Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/37/
Rating: 13+
Kapitola 37. Ze zimy do tepla
Mrzlo.
Remus si přitáhl šál kolem krku, schoulil se hlouběji do ochranného, nicméně neúčinného tepla hábitu a zrychlil krok. Musel být opatrný, na dlažebních kostkách se blyštěl led. Mráz zjasnil okapy v Prasinkách, do kůže mu příležitostně narážely křehké, ale drsné přívaly vloček, které se rozesmátě točily v paprscích světla okolních oken. Při pohledu na zlaté plameny vzdálených ohňů a na teplo v obydlích si Remus nemohl pomoci a cítil mírný záblesk závisti za to pohodlí.
Byl teprve konec listopadu, proboha. Nemělo by být dovoleno, aby bylo takové chladno, když ještě oficiálně nezačala zima.
Toužebné obrazy zapáleného ohně v jeho komnatách a příjemného tepla večeře ve Velké síni se mu mučivě vysmívaly.
Co tady dělám?
Plním slib.
Remus si povzdechl. Sklenička s Tonksovou. Ve chvíli, kdy mu ten nápad byl vnucen, vůbec nevypadal špatně.
Samozřejmě dokud se vesmír nerozhodl změnit toto konkrétní úterý v nejchladnější noc roku.
Oficiálně byl stále v rekonvalescenci, alespoň podle Poppyina pronikavého proudu námitek, když jej ve vstupní hale přistihla mířit ven. Možná měl kontaktovat Tonksovou a přesunout akci na další den.
V duchu se mu zjevila představa bystrozorky s duhovými vlasy, jak na něj přísně hledí. Nějak tušil, že Tonksová by ‚možná jindy‘ nebrala jako odpověď. Vypadala vážně odhodlaná rozveselit jej.
Jakkoliv ho to mělo přivést do zbědovaného stavu.
Remus si povzdechl. Opravdu to od něj nebylo fér. Byl to milý nápad. Sotva mohl vinit Tonksovou z počasí a z vlastního stále chatrného zdraví.
Až v sobotu, bezmála po týdnu v posteli, byla Poppy Pomfreyová spokojená s pokrokem natolik, aby jej propustila z ošetřovny do jeho komnat. Remus měl podezření, že vrchní sestra by si jej nejraději nechala pod dozorem ještě nějakou dobu, ale v pátek odpoledne přišel Draco Malfoy. Vlasy měl střídavě v pruzích jasně oranžové a vínové a jako natužené mu trčely vzhůru. Kůži mu pokrývaly nachové vřídky a hnisavě zelené puchýřky a z nosních dírek mu dosti odporně rašily narcisy. Zmijozelský prefekt si ze své postele stěžoval tak hlasitě a neustále na zatracené Nebelvíry, a co řekne jeho matka, až se doslechne o neochabující neúčinnosti Poppyiných většinou marných pokusů zrušit kouzla, že odpočinek a spánek se brzy staly pouhým zapomenutým snem. Potměšilost podbarvující úsměvy Harryho, Rona, Hermiony a Ginny, když se zastavili po večeři, údajně aby navštívili svého profesora, vyvolala v Remusovi podezření. To se zvýšilo po hlasitých poznámkách Rona a Harryho o podivných postiženích, která čekají – podle toho co četli – jisté lidi, kteří před tiskem ustavičně tlachají o svých učitelích. Ale vzhledem k tomu, že Remus byl stále formálně v pracovní neschopnosti mimo službu, rozhodl se nezabývat se touto záležitostí jako učitel a jen mimochodem poznamenal, že si v minulosti všiml, že růžová se vždycky hezky tloukla se zmijozelskou zelenou, když James a Sirius prováděli obdobné experimenty.
Takže sobota přinesla úlevu, když unikl před reptáním a lamentováním Malfoye a mohl se vrátit do soukromí vlastních pokojů. Ale i tak byla jeho svoboda jen podmínečným propuštěním. Poppy mu nekompromisně předepsala odpočinek alespoň po dobu tří dnů, během kterých se neměl pokoušet o cokoliv vzdáleně připomínajícího práci. Remus se chystal protestovat, ale upřel se na něj probodávající pohled zpod rázně zvednutého obočí, který nepřipouštěl odepření poslušnosti generacím churavých bradavických žáků, a on jen slabě pokýval na souhlas a stáhl se do postele.
