Preklady fanfiction Harryho Pottera

Část čtvrtá: Klidný vlk

Kapitola 30. Pod měsícem

Vysoko nad Winchestrovkou se leskl úplněk, nevědomý si bolesti, kterou svojí přítomností způsoboval pár nešťastníkům.

Zalitý měsíčním světlem hořce chladné podzimní noci, kdy se dech měnil v mračné chvění vzduchu, si Reynard Lupin povzdechl.

Tyto noci nenáviděl. Nenáviděl vědomí, že někde pod stříbrným pohledem nafouklého měsíce se jeho jediné dítě bolestně zkroutí k nepoznání, ať už byl malým chlapcem nebo slušným mužem, ve kterého vyrostl. Nenáviděl pomyšlení na svého Remuse venku ve světě, samotného a v bolestech. A opravdu se mu příčilo, že mu nemůže absolutně nijak pomoci.

Štípání mrazivého větru do tváře šeptalo vzdáleným náznakem ranního mrazíku a zavrzalo mu v kostech. Škubl sebou, když se ozvala stará bolest ve zraněné noze, a silněji se opřel o hůl. Zavřel rozviklané dveře křivého přístřešku, který navazoval na zadní část domu. Směska čilého švitoření a ospalého cvrlikání prozrazovala přítomnost před chvílí nakrmeného zvěřince. Bublání vody v nádrži se starým ďasovcem se zvláštně prolínalo se štěbetáním z nedávno získaného hnízda rotulice. Mávnutím hůlky kouzelně uzamkl visací zámek, aby zabránil možnému úniku – jednou večer zapomněl důkladně zkontrolovat závory a starého kolegu Rieveru vůbec neohromilo, když byl povolán do nedaleké vesnice k Ďáblovu mostu, aby chytil zuřivého maguára, který terorizoval sedlákovy ovčácké psy – pevně si přitáhl plášť proti řádění blížící se zimy a klopýtavě spěchal po ztemnělé cestě, aby zadním schodištěm došel do kuchyně.

Samotný dům byl tajuplně tichý, jen vzdálené praskání ohně v obývacím pokoji doprovázelo zvuky jeho nestejnoměrných kroků, když prošel halou a pověsil plášť na háček. Rozhlédl se po spoře osvětlené důvěrnosti dlouholetého domova; duchové vzdálených vzpomínek a tváře zesnulých, věkovitých nebo navždy ztracených strašili v každém rohu, každém kameni jako sotva slyšitelné ozvěny nebo vybledlé sny. Ale teď tu nebyl nikdo, jen on sám.

Věděl, že to takto nemuselo být. Staří známí nebo Dianina přátelská rodina, jejíž mudlovské kořeny patřily do Aberystwythu, a příbuzní jejího bratra, z nichž dva následovali tetu v bradavickém kouzelnickém osudu, jej mnohokrát pozvali, aby žil poblíž nebo s nimi. Psali a volali si tak často, aby se jeho vzdálená izolace na Winchestrovce nezhoršila. A nežil pořád sám – Remus se občas zastavil, když mu to vyšlo, ostatně jako to dělal po celý život, a prohodil s ním slovo, když cítil, že je ho potřeba.  Také chtěl po Dianině smrti zůstat s truchlícím otcem a odmítnout onu velkorysou nabídku Albuse Brumbála. Rey musel vynaložit hodně úsilí, aby ho odradil. Starostlivý syn nakonec souhlasil s návratem do Bradavic až tehdy, když se mudlorozený bratranec Huw Griffith a jeho mladá žena Bronwyn nabídli, že se na nějakou dobu přestěhují na Winchestrovku a budou otci dělat společnost.

Ten rok měl příjemné, ne-li ideální uspořádání. Manželé byli mladí a pohlcení romantikou místa a neuvědomovali si, že onu romanci mohou narušit praktické záležitosti. Ještě teď slyšel Bronwynin výkřik toho dne, kdy přišla na útěk kluběnky. Zrovna se ukládala do postele a sedla přímo na ni. Také viděl nejistý úsměv na Huwově tváři, když objevil tetina manžela pitvat ďasovce na kuchyňském stole, jen aby zjistil, proč zemřel. Ačkoliv si udrželi výborné vztahy, pro všechny zúčastněné bylo nevyslovenou úlevou, když se Remus vrátil z nešťastně ukončeného roku v Bradavicích, což Huwovi a Bronwyn poskytlo záminku pro elegantní odchod bez pocitů viny.

