Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 25. Omějová smršť

Remus si byl téměř jistý, že zdi učebny by se neměly hýbat, a už vůbec ne tak malátně. A ačkoliv nebyl žádný přísný despota, už naplánoval, jak důrazně potrestá toho, kdo se mu rozhodl naklonit podlahu pod nohama.

Z těch pohybujících se zdí se mu dělalo špatně od žaludku. Ale na druhou stranu, právě teď by mu bylo špatně i ze sledování smirkového papíru. Vyšlo to nastejno, možná kdyby se podíval jinam…

Remus jen mrkal a zíral na vířící dřevo stolu. Bojoval se zvedající se nevolností v žaludku, kostmi mu probíhalo chvění jako doteky chladných prstů a místo hlavy měl pulzující, závrať vyvolávající smršť. Zatracená oměj. I srovnání s jízdou na kolotoči pokulhávalo. Někde – ne moc daleko – jej musel sledovat osud a náramně se bavit na jeho účet.

V celém svém životě, téměř neustále naplněném nemocí, únavou a špatným zdravotním stavem, se snad necítil takto zle. Ani v prvním pololetí předchozího zaměstnání zde v Bradavicích, kdy Snape náhodou – jak alespoň tvrdil on – popletl koncentraci oměje v poslední dávce lektvaru, následkem čehož musel Remus proležet celý víkend a promeškal tak kontroverzní famfrpálový zápas Nebelvíru proti Mrzimoru. Ani tehdy se necítil tak dezorientovaný a otřesený. Byl si jistý, že k současnému stavu přispěl i předešlý týden. A navrch toho všeho musel během předchozí noci vstát v nemravnou hodinu, aby si vzal další dávku, teď již s nezbytně přesným časovým odstupem, což mu na indispozici a závrati jen přidalo. I to, že dokázal stát, byl úspěch.

S přímou bolestí se uměl vypořádat. A únava mu byla životem. Ale všechno toto…

A to byla teprve středa. S tímto tempem bude mít štěstí, jestli vůbec do páteční noci přežije.

„Ehm… Profesore Lupine?“

Při zvuku hlasu Remus zvedl hlavu – rychle, a musel se kousnout do rtu, aby se mu vidění přestalo míhat a on byl schopný souvislé myšlenky. Přes přízračný opar na něj hleděla řada bledých, pulzujících tváří.

Jeho třída.

Sakra.

Na chvíli se ztratil v kaleidoskopu vlastní mysli a skutečně na ně zapomněl. A k dovršení zmatku si byl jistý, že jim před okamžikem o něčem vykládal. Podrobnosti mu, poněkud nepříjemně, unikaly.

Skvělé. Prostě skvělé.

Za normálních okolností by Remuse ani ve snu nenapadlo jít učit v tomto stavu. Ale protože si za to mohl sám svojí nepozorností, i přes svůj strašný stav se neodvážil požádat profesora Brumbála o uvolnění z téměř tří celých dnů před přeměnou. Jak si ustlal, tak si bude muset lehnout.

Lehnout si. Jak by si to přál.

„Pane profesore?“

Třída. Studenti. Správně.

Jako zázrakem mu ve zmatené mysli problesklo jméno.

„Ano, Hermiono?“

Vážný obličej obklopený hustými hnědými vlasy se zaostřil. Výraz ukazoval směs zmatku a obav.

„Profesore Lupine,“ zkusila opatrně. „Cítíte se dobře?“

Remus se nenuceně opřel o stůl a zoufale se pokoušel předstírat, že i bez této pomoci se udrží kolmo. „Ale ano,“ lhal mile. „Proč se ptáš?“

Hermioně zaškubalo obočím – zpoza jejích zad se ozvalo několik znepokojujících zahihňání. Ale ne, co jsem udělal?

