Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20. Opět U Vyjící smečky

Hlomoz U Vyjící smečky byl, jako vždy, neuvěřitelný. Remuse překvapovalo, že neprotrhl ušní bubínky všem lidem v místnosti.

No, asi jde o jeden ze způsobů, jak poznat vlkodlaka v lidské podobě – bledý, zjizvený a nahluchlý.

Během tří měsíců, které uplynuly od jeho poslední návštěvy, se tento nechutný suterénní klub v Camdenu lehce změnil. ‚Hudba‘ byla od té předchozí k nerozeznání, ačkoliv se dalo polemizovat, zda byla stejná, či zda jen nedokázal rozlišit jeden soubor skřípání od druhého. Postavy skákaly a kroutily se po tanečním parketu, příležitostně se zastavovaly, aby dovrávoraly k baru a dopadly na něj nebo si shrbeně sedly u zdi a přes stůl ohmatávaly své společníky… Dobrý bože, copak nikdy nepřestanou? Určitě by se tomu mohli oddávat až doma…

Remus se otřásl. Nenechá se rozptylovat zdejší uvolněnou morálkou a ještě uvolněnějším oblečením. Je zde z nějakého důvodu.

Kane.

Věděl, že se sem v onom týdnu před srpnovým úplňkem vrátil. To přiznal. Ale zaskočil sem, aby zjistil něco víc o Remusovi, nebo šlo o běžnou návštěvu?

Celý týden plný frustrace čekal, aby sem mohl přijít a ověřit to. Poppy jej držela zavřeného na ošetřovně další tři dny a neústupně trvala na tom, že potřebuje mnohem delší odpočinek a zotavení, ačkoli stav jeho těla tomu neodpovídal. Otec zůstal ještě den, přičemž si na noc zapůjčil Remusovy komnaty v učitelském křídle, než se druhého večera zdráhavě vydal k odchodu. Vřele objal syna a odhodlaně od něj vymámil slib, že se na Vánoce bez debat vrátí do Winchestrovky a že si v budoucnu vymění mnohem víc dopisů. Remus věděl, že kdyby Reynard nemusel krmit svůj zvěřinec, rád by zůstal déle, a poprvé v životě otcův koníček nesnášel. Navzdory tíze odhalení si nebyl jistý, zda si s otcem měli kdy tak blízko.

Jakmile ve středu odpoledne nakonec unikl neúnavné péči vrchní školní ošetřovatelky, užil si klidného večera v komnatách, než ve čtvrtek začne učit. Vrátil se k poměrně potěšitelné úlevě žáků, kteří ho jedním dechem oblažili seznamem různých stížností – Severus Snape byl zmiňován nejčastěji, jak čekal – následovaným popisem jejich starostí o něj. Rychle je ujistil, že navzdory viditelnému množství jizev a šrámů na krku je naprosto v pořádku a rozhodně hůř vypadá, než se cítí. A skutečně, až na jistou rozbolavělost a lehké chraptění na konci dne to byla pravda.

Hůře se mu zakrývala jistá nesoustředěnost, ale i s tím se vypořádal docela pozoruhodně, a pokud ne, rozpárané hrdlo jednomu nepřidá a nemusí se cítit ve své kůži. Nikdo se ho na nic neptal.

Dostat se o víkendu z Bradavic nebylo složité – zápas Nebelvíru proti Zmijozelu se ukázal být skvělým rozptýlením a po pár slovech o jakýchsi zapomenutých věcech na Grimmauldově náměstí a vyzvednutí knih na Příčné ulici v něm Albusovo propuštění mávnutím ruky vyvolalo trochu viny.  A tak se onoho pozdního rána vytratil z klábosícího davu v šarlatové, zlaté a smaragdově zelené, který spěchal směrem k famfrpálovému hřišti, rychle proklouzl k bráně a přemístil se.

