Preklady fanfiction Harryho Pottera

A navrch se v závěru dočkáte něčeho, co ve fanfiction snad ani nemá jméno. Už jste zvědaví? *culí se*

Dějství 7 - obraz 1

Zbytek léta strávil na Malfoy Manor. Tkalcovská ulička samozřejmě nebyla bezpečná, šlo o první místo, kde ho Řád bude hledat, ale především byla považována za "nevhodnou pro někoho tvého postavení".

"Ti z nás, kteří se dotkli velikosti," svěřil se Pán zla nad nejjemnějším portským," by měli vždy přebývat v neméně velkých síních."

Severusovi se nikdy po domově nestýskalo. Nikdy v životě netoužil po stísněných zdech domu svého dětství - až doteď.

Lucius se skrýval v chodbách a koutech četných komnat jako bledý stín svého bývalého já, přičemž vedle vysoko se tyčících stropů, jejichž potrhané ozdůbky na pompézních tapetách jako kdyby nikdy zcela neladily, působil jako trpaslík. Draco se skrýval v Severusově posteli jako kus odplaveného dřeva v moři přikrývek a veškerá vděčnost, kterou Narcisa k Severusovi cítila, umírala a rozpadala se víc a víc v prach s každou nocí, kterou tam strávil.

V noci za neprostupnou zdí napadal Potter každou jeho bdělou myšlenku, každý sen. Chlapcovy sedmnácté narozeniny se rychle blížily a Pán zla, pln víry v Severusovy schopnosti, mu uložil úkol zjistit, jak a kdy bude přesunut ze Zobí ulice.

Nejslabším článkem Řádu vždycky býval Mundungus Fletcher; Severus stěží potřeboval někoho dalšího, kdo by mu řekl víc. Nebo někoho, kdo by mu připomněl, jak moc balancuje na hraně zajišťováním, že Pán zla i nadále uvěří informacím, které mu poskytne, když zároveň hatí plány, jak Pottera polapit, až bude přesouván.

Brumbál nebyl jediný, kdo měl nadání na šachy. Ačkoliv je pravda, že během jejich her Severuse soustavně masakroval.

Ale Brumbál tu teď nebyl, a tak Severus řešil vše, co bylo nezbytné, sám a mapoval nejlepší způsob, jak udržet Pottera v bezpečí ve chvíli, kdy navždy opustí hřejivou síť Lilyiny ochrany.

"Navrhnete Fénixovu řádu, aby použili dvojníky. Aby pomocí mnoholičného lektvaru připravili několik totožných Potterů. Je to jediná věc, která by mohla fungovat. Zapomenete, že jsem s tím přišel já, a budete to vydávat za svůj vlastní nápad. Rozumíte?"

"Rozumím," zamumlal Mundungus s rozostřenýma očima.¹⁾

Byl červenec.

* * *

Nastal srpen a Potter žil. Ministestvo padlo.

Severus se prohnal hlavním vchodem hradu s vlajícím hábitem a jeho kroky zaduněly prostorem vstupní haly.

A tam stáli oni, v úhledné, spořádané řadě s Carrowovými po stranách. Severus kolem nich pomalu prošel, prohlížeje si jednoho po druhém: Trelawneyová bloudící očima po podlaze, Filch vyplašený a nejistý, Pinceová nevrlá jako vždycky. Firenze, který věděl příliš mnoho, který by mohl způsobit jeho pád, který dosud nezasáhl. Špitající si Vektorová a Sinistrová - jen Septima mu pohled vrátila. Burbageová chyběla, ale přetrvávající obraz její zkřivené tváře tu stále strašil jako duch. Binns, zmatený, že tady vůbec je. Hagrid zabodávající oči do protější zdi, ztuhlý jako kámen. Hoochová s přimhouřenýma a žlutě planoucíma očima. Prýtová se slzami vzteku na krajíčku. Křiklan - zpocený a ošívající se. Kratiknot se vzpřímenými zády a tentokrát bez úsměvu. Minerva, ústa zkroucená odporem a každou buňkou svého těla vyjadřující výzvu.

