Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Velký útěk

„Ani se neopovažuj.“

„Ale Remusi, musím napsat nějaké jméno. Nechápu, co je špatného na jméně…“

„Ne…“

„Romulus…“

„Ne.“

„… Náměsíčník…“

„Tonksová!“

„Tak!“ Tonksová se přes stůl drze zazubila na mračícího se vlkodlaka a klepla brkem o podložku. „Příliš pozdě, pane Náměsíčníku. Už jsem to napsala.“

Remusův povzdech utlumily dlaně, do kterých zabořil obličej. „Trestáš mě, že jo?“

Uchechtnutí Tonksové bylo znepokojující. „No, možná tě to naučí neometat se o víkendech ve vlkodlačím fetišistickém klubu, pane profesore. Kromě toho, podruhé v tomto týdnu jsem kvůli tobě musela falšovat úřední dokumenty. Snést tu trochu mučánkování jako kompenzaci rizika je to nejmenší, co pro mě můžeš udělat.“

Remus zvedl tvář z bezpečného úkrytu, čelo mu zbrázdily náhlé obavy. „Tonksová, když mluvíš o riziku, jsi si jistá? Hodně věcí by se mohlo zvrtnout…“

Bystrozorka pokrčila nonšalantně rameny, ale Remus okamžitě poznal, že je ze svého ošidného plánu mnohem nervóznější, než předstírá. „Nemám lepší nápad, ty snad jo? Přítomné osoby spočítali – z toho se nedá vyvléknout. Musíš být viděn, jak jsi kontrolován, aniž by tě skutečně kontrolovali, jinak končíme. A vymyslela jsem jen jeden způsob, jak z toho ven. No tak. Pojďme na to, než změním názor.“

Remus vstal, stáhl kapuci přeměněného závěsu, který přes sebe přehodil jako plášť, a dovolil Tonksové, aby jej bez okolků vyhnala z výklenku. Mladá bystrozorka jej vyvedla z ponuré tmy ke kouli světla vznášející se u dveří, a přestože zastíněný svojí novou kápí, nedokázal ze sebe Remus setřást nepříjemný pocit, že se do něj vpíjejí oči.

Dawlishův nos byl ještě krvavý, ale ze svého místa u východu se ani nehnul. Právě  k němu přivedli jakéhosi zamračeného vlkodlaka. Vrchní bystrozor popadl jednu jeho ruku a podrobně prozkoumal špičky prstů, pak jej hrubě chytil za bradu, donutil ho otevřít ústa pro zkontrolování zubů a povytáhl mu víčka, aby za pomoci kouzelného světla ověřil barvu očí. Přesvědčený, ale dopálený vlkodlaka pustil a poslal bystrozora s vězněm dál jejich cestou.

Remus si vyměnil s Tonksovou pohledy. Ani jeden se neobtěžoval skrývat nervozitu. Tonksová zatnula zuby a přikývla. Byl čas.

„Hej! Rowley!“

Oficiálně zvolený král psychotických kreténů vzhlédl z výklenku, kde se schovával, aby se vyhnul nezbytnosti jakéhokoliv rozhovoru. Ve tváři se mu zračila úzkostná nechuť, když se k němu blížila bystrozorka s vlkodlakem. Tonksová se na něj naprosto neupřímně usmívala.

„Rowley, kámo, pohlídáš mi chvilku mého vlkodlaka?“ Nato hrubě přišťouchla Remuse do neochotného Rowleyho sevření. „Musím si promluvit s Dawlishem. Protože já dělám skutečnou práci a neschovávám se, víš?“

Rowley zrudl a trošičku ucouvl před svou nově nabytou zodpovědností. „Hele, koukni…“

Ale Tonksová už byla pryč a v několika krocích se ocitla u stojícího Dawlishe. Přimhouřil na Tonksovou oči – po chvilce tiché konverzace přikývl a otočil se na všechny v místnosti.

„Odběhnu si,“ prohlásil nečekaně; nos si stále protivně utíral do asistentova kapesníku. „Nikdo nevezme žádného vlkodlaka k přenášedlu, dokud se nevrátím a nezkontroluju ho. Jasné?“

Z výklenků se ozvalo mumlavé přitakání. Dawlish přikývl a oba s Tonksovou vyšli dveřmi, aby se vytratili po suterénních schodech.

