Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 24. Následky

Remus tiše vstoupil a zavřel za sebou dveře. Na Brumbálovo pokývnutí svlékl plášť a rychle se vydal do suterénní kuchyně. Po pár krocích se Moody otočil a pevně zavřel dveře, aby jejich slova nedolehla k portrétu paní Blackové.

Rozhostilo se dlouhé, trýznivé ticho.

Oči, které se do něj zabodávaly, jako by mu chtěly protrhnout kůži. Zavrtěl se a prohrábl si obarvené vlasy.

Patovou situaci přerušil Moody, když poháněný zuřivostí nešikovně vyrazil vpřed se svojí dřevěnou nohou a protáčejícím se okem.

„Lupine,“ chladný hlas se téměř třásl vztekem, „na co si to, k čertu, hrajete?“

Remus se zaměřil na rozběsněného otcova starého přítele. Bylo to snazší než snášet pevný, smutný a neochvějný pohled Albuse Brumbála plný zklamání.

„Podívejte, Alastore, než se k tomu dostaneme, mohl bych se jít převléct?“ S povzdechem zkoumal svoji zabarvenou ruku. „Cítím se jako idiot.“

„Taky tak vypadáte,“ potvrdil Moody ponuře. „A to proto, že jste idiot, Lupine. Zůstanete zde a budete s tím žít.“

„Ale…“

„Remusi,“ tiše zasáhl Brumbálův hlas podbarvený pocitem zrady a umlčel tak svého bývalého žáka. „Určitě si uvědomujete, že vaše jednání nejenže ohrozilo váš vlastní život a kariéru, na které jsem tak těžce pracoval, aby vám vůbec byla umožněna, ale také jste uvedl do nebezpečí pozici a svobodu Nymfadory Tonksové a pravděpodobně i celého Fénixova řádu. Zneužil jste ne jednu, ale hned dvě důvěry, které jsem ve vás vložil – důvěru v učitele mé školy a také důvěru v člena Řádu. Nemám rád, když se mi lže, Remusi. Obzvláště těmi, ve které jsem v průběhu let vložil tolik víry. A rád bych věděl, proč jste to vše udělal.“

„Já…“ hlas se mu nesnesitelně chvěl a stud utnul zbytek slov. Vina, mocná a silná, vytryskla v Remusově hrudi – víc nedokázal, aby jej nepřemohla. A ta intenzita pohledu modrých očí Albuse Brumbála byla neúprosná. Těžce polkl.

„Je mi to líto,“ zašeptal.

Moody si odfrkl. „Projevit lítost a vše bude v pořádku. Na faktech se přesto nic nemění, že? A neodpovídá to na otázku.“

Remus nedokázal zvednout pohled od podlahy, ramena mu klesala pod tíží zklamání těch dvou mužů, kterých si vždy vážil. Jako by měl zauzlovaný jazyk. Nemohl promluvit.

Pak se Brumbálův hlas ozval znovu a každé jeho tiché slovo se jako nůž zabodávalo do srdce mladšího muže. „Nevěřil jsem, že patříte k lidem, co jednají unáhleně, Remusi. A jistě jsem od vás nečekal, že budete v tomto oblečení toužit po své malé pomstě. Z péče madame Pomfreyové jste se dostal sotva před třemi dny a už se vydáváte do nebezpečí kvůli čemu? Kvůli zranění, které se již zahojilo? Pro vaše vlastní bezpečí jsme vás z tohoto případu stáhli, Remusi, a vložili ve vás velkou zodpovědnost. Proč tolik riskujete kvůli povrchní ráně?“

Remus zvedl hlavu. Samozřejmě. Nevědí, že on už ví. Téměř zapomněl.

„Ne kvůli tomu.“ Ta slova rezonovala kuchyní. „Nemá to nic společného s útokem v Prasinkách. To si o mně myslíte?“ Zhluboka se nadechl. „Nejste jediný, komu lhali. Vím to, Albusi.“

Ticho se znovu temně prosadilo. Moody a Brumbál si vyměnili dlouhé pohledy.

„Víte?“ nakonec zopakoval Moody. Jeho jediné lidské oko naplňovala nejistá obava. „Víte co?“

Remus se napřímil. „Poté, co jsem v Prasinkách viděl Kanea, prolomila se část otcova paměťového kouzla. Ten mi pak minulý víkend vše vysvětlil. Vím, kdo mě pokousal. A vím proč.“

Moody zavřel oči a zhluboka si povzdechl. Albusův pohled nezakolísal.

