Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 29. Modřiny a polibky

Hermiona se vrátila do svého obchodu a až do zavírací hodiny měla spoustu práce. Ginny, která si musela hodně lámat hlavu, cože to Hermiona v poslední době provádí, byla velice rezervovaná a dokonce ani nevyzvídala. Hermiona věděla, že nakonec bude, ale dívka se po svém malém výbuchu snažila ovládat. Hermiona si všimla, že už se jí trochu zaobluje bříško a láskyplně ji po něm pohladila.

„Tak už se Harry vzpamatoval ze šoku?“ zeptala se a Ginny přikývla.

„No ano! Má ohromnou radost! A mně už je o něco líp!“ rozzářila se a Hermiona ji objala.

Když zamkla obchod, prošla se jako obvykle několika uličkami. Přestala se bát napadení, protože útočníci zřejmě dostali, co chtěli, tak doufala, že už ji nechají na pokoji. Přemýšlela, za jak dlouho se zlodějům podaří uvařit lektvar. Nemůže jim to trvat dlouho, takže ona a Draco musí co nejdříve dokončit jejich vlastní směs a poslat ji k registraci. Blaise ji zítra uvaří naposled a pak ji sám osobně vezme do Registračního úřadu.

Chystala se přemístit k sobě domů – za Dracem chtěla zajít později – když tu její pozornost upoutaly dvě ženy, sedící na lavičce kousek od ní. Hovořily spolu s hlavami těsně u sebe a ona okamžitě poznala tu obrácenou zády k ní. Pansy Parkinsonová! Ty vlasy by poznala kdekoli. Opřela se o zeď. Zaplavila ji vlna hněvu. Zhluboka se nadechla ve snaze získat nad ním kontrolu. Nepovedlo se, a Hermiona, aniž by rozumně přemýšlela, zamířila k Pansy. Když se přiblížila, druhá žena sedící naproti zvedla hlavu. Jakmile spatřila Hermionu, rychle vstala a odešla. Hermiona za ní hleděla a přemýšlela o té podivné reakci. Nebyla si jistá, že ji zná, ale připadala jí povědomá, i když ji zahlédla jen letmo. Uvědomila si, že Pansy se zvedla a zírá na ni.

„No ne, jak jsem přišla k tomuhle potěšení?“ zeptala se Pansy a prohlédla si Hermionu od hlavy k patě. „Trošku ses od školních časů změnila, že?“

„Zatímco ty jsi pořád ten stejný hnusný mopsličí ksicht, sprostá a sobecká mrcha!“ vyhrkla Hermiona, překvapená svým vlastním slovníkem.

Pansyiny oči potemněly a prstem rýpla Hermionu do ramene. „Takže knihomolka se nám naučila pár nadávek? Proč se se mnou chceš hádat, šmejdko?“

Hermiona urážky ignorovala. Měla na práci něco důležitějšího. „Můžeš mi říkat, jak chceš, nevadí mi to. Já aspoň respektuji druhé lidi, dokážu rozeznat dobro od zla.“

„O čem to mluvíš? Proč nejdeš zpátky do své ubohé malé napodobeniny obchodu a nepohřbíš se v jakékoli nudné činnosti, kterou tam provozuješ?“ zavrčela Pansy a mírně se předklonila, ale Hermiona si toho skoro nevšimla. Něco ji zarazilo.

„Jak víš, že mám obchod?“

Zdálo se, že Pansyina nadutost trochu splaskla. „Nevím! A je mi to jedno... už mi dej pokoj!“

Hermiona znovu pojala podezření. Před chviličkou se Pansy zdála víc než ochotná pokračovat v hádce a nyní ji náhle odmítá? Pansy o krok ustoupila, ale Hermiona ji popadla za paži.