Remus vydechl – ani si neuvědomoval, že zadržuje dech. První překážka byla úspěšně překonána. Teď musí jen čekat…

Rowley po jeho levici jej pozoroval s maximální nechutí. Držel jej sotva jako zubní kartáček, jako by se více než letmým dotekem mohl nakazit obávanou infekcí. Opovržlivě krčil nos.

„Určitě si myslíš, jaký jsi tvrďák.“ Ta slova byla posměšná, ačkoliv Rowleyho invektivy poněkud postrádaly styl a smrtící přesnost takových, jako je Severus Snape. Remus se musel ovládnout, aby se neušklíbl. V případě Rowleyho se o posměšku ani nedalo mluvit. Bystrozor odhodlaně pokračoval. „Ale otěže třímám v rukou já. Ty nelítostného jen hraješ. Pro mě nejsi protivník.“

Remus mlčel, docela pobaven představou, kterak hraje nelítostného muže. Z něčeho takového jej obvinili poprvé. Pohlédl na Rowleyho a rychle si jej přeměřil – zpocený, nejistý a rozčilený, v očekávání vzdorovité odpovědi, kterou by použil jako záminku pro vyventilování své frustrace. Stejně jako zdvořilost mařila Snapeovy uštěpačné poznámky, mohlo by znervózňující mlčení otřást Rowleym. Tik bystrozorova levého obočí při nedostatku reakce naznačoval, že předpoklad byl správný.

Zoufale se snažil odolat nutkání vycenit zuby. Bylo by to dětinské…

Rowleyho čelist bojovně ztvrdla. Protáhl prsty s nechutnou nejistotou. Klid se ztrácel.

Do háje, Tonksová, hoď sebou…

A pak, silueta ve dveřích s kapesníkem u nosu, se objevil Dawlish. Přivřel oči a upřel je na Remuse. S ponurým výrazem se ostře otočil a odhodlaně se vydal vpřed.

Pod tím intenzivním pohledem se Remusovi sevřel žaludek a bojoval se strachem, že se něco strašně zvrtlo. U Merlina, ne, prosím… Tonksová!

Za zápěstí jej popadla tvrdá ruka. Ostré zatáhnutí jej přesunulo ke světlu a Rowley zůstal s iritující dobrou náladou pár metrů opodál. Remusovým prstům se dostalo hrubé kontroly, než byly necitelně uvolněny. Bradu jako by mu sevřel svěrák.

A Dawlish zaváhal. Očima přeběhl k Rowleyho intenzivnímu a zaujatému pohledu.

„Na co zíráte?“ Bystrozorův hlas tlumil a deformoval kapesník pod zraněným nosem. „Vraťte se do práce!“

Rowley prudce vystřelil a se zábleskem hrůzy z pokárání okamžitě zmizel do tmy.

Dawlish jeho odchod sledoval. Pak se otočil k Remusovi a mrkl.

Remusovo srdce naplnila úleva. Ano!

Po zběžném pohledu na jeho obličej jej ‚Dawlish‘ popadl za paži a pevně vedl ven.

A setkal se tváří v tvář s Dawlishovým mladým a snaživým asistentem.

Mladý muž s rozcuchanými tmavými vlasy a tváří nateklou do nepříjemných rozměrů zíral na domnělého velícího důstojníka a zamrkal.

„Pane?“ zeptal se celý zmatený. „Myslel jsem, že jste se vydal na ulici prošetřit tu Tonksové hlášku o sklepě.“

‚Dawlish‘ se prudce zastavil a s náznakem úzkosti stiskl paži svého vězně. Koutkem oka Remus zachytil Rowleyho, jak se o pár kroků přiblížil, aby nepozorovaně odposlouchával a efektivně zabránil jejich ústupu.

Byli v pasti.

S kapesníkem odhodlaně zmačkaným u nosu čelil ledově klidný ‚Dawlish‘ pohledu mladého bystrozora.