Otec celou tu záležitost shledával vysoce zábavnou.
Jelikož se synovo zdraví zlepšilo a vrátil se do svých komnat, Reynard se rozhodl odejít v sobotu večer. Ostrý vzkaz, který dorazil ráno soví poštou od paní Wennové a v němž se hořekavě vyptávala, kdy už plánuje příjezd do Winchestrovky, jen způsobil, že svůj odjezd o půl dne odsunul. Ale po srdečné bradavické večeři se otec a syn domluvili, kdy a kde proběhne onen dlouho navrhovaný oběd. Nedávné události naučily oba Lupinovy muže cenit si rodinných vazeb. Nedělní obědy určitě budou pravidelnější součástí jejich budoucnosti.
Otec odcestoval, aby vysvobodil chuděru paní Wennovou z jakéhokoliv utrpení, které mohl napáchat Lanark a zvěřinec, a Remus se vydal tiše přečkat klidnou neděli a pondělí. Na příkaz Poppy většinu víkendu opravdu strávil odpočinkem v posteli. Zhusta si během té doby jen četl, třebaže v nepatrné vzpouře zariskoval trochu známkování, které mu jako ochotný komplic propašovala Minerva McGonagallová. Nemohl se zbavit jistého vědomí ironie, že ten vzrušující, odvážný akt odporu proti přeúzkostné vrchní sestře sestával ze lstivého provádění té nejnudnější části jeho zaměstnání. Tušil, že si z něj Minerva mlčky utahuje.
Ale potřeboval rozptýlení. Cokoliv ho zabaví před smrští myšlenek.
Po dobu rekonvalescence mu každá chvíle odpočinku, kdy se přestal soustředit, přinesla jen záplavu starostí. Jakkoliv významně mu petice zvedla náladu, pořád si dělal starosti s reakcí žáků, až opět uvidí svého vlkodlačího učitele teď, když už naprosto chápou, čím je. Navzdory Brumbálovu ujištění se pořád bál možnosti skandálu kvůli článku v Denním věštci a toho, jak se k němu kvůli tomu budou chovat lidé mimo Bradavice. Pomalu se uzdravoval a bál se, že se nikdy nevrátí do původního stavu lehce nedobrého zdraví, které bylo tím nejlepším, co mohl očekávat. Dělal si starosti o otce a trápila jej jeho statečná přetvářka, za níž skrýval hořkost a vinu z odsouzení svého synovce. A přemýšlel o tom dopisu.
Přišel v pátek večer, doručil jej Kingsley Pastorek. Jedna obálka obsahovala dvě pozvánky z ministerstva.
Remus se ji ještě neodhodlal otevřít.
K rozhodnutí ohledně návštěvy Kanea nebyl o nic blíž. Prostě o tom nechtěl přemýšlet. Pouze obálku prozatím odložil a odvedl své myšlenky jinam.
Úterý se probudilo do mrazivého rána a jasného nebe. Neodbytný ranní mrazík ustoupil těžkým, sněhem nafouklým mrakům, které s blížící se temnotou přicházely od hor. Remus se cítil lépe a tajně doufal, že by se ve středu mohl vrátit k učení. Rozhodl se, že i přes to chladné počasí na schůzku ke Třem košťatům dojde. Být přistižen Poppy, která mu pořádně vyzpívala, jej přivedlo do rozpaků zvláště kvůli procházejícím vlnám hihňajících se školáků, které nesmírně pobavil pohled na peskování jednoho z jejich učitelů. Nicméně nakonec Remus přeci jen provedl odhodlaný výpad do přívalů sněhu a ledu na cestě do Prasinek a zabalený do několika vrstev cítil, jak mu s každým opatrným krokem a plnými doušky ledového vzduchu ubývají síly.
Možná se mu zdraví nevrátilo tak, jak si myslel.
Prasinky se hojily poněkud lépe. Škody popsané Tonksovou a otcem byly hladce opraveny, domy renovovány, viditelné jizvy po útoku Smrtijedů pečlivě a téměř dokonale smazány a vesnice se stala nezměněnou dřívější vzpomínkou. Ale jak Remus dobře věděl, to ty neviděné jizvy zanechávaly nejhlubší stopy. Známky boje mohly být vymazány, ale jeho dozvuky přetrvávají.
