Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 37. Tímto prstenem
Ginny Hermionu přivítala s rukama v bok.
„Je tu něco, co bys mi chtěla říct?“ hodila jí ranní noviny, které Hermiona neobratně zachytila.
„Jako kdyby ti to Ron už neprozradil!“ hodila je zpět, aniž by na ně pohlédla.
„Ano, ale chci podrobnosti! Proč ses tak nějak zasnoubila s Malfoyem?“
Hermiona si povzdechla a vrátila se ke dveřím obchodu. „Proč děláš, jako bys nevěděla, že je to jen předstírané?“
Ginny se zazubila. „Ráda si tě dobírám. Ale vážně, proč předstíráte zasnoubení?“
Hermiona vysvětlovala, zatímco připravovaly obchod na nový den. „Byl to můj nápad,“ dodala, když Ginny se vším obeznámila. „Myslím, že Draco ho chtěl praštit!“
„No, je to trochu zvláštní situace, že? Vážně to byl nejlepší způsob, jak Dracovi vrátit dobrou pověst?“ naléhala Ginny. „Chci říct, můžeme očekávat předstíranou svatbu, nebo co?“
„Jsem si jistá, že bych vymyslela něco lepšího, ale musela jsem se rozhodnout okamžitě. A ne, předstíraná svatba nebude, tak daleko bych nezašla!“ pokrčila rameny. „Ve vhodnou chvíli, tedy poté, co bude lektvar zaregistrovaný, což by se mělo stát každým dnem, a až pan Durand odsouhlasí podmínky, za nichž nám bude dodávat, se Draco a já velmi smutně předstíraně rozejdeme.“
Ginny ji chytla za ruku. „Neměla bys mít předstíraný zásnubní prsten?“
Hermiona se zachichotala. „Ano, ale ještě nejsem oficiálně předstíraně zasnoubená, to až v pátek. Prsten Draco koupí dnes.“
„Opravdický? Pokud vycházím z jeho dřívější reputace, napadá mě, že jich bude mít slušnou sbírku, z níž ti může jeden vybrat.“ zazubila se Ginny a Hermiona jí volky nevolky úsměv oplatila. Koneckonců situace, do níž sama sebe dostala, byla opravdu komická.
„Teď vážně, Hermiono, co se mezi vámi dvěma děje? Ron řekl, že když přišel, byl Draco svlečený a strávil noc ve tvém bytě.“
„Starej se o sebe,“ odsekla Hermiona a začala urovnávat zboží na policích. Ginny si rozhořčeně založila ruce na prsou.
„Jsem tvá nejlepší kamarádka! Měla by ses mi svěřit.“
Hermiona se k ní otočila. „Víš co, Ginny? Já nevím. Jsme ve stadiu naprosté nejistoty. Chci říct, že je nám spolu dobře a skutečně ho mám ráda, ale tak nějak jsme do toho spadli. Je to velice hravé a vím, že o mě pečuje, ale nevím, jestli to pro něj není jen trocha zábavy. On není zrovna typ, který by se vázal, že?“
„Pořád ještě zvedne každou sukni v okruhu pěti kilometrů?“ řekla Ginny bez obalu.
„Ale ne, rozhodně ne. Fakticky mi tu noc řekl, že nemá zájem začínat si něco s jinými, ale...“
„Cože?“ přerušila ji Ginny a chňapla ji za ruku. „Jsi skutečně Hermiona?“
„Co myslíš tím: jsi skutečně Hermiona?“
„Říkala jsem ti, že nikdy nevidíš to, co máš přímo před nosem,“ povzdechla si Ginny. „Rozrušila Draca ta předstíraná zásnubní historie?“
„Ani ne, jen byl trochu v šoku. Vypadá to, že teď už je s ní spokojený.“
„Kolik přesně nocí jsi za poslední měsíc strávila ve svém bytě?“ pokračovala Ginny. Hermiona začala chápat, kam míří.