„On mi musí ukázat, kde to je, Sparrowe,“ prohlásil příkře, ale hlas mu stále tlumila a podivně zkreslovala zmuchlaná látka. „Teď, kdybyste byl tak laskavý a uhnul mi z cesty…“

„Ale pane…“ Bohužel, jak se zdálo, Sparrow nebyl z rodu bystrozorů, kteří bez otázek plní rozkazy. „Samotný na ulici s vlkodlakem a ten zdivočelý Kane je stále na útěku… Jste si jistý, že je to moudré? Myslím tím…“

„Zpochybňujete mé rozkazy, Sparrowe?“ přerušil jej ‚Dawlish‘ pronikavými slovy. „Toužíte po disciplinárním slyšení?“

Nastala pauza. Sparrowovy oči se přimhouřily.

„Pane.“ Remusovi se nelíbil mužův podezřívavý tón.  „Cítíte se dobře? Váš hlas…“

Ale ne. Remus rychle sklopil zrak a stáhl se do stínu kapuce, když jeho směrem zamířily podezřívavé oči bystrozora. V mužově pohledu se zablýskl znepokojující náznak pochopení, a když očima střelil ke dveřím za jejich zády, prsty mu zacukaly směrem k hůlce.

Jejich plán vesele mířil do pekla v jásavém a barevně zdobeném balíčku.

V této šlamastice potřebovali odvést pozornost. Cokoliv jim poskytne čas myslet.

Mohl by stačit maličký zmatek mezi těmi předrážděnými korunovanými blbci.

Remus prudce otočil hlavu, upřel pohled na Rowleyho a zlomyslně vycenil zuby.

Rowleyho oči se rozšířily bojovností býka. „Ty smrdutý…“

Vrhl se dopředu, ale místnost byla potemnělá a skok postrádal zručnost. Remus zlehka uhnul, padl na kolena a vzal s sebou i ‚Dawlishe‘. Rowley minul a vrazil pěstí do dřevěného obložení, přičemž zakopl o vlastní nohu, zatímco jej hybnost hnala proti zdi, do které s vyheknutím narazil. Sparrow ustoupil a krátce ztuhl šokem, načež se chladně zamračil a popadl druhého bystrozora za hábit. Na rtech mu pohrávalo zjevné napomenutí.

Remus a ‚Dawlish‘ skončili na hromadě na zemi. Se zlostným pohledem bystrozorka popadla vlkodlaka pevně za ramena a do ucha mu zašeptala: „Musíš odvést pozornost.“ Ta slova byla jen tichým zasyčením. „Změním jim vzpomínky.“

Remus měl čas jen na rychlé pokývnutí a nachystání hůlky. Vzápětí byl vytažen na nohy.

Do zvuku ticha.

Sparrow přerušil své kárání. Rowley stále držel hůlku a ústa měl dokořán.

Oba s úžasem zírali na duhově pruhované ponožky, které poněkud netypicky vyčuhovaly z příliš krátkého velitelova hábitu.

Jejda.

Čas odejít. Rychle.

Remus spěšně přeběhl očima místnost a zarazil se u otlučeného, leč neporušeného sudu piva vedle barového pultu. Perfektní. Zakrytý svým provizorním pláštěm namířil hůlku.

„Reducto!“

Kouzlo nebylo víc než vydechnutím. Ale přesto účinné.

Sud vybuchl. Grandiózně.

Bystrozorové i vlkodlaci ze všech stran vyskakovali na nohy, kleli a nadávali na tekutinu, která štědře postříkala každého v dosahu, na dřevěné šrapnely, jež pročísly vzduch a narážely do zdí, a na železné obruče, jež drnčely a kutálely se po tanečním parketu. Téměř okamžitě Remuse uchopila ruka a táhla jej vpřed. Zahlédl nepřítomné a zasněné výrazy Sparrowa a Rowleyho, jak byl tažen kolem nich směrem ke dveřím. Zasáhla jej pachuť soucitné solidarity doprovázené pocitem mírného provinění.

Ohraná písnička – emocionální jizvy v jeho stopách. Ale co jiného mohli udělat?

A pak najednou těžké příšeří Vyjící smečky nahradila pronikavá temnota podzimní noci. Dveře za nimi zabouchly.

Byli venku. Je volný.

Chladný noční vzduch udeřil do Remuse, když spěchal vzhůru po suterénních schodech. Nikdy v životě necítil nic krásnějšího.

