Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 32.  Konejšivý západ měsíce

Tma.

Myslí mu probleskovaly obrazy, omezující ruce, vzdálené hlasy, krátké okamžiky pohledu na třesoucího se otce a vzlykající matku, Moodyho vztek, Brumbálovo zklamání, zdivočelý Kane, Kane vlk. Dětské hlasy, dětské výkřiky, obojí mu trhalo duši a dráždilo instinkty, zlaté oči, pocit zubů v boku, drápů na krku, agonie boje a ten vkrádající se, odpudivý pach vlastní krve šířící se po podlaze, stříkající na zdi Chroptící chýše, když v zuřivém zoufalství pohlcený krvežíznivostí a frustrací trhal vlastní končetiny a tělo. Výjevy temného lesa, pokřivených domů a tyčícího se hradu pod jasným úplňkem, obrazy jelena, krysy, psa, pak temný sklep s vysoko položeným oknem a vzdálené, úzkostné hlasy, touha ulovit, zabít, dlouhý temný tunel a postavy zírající v hrůze, vůně kořisti, pach strachu a nakonec příležitost ochutnat krev, po které toužil celý život a která mu byla odpírána…

Bude to naplnění.

Ne.

Nechtěl bojovat. Ale nemůže nechat vlka vyhrát.

Je člověk. Jako člověk i zemře.

Snaha vlka zesílila jako děsivé, příliš známé mrazení v mysli. Zvíře vycítilo jeho slabost a vyrazilo.

Ne! Nech mě na pokoji!

Snažil se vzpomínat na vše, na cokoliv, co nebylo vlkem, co z něj dělalo Remuse. Na matčinu milou tvář a její jemnou náruč, když jej zvedla z krví pokryté podlahy a odnesla do pokoje, na otcův uklidňující úsměv ve dveřích, na smích a veselost kamarádů nedotčených válkou, věkem nebo životem, na přátele v Řádu, na vlnu radosti a pýchy a uspokojení, které vzbuzovalo učení vlastní třídy a dychtivost žáků dozvídat se nové věci, na smích těch dětí, když Kane padl. Kane padl. Kane se ocitl na pokraji porážky. Poskytnout mu teď vítězství by bylo nesnesitelné.

Vlk zavrčel.

A pak tu byla bolest. Bolest, která jej probodávala, trhala jej na kusy, pronikala i do té nejhlubší temnoty, do níž padl, bolest, která jistě předznamenává konec jeho dlouhé bitvy s životem. Jestli se mu podaří zadržet vlka o chvilku déle…

A pak najednou, překvapivě, se vše změnilo. Chlad se stáhl, pohasl, cítil ustupujícího vlka a jeho vrčení na rozloučenou, když se opět stočil do svého odlehlého koutu mysli a nechal jej o samotě s neutuchající bolestí.

Boj skončil. Remus vyhrál.

Následně zavířila tma a obalila jej ochromující úlevou, když se agónie odplížila. A pak jej cosi začalo pozvolna stahovat dolů.

Ale bylo mu to jedno. Remus Lupin odpočíval.

O chvíli později už nebylo nic než černo.

ooOOoo

Lehkost.

Pocity.

Zvuky.

Ustupující temnota. Světlo hořící mu ve víčkách.

Končetinami mu ševelil pomalý šlahoun pocitu, který považoval za dávno ztracený. A vtom jej probudila bolest.

Velká bolest.

Bolel jej každý kloub. Každý nerv brněl. V každé kosti pulzovalo. Žaludek mu olizovaly ohnivé plameny. Těžká, tíživá, téměř násilná únava na něj padla jako objemný rubáš kolem těla i mysli.

Zasténal. Za daných podmínek se to zdálo příhodné.

Hlasy. Ano, rozhodně to byly hlasy, dva, dva známé hlasy, ale jeho mozek právě teď netoužil po ničem jiném, než přeměnit se do lepkavé hromady a už nikdy nebýt vyrušen. Proto nereagoval dobře na ponoukání získat informace. Totožnosti mu unikly.

Nemohl se probudit. Přes všechnu snahu potřebná síla a soudržnost chyběly. Tíha v mysli jej tiskla dolů a toužila opět po temnotě.