„Proč místo všech těch otázek neřekneš rovnou svůj názor?“
„Můj názor je tohle: Malfoy je rád, že předstíráte zasnoubení, že spolu prakticky žijete a kdoví kolik nocí spíte v jeho posteli? Právě jsi tvrdila, že není typ, co se váže, a pak mi jen tak mimochodem řekneš, že nemá zájem si cokoli začít s někým jiným. Myslíš si, že je to normální kamarádské chování, Hermiono? Protože tví dva nejlepší kamarádi byli kluci, máš dojem, že jsi odbornice? Jen mi řekni, kolikrát jsi spala v Harryho nebo Ronově posteli?“
„Byli jsme děti,“ namítla Hermiona.
„Stejně tak můžete být s Malfoyem zasnoubení, protože se chováte přesně jako zasnoubený pár.“ Ginny vědoucně kývla na kamarádku. „Jsi hlupák, Hermiono. Očividně se o tebe uchází. Ty si to nepřiznáš, ale zamilovala ses do něj...“
Hermiona si mnula čelo. „Nemůžu se do něj zamilovat.“
„Pročpak ne? Klidně se zařaď do fronty! Stovky žen jsou zamilované do Draca Malfoye.“
„Přestaň přehánět.“
„Víš, jak to myslím!“ řekla Ginny rychle. „Rozhodně nejsem jeho největší obdivovatelkou, ani nepředpokládám, že se jí kdy stanu, ale zatím neudělal nic jiného, než že ti pomohl a byl k tobě milý. V ten plesový večer jsem si myslela, že vy dva se k sobě skvěle hodíte.“
Hermionina tvář změnila výraz a její hlas klesl téměř do šepotu. „Skvěle se k sobě hodíme...“
„Jestli ti dá ten předstíraný snubní prsten, Hermiono, vsadím se, že už si ho nikdy zpátky nevezme.“
„Teď jsi směšná!“ protestovala Hermiona.
„Uvidíš...“
““““““““““““
„Zasnoubení!“ Blaise si opakoval, co řekl už mnohokrát předtím.
„Předstírané zasnoubení,“ opravila ho Hermiona.
„S vámi to vážně jde ráz na ráz, že?“ zeptal se jich Blaise. „Proč jste oznámili, že jste zasnoubení? Nestačilo prostě říct, že spolu chodíte?“
„Jo, to jsme mohli...“ Draco vrhl na Hermionu pichlavý pohled. „Kdybychom si o tom obrovském předstíraném závazku promluvili před tím, než jsme ho oznámili světu.“
Hermiona se na něj vražedně podívala. „Musela jsem přemýšlet na vlastní pěst. Nebyl čas se tě ptát,“ bránila se, ale věděla, že Draco má plné právo být na ni naštvaný. Naštěstí to všechno bral jako žert. „Koneckonců se mě vždycky můžeš předstíraně zbavit, jestli máš pocit, že je to na tebe moc!“ vyštěkla.
„Nevykašlu se na tebe, Hermiono. Předstíraně ani nijak jinak,“ mrkl na ni. Zaplavila ji vlna citu, ale snažila se nedat to najevo. Když se po chvíli sebrala, znovu promluvila.
„Možná by pomohlo, kdybys k těm dveřím přišel oblečený.“
Blaise jen překvapeně zvedl ruce.
„Páni! Proč jsi neměl šaty?“ zeptal se Draca.
„Měl jsem je! Svlékl jsem si jen košili - neměl jsem s sebou žádnou čistou.“
„Proč na to vy dva prostě neskočíte?“ zeptal se Blaise a Hermiona se cítila jako při svém dřívějším rozhovoru s Ginny. Draco pohlédl na svého přítele a ušklíbl se.