Nebelvírská prefektka si vyměnila pohled se střapatým obrýleným chlapcem po její levici. Harry. Jamesův syn už dříve vpadl do jeho kabinetu a ptal se, proč tam nebyl, když se za ním stavil o víkendu po famfrpálovém zápase. Nejen že Pobertův plánek prozradil jeho nepřítomnost, ale Harry také zaznamenal – zpod bezpečí svého neviditelného pláště, samozřejmě – jak Snape prochází chodbami a mumlá nepěkné komentáře o nezodpovědnosti jistých vlkodlaků. Remus si byl jistý, že si vymyslel nějaké krytí, aniž by přiznal osobní mstu, ale v současném poněkud zmateném stavu si opravdu nemohl vzpomenout.

Harry však pokračoval. Měl by dávat pozor.

„… jsme mluvili o kletbách a účinné bojové technice, pane profesore,“ prohlásil chlapec nejistě. „Ale pak jste tak nějak zhasnul a zahleděl se do zdi a pak do stolu. A celou hodinu se… no, kývete.“

Ach.

Remusovi se podařilo vyloudit úsměv. „Nu, přiznávám, že se dnes cítím poněkud pod psa. Ale budu v pořádku, není proč si dělat starosti.“ Odhodlaně bouchl rukama o stůl. „Takže… Co jsem to říkal?“

„Kletby,“ doplnila Hermiona s tím nejslabším náznakem uctivé netrpělivosti. „Říkal jste nám, proč ne vždy jsou běžné soubojnické kletby jako Expelliarmus a Impedimenta tím nejchytřejším, co lze použít ve skutečném souboji.“

V Remusově hlavě se cosi pohnulo. Ano. Tohle zná.

„Správně.“ Rychle se chytil unikajícího stébla. „Ačkoliv tyto kletby patří k těm nejpoužívanějším, a to v tréninkových i opravdových soubojích, obě mají hlavní nedostatek v situaci, kde rychlost může mít zásadní význam. Dokáže někdo vysvětlit proč?“

Ruce znepokojivě vystřelily do vzduchu. Remus nedokázal rozlišit tváře, tak odhadl jednu ruku, o jejíž majitelce si byl jist.

„Hermiono?“

Dívka se rozzářila. Jakmile se zvedlo více rukou, zřídkakdy byla vyvolaná. „Protože obě kouzla potřebují hodně času k vyslovení, takže nechají duelanta nechráněného proti rychlejšímu protivníkovi?“

„Přesně tak.“ Remus se snažil soustředit na myšlenky. „Kratší kouzlo přinese rychlejší výsledek a dezorientuje nepřítele na dostatečnou dobu, aby na něj mohla být seslána účinnější kletba. S hbitým nepřítelem ztráta obrany kvůli delšímu kouzlu zanechá duelanta zranitel… prohraje souboj…“

Místnost zlověstně nadskočila. Dokonce i ty bledé rozmazané obličeje se vytrácely, zatímco tanec stěn zintenzívněl. Po okrajích vidění se mu vysmívaly stříbrné jiskry.

Remus silně zatnul zuby a bojoval. Ne. Neomdlím v hodině. Nedopřeju Severusi Snapeovi to potěšení.

„Profesore Lupine? Profesore Lupine!‘ Harryho vyděšený výkřik přišel zdánlivě z veliké dálky. Hučící bouře barev v očích jako by se nakláněla. O chvíli později jej cosi bolestivě uhodilo do ramene. Vidění zaplnily stříbrné a černé jiskry…

A pak hlasy. Nejasné, vzdálené, ale postupně výraznější.

„… někdo pro madame Pomfreyovou?“

„Ernie a Justin šli. A Dean pro McGonagallovou…“

„Myslíš, že je v pořádku?“

„… hrůzostrašné. Prostě odpadl…“

„Neměli bychom skočit i pro Brumbála?“

„… říkal, že není v pořádku. Vypadá hůř než obvykle…“

„Možná za to může… víš co… vlkodlačí záležitost…“

„Nelíbí se mi to…“

„… je skoro úplněk…“

„Vypadá strašně…“

„… co s ním je?“

„Možná se ještě úplně nedostal z toho útoku zdivočelého…“

„… ještě se neprobírá?“

„Chudák profesor Lupin…“

Zvuky najednou následovaly pocity. Někdo jej opatrně popleskával po tváři. Tvrdá dřevěná podlaha se mu tiskla do zad. Změť hlasů, dutý řev brebentění šokované třídy se stal vyrovnanějším a jasnějším. Najednou se bouře v jeho hlavě ztišila do vytrvalého větru.

