Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8

Venku před budovou Brumbál zaslechl tupé žuchnutí a vzhlédl od vzrušeného rozhovoru s králíkem. Se stoupající hrůzou sledoval, jak ta část domu, v níž býval Harryho pokoj, začala zářit až příliš známým zeleným světlem.

Harry se vznášel. Nebyl si jistý, kde – a jestli vůbec – je, ale nestaral se o to. Bylo zde teplo a všechno halilo šero, ani moc tmavé, ani moc jasné. Cítil se líp, než kdy předtím.

Potom upoutalo jeho pozornost fňukání někde vedle něj. Nebál se – věděl, že tady mu nemůže nic ublížit – ale pořád byl zvědavý. Kdo další by mohl být na tak nádherném místě?

„Haló?“ zavolal, když nedokázal nikoho rozeznat. Popotahování sílilo a Harry měl pocit, že to něco se blíží.

A pak to spatřil. V dětské postýlce, o které si byl jistý, že tam předtím nebyla, leželo plačící dítě. Jenže to nebylo normální dítě. Vlastně, pomyslel si Harry, když se přiblížil k postýlce a k… k tomu, nedokázal si představit nic, co by lidské dítě připomínalo míň.

Ta věc měla zarudlou, popraskanou kůži, jako by byla strašně spálená. Končetiny toho byly nepřirozeně tenké, a navíc to nemělo žádné vlasy. Tmavé, téměř černé rty byly lehce pootevřené. Z pusy – z pusy toho vyšel vysoký, bublavý zvuk.

Na kratičký okamžik si Harry myslel, že spadl do jedné z Dudleyových počítačových her.

Z bílé mlhy se začaly vynořovat obrysy částečně zborcené místnosti, zatímco on sám byl zaneprázdněný zíráním na ‚dítě‘, pokud se tomu tak dá říkat, což mu napovědělo, že nešlo jen o sen. Ne, pořád byl v domě svých rodičů, konkrétně ve svém bývalém pokoji. Před tím, než se zhroutil, si stihl všimnout jen postýlky, přebalovacího pultu, lampy ve tvaru měsíce a, samozřejmě, propadlého stropu.

Takže buď měl halucinace, nebo to bylo skutečné.

Teď zvuky toho miminoidního stvoření zesílily do trvalého nářku, který mu začal lézt na nervy.

„Ty, ehm, dítě?“ zkusil Harry, ale cítil se divně. Možná jde o nějakou kouzelnou past, ochranu proti vetřelcům – nebo snad cestoval do minulosti? Ne, byl si celkem jistý, že se svými rozcuchanými vlasy a ve vyhublém těle sice nebyl nejhezčí dítě na světě, ale až takhle ošklivý nebyl.

Opatrně se k tomu přiblížil, vděčný, že hůlku má pořád v kapse. Stvoření sice vypadalo bezmocně, ale nikdy nemůžete být dost opatrní. Naklonil se nad postel, aby měl lepší výhled, když to najednou otevřelo oči. Harry se ostře nadechl. To dítě mělo oči úplně stejně zelené jako Harry, ale bělmo bylo krvavě rudé.

Harry si nikdy nebude jistý, co ho přimělo k jeho další akci. Bez přemýšlení se pro dítě natáhl, aby je zvedl z jeho špinavé deky, vzal do náručí a začal s ním pohupovat.

„Ššš, to bude dobré… držím tě. Všechno je v pořádku…“ mumlal. Když se dítěte dotkl, brnění v jizvě, kterého si v posledních minutách nevšímal, se znásobilo a přepadla jej závrať. Opravdu nevěděl, co dělá, jen se snažil to dítě uklidnit, až se po chvíli skutečně trochu utišilo. Matně přemýšlel, proč se mu zdá, že se ta tíha v jeho náručí zdá těžší a těžší, a byly děti vždycky takhle studené?

Potom ho však znovu obklopila bílá mlha a už zase o ničem nevěděl.

„Harry! HARRY!“

Harry zasténal a pokusil se vzpomenout, kde je a co se stalo. Ten hlas znal. Tahle situace mu byla nějak divně povědomá. Neprožíval déjà vu?

„Harry, pokud mě slyšíš, prosím, otevři oči,“ ozval se tentýž hlas, ale zněl mnohem klidněji.