„No, ten stůl tady mi připadá poněkud nepohodlný, a mohli bychom rozlít lektvar,“ konstatoval. Hermiona zaúpěla. Ignoroval ji a pokračoval. „Myslím, že bych asi nikomu nechtěl vysvětlovat další přidané látky.“
„Fůůůj!“ vyprskla Hermiona znechuceně, zatímco Blaise se rozesmál Dracovu vtipu. Rozhodla se, že je nejvyšší čas změnit téma a obrátila se na Blaise: „Máš už nějaké zprávy z registračního úřadu? Zdá se mi, že to trvá nějak dlouho.“
„Ano, trvá,“ potvrdil. „Nevím proč. Ještě mi to neřekli, ale mám pocit, že to nějak souvisí s lektvarem Pansy a Daphne.“
„Zatraceně,“ zívl hlasitě Draco. „Myslím, že jsme udělali všechno, abychom recept doladili.“
Blaise přikývl. „Souhlasím. Kdybychom chtěli ještě něco změnit, riskujeme, že bude třeba ho registrovat znovu.“
Rozešli se a o hodinu později už Hermiona seděla na Dracově pohovce a hleděla do prázdna. Nelíbilo se jí muset jen čekat na rozhodnutí o registraci lektvaru. Znechucovalo ji to, chtěla něco dělat. Draco se vrátil z kuchyně se dvěma sklenkami pití. Sedl si naproti a odkašlal si.
„Tak jsem dnes šel nakupovat,“ začal a ona se na něj podívala.
„Och! Málem jsem zapomněla, dáš mi ho?“ zarazila se. Nelíbilo se jí, jak to vyznělo. „Chci říct... no, nechtěla jsem to říct takhle...“
Potřásl hlavou. „Přestaň se bát, pro Merlina! Vím, že nejedeš po novém šperku!“
Trochu se na pohovce zavrtěla. „Vím, ale mám pocit, že ti dlužím omluvu. Byl to můj nápad a neprobrala jsem ho s tebou. Nikdo by ti nemohl vyčítat, kdybys na mě byl opravdu naštvaný, ale měla jsem ty nejlepší úmysly...“
„Budeš už zatraceně držet zobák?“ přerušil ji znovu. „Je to skvělý nápad! Poněkud drastický, přesto však skvělý,“ uchechtl se jejímu výrazu. „Takže, jak jsem říkal, dnes jsem šel nakupovat.“ Hermiona přikývla, ale tentokrát mlčela. Dívala se, jak Draco vytáhl modrou sametovou krabičku. „Tak, Grangerová, máš chuť vlézt do chomoutu?“
Zachichotala se jeho terminologii a přikývla. „Jo, pojďme na to,“ odpověděla stejným tónem.
„Výborně, tak tady ho máš, nasaď si ho,“ řekl úmyslně znuděně. Záměrně předváděl svůj pověstný úšklebek. Pak ji překvapil, když jí hodil krabičku, kterou sotva chytila. Vzal si časopis a opřel se, aby si četl, ale Hermiona jen hleděla na malou modrou krabičku. Všiml si, že se ani nepohnula, a zahleděl se na ni.
„Co se děje?“ zeptal se.
„No, tohle není v pořádku.“
Odložil časopis.
„Ještě jsi ji neotevřela, tak jak víš, že to není v pořádku?“
„Chci říct, že z toho nemám dobrý pocit. Vím, že to není reálné, ale nemůžu si ten prsten navléct sama.“
Draco zvedl obočí. „Hermiono, žádáš mě, abych ti navlékl prsten? Musím si také kleknout?“ usmál se a ona protočila oči.