„Ne tak rychle,“ řekla. „Najednou se vzdáváš?“

Pansy znechuceně shlédla na svou paži, než Hermionu setřásla. „Nebudu ti to opakovat, mudlovská šmejdko, dej mi pokoj.“

Hermiona ji znovu chňapla za ruku a tvrdě na ni naléhala. „Víš o tom lektvaru, že?“

„Jaký lektvar?“ Pansy znovu vykřikla. Snažila se dosáhnout na svou hůlku, ale nešlo to. „Ten, který z tebe měl udělat krásku, protože to nefungovalo? Jsi pořád hnusná. Jak by po tobě mohl kdokoli zatoužit! Zvlášť někdo jako Draco Malfoy!“ Pansy ji popadla za vlasy a škubla tak hrubě, až Hermioně vhrkly slzy do očí. Ale víc se zajímala o to, co Pansy právě řekla.

„Jak víš o mně a o Dracovi?“ zeptala se a nestarala se o dojem, který ta slova vyvolala. „Cos čekala, že udělá, když ses zachovala jako děvka? Že se zhroutí a už nikdy se nevzpamatuje?“

Pansy na ni téměř zavrčela. „Tak on ti to řekl? Vy dva jste ohromní kamarádi, že? Vsadím se, že jsi mě k mému zklamání vystřídala v jeho posteli...“

Hermiona s námahou ignorovala tu urážku a zeptala se na to, co chtěla vědět. „To jsi byla ty, že? Máš něco společného s krádeží lektvaru!“

Pansy plivla Hermioně do obličeje. Ta mimoděk povolila sevření ruky a tím jí umožnila ustoupit. Pansy namířila hůlkou Hermioně přímo do tváře. Tvářila se velice výhružně. „Nestrkej do toho svůj špinavý nos, šmejdko. Radila bych ti držet zobák. Lidem, co moc žvaní, se stávají špatné věci.“

„Vyhrožuješ mi?“ Hermionin vztek způsobil, že se cítila statečnější, než obvykle. Ale také snížil její ostražitost, a než si uvědomila, co se děje, ve tváři jí vybuchla oslepující bolest a srazila ji na zem. Trvalo pár chvil, než se zvládla posadit. Pansy už byla pryč. Bolelo to, ale nekrvácela, tak se bez rozmýšlení přemístila rovnou k Dracovu domu. Vyběhla do nejvyššího patra, aniž si všímala údivu vrátného, a zabušila na dveře Dracova bytu. Tentokrát by jí bylo jedno, i kdyby tam měl půl tuctu nahých žen. Vtrhne k němu, protože ho potřebuje vidět. Naštěstí byl sám. Jakmile Hermionu spatřil, ve tváři se mu objevila hrůza. Vtáhl ji dovnitř a zabouchl dveře.

„Je to zlé? Já to nepoznám,“ zeptala se.

„Hodně zlé. Co se stalo?“

Usadil ji, a zatímco mu líčila svou příhodu, napouštěl vodu do misky. Pak namočil hadřík.

„Takže tu druhou jsi nepoznala?“ zeptal se. „Teď se nehýbej, zastudí to.“

Zalapala po dechu, když jí jemně přitiskl látku na tvář a oteklé oko. „Myslela jsem, že mě proklela, ale teď vidím, že mě musela praštit!“

„Jo, byla to rána. Jakmile tě ošetřím, půjdu a vlastnoručně ji zabiju,“ řekl, znovu přitiskl hadřík a Hermiona zasténala. „Proč ses do ní sakra musela pustit sama?“ zeptal se.

„Prostě jsem ji zahlédla. Začala jsem vidět rudě... po tom, jak se k tobě zachovala...“ řekla a rychle zamrkala zdravým okem. Dracovi klesla ruka s hadříkem. Zíral na ni.

„Chceš mi říct, že jsi k ní přišla a napadla ji kvůli tomu, co mi udělala?“

Nepatrně pokrčila rameny. „No, neměla žádné právo se k tobě takhle chovat. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se jí postavit. A když jsem to udělala, okamžitě mě naštvala, stejně jako ve škole, tak jsem ji popadla za ruku a ...“

„Popadlas ji za ruku?“ přerušil ji Draco.