Navzdory po matce zděděným sklonům pro uklízení věcí, které uklidit opravdu nepotřebovaly, a navzdory zvyku nechat se pohltit studiem, se Remus výrazně zlepšil jako společník. S nádechem smutku Rey přivítal příchod jistého zbloudilého zvěromága, který mu syna zase odvedl z Winchestrovky a vrátil do nebezpečí.

Nebyl úplně opuštěný – syn mu psal, kdykoliv to šlo, a o víkendech jej navštěvoval a povídali si i při nedělním obědě, ačkoliv nic delšího kromě velikonočních prázdnin se neuskutečnilo. A samozřejmě, Remus se opět zasadil o to, aby bylo o jeho zbývajícího rodiče postaráno – trval na tom, že nebude natolik nehumánní, aby dopustil sebetrýznění chudáka otce jeho vlastním vařením. V přilehlé vesnici bydlela jistá paní Evgenie Wennová, kyprá a protivně blahosklonná čarodějka s hnědými kudrnami podpořenými magií a úsměvem, kterým by zhltla i žábu. S ní se domluvil, že za otcem každý den na pár hodin zaskočí, přichystá nějaké jídlo a omete prach. Ani jeden Lupin to nepovažoval za vyhovující řešení, ale byla jedinou dostupnou možností pro deratizátora v důchodu s minimální ministerskou penzí a pro sporadicky zaměstnaného vlkodlaka, jinak pracujícího na záchraně světa. Muselo to stačit. Rey se nutil tolerantně se usmívat při jejím žvatlání, které zjevně inspirovala jeho šedivá hlava a hůl – Pane Lupine, jste si jistý, že do těch schodů vyjdete sám? Pane Lupine, neměla bych to nakrájet místo vás? Opravdu byste se neměl namáhat… Pane Lupine, jsem si jistá, že určitě ty hrozné tvory ve svém domě nechcete… – zatímco v duchu kvůli silné nechuti k té ženě snil o možných způsobech jejího zamordování. Dal se tak ukrátit čas.

Ale navzdory paní Wennové, osamělým nocím a bolestivým vzpomínkám na zalesněný svah, by Rey Winchestrovku nikdy neopustil, dokud se mu bude dostávat dechu. Nikde jinde nemohl existovat. Nikdy ho nikdo nepřesvědčí.

Byl tady pro Dianu. Věděl to. Vnímal ji jako měkké objetí, závan vzduchu, neviděnou, avšak přítomnou, jak po smrti sleduje svoji rodinu se stejnou vřelostí a ochranářskou láskou, která charakterizovala celý její život. Čekala v domově, který si vytvořili, a opustit ji mohl asi tak, jako se jí mohl dotknout.

Aby si tento pocit udržel, snese jakékoliv množství paní Wennové.

Stýskalo se mu po Dianě.

Stýskalo se mu po Remusovi.

Ale ani za tisíc let nebude tak sobecký, aby synovi odepřel šanci na práci, kterou miloval.

Byl spokojený. A to stačilo.

S unaveným povzdechem se Rey v obývacím pokoji usadil do široké staré pohovky vedle hučícího ohně v krbu a přehodil si přes kolena velkou, pletenou zelenou deku s oranžově vyšitým R, kterou mu Remus před drahnou dobou přenechal. Dostal ji od nějaké bývalé Dianiny studentky a kvůli její pletací vášni podobných vlastnil už několik. Přikrývka byla křiklavá a prazvláštní, ale teplo se cenilo a Rey už si ji docela oblíbil. Připomínala mu šťastnější časy.

Ale této noci byly podobné vzpomínky odsouzené k zániku.

Jakmile se natáhl ke stolku pro knihu, v krbu zaplály zelené plameny.

Rey zůstal hledět na chmurně se tvářící obličej Albuse Brumbála.

Do žaludku mu spadl kámen.

Ach, ne.

Setkal se s posmutnělým pohledem. Vousatá čelist byla napjatá.

„Reynarde,“ začal starý ředitel tiše. „Jde o Remuse.“

V Prasinkách byl zmatek.

Soudě podle rozechvělých hloučků zkrvavených postav a sténajících zraněných zabalených do dek, které uviděl, když vyklopýtal ze zeleně planoucího krbu, hostinec U Tří košťat byl ustanoven jako nouzová polní nemocnice. Lidé v limetkových hábitech zoufale pobíhali od pacienta k pacientovi – léčitelé od svatého Munga se na adresu dostavili v okamžení a snažili se nápor zvládnout, za barem se madame Rosmerta usilovala držet krok s žádostmi na horkou vodu a uklidňující alkohol. Všude se proplétali bystrozorové v tmavých hábitech, vykřikovali požadavky, štěkali příkazy a mávali hůlkami, když sem z potemnělé ulice pokryté sutí uváděli další oběti, aby se jim dostalo léčby. Letmý pohled do otevřených dveří sklepa odhalil těla pod přikrývkami, kterým už nebylo pomoci.