Grimmauldovo náměstí naštěstí zelo prázdnotou. Váhavé vydusání schodů jej dovedlo k jeho ‚vyjícímu’ převleku a on se do něj zdráhavě nasoukal. V koupelně objevená láhev tmavé barvy na vlasy – asi patřila Hestii Jonesové – mu dopomohla k lepšímu krytí. Kdyby se objevily potíže, to poslední, co potřeboval, bylo rozpoznání ministerstvem. Jeho pozice v Bradavicích nezajišťovala bezpečnost a Dawlish, jak věděl, už jej podezříval; podle Kingsleyho ten bystrozor ve vší tichosti prověřoval jeho zázemí. Být U Vyjící smečky chycen nebo identifikován ministerstvem ke svému životu opravdu nepotřeboval.

Barva na vlasy a kožený kabát nebyly zrovna tou nejlepší ochranou před odhalením, ale v šeru Vyjící smečky to bude muset stačit.

Opatrnější zkoumání Moodyho zakódovaných složek odhalilo Řádem ukradené kopie záznamů Abrahama Kanea, které ležely ukryty spolu s dalšími tajnými dokumenty ve skryté skříni, známé jen několika málo důvěryhodným členům a chráněné malým, soukromým Fideliem. Vždy paranoidní Moody papíry dokonce zakouzlil tak, aby shořely při otevření bez komplikované sady kódovaných slov a identifikačních kouzel. Remus do nich byl naštěstí zasvěcen a složku získal po půlhodinovém dokazování systému starého bystrozora, že má povoleno se podívat. Nemělo by smysl přijít nepřipraven.

Šlo o ponuře fascinující čtení. Našel toho jen málo, co nevěděl od otce, hlavně konkrétní detaily o Kaneových zločinech s Hel; dvě jména obzvlášť přitáhla jeho pozornost a rozhodl se promluvit si o nich s otcem. Složka také zahrnovala řadu nepěkných fotografií Kaneových obětí, včetně Bevanovy rodiny a jeho samého, čerstvě zjizveného v nemocnici. Rozhodl se toto přeskočit, aby si udržel oběd v žaludku. Ale to vše mu pomohlo připomenout si, proč dnes přišel do Londýna, přestože se ještě zcela neuzdravil z jejich posledního střetnutí, a navíc proti přání otce, Albuse Brumbála, Alastora Moodyho a všech, kteří o něj měli starost natolik, aby se snažili ulovit zdivočelého, který z něj udělal vlkodlaka.

Už toho bylo dost. Kane musí být zastaven.

A tak si vyhrnul límec Siriusova starého koženého kabátu, čímž zakryl zranění na krku, s příchodem noci opustil dědičný domov vznešeného a starobylého rodu Blacků a přemístil se do camdenského baru U Vyjící smečky.

Ten doposud nenesl známky Kaneovy přítomnosti. Remus si nebyl jistý, jestli být rád, nebo litovat.

Opatrně si klestil cestu křepčícím davem a podařilo se mu prodrat se až k baru, kde prošedivělý a bezzubý Friedrek pobíhal sem a tam a hasil žízeň svých zadýchaných zákazníků. Vrhl pohled na Remuse, který se usadil na židličku a mávnul o pozornost.

„Ňákou dobu ste tu nebyl,“ poznamenal barman a opřel se o pult před svým zákazníkem. Remusovou tváří problesklo překvapení, že si jej tak dobře pamatuje, a Friedrek se s poklepáním na nos zazubil.