Teplý žár a šumění zvuků vábilo zpod rozvrzaného vývěsního štítu. Konečně. U Tří košťat.
Pečlivě se vyhnul ledové kaluži, která jiskřila ve světle linoucím se z Remusova cíle. Rychle zatáhl za dveře a byl téměř sražen nazad výbuchem tepla a světla a zvuků, které omyly jeho napůl zmrzlé tělo. Popadl dech, uvolnil si šálu a po stažení rukavic s úlevou spěchal dovnitř.
Ze všech směrů jej zavinulo skvělé teplo, planoucí krby osvětlily povídající si postavy s teplými máslovými ležáky a madame Rosmertu jako vždy věčně zaměstnanou za barem. Hospoda byla tišší, než by jeden čekal od Tří košťat, ale vzhledem k chladnému počasí a smutku, který vesnice opodstatněně držela, asi nešlo o žádné překvapení.
Ulevilo se mu, že si jeho příchodu nikdo nevšiml. Zahalený v požehnané anonymitě si téměř úplně rozvázal šál, ale jednu otočku ponechal, aby mu zakrývala jizvy na krku. Na promrzlých a roztřesených nohách zamířil k baru a k báječné vyhlídce na úlevné posezení. Sotva se vyškrábal na barovou židli, položil lokty na pult a zabořil chladné líce do dlaní. Vzápětí jej z jeho odpočinku vylekal halasný pozdrav a přátelské plácnutí po rameni.
„Nazdárek, Remusi!“
To se neočekávaně přihrnula směrem od sousedního stolu křenící se Tonksová. Z hábitu a jedlově zelených ježatých vlasů si odmetala popel z krbu. Zubení ji poněkud přešlo, když zaznamenala kamarádovo zarudnutí od mrazu a ledové zbytky ve vlasech.
„Krindapána,“ ulevila si a nejdříve si prohlédla Remusovo oblečení, do kterého se zabalil, aby vzápětí přiskočila k oknu. „Je tam zima?“
Remus se rozhodl neobtěžovat se s odpovědí. Jen se na ni zamračil.
Tonksovou to nijak nerozrušilo. „Beru to, jako že jo,“ prohlásila znepokojivě vesele. „Rosmerto! Až budete mít chvilku, dva máslové ležáky!“ Na Remuse se srdečně usmála. „Nevadí, Remusi! Brzo tě zahřejeme.“
Remus se také pokusil usmát, ale bídně selhal. Jak teplo místnosti vnikalo do jeho kostí a rušilo znecitlivění chladu, najednou se povážlivě rozechvěl. Končetiny měl jako z olova, byl unavený a třásl se vyčerpáním místo chladu. Neutuchající tenze mu vysílala záchvěvy bolesti od čela až po kořen nosu a v hrudi se mu usadil všeprostupující nedostatek energie. V plicích jej píchalo a srdce mu ztěžklo. V čerstvé jizvě na břiše a noze mu poškubávalo, kdykoliv se na židličce pohnul.
Rozhodně se nezlepšil tak, jak si myslel. Odpočinek v posteli byl ošidnou dvouhlavou saní.
Zatracená Poppy měla pravdu.
Na stole přistály dva kouřící máslové ležáky. Přiblížila se srdcovitá tvář a znepokojený pohled přejížděl po jeho sinalé tváři a třesoucích se prstech.
„Remusi, jsi v pořádku?“ zeptala se Tonksová hlasem zjemnělým zájmem a zlehka mu položila ruku na rameno. „Bez urážky, ale vypadáš strašně.“
„Je mi fajn, vážně.“ To prohlášení by možná mělo větší váhu, pokud by Remus měl dost sil na to, aby zvedl hlavu z dlaní. „Jen musím popadnout dech.“
„Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Ruka se soucitně sevřela. „Promiň, mělo mě to napadnout! Jít celou tu cestu pěšky, když se ještě zotavuješ.“ Povzdechla si. „Je tak snadné zapomenout, že se v Bradavicích nedají použít krby, ani se přemístit z pozemků.“
Remus jen nepatrně zavrtěl hlavou, ale ještě ji nezvedl. Na to byl pořád unavený. „Stejně bych se nepřemístil,“ zamumlal chraplavě do dlaní. „Nejsem zrovna v náladě se rozštěpit. Momentálně funguje správně jen pár částí mého těla, nemůžu si dovolit přijít o žádnou z nich.“
Najednou ucítil, že se mu odsunula levá ruka a její prsty byly přitisknuty k teplému uchu džbánku máslového ležáku. Vedle přistála tabulka čokolády z Medového ráje.