I když neviděl důvod, proč poslechnout, Harry ztuha otevřel pravé oko – což bylo složitější, než předpokládal. Nicméně viděl jen rozmazanou postavu vznášející se kdesi nad jeho hlavou. Ať se stalo cokoli, zase ztratil brýle.

„Harry, co- ne,“ hlas sám sebe přerušil, „zůstaň, kde jsi. Přivolám pomoc.“

Koutkem oka zahlédl jasný záblesk světla, ale hned zmizelo a on se zaměřil na důležitější věci: třeba, kde to je a kdo je ten člověk vedle něj?

„Moje… moje brýle?“ zachrčel.

„Ach, samozřejmě, promiň, chlapče, ta má nedbalost,“ řekl hlas a Harry najednou zase ostře viděl.

Podle všeho ležel na podlaze v poněkud zaprášené místnosti. Vedle něj klečel profesor Brumbál. Pocit déjà vu se stupňoval, ale Harry zjistil, že se cítí mnohem lépe, než když tehdy ležel na zemi v podobné situaci. Navíc chyběly střepy a jeho hábit nebyl nasáklý krví. Rozhlédl se, pohled mu padl na dětskou postýlku u jeho nohou a všechno se k němu vrátilo.

Bílá mlha. Brnění v jizvě. Ošklivé dítě. V jeho náruči. Dítě! Úzkostně zakňučel a zoufale se rozhlédl. Kde je to dítě?

Na okamžik si myslel, že to byl jen sen a že ten rudý miminoid je pryč. Ale pak si pomalu uvědomil cosi studeného v  pravé ruce, cosi zakrytého hábitem. Natáhl se po látce a se strachem ji odtáhl stranou.

Příliš zděšený tím, co vidí, nemohl ani křičet.

Brumbál nejdřív složitě mával hůlkou a mumlal starobylá zaklínadla, aby určil, co se právě stalo. Ale když se ujistil, že chlapec není v bezprostředním nebezpečí, zaměřil se opět na Harryho, když ucítil, jak ztuhl.

Hůlka mu vypadla z ruky, když zjistil, proč je Harry tak napnutý.

Ale pak se o slovo přihlásily instinkty, popadl chlapce za ramena a odtáhl ho od toho strašného tvora, přičemž ignoroval Harryho vyděšené vyjeknutí z toho náhlého pohybu. O půl vteřiny později měl ředitel hůlku zase v ruce a vyslal k tomu paprsek zlatého světla.

„Myslím, že je to mrtvé,“ zašeptal Harry.

„Cože?“ zeptal se Brumbál napjatě.

„Myslím, že je to mrtvé,“ zopakoval Harry. „To- to dítě. Nejspíš po tom, jak všechno zbělalo. Strašně plakalo, a s mojí jizvou se děly divné věci. Já- ehm, tak trochu jsem ho zvedl…“ přiznal v naději, že mu ředitel nebude nadávat až moc. Teď, když se mlha rozplynula a mozek mu zase normálně fungoval, musel přiznat, že asi nebyl nejlepší nápad dotknout se toho- toho dítěte.

Než mu Brumbál nařídil, aby zůstal na místě, věnoval mu zamyšlený pohled. Stále hůlkou mířil na to stvoření, které zrovna bylo v, jak se zdálo, světelné kleci, a přešel k… tomu.

Harry se mezitím posadil zády ke zdi. Přes to, co se právě stalo, se cítil celkem dobře. I navzdory pádu na zem ho nic nebolelo a dokonce ho úplně přestala brnět jizva.

Harry sledoval, jak Brumbál na to – řekněme dítě – sesílá spoustu různých kouzel, ale věděl, že je to k ničemu. Bylo to mrtvé. Nevěděl, jak se to stalo, ale věděl, že je to tak. Ještě než si všiml chladu v pravé ruce, v hloubi duše věděl, že jen jeden z nich dvou – on nebo mimino – může být naživu. A protože to Harry ležel na poměrně tvrdé podlaze pokryté dost silnou vrstvou prachu, aby začal kýchat, byl si celkem jistý, že on je ten živý.

Ale jak je možné, že to dítě je takhle studené? Harry žádnou mrtvolu nikdy neviděl a tím spíš se jí nedotkl – samozřejmě pokud nepočítáte mámu, ale na tu si nemohl pamatovat, že ne? – byl si však celkem jistý, že trvá trochu déle, než tělo takhle vystydne. Ale to dítě nemohlo být mrtvé déle než pár sekund – tak jak to bylo možné?

