Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Kdosi poukázal, že Ron jen velmi zřídka dostane nějaký okamžik slávy. Moc jich nemám, ale někam jsem ho vmáčkla… ;)

Kapitola 35.  Čas návštěv

Čtyři postavy ve školních hábitech se složitě cpaly do omezeného prostoru ohraničeného závěsy. Po chvilce narážení loktů se Hermiona podrážděně otočila a rozhrnula je. Otevřel se interiér ošetřovny, čímž se vyřešila záležitost nedostatku místa, a Ron, Neville a Hermiona posedali na kraj sousední postele. Jejich výrazy nabraly škálu od potěšení, přes opatrnost, až po nejistotu, vše v různých intenzitách. Avšak jeden výraz byl nezpochybnitelný. S ozvěnou plácnutí Harry Potter položil své papírové břemeno na noční stolek a tvrdohlavě a s rozhodným vzdorem se obrátil ke svému učiteli.

„Je tam asi tři sta podpisů,“ informoval Remuse razantně. „A to jsou jen ty, co jsme stihli posbírat od chvíle, kdy se u snídaně objevil ten článek. Už máme skoro všechny Nebelvíry a hodně Havraspárů a Mrzimorů. Dokonce se podepsalo i pár zmijozelských! I Hagrid se připojil, a když nás zahlédl profesor Kratiknot ve formulích, vzal si pár archů, aby je dal další hodině! Takže vidíte, nemůžete zase odstoupit. Nenecháme vás.“

A s posledním pokývnutím si založil ruce a žuchl na židli vedle postele, na které dříve seděl Reynard. Věnoval Remusovi upřený zelenooký pohled plný nesouhlasu. Jeho kamarádi jen zopakovali jeho přísnost.

Remus pozvolna zkoumal jejich tváře. Musel potlačit nenadálý příval euforie. Byla to pravda. Slyšet od Brumbála, že studenti chtějí, aby zůstal, byla jedna věc. Vidět to na vlastní oči byla jiná. Ale tito čtyři byli zvláštními případy. Jistě ne všechny děti si myslí to samé…

Zrakem padl na svazek papírů vedle Harryho. Pokusil se ignorovat pátravé pohledy čtyř párů očí a opatrně zvedl několik prvních archů, aby se začetl. Jakmile přelétl nadrápané titulní řádky ve formě soupeřících komentářů psaných známým písmem Hermiony a Ronovou kvapnou čmáranicí, musel pozvednout obočí a bojovat s úsměvem.

My, nížepodepsaní studenti Školy čar a kouzel v Bradavicích, bychom rádi prohlásili, že článek Rity Holoubkové je – kouřící hromada hipogryfího hnoje – zkreslený a nepravdivý. Také bychom rádi veřejně vyslovili naši podporu profesoru Lupinovi, který je – sakra boží učitel obrany proti černé magii – uznávaným členem sboru, a my si přejeme, aby zde jako učitel zůstal i v dohledné době – jinak bychom mohli skončit s další hodinou se Snapem. Také bychom rádi vyjádřili naši vděčnost profesoru Lupinovi za jeho ochotu riskovat vlastní život, aby zachránil ty naše. Děkujeme za váš čas.

            Harry Potter

            Ronald Weasley

            Hermiona Grangerová

            Ginevra Weasleyová

            Neville Longbottom

            Dean Thomas

            Katie Bellová

            Lenka Láskorádová

            Anthony Goldstein

            Ernie Macmillan

            Susan Bonesová

            Theodore Nott

            Colin Creevey

            Dennis Creevey…

Seznam pokračoval… a pokračoval, zabral několik listů a zahrnoval žáky všech ročníků a všech kolejí. Jen přeběhnutí jmen Remuse téměř přemohlo. Výraz takové podpory – a vše jemu?

Když se konečně dokázal odtrhnout od hypnotizujícího nárůstu podpisů, zíraly na něj čtyři úzkostné, ale odhodlané tváře.