Ruce. Ruka, tvrdá a mozolnatá chytla jeho vlastní, stiskla ji v jemném ujištění. Druhá ruka, jiná, jemnější, menší, mu měkce sevřela bradu. Ke rtům se mu přitisklo něco skleněného a následoval pramínek studené tekutiny, který mu vtekl do úst, aby byl instinktivně spolknut. Lektvar chutnal po melounovém sorbetu. Celým tělem mu proběhlo chvění, ne však mráz. Ten pocit byl naopak podivně hřejivý a uklidňující, stejně tak tíha v mysli, ten odstup jako by se zmenšil do jemné ospalosti, která jej jako teplá deka obklopovala a vedla zpět do spánku. Tentokrát, když jemně upadal do temnoty, věděl, že se vrátí.

ooOOoo

Ruka. Stále jej držela.

Remus nepřítomně proplouval klidným spánkem, když si pomalu začal uvědomovat jemně svírající prsty, které mu kroužily po dlani, pomalé hlazení palce po kloubech, malé pohyby, které jej zvolna, ale jistě vedly zpět do vědomého světa a budily jej z jeho strnulosti. Impozantní tíha dezorientující temnoty podobné příkrovu v jeho mysli se měnila v pouhou otravnou únavu a končetiny jako z olova; bolest se redukovala na tupé hučení, ačkoliv kůže na břiše stále jako by prohrávala boj se struhadlem na sýr. Stehno měl znepokojivě citlivé a pravým bokem mu protékaly stružky bolesti. Měl podezření, že jeho zranění byla všestranná.

Ale i tak. Celkem vzato, mohl dopadnout mnohem hůř…

Uvědomění do něj narazilo silou zdivočelého vlkodlaka. Byl naživu.

A byl příčetný. Nebo tak příčetný jako jindy.

Otázky, o kterých byl přesvědčen, že je nikdy nepoloží, se opět vynořily. Co se stalo s Kanem, studenty, vesnicí? A co se stalo jemu?

Chtěl umřít. Dovolil to. Myslel, že nemá jinou možnost.

Proč neumřel?

Vlk vítězil. Smrt se zdála jediným únikem. Ale vlk ustoupil.

Proč? A co když se vrátí zpátky?

Proč není zdivočelý? Proč není mrtvý?

„Nejsem mrtvý.“ Ta slova jako šepot mu unikla téměř nevědomky a odrážela se v tichu místnosti. Ruka ztuhla a zesílila stisk.

A pak známý hlas naplněný emocemi utnul jeho retrospektivu a konečně jej probudil.

„Ne že by ses nesnažil.“

Remus pod útočícím světlem zamrkal. Pochopení mu zaplavilo unavenou, ale projasňující se mysl. Soustředil se, aby zaostřil nejistý zrak na stříbrovlasou rozmazanou postavu vznášející se u jeho lůžka.

„Tati,“ zamumlal ospale, ale v hlase se mu odrážela úzkost. V hlavě mu vířila přehršel otázek, bojovala s vyčerpaností, když se snažil zbavit posledních zbytků ospalosti, která jej předtím zcela ovládla, aby se zeptal na vše, co tak zoufale potřeboval vědět. S ospalostí mu otec pomoci nemůže, ale mohl mu dát požadované odpovědi.

„Kane, děti, Prasinky,“ podařilo se mu zamumlat. „Co se stalo?“

„Prasinky napadli Smrtijedi, ale Brumbál je odrazil.“ Otcův hlas měl zvláštní mrazivý podtón. Remus pracoval na ukotvení jeho obrazu. „Došlo tam k několika úmrtím, dva bystrozorové padli v boji a také pár vesničanů. Ale víc se toho dozvíš od jiných. Všechny děti jsou jakýmsi zázrakem až na škrábance v pořádku. A Abraham Kane je živý, ale ve vazbě.“

Remus konečně získal kontrolu nad svým vzpouzejícím se zrakem, zbavil se zbytků únavy a zaostřil na otce. Jejich oči se setkaly a setrvaly tak.

Remusovi v hrudi narostl hrozivý pocit. Znal ten pohled.

