Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 38. Skrývání

Ale na Remuse byla Rosmertina slova plýtváním. Jediné, co věděl, co cítil, bylo to neúprosné, obviňující zírání.

Nikdo nepromluvil. Nikdo neřekl ani slovo. Nikdo nemusel. Řekly to za ně jejich oči.

Bezstarostná nálada byla zapomenuta a zůstal jen chlad a temnota. Ať už Rosmerta prohlásila cokoliv, odhalení opilce Ferguse z něj udělalo nevítanou osobu.

Musel jít.

Ovinul si šálu těsněji kolem krku a natáhl se pro rukavice, které nechal na baru. Ale než vykročil, za zápěstí jej chytla ruka. Se směsicí zmatku a obžaloby na něj zíraly tmavé oči Tonksové.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala se tiše.

Pozorovali jej. Oči odevšad, šepot ze stínů. Čekali, až odejde. Tíha jejich nedůvěry mu téměř podlomila nohy.

Nahonem se ustaraně posadil na své místo a naklonil se k bystrozorce. Jen na chvilku. Jen aby vše objasnil.

„Nemůžu tady zůstat, Tonksová,“ zamumlal a očima prosil o uvolnění zápěstí. „Ne po tom…“

Ta si jej však zamyšleně přeměřila. „Oprav mě, jestli se mýlím, ale nedostal snad právě Fergus zákaz vstupu?“

Remus zavřel oči. „Tonksová…“

„Nenechám tě jít.“ Čarodějka se vyjádřila příkře, ale s nezpochybnitelným nádechem hluboko skryté úzkosti. „Nenechám tě utéct a skrýt se, Remusi Lupine. Děláš to tak pořád a musíš s tím přestat. Ty tady nejsi tím problémem a máš plné právo na klidnou skleničku a zábavu s přáteli. Jestli se jim to nelíbí, ať si nakašlou.“

Remus si povzdechl a nejistě si pohrával s šálou. „Opravdu to není tak jednoduché…“

„Proč není?“ Remus otevřel oči a zjistil, že do nich Tonksová upírá ty svoje. „Věříš Brumbálovi, ale ne mně? Remusi, jak máš asi lidem ukázat, že se mýlí, když pokaždé, jakmile se do tebe někdo pustí, utečeš a ukryješ se?“

Odtrhl zrak od jejího a nepřítomně se zahleděl na barový pult. „Tonksová, snad by to bylo možné dřív,“ hlas mu naplňovala hořkost a hluboký smutek. „Ale Abraham Kane tu zabil člověka. Málem vyvraždil půlku školy. A podle novin, kterým věří většina kouzelnického světa, jsem skoro tak špatný jako on. Navždy jsem s ním spojený a on se mnou. Ať už udělám cokoliv, jen tak mi nezapomenou.“

Tonksová zuřivě zírala so stropu. „Ale je to pitomost!“ procedila skrz zaťaté zuby. Vší silou udržovala hlas přiměřeně hlasitý, aby nepřitáhla další pozornost. „Rita Holoubková by si měla ten svůj brk zarazit do…“

„Buď jak buď,“ Remus ji rychle přerušil, než zašla do názornějšího popisu, „nemění to nic na faktech. Celou pravdu nikdo nezná a je nepravděpodobné, že se dozví něco jiného. Ať udělám cokoliv, nemůžu se vyhnout ani uniknout spojení s Kanem.“

„Tak proč se snažíš?“ Tonksová se prudce předklonila. „Proč pořád utíkáš?“

Remus se kousl do rtu. „Protože nechci být na místě, kde mnou opovrhují za něco, co vůbec neovlivním!“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Zápal z tváře Tonksové vyprchal a jen si jej pomalu prohlížela. Jemně vztáhla ruku a stiskla mu dlaň.

„Bylo to to kousnutí, že?“ zeptala se nečekaně s necharakteristickou tichou vážností. „Ten osobní důvod, co jsi mi neprozradil tehdy U Vyjící smečky – to Kane z tebe udělal vlkodlaka a do všeho toho tě zatáhl.“

Remus se pečlivě vyhnul jejímu pohledu, když jej zaplavily nepříjemné vzpomínky vyvolané tímto postřehem. Toto téma nebude probírat v hospodě plné lidí, kteří si přejí, aby zmizel.

