Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/33/
Rating: 13+
Kapitola 33. Pěkné nadělení
TŘÍSK!
„Omlouvám se! Omlouvám se!“
„Na mou duši, slečno Tonksová!“
Remus s trhnutím procitl při nečekaném kraválu, který napadl jeho klidný svět snů a vtáhl jej zpět do potemnělé ošetřovny a do značné bolesti. Na kamenné podlaze se otáčely kovové mísy, flakonky se tříštily a řinčely jeden o druhý a lektvary z nich jen cákaly. Vzduchem si klestil cestu příval kleteb.
„Pozor na jazyk!“ Šokované zvolání neomylně patřilo Poppy. „Nymfadoro, jste ve škole!“
Remus potlačil úsměv. Nebylo žádných pochyb o tom, co se stalo, nicméně by bylo zajímavé zjistit, jak se Tonksové podařil střet s obrovskou skříní se zásobami u vstupu do Poppyiny kanceláře. Takto rozměrného nábytku nebylo možné si nevšimnout.
Ozvaly se neohrabané zvuky sbírání, zapištění a žuchnutí. A pak neodvratně další kletby.
„Pro Kristovy boží rány.“ Poppyino odevzdané podráždění dávalo vědět, že nejde o první zkušenost s Tonksovou a velkou skříní naplněnou choulostivými předměty. „Jen se postavte stranou a já to tu uklidím. A buďte zticha, jinak vzbudíte Remuse.“
„Pozdě,“ přiznal se Remus ochotně, i když unaveně z bezpečí svých závěsů. „Musím ovšem říct, že od mých dnů se kvalita místní zábavy zlepšila.“
Rozhostilo se zakřiknuté ticho. Nato po kamenné podlaze přešly tiché, nemotorné kroky. Objevila se ruka, která zlehka odtáhla bílé závěsy a odkryla extrémně neuspořádanou ošetřovnu a stejně tak neuspořádanou a jasně z míry vyvedenou Nymfadoru Tonksovou. Unaveně se usmála.
„Nazdárek, Remusi,“ odvážila se. „Promiň, že jsem tě vzbudila.“ Zdvořile mu nabídla pomačkanou krabici, jejíž obsah zjevně postihl pád. „Nesu čokoládové žabky, jestli to pomůže. Tvůj táta říkal, že přednost mají ti s čokoládou.“
Chvíli trvalo, než Remusův mozek pochopil, že vířící duhově zbarvená postava není výsledkem špatného zraku. Pocákaná bylo pravděpodobně nejlaskavější označení stavu mladé bystrozorky po střetu se skříní a jejím obsahem. Pro jednou její krátké nachové vlasy nebyly nejzajímavější barvou na její osobě. Hábit, pokožku i vlasy měla smáčené překvapivým množstvím barevných lektvarů. Neonově růžová, až přecházel zrak, zlatě žlutá, ocelová modř, smaragdově zelená, nepříjemně fialová, zářivě rudá a třpytivě stříbrná vytvořily vzhled, který nikdo nespáchá dobrovolně. Vypadala jako duha po požití špatného druhu houbiček.
Remus se zazubil. Tohle se prostě muselo stát.
„Víš, opravdu se mi líbí tvůj vzhled,“ podotkl úmyslně střízlivě. „A ty obarvené vlasy jsou super.“
Pokrčený nos Tonksové objasňoval, že pochopila, co chtěl naznačit. „Pitomče,“ oslovila jej procítěně, ačkoliv jí za koutky úst tahal úsměv. Přehnaně silně jej plácla po rameni a zanechala na něm smaragdové šmouhy. „Jsi chorý a nepříčetný chlap.“
„A jsem na to patřičně hrdý.“ Zaběhl pohledem za mnohobarevnou bystrozorku a všiml si masakru, který mladá členka Řádu spáchala během své cesty. Skříň byla téměř prázdná, její obsah, nádobky a jejich tekutiny se doširoka rozlévaly po podlaze. Navlhlá a zjevně naježená Poppy Pomfreyová provedla se všemi flakóny a lahvičkami krátký proces, ale jen málo toho mohla udělat s lektvary, které se tak dramaticky osvobodily na podlahu a bystrozorku.
Tonksová následovala jeho pohled. Zčervenání zesílilo.