„Nezapomínám obličeje, to sem celý já,“ navázal společensky. „I když se změní barva vlasů. Kromě toho, asi před měsícem se tu po vás ptal ňáký chlapík.“

Kane. Z náhlého popudu se Remus chytl přihrávky a modlil se, aby Kane neutrousil nic o důvodech, proč ho hledá. „Ach, to bude můj bratranec,“ prohodil nedbale a s úsměvem si podepřel hlavu hřbetem ruky. „Je to opravdu smůla, že jsme se minuli. Doufám, že dnes přijde. Asi jste ho v poslední době neviděl?“

Friedrekova tvář neprozradila žádný náznak podezření – trik s pravdou se očividně vyplatil. „Středně vysoký chlapík přísného vzhledu? Kolem padesáti? Tmavé kudrnaté vlasy, žluté kontaktní čočky?“

Kontaktní čočky? Aha. Takže Friedrek si neuvědomil, že jeho bar navštívil skutečný zdivočelý. To bylo zajímavé a prozrazovalo hodně o rozdílu mezi zamýšleným a reálným děním v baru U Vyjící smečky.

Remus přikývl. „To je on. Chodí sem vůbec?“

Friedrek se bezzubě usmál. „Párkrát týdně zaskočí. Docela pravidelně – rád vykecává s těma mlaďochama, radí jim. Už má kolem sebe skupinu následovníků.“

Remus potlačil náhlý chlad, který mu přeběhl po zádech. U Merlina. Kane rekrutuje.

Snažil se zachovat rovnováhu, aby si udržel vzezření náhodného vyptávání. „To zní dobře. Kdy jste ho viděl naposledy?“

Friedrek popotáhl, posbíral z baru hromadu prázdných sklenic a přesunul se ke dřezu. „Naposledy tu byl před pár dny – asi ve středu. Ale chodívá často, pokecá, ptá se, poznává prostředí. Říká, že má rád tuhle atmosféru.“

Rekrutuje a shromažďuje informace, využívá naivní a zoufalé zákazníky Vyjící smečky. Kane je chytrý bastard, to mu musel Remus přiznat. Pracuje pro Voldemorta, když brnká na strunu strachu, nebo to dělá pro své vlastní zvrácené potěšení? Těžko říct. Ale důvod neomlouvá skutky.

Friedrek se přesunul, aby obsloužil jakéhosi zadýchaného mladíka, a Remus využil příležitost k tichému zaklení. Neměl v úmyslu přiznat tento výlet Řádu, dokud neuspěje v polapení Kanea. Ale šlo o životně důležité informace o Kaneových aktivitách. Nemá jinou možnost než odhalit své pátrání a čelit nevyhnutelnému vynadání.

A jestli halas U Vyjící smečky byl strašný, halas rozzuřených přátel bude mnohem horší. Albus a Alastor dostanou záchvat.

Frustrovaně se kousl do rtu, sklouzl ze stoličky a zamířil k východu. Ale na pozadí toho obrovského, kypícího podráždění šeptal neodbytný hlásek, že se možná stalo to nejlepší. Tento osamělý výlet se zrodil z ledového vzteku a ne z jeho vyhlášeného zdravého rozumu. Odejde-li teď a zajistí zálohy pro spolehlivější operace, zvýší pravděpodobnost, že uvidí Kanea v Azkabanu nebo pod zemí. Nenechá své záměry ovlivnit hněvem. Albus, Alastor ani ostatní jej nevyloučí z plánů – koneckonců, pokud se bude jednat o Vyjící smečku, on jediný se může dostat dovnitř. Takto to bude nejlepší.

Tak proč cítil zklamání podobné ráně na solar?

Protože to bylo osobní. To jeho rodinu Kane zranil, jeho život se pokusil obrátit v trosky, jeho matku zabil. Jakýmkoli způsobem zapojit Řád mu připadalo jako zasahování do soukromých záležitostí. Až by řekl, že zvažuje pomstu…

Ale to je směšné. Pokud se Kaneovi dostane potrestání, co záleželo na tom, kdo je způsobí? V těchto věcech nešlo jen o Remuse – Kaneovo spojenectví s Voldemortem a jeho tažení proti Harrymu z nich udělalo záležitosti Řádu. A odkdy má v sobě pomstu? Nikdy dřív netoužil po pomstě, alespoň ne kvůli sobě – krátce se zachvěl při vzpomínce na onu noc v Chroptící chýši, na Červíčkovy úpěnlivé prosby o slitování, které ho málem dovedly k netušeným touhám. Takže možná jednou. Ale okolnosti tehdy byly výjimečné. Petr zradil Lily a Jamese té nejodpornější síle na světě.