„Částečně ano,“ přiznal nakonec. „Je v tom ještě něco, ale to momentálně nebudu řešit s nikým jiným než s tátou.“

K jeho úžasu Tonksová neprotestovala – jen se předklonila a oběma rukama uchopila jeho.

„Dobře, záleží to jen na tobě.“ Promluvila pomalu, jako by zvažovala každé slovo, což prudce kontrastovalo s jejím obvyklým překotným způsobem rozhovoru. „Ale Remusi, opravdu mi začínáš dělat starosti. Už nemluvíš.“ Lehce pokrčila rameny. „Dobrá, nikdy jsi nebyl ukecaný, ale toto je jiné. Všechno dusíš v sobě a to není zdravé. Nikdo takový vnitřní tlak neunese a co umřel Sirius, napůl jsem čekala, až nějak vybuchneš vztekem, zasršíš sarkasmem, propukneš v pláč, cokoliv. Ale to ty ne a to mě děsí, protože to znamená, že ten tlak je pořád uvnitř tebe. A do toho se přidává ta záležitost s Kanem a nezmiňuji všivou Holoubkovou…“ Zhluboka si povzdechla. „Abych byla upřímná, proto jsem tě pozvala na skleničku. Opravdu jsem chtěla, abys vypnul, trochu se otevřel a upustil páru. Nečekala jsem přítomnost největšího opilce Ferguse.“ Ponuře se zamračila na svalenou, chrápající postavu a zároveň si pohrávala s rukama svého přítele. „Nechci se do toho míchat, pokud nechceš. Ale vidím, že se chováš stejně jako Sirius a na to už se znovu dívat nehodlám.“

Remus na ni zůstal zírat. „Sirius? Co tím myslíš?“

Tonksová se mu podívala do očí. „Vím, že sis toho taky všiml,“ prohodila a snížila hlas, aby se vyhnula nepřátelským uším. „Sirius a Grimmauldovo náměstí – cvokatěl tam, přecházel tam jako zvíře v kleci, dumal o Harrym a trousil poznámky, že po celé té době v Azkabanu je zase jako zabásnutý. Ale nikdy o tom nemluvil. Jen v něm ta pára narůstala a narůstala, až…“ Kousla se do rtu a její hlas se vytratil.

Remus potlačil mrazení, když si vzpomněl na Siriusův zápal toho posledního dne, na jeho nekompromisní rozhodnutí, že opět nezůstane vzadu. A pak ven z Grimmauldova náměstí, aby pomohl Harrymu – Remus mu viděl v očích, že ho žádná síla na zemi nepřinutí zůstat. Až příliš dlouho se to v něm střádalo, aby to vydržel ještě chvíli.

„Vybuchl,“ zašeptal. „A proto zemřel.“

Tonksová pokývla. „A před týdnem ses k němu málem připojil.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Oči mladé bystrozorky se leskly, ale nepodvolila se slzám. „Měla jsem Siriuse ráda,“ přiznala tiše. „Byl mým bratrancem a přítelem a přála bych si víc než cokoliv na světě, abych měla víc času jej poznat. Ale možná kdyby se nepokoušel zvládnout své problémy sám, mohl být tady. A nemůžu vystát pomyšlení, že to samé by se mohlo stát tobě. Možná to líp skrýváš, Remusi, ale nemůžeš popřít, že nějaké upuštění páry potřebuješ.“

Remus se nadechl k odpovědi, ale rázný stisk ruky jeho slova zarazil.

„Ne, Remusi, jen mě to nech dokončit, ano?“ přerušila jej jemně. „Měsíce v sobě skrýváš tajemství a podívej, co tě to stálo.“ Zvolna se předklonila a stáhla okraj jeho šály, aby odhalila kůži pod ní. „Jizvy uvnitř a vně, které se snažíš zakrýt. Přestaň se skrývat, Remusi. Nesnášíš konflikty a nesnášíš, že by lidé o tobě mohli špatně smýšlet, takže se před všemi skrýváš a nedáš jim šanci. Třeba se bojíš, co by mohli říkat o tom, že jsi vlkodlak, ale kamaráde – dej lidem šanci. Nech je, aby oni dali šanci tobě. A jestli to nechtějí udělat, pak za to nestojí.“

Remus ironicky pozvedl obočí. „Lidi jako je Fergus?“

Tonksová jej úmyslně ignorovala. Opatrně se předklonila a starostlivost v jejím výrazu pomalu odehnala jeho hořkost.

