Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Tato kapitola byla původně úvodem kapitoly 29, jelikož jsem byla přesvědčená, že bude příliš krátká. Ale kapitola 29 se mi vymkla z rukou stejně jako tento ‚úvod‘. Takže výsledkem je samostatná kapitola.

Kapitola 28. Liber emitto

Zmateně a neochotně se svět přeskupil do jiného druhu zaostření.

Remus zavrávoral a pokusil se ovládnout srst a tlamu, čtyři nohy a ocas, horizontální směr namísto vertikálního, způsoby a prostředky pro manipulaci tímto povědomým a přesto neznámým tělem. Přemohl jej dopad jiných smyslů, svět se znepokojivě razantně překreslil vlčí perspektivou, záplavou dominantních vůní a zvuků.

Takové prosté věci jako pohyb či vnímání okolí by byly přirozené pro mysl vlka. Nepřišly však přirozené Remusovi.

Jednalo se o obrovský nedostatek používání vlkodlačího lektvaru. Přetrvávající lidská mysl nezdědila instinkty vlčího protějšku, kterému byla dána kontrola čtyřnohého těla. Jak obývat tělo vlkodlaka se musel naučit od píky.

Nikdy předtím neměl problém. Netrvalo dlouho pochytit, jak před krbem stočit tělo do klubíčka a usnout.

Ale teď…

Teď nebyl čas nad tím přemýšlet. Nedalo se už změnit, že nikdy nevyužil čas, aby plně zvládl svoji úplňkovou podobu. Bude se to prostě muset naučit za pochodu a doufat v co nejlepší výsledek.

Remus se znepokojeně otřásl, nemotorně se postavil na všechny čtyři a vydal se dopředu.

Spadl.

Čtyři nohy. Čtyři nohy! Soustřeď se!

Zatraceně, Kane ho roztrhá na tisíc kousků…

Alespoň odvede pozornost od zabíjení dětí.

Zamračené soustředění se přeložilo do zavrčení. S tvrdohlavým odhodláním se Remus vytáhl na všechny čtyři tlapy a vyrazil do chodby.

Vzduch čpěl. Pach byl všudypřítomný, invazivní, drtivý, ale bolestně známý a odpálil jiskry emocí, kterým nerozuměl. Stále sílící Remus si za chůze uvědomil, že tomu přišel na kloub, a vystřelil chodbou a schodištěm k Velké síni. Stále se cítil směšně slabý, ale vzhledem k námaze této přeměny v kombinaci s omějovou otravou to nebylo žádným překvapením. Sáhl do vnitřních rezerv, o nichž ani nevěděl, a posílen adrenalinem zvýšil rychlost a pádil opuštěnou školou.

Pach ještě zesílil, proplétal se jeho smysly jako hořkosladká touha, odpudivá i návyková. V dálce se ozýval křik.

Děti. O samotě až na…

Bože, Severusi, radši je chraň…

Severus. A ta vůně.

Zableskla se jen vzdáleně jeho vlastní vzpomínka vyvolaná vlčím okamžikem pasivního přihlížení, kterou až doteď nechápal.

Temný tunel, zšeřelý a chladný, sinalý, bledý obličej orámovaný prameny černých vlasů lapající po dechu, zatímco jej jiná tmavovlasá postava s brýlemi táhne dozadu. A všude ten pálící, chvějící se, strašný a báječný, hořkosladký, lahodný pach…

A vtom si to uvědomil.

Pach strachu.

Děti byly vyděšené. A pach jejich hrůzy prostupoval hrad od sklepení po věže.

Ach, Merline, jen to ne…

Křik vzrostl, jeho krok znejistěl. Otevírala se před ním vstupní hala a on pár posledních metrů přeletěl a spadl. Zvedl se na všechny čtyři a podrážděně zavrčel. Zlaté oči se upřely na obrovské dvoukřídlé dveře, na průchod do bradavické Velké síně. Byly zavřené.

A více než zavřené. Cítil z nich magii. Zapečetěné a hlídané, zámky páchly hořkostí, cynismem, přesností a pýchou. Šlo o víc než jen Colloportus. Toto kouzlo mohla uvolnit jen hůlka, která je seslala. A všude cítil Severuse Snapea.

Remusovi v hrdle rostlo vrčení jako odezva na frustraci. Chápal, proč byly pevně uzamčené zámky dobrým opatřením proti útoku Smrtijedů. Ale proč při nebezpečí zevnitř Severus dveře neuvolnil a neumožnil dětem únik? Proč se on sám nemohl teď dostat dovnitř?

Výkřiky zněly strašně. Trhaly mu mysl.

Zuřivost bublala, srst se naježila. Pusť mě dovnitř! Jak můžu pomoct, když se nedostanu dovnitř?

