Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 26. Volání měsíce

Až večer se Remusovi podařilo osvobodit z dobře míněných spárů Poppy Pomfreyové. Musel však přiznat, že výběr lektvarů, jimiž jej nadopovala, opravdu zmírnil ty nejhorší příznaky. Už necítil stěží ovladatelné nutkání ke zvracení, přestože se mu žaludek nadále zvedal z jídla, které do něj Poppy nacpala. Vířící závrať se zpomalila do znepokojujícího, ale snesitelného kroužení a zase přiměřeně viděl. Jediný nepříjemný stav, se kterým mu Poppy nedokázala pomoci, byla zimnice. Ale s těmi ledovými vlnami, které mrazily až do morku kostí, dokázal žít.

V této chvíli toužil po jediném – po spánku až do konce života.

Ale nejdříve musí zajít za Albusem.

V koutku duše si vroucně přál, aby dříve přijal Minervinu nabídku, že si promluví s ředitelem ona. Schovávat však své povinnosti pod pláštík nemoci náleželo zbabělcům. Ne, sám za Albusem zajde a bude čelit následkům.

Samozřejmě, pokud si vzpomene na heslo.

Byl si poměrně jistý, že šlo o nějakou sladkost, ovšem detaily mu unikaly. Velký oříšek pro paměť u profesora, který jen před pár hodinami zapomněl, že je uprostřed vyučování.

Zaskřípání mu zatahalo za uši, když zahnul za poslední roh. Chrlič bránící vchod do ředitelny se za vrzání kamene o kámen vracel na místo. Někdo právě vstoupil dovnitř.

Někdo, kdo si, na rozdíl od něj, pamatoval ředitelovo heslo týdne.

Tuto příležitost si nemůže nechat ujít. Měkký polštář, teplé přikrývky volaly a celá tato saframentská krize jej vyzývala konečně podlehnout přetrvávajícím požadavkům těla a v horizontální poloze se poddat gravitaci. Netoužil celý večer bezmocně postávat u apatického chrliče a lámat si hlavu při vyjmenovávání obsahu Medového ráje.

Ignoroval tepání ve spáncích a jekot končetin. Rychle překonal posledních pár metrů a vtáhl se do díry, dříve než se zavřela.

Nad sebou slyšel ozvěnu kroků a zaklepání. Zatřásl se, oprášil si hábit a nahoru se vydal opatrněji.

Na konci schodiště se na podestu pootevřenými dveřmi rozlévalo zlaté světlo, které mihotalo, jako by jej spěchající příchozí hrubě odklidil z cesty. Z přilehlé komnaty se ozývaly hlasy.

Zdvořilost vystrčila růžky. Už už Remus ustoupil na spodní konec schodiště, aby kultivovaně počkal mimo doslech, dokud člověk před ním neskončí. Ale pak jej hlas vyslovující ono jméno přimrazil na místě.

„… o tom není pochyb. Oldstaff  trval na svém, že Kane cosi chystá.“

Severus Snape. Jeho slova ve vstupní hale začátkem týdne se okamžitě vrátila – činnost je příliš důležitá pro Řád, abych hledal – no, jeho – který má zpoždění. Severus pro Řád sledoval Kaneovu smrtijedskou spojku.

A měl zprávy.

Zdvořilost byla opuštěna. Slušnost zapomenuta. V co největší tichosti Remus zanechal ústupu a přiblížil se k pootevřeným dveřím, aby napnul sluch.

„Má nějakou představu co?“ Brumbálův nezvykle vážný hlas se v prostoru ředitelny ozýval jako ze záhrobí.

Snape si pohrdavě odfrkl. „Oldstaff? Mít představu je něco, co se v jeho světě děje druhým lidem. Ví jen to, co mu Kane řekl, když minulý víkend zaskočil do jeho domu – zdivočelý má plán a hodlá jej bezprostředně podniknout. Ale nezašel do detailů a teď není k zastižení. Co se týká Smrtijedů, zmizel.“

„Ale ne co se týká vás?“ nadhodil ředitel bystře.

Snapeův hlas si nesl nádech samolibosti. „To vskutku ne. Můj kontakt potvrdil Kaneův výskyt v neděli večer. Navštívil Obrtlou.“

„Proč?“

Samolibost zakolísala. „To, bohužel, můj kontakt nebyl schopný zjistit. Ale očividně se doslechl, že nyní už Kane opustil Londýn. To je vše, co vím.“ Lehce si povzdechl. „Ale alespoň již víme, že ten zdivočelý neodešel do Londýna jen proto, aby U Vyjící smečky nakopal zadek tomu zatracenému pitomci Lupinovi. Na něčem dělal. Ta malá epizoda s Lupinem asi proběhla v rámci jeho volna.“

Remus mlčky odehnal nelibost nad tím nelichotivým přirovnáním.