Harryho myšlenky najednou přerušily hlasy zpod schodů.

„Klid, Harry, když jsem si uvědomil, že se něco děje, okamžitě jsem poslal pro pomoc,“ uklidňoval ho Brumbál, když viděl Harryho vystrašený a poněkud vyděšený výraz.

Harry, najednou velmi unavený, pouze přikývl. Předpokládal, že když omdlel, nemohl mít řediteli za zlé, že zavolal pomoc. Brumbál mu říkal, že přijde dovnitř, pokud si bude myslet, že je Harry v nebezpečí, a bylo jen přirozené zavolat policii nebo záchranku, pokud někdo jiný vypadá vážně zraněný, že jo? A tentokrát někdo – dítě – dokonce zemřel. Harry doufal, že ať Brumbál zavolal kohokoli, ten někdo ho nebude vinit ze smrti toho dítěte…

„Jsme nahoře,“ zavolal Brumbál, když se zdálo, že do posledního domova rodiny Potterů přichází víc a víc lidí.

‚Kolik lidí Brumbál zavolal?‘ přemýšlel Harry, když se randál hodný stáda slonů začal hrnout do patra.

Ředitel zřejmě skončil s – ať už s tím dítětem prováděl cokoli – a přešel k chlapci sedícímu na podlaze. Zdálo se, že Harrymu přečetl myšlenky, protože odpověděl na jeho nevyslovenou otázku.

„Obávám se, že jsem zavolal všechny, o kterých jsem si myslel, že by mohli být nějak nápomocní, jelikož jsem nevěděl, co se děje.“

Harry měl dojem, že Brumbál chtěl říct víc, jenomže v tu chvíli do pokoje vpadlo několik lidí, hůlky napřažené a připravené k boji. Harry se pokusil co nejvíc zmenšit.

„Albusi! Co se děje? Co tu děláte?“ požadovala vysvětlení vysoká čarodějka s hranatým obličejem. Za ní Harry spatřil dva rudě oblečené kouzelníky.

Ředitel ukázal na mrtvé dítě, které teď bylo obalené něčím, co vypadalo jako jakási ochranná bublina. „Amélie, nevím, co se stalo, i když mám pár teorií. Vaši kolegové z odboru záhad si to stvoření možná budou chtít prohlédnout. Zdá se bez života, ale přesto bych vám doporučil nejvyšší možnou opatrnost. Jestli to je to, co si myslím…“

Dva muži v černých hábitech, až doteď skryti ve stínech za rudě oděnými, vstoupili do místnosti a okamžitě začali sesílat tichá kouzla. I když byl Harry skrytý za Brumbálovým velkým tělem, ucítil kolem sebe proletět pár silných vln magie.

Mezitím čarodějka, o které si Harry myslel, že má všechno na starosti, protože se na ni ostatní příchozí stále dívali, znovu promluvila na Brumbála: „Nevěřím, že to zůstane nepovšimnuté, Brumbále, opravdu ne.“

Harry si myslel, že byla trochu hrubá, ale Brumbál se na ni krátce usmál, než se pustil do vysvětlování jeho a Harryho malého výletu k hrobu manželů Potterových a jak Harry požádal, jestli by nemohl vidět dům svých rodičů. Vyprávěl, jak souhlasil, že během Harryho prozkoumávání domu počká venku. Že je něco v nepořádku, zjistil, až když místnost, ve které zrovna stáli (nebo v případě Harryho a Brumbála seděli), začala zeleně zářit.

V té chvíli vstoupili do místnosti další čtyři kouzelníci odění ve stejně rudé jako ti dva za – jak se Harry dozvěděl – Amélií Bonesovou.

„Pozemky jsou čisté, Bonesová,“ oznámil jeden úředním tónem.

„Dům také,“ dodal jiný, „až na- ale říkal, že ho Brumbál taky zavolal…“ muž zněl nejistě.

„To je pravda, profesor Snape je tady na můj rozkaz. Nebude vám zasahovat do vyšetřování,“ řekl Brumbál tiše, ale pevně.