A Kane jej pokousal. Zmrzačil mu otce. A pravděpodobně zabil matku.

To bylo dost výjimečné.

Dobrý bože. Co to s ním Kane dělá?

Remus si povzdechl. Musí odsud zmizet.

Vztáhl ruku ke dveřím, uchopil kliku.

A ztuhl při návalu mrazu, který mu přeběhl po zádech. Srdce se mu rozbušilo rychleji, chvění mu projelo končetinami a bodavá bolest se ozvala v místě dávného zranění od vlčích zubů. Ten pocit poznal okamžitě.

Kane.

Kane tu je.

Hlavou se mu prohnala nerozhodnost. Je tady. Někde poblíž, právě zde, právě teď. Někde ve vlnícím se davu U Vyjící smečky číhá zdivočelý. Mohla by to být jedinečná šance, pokud by se Remusovi podařilo překvapit jej…

Ale jak by jej mohl překvapit? Pokud on sám cítí Kanea, tak ten jistě cítí jeho…

Byl v nebezpečí. Kane začne hledat – rozhodně tak už dělá. Nejmoudřejší bude vypadnout, získat pomoc a pak se co nejrychleji vrátit. Osobní věci nestojí za to nechat se zabít.

Přejel po místnosti posledním, zdráhavým pohledem. Ale zdivočelý nebyl v dohledu. Remus se frustrovaně zatvářil a prudce otevřel dveře.

A ocitl se tváří v tvář Abrahamu Kaneovi.

Nedalo se říct, kdo byl překvapenější. Ale v oblasti setřepání šoku, bohužel pro Remuse, se nedalo soutěžit.

Tentokrát ani neměl čas sáhnout po hůlce. Kaneova rychlá rána jej poslala vzduchem, aby dopadl zády na taneční parket, kde se šokovaní tanečníci rozprchli jako hejno vylekaných vrabců. Dřevěná prkna zarazila jeho let nepříjemnou silou a ramenem a bokem mu projela vlna bolesti. Škrábal se nahoru, aby zase získal pevnou půdu pod nohama. Zašátral po hůlce, ale ruka s drápy ani ne palec od tváře jej okamžitě zastavila v pohybu. Opět hleděl na špatný konec Kaneových přirozených zbraní.

„Ruce pryč,“ nařídil chladně. „Ať na ně vidím.“

Remus, stále na kolenou, zaváhal. Hůlku měl tak blízko. Jedno rychlé sáhnutí…

Pravý hák jej před zraky po dechu lapajících, ohromených diváků poslal zpátky na zem. Popotáhl a zakašlal, když mu z nosu vytekl pramínek krve a kapal na prkennou podlahu, zatímco se bolestivě zvedal.

Nad ním se ozval ledový Kaneův hlas. „Příště udělej, co ti říkám.“

„No tak počkat!“ zpoza pultu se vynořil barman Friedrek, jednou rukou se pevně držel železného madla a pajdavě mířil k ohnisku problému. „Může to tady být místo svobody, ale pravidla sou pravidla! Nechci tady žádný bitky…“

Kane ostře namířil dráp Friedrekovým směrem – oči podsaditého barmana se rozšířily, když si uvědomil, komu čelí, a okamžitě se stáhl z dosahu. Kane jej ledovým a hrozivým pohledem přikoval k pultu.

„Tohle je rodinná záležitost, starochu. Ty a zbytek téhle prašivé chátry zůstanete stranou, jinak budete čelit následkům.“

Zmíněná prašivá chátra nijak nejevila zájem jakkoliv se zapojit. Ti nejblíž dveří již utekli, zbytek při střetu se zhmotněním jejich prohlašovaných tužeb s náhlým strachem ustoupil.

