Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/27/
Rating: 13+
PA: A zde ho máme – můj nejoblíbenější z ďábelských klifíků…
Kapitola 27. Zásah do živého
Vlna klábosení se najednou ztlumila do šepotu. Několik stovek očí se otočilo.
Remus si bolestně uvědomoval, že tuto pozornost přitáhl jeho příchod do Velké síně uprostřed páteční večeře. Bledý jako smrt, vlasy rozcuchané dvěma dny na polštáři, hábit ledabyle natažený a spíš klopýtal, než šel. Zcela jistě nevypadal nejlépe. Odhodlaně ignoroval pohledy i zesílený šepot a spěchal místností k učitelskému stolu.
Jeho vstup neušel pozornosti kolegů. Minerva McGonagallová na něj hleděla se směsicí zmatku, podráždění a znepokojení. Albus Brumbál už vstal a pozornýma očima téměř podvědomě střelil k tmavnoucí obloze a hrozícímu východu měsíce za okny. Severus Snape si jej s překvapeným podezřením měřil přimhouřenýma očima.
Remus posledních pár kroků rychle doškobrtal a opřel se o střed učitelského stolu. Prsty zarýval do ubrusu, jak bojoval s mrákotami, mrazením v kostech a vzrůstající bolestí v končetinách. Brumbál vztáhl sukovitou ruku, aby jej podepřel v rameni, a setkal se s jeho pohledem.
„Co se děje?“ zeptal se ředitel tiše.
„Nad Prasinkami je Znamení zla.“ Ta slova se mu drala z úst mezi rozechvělými výdechy. „Viděl jsem ho z okna ložnice.“
Ticho ve Velké síni bylo ohlušující. Až příliš pozdě Remuse napadlo, že snad měl ztišit hlas.
Brumbálovi se rozšířily oči. Vzápětí se pohnul s mrštností, kterou by nikdo nečekal od kouzelníka více než stoletého, otočil se a zamířil k oknu. Snape, jehož nedůvěřivý úsměšek zmizel, zostra vyskočil.
Příval mumlání a skřípání židlí naznačoval, že se rýsuje bezhlavý exodus, ale Minerva s ústy v přísné lince už vstala, aby příliv pohybu zastavila.
„Zůstaňte na svých místech!“ nařídila pevně. „Prosím, vyčkejte, kde právě jste, než vše prošetříme.“ Do očí jí padla postava, která nevypadala, že hodlá poslechnout. „Platí to i pro vás, pane Pottere!“
Remus následoval její pohled a střetl se s Harryho očima. Chvíli se zdálo, že chlapec, který zůstal naživu, neuposlechne příkaz ředitelky své koleje, ale při konfrontaci s nesouhlasem posledního otcova skutečného přítele Nebelvír klesl zpátky na své místo. Vůbec nevypadal potěšeně.
Brumbál již byl zpět a s vážným výrazem přivolal své kolegy blíž.
„Remus má pravdu,“ prohlásil bez okolků. „Nad vesnicí se vznáší Znamení zla, je nedávno seslané a ulice nesou znaky pokračující aktivity Smrtijedů. Musíme jednat rychle. Hagride.“
„Ano?“ Obrovský muž o krok vystoupil, ve vousaté tváři se zračil koktejl úzkosti a odhodlání.
„Okamžitě jděte uzamknout bránu a zkontrolujte pozemky, jestli nenesou známky invaze. Až budete hotov, vraťte se a pomozte při hlídání studentů.“
Šafář rozhodně přikývl. „Můžete se na mě spolehnout, pane řediteli!“
Jakmile Hagrid odspěchal hlavními dveřmi, Snape se prudce otočil k staršímu kouzelníkovi.
