… v nemocnici bude muset být také hlášená, ale léčitelka Jarvinová tvrdí, že ona ani její zaměstnanci se o ničem nezmíní, pokud ani my ne. Ministerstvo nereaguje laskavě na vlkodlaky, kteří… a Jarvinová říká, že by nikdy nemohla odsoudit nevinné dítě, pokud se tomu dá vyhnout.“ Unaveně se usmála. „Je to dobrá žena.“

Rey mlčky přikývl a otřel se tak čelem o manželčiny kadeře. Nevěřil si, že by mohl mluvit.

„A pak musíme promyslet, co uděláme, až ho vezmeme domů.“ Diana vytrvale pokračovala s trýznivým odhodláním člověka, který ze sebe potřebuje dostat všechna slova, jinak by praskl. „Napadlo mě, že bychom odstranili všechny lektvarové ingredience ze sklepa a nechali ho… aby se to stalo tam dole. Stěny jsou masivní, okno je vysoko a moc malé, aby se jím protáhl, a dveře můžeme zabezpečit snadno. Věci můžu přestěhovat do přístěnku pod schody a čisticí prostředky přesuneme do truhlice v hale. Nejdřív jsem chtěla navrhnout přístřešek, ale pak jsem si uvědomila, jak moc silný vlkodlak může být. Dokud bude Remus malý, mohla by ta kůlna posloužit, ale jakmile vyroste, jsem si jistá, že stěny nevydrží. Sklep bude nejlepší, co myslíš, lásko?“

Zoufale se snažila skrýt rozechvělý hlas probíráním praktických důsledků nového stavu jejich syna, jako by šlo o prostý problém domácnosti. Znal Dianu natolik, aby si uvědomoval, že jen takto se udržela během dlouhé noci při zdravém rozumu – pokusit se najít něco, cokoliv, co by mohla udělat, zmírnit situaci, aspoň trochu ubrat na tíži břemene, které s sebou nese jejich zničená budoucnost. Potřebovala něco hmatatelného, co by ji zaměstnalo, co by jí zabránilo vrtat se v kruté pravdě. Zabývat se domácím uspořádáním tomu mohlo vyhovovat.

Rey si z celého srdce přál, aby to bylo tak jednoduché. Jeho syn je vlkodlakem. Jen z té myšlenky se mu udělalo špatně. Tak dlouho, jak jen si pamatoval, si slovo vlkodlak spojoval s hněvem, nenávistí, nepřátelstvím a zradou, a ať už ty pocity byly oprávněně, či nikoliv, nedokázal je odehnat. A přesto byly protikladem ke všemu, co kdy cítil k Remusovi, malému chlapci, který mu do života nepřinesl nic menšího než světlo. Dát dohromady tyto dva protipóly bylo prostě otřásající. A přestože věděl, že jeho láska k synovi vždy zvítězí nad jeho antagonismem vůči vlkodlakům, přizpůsobení se bude nějakou dobu trvat. Reorganizace domácnosti je možná dobrým startem.

Hořká ironie zahrála prim. Jestliže světlou stránkou situace byla možnost uspořádat dům tak, aby vyhovoval vlkodlačímu synovi, bylo nevyhnutelné domnívat se, že život skutečně nabral hrozný obrat.

A to šlo o nejlepší scénář. Ten nejhorší…

Ale Diana jeho myšlenky očekávala. Noc naplněná přemýšlením ji dovedla k probrání všech možností.

„Ale…“ navzdory železné sebekontrole jí uniklo zachvění hlasu, „příští úplněk – první proměna – bude náročná. Je moc malý, abychom mu to vysvětlili, a nebude si pamatovat, že byl pokousán. A není záruka – i když si vytvoří bariéru… Nemůžeme vědět, že vydrží proti druhému útoku vlka. Pokud zase proklouzne… Nebudeme moci nic udělat, vymazat žádné vzpomínky. A to ještě jen pokud to vyjde.“ Očima zachytila manželovy. „Reyi, co když ho ztratíme? Co když vlk vyhraje? Co budeme dělat?“

Rey zatnul čelist. „Uděláme pro něj to nejlepší. My… jej necháme jít.“

Diana prudce zavřela oči a odmrkala suché pálení prolitých slz. „Vím. Jen jsem potřebovala, abys to řekl.“

ooOOoo

Příští hodina se táhla mučivě pomalu. Diana nervózně poletovala mezi manželem a bezvědomým synem, úzkostlivě se přesouvala mezi postelemi a židlí a pochodovala prázdným oddělením, aby se překotně vracela zpět k rodině. Rey si bolestně uvědomoval, že nebýt jeho zranění, lezl by po zdi po jejím boku. V tomto ohledu kazajka z nemocniční přikrývky přinášela úlevu.