Z hloubi místnosti se ozvalo bubnování prstů o dřevo. Remus si téměř dokázal představit zahloubaný výraz Albuse Brumbála.

„Zajímavé,“ zamumlal ředitel zamyšleně. „Víme, že Kane necítí žádnou skutečnou oddanost k Smrtijedům. Jejich cílům poslouží jen proto, že mu to vyhovuje.  Pochybuji, že existuje jiný způsob než jeho zajetí a vyslechnutí pod veritasérem, abychom dokázali odhalit jeho plány dřív, než proběhnou. Ale s vaším varováním budeme alespoň na pozoru. Děkuji vám, Severusi.“

„Je tu ještě něco.“ Ve Snapeově tónu zaznělo jisté napětí.

„Ohledně Kanea?“

„Ne.“ Místností se rozlehly kroky. Severus pochodoval. „Věřím, že je na spadnutí ještě jeden útok. Útok Smrtijedů. Belatrix Lestrangeová… něco plánuje.“

Bubnování prstů okamžitě ustalo. „Co víte?“

„Téměř nic.“ Remus slyšel frustraci ve Snapeově hlase. „Azkaban jen zvýšil její paranoiu a svého švagra Malfoye intenzivně nenávidí. A i když je Lucius pod zámkem, většina mých významných kontaktů jde skrze něj…“

„… takže jste mimo mísu, abych tak řekl.“ Do Brumbálova hlasu se vrátila vážnost.

„Přesně tak.“ Pochodování se najednou zastavilo. „Ale určitě něco chystá a neříká nic nejen Malfoyově bandě, ale téměř nikomu, kromě samotného Pána zla. Jejích záměrů si není vědom nikdo, s kým bych si mohl promluvit nebo se přinejmenším pokusit o jemný nitrozpyt. Nemám jak získat informace, i když se samozřejmě budu i dál snažit.“

„Chápu.“ Brumbálova poznámka byla téměř uklidňující. „Můžeme alespoň zintenzivnět hlídky a vyhlásit pohotovost, takže na jakýkoliv útok budeme moci zareagovat rychleji a nebudeme zcela překvapeni. Nikdy nezpochybňujte důležitost i toho sebemenšího varování.“

„Děkuji, pane řediteli.“ Snape nezněl zrovna přesvědčivě, ale nijak to nevyjádřil, až na jistý náznak v tónu. „Pokud mě omluvíte…“

„Jistě. Dobrou noc, Severusi.“

Důrazné blížící se kroky přiměly Remuse k nedůstojnému ústupu – přestože stále bojoval se závratí, nějak se dokázal nezřítit ze schodů po hlavě a za přidržování se zdí zvládl tucet kroků dolů, aby zakryl své špehování. Albus se nijak nesnažil zastírat skutečnost, že před Remusem pečlivě tají veškerá fakta o situaci s Kanem – přiznat, že naslouchal rozhovoru, který by ředitel velmi pravděpodobně svému bývalému žákovi neprozradil, by bylo impulzem pro další kolo modrých očí postrádajících typické jiskření.

Mimo dohled se vzpamatoval a popadl dech, co nejrychleji se otočil na patě a vyrazil zpět po schodech nahoru. Jen jeden kamenný stupeň a zpoza rohu jej téměř srazil černý nával podráždění.

Snape zavrávoral a zamrkal, když zaregistroval ošumělý hábit a bledou tvář. „Dívej se, kam jdeš, Lupine!“ zavrčel zlostně. „Nebo si myslíš, že máš právo bezcílně tu proplouvat, nevšímat si okolí a čekat, že ti ostatní uhnou z cesty?“

Remus, vědom si Snapeova příchodu mnohem víc než Snape jeho, se moudře rozhodl neodporovat nakvašenému Mistrovi lektvarů.

„Omlouvám se, Severusi,“ reagoval mírně. „Asi jsem nedával pozor, jak bych měl.“

Ze Snapeovy ostře stažené tváře vyčníval jen zahnutý nos. „Co tady vlastně děláš?“ zabručel nepříjemně. A ušklíbl se. „Vsadím se, že jdeš škemrat o útržky informací o zdivočelém, že? Nuže, jakkoliv bych já osobně přivítal vidět tě zase na lopatkách ve zkrvavené kaši, ředitel tě má nevysvětlitelně v oblibě. Proto pochybuji, že ti vyhoví.“

„Ne.“ A opět Remusem točila závrať – musel se soustředit. Ať se propadne, jestli po Snapeově kousavé poznámce přizná, že omdlel v hodině. „Jen si musím s ředitelem promluvit… v osobní záležitosti.“

Úšklebek se rozšířil. „Má to co dělat s tvým malým omdlévacím záchvatem?“

Slyšel o tom. Sakra.