Vysvitlo uvědomění. Omdlel. Uprostřed vyučování.

Ale ne…

Zasténal. Hluk se výrazně ztišil.

„Profesore Lupine?“ Hlas patřil Hermioně. I ruka pleskající jeho tvář jí asi patřila. Zamrkal ztěžklými víčky a podařilo se mu otevřít oči.

Zíral na něj kruh tváří. Přál si, aby oči nechal zavřené.

V podzimním světle se zaleskly brýle. Harry se naklonil, výraz mu naplňovaly obavy.

„Jste v pořádku, pane profesore?“ zeptal se pozorně. „Na chvíli jste ztratil vědomí.“

Remus se zhluboka nadechl, jak se snažil najít sílu na mluvení, k vytažení se nahoru a návratu k výuce, než dorazí Poppy a Minerva a zvýší tak jeho rozpaky. Vyděsilo jej, že žádnou sílu neměl.

Už nikdy. Už nikdy nevezmu vlkodlačí tak krátce po sobě. Radši použiju Chroptící chýši.

Počet tváří v kruhu se zvýšil. Všechny si vyměňovaly znepokojené pohledy nad jeho zjevnou neschopností promluvit a uklidnit je.

Aspoň jsem odpadl v této třídě. Zmijozelští by se nejspíš natolik chechtali, že by jim bylo jedno, jestli jsem se nezranil.

„Ale proboha! Nemačkejte se na toho nebohého muže!“

Tváře se najednou rozptýlily a zorné pole mu vyplnila známá postava Poppy Pomfreyové. Snížila se k zemi a profesionálním zrakem prohlédla svého ležícího pacienta. A v dálce, mimo dosah jeho zraku, bzučící hlasy nečekaně umlčel výrazný skotský přízvuk Minervy McGonagallové.

„Dobře! Všichni si seberte věci a alou do knihovny. Najdete si nějaké knihy, které se týkají dnešního tématu profesora Lupina, vypíšete si poznámky a budete studovat. Kdo tak neudělá, dostane trest. Zkontroluji jména u madame Pinceové.“ Odmlčela se. „Nuže? Na co čekáte?“

„Prosím, paní profesorko.“ Remus už získal něco sil, aby poznal hlas Nevilla Longbottoma. „Jen – je profesor Lupin v pořádku?“

Teď Minervin hlas přišel o něco ze své říznosti. „Pane Longbottome, tento týden se mu nevedlo moc dobře. Nejde o nic vážného. Jsem si jistá, že za pár dnů bude v pořádku. A teď už běžte, všichni. Madame Pomfreyová ví, co dělá.“

Tentokrát její slova následovalo zdráhavé šourání, jak knihy mizely ze stolů, na ramena se věšely tašky a po podlaze klapaly spěchající nohy mumlajících studentů. Pak už nebylo nic než klid.

Přikvapily rázné kroky a k Poppyině tváři se připojila Minervina.

„Remusi?“ oslovila jej důrazně. „Slyšíte mě?“

Remus se přinutil soustředit a konečně získal jakous takous kontrolu nad řečí. „Ano,“ vyhekl a ztěžka dýchal. „Jen mám problémy…“