Asi dvacet minut poté, co Rey nabyl vědomí, se objevila léčitelka Jarvinová. Důkladně jej prohlédla, zkontrolovala obvazy a rychlost hojení, nadopovala jej rozsáhlou sbírkou lektvarů a provedla pár menších kouzel. Pak si povzdechla, posadila se na kraj jeho postele a zdráhavě jej informovala o skutečnosti, že noha na tom není dobře. I bez zpoždění léčby byly rány velmi závažné, zasáhly svaly, nervy a šlachy a zjizvenou tkáň nebylo možné odstranit kouzly, jelikož zranění způsobil vlkodlak. To vše hojení nepomáhalo. Existovala jen malá šance, že se mu někdy do levé nohy vrátí plná hybnost.

Rey tu zprávu přijal s klidem. Byl příliš otupělý, aby mu na tom záleželo.

Léčitelka Jarvinová také zkontrolovala Remuse. Konstatovala, že jeho fyzická zranění se léčí čistě a dobře. A následky na mysli se teprve uvidí. Podle jejího odhadu se do hodiny probere. Odmlčela se, aby preventivně seslala znehybňující kouzla na jeho končetiny a řekla jim, aby ji zavolali okamžitě, jak se chlapec vzbudí.

Po jejím odchodu vytáhl Rey hůlku z nočního stolku a odhodlaně použil kouzlo, aby posunul svoji postel k synovu lůžku. Rozhodně nebude mimo dosah. Diana stihla zachránit židli, než ji Rey ve svém zápalu přestěhovat nábytek mohl rozdrtit, posadila se z druhé strany Remuse a chytla jej za ručku.

O deset nekonečně se vlekoucích minut později se ve vchodu objevil mírně kulhající, ale z větší části nezraněný Alastor Moody. Jeho nejistotu zahnalo Reyovo pokývnutí, a tak vklouzl dovnitř a zamířil k trojici. Oči upíral na stále nehybného Remuse.

„Zdivočel?“ zeptal se tiše.

Rey se setkal s tmavýma, soucitnýma očima svého přítele. „Uvidíme, až se vzbudí.“

„Aha.“ Moody poznal, kdy má dané téma sám opustit. „No, přinesl jsem noviny. Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu.“

„Ano?“

Moddy si se zavrčením posloužil další židlí a přisedl k Dianě. „No, špatná zpráva je, že nám ten zatracený zplozenec pekla Kane uprchl.“

Reyovi se stáhl žaludek. Kane unikl. Kane, jeho nezdárný synovec, ten muž – ta kreatura – který zničil synovu budoucnost a možná i příčetnost, je stále venku. A s jeho tak hrubě přerušeným aktem pomsty, kdo může tvrdit, že se nevrátí…

Deratizátor se střetl chladně a pevně s pohledem bystrozora. „Co přesně dobrého na tom může být?“

Nad tím tónem sebou Moody lehce trhl a povzdechl si. „No, dobrá zpráva je, že opustil zemi.“

Reynard i Diana na něj zůstali zírat. „Jak si tím můžeš být jistý?“ zeptal se Rey nevěřícně.

Alastor protáhl obličej. „Protože asi před hodinou nahý, dobitý a krví potřísněný muž odpovídající popisu Abrahama Kanea vyskočil z místního připojení Mezinárodního letaxového terminálu, zabil dva celníky a využil připojení na kontinent. Vypadl na statku u Záhřebu, jestli jej vystopovali dobře. Myslíme si, že se tady vlámal do kouzelnické domácnosti ve vesnici na opačné straně hor nedlouho po západu měsíce a využil místní krb stejně jako Bevanův. To musíme zastavit. Už jsem mluvil s lidmi od Letaxové regulace a oni dali na Kaneovu stopu značku. Pokud se pokusí použít jakýkoli krb, aby se vrátil do země, nebo opět použije mezinárodní připojení, doslova mu vybuchne do tváře. Už se mu nepodaří žádné další tajné útoky.“ Spokojeně se usmál. „Víme, že se nemůže přemístit, ani že si nevyrobí přenášedlo; nemá žádný formální kouzelnický výcvik, a jestli má nějaké nadání, je slabé a divoké. Takže pokud bude chtít zpátky, pak jedině po svých.“

„Myslíš, že se vrátí?“ Dianě se zachvěl hlas strachem – viditelně zesílila stisk Remusovy ruky. „Vrátí se sem?“