„Ano, a jsem si jistá, že to bolelo! Vzpomínáš si, jak jsem tě uhodila, když jsi mě rozzlobil? Nedokážu se ovládnout.“

Draco protáhl tvář. „Tohle mi nepřipomínej!“

„Tak jsem jí řekla, jaká je hnusná, sobecká mrcha...“

„Tohle jsi jí řekla?“ ujistil se Draco a hlučně se zasmál, když přikývla.

„Ale ona něco ví, Draco. Jakmile jsem se jí zeptala, jak to, že ví o mém obchodu, vycouvala. Taky věděla o mně a o tobě. Au!“ ucukla, když jí Draco znovu přitiskl studený hadřík na lícní kost.

„Vydrž ještě, zmírní to otok. Co o nás ještě říkala?“

„Věděla, že jsme byli spolu... chci říct, myslela si, že jsme spolu byli...“ opravila se, ovšem nemohla si nevšimnout Dracova výrazu. „Zeptala jsem se jí, jak to ví, ale jen mi nadávala.“

„Takže zná nebo předpokládá fakta, která nejsou veřejně známá?“ shrnul Draco, ale odpověď nepotřeboval. „Opravdu by mohla být zapletená do krádeže lektvaru? Prostě nedokážu pochopit, co by z toho mohla mít.“

„No, pořád se hodně stará o tvůj milostný život... pobouřilo ji, že by sis mohl začít se mnou! Jo, a zřejmě byla ta nejlepší, kterou jsi kdy měl v posteli, a já se s ní nemůžu měřit!“ Hermiona se usmála, ale ihned se zarazila, protože ji to zabolelo. Draco jí zmáčkl nos.

„Opravdu s tebou netoužím diskutovat o svém milostném vztahu s Pansy Parkinsonovou, ale věř mi, že ona určitě není ta, s kterou bych si chtěl užívat.“

Hermiona vykulila oči. „Jo, a vy, pane Malfoyi, předpokládáte, že někdy dostanete šanci nás srovnávat?“

Draco se ušklíbl, když si uvědomil, co mu naznačuje, ale stál si na svém. „Myslím, že ano. Budeš se sice hodně bránit, ale nakonec tě to překoná.“

„Překoná?“ vykřikla. „Překoná mě co? Nevolnost?“

„Touha,“ odpověděl Draco a zasmál se jejímu výrazu. „Poslyš, už ji kvůli mně nekonfrontuj, ano? Máš monokl, ale mohla ti udělat cokoli jiného.“

Šla se podívat do zrcadla. „Merline! To je hrůza. Jak to zítra vysvětlím?“

„No, naštěstí jsme ty magické bytosti zvané kouzelníci,“ odpověděl sarkasticky. „Zítra, až se všechny modřiny vybarví, je skryjeme pod kouzly. Těžko bys mohla jít na ples s monoklem pod okem.“

Obrátila se zpět k němu, ruku přitisknutou na ústa. „Ach! Já na to zapomněla!“

 „Stará dobrá magie, co? Teď můžeš jít na schůzku s Blaisem a být stejně nádherná jako vždycky.“ Do Dracova hlasu se náhle vloudila hořkost a Hermiona si uvědomila, že se mu její schůzky s Blaisem vůbec nelíbí. Potěšilo ji to.

„Nepůjdu s ním na schůzku, už jsem mu to řekla. Nemyslím si, že by to mohlo fungovat,“ prohlásila a jako obvykle si skousla ret. Pozorovala, jak se Draco zastavil a pohlédl na ni.