Amélie Bonesová na něj ostře pohlédla, ale přikývla. „Robardsi, Williamsone, pomůžete Bodeovi a Krákorovi,“ kývla ke dvěma kouzelníkům, kteří se skláněli nad tělem dítěte a zuřivě cosi mumlali. „Brumbále, myslím, že jste ještě neskončil.“

Tak jí ředitel vyprávěl, jak uháněl domem a očekával nejhorší – Harry úplně nepochopil, proč je to zelené světlo děsí snad ještě víc než smrt dítěte, ale hádal, že by to mohlo mít co dělat s tou divnou noční můrou, která se mu zdávala od doby, co si vůbec dokázal vzpomenout – a jak Brumbál našel Harryho sotva při vědomí a zřejmě mrtvé dítě.

„Nemyslíte si, že…?“ madame Bonesová otázku nedokončila, ale zdálo se, že Brumbál otázku pochopil tak jako tak.

„Ano. I když to není podle mé první domněnky. Proto jsem vás požádal, abyste přivedla ty, o kterých se nemluví. Určí přesnou povahu toho tvora jistěji než kdokoli jiný. Teď, pokud vám to nevadí, rád bych, aby se Severus podíval tady na mladého Harryho.“

„Snape? Nemyslíte, že by ho měl prohlédnout spíš léčitel?“ podívala se madame Bonesová na Harryho znepokojeně.

„Pokud je to to, co se domnívám, Harrymu může pomoci jedině Severus,“ řekl Brumbál pevně.

Harry sevřel rty. Se Snapem si nebyl moc jistý. V poslední době byl poměrně slušný, ale to nic neměnilo na tom, že Harryho nenávidí. Dal to v posledním pololetí náležitě najevo.

„Neboj, Harry, neopustím tě,“ ujistil ho ředitel, který očividně vycítil jeho nepohodlí. „Amélie, prosím…?“

Madame Bonesová střelila po Brumbálovi pochybovačným pohledem, ale otočila se k jednomu  ze svých podřízených. „Dawlishi, slyšel jste Brumbála.“

Dawlish opustil místnost, a jen o pár vteřin později vstoupil do bývalého dětského pokojíčku profesor Snape. Harry si všiml, že je ještě bledší než obvykle, a přestože jeho tvář jako vždy postrádala výraz, Harry si nemohl nevšimnout hluboké bolesti v jeho očích.

Harry a Brumbál seděli na podlaze a Snape k nim rázně přešel. Když na Harryho namířil hůlku, ten si nemohl pomoci, a aniž si stihl uvědomit, co dělá, popadl ředitelovu ruku. Trapas. On, jedenáctiletý, se chová jako batole! Ale když se pokusil ruku stáhnout, Brumbál mu v tom zabránil. Místo toho mu ji začal konejšivě třít.

„Pottere,“ protáhl Snape tak tiše, že to nikdo jiný nemohl slyšet, „podívejte se mi do očí a vybavte si, co se stalo, když jste vešel do této místnosti. Soustřeďte se na každý detail. Když budete spolupracovat, skončíme rychle.“

Harry trochu ustrašeně přikývl. Vzhlédl a setkal se s obsidiánovýma očima Mistra lektvarů. Tolik se zaměřil na chvíli, kdy vstoupil do svého starého pokojíčku, jak ho začala brnět jizva a jak se najednou celá místnost naplnila bílou mlhou a bubláním toho dítěte, že ani neslyšel Snapeovo zamumlání „Legilimens!“

Pokud Harry mohl říct, netrvalo to déle, než pár sekund. V hlavě ucítil mírný tlak a myslí mu začaly skákat obrazy uplynulých patnácti minut. Pláč tvora, jak ho Harry zvedl (tady se Harrymu zdálo, že se tlak v hlavě zvýšil) a jak se dostali sem. Teď mu na popředí mysli plavala Brumbálova tvář, a tehdy Snape přestal, ať už dělal cokoli, a svět se pomalu vrátil do normálu.

Harry se trochu zmateně rozhlédl, a tak si ani nevšiml, že na něj Mistr lektvarů seslal další kouzlo.

Pokud mohl říct, zatímco mu Snape cosi dělal s hlavou, dorazila další spousta lidí. Mimo to kolem toho stvoření někdo postavil zástěnu. Za to byl Harry docela vděčný. Pořád mu bylo zle z toho, jak to dítě vypadalo a jak zchladlo, když zemřelo.

Když Snape oslovil Brumbála, vytrhl Harryho z myšlenek. „Váš předpoklad se zdá správný, Albusi.“

Brumbál zamyšleně přikývl.