„A tak jste ho sledoval.“ Ředitel si také povzdechl. „Ale i tak, Remusi, přestože rozumím, jak velmi ovlivnil váš život, co zlého vám provedl, myslel jsem, že jste se se svojí lykantropií smířil už dávno. Proč tato msta?“

„Protože musí být zastaven.“ Remus vykročil s rukama téměř prosebně vztaženýma. „Než zničí další rodinu, zabije nebo přemění další dítě – nebo Harryho! Musí to skončit a tak jsem si myslel…“

„Že byste to měl provést vy?“ drsně utnul jeho slova Moody. „Poetická spravedlnost být zabit chlapcem, jehož život zničil? Ne, Lupine, nepřemýšlel jste a vybral jste si špatný čas pro bezmyšlenkovitost. Co myslíte, že děláme – necháváme ho na svobodě, protože z naší strany nejde o osud nebo odplatu? Že to hlavně nebyl Pastorek, kdo Dawlishovi navrhl nájezd na Vyjící smečku? Nesedíme na zadcích a nehoupáme nohama, víte? A jen fakt, že vám nesdělujeme každý náš pohyb, neznamená, že jej neděláme!“

Remus zavřel oči a za nepříjemné směsi lítosti a rozhořčení se kousal do rtu. „Prostě jsem chtěl něco udělat.“

Moody si odfrkl. „Ano a výrazně jste všechno zlepšil. Udělal jste v tom jen bordel a měl jste zatracené štěstí, že vám mladá Tonksová zachránila zadek. Když jste byl tak zoufalý po nějaké akci, proč jste nám, zatraceně, o tom neřekl, než jste začal jednat na vlastní pěst?“

Remus bezmocně pokrčil rameny. „Už jednou jste mě stáhli z případu…“

„Zatraceně pro vaši ochranu!“ Moody už hromoval, až se třásla okna – Remus zachytil tlumící kouzlo, které Brumbál seslal na dveře vedoucí k paní Blackové. „A nakonec se to zatraceně ukázalo správným!“

„Alastore, prosím.“ Remus zvedl ruku proti vzteklému bývalému bystrozorovi. „Rozumím tomu. Také rozumím tomu, že jste se báli, abych se nedostal do Kaneovy blízkosti, protože by mě mohl zabít nebo způsobit zdivočení.“ Ztěžka polkl. „Abych byl upřímný, toho už se bojím taky.“ Odmlčel se, když dopad jeho slov očividně nepříjemně zasáhl oba muže, a přemýšlel, jak to vysvětlit. „Ale byl jsem… rozzuřený. Nemohl jsem vystát představu, že ustoupím a nechám jej, aby mi vzal někoho dalšího, na kom mi záleží…“

Hlas se mu vytratil, zatímco Moodyho oči se rozšířily šokem. „U Merlina,“ vydechl starší muž s drsným pochopením. „Rey vám, sakra, nikdy neměl říct o…“

Remus mlčky přikývl, sledoval, jak se Moodyho oči zavřely a výrazem prokmitlo potvrzení jeho slov. „Neměl to v úmyslu. Ale ano, řekl mi, kdo mi zabil matku. A jen před pár hodinami mi to Kane přiznal přímo do očí.“

Moodyho oči se prudce otevřely. Brumbálova hlava vystřelila nahoru. Oba muži jen zírali.

„On to přiznal?“ Moodymu se chvěl hlas šokem a nenávistí. „Přiznal, že zabil Dianu?“

Remus zaskřípal zuby a bránil se před nebezpečným hněvem. „Docela barvitě.“

Alastor téměř zavrčel a vší silou praštil do stolu. „Věděl jsem to. Hnusný zdivočelý bastard! Rozmáznu ho na podlaze jako švába! Nenajdou z něj ani nehet…“

„Alastore.“ Brumbálovo tiché pokárání přerušilo přítelovu tirádu. Oči starého muže se upíraly na stažený Remusův obličej a napětí v jeho těle. „Teď ne.“

Moody se zaměřil na ztuhlého syna svého letitého přítele. Hlas mu lehce změknul, přestože zůstal pevný a zuřivý. „Považujte se za šťastlivce, že to neřeknu Reyovi. Jeden řádící Lupin je až dost. Chlapče, seberte se a nechte Kanea na mně. Věřte mi, nenechám ho uniknout o nic víc, než byste nechal vy. Sbohem, Albusi.“

Brumbál lehce pokývl hlavou a mávl hůlkou. Starý bystrozor stáhl obrany ze dveří a vydusal z místnosti.

Jemná ruka vytrhla Remuse z jeho pochmurné zamyšlenosti – vzhlédl do soucitných očí starého ředitele.