„Brána bude zamčena?“ zvolal nevěřícně. „Nepůjdeme vesničanům na pomoc, pane řediteli?“
Brumbál se chladně setkal s jeho pohledem. „Vy nepůjdete,“ informoval ředitele Zmijozelu. „Nemůžete si dovolit, aby vás viděli bojovat proti Smrtijedům, Severusi. Zůstanete zde s Hagridem a pohlídáte děti.“
„Jen dva?“ ostře vstoupila do hovoru Minerva. „Necháte jen dva učitele, aby udrželi děti v bezpečí?“
Brumbál se pousmál pod vousy. „Minervo, v této místnosti jsou stovky hůlek,“ podotkl mírně. „A jejich velká část je zdatná v obraně – možná víc, než by měla být. Samotný hrad ochrání své svěřence a bradavičtí domácí skřítci se jistě ochotně připojí, budou-li vyzváni. A to nezmiňuji Severuse a Hagrida, kteří poskytnou vynikající obranu fyzickou i magickou proti čemukoliv, co přijde.“
Očima kmitl k Remusovi a mladší muž si uvědomil, že nebyl sám, kdo čekal, že Kane využije úplňku k útoku.
Minerva se stále mračila, ale nicméně tuto záležitost uzavřela. Nezabránilo jí to však v nadnesení další. „Ale zůstává otázka profesora Snapea – jak odejdeme, když Hagrid zamkne bránu?“
Tentokrát se Brumbál usmál. „Existuje více způsobů, jak opustit hrad a nepoužít bránu. A ještě mnohem překvapivější cesty do Prasinek. Remusi? Nějaké návrhy?“
Remus se probojoval vatou v hlavě a vroucně si přál mít svoji kopii Pobertova plánku. Bohužel neměl energii, aby ji dokázal přivolat ze svého kabinetu, nezmiňujíc fakt, že hůlka neužitečně ležela zapomenuta na stole. Neměl jinou možnost než se pokusit přemýšlet. Sedm tajných průchodů, čtyři zná Filch, pět vedlo do Prasinek…
„Máme tu cestu zpod skleníků, která končí v lese za madame Pacinkovou nedaleko Chroptící chýše,“ zachraptěl. „Navíc průchod z přístěnku pro košťata u sborovny, který ústí do studny na dvoře Tří košťat. A pokud otočíte loket největšího brnění u kuchyně, otevře se panel maskující tunel do uličky u Džina v láhvi. Pan Filch je všechny asi zná a výstupy ve vesnici jsou dobře skryté.“
Dobrá polovina sboru na něj s údivem zírala. Snape s očima přimhouřenýma však vůbec nevypadal překvapeně. Remus potlačil nutkání kroutit se pod těmi zvědavými pohledy.
Brumbál přikývl. „Přístěnek na košťata a brnění. Minervo, prosím, než se k nám připojíte, zkontaktujete bystrozory?“
Minerva přitakala. Věděla přesně, které bystrozory má kontaktovat. „Samozřejmě.“
„Vy ostatní, běžte,“ nařídil Albus. „Argus Filch vám ukáže ty chodby. Promluvím k dětem a dopravím se za vámi.“
Čímž ředitel mínil, jak si byl Remus jistý, že se přepraví za pomocí fénixe. Chvilku sledoval, jak Brumbál přešel před učitelský stůl a zprudka zvedl ruce, aby oslovil děti. Ale jeho slova téměř se měnící vlkodlak neslyšel. Hůlku má nahoře v kabinetu. A ani ne za půl hodiny nebude mít protistojný palec, pomocí něhož by ji ovládal. Ale vlkodlačí tělo kontrolované lidskou myslí – pokud by našel sílu dojít do Prasinek, určitě by mohl nějak…
Začal se otáčet.
„Někam se chystáš, Lupine?“
Snape. Tyčil se pár metrů opodál, bledá tvář přepadlá a černé oči pronikavé. Remus musel vyškrábat poslední zbytky energie, aby se setkal s jeho pohledem, bolest v končetinách a závrať však znepokojivě sílily. Jeho vlkodlačím lektvarem nasycené tělo vědělo, že hrozí východ měsíce.
Ředitel Zmijozelu na něj shlédl z výše svého zahnutého nosu a odfrkl si. „Podívej se na sebe. Doporučuji ti sebrat veškeré zbytky sil a dopravit se bezpečně zpět nahoru, než vyděsíš studenty. Nebo jsi nakonec plánoval praktickou ukázku přeměny?“
Místnost se točila a posouvala, barvy a světla mu zvláštně připomínaly jeho hold na začátku školního roku. Zdálo se to tak dávno.