V té chvíli se o ně Reynard Lupin ani za mák nestaral.

Nemohl se soustředit. Nemohl uvažovat. Mysl se mu vrhala z minulosti do současnosti a zoufale ucukávala před mrazivou vyhlídkou na budoucnost, přehrávala si polozapomenuté vzpomínky na hošíka, jak si hraje v přeplněném pokoji, nebo jak se choulí v matčině klíně a poslouchá oblíbenou pohádku, nebo jak skáče do náručí rodičů s dopisem z Bradavic v rukou, na maličkosti vnímané jako samozřejmost, které zcela pozměnily synkův život. Vzpomněl si na čtyři chlapce a zběsilou, báječnou sněhovou bitvu na košťatech nad zasněženým trávníkem kdysi na Nový rok, která vyústila v závěr, kdy James Potter skončil vzhůru nohama v zamrzlém potoce, Sirius Black připlesknutý na strom a Petr Pettigrew vachrlatě usazený na komíně. Navzdory bolesti hlavy promrzlé na kost poté, co byl vyhrabán ze sněhové závěje, se Remus nepřestal po odchodu chlapců zubit celé dny…

Remus…

Musí se dostat do Bradavic.

Rey věděl, že k bráně by se mohl přemístit, ale vzhledem k jeho nestálému duševnímu stavu by za sebou s největší pravděpodobností na podlaze zanechal pár důležitých končetin a několik ještě důležitějších orgánů. Nemohl si dovolit obětovat čas, který by potřeboval, aby se sebral.

Musí se dostat do Bradavic. Jen na tom záleželo.

Jen na Remusovi záleželo.

Ne Remus. Ne teď. Ne takto.

Ne oba dva.

Jeho příchod nezůstal bez povšimnutí. Ačkoliv mu léčitelé nevěnovali víc než zběžný pohled a raněné až příliš pohlcovala vlastní bolest, aby se starali o příchozí, několik všímavých intenzivních pohledů zamířilo směrem k staršímu muži, který se na svůj věk a zdravotní omezení rychle, i když slepě vrhl vpřed. Pohledy byly sdíleny, pokývnutí vyměněno. Vzápětí vysoký, ramenatý muž s tmavými vlasy a rozsáhlým krvavým škrábnutím na tváři zdolal několik potřebných kroků mezi Reynardem a dveřmi a jemně, ale pevně jej uchopil za rameno, aby tak zostra ukončil jeho postup.

„Promiňte, pane, ale nemůžete jít ven,“ řekl s tichou autoritou, a přestože v hlase zaznívala účast, nedovoloval zpochybnění. „Obávám se, že budete muset počkat vevnitř, dokud nebude prostor zabezpečený…“

„Můj syn.“ Ta slova vyklouzla téměř nevědomky z víru vzpomínek zakrývajících perspektivu, která hrozila zcela rozbít jeho svět. „Prosím, musím jít za svým synem…“

Bystrozor zatnul zuby, oči zhodnotily zjevnou úzkost staršího muže, ale sevření nepovolil. „Je mi to líto, pane, ale budete muset počkat na zprávy. Vím, že spousta lidí tam má příbuzné, ale situace je příliš nejistá, abychom dovolili civilistům…“

„Ne, vy to nechápete,“ Rey neměl čas ani chuť nechat muže dokončit větu, bodavý chlad, který se mu plížil hrudí, hrozil, že ho zcela pohltí. „Bradavice, musím jít do Bradavic!“

Bystrozor pomalu zavrtěl hlavou. „Pane, Bradavice jsou v současné době uzavřeny pro všechny mimo ministerské pracovníky a léčitele. Nemohu dovolit…“

Remus jej potřeboval. Jeho chlapeček byl… byl… Musí tam být! Na tohle nemá čas…

„Jděte mi z cesty.“

„Pane, prosím…“

„Jděte mi z cesty!“

„Pane, uklidněte se!“

Instinktivně se opřel o pult a v zoufalství pozvedl hůl, aby si proklestil cestu k Remusovi. Měl znepokojené, ale odhodlané oči, bystrozor už sahal po hůlce…

„Hej! Hej!“

Mocná rána ukončila nebezpečný okamžik. Postava v bystrozorském hábitu se střemhlav přenesla přes hromadu zdravotnického materiálu a dopadla k nohám užaslých bojovníků. Zamumlala nějakou neslušnost a svůj nečekaný příchod zakončila rychlým vztyčením. Objevila se mladá, tmavooká žena se srdcovitým obličejem a krátkými ježatými vlasy v šokujícím odstínu zářivě bílé. Chytla balanc a rukama oddělila oba muže, aby je zastavila před násilnou akcí.