„Vypij to,“ nařídila mu Tonksová přehnaně řízně. „Máslový ležák zvládne většinu trablů a čokoláda zbytek. A žádný strach o cestu zpátky – až budeš připravený, krbem se vrátím k sobě, popadnu koště a vezmu tě k hradu letecky. „Dobře?“
Příliš unavený na hádku jen malátně přikývl, povzdechl si a ke rtům zvedl kouřící a nepochybně lákavý korbel.
Nedalo se popřít, že se po něm cítil lépe. Příjemné teplo nápoje se mu rozlilo po unaveném těle, vrátilo mu trochu barvy do tváří a dodalo mu energii, aby alespoň dokázal sedět vzpřímeně. Po vypití posledního doušku věnoval své bystrozorské společnici opravdovější úsměv.
„Díky,“ řekl upřímně. „Po tomhle se cítím líp.“
Úsměv mu vrátila. „Že jo? Říkala jsem ti to.“ Ještě jednou mávla na Rosmertu a naznačila další rundu. S hranou Poppyinou přísností se obrátila zpět k příteli. „Teď sněz čokoládu,“ nařídila a přísně poklepala na bar. „Doktorka Tonksová ví, co je nejlepší.“
Remus se přehnaně pokorně zazubil a od hostinské přijal druhý korbel. „Ano, madame.“
Rosmerta u nich chvilku pobyla a na ty dva se usmála. „Je hezké vás tu znovu vidět, Remusi,“ podotkla s nefalšovanou upřímností. „Jak jsem se dozvěděla, to vám můžeme děkovat za rychlý příchod profesora Brumbála, když na nás zaútočili Smrtijedi.“
Remus se rozpačitě usmál. „Bylo to víc štěstí než rozumu,“ přiznal. „Ale ano, vyvolal jsem poplach. Jen si přeju, abych mohl udělat víc.“
Rosmerta se váhavě usmála. „Myslím, že by to nic nezměnilo,“ řekla tiše. „Ale co jsem slyšela, vedl jste si dobře v hradu, když jste hlídal děti. Vlkodlačí msta, no teda!“ Odfrkla si. „Upřímně, tahle Rita Holoubková… Hagrid všem na potkání vykládal, že její článek je jen falešná hromada dračího hnoje, a každý, kdo vás zná, říká to samé. Absurdní!“
Remus se mdle usmál. „Oceňuji ten přístup, Rosmerto,“ povzdechl si. „Ale dělám si starosti spíš s lidmi, co mě neznají…“
„Ale Remusi, proboha!“ zasáhla Tonksová. „Proč vždycky předpokládáš, že se lidé otočí proti tobě kvůli tomu, co jsi?“ Zlomyslně se zazubila. „Copak tě nenapadlo, že tě třeba prostě jen nemají rádi?“
Remus poskytl své společnici dlouhý pohled. „Díky,“ poznamenal suše. „Sleduj, jak má hrdost proletí střechou.“
„Vždy k dispozici.“ Tonksová se opřela s výrazem rozvážné samolibosti.
„K dispozici? Co dispozici?“ Remus položil loket na bar, jednou rukou si podepřel bradu a druhou se chopil máslového ležáku.
Tonksová popadla svůj a přiťukla si s ním. „Co? Přece patentovaný Tonksové člověčenský vzpružovač. Zaručuje zlepšení nálady i mizériím oddaným, stoickým profesorům.“
Remus zvedl obočí. „Chci reklamaci.“
„Bez náhrady.“ Tonksová si drze nabídla čtvereček čokolády. „Taková je smlouva.“
„Chci kopii té smlouvy.“ Remus se blížil ke dnu druhého korbele. „Chci vidět to drobné písmo na konci, než do toho zabřednu ještě víc.“
„Je to ústní smlouva.“
„Pak mi dej myslánku.“
Tonksová jej chvíli sledovala a zjevně zvažovala možnosti. „Přijmeš písemnou omluvu?“ zeptala se s nadějí.