„Tati?“ zkusil opatrně a soustředil se na nezřetelná slova. „Jsi v pořádku?“

Reynard Lupin chvíli coby silueta proti opotřebovanému závěsu ošetřovny hleděl na svého potomka. Jeho výraz vyjadřoval jasněji než všechna slova, jak těžko se slaďuje potřeba obejmout synovo dobité tělo s vroucí touhou vynadat mu jako nikdy v životě. Když znovu promluvil, hlas měl neměnný a chladný, jen s náznakem chvění.

„Víš,“ pravil tiše, „jednou za čas bych rád viděl svého jediného syna z důvodů, které nezahrnují jeho krev rozlitou po širokém okolí. Už jsem strávil až příliš let u tvé postele, děkuji pěkně.“

Remuse zalila vina. Teď viděl napětí, které svíralo otcovo tělo, zatnuté čelisti, zmatek emocí v jeho hnědých očích. Četl strach ze ztráty v jeho rysech, a jak se mísí s úlevou z jejího zmaření. Cítil náhlou úzkost prstů na své dlani.

Jeho otec byl vyděšený.

Jemně mu stiskl ruku.

„Je mi to líto,“ zašeptal a nešikovně se posunul, aby mohl lépe čelit svému otci. „Je mi to líto. Poslední věc, kterou bych chtěl, je rozrušit tě.“

Reynard zatnul zuby. „Možná jsi na to mohl pomyslet dřív, než ses rozhodl pustit se o úplňku do křížku se zdivočelým vlkodlakem. Se zatraceným Abrahamem Kanem!“

Jak se zdálo, potřeba mu vynadat vyhrála a Remus opravdu neměl sil čelit jakémukoliv hubování. „Tati…“

Jeho prosba byla prudce useknuta. „Víš, co je dnes za den? Víš to?“

Šokovaný a polekaný Remus mlčky zavrtěl hlavou.

„Úterý.“ Na zdůraznění významu se Reynard zamračil, ale ruka se mu znatelně třásla. „Úterý odpoledne, abych byl přesný. Dokážeš si vzpomenout, který den jsi naposledy navštívil zemi živých?“

Dobrý bože. Není divu, že je tak vystresovaný. „V pátek.“

„V pátek,“ zopakoval Reynard důrazně. „To znamená téměř čtyři dny, kdy jsi byl v bezvědomí. Čtyři dny jsem seděl vedle tvé postele a čekal na nějaký signál, že jsi neodkvačil na onen svět. Čtyři dny jsem byl příjemcem zdvořile formulovaného soucitu a úzkostných otázek, čtyři dny mě vykulené děti tahaly za rukáv a ptaly se na svého oblíbeného učitele, čtyři dny mě po rameni poplácávali milí lidé, kteří opravdu neměli naprosto žádnou představu, čím si procházím. Bystrozorové tu kolem kroužili jak funebráci na pohřbu. Jediný důvod, proč tě ten vlezlý bastard Dawlish nechce mrtvého, je skutečnost, že tě může z něčeho obvinit, i když si nejsem jistý, zda úmyslná záchrana životů je přesně to, co měl na mysli! A víš, že je venku tisk? Přišli kvůli útoku v Prasinkách, ale rychle vyčuchali, že je také zajat Kane. Jestli mi ještě jednou přijde do cesty ta kráva Holoubková, zapíchnu jí do frňáku svoji hůl a budu s ní kvedlat, dokud jí nespadnou brýle!“

Remus si nemohl pomoci a pobaveně si odfrkl.

Reynard se na něj zamračil, ale zápal předchozí tirády ochladl nad synovým potlačovaným smíchem. Tón jeho dalších slov už nebyl tak tvrdý. „Remusi, slíbil jsi mi, že už nic takového dělat nebudeš. Řekl jsi, že budeš opatrný.“

Remus si povzdechl a pevněji sevřel otcovu ruku. Nechtěl mu zazlívat vyhubování kvůli jednání, které považoval za nejlepší. Bylo zřejmé, že Reynard zoufale potřebuje ulevit po čtyřech dnech naplněných emocemi, ať už na to syn měl energii, či ne. Rozhodně si řekl, že otec má právo zatraceně přehánět. Nebude na něj kvůli tomu hubatý.