Moody zavrtěl hlavou. „Pochybuju. Velmi jasně jsme mu naším pronásledováním dali najevo, že v Británii jej čeká nepřeberné množství násilí a poprava. Bystrozoři nemají v oblibě ty, co napadnou nevinné dítě a zavraždí kolegu. Jeho popis je prakticky všude. Snad prokáže záblesk rozumu a najde si pěkný, tichý kout Evropy, kde se stočí do klubíčka a chcípne.“

Rey se pokusil o úsměv, ale měl podezření, že výsledkem bylo spíš zašklebení. „Děkuji ti, Alastore. Za všechno.“

Moody zavrtěl hlavou a strnule se postavil. „Neděkuj mi.“ Povzdechl si a opět se podíval příteli do očí. „Raději půjdu.“ Rozpačitě zaváhal. „Tvůj kluk je silný, Reyi. Dokáže to. Sbohem, Diano.“

„Alastore.“ Diana odpověděla pokývnutím a Moody opustil oddělení.

A čekání pokračovalo.

Diana si toho všimla jako první. Rey byl opět napůl bezvědomý, hlava mu padla na polštář, oči se zavřely vyčerpáním posledních dnů, když jej najednou s trhnutím probralo zalapání po dechu. Diana hleděla na malou ručku ve své dlani a ve tváři se jí zračil strach i naděje.

„Pohnul se!“ vydechla a zvedla oči. „Reyi, pohnul se! Cukl rukou!“

Rey se vyškrábal na lokty a ignoroval tepající bolest, kterou v jeho žebrech a rameni vyvolalo vytažení hůlky zpod polštáře. Naklonil se z postele nad okraj té synovy. Za chvilku si byli jisti, že se Diana nespletla. Remus se vracel k vědomí, otočil hlavu a končetiny se lehce natáhly proti neviditelným poutům. Ale koho jen – nebo co – najdou, až otevře oči?

Víčka se zachvěla. Diana v zoufalé naději i obavách upírala pohled na své jediné dítě; Rey popadl kraj postele a pevně stiskl. Jakkoliv doufal v ten nejlepší výsledek, nemohl si dovolit žádný risk.

Prosím, buď Remus. Prosím, buď Remus. Prosím, buď Remus.

A pak se oči otevřely. Nebyl v nich ani náznak zlaté.

„Mami?“ ospalý, zmatený hlásek pročísl ticho. „Tati?“

Chvíli se Diana ani Rey nemohli pohnout. Sotva dýchali. Sotva se odvažovali doufat… Může to být pravda?

Remus se zmateně rozhlížel po neznámém prostředí a tvář mu náhle naplnila bolest. Roztřásl se mu ret.

„Bolí to,“ zamumlal, silně vyvedený z míry a očividně nešťastný. „A je mi divně.“

Mateřský instinkt zkrotil Dianin šok – s výkřikem naprosté úlevy kombinované se silnou touhou utěšit svoje dítě švihnutím hůlky sejmula kouzlo Jarvinové a předklonila se, aby vzala synka do náruče. Přitiskl se k ní a ona jej hladila po vláskách. Zneklidnění na Remusově tváři zmizelo při známé blízkosti maminky – s popotáhnutím se zavrtal v jejím objetí ještě hlouběji. Navzdory skutečnosti, že zjevně trpěl bolestí od vlkodlačího kousnutí a že si teprve měl uvědomit, jak nevinně pokřtil změnu, která zasáhla jeho život, na ‚A je mi divně‘, dokázal se usmát.

Rey na ně zíral – prostě zíral; vpíjel se pohledem do toho obrazu, protože se tolik bál, že jej už nikdy neuvidí. Jeho chlapeček se spokojeně choulil v uklidňující náruči své matky. Jemně vztáhl ruku a pohladil synkovo rameno.

Zvládl to. Vyhrál. Můj malý chlapec. Vyhrál.

Budeme v pořádku.

Věděl to. Ach ano, čeká je náročná budoucnost; ale přečkali klíčovou fázi, kterou jim způsobil Kane. Mají před sebou výzvy, mnoho výzev, jasná a zářivá budoucnost jeho syna se ztratila klapnutím vlčích čelistí. A dopad příštího úplňku je ještě nejistý.

Ale jsou stále spolu. Pořád jsou rodina. Ještě mají jeden druhého. A tyto výzvy zdolají. Budou v pořádku. Remus bude v pořádku.

Tím si byl jistý.

PA: Takže – vaše poslední vzpomínková kapitola. V další se vrátíme do přítomnosti.