„Ani nápad.“ Remus se zoufale snažil nekřenit a jen na ni hleděl s lhostejným nezájmem. „Chci vše zpátky. V čokoládě.“
Tonksová rozhořčeně poukázala na obal na baru. „Už jsem ti čokoládu dala!“
Remus zvedl úlomek a zamyšleně jej prozkoumal. „Toto je lék. Čokoláda jako náhrada je pro potěšení.“
„Řeknu ti co.“ Tonksové se zalesklo v oku, což děsivě připomínalo Siriuse. „Můžeme si o ni zahrát páku.“
Remus zamrkal. Ze všech možných odpovědí tuto nečekal.
„Cože?“
Tonksová se maniakálně zašklebila. „Páku!“ Opřela loket o barový pult a ztřeštěně zakroutila prsty. „Vítěz bere čokoládu!“
Remus se opatrně napřímil. „Kolik jsi toho vypila, než jsem přišel?“
Tonksová jej zpražila nadřazeným pohledem. „Oznamuji ti, že náladu mi přivodil pouze a jedině život. Takže co, jdeš do toho?“
Remus nejistě hleděl na ty zběsile vířící prsty. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
Tonksová zakývala obočím. „Bojíš se, co?“
Remus protočil očima. „To ani ne. Ale těžko půjde o čestný zápas.“
Bystrozorka se zazubila. „Vím, ty chudáčku. Dám ti pět stupňů do začátku.“
„V mém oslabeném stavu?“ Teď byl se zubením na řadě Remus. „Mělo by to být alespoň patnáct. Taková bystrozorka a vyžívat se na invalidovi, jako jsem já. Měla by ses stydět. Ministerská brutalita v té nejhorší ukázce.“
„Morousi.“ Tonksová spustila ruku a upřímně se rozesmála „Vyhrála bych.“
Remus se rozchechtal. „O tom nepochybuju.“
Jiskření se vrátilo. „Tak co něco v menším měřítku?“ natáhla ruku a zvedla palec. „Palcová válka?“
„Dobrý bože.“ Remus s úsměvem zavrtěl hlavou. „Kolik ti je?“
„Snad ještě nejsem tak stará, abych byla moudrá,“ zasmála se a zprudka jej píchla do paže. „No tak! Komu to ublíží?“
Remus povážlivě nedokázal vymyslet rozumný argument. Nadsazeně si povzdechl a natáhl ruku. Dovolil Tonksové, aby sevřela jeho prsty v tradičním válečném postavení palce.
S přehnaně soustředěným výrazem se Tonksová shrbila a připravila se. Remus na druhou stranu zůstal na židličce vzpřímený a zoufale bojoval se smíchem. Bystrozorka předváděla sérii cviků pro palec.
„Připraven?“ zeptala se, když už považovala palec za dostatečně protažený. Remus pokýval na souhlas. „Takže tři, dva, jedna… TEĎ!“
Nemohla to být žádná soutěž. Remus měl delší ruce, delší palec a větší rozpětí. Nicméně s jedním faktorem nepočítal.
Palec Tonksové měnil délku.
Na pořad dne přišel protest. „Měníš se! To není fér!“
Tonksová se zašklebila ještě soustředěněji a zápas palců zesílil. „Ty…“ funěla, „máš přirozenou výhodu! Jen vyrovnávám šance!“
„Prodlužuje se, když útočíš!“
„Myslela jsem, že je ti to jedno!“
„A scvrkne se, když jsem blízko! To je podvod!“
Tonksová se zazubila a jejich ruce se spojily intenzitou bitvy. „Nemůžeš podvádět, když neexistují pravidla, Lupine!“
Neexistují pravidla? No dobrá, jestli chce hrát takto… Nebude dodržovat pravidla.
S výrazem necharakteristické rozpustilosti vystřelil volnou ruku a polechtal ji v podpaží.
Dostavil se dostatečně dramatický účinek.
Šokovaná, z míry vyvedená a s narušenou koncentrací Nymfadora Tonksová vypískla, zhoupla se a po zádech opustila stoličku.