Remus se vrátil ke své návštěvě, která momentálně skládala množství čokolády na noční stolek a vytáhla si ručník z jedné zásuvky. Její uspěchané utírání zničilo politováníhodnou bělost ubohé osušky novými, halucinogenními odstíny. Laskavě se usmál.
„Promiň, ale musím to vědět,“ zajímal se. „Pro boha živého, jak se ti to povedlo?“
Tonksová zabořila tvář do ručníku. „Zakplasemohabit,“ zamumlala, hlas jí tlumila látka i rozpaky. Ručník byl informován dobře, ne však Remus.
„Promiň?“ zeptal se jemně.
Tonksová se spustila na židli a mrštila ručníkem do klína. Velký kus tkaniny však neudělal nic se zářivě rudou skvrnou na její líci. „Zakopla jsem o hábit,“ vyslovila jasně. „Je nový, delší a, n…“
„Kouzla do domácnosti nejsou nic pro tebe?“ Remus se usmál a ona zdráhavě přikývla. „Dej mi pár dní, abych se sebral, a já se na něj podívám. To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat po Vyjící smečce.“
Tonksová se rozzářila nefalšovaným úsměvem. „Opravdu? Díky, kamaráde, to bude skvělé!“ Nešťastně dloubla do látky, která se zachvívala pod náporem lektvarových přísad. „Ale doufám, že ho dnešek nezničil nadobro.“
Remus se uvelebil na polštáři a odmrkal poslední zbytky spánku. „Také mám návod na znamenitý čistící lektvar. Ten si ale budeš muset připravit sama. Domácí kouzla sice nejsou nic pro tebe, ale lektvary rozhodně nejsou nic pro mě. Má nebohá matka si nade mnou zoufala.“
Tonksová se rozesmála. „Tvé talenty míří patrně otcovým směrem. Dneska jsem si s ním pokecala a povykládal mi o zvěřinci a že tě v dětství bezpočtukrát přistihl, jak se tam plížíš.“ Zazubila se. „Tvůj táta se mi líbí. Je osobnost.“
„To je zdvořile řečeno.“ Remus sebou lehce trhnul a vytáhl se víc do sedu. „Takže, Tonksová, co tě sem přivádí? Jsem si jistý, že jsi nepřišla, jen abys týrala nebohou madame Pomfreyovou.“
„To by mě nepřekvapilo,“ přinesl se Poppyin podrážděný hlas z druhé strany ošetřovny. Remus se uchechtl nad pochmurným pousmáním Tonksové.
„Nee, týrání bylo zcela náhodné,“ připustila s rozpačitou veselostí. „Ve skutečnosti jsem tu ze dvou důvodů a kvůli dvěma lidem.“ Úsměv přešel do vážného výrazu a Remus se přestal smát.
„Nejdřív ministerská záležitost. Dawlish chce další rozhovor a tentokrát ho chce oficiální. Já mám zjistit, jestli jsi natolik zdravý, aby tě odvlekli na ministerstvo k výslechu.“
Remusovi se nervózně zachvěl žaludek. „Proč?“
„Protože Dawlish je předpojatý zmrd,“ prohlásila Tonksová se vší vážností. „A jeho hlava není schopná pojmout myšlenku, že vlkodlak by možná byl schopný udělat něco dobrého bez postranních motivů. Ale nedělej si starosti.“ Přejela jej pohledem. „Na rozhovor nejsi fit,“ zvolala svižně. „A podle mého profesionálního názoru to bude trvat tak dlouho, dokud mu to Kingsley nerozmluví, ať už se budeš cítit lépe, či nikoliv. Bude to v pořádku, Remusi. Brumbál nedovolí, aby se ti něco stalo. Ne po tomhle.“
Remus neochotně přikývl a potlačil nenadálý nárůst znepokojení v žaludku. Určitě ani Dawlish nedokáže z tohoto udělat jeho chybu…
„Když mluvíme o Brumbálovi, druhá záležitost se týká Řádu.“ Tonksová se zase zazubila. „Byla jsem důsledně poučená od obou stran barikády o tom, co se minulý víkend stalo, takže mě ředitel poslal, abych ti zodpověděla všechny otázky. Tvůj táta řekl, že víš jen základy a on sám nebyl zapojený. Takže, co chceš vědět?“
Remusovi okamžitě proběhlo hlavou tisíc otázek. Události minulého víkendu mátlo mnoho věcí, tolik jich nevěděl a nechápal. Jeho vlastní zapojení bylo zjevné, ale jak ke všemu došlo, to bylo záhadou. Sotva věděl, kde začít.