Lhát Severusi Snapeovi nemělo smysl. „Ano,“ přiznal neochotně. A jelikož už Severus zaslechl dost, přiznal i zbytek. „Poppy a Minerva mi nařídily po zbytek týdne klid na lůžku. Jdu požádat Albuse o suplování.“

Snape povytáhl obočí. „Vyhýbáš se svým povinnostem, Lupine? To je ale překvapení. A kdopak asi bude suplovat?“

Remus bojoval s návalem podráždění. „Není to má volba.“ Alespoň to nevyštěknul. „Rád bych pokračoval, nebýt…“

„Dam, co si stály na svém?“ přerušil jej Snape smrtícím sarkasmem. „Co si myslí, že bys měl odpočívat, když máš ty hrozné, delikátní vlkodlačí problémy?  Aniž by samozřejmě zmínily, že to ty sám si za ně můžeš? Být já v tvé situaci, neschovával bych se za párek ženských, abych se vyhnul následkům vlastních činů. Dál bych učil.“

Remus se neupřímně usmál. „Tví studenti by to ale neuvítali. Moji alespoň nevyjadřují vroucí touhu po uzdravení kolegy, aby se vyhnuli další hodině se mnou.“

Snapeovy oči potemněly. „Potter a jeho kamarádi, předpokládám.“

Remusův úsměv pohasl a snaha zůstat slušný i v jeho zbídačeném stavu přestala nést ovoce. „Nejsou sami.“

Zmijozel se ušklíbl. „Příhodné, že jsi odpadl zrovna v jejich třídě, že? Čím to bylo, Lupine? Cítil jsi potřebu získat nějaké pochopení po tom, co jsi ze sebe udělal blázna? Doufal jsi, že získáš trochu důvěry tím svým starým trikem, kterým lítost měníš ve svou výhodu? Chybí ti být učitelský mazlíček?“

„Severusi,“ přerušil jej přísný hlas ze shora, než mohl Lupin odpovědět. „To by stačilo.“

Albus Brumbál stál jen o několik schodů výš a bílé vousy se mu leskly ve světle pronikajícím z ředitelny. Mračil se.

Snape se zakabonil. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušil, pane řediteli,“ hlas však skrýval podráždění jen z přetrvávajícího respektu. „Lupin přišel, aby vám oznámil své přání hodit své třídy na starost těm z nás, kdo jsou hodni učit.“

Remusův hlas byl nebezpečný, když se setkal se Zmijozelovýma očima. „Víš zatraceně dobře, že svůj zdravotní stav nepředstírám.“

Severus se nepříjemně zasmál, černé oči se zaleskly. „Vím. A věř mi, užívám si každou minutu. Dobrou noc, Lupine.“

Mistr lektvarů se nesnažil zabránit prudkému nárazu do kolegova ramene a hrubě jej minul, přičemž se jen krátce zastavil, aby pokynul hlavou k řediteli. Nato se ztratil za rohem a zmizel z dohledu.

Remus chvilku jen zíral za Snapeovým popudlivým odchodem a jeho podráždění z ředitele zmijozelské koleje svádělo bitvu s ožívajícím pocitem viny. Navzdory zjevné pomstychtivosti těch slov se Severusovi opět podařilo, aby se cítil špatně.

Nenáviděl, když se tak stalo.

Povzdechl si a otočil se k Brumbálovi. Poslechl ředitelovo tiché gesto a zamířil schodištěm k ředitelně. Vina, nevina, neměl na výběr. Tento týden je konec s učením.

Kane hrozil způsobit chaos. Nebezpeční Smrtijedi cosi plánovali. A on ani nedokáže zůstat ve vzpřímené poloze, aby učil.

Bezmoc nebylo něco, co by si Remus užíval. Ale v kombinaci se zahanbením, nevolností vyvolanou vlkodlačím lektvarem a voláním měsíce, nemohl dělat nic jiného než čekat.

Mohl prohlašovat, že to není fér. Ale po minulém víkendu si nebyl jistý, že je to pravda.

ooOOoo

Následující dva dny opravdu nebyly zábavou.

Další dávky vlkodlačího lektvaru jen zhoršily Remusův již tak dost nepříjemný stav – většinu čtvrtku a velkou část pátku strávil v posteli, snažil se číst a spát, ale hlavně jen sklíčeně hleděl do stropu. Monotónnost narušoval jen příležitostný příchod domácího skřítka s jídlem a předvídatelná návštěva Poppy Pomfreyové, která jej kontrolovala, dodala lektvary a ujistila se, že pojedl.

Uběhl pátek. A jak měsíc dorůstal, vlk v jeho mysli se začal vrtět.