Severus se otočil na patě a popošel několik kroků, aby jim stanul tváří v tvář.

"Všichni víte, proč jsem tady," pronesl velice tiše. "Takže nebudu ztrácet čas omíláním očividného a zaměřím se na pár naléhavostí. Všichni jste si zvykli, že tato škola fungovala poněkud lajdáckým způsobem, ale to se od tohoto okamžiku změní. Já nejsem -" přejel pohledem jednoho po druhém a dodal, "- Albus Brumbál."

Několik zalapání po dechu, která byla rychle potlačena.

"Se mnou jakožto ředitelem školy bude v Bradavicích opět nastolena disciplína. To by neměl být až tak náročný úkol vzhledem k tomu, že letos se zaměříme na poněkud... vybranější klientelu, která není -" zkroutil rty v pomalém úsměvu, "- poskvrněna zhoubnou lůzou, jíž bylo v předchozích letech dovoleno infiltrovat tyto posvátné chodby. Vaši noví kolegové -" rozpažil doširoka ruce, aby ukázal na pochechtávající se Carrowovy, "- vám budou při tomto přechodu velmi nápomocni; navrhuji, abyste s nimi úzce spolupracovali. Pokud byste však měli jakékoliv pochybnosti ohledně potrestání některých vašich studentů a Carrowovi by nebyli k dispozici, přiveďte je přímo ke mně. Moje autorita v tomto hradě je absolutní a moje slovo konečné. Je to dostatečně jasné?"

Přikývli s různým stupněm rychlosti nebo neochoty; pouze jedna hlava se nepohnula.

Tři kroky donesly Severuse přímo k Minervě, kde se zastavil s tváří jen pár centimetrů od té její. Neucukla.

Hloupá ženská. "Na něco jsem se ptal."

"Ach, rozumím dokonale," odvětila Minerva s vražedným pohledem, "Severusi."

"Od nynějška mě budete - všichni - oslovovat pouze a jedině pane řediteli. Je to jasné?"

"Ale samozřejmě," zareagovala Minerva, "pane řediteli."

Severus se k nim otočil zády a mávl rukou: "Můžete jít."

Hrad tě bude znát, jako zná mě, vzpomněl si při cestě po širokém, prázdném schodišti a po opuštěných chodbách na slova pronesená známým hlasem. Stále se cítil nejistý sám sebou, ale teď nebyl čas to zkoumat.

Kamenný chrlič se po dotyku jeho ruky odsunul; známé, spirálovitě se vinoucí schody ho bez protestu vynesly nahoru. Zhluboka se ještě jednou nadechl a vešel.

"Severusi, můj chlapče," pronesl Brumbálův portrét a zvedl se z křesla. "Pohled na vás je pastva pro bolavé oči."

Nepřišlo žádné ostré bodnutí, jen tupá bolest hluboko v hrudi a sevřené hrdlo. Jakoby touhou. Jakoby odporem.

"Pane řediteli," hlesl Severus.

* * *

Ten rok nezpíval Moudrý klobouk žádnou píseň. Kromě recitování jmen nových studentů a kolejí zůstal zticha.

* * *

Chyběl mu Potter.

Mozkomorové se vznášeli nad hradem a zakrývali ho jako clona. Krmili se z dálky, ale stejně je cítil, na každém kroku, na každém pohybu, na každém slově jako kdyby viselo závaží. Nemohlo to tak být, nebylo to vidět, protože nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml, ale on to stejně cítil. Dokonce i zdi rezonovaly jeho žalem.

Nikdy neměl zradit Lily. Nikdy neměl pátrat po tom, co nemohl mít, a už vůbec ne na špatných místech. Nikdy neměl upnout všechny křehké naděje k Brumbálovi, neměl mu všechno slíbit. Nikdy neměl toho chlapce nenávidět, když nevěděl, jak málo o něm ví. Nikdy ho neměl zachraňovat, neměl mu dovolit, aby ho políbil, neměl ten polibek opětovat. Nikdy neměl vyrvat z Potterovy mysli to, co mu patřilo, měl ho nechat žít po svém, dokud měl šanci. Nikdy neměl zabít Brumbála, neměl opustit Pottera, měl ho vzít s sebou - ne: měl mu povědět pravdu, dát mu na výběr a stát po jeho boku. Vůbec by neměl být v Bradavicích, neměl by se dívat, jak lidé umírají.