Chtělo se mu řvát. Copak Severus nic neví? Šlo o základní poučku! Nikdy nevlezte do pasti bez možnosti úniku…

Únik… Hlídat ústup…

Další vzpomínka, tentokrát lidská.

Hlídat ústup, tak tomu říkali, zajistit útěk – jelikož měli zabavený Pobertův plánek, na pořad dne se vrátilo staré dobré hlídkování. Skrčený pod neviditelným pláštěm ve stínech vstupní haly sledoval, jak ta krysa Červíček pochoduje tam a zpět chodbou, aby zachytil možné nebezpečí. Za ním se pro sebe uchechtávali James a Sirius nesoucí v náručích hromady rachejtlí. Tichošlápek nemotorně přitiskl jednu ruku na vyrytou desku a zubil se, zatímco se odsouvala…

Průchod s chrličem. Přímo do Velké síně. Samozřejmě…

Zaskřípal podstatně ostřejšími zuby a vstupní halou se vřítil k sekci s dřevořezbami, které nevinně a klidně visely mezi dvěma gobelíny. Napůl vyskočil a čumákem stiskl kus desky.

Dřevo se s vrzáním odsunulo. Otevřela se před ním díra, zatuchlá, tmavá a plná pavučin. Zahýbala doleva a mírně vzhůru. Remus se otřásl a začal se soukat kupředu.

„Další? Kšá! Odejdi nečistá bestie pekelná!“

Před očima se mu zableskl Skoro bezhlavý Nick, jehož hlava se nebezpečně viklala. Rukama mával dosti hrozivě, bohužel pro něj však zcela neúčinně.

Remus hleděl na gestikulujícího ducha netrpělivě. V hlavě mu rezonovaly tlumené výkřiky. Na tohle nemám čas…

Vzpružil se a protlačil se dopředu skrz mrazivé chvění nehmotného těla. Pak se rychle vydal průchodem a ignoroval protesty, které nechal za sebou, i záblesky bílé, když se Nick rozhodl jej pronásledovat. Snažil se ignorovat i nepříjemná vlákna pavučin, která se mu jako závoj vplétala do kožichu a lepila na čenich. Copak tu žily akromantule?

Bylo to k ničemu. Sotva dokázal otevřít tlamu, aby se nadechl. Na chvíli se zastavil u vchodu do zatuchlé skluzavky, která mířila k bradavickému podzemnímu přístavu. Pokusil se tlapou servat pavučiny z obličeje a toužebně si přál mít dlouhé paže, protistojný palec, košťata a případně mačety.

„Ha! Překažený čin!“

Kdyby Remus mohl sténat, rád by si ulevil. Zvuk, který z něj vyšel, však zmutoval do zakňučení.

Skoro bezhlavý Nick kolem něj proplachtil a usilovně jej obtěžoval svojí nefyzickou přítomností, zuřivou gestikulací a množstvím obličejů od komických po prostě bizarní. Remus netrpělivě seškrábal poslední zbytky pavučin, protočil zlaté oči a opět se vrhl dopředu. Ještě jeden roh…

Au!

Šok z dopadu poslal vlkodlaka s žuchnutím na záda. V nose jej ostře bolelo, když narazil do čehosi, co jeho nervový systém registroval jako docela solidně tvrdé. Nešikovně se vydrápal na nohy, přimhouřil oči do tmy a cítil, jak mu srdce ztěžklo.

Na konci tunelu neviděl světlo. Kulatý průlez měl ústit na jakýsi ochoz u jednoho z kamenných chrličů Velké síně. Během těch dvaceti let od jeho poslední návštěvy někdo musel vstup najít a zazdít.

Ne!

Remus frustrovaně vykřikl a plácl tlapou proti překážce, ale ta nebyla slabá, žádná vydrolená malta nebo rozpadající se cihly. Zeď byla robustní a nerozbitná. A neměl hůlku, aby ji rozbořil.

Zpoza zazděného otvoru se ozývaly výkřiky. Téměř jako by jej obviňovaly.

Bezmocně zíral a zoufalství jej zcela naplnilo. Lapal po dechu v hustém víření prachu, který pokrýval podlahu průchodu. Pokusil jsem se. Opravdu jsem se pokusil.

Tiché zakašlání hrdla, které již neexistovalo, přitáhlo jeho pozornost nahoru. Sir Nicholas na něj shlížel s náhlým pochopením.

„Profesore Lupine?“ zeptal se nevěřícně. „Jste to vy?“

Remus si ducha unaveně přeměřil. Přikývl.

Nick vystřelil kupředu jako vánek úzkostné perleťové mlhy. „Máte tušení, jak otevřít dveře hlavní síně?“

Remus zamrkal. Co?