„Zůstat při vědomí? Hýbat se? Nepozvracet se?“ Poppy si jej přísně měřila. „To mě nepřekvapuje. Albus se zmínil, že jste se tento týden přiblížil k hranici užití vlkodlačího lektvaru. Nabídla bych vám nějaké lektvary na zmírnění potíží, kdybych věděla, že je vám tak špatně, ale jelikož jsem hloupá optimistka, předpokládala jsem, že máte tolik rozumu, abyste za mnou přišel a řekl si o ně. Ačkoliv jsem to měla vědět. Vím, že vlkodlačí užíváte v nezvyklých hodinách a dnes ráno jste se v jídle jen ponimral. Vážně! Nedostatek jídla, nedostatek spánku, oměj na hranici tolerance a vy čekáte, že nakráčíte do výuky, jako by se nechumelilo! Na tak milého mladíka jste opravdu neuvěřitelně tvrdohlavý.“

Tíha na končetinách konečně trochu polevila. Sténající Remus se vytáhl na lokty a oběma impozantním ženám, které znal od dětství, vrátil pohled plný rozpačitých omluv.

„Promiňte,“ zamumlal chabě. „Omlouvám se, myslel jsem, že to zvládnu…“

Poppy si hlasitě odfrkla a zalovila v brašně, zatímco Minerva si jej přes hranu brýlí přeměřila pohledem plným podráždění a úlevy.

„Jsem si jistá, že myslel,“ prohodila suše. „Ale jednoho dne, Remusi, zjistíte, že ne se vším se musíte vypořádat sám.“

Remus se nemotorně protáhl a příliš unavený na protesty Minervě dovolil, aby mu pomohla do sedu. S povzdechem zavřel oči, opřel se o stůl a unaveně si promnul čelo.

„Remusi.“ Probudilo jej jemné šťouchnutí do ramene. Otevřel oči a spatřil malou lahvičku v prstech Poppy Pomfreyové, kterou mu podávala.

„Vypijte to,“ pokynula mu již laskavějším tónem. „Mělo by to zmírnit tu nejhorší závrať. A až se dostaneme na ošetřovnu, dám vám něco na tu nevolnost. Příznaky nezmizí, ale zmírní se natolik, že vydržíte do pátku a znovu neomdlíte.“

Remus se okamžitě zaměřil na dvě slova. „Na ošetřovnu?“

Poppyin výraz opět ztvrdl. „Ano, Remusi, na ošetřovnu. Nebojte, nechci vás tam držet až do pátku, ale byla bych přinejmenším nedbalá, pokud bych tam pacienta, který omdlel uprostřed výuky, nevzala a pořádně neprohlédla, ať už jde o žáka či učitele. A až vás propustím, zamíříte přímo do svých komnat, kde budete odpočívat. Zařídím, aby vám domácí skřítci donesli jídlo. A do příštího víkendu žádné potulování, je to jasné?“

Remus se pokusil vstát, ale jeho snaha byla okamžitě zmařena. „Ale moje třídy…“

„Někdo převezme,“ vstoupila mu do řeči Minerva. „Promluvím s Albusem…“

„Ne!“ Poppy i Minervu to nečekané přerušení překvapilo. „Chci říct, udělám to já osobně. Zajdu za ním. Můžu si za to sám, tak si to sám vyřídím.“

Minerva se na něj podrážděně zamračila. „Remusi, co jsem to právě říkala?“

Nicméně před prosebným pohledem svého podřízeného se zástupkyně ředitele vzdala. „Dobrá tedy. Ale požádejte o volno do konce týdne, jinak si promluvím s Albusem sama, ať už se na mě budete koukat jakkoliv.“ Otočila zrak k Poppy. „Už to tady zvládnete? Zanechala jsem sedmáky jen pod dozorem primusky a asi bych se k nim měla vrátit dřív, než mi přemění třídu k nepoznání.“

Poppy přikývla. „Zvládneme to.“

S heknutím Minerva vstala z podřepu a vydala se kolem stolu, když najednou její výraz potemněl a upřel se ke dveřím.