Chyběl mu Potter.

Longbottom byl ubohou náhražkou, ačkoliv jeho horlivé úsilí zaplnit vzniklou mezeru patřilo mezi několik věcí, které stále dokázaly zburcovat Severusův hněv. Drzost ve dne a nápisy v noci a Severus by možná respektoval způsob, jakým ten chlapec odmítl dál couvat před jeho pohledem, kdyby ho Longbottom každým dnem nepřiváděl do hlubšího zoufalství. Neuvědomoval si, že Severusova možnost držet Carrowovy na uzdě byla omezená, že ho mohl chránit jen po jistou hranici? Byla to jen další smrt číhající v záloze, jen další smrt, kterou bude muset s sebou mlčky vláčet po zbytek svých dní?

Longbottom ztělesňoval všechny Potterovy nejhorší vlastnosti, všechny jeho nedostatky: tvrdohlavou bezohlednost, neschopnost plánovat, bezbřehou hloupost, a Severus ho za to nenáviděl, protože neměl nic z Potterovy minulosti, nic ze společné historie, která se zadřela Severusovi pod kůži. Severus ho nenáviděl, protože mu připomínal Pottera, protože, ano, postrádal tytéž stránky, které se tak usilovně snažil na chlapci změnit.

Chyběl mu Potter.

Ve dne byl hrad příliš tichý, smích vysátý z chodeb i z prázdného prostoru propasti famfrpálového hřiště. Severus každý den pozoroval studenty, jak se na nádvoří shromažďují na výuku: raz-dva-raz-dva, seřazeni v přísných, pravidelných řadách. Každý den je sledoval z dálky, jak pochodují jako loutky v rytmu: špatně-špatně-špatně-špatně.

V nočním tichu byl hrad příliš hlasitý; jeho základy hučely jediným děsivým, truchlivým tónem, který vycházel z kamene. Někdy, když Severus věděl, že není sledován - žádné bezpečí, vůbec žádné - přitiskl dlaně a tvář na zeď a vstoupil do toho nářku, šeptal slova, která za dne polykal, dokud mu neztuhly v žaludku na kámen.

Nikdy to nestačilo. Rozrůstalo se to jako rakovina.

Chyběl mu Potter. Chyběl mu jako oheň v zimě, který rozpouští sníh vsáklý do hábitu a chlad v kostech. Chyběl mu jako bouřka v létě, divoká, děsivá a krásná, přinášející čistou sprchu deště vyprahlé zemi. Chyběl mu jako hlad, jako chuť čerstvého ovoce, první pramínek vody při žízni. Chyběl mu jako život; chyběl mu jako smrt.

Chyběl mu jako srdce, které nevlastnil.

Chyběl mu Potter. Každé ráno se s tím vědomím probouzel, tváře mokré; každé ráno ho zasunul do pozadí své mysli a zamkl pevně pod zámek. (Stejně mu to celý den šeptala, ve spirálách kouře, ve větru.) Každý večer, když ležel a zíral do stropu, explodovalo to v něm a naplnilo ho to až po okraj.

Jeho sny tonuly v černé, rudé a zelené.

Chyběl mu Potter.

* * *

"Řediteli! Utábořili se v Deanovském lese! Ta mudlovská šmejdka -"²⁾

"Nepoužívejte tenhle výraz!"

„Dobrá, dobrá, tak tedy ta Grangerovic holka o něm mluvila, zrovna když otevírala kabelku, takže jsem ji slyšel!"

„Výborně! Velmi dobře!" zajásal Brumbálův portrét, ačkoliv i Severusovi poskočilo srdce v hrudi, jako kdyby začalo poprvé po měsících bít. „Chopte se toho meče, Severusi! A nezapomeňte, že ho musí opravdu potřebovat a prokázat odvahu, aby ho získal – a nesmí vědět, že ho dostal od vás! Kdyby se Voldemortovi podařilo přečíst Harrymu myšlenky a kdyby zjistil, že mu pomáháte..."