‚Dawlish‘ po jeho boku se zazubil. Tělem mu projelo vlnění a tvář se přeměnila do srdcovitého obličeje, krátké šedivějící vlasy se zahrotily a zabarvily do malinova a z převleku se vyloupla Nymfadora Tonksová.

„Jo, tak to byla sranda,“ prohlásila vesele. „Kdybych věděla, že vyjít si s tebou večer ven je tak vzrušující, Remusi, podnikla bych to už před lety.“

Remus se ušklíbl. „Však mě znáš,“ poznamenal ironicky. „Ani chvilka nudy. Zaručené vzrušení, jinak vrátím peníze.“

Tonksová se zasmála naplno. „Sarkastický mizero. Upřímně, tenhle ohoz se ti dostal do hlavy.“

„Škoda, že ten tvůj se ti nedostal do nohou.“  Remus jí pohlédl na kotníky. Teď již nebyly vidět, jelikož se jí vrátila normální velikost. „No, vážně, vedoucí bystrozor Dawlish v duhově pruhovaných ponožkách?“

Tonksová protáhla obličej. „Ne úplně jeho styl, co? Ještě že mají bystrozorové tenhle bezpohlavní mundúr, jinak by Dawlish transvestita fakt upoutal pozornost.“

Remus se uchechtl. „Nenapadlo tě hábit trochu prodloužit?“

„Domácí kouzla nejsou můj šálek čaje.“ Tonksová si nešikovně urovnávala oblečení. „Naposledy, kdy jsem se pokusila upravit velikost pláště, jsem ho zapálila.“

Remus se zazubil. „Příště to nech na mně. S mými omezenými zdroji jsem se stal odborníkem na upravování všeho, co mám. Když už jsem u upravování,“ dodal zamyšleně, „musela jsi paměťová kouzla seslat nakvap. Jsi si jistá, že vydrží?“

Tonksová lehkomyslně pokrčila rameny. „Vydrží dost dlouho na to, abych zítra našla Kingsleyho, a ten to udělá pořádně. Je na to expert. Jakmile kouzla u obou doplní, možnost odvetných opatření už nebude problém.“

Remus se zachmuřil. „A co Dawlish?“

Mladá bystrozorka na něj úkosem pohlédla. „Co je s ním?“

„Taky bude potřebovat doplnění?“

Vytřeštila oči. „Ty si myslíš, že jsem použila paměťové kouzlo na svého šéfa? Zbláznil ses? Remusi, nebojím se riskovat, ale nejsem sebevrah!“

Remus nakrčil nos zmatením. „Jak se ti teda podařilo zbavit Dawlishe?“

Tonksová opět pokrčila rameny a jen jej vedla dál. Ignorovala tlumený chaos za zády a svíráním jeho paže předstírala, že jej zadržela. „Řekla jsem mu, že jsem se od svého vězně dozvěděla o sklepě za rohem ulice, kde se vlkodlaci někdy ukrývají. Nadhodila jsem, že tam mohl dřepět Kane, když se vyhýbal našim zátahům. Šel to vyšetřit ještě s pár dalšími bystrozory. Takže nejenom on nám zmizel z cesty. Na vyjednání, aby ses přenášedlem dostal do cely, máme teď jen Spierse.“

Remus potlačil nepříjemný pocit – jeho soukromé vyhlášení svobody bylo zjevně předčasné. „Nemůžu se dostat ven jinak? Aby to nezahrnovalo zamčení na noc?“

Tonksová si soucitně povzdechla. „Promiň, kamaráde. Ale budeš muset být do počtu. Jinak bych do počtu byla já. Vlastně bude lepší, když mi dáš hůlku. Kdybys ji měl u sebe, až půjdeš do cely, zabavili by ti ji.“

Remus zdráhavě vytáhl hůlku zpod kabátu a s povzdechem se jí vzdal. Tonksová ji opatrně převzala a s uklidňujícím úsměvem bezpečně ukryla. „Neboj, nebude to tak špatné,“ ujistila jej s falešným úsměvem a poplácala ho po rameni. „Je to jen na jednu noc. Hned jak mi skončí služba, vrátím se pro tebe v přestrojení a zaplatím kauci.“ Nečekaně se zazubila. „Takže až si tě vyzvedne tvoje trpělivá manželka paní Náměsíčníková, nebuď příliš překvapený.“

Remus přikývl – bez hůlky se cítil jaksi bezbranný. Vyšli do klidné ulice. Pár metrů od nich vedle přeplněného odpadkového koše shrbeně postával mladý muž v bystrozorském hábitu.