„Všechno,“ prohlásil upřímně. „Co se stalo v Prasinkách, jak se Kaneovi podařilo dostat dovnitř a…“ Značnou silou do něj udeřilo zděšené pomyšlení. „Hagrid!“ zvolal šokovaný, že se nezeptal dřív. „Merline, co se stalo s Hagridem, nehýbal se…“
Tonksová prudce zvedla ruce, aby zarazila příval viny. „Hagrid je v pořádku,“ klidnila jej rychle. „Je teda potlučený, ale měl velké štěstí. Kdyby šlo o někoho jiného, už by asi byl mrtvý.“
Nad zmatkem v přítelově tváři si Tonksová povzdechla. „Podívej, asi bude nejlepší, když začnu od začátku. Ano?“
Remus poslušně přikývl, a jak mizela panika, snažil se zpomalit bijící srdce. „To bude skvělé.“
Tonksová položila ruce do klína, opřela se a stočila hlavu, aby dobře viděla na odpočívajícího profesora. „No, o problémech v Prasinkách jsme se dozvěděli, když se Minerva McGonagallová objevila v nouzovém krbu našeho úřadu na ministerstvu a řekla nám o Znamení zla nad vesnicí.“ Krátce se rozzářila úsměvem. „Za varování musíme poděkovat tobě.“
„Naprostá náhoda.“ Remus se uvelebil pod přikrývkou, pokrčil rameny a z jednoho pečlivě otřel zbytky duhového svinstva. „Zrovna jsem se podíval z okna.“
Tonksová mu pokrčení ramen oplatila. „A seběhl jsi až příliš mnoho schodišť, abys celý otřesený svolal poplach. Ale beztak, jak si můžeš představit, po té informaci se na ministerstvu rozpoutalo peklo a ze všech stran se rojili bystrozorové a cpali se do výtahu a k přemisťovacímu bodu ve vstupní hale. Bylo potřeba Pastorka a několika dalších chytrých lidí, kteří řvali jak šílení a seřadili výkvět ministerstva, aby jeden po druhém dospěli krbem ke Třem košťatům a do Prasečí hlavy. Jelikož jsem nízko postavená, než jsem se dostala na řadu, už byl konec.“ Zavrtěla hlavou a uctivě hvízdla. „Brumbál v jeho plné slávě. To bylo něco. Jsem ráda, že jsem nebyla tím, na koho je naštvaný.“
Zamrkala a povzdechla si. „Nicméně jsme měli ztráty. Sedm vesničanů zemřelo, než dorazila pomoc, a další dva se dostali do křížové palby. A byli zabiti dva bystrozorové.“ Na Remuse pohlédla se směsí znepokojení, smutku a viny.
„Jedním z nich byl Rowley,“ přiznala roztřeseně. „Vím, že to byl otravný hňup, ale nikdy bych mu nepřála…“
Remus se pomalu natáhl a jako projev podpory jí stiskl ruku. „Samozřejmě, že nepřála,“ řekl tiše a potlačoval vlastní vinu při vzpomínce na Rowleyho nezaostřený a zasněný výraz u Vyjící smečky. „Nemohla jsi nic udělat.“
„To je asi pravda.“ Bystrozorka se opět opřela a její výraz značně potemněl. „Vypadá to, že za tím vším stála moje drahá tetička Belatrix – trocha víkendového náhodného teroru jí vyhovuje – ale samozřejmě se jí podařilo zmizet do noci. Několika členům její skupiny ne, a ti jsou teď vyslýchaní. Doufáme, že z nich dostaneme nějaké užitečné informace.“ Zamračila se. „I když jednu slušnou máme. Ze spolehlivého zdroje jsme zjistili, že Belatrix osobně jen tak pozvala Abrahama Kanea. Zjevně se jí líbí jeho styl. A teď to přijde – on ji odmítl.“ Zašklebila se. „Patrně už měl na úplněk své vlastní plány.“
Remusovi se rozbřesklo. „Ale Belatrix mu ochotně poskytla rozptýlení,“ nadhodil. „A vyklidila školu od zralých kouzelníků; nemohl si přát víc. Musel vědět, že učitelé půjdou na pomoc vesničanům a nechají děti dočasně zranitelné.“