„Já vím," vyštěkl Snape, protože se mu zrychlený puls změnil v podráždění. Copak ho má ředitel za hlupáka, že se k němu chová, jako kdyby potřeboval detailní instrukce?

Odklopil příslušný obraz a vytáhl odtud meč.

„A stále ještě mi odmítáte prozradit, proč je tak důležité, aby Potter ten meč dostal?" zeptal se, ale ve skutečnosti odpověď neočekával. Mezitím si oblékl cestovní plášť a meč skryl v jeho záhybech.

„Myslím, že vám to neprozradím," odpověděl Brumbálův portrét. „Harry bude vědět, co s ním má dělat. A buďte velice opatrný, Severusi, po té nehodě s Georgem Weasleym by vás asi neuvítali s otevřenou náručí..."

Jako kdyby ho uvítali s otevřenou náručí po Brumbálově nehodě. Možná nešlo až tak o to, že by ho Brumbál považoval za pitomce, spíš se část jeho osobnosti nedostala na plátno, zauvažoval krátce Severus.

„Nemějte strach, Brumbále," odtušil, aniž by dal najevo, jak silně ho to táhne ke dveřím. „Mám plán..."

* * *

Deanovský les nebyla merlinvíjak přesná instrukce, ale aspoň to znamenalo začátek. Konec konců, stále měl k hrudi vedle obraceče času pevně přitisknutou miniaturní ampulku s Potterovou krví. Nebylo jí dost na plnohodnotné sledovací kouzlo, jakkoliv temné – s narůstající vzdáleností stejně ztrácelo účinnost a přesnost – ale v kombinaci se střípkem své magie, kterou zanechal uvnitř Pottera, by mělo v dané oblasti stačit. Přemístil se do zasněženého porostu poblíž lesa, vytáhl ampulku a řízl se do dlaně. Pečlivě vyprázdnil její obsah do rány, aby se Potterova krev smísila s jeho, a pak ji se zamumláním inkantace zase zacelil.

Zavřel oči a naslouchal, bedlivě naslouchal, dokud neucítil tah. Následoval ho, nechal se jím vést tichým, temným lesem a našlapoval opatrně a zlehka, protože mu zmrzlé listí slabě šustilo pod nohama. Nechal se jím vést mezi stíny stromů, dokud nakonec nebyl přinucen se zastavit.

Stan vidět nemohl, ale věděl, že tam je, cítil Potterovu přítomnost pulzovat ve své krvi, bušit mu do žeber v souznění s tlukotem jeho srdce.

Tiše couvl a vrátil se k jezeru, které cestou minul, naštěstí docela blízko. Led popraskal téměř nehlučně, a pak už jen sledoval, jak se meč ponořil do ledové vody.

Poté znovu zcelil hladinu jezera stejným způsobem jako svou ruku a vyčaroval laň.

V ten moment měl odejít. Udělal, co měl v plánu; měl jen malé pochyby o tom, zda zvědavost přiměje Pottera následovat Patrona, ať už je to moudré či nikoliv. Pouze se ujišťuje, že Potter úspěšně získá meč, říkal si, když se skryl za porostem stromů a čekal. Dech se v nočním vzduchu měnil v kapičky mlhy.

Ale v okamžiku, kdy Potter vstoupil na mýtinu, už na té lži nedokázal trvat. Jak by mohl, když tlukot se změnil v hřmění a puls v řev; když mu náhle vyschlo v ústech a jeho oči se vpily do chlapcova obrazu, jako kdyby Potter byl vodou a Severus trpěl žízní?

Potter vyhlížel unaveně a přetaženě, jako kdyby zestárnul o roky a ne o měsíce. Vyhlížel špinavě a neupraveně, zanedbaně a nemytě, s několikadenním strništěm na bradě. Severusovi nikdy nepřipadal krásnější.