„To stačí!“ nařídila s překvapivou autoritou a rozhodně se obrátila ke kolegovi. „Bystrozore Danyone, nemyslíte, že tento večer už obsahoval až dost násilí?“

Rysy staršího bystrozora se zachvěly. Navzdory faktu, že byl zjevně hodností výš než mladá žena, nezdálo se, že se hodlá dohadovat.

„Dobře, máte pravdu,“ připustil a povzdechl si. Hůlku vrátil do pouzdra. „Ale to nic nemění na faktu, že nemůžeme nechat civilisty toulat se po ulicích a vrhat se do Bradavic…“

„Pak ho tam vezmu já.“ Ženina tvář byla odhodlaná. „Doprovodím ho vesnicí k hradu. Nebude žádné toulání.“

Bystrozor Danyon zvedl obočí. „Vy ho znáte?“

Žena se zdráhavě usmála. „Mohu se za něj zaručit,“ vyhnula se odpovědi. Oči jí naplnila prosba. „Dany, kamaráde, nechte to na mně, ano? Smrtijedi zdrhli, ulice jsou sice poničené, ale bezpečné. A věřte mi, do Bradavic ho pustí a je důležité, aby se tam dostal.“

Bystrozor Danyon byl zjevně mužem, který toho dnes měl ještě hodně před sebou, a zbavení se jedné nepříjemnosti mu nebylo zatěžko. Přikývl.

„Fajn, je celý váš,“ slitoval se s odmítavým mávnutím ruky. „Ale žádné problémy, ano?“

Mladší bystrozorka se usmála. „Na mou duši.“

Stále zamračený Danyon se otočil a odešel. Mladá žena obrátila pohled k Reyovi, vážně se usmála a jemně jej chytila za paži, aby jej doprovodila ven.

Ulice byla téměř k nepoznání, stejně jako veselé fasády tolik známé všem studentům a absolventům Bradavic. Vytrhané dlažební kostky se povalovaly kolem, krátery svědčily o silných výbuších. Domy byly ohořelé, otlučené, s rozbitými okny a volně visícími štíty. Všude kolem prohledávaly trosky tmavé postavy, zoufale volaly po přeživších nebo opatrně prozkoumávaly nebezpečí. Nahoře, na křišťálově jasné noční obloze se jako špendlíky leskly hvězdy a zářila svatozář měsíce v úplňku.

Mladá žena vedla Reye opatrně, ale rychle a trochu nemotorně přes poničené ulice koupající se ve světle měsíce. Bradavický hrad se zvedal jako stínová silueta ve stříbrem protkané noci.

Remus. Remus je…

„Pan Lupin, že ano?“

Tichá otázka ho vylekala. Otočil hlavu a zjistil, že mladá žena se na něj zpod své zářivé sněhové koruny unaveně usmívá. Najednou si uvědomil, že netuší, proč mu tato neznámá bystrozorka pomáhá, nebo jak to, že zná jeho jméno.

„Ano,“ odvětil nepřítomně. „Jak víte, kdo jsem?“

Ačkoliv se dívala vážně, v očích jí zableskla bolest. „Nemůžete být nikdo jiný,“ zašeptala. „Vypadáte přesně jako váš syn, pane Lupine.“

Rey cítil, jak mu srdce poskočilo do krku. „Znáte Remuse?“ vydechl a s klopýtnutím se zastavil, aby téměř zoufale popadl její hábit. „Je…?“ Ta slova spolkl a ztichl.

Bystrozorčiny rty se stočily a v očích se zaleskla vlhkost, když měsíční svit odhalil její nezpochybnitelnou úzkost. „Je v Bradavicích,“ odpověděla prostě, přestože v hlase jí zaznělo zachvění, které se mohlo týkat i Reye. Jemně, ale pevně natočila staršího muže a vedla jej na cestu k hradu. „Prostě vás tam dostaňme, ano? Jsou tam povolanější, kteří vše vysvětlí.“

Reynard nepřítomně přikývl a dovolil, aby jej její uklidňující ruka vedla i dál. Bylo to snazší než se sám pokoušet myslet.

Před nimi se tyčily Bradavice s bránou dokořán, postavy chaoticky spěchaly po trávníku sem a tam. Ve skleněných panelech poznával okna ošetřovny, jejíž vzdálené světlo zářilo.

Remus.

Téměř cítil Dianu a její úzkost, jak se mu vznáší po boku.

Mohl se jen modlit, aby se k ní jeho syn nepřipojil.