„Šel jsem…“ koktal. „Vesnice… pomoct jim…“
Snape elegantně protočil očima. „Myslím, že ne. Vlkodlak napůl při vědomí nikomu nepomůže. Opět se ocitneš pohodlně k ničemu, Lupine. Přeměna do zuřící bestie se stává pěknou omluvou, abys zůstal v bezpečí.“
Remus by ochotně reagoval na Snapeovy neopodstatněné narážky. Jistě vyvěraly z faktů, že i on sám byl odsunut na vedlejší kolej a že mu nepříjemně hrozilo nebezpečí střetu s vlkodlakem, který jej již dřív málem snědl. V této chvíli mu však tělem probíhalo obzvláště silné mrazení a hlava se mu točila v záplavě mžitek před očima. Sotva se zachytil stolu, aby zabránil dalšímu nedůstojnému zhroucení před žáky. Břicho mu svírala nevolnost, mysl pádila a emoce vyrazily od frustrace k hněvu. Bylo mu zle, stál na pokraji mučivé přeměny a hlavou mu bouřily starosti a pocity, které ostatní ani nemohli pochopit. A Snape nesklapne…
Ale Mistr lektvarů si jeho utrpení nevšiml, nebo mu bylo zcela ukradené. „Nemáš co říct?“ dorážel s chladným úsměvem. „To mi něco připomíná.“
Remus se zatvářil a zaťal zuby, ale jeho klid se rychle rozpadal. „Ne teď, Severusi,“ zavrčel chraplavě. „Nemám na to náladu.“
Ale Snape se jen uchechtl a ten nesnesitelný zvuk vystřelil jiskry v kolegově roztěkané mysli. „No, no, Lupine. To jsou jen postřehy. Není třeba mi kvůli tomu ukusovat hlavu.“
To uchechtnutí se stalo impulzem. Uvnitř vlkodlaka něco vzplálo. Pomalu, temně, s čelistí zaťatou a ledem v očích Remus zvedl hlavu a upřel zrak do tváře Severuse Snapea.
„K tomu jsem se nechystal.“ Pohledem se sveřepě zavrtal do Zmijozela a s důrazem pronášel každé slovo spíš z nutnosti, aby je vůbec vyslovil, než aby zvýšil efekt: „Ale dej mi dvacet minut a uvidím, co s tím dokážu udělat.“
Snapeovi spadla brada. V temných očích zablesklo něco šokovaného a nepříjemného.
„Profesore Snape.“ Remus poděkoval všem bohům za Minervin včasný zásah – balancoval mezi necharakteristickým výbuchem vzteku a tichým upadnutím do bezvědomí. Snapeovo popichování nepomáhalo odolat prvně jmenovanému. „Pan ředitel si s vámi potřebuje promluvit.“
Snape ještě zíral na Remuse, v duchu zjevně ztracen v tmavém tunelu s vrčivými záblesky zubů v jeho hlubinách. Ale při zvuku Minervina hlasu se mu pusa okamžitě zavřela. Rychle se sebral dohromady. „Samozřejmě,“ odvětil až příliš příkře. Vrhl poslední, nepříjemný pohled Remusovým směrem a odkráčel pryč.
Minerva McGonagallová jej přísně pozorovala nad svými brýlemi, saze na klobouku naznačovaly, že proběhly všechny důležité letaxové hovory. „Jakkoliv nerada to přiznávám, Severus měl pravdu,“ konstatovala. „Měl byste jít nahoru, Remusi.“
Remus zavrtěl hlavou a ignoroval drobné výbuchy závratě, které tato akce vyvolala. „Chci jít s vámi. Po přeměně budu silný, rychlý a imunní vůči kouzlům a po tomto příšerném týdnu v pekle budu mít i vlastní mysl! Minervo, můžu pomoct!“
„Ne.“ Mistryně přeměňování pevně sevřela jeho paži a ostře jej otočila, aby jej v závěsu za mizícími učiteli napůl provedla a napůl odnesla Velkou síní. „Nejste fit. Běžte do kabinetu a přeměňte se v soukromí. Pokud se později budete cítit, hlídkujte na chodbách proti útočníkům, ale neukazujte se dětem. Smrtijedi či ne, způsobil byste tím rozruch. Rozumíte?“
Remus se mračil a téměř nekontrolovatelně se chvěl, takže dokázal jen přikývnout. Nedalo se popřít, že se jeho stav zhoršuje. Téměř slyšel, jak mu krev burácí žilami. Chladivé prsty mu přejížděly po zádech a tělo se mu značně roztřáslo. Hlava se točila a třeštila, vidění se ztrácelo a mezitím se bolest v končetinách spojila s tou neutuchající a tepající v hrudním koši. Cítil, že má namále.