„Okolnosti mi nějak nepřály,“ pravil unaveně, ale i přes největší snahu zazněl v jeho hlase nezaměnitelný podtón. „Na výběr jsem měl úplňkovou potyčku se zdivočelým vlkodlakem, nebo sedět na zadku a nechat ho sežrat ty děti. Udělal jsem, co jsem považoval za správné, a je mi líto, jestli nesouhlasíš, ale nemohl bych žít sám se sebou, pokud bych neudělal maximum.“

To Reynardovi nadzvedlo mandle, ale bez opravdového zápalu. „Takže namísto toho měl sežrat mé dítě?“

„Tati!“ Remus bouchl zátylkem do polštáře. Frustrace nečekaně probublala ohledy k otcovu trápení. „Prosím tě, proboha, nech toho! Ani kousek ze mě není snězený! Mohl bys, prosím, být rozumný a říct mi, co jiného jsem mohl dělat?“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Reynard zíral na svého unaveného a podrážděného syna, který ležel s hlavou napůl pohřbenou v polštáři a odpovídal otci stejným pohledem. Z rysů pomalu vyprchával hněv a unikl ve formě povzdechnutí.

„Promiň,“ řekl nakonec. „Vím, že máš pravdu. Minulý víkend jsi zachránil hodně životů a přivedl jsi vraha své matky před soud. Ale taky jsi mě vyděsil k smrti podruhé za čtrnáct dní. A když tvé jediné dítě, jediná skutečná rodina, jediný člověk na světě, který ti zůstal a kterého skutečně miluješ, leží v bezvědomí a prakticky mrtvý, pak strach přebije hrdost.“

Remus si také povzdechl. „Rozumím.“ Chvíli bojoval sám se sebou. „Myslel jsem na tebe,“ přiznal. „Když jsem věřil, že…“ stisknutí ruky tlumočilo porozumění. „A dokonce jsem se ti omluvil, i když jsi mě určitě neslyšel.“

Rey se tiše zasmál. Úsměv se objevil poprvé od chvíle, kdy se syn probral. „Obávám se, že ne,“ odpověděl rádoby nenuceně. „Zřejmě jsi nebyl schopný jasného vyjadřování.“

Remuse zaplavil příval vzpomínek. Boj s Kanem, vnitřní zápas a jediný, zoufalý moment, v němž byl ochotný vykročit do nicoty, jen aby došel klidu. To vítězil vlk.

„Cosi se mi připletlo do cesty,“ zamumlal roztřeseně.

Reynard synovu úzkost okamžitě pochytil. Naklonil se a odložil hůl vedle stolku, aby mohl volnou rukou chytit Remusovu paži. Starostlivé oči se setkaly s vystrašenýma, aby je uklidnily.

„Co je špatně?“ Při pohledu na synovu zjevnou sklíčenost se z Reynardova tónu ztratila každá stopa hněvu a podráždění – zůstal jen zájem a zvláštní porozumění. „Co se stalo?“

Remus se zhluboka nadechl. Jak by mohl svému otci říct, že se jeho nejhorší noční můry stávají realitou? Jak by mu mohl říct, že zradil jeho důvěru a vydal se za Kanem, že dovolil vlkovi, aby vstoupil do jeho myšlenek a kontroloval jeho akce, a to nejen jednou, ale rovnou dvakrát? Jak jen by mu mohl říct, že jeho jediný syn je vyděšený z možného zdivočení?

Protože to nemohl říct nikomu jinému. A otec si zaslouží to vědět.

A tak mu vše povyprávěl.

Začal prvním střetem s Kanem v baru U Vyjící smečky, citoval přesná slova, která na něj v uličce Prasinek zdivočelý vychrlil. Zmínil vztek na otcův přístup k Dianině skonu, ztřeštěný výlet do vlkodlačího útočiště a konfrontaci, jež vyústila ve ztrátu kontroly. Vylíčil všechny děsivé okamžiky vlčích myšlenek a tužeb, které se mu vkradly na mysl ve vstupní síni Bradavic a téměř ho stály příčetnost.

Přiznal děs z toho, že prohra s vlkem je jen otázkou času.

Po jeho doznání se rozhostilo ohromné a rozsáhlé ticho.