„Jdete poněkud pozdě,“ zariskoval tiše. „Tuto otázku už jsem probral s profesorem Brumbálem.“ Okamžité znepokojení na jejich tvářích zvrátil ironickým úsměvem. „Odmítl moji rezignaci. Ať chci, nebo ne, nepůjdu nikam.“

„Jo!“ Předchozí úsměv do pochmurného zazubení změnil Ronův bujarý výkřik – Hermiona a Harry vykazovali stejné známky štěstí a úlevy. Neville mu nicméně nečekaně bystře položil otázku.

„Takže… jste nechtěl zůstat?“ zeptal se zčistajasna.

Radostná nálada ochabla. Remus si povzdechl.

„Samozřejmě chci zůstat,“ přiznal se a hleděl unaveně a znepokojeně na přikrývku. „Jen jsem si nebyl jistý, zda bych měl. Nebo zda budu stále vítaný…“

„Proč byste si to měl myslet?“ skočila mu zprudka do řeči Hermiona. „Vy jste na nás nezaútočil, ani jste nás neuvedl do nebezpečí, a ať už si ta otřesná Holoubková říká, co chce, my víme, že s Kanem jste bojoval, jen abyste ho odlákal od nás! Pomohl jste nás zachránit! Krevní msta, vlkodlačí války, to je naprosto směšné! Ten článek není nic jiného než hromada předsudků, pomsty, smyšlenek…“

„Hermiono.“ Remusův hlas, i přes tichý tón, okamžitě ukončil tirádu nebelvírské prefekty. „Jakkoliv nepřesné smyšlenky slečna Holoubková vznesla, jedno je třeba říct – mnoho faktů z toho článku je přesných. Nevím, jak na to přišla, ale nemohu popřít, že jsem byl pokousán Abrahamem Kanem.“

Hermionina pusa se s cvaknutím zavřela. Rozhostilo se ohromené ticho.

„Ale…“ Ronovo zmatené koktání bylo nekonkrétně obviňující. „Říkal jste nám, že si nepamatujete…“

Remus se mu upřímně podíval do očí. „Když jsem to říkal, byla to pravda,“ prohlásil pevně. „Nicméně setkání s Abrahamem Kanem v Prasinkách trochu moji paměť vrátilo. Otec mi pak mezery zaplnil, když jsem se zotavoval.“

„Takže na tom obrázku jste opravdu vy?“ V Harryho hlase se mísil šok a zvláštní porozumění. „Ta jizva…“

Remus beze slov nadzvedl pyžamový kabátek. Zpod obvazů se táhla zubatá síť jizev více než třicet let stará. Všichni čtyři studenti sebou trhli, ale žádný tolik jako Harry.

Remus se na chlapce, který zůstal naživu, soucitně usmál. „Ty a já máme něco společného, Harry. Oběma nám naše životy v dětství změnili ti, kteří nás nenáviděli bez důvodu. Já měl alespoň to štěstí, že jizva, která změnila můj život, obvykle není vidět.“ Ještě snížil hlas a s povzdechem si nepřítomně poškrábal zraněný krk. „Na rozdíl od nedávného přírůstku…“

Nastala výměna rozpačitých pohledů. „Takže…“ nakonec rozvážně nadhodil Ron, „kolik z toho článku je pravda?“

Remus se opřel o čelo postele a odolával nepříjemným vzpomínkám. „Okolnosti, které vedly k mému pokousání, jsou přesné, ačkoli možná poněkud přemrštěné,“ připustil. „Nicméně poutavé podání mé záludné vlkodlačí mentality je čistý výmysl slečny Holoubkové. Těžko bych celoživotně mohl nenávidět a toužit po pomstě proti někomu, jehož totožnost jsem zjistil před čtrnácti dny.“