Tonksová přikývla. „Přesně. A zde je skutečná ironie – my mu bezděčně pomohli vejít.“
Při Remusově zamračení si opět povzdechla. „Nevím, kolik si toho pamatuješ z doby, kdy tě v Prasinkách napadl,“ řekla tiše. „Když jsme Kanea honili, ztratili jsme jej v lese u Chroptící chýše. Jednu minutu byl tam, v příští zmizel. Mysleli jsme si, že je to jen pořádný prevít, ale mýlili jsme se. Kaneovi pomohla náhoda.“
Tentokrát to do Remuse udeřilo jako blesk. „Průchod,“ slyšel se zašeptat. „Tajný průchod ze skleníků, ten, ve kterém byl Hagrid. Končí v tom lese.“
Tonksová zvrátila hlavu a zahleděla se do stropu. „Poklop musel už úplně shnít,“ potvrdila najednou unavená. „Ať už z jakýchkoliv příčin, Kane padl přímo do něj. Určitě nemohl uvěřit svému štěstí. Jen náhodou získal perfektní úkryt. A pak, aby to dokončil, prošel tunelem a zjistil, že je v Bradavicích!“ Hořce si odfrkla. „Proč jen hajzli mají všechno štěstí?“
„Korumpují bohy,“ odvětil Remus a snažil se ignorovat nevolnost. Měl neblahý pocit, kam celý příběh zamíří, kousky a kusy rozhovorů a situací se mu v hlavě poskládaly dohromady. A jestli měl pravdu, byl přímo tam, přímo v té samé zatracené místnosti jako Kane, a pocit jeho přítomnosti, který všemu mohl předejít, přisuzoval oměji. „Pokračuj.“
„Předpokládáme, že Kane se zbytek dne asi skrýval v průchodu a zmizel v noci, kdy se stáhly pátrací čety. Pravděpodobně spravil rozbitý poklop, aby se zůstal neviděný. Někdo to určitě udělal.“ Tonksová nepřítomně ohmatávala krabici, kterou přinesla. Jednu žabku popadla, vytáhla ji z obalu a ukousla jí hlavu. Druhou z balení hodila Remusovi. Ten ji s přikývnutím přijal a nemotorně ji zdolal. „Takže teď měl přístup do Bradavic a rozptýlení na perfektní noc. Jediné, co ještě potřeboval, byl samotný způsob, jak se dostat do hradu. A pak navázal víkend, kdy jsme ho viděli u Vyjící smečky. Máme spolehlivou informaci, abychom mohli připustit, že v tu neděli navštívil Obrtlou a víme, co koupil – pěknou čerstvou dávku…“
„Mnoholičného lektvaru.“ Remusovi se zvedl žaludek, když se potvrdila jeho nejhorší obava. „Tak to bylo, že? Koupil si mnoholičný lektvar, prošel tunelem na bradavické pozemky a napadl Hagrida, když kontroloval narušitele.“
Tonksová opět přikývla. „Praštil ho festovně. Kdyby neměl fyziologii polovičního obra, Kane by ho stoprocentně zabil; ve skutečnosti si to asi i myslel. Kvůli tomu ti tady chudák starouš Hagrid dělal několik dní společnost.“
Remus si ten příběh znovu přehrál, mysl mu pracovala o překot. „A pak Kane domnělé tělo vzal a schoval v tunelu, kde jsem ho viděl na mapě – nemohl si dovolit, aby někdo na Hagrida narazil a zničil tak jeho krytí. A průchod byl dostatečně velký na to, aby skryl i polovičního obra. A pak si vzal Hagridův vlas, vložil jej do lektvaru, vypil jej a směle nakráčel do hradu.“ Zaskřípal zuby. „Přímo kolem mě. Ten bastard.“
Tonksová se při té nenadálé nadávce na Remuse podívala úkosem, aniž by tušila, že to prohlášení bylo do písmene pravdivé. Jen zvedla obočí. „To jo,“ dodala vážně. „Ale bylo v tom víc. Víš, Hagrid nebyl Kaneův zamýšlený cíl.“
Remus pohlédl na bystrozorku, která právě vytahovala žabku z obalu. „Jak to víš?“ zeptal se.