Díval se, jak se Potter rozhlíží, tvář modře ozářenou světlem hůlky, díval se, jak si kleká u jezírka, a stáhl se hlouběji do stínu, když Potterovy oči znovu přejely po okraji mýtiny. Díval se, jak dospěl k rozhodnutí, pomalu, po kouskách, a celou tu dobu se mu svaly napínaly jako provazy a naléhavě křičely: jdi k němu, jdi k němu, jdi k němu.

Pak se Potter začal svlékat a Severusovi se zastavilo srdce. Měl by uhnout pohledem; věděl, že by měl...

Někde zahoukala sova, vyplašila ho a on zaryl prsty do kmene, přilepil se ke stromu, neschopný odtrhnout oči či dělat cokoliv jiného než se dívat. Potter pokračoval ve svlékání, odhaloval víc a víc nahé kůže bíle zářící v měsíčním světle – ale ne už nedotčené, její hladkost byla narušena stopami modřin a slabými obrysy jizev, ale i chmýřím chlupů na hrudi a jejich tmavou stopou pod pupíkem. Svaly, tvarované a zocelené útěkem, zareagovaly, jakmile se pohnul, a bylo kacířstvím pokračovat v pozorování, bylo to mučení, dokonalý, nejkrutější dar, jaký kdy kdo dostal. Severus se díval, jak Potter rozbil led, a když se ponořil do jezírka, Severuse brnělo celé tělo. Čekal a díval se, až Potter...

Nevynořoval se. Nevynořoval se. Teď už by měl rozrazit vodu, lapat po dechu -

Nepřemýšlel. Přišel o rozum. Vnímal jen impuls, vštípený mu léty praxe a aktivity: musel Pottera zachránit. Vtrhl na mýtinu a po hlavě skočil do vody. Chlad ho bodal jako tisíce nožů, ale na tom nezáleželo, nezáleželo na ničem kromě Pottera. Prsty přejely po těle, ruce, noze nebo pase, nevěděl, co to bylo, jen ho popadl a táhl nahoru, ale něco jako by je táhlo zpátky dolů; nohama našel dno jezírka, zapřel se a přitáhl si Pottera do náruče veškerou svou silou, vyrval ho z vody a odtáhl ho na pevnou zem...

Potter nedýchal. Kolem krku měl zlatý řetízek, zřetelně zamotaný; když se ho Severus dotkl, byl cítit čímsi zlým, ale nebyl čas věnovat mu víc pozornosti. Přetrhl ho a přitiskl rty k chlapcovým ústům, vdechl mu vzduch do plic a Potter sebou škubl, rozkašlal se a prskal...

"Snape!"

Severus ztuhl a otočil se za tím zvukem, protože ten, kdo promluvil, nebyl Potter, ale někdo na okraji mýtiny. Měl jen zlomek okamžiku na rozpoznání Weasleyho, mířícího na něj hůlkou, než se musel sehnout a odkutálet se z cesty červenému paprsku. Když se vyškrábal na nohy, promáčený hábit ho zpomalil a tělo svírala ledová agónie, ale přinutil se při běhu ke stromům znovu sehnout, přičemž v duchu klel do prdele do prdele do prdele dlouho poté, co ho pohltily, a opakoval si to, ještě když roztřesenými prsty sahal po řetízku na svém krku.

* * *

Popadl Snapea za rameno těsně předtím, než mohl skočit na mýtinu, a šeptl: "Ne."

Snapea ten dotyk vyplašil - bylo nebezpečné, jak snadno se k němu dokázal přikrást - zachytil výraz jeho tváře a škubl. Chvíli se přetahovali.

"Ale on se t-"

Severus mu přitiskl mrazem ztuhlou ruku na ústa. "Ne," řekl. "Sleduj."

A společně se dívali, jak Weasley vběhl na mýtinu a skočil do vody, sledovali, jak vytáhl Pottera ven rychleji, než to zvládl Severus, jako kdyby věděl, proti čemu bojuje, sledovali, jak zvedl nad Potterovu hlavu kulatý, blýskající se předmět, a nadával, zlobil se, že ho měl Potter u sebe...