„Remusi, chápu vaše rozrušení. Diana mi byla mnoho let drahou přítelkyní a vám báječnou matkou. Ale jistě chápete, že nechci vidět, jak se vrháte do tohoto nebezpečí. Vím, že vzhledem k okolnostem po vás žádám cosi, co považujete za nespravedlivé. Ale je to jen pro vaše dobro.“ Uklidňující prsty jemně stiskly. „Prosím, přenechte to nám. Už Kanea znovu nehledejte.“ Modré oči se zabořily do Remusových. „Dáte mi své slovo?“

Nastalo dlouhé ticho. Remus se v duchu motal od jednoho extrému k druhému ve spleti komplikací a zmatku.  Jak se opovažuje chtít po něm něco takového po tom, co ta kreatura provedla jeho rodině? Jak mohl čekat, že se nechá odsunout na vedlejší kolej a bude čekat v bezpečí, zatímco ostatní jednají pro jeho dobro?

V bezpečí. Dělat práci, pro kterou Brumbál riskoval reputaci, aby mu ji zajistil. Dělat, co vždycky chtěl, co chtěla matka, aby dělal – vzpomněl si, jakou měla radost, když jim jen den před jejím odjezdem na osudovou cestu do Francie přinesl zprávu o Brumbálově nabídce. Řekla mu, že nikdy nebyla tak pyšná.

A on to ohrozil kvůli čemu? Příležitosti umřít? Šanci stát se stejným monstrem, které jí vzalo život?

Bolelo to přiznat – Brumbál měl pravdu.

Rezignovaně se střetl s jeho pohledem „Máte mé slovo. Nebudu Kanea hledat.“

Brumbál jej poplácal po rameni a konečně se usmál. Do očí se mu vrátil náznak prchavého jiskření.

„Děkuji vám, Remusi,“ pravil.

ooOOoo

Rozbřesk jemně hladil skotskou krajinu obepínající Bradavice a jejich pozemky, když ředitel školy s nezdárným učitelem obrany proti černé magii mířil příjezdovou cestou ke školní bráně, a ozvěna jejich přemístění se vzdáleně odrážela od soutěsky k soutěsce. Remus si s jistou úlevou za chůze upravil ošumělý hábit a z čela si odhrnul opět světle hnědé vlasy. Pár minut a několik silných čistících kouzel jim vrátilo jejich barvu. Kožený kabát pověsil do skříně a slavnostně si v duchu slíbil, že jej už nikdy, bez ohledu na nabídku, neoblékne. Všeho moc škodí.

Nějak si nebyl úplně jistý, jaké pocity v něm slib daný Brumbálovi vyvolává – jedna jeho část, hluboko pohřbená, vřeštěla, že sedí na zadku a věří, že Kanea dostanou před soud jiní. Ale druhá část, klidná, cítila úlevu. Kanea chytí – odhodlaný Moody na to dohlédne téměř jako on sám. Zdivočelý z něj vytáhl to, co celý život vší silou držel pohřbené a utlumené. Pokud se vyhne jeho přítomnosti, určitě se tak podstatně sníží riziko, že se sám na zdivočelého změní. A bude to nejjednodušší pro všechny zúčastněné.

Takto to bylo nejlepší. Nejlepší.

Byl si tím jistý.

Téměř.

Koneckonců, Moody už jednou selhal. A jedná se o život dalšího dítěte.

Žádné další děti. V tom se shodli. A tady alespoň může dohlédnout na Harryho.

Odhodlaně zamkl mysl před negativními myšlenkami. Bude to nejlepší.

Velké přední dveře Bradavic se při doteku jejich ředitele otevřely a odhalily temnou a zšeřelou vstupní síň. A, poněkud překvapivě, znepokojivě rozrušeného Severuse Snapea.

Oči Mistra lektvarů se upnuly na Remuse. Jeho tvář planula vzteky.

„Lupine!“ zavrčel vztekle a vyrazil. V poháru zašplouchal lektvar, který jen díky kouzelným ochranám zůstal v bezpečí své nádoby. „Kde jsi byl?“

Remus překvapeně zamrkal. „Promiň?“

Naježený Snape se přihnal ke zmatenému kolegovi. „Kde jsi byl? Skoro celé odpoledne a noc jsem pročesával hrad a pozemky, abych tě našel! Ředitele jsem také nemohl najít, abych ho varoval, že se pohřešuješ, zjevně proto, že už tě sháněl! Dokonce jsem se tak snížil, že jsem se zeptal i Protivy! A věř mi, Lupine, očekávám, že osobně uklidíš ten binec, který kvůli tomu natropil ve třetím patře!“