Remus zíral do stropu a opatrně se vyhýbal otcovu pohledu, ale velmi dobře si jej uvědomoval, jen se po svém nenadálém výlevu snažil dát dohromady. Sevření ruky vnímal jako záchranné lano. Tohoto se musí držet, rodiny, lidských citů, pokud chce zabránit svému…

„Nemyslím si, že je to tak zlé,“ přerušil jeho myšlenky Reynardův hlas. Byl tichý a překvapivě klidný – Remus, který očekával další výbuch, stočil oči k otci a našel jen vážný a vyrovnaný výraz.

Copak nepochopil, co právě řekl? „Tati, skoro jsem se změnil ve zdivočelého. Dvakrát. Během jediného týdne. Nechápu, jak by se to mohlo vysvětlit jinak.“

„Zažil jsi extrémní provokaci.“ Rey se prudce kousl do rtu. „Kdybych já slyšel, jak Abraham Kane stejně popisuje zabití tvé matky, tak bych se sám změnil ve zdivočelého a to ani nejsem vlkodlak. A zastavil jsi to. Uvědomil sis, co se děje, a zarazil jsi to. Když šlo do tuhého, to ty jsi byl tím, kdo měl kontrolu.“

Remus se pokusil posadit a okamžitě toho zalitoval – křeč ostré bolesti v břiše a vlna závrati v lebce jej přinutila znovu ulehnout na polštář a zalapat po dechu. Škubl sebou, odmávl otcovo starostlivé sáhnutí po jeho rameni a jen popadal dech.

„Ale ve vstupní síni,“ vyhekl, „jsem byl pod vlkodlačím lektvarem, můj bože, každá buňka mého těla jím byla prosycena a stejně se vlk probil! Jak jinak by se to stalo, kdybych ho neposílil, nedal mu šanci? Jak jen…“

„Remusi.“ Reynard jej rázně přerušil. „Uklidni se. Pokud jsem správně slyšel, nemohl jsi za to. Počkej chvilku.“

Lupin starší se nemotorně zvedl a neochotně uvolnil synovu ruku, aby sevřel hůl a mohl tak těžce prokulhat mezi závěsy. Až teď si Remus uvědomil, že za nimi slyší hlasy.

Vzápětí přikvapilo důvěrně známé staccato kroků a prudce se vychrlila úsečná slova.

„… mě měl přivést okamžitě! Byla jsem v kanceláři! Upřímně, po čtyřech dnech v bezvědomí bude potřebovat prohlídku, šlo jen o papírování, pro rány boží! Nechtěl otravovat, můj ty smutku, jaký otec, takový syn. Oba jste stejně příšerní! Jen párek…“

Závěsy se s trhnutím rozevřely a Poppy Pomfreyová se stisknutými rty pánovitě nakráčela k posteli a s ocelovým výrazem se oháněla lahví lektvaru. Její pohled trochu změkl, když Remus zariskoval pousmání, které vždy působilo na matku. Otec nemotorně vkulhal zpět za závěsy a podíval se na něj stylem, který jasně promlouval o tom, koho tím ošálil a koho ne.

Poppy se počítala mezi prvně jmenované. Polehoučku se usadila na kraji postele svého pacienta a vřele se usmála.

„Remusi, drahý, jak se cítíte?“

„Poněkud rozbolavělý,“ přiznal Remus značně nedoceněně. „Bolí mě břicho.“

„Pročpak asi,“ suše se zeptal Reynard.

Poppy loupla okem po starším muži. Reynard se bez známek studu usadil zpět na svou židli a mrkl na syna.

„Ukažte se,“ ošetřovatelka vyskočila a pozorně zatáhla závěsy, zatímco Remus poslušně svlékl vrch pyžama, aby jej mohla prohlédnout. „Není divu, že je máte krapet citlivé; než jsem se na ta zranění mohla pořádně zaměřit, měl jste tam ošklivou infekci. Byla jsem ve vesnici, víte, pomáhala jsem zraněným po tom strašném boji, zrovna když z Medového ráje vyklopýtali mladý Harry Potter a Ronald Weasley a blábolili cosi o útoku ve škole. V té době už bystrozorové a léčitelé od svatého Munga měli vše bezpečně pod kontrolou, takže jsme přispěchali hned zpátky. No, ale škoda už byla napáchána. Děti udělaly, co mohly, odnesly vás a profesora Snapea na ošetřovnu a pokusily se vyčistit rány, ale na toto neměli znalosti.“