"Pojď," zamumlal Severus, přičemž se zuřivě snažil, aby mu nedrkotaly zuby. "Rychle, nemůžeme se dát vidět. Zameť naše stopy."

Snape se podvolil, ačkoliv se zdál rozpolcený, a následoval Severuse, dokud je nedovedl do bezpečné vzdálenosti.

"Co byla ta věc?" zeptal se Snape v momentě, kdy se zastavili.

"J-já ne-e-vím," vykoktal Severus a otřásl se; teď, když nebezpečí pominulo, chlad ho konečně dostihl. Vrátil se v čase tak nakvap, že se ani neusušil kouzlem. "T-temnota," hlesl. Prsty zatápaly, nemotorně a bez citu, po hůlce. "M-moc r-rád b-bych-"

"Ach bože," štěkl Snape a máchl hůlkou. Vlna tepla zaplavující Severusovo tělo působila tak blaženě, že se znovu zachvěl, až se téměř se zhroutil na kmen stromu, a zavřel oči.

Když je znovu otevřel, nedokázal vůbec rozluštit Snapeův výraz. "Ať je to cokoliv," pronesl ztěžka, "Brumbál nám to nikdy neřekne."

Snape se zadíval směrem, odkud přišli.

"Alespoň," poznamenal Severus a snažil se přivolat cokoliv, co by zadrželo vlnu, která se v něm vzedmula tam na břehu, "alespoň je teď Potter v bezpečí."

"V bezpečí," zopakoval Snape. Hlas se mu při tom slově zlomil a spolu s ním dostala trhlinu i jeho maska.

Podíval se na Severuse a ten věděl, v tu chvíli přesně věděl, na co myslí, co cítí, věděl, že jsou dokonale v souladu.

Bylo toho už příliš. Bylo toho už příliš, stejně jako už tolikrát předtím, ale tohle bylo nějak jiné, jako by se to odráželo v temně se lesknoucím zrcadle. Bylo toho příliš a Severus už to nemohl vydržet; oběma rukama se natáhl ke Snapeovu obličeji, uchopil ho do dlaní a opřel se o jeho čelo. Snape udělal totéž, a tak tam stáli, se zavřenýma očima, opřeni jeden o druhého a jen dýchali.

Nepomohlo to. Jen to zesílilo příliv bobtnající uvnitř, dokud se nevzedmul v jednu velkou vlnu: všechno, co ponořil, všechno, co skrýval, každá touha, každé prokletí vypluly na povrch. Zapátral po kotvě, zoufale, hnal se vpřed svými rty...

Všechno bylo špatně. Všechny ty nešikovné úhly a kosti, všechny zuby a nos: nepasovali k sobě. Oba chtěli totéž, a tak ten polibek byl špatný, nedával, ani se nepřizpůsobil. Snapeovy rty byly příliš úzké a jeho jazyk příliš neústupný: šlo spíš o boj než o polibek. Nic na něm nepasovalo.

Oddělili se a hleděli jeden na druhého.

"Tohle," začal Snape, otíraje si rty stejně, jako to dělal i Severus, "se nikdy nestalo."

"Ne," zareagoval Severus rychle, "ne, nestalo."

"Jsem rád, že se shodneme." Snape se narovnal, vylovil zpod límce řetízek a přetáhl si ho přes hlavu. "Měl bych radši jít a..."

Odmlčel se s očima upřenýma na obraceč času.

"Věřím," dodal Severus, "že svět by se měl otáčet i nadále, pokud nezopakuješ... tu věc, co se nikdy nestala."

"Sper to skřet," odsekl Snape a odkráčel do temnoty.

Severus za ním omráčeně hleděl, pak zavrtěl hlavou a opřel se zády o strom.

Bylo to definitivní: jednoznačně přišel o rozum.

* * *

Poznámka překladatelky:
No, co tomu říkáte? Tohle rozhodně posunuje dosud známé hranice slashe, ne? :-D

1) Přímá řeč v těchto dvou odstavcích je doslovnou citací z HP7, kap. 33 v překladu pana Medka.
2) Přímá řeč v této části je doslovnou citací z HP7, kap. 33 v překladu pana Medka.