„Vím, že je to hloupé, ale nemám z toho dobrý pocit,“ opakovala. „Asi si myslíš, že jsem pošetilá, ale prostě jsem si nikdy nepředstavovala, že až poprvé dostanu zásnubní prsten, i když předstíraný, bude to takhle!“
Draco odložil skleničku a přesunul se vedle ní. Chtěla znovu promluvit, ale zakryl jí ústa rukou a naklonil se blíž. „Nemluv, nekaz tu chvíli.“ Otevřel krabičku a jí málem vypadly oči z důlků. Kámen v prstenu byl krásně broušený a zasazený, ale byl skromné velikosti, takže neohromoval. Potěšilo ji, že není obrovský. Měla ráda drobnější šperky. Nicméně byl dokonalý, decentní, v krásném odstínu temného stříbra. Kroužek obepínaly úponky jemné tak, že vypadaly jako z hedvábí, a kámen byl obklopen složitým vzorem z malých briliantů. Opravdu ještě nikdy neviděla tak nádherný prsten. V krku měla najednou knedlík. Prsten byl překrásný a musel stát celé jmění. Všechno na něm svědčilo o kvalitě a dokonalém zpracování.
„Páni,“ vydechla obdivně. „Draco, je naprosto úžasný. Taková krása.“ Zlobila se sama na sebe, když ucítila v očích slzy. Bez ohledu na to, jak nádherný prsten byl, nebylo na tom nic skutečného. Podívala se na Draca, který ji pozoroval. „To je příliš mnoho, musel stát...“
Draco zaklapl krabičku. „Chceš mě urážet?“ procedil skrz sevřené zuby. „Nepovažuje se za neslušné ptát se svého předstíraného snoubence, kolik zaplatil za úžasný předstíraný zásnubní prsten?“
„Promiň,“ zachichotala se. Draco přivřel oči. Když viděl, že už nebude protestovat, znovu otevřel krabičku a vyňal prsten. Vzal ji za ruku a pozvedl dlaní vzhůru. Pak přes ni přejel palcem, než ji obrátil a velmi pomalu sklouzl svými prsty podél jejích. Atmosféra se změnila. Byla fascinována. Pomalu vsunul prsten na její prst, a ji to okouzlilo, i když věděla, že to není skutečné. Draco otočil prsten, aby správně seděl, a pak, místo toho, aby se odsunul, propletl své prsty s Hermioninými. Polkla, zcela ponořena v přítomném okamžiku. Draco ji vzal také za druhou ruku a přitáhl si ji blíž k sobě. Měl ve tváři zvláštní výraz, jako by něco zkoušel. „Co se děje?“ šeptla tiše, protože nechtěla zničit ten okamžik.
„Jestliže je to předstírané, tak proč se cítím, jako by to bylo doopravdy?“ zeptal se stejně tiše a Hermioně se rozbušilo srdce. Připadalo jí to velmi reálné a poznala, že vztah mezi ní a Dracem dosahuje nové hloubky. Byli přáteli, ale teď už určitě i něčím víc, a taky to bylo úplně jiné, než co cítila k Joshuovi nebo kterémukoli jinému muži. Bylo to jako přátelství, které prožívala s Ronem a Harrym, ale s velkou dávkou přitažlivosti navíc. A právě teď byla ta přitažlivost rozhodně ohromující, protože Draco byl nesmírně atraktivní, když ji sledoval s vážnou tváří a planoucíma očima.
Měla potíž najít slova, ale podařilo se jí promluvit. „Něco z toho skutečné je,“ zaváhala. „Každopádně pro mě ano.“
Draco zvedl ruku, na kterou jí právě navlékl prsten, přitiskl si ji k hrudi a přikryl svou dlaní. „Díky za to Merlinovi.“ Jeho úsměv a slova trochu snížila napětí a Hermiona se na něj usmála.
„Nenáviděl bych, kdyby se realita s fantazií smísila jen jednomu z nás. Vážně nevím jak, ale povedlo se ti dostat se sem,“ přitiskl si její ruku na hruď, „a moc lidí jsem tam nepustil... po Pansy už nikoho.“
Poznámka autorky: Tak tedy Dracovo malé vyznání; doufám, že se vám líbila scéna s prstenem. Myslela jsem, že by bylo zábavné, kdyby začali věřit, že to bylo opravdové. Laskavé komentáře a je jich tak mnoho – moc děkuji!