Nick si promnul přízračné ruce. „Děti se nemohou dostat ven, víte? Ta věc srazila profesora Snapea do bezvědomí právě před tím, než se… proměnila. A nikdo neví, jak otevřít zapečetěné dveře! Někteří se dostali ven okny a zbytek se nějak zabarikádoval za kolejními stoly, ale nevydrží! Vyšel jsem se podívat, jestli na hradě není někdo, kdo by mohl pomoci…“

Remusovi unikl zbytek věty, protože se mu mysl rozběhla a zaměřila se na magickou vůni, která tak tvrdohlavě zahalovala dveře. Snape provedl kouzlo hůlkou – kouzlo k uzamčení vchodu, které mohla zvrátit jen ta samá hůlka. Tuto vůni znal velmi dobře, protože se stala podstatou každého úplňku v Chroptící chýši, kde nádech Brumbálových opatření ulpíval na dveřích a okně. A později kouzlo sám používal, aby se zamkl před vycházejícím měsícem.

Ale jak by to, sakra, měl říct Skoro bezhlavému Nickovi?

Rozzlobeně zareagoval frustrovaným zaškrábáním tlap o podlahu, což zanechalo tmavé stopy v prachu.

Počkat…

Ostré vyštěknutí umlčelo Nickovo úzkostné blábolení. Byla tady příliš velká tma. Ale zpátky, někde u vstupní síně…

Remus se okamžitě otočil a uháněl zpět skrz potrhané pavučiny. Jen malou chvíli trvalo, než se dostal k bodu, kde předtím tak zápasil. Cval zastavil v místě, kde na zaprášenou podlahu dopadalo světlo ze stále odsunuté dřevořezby. Za okamžik našel neporušený kus země.

Naštěstí jej Nick následoval, se zmateným výrazem se vznášel a civěl na Remuse, který se skláněl nad zaprášeným kamenem. Nešikovnou přední tlapou naškrábal.

SNAPE

Nick nakrabatil bílé obočí. „Ale ten je mimo. Ani Enervate…“

Ale slova utichla. Remus ještě psal.

HŮLKA

Duch se zamračil. „Hůlka? Co tím myslíte…“ Vtom se mu bledé oči rozzářily. „Hůlka profesora Snapea? Musí použít hůlku profesora Snapea?“

Remus pevně přikývl a Nickova hlava vyletěla vzhůru takovou rychlostí, že málem odpadla od těla.

„Správně!“ zvolal. „Půjdu rovnou…“

Podruhé jej přerušilo Remusovo zběsilé zaštěkání. Přízračná postava se opět zadívala na škrábajícího vlkodlaka. „Ale myslel jsem…“

V prachu se objevila nakřivo napsaná dvě slova.

LIBER EMITTO

Duch chápavě přikývl. „To je kouzlo, které potřebují, že ano?“

Po důrazném přikývnutí vlkodlaka už nebylo co oddalovat. V záblesku bílého světla se Skoro bezhlavý Nick prohnal zdí a byl pryč.

Remus se otřepáním osvobodil od posledních pavučin a vysoukal se ze skryté chodby, aby se vydal vstupní síní.

Křik se nezmírnil. Pokud vůbec něco, pak zintenzívněl. Mohl jen doufat, že šlo o výkřiky strachu a ne bolesti.

Proklínám tě, Kane. Proč jsou to vždy děti?

„Liber emitto!“

Hlas Hermiony Grangerové přehlušil všechny výkřiky kolem. S modrým zábleskem se dveře rozrazily a odhalily scénu chaosu.

Remus se obrnil, potlačil úzkostný strach i lehké křeče oslabeného těla a zahalil se každým kouskem síly a odvahy, kterou dokázal přivolat. V Bradavicích může být jen jeden vlkodlak.

Měl v úmyslu zajistit, že tím vlkodlakem bude on.

Toto skončí. Tak či tak. Jednou provždy.

Už toho bylo dost.

A pak se se zavrčením vrhl do boje.

PA: Myšlenku ducha v roli posla jsem rozhodně chtěla použít. A opravdu, musel to být Nick :) Také bych ráda předložila svoji nejpokornější omluvu čtenářům znalým latiny – netřeba zmiňovat, že já latinsky nemluvím. Fráze / kouzlo ‚Liber emitto‘ je kombinací ukradené fráze z humorného dílka Henryho Bearda ‚Latina pro každou příležitost‘ (jediné to knihy, kterou jsem našla a která zahrnovala latinu pro zelenáče ;) ) a vyhledávání v on-line slovníku latinsko-anglickém. Základy jsou Liber – osvobodit a Emitto – uvolnit. Jinými slovy uvolnit dveře a osvobodit osoby v pasti. Doufám :)