Teď vidí skutečné přijetí vlka. Možná se z toho ponaučí. Není nic nebezpečnějšího než dostat, co si přejete.

Remus se napůl vyškrábal na nohy, jen aby zjistil, že opět čelí ostrému konci Kaneových drápů. Zlaté oči zdivočelého se zaleskly, když se poodkryly ohavné jizvy na krku jeho skoleného bratrance a někdejší oběti.

„No vida,“ ušklíbl se do náhlého, šokujícího a absolutního ticha, které padlo na Vyjící smečku. I hudba přestala hrát. „Zavařil jsem ti, hochu?“

Nepanikař. Neukaž, že se bojíš.

Remus pomalu vracel upřený pohled, chladně přimhouřil oči, když sledoval muže, který jej v dětství pokousal a obdaroval jej každoměsíčním mučením.

„Nebylo by to poprvé,“ opáčil tiše. „Že, Ábele?“

Při zmínce nenáviděného křestního jména Kaneovýma očima probleskla zlost – Remus si byl na okamžik jistý, že mu za tu drzost zdivočelý utrhne hlavu. Ale příval vzteku najednou ochabl a Kane se usmál.

„Ale, ale,“ zamumlal. „Tatík konečně všechno přiznal?“

Remus zariskoval a vytáhl se do sedu; kolem sebe viděl shluk vytřeštěných očí a obličejů šokovaných tou nezakrývanou pravou tváří vlka. „Řekl mi, co se stalo. Co jsi mi udělal, i co jsi chtěl.“

Zdivočelý si odfrkl. „Nebo jeho verzi, jak jsem si jistý.“

Remusovy rty se zkroutily. „Nějak té jeho věřím víc.“

Kane se uchechtl a přejel jazykem po ostrých zubech. „Samozřejmě že ano. Děláš, co ti tatínek nakáže. Ta slabost vaší rodové linie musí být v genech.“

Remus nevěřícně zvedl obočí. „Pokousal jsi mě, když jsem byl děcko, zaútočil jsi na moji rodinu a minulý víkend jsi mi roztrhl hrdlo. Promiň, že zpochybňuju tvoji důvěryhodnost.“

K jeho úžasu se Kane skutečně zasmál. „Víš, mohl by ses mi zalíbit. Máš větší odvahu než ten tvůj tatík. Škoda, že se u něj objevila páteř, zrovna když jsem tě dostal do svých ďábelských spárů. Šlo by nám to spolu dobře, tobě a mně. Smečka vnášející hrůzu do lidských srdcí.“

Nejednou se odmlčel a zamyšleně si Remuse přeměřil. „Ta nabídka pořád platí, víš? Navzdory jménu, které ti rodiče dali, nemusíš být obětí celý život. Už žádná slabost. Žádné předstírání. Žádné další rychlé chátrání tvého těla a zbytečné bitvy s odvracením nevyhnutelného. Buď silný. Ochutnej tu moc. Staň se tím, čím skutečně jsi.“

Ozvěna jeho slov se rozléhala tichem, zachvívala se nad mořem tváří obklopujících taneční parket. Tato slova Vyjící smečka údajně zosobňovala. Ale z úst muže se zlatýma očima a s drápy na koncích prstů zněla jinak.

