Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 39.  Přijetí

Byl to dlouhý den.

Remus si povzdechl, unaveně spadl na židli a s vervou na stůl naskládal učebnici a učební plány. Do dnešního dne se mu ta kniha nikdy nezdála tak těžká.

Zapomněl, jak vyčerpávající dokáže být vyučování, když se cítíte pod psa. Byl neskutečně vděčný, že zvládl poslední dva dny, aniž by si zopakoval výkon ze středy před úplňkem. Už jeden malý omdlévací záchvat, jak to Snape delikátně nazval, byl dost špatný, ale přes dva by se nikdy nepřenesl.

Do okraje nádoby hlasitě narážel nespokojený ďasovec – Remus nepřítomně popadl hrst krmení, které mu poslal otec, a rozsypal je po hladině vody. Očima se potuloval po policích a rozích kabinetu. Bylo zvláštní vrátit se sem, do toho nejobyčejnějšího prostředí, které poslední měsíc zmizelo z jeho života, sem do ticha a nerušeného klidu. Když před dvěma dny poprvé vešel do této místnosti, nalezl ji ve stejně děsivém stavu, v jakém ji opustil – přikrývka odhozená na podlaze, v rozích zatížený aktivní Pobertův plánek u pohaslého krbu, škrábance na zárubni, kde započala jeho špatně načasovaná přeměna. Trocha úklidu a pomoc páru ochotných domácích skřítků rychle skoncovaly s těmito památkami, ale pocity vyvolané vzpomínkami se tak snadno smazat nedaly.

Daly by se smazat. Ale paměťových kouzel měl dost na celý život.

V dálce za otevřenými dveřmi slyšel klábosení a klapání kroků, které ohlašovalo postup bradavických studentů v jejich cestě na páteční večeři. Tvořilo to docela kontrast ke zvukům – a pachům – večera před dvěma týdny. Jen čtrnáct dní, ne víc, přesto dnešní večer zcela změnil ráz, měsíc v novu se skrýval na nebi a neukazoval ani střípek sebe. Jak se mohl čas, tak rychle plynoucí, zdát jako věčnost?

Za večer strávený s Tonksovou už draze zaplatil. Středa skončila naprostým fiaskem na poli vyučování – Poppy stačil jeden pohled do jeho pobledlé tváře, když vklopýtal na snídani, a veřejně mu nakázala vrátit se na zbytek dne do komnat. Nicméně nic menšího než kompletní apokalypsa – nebo možná hněv Poppy Pomfreyové, kdyby měl dost odvahy bránit se jí – by Remusovi nezabránila, aby se nevrátil k učení ve čtvrtek. Začal polehoučku, měl jen třídy OVCE a NKÚ a zvládl je lépe, než očekával. Dnes nastoupil do plného provozu. Zdůvodnil si to tím, že pokud jej vyučování vyčerpá, bude mít víkend na vzpamatování.

A taky že jej vyčerpalo. Ale ne tolik, jak se obával.

Možná se už věci vrátí k normálu.

K normálu. Bylo v Bradavicích něco takového vůbec možné? Ale pokud ano, bylo to bytí, ve které se Remus neodvažoval doufat, když včera vykročil zpět do učitelské role. I přes důkaz ve formě petice a přes ujišťující slova Tonksové nedokázal přijmout, že věci nebudou jiné. Dobrá půlka školy jej spatřila jako vlkodlaka. Mnoho jich vidělo, jak bojoval jako vlkodlak. A co se týká těch, co jej neviděli, nedokázal si představit, že by jediný student v Bradavicích nečetl článek Rity Holoubkové. A jestli četli ten článek – zachvěl se – viděli také ten snímek.

Jak jen by po tom všem mohly věci zůstat nezměněné?

Jak jen by jej mohli vidět stejně?

Nemohli. Samozřejmě že nemohli. Bez masového použití paměťových kouzel to možné nebylo. Budou se k němu chovat jinak.

Měl pravdu. Ale vůbec ne takovou, jak čekal.