Hermiona se usmála a jen nepatrná úleva se zračila na její tváři. „To jsme si mysleli,“ prohlásila důrazně. „Rita Holoubková ráda překrucuje fakta. Není nic než odporná, prodejná potížistka a teď to všichni ví. Každý v síni slyšel, kdo siru Nicholasovi poradil kouzlo, které nás pustilo ven, než Kane jako vlkodlak prolomil barikádu. Hodně dalších vidělo, jak jste zachránil profesora Snapea a odlákal zdivočelého od Harryho. A je mi jedno, co kdo tvrdí, já vám věřím, jestli říkáte, že Kane je Smrtijed…“

Navzdory Hermionině loajální řeči Remus cítil povinnost opravit ji. „Řekl jsem, že Kane pracoval pro Voldemorta,“ ujasnil pozvolna. „Neřekl jsem, že je Smrtijed, protože vím jistě, že Znamení zla odmítl. Je spíš pokřivený nezávislý jedinec, který se dobrovolně nabídl sloužit Voldemortovi, protože myslel, že to bude zábava.“

„Ach.“ Hermiona tu opravu přijala dobře. „No, je to pořád to samé, pořád pracuje pro nejďábelštějšího čaroděje na světě. A kdybyste se ho pokusil zabít, prokázal byste světu laskavost.“

Remus potlačil své provinilé svědomí při vzpomínce na svoji druhou návštěvu U Vyjící smečky. Třebaže si byl jistý, že rozhodně není tak špatný, jak Rita Holoubková naznačovala, zdálo se, že studenti ho vidí v poněkud lepším světle.

Aby své rozpaky skryl, přinutil se k úsměvu. „Jak se tak stává, nemusel jsem,“ prohodil co nejodlehčeněji. „Měl jsem k ruce Nevilla, aby mě zachránil.“

Chlapec s kulatým obličejem zrůžověl a vyvedený z míry zíral na boty. „No… opravdu o nic nešlo…“ koktal nejistě. „Myslím tím, že šlo… Neříkám, že jsem vám nechtěl pomoci… ale mám pocit, že kdokoliv jiný by vymyslel něco lepšího.“ Pokusil se usmát. „Zrovna jsem zahlédl ten velký stříbrný lustr a vzpomněl jsem si na váš vtip ve vyučování. Opravdu jsem nečekal, že to vyjde.“

Remus se na teď již rudého mladíka široce usmál. „Přesto šlo o působivě rychlé myšlení.“ Na chvilku se přemítavě odmlčel. Vzpomněl si na podobný talent pro rychlou improvizaci a vynalézavost dvou usměvavých tváří před lety zformovaného Fénixova řádu. „Kdysi dávno jsem znal vaše rodiče,“ dodal tiše. „Vím, že dnes by na vás byli velmi hrdí.“

Neville sebou rozpačitě trhl a oči z podlahy nezvedl, ale náznak úsměvu mu zatahal za koutky úst. Výrazy Harryho, Rona a Hermiony Remusovi řekly výmluvněji než slova, že o osudu Longbottomových vědí.

Bylo na čase změnit téma. Remusovi bleskla hlavou jiná zajímavost.

„Když mluvíme o rychlém myšlení,“ snažil se znít bezstarostně, „rád bych, ve jménu Merlina, věděl, jak místnost plná dětí dokázala uniknout útoku řádícího vlkodlaka a nikdo nebyl vážně zraněn. Co přesně se stalo ve Velké síni, než jsem dorazil?“

Harry se zavrtěl a s kamarády si vyměnil pár pohledů. „No, potom co jste s učiteli odešel, Snape nařídil, abychom se posadili ke kolejním stolům a zůstali tam,“ zamračení naznačovalo, že nebyl jednáním ředitele Zmijozelu potěšený. „Nabídli jsme se – my, ostatní členové BA, prefekti – že pomůžeme hlídkovat v síních, kontrolovat pozemky nebo cokoliv, ale nic z toho nepřijal. Jen zařval, ať sedíme a děláme, co nám řekl, a pak se k nám otočil zády a začal kouzlit nějaké komplikované zaklínadlo na dveře. Pokusili jsme si promluvit s Hagridem – nebo s tou kreaturou, která předstírala, že je Hagrid – ale jen od nás odkráčel.“ Povzdechl si. „Asi jsme měli poznat, že je něco špatně, ale mysleli jsme, že je jen ustaraný. No, nemohli jsme neudělat nic. Vzal jsem Pobertův plánek, abych mohl kontrolovat pozemky, jestli tam nejsou Smrtijedi.“