Se zpožděním se Remus pokusil ji zachytit, bylo však pozdě. S divokým máváním končetin narazila do pijáka za ní a ona i nešťastný soused padli na zem.
Remuse přemohla vina a zahnala horký žár pošetilosti, která jej před chvílí zaplavovala. Okamžitě vyskočil na nohy, popadl ruku lehce zmatené Tonksové a jemně jí pomohl posadit se na postavenou stoličku. Už už se nadechoval k omluvě, kterou však jeho společnice utnula pohledem.
„Jestli se mi, Lupine, omluvíš, namlátím ti. Myslím to vážně!“ Nepatrně se zasmála. „Nedovolím ti, abys litoval odvahy a inovace v palcové válce.“
Remus zvedl ruce a usmál se. „Dobrá, žádné omluvy. Ale prohrávám boj. Čokoláda je tvoje.“
Tonksová chtěla začít protestovat, ale Remus se už otočil, aby pomohl nešťastníkovi, který uvízl v ukázce jejich vzájemné rozpustilosti. Muž však již stál a s pitím v ruce, jež naštěstí předtím odložil, se otočil.
Byl to špatně oholený muž, zanedbaný a s neupravenými vlasy. Prasečíma očkama nejistě šilhal po okolí, dokud se neznehybnily na Remusovi. V jedné ruce držel skleničku ohnivé a nechutný zápach, který jej obklopoval, naznačoval, že pravděpodobně nešlo o jeho první pití.
Zamrkal, jedno oko se mu mírně zaškubalo a celý se zakymácel. Přivřel oči.
„Hele! Ty seš von, že jo?“ Hrubý hlas se hlasitě odrážel pod trámy U Tří košťat. „Že ty seš von?“
Ale ne. Remus ignoroval zamrazení předtuchy, která rozhoupala jeho žaludek, a zachoval si zdvořilé chování, zatímco opilec se kymácel na místě. Tonksová po jeho boku se napjala.
„Pane, cítíte se dobře?“ zeptal se pozorně a lehce se zamračil. „Možná byste si měl sednout…“
„Nechce se mi sedět!“ Mužův hlas nabral na hlasitosti a všechny hlavy v hospodě se začaly otáčet. „To bych byl snadnej terč, že jo? Páč vim, kdo seš! Čet‘ sem noviny. Ty seš von! Ty seš ten šílenej vlkodlačí učitel tam ze shora, ze školy!“
U Tří košťat se rozhostilo smrtelné ticho.
Rosmertin výraz ztvrdl a zchladl. „To stačí, Fergusi,“ přikázala hlasem tichým, ale autoritativním, kterým disponují jen hostinské na pokraji vyhození přítomných. Ale Fergus, jak se zdálo, se už nedal zastavit. V malém kruhu se houpal a mával prsty, jak se snažil soustředit, než zaútočil.
„Ty tvoje hry já znám!“ zařval a v širokém doletu rozprskl sliny. „Jsi na číhaný… na lovu, že jo? Vobhlížíš, kdo by se dobře žvejkal, až přijde ouplněk!“ Důrazně dloubl prstem do vzduchu. „Teď když ti zamkli tvoje jídlo… pohon… zatracený lidi na zkrmení, musíš se podívat jinam, aby ses spravil. No, tady ne, jak řikám! Ne, když Fergus McGinty ještě stojí…“
Prst se kolébal. Oči se rozostřily a pohled pomalu zesklovatěl. Vzpřímený jako prkno a s výrazem strašáka do zelí se Fergus McGinty kymácel, až se svalil na záda, vleže se řehonil a v oparu ohnivé zíral do stropu. Na Remuse zjevně zapomněl. Za chvilku začal chrápat.
Ticho zhoustlo. Zírání zesílilo.
Madame Rosmerta se naklonila přes pult a se zvednutým obočím pohlédla na svého odpadlého hosta.
„Až se vzbudí,“ prohlásila věcně, „dostane zákaz vstupu.“
PA: Původně jsem nezamýšlela skleničku s Tonksovou, ani ten opilecký incident. Ale moje beta měla pocit, že by bylo skvělé předhodit Remuse napospas davu. Takže jsem si hezky sedla, abych napsala rychlou scénu, a skončila jsem se dvěma kapitolami. :)