Ten pohled tam byl. V očích všech, kteří ho viděli, byl nezpochybnitelný – stejný koktejl opatrnosti, soucitu, strachu a obav, který znal tak dobře. Jeho čtvrteční ranní třídy byly neobvykle tiché.

Ale jakmile vyučování začalo, udiveně zjistil, že většina žáků se vrátila k důvěrně známému chování. K úsměškům, samozřejmě, a mumlání za jeho zády, což očekával. Sarkastické poznámky a ostražité pohledy se v mnoha případech nepopiratelně zvýraznily, ale ta rozsáhlá epidemie obav a odporu, kterou tajně předpokládal, se prostě nedostavila. Mnozí jej sledovali s obezřetností, někteří s nedůvěrou a pár s jasným strachem. Ale přesto na tom nějak nezáleželo – mnohem víc žáků bylo prostě rádo, že se vrátil.

Na jejich reakci nebylo nic zřetelného. Mimo tu petici se neobjevilo žádné velkolepé gesto, žádný potlesk u snídaně nebo otevřená podpora mezi dětmi. Jen tiché přijetí jeho přítomnosti přeložené do úsměvů na chodbách, uctivých přikývnutí a přátelského, dobrosrdečného žertování ve třídách. Ano, ten pohled tam byl, ale nějak už neznamenal až takový rozdíl.

Studenti se k němu chovali jinak. Teď už chápali.

A protože znali celou bezútěšnou realitu, přijali jej.

A to Remusovi víc než stačilo.

Ale přijetí nebylo univerzální. Severus Snape se mu nepopiratelně vyhýbal.

Zpočátku to Remus považoval jen za shodu okolností. V první řadě se se Snapem nikdy moc nestýkal, jen o trochu víc než pokývnutí na chodbách a příležitostnou výměnu opatrně vyjádřených narážek. Ale teď se vypařila i pokývnutí a slovní klání. Když teď míjel Mistra lektvarů, byl neviděný, ignorovaný, nebo – pokud zasáhla smůla a nedalo se mu vyhnout – Snape se s ním vypořádal krátce a mlčky jako s něčím obzvláště nepříjemným, co se zachytilo na podrážce boty. Když se s ním večer na poradě sboru pokusil promluvit, aby mu poděkoval za suplování hodin, Zmijozel se jen otočil a beze slova uváženě odkráčel pryč. Remuse už ani nepřekvapilo, když se Snape u každého jídla přesunul na opačný konec stolu. Mimo prosté pokývnutí a ucezení jeho jména, k čemuž se uráčil toho rána, kdy rozprášil otcovy fanoušky pod oknem ošetřovny, Severus nevzal na vědomí jeho existenci ničím víc než úsečným pohrdavým zamračením.

Ten model poznával.

Snášel jej několik měsíců po onom pochybném vtípku Siriuse, v jehož výsledku Severuse Snapea málem zabil.

Podobně na tom byl i James Potter.

Remus zavrtěl hlavou. Chudák Severus. Život mu zachránil vlkodlak, který jej kdysi málem snědl. Pro Zmijozela musel být nesnadný úkol vyprodukovat tolik žluči, aby zcela odpovídala tak strašné možnosti. Není div, že předmět svého hněvu raději neviděl. Jinak by se určitě zadusil plody svého úsilí.

Remus potlačil další nemilosrdné myšlenky. Nebylo to fér, opravdu ne. S takovou situací se Snape vážně bude jen těžko smiřovat. Ale jeho řešení – naprostá ignorace příčiny jeho potíží – bylo extrémně a hluboce neuspokojující pro obě strany. V této slepé uličce nemohou pokračovat donekonečna. Někdy v budoucnosti budou muset dojít k nějakému řešení, smíření, aby se vrátil stav stejně nepřátelský, ale snesitelnější. Musí dojít k přijetí událostí o uplynulém úplňku, aby se oba mohli pohnout dál. Jinak budou navěky uvězněni v této emocionální prázdnotě.

Bylo zapotřebí to uzavřít. A ne jen se Snapem.

Už zase na něj zírala. Ta zatracená obálka.