Remus sebou trhl, když prstem jemně zkoušela nejdelší a nejhlubší rány. Poppy omluvně pokývla a pokračovala ve svém štěbetání. „Když jsem přišla, jen jste se svíjel a opravdu jste vypadal k politování. Musím přiznat – zaskočilo mě to. Nikdy dřív jsem vás nemusela ošetřovat před zpětnou přeměnou a nikdy jsem si nemyslela, že budu potřebovat znát anatomii přeměněného vlkodlaka, neřku-li, že vaše druhá podoba bude poněkud imunní proti léčebným kouzlům.“ Usmála se. „Ulevilo se mi, když jste se přeměnil zpět a já vás mohla léčit, i když jste děsivě ztichl.“

Bolest. Bolest a ústup vlka. Remus se přetočil, aby Poppy mohla prohlédnout podrápaný bok. Ztratil se ve vzpomínkách na poslední okamžiky jeho bitvy v bezvědomí. Tak proto. Proto se vlk tak rychle stáhl. Bolest značila jeho zpětnou přeměnu. Úplněk pominul a tím i čas vlka.

A on dokázal vydržet. Možná měl táta pravdu. Možná nakonec nebyl tak zranitelný…

„Do rána jste byl pořád v bezvědomí.“ Poppy si nevšimla, že je její pacient poněkud rozptýlen; její upovídanost vyjadřovala stupeň úlevy. „Nejprve jste se trochu pohnul, ale zjevně jste nebyl připravený procitnout, tak jsem vám dala lektvar na spaní, hojivý odvar a další, abych podpořila pročištění vaší hlavy, až budete připravený se k nám znovu připojit.“ Usmála se. „Je hezké vás nakonec vidět tak čilého! Měla jsem strach, že oměj v organismu zpomalí léčení mnohem víc, i když její dávka byla menší…“

„Poppy.“ Reynard prudce skočil do překotné věty a střelil rychlým pohledem k překvapenému synovi. „Na toto jsem se vlastně chtěl zeptat. Když jste před pár dny ošetřovala profesora Snapea, zaslechl jsem cosi o tom, že jste snížili sílu Remusova lektvaru.“

Remus na vrchní sestru jen zíral. Ta zrůžověla a rozpačitě se pousmála navzdory jeho omráčenému a obviňujícímu pohledu.

„To je pravda,“ přiznala tiše a adresovala to Lupinovi mladšímu. „Po vašem středečním kolapsu jsem vás nechala vyspat na ošetřovně a zamířila jsem rovnou do podzemí promluvit s profesorem Snapem. Nedívejte se na mě tak, Remusi Lupine!“ vyplísnila jej úsečně a umlčela tak jeho počínající námitky. „Víte sám, v jakém stavu jste byl. Vaše tělo bylo stále oslabené zraněním a nezvládal jste vedlejší účinky tak dobře, jak jsem doufala. Měla jsem velké obavy, že jestli něco neudělám, do západu měsíce vás najdu mrtvého!“ Nadechla se, aby se uklidnila. „Měla jsem štěstí, že jsem ho zastihla – mířil na setkání s nějakým lektvarovým kolegou. Ale řekl mi, že by to šlo – téměř na kapku jsme vypočítali potřebné množství, abyste si zachoval kontrolu. Poněkud jsme se nestarali, to musím připustit, nakolik na hraně to bude, ale profesor Snape mě ujistil, že pokud po přeměně nebudete ve společnosti mnoha lidí, využijete sílu vůle, aby vlkodlačí lektvar vydržel. A jelikož jste děti zachránil a nesnědl, nízká dávka nakonec udržela své účinky.“

Remus jen zíral. „Lektvar měl nižší účinnost?“ vydechl.

„Ano, trochu měl.“ Poppy polehoučku vytáhla přikrývku na své místo a konejšivě ji poplácala. „Ale bylo to jen pro vaše dobro, opravdu. A nakonec vše dobře dopadlo. A teď žádné opouštění postele – máte nařízeno v ní odpočívat. Donesu vám něco proti bolesti.“

Načež se s posledním povzbudivým úsměvem otočila a proklouzla mezerou mezi závěsy.

Remus byl ohromený. Mohlo to být tak prosté? Jen méně účinný vlkodlačí lektvar dovolil vlkovi jeho chvíle? Koneckonců úplněk byl jeho časem. To člověk byl vetřelcem.