Remus se nebránil širokému úsměvu. „Skvělé mozky myslí stejně. Já udělal to samé.“ V očích se mu blýskalo. „V skutečnosti má plánek pár triků, které ti musím ukázat, a ty jsou velice užitečné. Jamesovi by určitě nevadilo, kdybych ti dal heslo.“

Harry se na otcova starého kamaráda zazubil na oplátku a vyprávění převzala Hermiona. „Zrovna jsme zkoumali plánek, když z konce stolu blízko dveří zaznělo zalapání po dechu,“ vysvětlovala úzkostně. „Když jsme se tam koukli, Snape ležel na schodech a Hagrid běžel do středu uličky. Asi jsme si chvíli mysleli, že jde pro pomoc. Ale pak se začal smrskávat.“

„Bylo to hrůzostrašné,“ vykřikl Ron, ale hlas se mu zachvěl. „Každým krokem byl menší a menší a pak se mu začaly kudrnatit vlasy a vousy se mu vcucly do tváře. A oči mu zdivněly a zežloutly.“

„Pak jsem si uvědomila, že je to mnoholičný lektvar,“ poznamenala věcně Hermiona. „Harry prohlížel plánek, ale bylo tam tolik jmen, že bylo nemožné poznat, kdo je kdo. Ale v té chvíli se smrskl tak, že jediné, co jsme viděli, byla postava v obrovském Hagridově kabátu. Až když se otočil, zjistili jsme, že jde o zdivočelého z Prasinek.“ Odmlčela se a hlas se jí chvěl, když rozpačitě pohlédla na učitele. „Ale pak se začal měnit.“

„A ty zuby,“ doplnil Neville bojácně. „Hodně zubů. A všude srst. A tvář se mu protáhla.“

Remus bojoval s rozechvěním při vzpomínce na zlaté oči a kroutící se rysy pod ztemnělými stromy. „Pamatuji si,“ zamumlal tiše. Sotva si uvědomoval, že promluvil, dokud jeho dumání nepřerušil Ron.

„Jak si to pamatujete vy? V Chroptící chýši je zrcadlo?“

Podle důrazného žuchnutí doprovozeného bolestným vyjeknutím Remus odhadl, že Hermiona Rona docela silně plácla po hlavě.

Pousmál se. „Ne,“ pravil unaveně. „Kdysi jsem viděl Kaneovu přeměnu, ačkoli jsem si ji vybavil jen před krátkou dobou. Sledoval jsem jeho přeměnu asi dvě minuty, než mě začal honit, aby mě pak pokousal.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Remus si povzdechl a nepřítomně zůstal zírat na přikrývku. „Pokračujte,“ povzbudil je nakonec. „Nechtěl jsem vás zastavit.“

Harry si vyměnil dlouhý pohled s Hermionou a převzal vyprávění příběhu. „No, věděli jsme, že musíme něco udělat rychle,“ pokrčil rameny. „Po tom, co jsme vás viděli ve třetím ročníku…“ Na chvilku se odmlčel a pohrával si s rukávem hábitu, aby se vyhnul učitelovým chápajícím očím. „No, věděli jsme, jak málo času máme. Vzpomněli jsme si, co jste nás naučil, že přímá kouzla nejsou nic platná. Několik prefektů pálilo omračující zaklínadla, ale ta se hned odrážela, takže už byl asi příliš vlk, aby něco fungovalo. Všichni panikařili jak šílení – půlka školy prohazovala židle okny a vyskakovala ven a druhá půlka se hnala ke dveřím. Ale věděli jsme, že nemáme dost času, aby se ven dostali všichni.“ Najednou se usmál. „A pak Ron dostal skvělý nápad.“

Pihovatý zrzek se do této chvíle zabýval škrábáním zátylku a střílením pohledů na upjatou Hermionu, ale při té pozornosti překvapeně vzhlédl.