Rozhlédl se. Nervózní a vystrašené děti se choulily u kolejních stolů, bledé tváře a vytřeštěné oči mířily ke dveřím a k oknům, jako by čekaly, že se každým okamžikem přiřítí skutečná horda Smrtijedů. Brumbál zmizel, pravděpodobně mířil do Prasinek za pomoci Fawkese, a Severus Snape kráčel k učitelskému stolu a štěkal na studenty příkazy. Závan chladného vzduchu oznámil návrat Hagrida, který tiše vešel, zatlačil na hlavní dveře, pevně je zavřel a rozhodně spustil těžké závory. Škola byla uzavřena.
Minerva se úzkostně rozhlédla. „Musím jít. Vnitřní průchody je třeba uzamknout a pak budu muset pomoci s bojem.“ Upřela na bledého a uvadajícího kolegu nejistý pohled. „Zvládnete to nahoru sám? Mohla bych zavolat Hagrida…“
„Ne,“ dokázal ji přerušit Remus. „Půjdu do kabinetu. Je blízko. Nepotřebuji pomoc.“
Minerva nevypadala přesvědčeně, ale nehádala se. „Dobře. Jestli jste si jistý… Dávejte pozor, Remusi.“
Remus přikývl. „Vy také. Hlídejte si záda.“
Bývalá ředitelka jeho koleje se na něj krátce usmála. A byla pryč.
Remus se tvrdohlavě sebral a vyslal poslední nejistý pohled zpět do Velké síně, kde stovky hlasů pronikavě a vyděšeně drmolily. Severus Snape rázoval od jednoho konce učitelského stolu k druhému, Rubeus Hagrid na protější straně zase odhodlaně číhal a tyčil se a střežil hlavní vchod a mladé životy uvnitř. Jak od něj mohli očekávat, že se skryje? Chtěl pomoci, dělat něco užitečného po týdnu neužitečnosti. Jen sledovat děti nestačilo…
Sledovat…
Minerva mu řekla, aby se neukazoval. Ale existovalo víc způsobů, jak sledovat a nebýt viděn.
Pobertův plánek.
Remus se pro sebe usmál. Když si vytvořil kopii z Harryho originálu a uložil ji do zásuvky pracovního stolu, věřil, že by mohla být užitečná. Tento scénář jej nenapadl, ale rozhodně ho nebude ignorovat.
Vzmužil se, potlačil návaly ledu a ohně v těle a co nejrychleji se vydal po schodech nahoru.
ooOOoo
Pět minut…
Možná.
Víceméně.
Předpovídat okamžik transformace nebylo exaktní vědou. Měnil se maximálně otravně – podivné kombinace relativity času a pozice západu slunce a východu měsíce nesnesitelně ztěžovaly výpočty bez ohledu na přesnost. Remus, nepřekvapivě ne zrovna zapálený astronom, se dávno vzdal snahy spojit přeměny s hodinami a místo toho se spoléhal na vlastní plíživý pocit, aby předpověděl, kdy přesně povstane vlk. Tento systém byl předurčen k selhání – jak objevil na konci svého posledního roku coby učitele, kdy vysoká úroveň adrenalinu známé signály potlačila. Ale na rozdíl od výpočtu podle hodin, který dokázal odhadnout pouze deseti až patnáctiminutový úsek, Remus obvykle uměl říct s přesností bezmála na minutu, že je čas rozloučit se s lidskostí.
Neposuzoval to podle bolesti – v jeho současném stavu ani nedokázal odlišit, která bolest je významná a která je vedlejším efektem omějové otravy. Šlo spíš o pocit nepopsatelný nikomu kromě vlkodlaka, který se zvýrazňoval poslední hodiny před východem měsíce. Neklid vlka, příval v krvi a šepot jako vítr vanoucí v jeho mysli narůstal každou vteřinou a šířil se tělem jako uhánějící chlad. S více než třicetiletou zkušeností čtení těchto signálů dobře poznával vzor.
