Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 30. Nepříjemné odhalení
Hermiona seděla na pohovce u Dracových velkých oken. Jeho byt jí připadal čím dál tím víc důvěrně známý a už se necítila tak trapně proto, že tu trávila tolik času, ačkoli dnešní ráno bylo výjimkou. Nejenom že Draca políbila a on jí to oplatil, ale pak znovu strávila noc v jeho posteli. Sice jenom leželi vedle sebe, ale ať se na to díváte, z které chcete strany, bylo to intimní a za obyčejných okolností by se do této situace nedostala s nikým, kdo byl jen kamarád. S žádnou ze svých známostí si nikdy nebyla tak blízká, jako teď s Dracem. Bylo obtížné pochopit, že člověk, s nímž měla takový vztah, byl právě Draco Malfoy!
Dnes ráno byl pozorný, o minulé noci se ani slůvkem nezmínil, za což mu byla vděčná. Teď si čmárala na kus papíru poznámky o lektvaru, jeho registraci a o plesu. Vypátrala nějaké další informace o panu Durandovi. Draco měl pravdu. Byl nadmíru opatrný na lidi, s nimiž navázal obchodní styky. Při jednání s ním museli být velmi obezřetní.
Draco se vynořil ze své ložnice s večerním oblekem. „Budu ho muset dát do čistírny,“ mumlal si. Zasténala a on se na ni podíval. „Co se děje? Tedy kromě toho, že vypadáš jako panda!“ dobíral si ji a Hermiona se opatrně dotkla otoku na tváři.
„Já vím! Vypadá to hrozně, že? Zaúpěla jsem, protože mi došlo, že na ples budu potřebovat účes a líčení!“ povzdechla si. „Nemyslím, že risknu udělat to sama. Můj poslední pokus dopadl katastrofálně. Obvykle mi pomáhá Ginny, zvládá to dobře.“
„Někomu zaplatím …“ nabídl Draco, ale zvedla ruku, aby ho zarazila.
„Ne, to ne! A vůbec, vážně nechci navštívit jeden z těch nablýskaných salónů. Vymyslím něco jiného.“
„Proč se nezeptáš Ginny, když ti pomáhala i dřív?“ navrhl.
„Ale to bych musela jít k sobě a vrátit se, až budu upravená…“
„Tak ji požádej, ať přijde sem.“ Pověsil oblek a přišel si sednout k ní. „Nebo ji jen při představě, že bych se mohl vyskytovat v okruhu deseti kilometrů, popadne další záchvat vzteku, jakého jsem už byl svědkem?“
„Možná...“ uvažovala. „Nejsem si jistá, ale vypadá to, že se uklidnila... Myslíš, že bych mohla?“
„Jo, mohla bys,“ souhlasil.
„A nevadí ti to?“
„Ne – copak jsem to nenavrhl?“
„A budeš se chovat slušně?“
Draco udělal grimasu. „Jak to myslíš? Samozřejmě že se budu chovat slušně!“
„Dobrá, tak se jí zeptám.“
Draco přikývl a začal se zvedat, ale popadla ho za paži. Opět si sedl a zvědavě ji pozoroval.
„Minulou noc...“ začala. „Jen jsem chtěla říct, že jsem to neplánovala...“
Draco ohrnul rty. „Kdo ano?“
„Víš... nechtěla jsem to udělat, ale tak nějak se to stalo...“ zaváhala, tohle vlastně říct nechtěla.
Zdánlivě nechápavě potřásl hlavou. „Udělat přesně co, Hermiono?“
Uvědomila si, že svou nevědomost záměrně předstírá.
„Moc dobře víš, co myslím! Nenuť mě říct to nahlas!“
„Proč? Lituješ toho tolik, že to ani nedokážeš vyslovit?“ Prohrábl si oběma rukama vlasy.
„Ne!“ vykřikla. Nechtěla ho naštvat. „Je to prostě pořád složité. Myslím tím, že tu prakticky bydlím a včerejší noc jsem zase strávila ve tvé posteli. Tohle není normální chování, Draco.“
„Nikdo tě nenutil tady zůstávat nebo lézt do mé postele!“ vyštěkl. Viděla, jak se před ní uzavírá. „Proč nejdeš na dnešní noc zpět domů? Mělo by to být bezpečné.“
„Jestli chceš, tak půjdu!“ také vstala. Zlobila se na něj. Jen se mu to snažila vysvětlit a on to otočil v hádku. Obrátila se k odchodu, když promluvil.