Remus se do jeho pohledu zaklesl s chladným odhodláním. „Jsem, kdo skutečně jsem,“ zašeptal, ale hlas měl jako z ocele. „A tak to taky zůstane.“

Kane pokrčil rameny. „Pak jsi hlupák.“

Remus se napůl vytáhl do kleku, ale pohled si udržoval. „Raději budu hlupák než vrah.“

Kaneův úšklebek se vrátil s plnou silou, když si před obličejem bratrance protáhl prsty. „Mají mě ta slova trápit?“

Remus potlačil záblesk zuřivosti. „Trápí většinu lidí.“

Zdivočelý se suše zasmál. „Většina lidí, jak se mnou jistě budeš souhlasit, jsou idioti. Kromě toho, já nejsem vrah. Jsem predátor. To je rozdíl.“

„Ano, je to rozdíl.“ Remus se vpíjel do toho chladného pohledu, tajně se chvěl nad hloubkou šílenství a brutální nepříčetnosti, která v tom vlčím pohledu spočívala. „Predátoři loví a zabíjejí pro jídlo nebo kvůli teritoriu. Ty zabíjíš pro zábavu, a protože můžeš. Zabíjíš, abys zranil. To z tebe dělá vraha.“

Kane naklonil hlavu jako vlk a chvíli si měřil klečícího muže. V očích mu zablesklo něco nepříjemného a vypočítavého.

„Řekl ti to.“ Ta slova byla jako smirkový papír, rty se zvlnily pobavením. „O mém pařížském setkání s tvou drahou matinkou.“

Takže je to pravda. Led a oheň v žaludku bolestivě vystřelovaly ve vlnách a šílely při představě matčiných posledních chvil tváří tvář tomuto obludnému přízraku, který se pokusil rozdělit její rodinu a přišel ukončit její život. Musela být vyděšená.

Ta myšlenka jej naplnila hrůzou, ale hrůza se měnila v zuřivost, která nebezpečně hrozila, že v něm vzplane s katastrofickou silou. Vzpomněl si na matčin úsměv, její smích, její pošetilé vtípky, její spontánní náklonnost a časté vyvádění kvůli jeho zdraví. A tato věc před ním mu ji vzala jen kvůli zlomyslnosti.

Nikdy necítil takový hněv, žhavý jako láva a probublávající proti tlaku, kterým se jej zoufale snažil zadržet. Ten tlak byl tím jediným, co jej drželo od výbuchu.

A Kane se usmíval.

„Musím přiznat, že jsem tvého otce špatně odhadl.“ Ten úsměv hořel jako sirka nad roznětkou Remusova hněvu. „Nikdy by mě nenapadlo, že ti řekne o tomto. Pověděl ti, jak se mě pokoušel dopadnout? Slabý, neustále klopýtající muž neschopný chodit bez hole, a šel po mně. A já věděl, že půjde. V těch týdnech jsem mnohokrát viděl, jak mě hledá – oči jsem měl ostražitě otevřené. První mojí myšlenkou bylo zabít jej a skoncovat s ním.“ Klíčící úsměv přerostl v zazubení a žhavě pálil. „Ale pak jsem si uvědomil, že to přesně on chtěl. Snadnou cestu ke konci. Sledovat jeho utrpení mi ale přinášelo mnohem víc zábavy, takže bylo lepší nechat jej trpět než mu poskytnout úlevu smrti. Nechal jsem ho žít a kochal se jeho bolestí.“

Roznětka vzňala. A Remus ztrácel vůli ji uhasit.

„Vždycky jsem litoval, že jsem nemohl s drahou Dianu skoncovat lépe,“ přemítal Kane, ale ohavný úsměv nezakrýval. „Rád bych to udělal, kdyby nás nevyrušili.“

Na chvíli se odmlčel a užíval si zuřivosti v bratrancově tváři, který se snažil zadržet pro něj tak netypický nával vzteku. „Pohledu na její tvář – jsem si cenil. Takový strach, takový odpor, taková hrůza – velkolepé. Plánoval jsem protáhnout to déle, než jsem byl schopný, vytvořit smrt více úctyhodnou, více, jak jsem původně zamýšlel – rozkošný binec, jaký po mně zůstal u Bevanových. Ale bohužel se ozvalo zaklepání na dveře a samozřejmě ona musela být statečná a začít křičet, takže nakonec jsem byl nucen spokojit se s rychlým postrčením z okna, než jsem skočil na balkón a prchl. Myslím, že jsem měl štěstí, že ta pokojská nemluvila dost dobře anglicky, aby rozuměla těm výkřikům, které mě obviňovaly. Ale vyšetřil jsem si chvilku, jen chviličku, abych její pád sledoval, díval jsem se, jak se zhroutila, když dopadla na zem, jak se krev roztekla. Takové sladké okamžiky by se měly vychutnávat, nemyslíš?“

Máma.