„No, zas o tolik nešlo,“ pokrčil rameny skoro přehnaně nenuceně. „Jen jsem viděl, že ho obrovský Hagridův kabát zadržel, a napadlo mě, že kdybychom ho dokázali na dost dlouho zauzlovat, dalo by nám to čas na útěk. A pak jsem si vzpomněl na prapory nad stoly, které jsou vyrobené z dost těžkého materiálu…“

„Vážně to fungovalo výborně,“ přerušila jej nadšeně Hermiona a ignorovala Ronův vyčítavý pohled, že mu sebrala jeho výstup. „A jakmile ostatní uviděli, co děláme, připojili se. Když se Kane přeměnil, byl úplně ovázaný všemi kolejními prapory z Velké síně!“

„Ale byl tak silný,“ povzdechl si Harry. „Začal se jimi prodrápávat, jako by šlo o papír. A protože byl mezi námi a oknem, neměli jsme jinou možnost než zamířit ke dveřím.“

Vyprávění se chopila opět Hermiona. „Když jsme k nim dorazili, každý, kdo prchal tímto směrem, zjistil, že je Snape zapečetil kouzlem. Ale bylo pozdě na útěk oknem – Kane byl skoro volný. Věděla jsem, že je inteligentnější než normální vlkodlak – po té záležitosti v Prasinkách jsem zašla do knihovny a podívala se do knihy Zdivočelý vlkodlak: Zápas myslí od Rebeky Goldsteinové a ona psala…“

„Bylo mi jedno, jak inteligentní je,“ Ron přerušil Hermionin příliv, než mohla spustit na dané téma celé pojednání, což Remus tajně uvítal. „Byl velký, chlupatý a vypadal hladově. Prostě jsem chtěl mít něco silného a těžkého mezi mnou a jím, ale Crabbe a Goyle měli napilno s drápáním se do dveří. A tehdy Ginny a Deana napadlo použít kolejní stoly jako barikádu a my je rychle začali levitovat na místo.“

„Ginny dnes chtěla přijít,“ dodal Harry zamračeně. „Ale má teď lektvary a ten umaštěnec Snape by ji nepustil.“ Ignoroval káravý pohled od Remuse a jeho zelené oči se rozšířily. „Jeden by si myslel, že bude vděčnější,“ prohlásil zapáleně, „když vezmete v úvahu, že jste ho zachránil před sežráním Kanem…“

„Harry.“ Remusovo mírné zakročení ukončilo řečnění mladého muže. „V případě, že jsi zapomněl, Severus Snape nenese moc dobře, když mu život zachrání lidé, které nemá moc rád. Obzvláště když ony osoby jej už kdysi téměř snědly.“ Rozšířené oči Nevilla Longbottoma mu připomněly, že ne všichni v místnosti se zúčastnili toho dávného rozhovoru. „Ostatní ti to vysvětlí později, Neville,“ dodal chvatně. „Teď na to není čas. Ale smysl je, Harry, že od Severuse Snapea nečekám žádnou vděčnost. A abych byl upřímný, nijak zvlášť po ní netoužím. Oběma by nám bylo trapně.“

„Jo, ale není to fér!“ vykřikl Harry rozhořčeně. „Je to takový mizerný, nevděčný, předpojatý, odporný…“

Harryho slova zakolísala a zmizela při pomalých, rozvážných pravidelných krocích na kamenech, které z odlehlého rohu ošetřovny přiváděly temnou postavu a s ní i pokles teploty. Z délky dlouhého nosu na něj zíraly temné oči.

Severus Snape, jak se zdálo, nebyl poznámkami Harryho Pottera nijak ohromený.