Tonksová se zachmuřila. „Protože nám to Kane řekl. Byl na sebe pyšný, ten odporný, smrdutý parchant…“ Větu nedořekla a jen se kousla do rtu, když její společník pozvedl obočí nad přesností té urážky. „Nicméně,“ pokračovala odhodlaně, „Mnoholičný lektvar neměl být použitý na Hagrida.“ Vážně soucitná se setkala s jeho pohledem. „Je mi líto, že ti to musím říct, ale nedá se nic dělat. Remusi, Kane si naplánoval, že se přemění v tebe.“
Remusovi se stáhl žaludek a hruď mu stisklo mrazení. „Cože?“ zašeptal šokovaně.
Tonksová jej klidnila stiskem ruky. „Kane si naplánoval, že se přemění v tebe,“ zopakovala tiše. „Hlavním směrem plánu bylo proklouznout do Bradavic před začátkem útoku v Prasinkách, vyčenichat tě na tajném místě, kde ses podle něj musel ukrývat do východu měsíce, zpacifikovat tě, zamazat tě trochou krve a do mnoholičného vložit tvůj vlas.“ Zhluboka se nadechla. „A pak plánoval sejít dolů…“
„… a přeměnit se ve Velké síni.“
Remus zavřel oči, když do něj plnou silou udeřila hrůza té vyhlídky. „A všichni by si mysleli… všichni by vinili mě…“
„Přesně. Harry a jen Merlin ví kolik dětí mrtvých, Voldemort potěšený a tebe by vinili. Jemu by stačilo jen kousat a utéct, způsobit zmatek, vypadnout a následujícího rána by našli tebe krví potřísněného a tebe by zavřeli. Pro toho zatraceného zdivočelého jako by přišly předčasné Vánoce.“
Remus si najednou připadal povážlivě slabý. Cítil, jak se mu v jemném sevření Tonksové chvěje ruka. Dobrý bože, co by se stalo, kdyby…
Ale nestalo se. Jak to?
Remus zprudka otevřel oči. Překvapil tak Tonksovou, která jej klidnila hlazením paže.
„Co jej zastavilo?“ zeptal se neočekávaně. „Proč nešel podle plánu?“
Tonksová se pokřiveně usmála. „Protože jakýmsi božsky ironickým řízením osudu nám tetička Belatrix prokázala službu.“ Uvolnila jeho paži a s povzdechem se opřela. „Zdá se, že když se Kane kradl mezi stromy kolem Prasinek, aby vklouzl do tunelu, Smrtijedi si přesně toto místo vybrali, aby se na něm shromáždili před svým vraždícím mejdanem. A stará dobrá tetinka se rozhodla, že se naposledy pokusí zdivočelého přesvědčit, aby se k nim připojil. Než ji setřásl a vyrazil do průchodu, už bylo pozdě. Nájezd začal, bradavický hrad byl Brumbálovými nouzovými ochranami utěsněný víc než plechovka a ty jsi stál uprostřed davu svědků. Přišel o svou šanci.“
Remus si povzdechl a nepřítomně si pohrával s čokoládovou žabkou. „Dokud nepřišel chudák Hagrid, aby prohlédl pozemky před nebezpečím, a tím mu nedal druhou šanci.“
Bystrozorka ponuře přikývla. „Hagrid jej zahlédl skrytého, když přišel zapečetit bránu, a samozřejmě se pokusil postavit se mu. Ale ani poloobr nemá šanci proti síle a rychlosti zdivočelého. A najednou Kane dostal příležitost k záchraně své noci zvěrstev, i když už vinu nemohl hodit na tebe.“ Vtom se pousmála. „Ale nečekané štěstí nebylo takové, jak si myslel. Mnoholičný je určen jen pro zcela lidské přeměny.“
Remusovi se rozsvítilo. „A Hagrid je poloobr,“ vykřikl a sám se také usmál. Vzápětí se ale zmateně zamračil. „Víme ale, že lektvar fungoval…“
„Ano, fungoval dost dobře.“ Tonksová se zazubila. „Ale ne zcela tak, jak měl. Ne že by to v té chvíli Kane věděl, samozřejmě. Jen jej vypil a vkráčel jako Hagrid.“
Bystrozorka upřela pohled z okna na roztroušené večerní hvězdy a svit ubývajícího měsíce. „Samozřejmě žádnému Smrtijedovi neřekl, co v Bradavicích plánuje – koneckonců je zřejmé, že žádné dítě Smrtijedů nebylo varováno, že by se na večeři mohl stavit vlkodlak. Prostě do toho šel a udělal to. Vážně odvaha, to teda jo.“