Toužil po Kaneově smrti. Po kouskách jeho těla. Rozsypaných po podlaze. Pokud možno v co nejširším okruhu.

Ta představa sžírala. Potřeba udělat z ní realitu jej přemáhala.

Bolest. Potřeboval, aby Kane trpěl. Prsty jej svrběly, když o tom jen přemýšlel.

A zdivočelý se předklonil, rty zkroucené v jízlivém úsměvu, oči svítící pomstychtivým potěšením. „A pak jsem si dopřál další chvilky. Víš, byla naživu, když dopadla. A tak jsem ve stínech čekal, než… tak pomalu… víš, co se stalo?“  Oči se mu zaleskly čirou zlomyslností. „Stál jsem a sledoval, jak umírá.“

Zážeh.

Remus vybuchl, poháněný silou vzteku, jaký nikdy nepoznal, zuřivostí, která mu v srdci a mysli zažehla oheň a čeřila všemi kostmi. Všechny myšlenky na sebeovládání, kontrolu, magii, cokoliv jiného než roztrhání zdivočelého holýma rukama byly zapomenuty. Srazil Kaneovy natažené drápy stranou, praštil do posměvačné tváře a poslal jej zády proti zdi. V hlavě neměl jinou myšlenku než bušit do něj tak dlouho, až nebude mít co krvácet. Oči mu zahořely, když napřáhl ruku k dalšímu úderu.

A s přívalem uklidňujícího chladu se zastavil, když si uvědomil, že Kane se stále usmívá.

„Teď je to lepší.“ Kaneův hlas byl hlubokým zapředením, zlým a uspokojeným. „Věděl jsem, že to v sobě máš.“

Hrůza překryla hněv, odtlačila jej čirým chladem šoku. Dobrý bože, co to dělá? Dovolil, aby jej přemohl hněv, který mu byl dřív netušený. Ale teď věděl. Zdroj hněvu, na který se napojil, mu vůbec nepatřil.

Byl to vlk.

A Kane to věděl.

Zmanipuloval ho a ani se nemusel moc snažit.

Merline. Opravdu bylo tak snadné jej obrátit?

S rychlostí elektrického šoku odtrhl ruce od Abrahama Kanea a zavrávoral. Kane se zasmál; ještě se opíral o zeď, na kterou byl odmrštěn, a s línou lehkostí si oprášil dlouhou halenu. Zlaté oči ani na okamžik neopustily šokovaný a zděšený obličej svého mladšího bratrance.

„Vítej v mém světě,“ prohodil tiše. „Myslím, že se ti bude líbit.“

Remus se bolestně srazil se stolem, příliš přemožen zběsilým, slepým ústupem před úsměvem zdivočelého. S žuchnutím se svalil na zem.

Omráčený se zhroutil na podlahu, krátce měl dojem, že si jen představoval bouchnutí dveří, které se silou otevřely, zděšené výkřiky, které nabývaly na hlasitosti, úprk kroků.  Ale pak mu vědomím pronikl ostrý hlas odrážející se místností a důrazně oznamující, že jediné, co večer ještě mohlo zhoršit, se právě stalo.

„Nikdo ani hnout! Toto je ministerský zátah! Odstupte od zdí a držte ruce tak, abychom na ně viděli!“

PA: Ach, ďábelský klifík číslo tři. Vítejte na palubě… ;)