Čtyři minuty…
Povzdechl si a své bolestí sžírané tělo složil na koberec vedle krbu v kabinetu. Přes sebe přetáhl teplou deku a na několik minut si ji pevně obtáhl kolem těla. Pyžamo i hábit svlékl a úhledně složil do komody – koneckonců nemělo smysl zničit si při přeměně úplně nové oblečení. Pobertův plánek odpočíval na podlaze vedle něj, pěkně vypnutý a přichycený čtyřmi kamennými těžítky, a v ohni se lesklo jeho smaragdové písmo. Až na hemžení hejna teček seskupených ve Velké síni a na jeho vlastní, odpočívající v kabinetu, byla mapka klidná.
Dobře.
Prvních pár minut v kabinetě strávil bezútěšným zíráním z okna na zář Prasinek, jen aby našel nějaké znamení osudu kolegů a přátel. Ale bolest vyvolaná postáváním v jeho oslabeném stavu v kombinaci s rozmazaným viděním mu nepřinesla nic než frustraci a nejasné barvy – nakonec vzdal snahy číst v bitvě a stočil se s mapou u krbu, aby sledoval bradavické pozemky a jejich možné vetřelce. Dosud neviděl žádného.
Tři minuty…
Ještě jednou zběžně přeběhl mapu, prohlédl trávníky, kraj lesa a famfrpálové hřiště, ale neviděl žádný zásah zvenčí, nic se nepohnulo, žádná tečka nečíhala ani neprodlévala na posvátné půdě Bradavic. Žádní Lestrangeové, Macnairové, Pettigrewové. Remus vydechl úlevou. Škola byla prozatím bezpečná…
A pak to uviděl.
Jedna nevyzpytatelná tečka.
Nebylo těžké poznat, jak mu mohla předtím uniknout. Napůl skrytá se tiskla téměř neuvěřitelně mezi obrysy školních skleníků a tmavou hranicí školních zdí, nehýbala se, nehnutá v nepřirozeném klidu. Na okamžik Remus přimhouřil oči, jak nedokázal pochopit, že nějaký člověk mohl být napůl uvnitř hradních zdí a napůl venku. Ale pak si to s ledovým šokem uvědomil.
Tajný průchod. Tečka byla několik metrů uvnitř ústí.
Dvě minuty…
Remus proklel točící se vidění a pokusil se soustředit. Co tam bylo napsané? Belatrix Lestrangeová, Petr Pettigrew, Abraham Kane, Lord Voldemort… možností bylo mnoho. Jméno, jaké je to jméno…
Pak víření ustalo a on to jméno uviděl.
Rubeus Hagrid.
Remus se téměř nahlas rozesmál. Hagrid. A on začal panikařit jako děcko…
Počkat.
Hagrid. Jak to mohl být Hagrid? Hagrid byl uvnitř. Sám viděl, jak zamkl dveře, a určitě se nedostal ven, zatímco Remus sledoval plánek. A i kdyby vyšel, než plánek otevřel… proč? Stát jako socha v ústí tajného průchodu, když měl hlídat děti?
Hagrid byl jak na jehlách. Rád pochodoval. Vidět jej nehybného bylo téměř jako věřit, že…
V Remusově hrudi vytryskl ledový pocit, chlad, který neměl nic společného s lykantropií. Ale třeba byl plánek jen špatnou kopií. Možná udělal chybu.
Hagrid byl ve Velké síni. Musel být.
Přesunul pohled na téměř neproniknutelnou masu černých teček, které představovaly studenty Bradavic. Se vzrůstajícím podrážděním ten shluk prohlédl, ale Hagrid se ztrácel mezi všemi těmi dětmi, bude nemožné jej najít. Pokud…
Rychle vytáhl hůlku ze stolu, dotkl se pergamenu a co nejzřetelněji promluvil.
„Jsem Náměsíčník. Poznáváš mě?“
Nastala pauza. Remus se zábleskem obav zauvažoval, zda se skryté vrstvy a osobní kouzla zkopírovaly tak, jak doufal. Ale pak zelený nadpis vybledl a bolestně známý rukopis, nedotčený zubem času a uvězněním, naškrábal svoji odpověď.