„Kdo je tam?“ vykřikla prudce. „Okamžitě se ukažte!“

O vteřinu později se jí rysy stáhly podrážděním. „Ale proboha! Pan Potter, pan Weasley, slečna Grangerová. Jasně si vzpomínám, že jsem vás pod hrozbou trestu poslala do knihovny. Dejte mi jeden dobrý důvod, proč vás tři dnes večer neposlat leštit stříbro.“

Z chodby pronikl Harryho hlas. „Ale my měli jen strach…“

„O profesora Lupina?“ usekla jej Minerva ostře. „Jako zbytek třídy. Copak jste neslyšeli, když jsem panu Longbottomovi řekla, že bude v pořádku?“

„Ale…“ tentokrát to byl Hermionin hlas. „Nemohl mluvit…“

„Teď už můžu.“ Remus si nevšímal Poppyina nesouhlasného pohledu a přichytil se okraje stolu, aby se vytáhl na roztřesené nohy. Od dveří se na něj upíraly tři páry očí naplněných zmatkem a obavami. Předklonil se nad stůl a usmál se.

„Opravdu jsem v pořádku,“ oznámil jim tiše. „Včera jsem si vzal příliš vlkodlačího lektvaru, to je vše – předávkování omějí se mnou dělá divy. Ale můžu si za to sám, proto jsem se pokusil učit.“ Úsměv se změnil v pochmurný. „Zdá se, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, nicméně po úplňku budu v pořádku. Ovšem do konce týdne mě bohužel asi neuvidíte.“

„Asi?“ probodl jej přísný pohled Minervy McGonagallové. „Určitě.“

Remus unaveně přikývl na souhlas. „Rozumím. Určitě už tento týden nebudu učit. Ocenil bych, kdybyste řekli zbytku třídy, že jsem v pořádku. Vrátím se v pondělí.“

Ron, Harry a Hermiona si vyměnili rychlé pohledy. Harry se zelenýma očima naplněnýma starostí vykročil. „Jste si jistý, že jste v pořádku, pane profesore?“

Remus se rozhodl pro upřímnost. „Ne úplně. Ale stačí to, abych vydržel do příštího týdne. Madame Pomfreyová mě vezme na ošetřovnu a tam dostanu pár lektvarů. Pak se vrátím do svých komnat a budu odpočívat. Těší mě vaše starostlivost, ale umím se o sebe postarat sám.“

Remus se rozhodl ignorovat odfrknutí Poppy i Minervy. I přes jejich skepsi se odhodlaně usmál. Tři Nebelvíři si povzdechli a zdráhavě přikývli.

„Dobře, pane profesore,“ připustil Harry. „Uvidíme se příští týden.“

„Doufáme, že vám bude brzo líp,“ dodala Hermiona.

„Jo, jinak vás zase vystřídá Snape!“ přidal se Ron procítěně a zamračil se na Hermionu, která jej šťouchla do žeber.

Remus si nemohl pomoci a usmál se. „A tam je mé místo ve vašich životech. Jako nárazník před extra hodinami se Severusem Snapem.“

Ron se rozpačitě zazubil a Harry s Hermionou se rozesmáli.

I jejich profesor se zasmál. „Běžte, hybaj do knihovny. Schválně, jestli najdete Souboje ve skutečném světě od Danae Trebondové. Když jsem studoval v Bradavicích, tři roky po sobě byla šampionkou soubojů. Naučila Jamese, Siriuse a mě triky s krátkými kouzly. Je to užitečná kniha na toto téma.“

Doporučení konkrétního materiálu na čtení Hermioně rozzářilo oči. Popadla oba chlapce zezadu za hábity, vděčně přikývla Remusovi a hnala je pryč.

Minerva se také usmívala. „Doporučit knihu. Jistý způsob, jak nasměrovat Hermionu Grangerovou do knihovny.“

„Nikdy nezklame.“ Remus se protáhl a opět se napřímil. Snažil se ignorovat omějový vír v hlavě. Trochu se zapotácel, než ho Poppy chytla za paži.

„A co se týká vás,“ prohlásila přísně, „čas na ošetřovnu.“

Unavený a zápasící s nevolností a závratí se Remus neobtěžoval nesouhlasit. Naopak, nechal se vést kolem stolu a dál do chodby.

Ošetřovna alespoň zahrnuje postele.