Remus na něj vytřeštil oči. Žaludek se mu stáhl, rychle zacouval dolů po schodech a táhl s sebou Tonksovou. Naštěstí si jich znuděný mladík, hledící do nebe, nevšiml.

Tonksová rezignovala a otráveně zírala na svého kolegu z Řádu.

„Co zas?“ téměř vyštěkla.

Remus unaveně stočil zrak ke hvězdám. „Říkala jsi, že se jmenuje Spiers, že?“

„Jo, to je on. První ročník tréninku přidělený k úkolu.“

„Anton Spiers?“

Obličej Tonksové ztuhl. „Ty ho znáš? Jak bys ho mohl znát? Je mu teprve devatenáct…“

Remus se na ni pevně podíval a sledoval, jak se jí obličejem šíří pochopení. Povzdechla si a zavřela oči. „Učil jsi ho, že?“

Remus mlčky přikývl. Nemohl uvěřit své smůle. Proč by něco nemohlo být snadné? Jedna jediná prostá věc?

Tonksová zaskřípala zuby. „Dobře. Zůstaň tady a drž hlavu skloněnou.“

Remus ostře vzhlédl. „Kam jdeš?“

„Získat přenášedlo.“

A než mohl zareagovat, otočila se a vyrazila vzhůru po schodech.

Remus zaklel. Co to jen…?

„Hej, Antone. Jak to… Jejda!“

Tichou nocí se nesl hlasitý rachot, ve skutečnosti zvuk pádu odpadkového koše na zem a jeho obsahu kutálejícího se po chodníku.

„Promiň! Promiň!“

„Tonksová, to je v pořádku, uklidím to, nech to být!“

„Ale je to moje vina, chci pomoct…“

Další rána. Spiersovo zasténání se odráželo od cihlových budov podél ulice. Remus se zazubil. Bystrozorčina  pověstná nemotornost nebyla vždy nevýhodou.

„Nemusíš. Opravdu!“

„Opravdu?“

„Jistě! Určitě! Ale i tak díky.“

„Tak jo. Moc se omlouvám!“

„Jo, jo, já vím…“

Před Remusem se najednou objevila Tonksová s omluvným výrazem couvající ke schodišti. Naštěstí se mu podařilo zachytit její hábit dřív, než se skutálela dolů. Pověst možná byla užitečná, ale získala ji z nějakého důvodu.

Bystrozorka se zazubila, když jí Remus pomáhal na nohy. „Věděla jsem, že občas umíš být užitečný. Ale to já taky. Hurá!“ Rozmáchlým gestem stáhla kus hábitu, kterým měla obalenou plechovku. „Bohužel nezmanipulovatelné – cíl je nastavený. Je citlivé na dotek s pětivteřinovým zpožděním. Takže až budeš připravený…“

Remus unaveně přikývl. Nebyl si jistý, zda někdy bude připravený na noc v ministerské cele. Ale lepší než Azkaban.

Najednou si všiml, že se na něj Tonksová zubí. Podezřívavě si ji přeměřil.

„Co je?“

Bystrozorka se zasmála. „Pořád se mi líbí tvůj ohoz. A ty obarvené vlasy vypadají skvěle.“

Remus přimhouřil oči. „Jsi chorá a nepříčetná ženská.“

Tonksová se zlomyslně usmála. „Já ho na sobě nemám, kamaráde.“

Smrtící pohled, který jí věnoval, byl jeden z jeho nejlepších – ledový pohled skutečného arktického mrazu, kterým by si pravděpodobně podrobil i hebridského černého. Ale čarodějka se jen zeširoka usmála.

„Hezký pokus, Remusi. Právě jsi zvládl pohled rozladěný-vlkodlak-ve-vězení. Teď si ho udrž, dokud se nedostaneme do cely, jo?“

A vzápětí nebylo před vstupem do rozbitého vlkodlačího útočiště k zachycení nic než světlo hvězd a nadávky uklízejícího nešťastníka Antona Spierse.