„Samozřejmě že to nechci, ty hloupá ženská!“ Otočila se zpět s rukama v bok. Znovu si prohrábl vlasy. Snažila se na něj nezírat.
„Chci, aby ses vrátila do svého bytu, sbalila si všechny své věci, vrátila se sem a tady už zůstala. Je mi jedno, jestli tam už nikdy nevkročíš! To ty na tom stále trváš!“ Hermiona na něj hleděla, trochu překvapená jeho výbuchem. Měl pravdu. Nikdy jí neřekl, aby šla domů. Teprve před chvilkou, ale jen proto, že ho k tomu vyprovokovala. Než kdokoli z nich stihl promluvit, zabzučel domácí telefon. Oba se na něj dívali, dokud se neozval znovu. Draco k němu přešel a promluvil.
„Dobrá, pošlete ho nahoru. Děkuji,“ slyšela. Položil sluchátko a obrátil se k ní. „To je Blaise. Má lektvar připravený k registraci, ale chce, abychom to zkontrolovali, a potřebuje tvůj podpis a číslo licence na formulář.“
„Měla bych jít s ním, když je to na moje jméno.“
„Ne, není to nutné. Zjistil si, že to jde i bez tvé přítomnosti,“ odpověděl Draco. „Později si musíme něco zjistit. Chci vědět, jak je do toho Pansy namočená, a kdo byla ta žena, kterou jsi s ní viděla! Musíš tam být, kdyby ses s ní náhodou znovu setkala, poznáš ji.“
Ozvalo se zabušení na dveře a Draco vpustil Blaise, který vlekl těžkou krabici a svazek papírů.
„Hej,“ řekl a podíval se na ně. „Doufám, že při ničem neruším?“
„Náhodou ano!“ odpověděl Draco a Hermiona obrátila oči v sloup.
„Dobrý!“ ušklíbl se Blaise a mrkl na ni. „Merline, ty máš ale pekelný monokl! Draco nepřeháněl. Ublížila ti? Nejraději bych ji zabil za všechno, co způsobila.“
„Ne, dostat Pansy je moje právo,“ odmítl Draco.
„Jo, myslím, že bys to měl být ty, ale dej si pozor na toho jejího lotrovského přítele,“ uznal Blaise. „Hermiono, mohla bys to projít a podepsat?“
Sesedli se kolem stolu a zkontrolovali všechno, co chtěl Blaise odnést do Úřadu pro registraci lektvarů.
„Takže, jak zjistíme, co má Pansy za lubem?“ zeptala se Hermiona Draca, když měli hotovo. Mávl kusem pergamenu.
„Tady mám její adresu, tak myslím, že začneme tam a budeme trošku slídit!“
““““““““““
Bylo chladno a zataženo, nad hlavou se jim proháněly šedé mraky slibující déšť. Pansyin malý, staromódní dům stál na rušné ulici. Pozorovali ho už hodinu, když začalo drobně mrholit.
„Myslím, že tady ztrácíme čas,“ řekla Hermiona a roztřásla se chladem. Draco ji místo odpovědi chytil za ruku a kývl hlavou směrem k sledovanému domu. Pansy a mohutný muž opouštěli domek s děckem, kterému mohlo být pět nebo šest let. Teď bylo jasné, čí dítě je. Bylo baculaté, vysoké, s černočernými vlasy. Rozhodně nemohlo být Dracovo.
„Blaise nežertoval, když říkal, že její přítel je gauner!“ šeptla Hermiona.
„Jmenuje se Jack,“ odvětil rovněž šeptem Draco.
Pansy se s Jackem políbila na rozloučenou, na Hermionin vkus trochu moc nadšeně. Pak muž s dítětem odešel na jednu stranu a Pansy se vydala opačným směrem.