Pan Tichošlápek zdraví svého potenciálního druha ve zbrani a pokorně žádá, aby se prokázal.
To Sirius trval na kódování složitějších vrstev, aby je chránil před zmijozelskou krádeží – plánek obsahoval tajemství, která ani Weasleyova dvojčata neobjevila. Vzpomněl si na vtípky, které do něj zakomponovali, na triky a šikovné zkratky, které vložili, čtyři chlapci sedící pozdě v noci kolem svíčky v jejich ložnici, mladí, nerozvážní a tragicky nevědomí věcí příštích. Náhlá vzpomínka na heslo, které si vybral, ještě zvýšila bolestivost nostalgické minulosti.
„Diana,“ zašeptal.
Tichošlápkův rukopis se zavlnil a vybledl – nahradila jej další věta.
Pan Dvanácterák vítá ctihodného pana Náměsíčníka a ptá se, co že to potřebuje.
Remus se pevně kousl do rtu a naklonil se nad plánek.
„Odstraň všechny osoby mladší osmnácti let,“ pokynul tiše. „Ukaž jen přítomné dospělé.“
Černý roj okamžitě zmizel. Ve Velké síni zůstaly osamoceně dvě tečky.
Remuse přemohla úleva. Tady, tady musí být chyba. Dvě tečky.
Severus Snape a…
Zaměřil vidění.
Svět ztuhl.
Severus Snape.
A Ábel Isaac.
Vše opět vyrazilo do strašného pohybu.
Ábel Isaac.
Abraham Kane.
Zamknutý v místnosti plné dětí. Za nadcházejícího úplňku.
Dobrý bože.
Bez meškání vyrazil, plánek zapomenut, sakra, deka zapomenuta, protože nebyl čas na cudnost, když bylo v sázce tolik životů. Zoufale bojoval se západkami, kterými tak pečlivě uzamkl dveře kabinetu, ale jen je vytrhl ze závěsů ve snaze odstranit je z cesty. S výkřikem zoufalé frustrace škubl dveřmi a vyrazil do chodby.
O chvíli později poznal, že je pozdě.
Bolest.
Oslabila mu tělo mučivou křečí, která jej srazila na kolena. Jen ostré skřípání nehtů o zárubeň zabránilo okamžitému kolapsu. Na zlomek okamžiku se snažil získat pevnou půdu pod nohama, vyrazit, pomoci jim, varovat je, něco udělat. Ale druhá vlna agónie jej neúprosně zasáhla a poslala jej k zemi. Chvěl se jako proud ledu a planoucí mučení jej zaplavilo od hlavy až k patě.
Proměna.
Čas vypršel.
Ne! Ne, ne, ne, ne, ne, ne, NE!
Ne teď. Znovu ne. Prosím, jen ne ZNOVU!
Ale nebylo nic, co by mohl udělat. Mohl jen vydržet známý hořící led, muka těla, které se kroutí a mění do zvířecí podoby navzdory faktu, že jde o ten nejhorší okamžik.
Nic, jen chladná hrůza z uvědomění skutečnosti, že jestliže se mění on, pak i Kane.
Mezi dětmi.
Žádné další dítě.
Byla to poslední souvislá myšlenka před mučením proměny, dokud zcela neproběhla.
PA: Ano, můj oblíbený cliffhanger… ;) Tento mi ležel v hlavě téměř od počátku a určitě byl jedním z prvních nápadů, které jsem zapracovala do současné podoby tohoto příběhu – proto ta dřívější výroba Remusovy kopie Pobertova plánku v kapitole čtyři. Vidíte, měla jsem důvod. :) Jakkoliv to zní perverzně, těšila jsem se na tento cliffhanger a ostatní byly prvotní myšlenkou konce kapitoly dvacet devět. Stálo to za to :) Na jinou notu – Pobertův plánek. Vždycky se mi líbila myšlenka, že na plánku toho bylo víc, než Fred s Georgem objevili, že v něm existovaly hlubší vrstvy, které dovolily pečlivější výběr osoby, a ty jsem chtěla použít. Skutečnost, že šlo o důležitou dějovou linii, byl bonus. :)