„A, Remusi – dej šanci mně,“ hlas naplňovala nenadálá intenzita a oči prosba. „Přede mnou se nemusíš skrývat. Vím, že jsem nemotorná a postrach nevinného nábytku a provádím blázniviny s vlasy. A taky si pamatuju, jak jsi řekl, že tě děsím.“ Pousmála se. „Ale chci, abys pochopil, že když si s někým potřebuješ promluvit, nebo jen si vyjít ven, pobavit se a zasmát a zapomenout na pitomý svět, vždycky, vždycky můžeš přijít za mnou. Protože já tu pro tebe vždycky budu. Budu čekat na ošetřovně s čokoládovými žabkami po ruce a s takovým množstvím máslového ležáku, až z něj praskneš. Takže do toho.“ Jemně do něj šťouchla a váhavě se pousmála. „Řekni tetičce Tonksové, jaké máš problémy, a ona uvidí, co s nimi dokáže udělat. Přísahám, budeš se pak cítit líp.“

Remus na ni jen zíral, na její spontánní, divoké vlasy, na srdečnou mladou ženu, která jej pozorovala s takovým pochopením, a přemohl jej vděk. Už to bylo dlouho, kdy naposledy strávil čas s přítelem, se kterým mohl mluvit, který naslouchal jeho problémům a ochotně je sdílel. Ano, přirozeně měl Siriuse, ale protože tomu na bedrech spočívalo břemeno smutku z osudu, nepřišlo mu správné zatěžovat jej vlastními malichernostmi. Zapomněl, jak moc mu to sdílení chybělo.

A taky, jak moc ho potřeboval.

Usmál se. „Kde mám začít?“

ooOOoo

Odbila půlnoc.

Sněhem obtěžkané mraky rychle táhly přes ubývající měsíc.

„Alohomora!“

Zámek na zavřeném okně ložnice Remuse Lupina se skřípavě otevřel. Natáhla se ruka v rukavici a rozšířila otvor.

„Opatrně! Dolů je to daleko, víš.“

„Ano, díky, Tonksová, vidím to.“

„Sarkasmus, profesore, je nejnižší forma vtipnosti.“

„Raději bych ji nesnižoval, jestli nevadí. Protože bude o šest pater níž, jestli neudržíš to koště v klidu.“

„Ale no tak. Kde je tvůj dobrodružný duch?“

„Asi dvacet let v minulosti. Dobrý bože, prosím tě, neškubej sebou tolik! Snažím se zamířit na okno, které není velké, a ještě navíc mrzne!“

„Budeš v pohodě. Přirozená pohyblivost vlkodlaka a tak. I když musím přiznat, že jsi jediný chlap, kterého znám, co se nachmelí jedním máslovým ležákem.“

„To ani nehodlám komentovat. Proč jsi mě, pro všechno na světě, nevzala ke dveřím, jak jsem chtěl?“

„Kde by pak v tom byla zábava? Kromě toho, říkal jsi, že jsi vyčerpaný. Jen tě chci ušetřit všech těch schodů.“

„Schody nebo pád z výše. To je výběr.“

„Ale prosím tě, prostě slez z koštěte a přestaň naříkat. To si říkáš Poberta?“

„Dobře. Už jsem vážný. Jen to koště udrž v klidu…“

„Opatrně!“

„Jsem opatrný!“

„Chytni se rámu okna!“

„Už se držím! Tonksová!“

„Za to může vítr! Ne já!“

„Prostě jen… Už tam skoro… jsem!“

TŘÍSK!

Na potemnělé obloze s vířícím sněhem se Tonksová hrbila ve štípajícím větru na koštěti a dlouze zírala do neosvětlené černě komnaty za oknem.