„Opravdu?“ zeptal se tiše, a když jí jeho oči utkvěly na tváři, cítila mravenčení, tak jako v poslední době často. Než promluvila, musela si odkašlat, protože měla pocit, jako by měla v hrdle smirkový papír. Částečně to způsobil fakt, že stál tak blízko ní, částečně také výraz v jeho očích, z něhož se jí rozbušilo srdce, a pak také to, že chtěla říct ještě pár slov a potřebovala k tomu sebrat veškerou svou odvahu.

„Není to Blaise, s kým chci být...“ řekla a její hlas byl sotva silnější než šepot. Větu nedořekla. Neměla k tomu dost odvahy, tak ji nechala otevřenou. Dracův výraz se opět změnil, když pochopil, co řekla. Vztáhl ruku, lehce se dotkl jejího ramene. Bez pohnutí ji držel a jen svým pohledem zkoumal její tvář.

„V den, kdy jsem vstoupil do tvého obchodu, jsem myslel, že budu mít štěstí, když se mnou budeš ochotná vůbec jen promluvit!“ očima sklouzl k jejím rtům a Hermioně celým tělem proniklo vzrušení.

„Měl jsi štěstí! Mluvila jsem s tebou,“ vypravila ze sebe bez dechu, ale neznělo to tak, jak měla v úmyslu. A pak něco udělala bez přemýšlení, jen instinktivně. Něco, o čem ani netušila, že to udělat chtěla. Natáhla se, stoupla si na špičky a její rty přilnuly k Dracovým. Vybavila si noc před svým bytem, kdy Dracova ústa okamžitě zareagovala na její lehký dotyk. Rukama jí sklouzl dolů po zádech. Jejich rty se tiskly k sobě, ale téměř se nepohybovaly, jako by si vychutnávali vzájemnou blízkost. Nechala Draca přitáhnout ji k sobě blíž a ochotně odpovídala, když jeho ústa začala být důraznější. Jemný, nevinný dotyk tál v naléhavější a vášnivější políbení. Pootevřela rty a jejich polibek se dál prohluboval. Dracovy ruce se ocitly na jejích bocích, její dlaně se opíraly o jeho hruď a přestávala vnímat okolí, myšlenky se jí rozplývaly. Odtrhli se od sebe a Hermiona zírala na svého bývalého nepřítele. Nebyla si zcela jistá tím, co se právě stalo.

Dracovy oči byly temně šedé. Beze slova ji vzal za ruku a pomalu odváděl z pokoje. Následovala jej. Myšlenky jí v hlavě divoce vířily. Polovina z ní věděla, že by měla protestovat, ale druhá část si byla naprosto jistá, že to ani v nejmenším nechce. U dveří jeho ložnice zaváhala. Otočil se a jemně ji vtáhl dovnitř.

„Draco... nemůžu... neměli bychom...“ zakoktala se.

Natáhl se a uchopil košili, kterou na sobě měla v noci. Byla vypraná, vyžehlená a dokonale složená. Zírala na něj ve snaze porozumět.

„Jen spát?“ zeptala se a Draco s úsměvem přikývl.

„Ano, Hermiono. Jen spát. A ještě se obrátím zády, zatímco se budeš převlékat. Jenom ti chci být nablízku.“

Po jeho posledních slovech měla pocit, že omdlí. Věděla už, že je zbytečné popírat nebo ignorovat vzájemné pocity, protože sílily a rostly každou hodinu, kterou strávili spolu. Bylo jí jasné, že už zašla tak daleko, že nedokáže přestat.

Poznámka autorky: Dobrá, všichni jsme měli trpělivost, tak jsem si myslela, že je čas na polibek a trochu náklonnosti. Doufám, že to ladí se zbytkem příběhu, a nebudu spěchat nebo to příliš hnát kupředu. A ti, kdo četli mé předchozí příběhy, vědí, že se všichni nebudou milovat a překypovat city dlouho, zvlášť ne Draco s Hermionou! Sarkasmus a hádky jsou zaručeny! Dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Děkuji za minulé komentáře, jsou krásné a mám z nich radost.