Pokud by šlo o obyčejnou lidskou nemoc, Remus by nebyl překvapený. I pod normální ochranou vlkodlačího lektvaru se před úplňkem dala očekávat malá aktivita, uprostřed týdne se krátce zvýšila, aby při hromadícím se lektvaru pohasla. Celý smysl současného očistce ležel v otupení vlka před úplňkem, a ten jeho býval po týdnu sedativ jen vzácně ve střehu. Skutečnost, že i přes vliv lektvaru byl živější než obvykle, Remuse víc než znepokojovala.

Ale vyvození závěru se nedalo vyhnout. Vlk byl blíž povrchu, protože se téměř objevil o předchozím víkendu. Poprvé po letech vlk na okamžik zaškrábal na mříže svobody a teď, nehledě na vlkodlačí lektvar, chtěl ven. Byl spoutaný a otupovaný příliš dlouho.

A Remus nebyl v kondici, aby bojoval.

Nepomáhalo, že s blížícím se úplňkem narůstaly obavy z možného bratrancova útoku. O úplňku byl vlkodlak, i ten zdivočelý, nejsilnější, imunní vůči magii, stal se mocnou, cílevědomou a téměř nezastavitelnou silou. Kane bude vědět, že úplněk je perfektní dobou, kdy udeřit proti nepříteli s magií na své straně a využít tak možnost vyrovnat šance, které by po zbytek měsíce hrály ve prospěch kouzelníků. Úplněk se stal ještě hrozivějším, protože zdivočelý v Londýně cosi naplánoval.

Kane udeří dnes v noci. Byl si téměř jistý.

A nemohl s tím nic udělat.

Od Poppy věděl, že Harry má silný dohled – učitelé, prefekti, dokonce i jeho kamarádi byli najati, aby jej hlídali ostřížím zrakem a zajistili, že nedá Kaneovi nebo Smrtijedům příležitost, aby jej jednou provždy smazali z povrchu zemského. Remus si mohl jen představovat, jak Harry tu pozornost ocení. Ten nebohý hoch už z toho bude šílet pomalu jako on.

Remus se ztuha protáhl a vytáhl se do polosedu. Vyhlédl ven na tmavou oblohu, kde zapadající slunce halilo bradavické pozemky do oranžových paprsků. Pohár s poslední dávkou vlkodlačího lektvaru kouřil a odpudivě čněl na nočním stolku, kde jej Poppy po večerní prohlídce nechala. Severus se po jejich slovní přestřelce na schodech neuráčil donést jej sám. Hodiny mu říkaly, že konec jeho omějové otravy je blízko.

Poslední dávka a tři týdny klidu, díky Merlinovi…

Zatvářil se a přinutil se na jedno polknutí lektvar vypít. Pak se s povzdechem opřel o čelo postele. Matku velmi miloval, ale přál si, aby byla něco udělala s tou chutí.

Možná by udělala, kdyby…

Ne. Teď ne.

Zachvěl se a přinutil se myslet na něco jiného, nenapadalo jej však nic jiného, než jak strašně se cítí. Téměř se natáhl po knize, ale nemělo to smysl; za krátkou dobu už nebude schopen ji číst. V kostech mu pulzovalo a zdůrazňovalo bezprostřední blízkost jeho přeměny.

Ne za dlouho.

S mírným kulháním se vytáhl z postele. Ležel příliš dlouho a ztuhlost přeměnu jen zhoršuje. Musí se rozhýbat, než kompletně odpadne.

Předklonil se a rukama se opřel o parapet. Jen bezmyšlenkovitě vyhlédl na krajinu. Zapovězený les, jeho temné, pokroucené stromy ve světle zapadajícího slunce jakoby v plamenech, jezero lesknoucí se a třpytící v ustupujících paprscích. A dál, zasazené mezi strmými skotskými kopci ležely v míru Prasinky, jejich křivolaké domy, klikatící se uličky, slábnoucí záře nad střechami…

Slábnoucí záře? Remus zaostřil pohled.

Ztuhl.

A pak se mu oči hrůzou rozšířily, prsty se zaryly do parapetu, když si s šokem uvědomil, co vidí.

Nad Prasinkami zářilo zelené Znamení zla.

Na okamžik, ledový, trýznivý a nekonečný okamžik se Remus nedokázal pohnout. A třpytící se lebka Smrtijedů se mu vysmívala.

Ale pak se navzdory závrati a bolesti rozběhl, z opěradla židle sebral hábit a rychle si jej oblékl, pak zprudka otevřel dveře komnat a vyrazil směrem k Velké síni a za Albusem Brumbálem. Toto se nesmí stát. Musí vyhlásit poplach, než bude pozdě.

Mohl se jen modlit, aby měl dost času.

PA: Ukrývá se do bezpečí před rozhořčenými střílejícími čtenáři a kryje se protirajčatovým štítem… No, je zde klifík číslo čtyři. Pamatujete si, že jsem zmínila šest po sobě jdoucích? (PP: Muselo to být v odpovědích na komentáře, které nepřekládám.) Tento je první z řady těch šesti. Držte se… ;)