Remus se zamračil a ukousl si uklidňující čokolády. „To není nezbytně dobrá věc.“
„Neřekla jsem, že ano.“ Bystrozorka zamyšleně žužlala poslední žabí nožku. „Samozřejmě, nikdo nezpochybnil Hagridovu přítomnost. Ve Velké síni číhal a čekal na východ měsíce. Ale pro přehnaně ctižádostivého zdivočelého se pak věci začaly hroutit. Asi minutu před východem měsíce přestal účinkovat mnoholičný.“ Zamyšleně poťukala na okraj židle. „Hagridova poloobří krev způsobila, že přeměna nemohla vydržet hodinu, se kterou Kane počítal. A najednou se Kane ocitl na začátku zpětné přeměny do magií zranitelného lidského těla vlkodlaka v místnosti plné hůlek.“
Přesunula pohled ke zraněnému příteli. „A pak zpanikařil a snažil se utéct. Hnal se ke dveřím, které profesor Snape zrovna zapečetil, popadl svícen a praštil jej po hlavě. Zjistil, že dveře se znovu neotevřou, a zamířil do středu síně, aby unikl oknem na vzdáleném konci. V tom okamžiku se dětem rozsvítilo, že je něco špatně, ale dveře byly zapečetěny a už bylo pozdě. Vzápětí vyšel měsíc, Kane už nepotřeboval utéct a hrozba kouzel, která na něj děti mohly použít, už byla bezpředmětná.“
Jemně jej poplácala na rameni. „Zbytek už asi znáš.“
Remus zíral do stropu a spolkl zbytek žabky. Opravdu znal.
„Nechápu, proč nevypadl po východu měsíce,“ poznamenal. „Musel vědět, že učitelé nezůstanou mimo navždycky a zdivočelému vlkodlakovi o úplňku zbývá tolik lidské inteligence, aby poznal, kdy je čas odejít. Jakmile byly děti za barikádou, překvapuje mě, že nevyhodnotil záležitost jako ztracenou a nevyskočil oknem, aby honil studenty, co se dostali ven, nebo se připojil k nájezdu v Prasinkách.“
Tonksová si povzdechla. „Před pár dny jsem zaslechla Brumbála, jak mluví s nějakou expertkou na vlkodlaky,“ vysvětlovala. „Pokud jsem to správně pochytila, odhadovala, že do toho krvežíznivého šílenství jej dovedly neustále se hroutící plány a jeho neschopnost nasytit se krví. Byl tak znechucený, že ztratil zbytky lidské logiky a přepnul se do módu naprosto šíleného vlkodlaka. A jak jistě víš, vlkodlak se vrhá vždy po nejbližším cíli. Z toho důvodu šel bezhlavě proti barikádě. Po krvi toužil tak zoufale, že se změnil ve vražedného šílence. Útěk bylo to poslední, co by jej napadlo.“
Remus nepřítomně zíral, zatímco zpracovával poskytnuté informace a v hlavě mu řádily nejednoznačné pocity.
„Kde je Kane teď?“ zeptal se, ale snažil se znít neškodně. Výraz Tonksové naznačoval, že selhal.
„Ve vazbě na ministerstvu,“ odpověděla vyhýbavě. Kradmý pohled ukazoval, že neměla poskytnout příliš mnoho informací. „Zrovna mají stání, aby se rozhodli, co s ním dělat. Azkaban není trestem, když se tam nenaparujou mozkomorové a, navzdory velkým řečem, nikdo nemá rád popravu. Ministerstvo má dokonce někde zašitých pár mozkomorů, kteří jsou ještě docela pod kontrolou. Není jich dost na využití v Azkabanu, ale povídá se o možnosti polibku. Obecně vládne zmatek – prostě neví, co s ním. Spíš doufají, že následkem uvěznění umře a zbaví je tak problémů.“ Nepřítomně nafoukla tváře. „Pošuk dnes svědčí a bude tam i zítra, když vynesou rozsudek. Dá nám vědět, jak rozhodnou.“
Nebyl si jistý, co přesně by měl cítit z osudu matčina vraha, ale určitě nečekal tu podivnou prázdnotu, která se mu usadila v hrudi. Ministerské stání? To v něm nevyvolávalo důvěru. Ano, Kane byl vinen, to bez debat, ale nějak se nemohl zbavit pocitu, že všechno selže. Určitě to po tom všem nemohlo být tak jednoduché.