Snape se odmlčel, aby se nadechl, obvykle bledé rysy mu zrudly vzteky a oči se leskly neskrývaným odporem, když se znovu pustil do své tirády. „Myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než se za tebou honit? Moje činnost je příliš důležitá pro Řád, než abych hledal nezodpovědného vlkodlačího idiota, který má zpoždění! Čekáš, že tě budu sledovat jako nějaký psíček? Copak jsi tak arogantní, abys věřil, že je to má povinnost? Nebo se snažíš předvést svým žákům praktickou ukázku lykantropie? Jistí privilegovaní už s ní mají mnohem větší zkušenosti než ostatní.“ S opovržlivým pohledem se napřímil. „Nepřekvapilo by mě to – zodpovědnost za tvůj zdravotní stav vždy na svá bedra berou jiní, že Lupine? Tvoji rodiče, ředitel, James Potter a teď, jak se zdá, já! A ty máš tu drzost si sem teď nakráčet, rádoby nevinný, a jediné, co řekneš, je promiň? Na!“ V Remusových nepřipravených rukou prudce přistál pohár s lektvarem. „Vypij to! Těž z lidské laskavosti a přemýšlej o tom, jaké máš štěstí! Kdybys měl pár minut zpoždění, už by ses nemusel vůbec obtěžovat! Vlkodlaci!“

S nepěkným úšklebkem zkřížil ruce na prsou a s chladným opovržením sledoval svého kolegu. Remus udržel svůj vlastní ledový pohled jen chvilku, než jej sklonil k poháru, který mu byl tak bez okolků vražen do rukou. Sotva okamžik zkoumal vířící a kouřící tekutinu, než ucítil, jak se mu stáhl žaludek.

Ach ne. Vlkodlačí lektvar.

Týden – ani ne týden – do úplňku. Úplně zapomněl.

„Je to tak,“ Snapeova ostrá výtka pálila jako sůl v ráně viny. „Prošvihl jsi včerejší první dávku. Teď už bys měl vědět, jak to funguje, Lupine – koneckonců to tvoje matka si tu zatracenou recepturu patentovala. Ale ty očividně potřebuješ připomínat, že v týdnu před úplňkem musíš užít sedm dávek, jejichž rozestup musí být alespoň jednadvacet hodin, aby se předešlo nakumulování oměje ve tvém těle a následné smrti. A přestože by to nebyla žádná velká ztráta, nepřeji si být zodpovědný za tvůj konec.“ Tmavé oči zaplály. „A když už jsem tak hloupě souhlasil, že tento lektvar připravím – čistě jen pro bezpečí těch ve škole, které by ohrozil nespoutaný vlkodlak – předpokládal jsem, že tentokrát budeš mít dost rozumu a vypiješ ho. Ještě hodinu, Lupine, ani ne hodinu a nebylo by bezpečné, abys ho užil v dostatečném množství před pátečním úplňkem. Stihl jsi to směšně natěsno.“  Krutě se ušklíbl. „Budeš mít v těle větší koncentraci oměje, než je obvyklé. Patrně tě čeká poněkud náročný týden. Jen se nepozvracej před studenty. Dalo by jim to špatný příklad.“

Remus cítil, jak mu tvářemi stoupá červeň zahanbení. Pro jednou si Snapeův posměch zcela zasloužil. Povzdechl si a hůlkou zrušil ochrany na poháru. Zdráhavě jej přinesl k ústům. Hořká, dusící chuť odporné tekutiny mu drhla o chuťové pohárky, ale známý pocit na zvracení si zasloužil. Jak jen mohl být tak lehkomyslný, tak pitomý, aby včera zapomněl, že má začít svoji vlkodlačí kůru?

Cítil, že i Brumbálovy oči se do něj zavrtávají. Slíbil, že svoji starou chybu nezopakuje a teď, při dalším impulzu, udělal přesně to samé. Tušil, že z ředitelova pohledu opět zmizí jiskření.

Ve srovnání s tím byl týden znásobené nevolnosti jen mírným pokáním.

Se skloněnou hlavou vrátil prázdný pohár Snapeovi. Ředitel Zmijozelu jej přijal s pohrdavým úsměvem.

„Jsi opravdu blázen, Lupine,“ zamumlal tiše. „Užij si svůj týden.“

A se zavlněním hábitu se otočil, aby s mrzutým mumláním zamířil vzhůru po schodišti.

Remus za Zmijozelem zíral s vytřeštěnýma očima, než mlčky přesunul pohled a ucukl jím před zklamanýma očima Albuse Brumbála. Nadechl se k omluvě.

„Remusi.“ Ředitel jej přerušil mávnutím ruky. „Běžte do svých komnat a vyspěte se. Zítra máte hodiny, a jak pravil Severus – čeká vás náročný týden. Odpočiňte si.“

„Ano, pane řediteli.“ Remus jako pokáraný školák poslušně přikývl, sklonil hlavu a odspěchal do svých komnat.

Nebyla to dobrá noc.