„Víš,“ poznamenala zamyšleně, „bylo to fakticky pitomé místo pro vázu s květinami.“

Rozčepýřené vlasy, čelo a zcela nezaujaté oči Remuse Lupina se pomalu vynořily zpod okenního parapetu.

„Dostal jsem je jako dárek,“ informoval ji, když se rukou opřel o okenní rám a vytáhl se na nohy. „Musel jsem je někam dát. Přiznám se, že jsem nepočítal s možností, že jednoho dne budu prolézat oknem do své ložnice v šestém patře po večeru stráveném v hospodě.“

„To od tebe bylo krátkozraké.“ Tonksová se zazubila a zachumlala se do tepla svého provizorního šátku, dost zvláštně vytvořeného z jejích přerostlých vlasů, které si na cestu na koštěti kvůli chladu obvázala kolem krku. „Nespravíš ji?“

Remus pokrčil rameny. „Udělám to ráno. Teď se tím nebudu zatěžovat. Jsem unavený.“

Tonksová přimhouřila oči. „Bez urážky, ale vypadáš tak. Je mi líto, že jsem tě vytáhla ven.“

Remus okamžitě zavrtěl hlavou. „Nemusí. Bavil jsem se.“ Pochmurně se usmál. „Jak se zdá, po době delší, než jsem ochotný připustit.“

Tonksová mu úsměv vrátila. „Určitě jsi ožil, jakmile jsem tě prolila několika máslovými ležáky. I když nakonec jsi poněkud ochabl. Takže…“ Nonšalantně se na koštěti narovnala. „Budeš si to chtít zopakovat, až se budeš cítit líp?“

Remus se upřímně usmál. „To bych moc rád.“

Mladá bystrozorka se rozzářila. „Skvělé! Tak to se brzy uvidíme, profesore Lupine.“

Vlkodlak z legrace zasalutoval. „Uvidíme se brzy, bystrozorko Tonksová.“

Tonksová mu požehnala posledním drzým úsměvem, aby vzápětí se zdůrazněným zavýsknutím otočila koště do větru a zmizela do hlubiny zasněžené temnoty.

Remus se usmál sám pro sebe a zavřel okno. Obešel rozbitou vázu a zamířil k posteli s nebesy. S povzdechem do ní padl a snažil se udržet oči otevřené, jen aby unaveně sundal šál a rukavice. Mávnutím hůlky přivedl k životu lampičku.

Nebyl si jistý, jestli se někdy cítil tak unavený. Ale stálo to za to.

Zcela určitě se bavili, později se ve výbuších rozpustilosti U Tří košťat odrážel smích a vtipy a hry a pošetilosti, které jej vracely zpět do mládí, které dávno zmizelo. Ohnivá zůstala nedotčená – obě strany se shodly, že jsou víc než schopné neplechy i bez alkoholu. Už to bylo dlouho, příliš dlouho, kdy strávil večer s přátelskou duší.

Ale první část večera byla vážná. Mluvili spolu víc než dvě hodiny, probrali značné množství témat, která mu ležela v hlavě – od reakce dětí a lidí, kteří četli článek ve Věštci, přes jeho návrat k učitelování, až k jeho stále křehkému zdraví a samozřejmě, ke slovu přišla také složitá záležitost s pozvánkou Abrahama Kanea. Tonksová jej většinou uklidnila, ačkoliv si Remus byl jistý, že soukromě měla za to, že by si měl raději vydloubnout oko, než se přiblížit ke Kaneovi. Připustila, že je to jeho rozhodnutí a jeho sporné otázky, která by nejdříve měly být zváženy. Nebyl o nic blíž rozhodnutí, co s Kanem dělat. Ale alespoň si uvědomil, že to rozhodnutí udělat musí.

Žádné další skrývání.

Očima padl na zásuvku nočního stolku. Zamračil se.

Pomalu, zdráhavě ji vytáhl a zvedl dopis z ministerstva. Ještě měl nezlomenou pečeť a slova nepřečtená. Je dospělý muž. Bylo špatné utíkat od kusu papíru.

Ale co asi na tom papíru stálo…

Dlouhou netečnou chvíli Remus nedělal nic, jen zíral na obálku v rukách. Snažil se sebrat odvahu.

A pak pečeť zlomil.