Proč ji nechal povalovat na stole tak nestoudným a rozptylujícím způsobem mu unikalo. Matně si vybavoval nejasné noční argumenty, proč se neschovávat před těžkým rozhodnutím a proč se donutit čelit té záležitosti a nedovolit odkládat to rozhodnutí, až bude pozdě. Vše to znělo naprosto logicky a rozumně, ale neměnilo to nic na faktu, že neudělal nic, než že dva dny snášel dožadující se pohled oné obálky. A čas se mu krátil.

Oficiální ministerské sdělení s jeho jménem a místem pobytu zářilo ve světle svící, v jeho slovech se však ukrývalo těžké rozhodnutí.

Polibek pro Abrahama Kanea byl naplánován na třetí hodinu odpolední příští neděli, šest dnů před dalším úplňkem. Pozvánka k účasti.

V dalším dopise starostlivě napsaném Kingsleym stálo, že jeho přítomnost v cele je žádoucí kdykoliv až do dne před provedením trestu, aby vyslechl odsouzeného. Vše vyžadovalo potvrzení alespoň den předem. Očekávají jeho odpověď.

Čekali týden. A Remus nebyl nijak blíž k ukončení jejich očekávání.

Vůbec se nedokázal rozhodnout. Na jednu stranu by byl – celkem pochopitelně – šťastný, kdyby Abrahama Kanea už nikdy neviděl. Argumenty otce a přátel ohledně možné pasti, postranních motivů a nebezpečí, že se vystaví možnosti ztráty reputace díky poznámkám zdivočelého, to vše bral v úvahu. Zůstat mimo bylo přinejmenším nejbezpečnějším jednáním.

Ale přišlo mu to špatné.

Celá tato záležitost potřebovala ukončit. Nedalo se popřít, že nikdo neovlivnil jeho život více než jeho někdejší bratranec, a aby tak důležitý, i když nepříjemný vztah skončil tak neuspokojujícím, nepřesvědčivým způsobem, to se do jeho povědomí zabodávalo jako nůž. A bylo toho víc. Jejich poslední setkání, ona konfrontace ve vstupní síni, proběhlo podle Kaneových podmínek – vlkodlačí boj, jeho pravidla, jeho příkazy. A Remus jejich křivolakou společnou historii nechtěl takto zakončit.

Už nechtěl, aby neviditelný Kane ovládal jeho život. Chtěl, aby to skončilo za jeho podmínek. Za lidských podmínek.

Ale stálo to za ten risk?

Zajistí si vůbec uzavření té záležitosti?

A bude uzavření vůbec možné? Dokonce reálné?

„Lupine.“

Remus při nečekaném zaznění hlasu značně nadskočil a střelil očima na stínovou postavu rýsující se v otevřených dveřích. Na hábit, temné oči a zažloutlou bledost. Ale Severus Snape se na něj nedíval s pohrdáním, které Remus čekal vzhledem k posledním dnům. Namísto toho v jeho rysech viděl odhodlanou rezignaci. Severus se na něj mračil s mnohem známějším nekonečným odporem.

Remus se obezřetně opřel o područky křesla, zvedl se a úšklebek odměnil tichou zdvořilostí.

„Severusi,“ oslovil jej tiše. „Co pro tebe mohu udělat?“

Ve Snapeových očích temně zablesklo nad volbou slov.

„Nic ti nedlužím, víš,“ zvolal nečekaně hlubokým a nejasně žalujícím hlasem. „Jestli čekáš, že budu líbat paty svému… zachránci,“ vyštěkl ta slova, jako by mu ztrpkla v ústech, „budeš čekat hodně dlouho. Nic nedlužím Jamesi Potterovi a nic nedlužím tobě. Oba jste jednali jen ve svém vlastním zájmu.“

Remus se velmi klidně předklonil nad stůl. Bolestně si uvědomoval ostří nože, na němž tento rozhovor balancoval. Nebyla vhodná doba na špatná slova.