A Snape to věděl. Není divu, že tak trval na tom, aby Remus neopouštěl Bradavice při razii v Prasinkách. Potenciálně divoký vlkodlak by se na krví zalitém bojišti utrhl z řetězu. A byl při setkání s Remusem velmi obezřetný, téměř nepřirozeně, když spolu mluvili ve Velké síni – uvědomoval si riziko přítomnosti tolika lidí, kteří mohli popudit kolegova ne zcela utlumeného vlka…

Dotek na zápěstí jej vylekal – Rey se na svého syna usmíval. „Cítíš se už líp?“ zeptal se tiše.

Remus mu úsměv oplatil. „Že se neměním v nezkroceného zdivočelého, ale měl jsem jen slabší léky?“ Tlumeně se zasmál. „Mnohem líp.“

„Dobře. Říkal jsem ti, že to není tak, jak si myslíš.“ Reynard si úlevně vydechl a opřel se. „Víš, měl by ses připravit,“ pokračoval rozveseleně. „Poppy je zatím držela venku, ale teď, když už jsi při vědomí, bude tě chtít navštívit hromada lidí. Doslova sepsali pořadník. Zítra tě asi čeká rušné dopoledne.“

„Skvělé.“ Remus se protáhl, uvelebil se na polštáři a zavřel oči. Exploze čilosti uhasla. Najednou byl až směšně unavený. „Přednost mají ti, co donesou čokoládu.“

Reynard se uchechtl. „Ano, opravdu Dianin chlapec. Uděláš si vůbec čas na svého starého tátu?“

Remus pomalu otevřel oči. „Máš čokoládu?“

„Můžu ji obstarat.“

„Pak si asi čas udělám.“

„Jsem ti tak vděčný.“ Reynard nepřítomně poklepal holí o nohu židle. „Už vidím, co jsem celé ty roky dělal špatně. Pokud tě budu zásobovat čokoládou, možná tě příště uvidím, i když nebudeš ležet vážně zraněný v nemocnici.“

Remus si povzdechl a potlačil zívnutí. „Vím, vím, omlouvám se.“ Najednou se usmál. „Hele, před nedávnem jsme se bavili o nedělním obědě. Co kdybych se někdy brzy o víkendu stavil doma?“

Reynard se vesele zazubil. „To je výborný nápad. Připravím pečeni.“

Rozhostilo se ticho. Remus zíral na otce. „Ty budeš vařit?“ riskl nedůvěřivou otázku.

Reynard zvedl uraženě obočí. „Máš problém s mými kuchařskými dovednostmi?“

„Ne, ne.“ Remus opět zavřel oči a opřel se do polštářů s ospalým, nicméně přidrzlým úsměvem. „Myslel jsem, jestli bychom neměli varovat pohotovost. Je slušností dát jim čas, aby si připravili lektvary na trávení a procvičili si hasicí kouzla.“

Druhé ticho šlo v patách prvnímu. Když Reynard nakonec promluvil, v hlase se mu mísila něžná láska a vyložené podráždění. „Ze všech povahových rysů, které jsi mohl podědit po matce,“ pravil unaveně, „jsi musel získat její smysl pro humor, že?“

„Abys byl furt ve střehu.“ Spánek rozhodně vítězil. Remus nedokázal říct, proč je tak unavený, když toho za posledních pár dní udělal tak nepatrně. Ale už dávno se naučil, že nemá smysl hádat se s vlastním tělem.

Reynard také viděl, odkud vítr vane. Remus uslyšel známé zapraskání a zasténání, když se otec postavil. Pak ucítil jemné popleskání na paži.

„Jdu sehnat něco k jídlu,“ ozřejmil Reynard tiše. „Řeknu Poppy a té hordě tvých fanoušků, aby přišli později. Spi dobře, Remusi.“

„Díky, tati.“ Odpověď byla sotva zašeptáním.

Zaslechl tiché zašustění závěsů a kulhavé kroky odcházejícího otce. Vzápětí Remus opět odplul do pokojného spánku.

PA: Vidíte, je v pořádku! Vůbec nebyl důvod k obavám… - prchá před spravedlivým hněvem týraných, rozčilených čtenářů - ;)