„Pojďme za ní,“ řekl Draco. Následovali ji v bezpečné vzdálenosti po protějším chodníku. Pansy mířila rovnou za nosem, ani se nerozhlédla. Nakonec zabočila na klidnou vedlejší ulici. Museli přejít na druhou stranu a být opatrnější, protože kdyby se ohlédla, snadno by si jich všimla. Teď už pořádně lilo a Hermiona byla úplně promočená. Pansy zašla za roh, po chvíli zase a Hermiona už netušila, kde se nacházejí. Uličky byly úzké a tmavé. Byla opravdu ráda, že Draco je tam s ní. Najednou Pansy znovu zahnula a Hermiona okamžitě poznala, kde se ocitli.
„Páni!“ zašeptala. „A jsme zase zpátky na Obrtlé ulici!“
Pansy se zastavila a zaklepala na dveře malého krámku. Hermiona nedokázala poznat, co se v něm prodává. Neměl žádný vývěsní štít. Pak si uvědomila, že je na Obrtlé a tady asi není prozíravé inzerovat, co nabízíte.
„To jsou Bradforthovi!“ zašeptal Draco, jako by věděla, o čem mluví.
„Bradforthovi?“
„Prodávají lektvary!“ vysvětlil. „Ale ne ten druh, co můžeš koupit na Příčné ulici, jestli rozumíš.“
„Co uděláme, když půjde dovnitř?“ ptala se, ale v tu chvíli se otevřely dveře a objevil se starý ošuntělý muž s dlouhým šedivým plnovousem. Vyměnili si pár slov a pak Pansy vstoupila dovnitř.
„Co teď?“ opakovala Hermiona.
„Pojď za mnou.“ Popadl ji za ruku a táhl za sebou. Kousek se vrátili, zabočili do úzké uličky, které si Hermiona ve stínech ani nevšimla, a pak ještě jednou. Skrz vyvrácenou branku z kovových mříží mohli vidět přímo to, o čem předpokládala, že je zadní částí krámku.
„Jak to, že to tady znáš?“ zeptala se Draca, ale jen zakroutil hlavou.
„To asi opravdu nechceš vědět,“ zašeptal. „Je hodně věcí, které bych si přál nikdy neudělat.“
Pansy stála zády k nim a mluvila s někým, koho neviděli. Stařec tam byl, ale nevypadal, že se zapojuje do rozhovoru.
„S kým to mluví?“ Hermiona se vypínala na špičky, ale nedohlédla tam. Najednou Pansy uhnula a ukázala se další osoba. Hermiona stiskla Dracovu dlaň. „Draco! To je ona! Ta druhá, co s ní Pansy tehdy mluvila... Je mi trochu povědomá, myslíš, že byla v Bradavicích?“ Neodpovídal, tak se k němu otočila. S přimhouřenýma očima a bledý v obličeji zíral do místnůstky.
„Co je? Co se děje?“ dorážela Hermiona, když viděla, jak se tváří.
„Nepoznáváš ji?“ zeptal se konečně, když odtrhl oči a pohlédl na Hermionu.
„Ne, měla bych?“
„Ano, studovala v Bradavicích ve stejné době jako my,“ prohlásil Draco. „Zatraceně, Hermiono! Co se to ksakru děje?“
S dětskou netrpělivostí mu zmáčkla ruku. „Cože? Kdo je to? Mluv!“
„Je to Daphne,“ řekl tiše.
„Daphne?“ protáhla zamyšleně, a pak najednou pochopila Dracovu reakci. „Daphne Greengrassová? Astoriina sestra? Je zapojená v krádeži lektvaru? Merline!“
„Přesně.“ Draco se opřel o zeď a oběma rukama si prohrábl promočené vlasy. „Sakra, Hermiono!“ Komu k čertu můžu věřit! Zatraceně, nemůžu věřit vůbec nikomu!“
Hermiona nadzvedla obočí a on si uvědomil, co řekl. „Nemyslel jsem tebe! Ani Blaise. Vím, že vám důvěřovat můžu... myslím všechny ostatní!“ Světlo v krámku zhaslo a Draco se rozhlédl. „Pojď, zmizíme, než nás objeví. Myslím, že se musíme pořádně snažit a přijít na to, co to všechno znamená.
Poznámka autorky: Takže to pořádně houstne! Doufám, že se vám kapitola líbila, napište mi to... ples bude příště!