A pořád tu toho bylo tolik, čemu nerozuměl. Úplňkový sešup, jak to nazval otec, vyřešil otázku hrozby, ale Remus jako by byl neúplný a nevyřešený. Přinejmenším si s Kanem měli promluvit. Měli na sebe mluvit, ne vrčet…
„Remusi?“ Jeho rozjímání přerušil hlas Tonksové. Vzhlédl a překvapilo ho, že už vstala. Usmívala se na něj.
„Připozdívá se,“ pohrávala si s lemem rukávu, „vypadnu, dám si koupel a vyspím se, než na mně oblečení ztvrdne.“
Remus jí úsměv oplatil. „To zní rozumně.“
Vtom se bystrozorčin úsměv vytratil a ona se zašklebila. „Ještě něco, než odejdu. U Tří košťat, v šest večer za týden. Ty, já a pár lahví starého dobrého máslového ležáku. Ani smrt tě neomlouvá.“
Remus zamrkal. „Cože?“
Tonksová se zlomyslně zachechtala. „Takže polopatě, protože jsi měl náročný týden. Chci, abys šel se mnou na drink. Příští úterý. U Tří košťat.“
„Ty… já… co?“ vyhrkl Remus. Když je unavený, nebývá zrovna výřečný a inteligentní, ale určitě nenavrhovala…
Jedno slovo však vyskakovalo do popředí jeho mysli a bylo tu dřív, než se stihl zastavit. „Proč?“
Tonksová nenuceně pokrčila rameny. „Protože tě mám ráda, ty natvrdlý moulo. S tebou je mi dobře a oba právě teď potřebujeme někoho, kdo přesně ví, co se děje. A to nezmiňuju fakt, že bolestně nutně potřebuješ společenský život.“
Remus se rychle sebral. „Díky,“ pravil suše.
„Není zač.“ Tonksová vesele zářila. „No tak, netvař se tak vyděšeně. Je to jen drink mezi dvěma přáteli. Věř mi, Remusi, kdybych měla v plánu tě svést, lila bych do tebe ohnivou, ne máslový ležák a čokoládu.“
Nic nenavrhovala. S hloupým pocitem ji pozoroval. „Děsíš mě,“ přiznal upřímně.
Bystrozorka se zazubila a vykročila k závěsům. „To ráda slyším. Zítra se asi uvidíme. A určitě příští týden. Ani smrt neomlouvá, pamatuješ?“
Remus jí věnoval svůj nejžalostnější pohled. „Zajistíš mi pěknou pohřební řeč, že ano?“
Tonksová se zasmála. „Bacha, nebo si vezmu tu čokoládu zpátky. Dobrou noc, Remusi.“
„Dobrou, Tonksová.“
S posledním radostným úsměvem se otočila a zmizela. Remus se uvelebil a v duchu počítal.
„Tři, dva, jedna…“
TŘESK!
„Nymfadoro Tonksová!“
Remus se uchechtl, přetočil na nezraněný bok a zavřel oči. Ale kvůli cinkání skla, nadávání a omluvám, které se ozývaly z místnosti, mu chvíli trvalo, než usnul.
PA: Díry v zápletce. Jako pasti na medvědy čekají pod povrchem na moment, kdy blázen, který je použije, zapomene na jejich přítomnost a vklopýtá do nich. Oj. Opravdu jen moje chyba. Tehdy, ve dnech, kdy Oblivious mělo mít jen 12 kapitol (hej, bude to mít bezmála čtyřikrát tolik, než jsem chtěla. To na mě není tak špatné…) měla jsem v úmyslu, že Kane zůstane pod mnoholičným trochu déle. Přesně jednu hodinu. Ale při procesu úprav, jak jsem psala a vše měnila, zapomněla jsem na tento klíčový detail a až když jsem začala psát tuto kapitolu, jsem si uvědomila, že Kaneův mnoholičný vyprchal jen po dvaceti minutách. A ta medvědí past sklapla. Nicméně, s šikovným páčidlem a lékařským vybavením má spolehlivá beta Chriss poukázala na pokulhávání mého pokusu tu díru záplatovat. Ona přišla s Hagridovou fyziologií a vysvětlením, které jste četli. Takže, prosím, pochlebování namiřte na ni. Já se stále dostávám z pasti… ;)