„Nic jsem od tebe nečekal,“ odvětil tiše. „Ani bych nic nepředpokládal.“

„Dobře.“ Snape vyštěkl ta slova tak ostře, že by i vzduch krvácel. „Jednou ses mě pokusil zabít, Lupine, a ať už jsi spoluvinen na Blackově akci, či ne, nezmění to skutečnost, že jsi téměř uspěl. To anuluje jakýkoliv kouzelnický dluh, který by mohl vzniknout. Jestli tento… incident má nějaký účinek, pak jen že jsme vyrovnáni.“

„Tomu rozumím.“

„Takže jestli jsi čekal nějakou… vděčnost…“

„Nečekám.“

„Dobře. Protože ode mne se ti žádné nedostane.“

„Samozřejmě ne.“

Snape jej velmi podezřívavě sledoval. Zjevně čekal nějaké protesty.

„Vysmíváš se mi, Lupine?“ zamračil se znenadání. „Protože jestli plánuješ nějakou…“

Remus cítil, že je důležité, aby směr této myšlenky rychle utnul. „Nevysmívám,“ přerušil jej spěšně a dostalo se mu chladného pohledu, který jej za jeho drzost atakoval. „Myslím to vážně, Severusi. Jen chci celou tu záležitost nechat za sebou.“

Snape vyklenul obočí. „Takže toto je pro tvé dobro. Mám ti prokázat laskavost, pomoci tobě ke klidné mysli.“

Remus jen taktak neprotočil očima. Nikdo na světě nebyl tak nadán schopností překrucovat slova jako Severus Snape.

„Tak jsem to nemyslel,“ pečlivě utlumil náznak zklamání, které hrozilo, že se mu vplíží do slov. „Nezachránil jsem ti život, abych to pak použil proti tobě. Zachránil jsem jej, protože se mi to zdálo správné.“

Snape se ušklíbl. „Tak ušlechtilý vlkodlak. Možná ses spletl v povolání. Jestli to chápu dobře, v Evropě zaměstnávají psy podobné tobě, aby vyhrabávali mudly zasypané sněhem.“

Remus zatnul zuby pochmurným odhodláním. Neoplatí mu to. Pokud by následovala hádka, tato směšná studená válka mezi nimi by neskončila.

„Měl jsem tě raději nechat zemřít?“ zeptal se tiše. „Nebo bys dal přednost pokousání a každoměsíčnímu vaření protivlkodlačího pro sebe?“

Rozhostilo se trapné ticho.

Snape se prudce zamračil. „Pokoušíš se mě obelstít, abys získal vděčnost?“

Remus se ostře nadechl. „Nepokouším se tě nijak obelstít. Nejsem jako mí kamarádi, Severusi. Jednou si to uvědomíš.“

Zmijozel na něj shlížel zpoza svého dlouhého nosu. „Nevěřím ti.“

„S tím nic nenadělám. Nic od tebe nechci. Buď tomu uvěříš a necháš toto vše za námi, nebo budeš lpět na svém hněvu a ten se povleče už navždy.“ Neúprosně zíral na svého bývalého spolužáka. „Je to na tobě.“

Nastalo dlouhé mlčení. Snapeovy tmavé oči probodávaly tichý vzduch a zavrtávaly se do kolegovy kůže.

„Už s touto záležitostí nezačneš,“ přikázal úsečně a odhodlaně autoritářsky. „A v budoucnu ani nikdy nepoužiješ proti mně.“

Remus přikývl. „Máš mé slovo.“

Snape se ušklíbl. „Slovo vlkodlaka…“

„Jiné ti dát nemůžu.“

Mistr lektvarů se na chvíli zamyslel. „Dobrá,“ připustil nakonec. „Přijmu jej, když musím.“ Mírně zaváhal. „Jsem rád, že jsi byl rozumný, Lupine.“

Remus se opatrně usmál. „Je snadné být rozumný ve správné věci. Děkuji, že jsi přišel, Severusi. Nechtěl jsem tě obtěžovat, ale v těchto záležitostech je důležité vyčistit vzduch.“

Výraz Snapeovy tváře naznačoval, že by čistý vzduch raději obětoval příležitosti naplnit jej jedovatým plynem a s Remusem vevnitř za zamčenými dveřmi. Ale ta škrobená nejistota posledních čtrnácti dnů chyběla. Onen nejistý klid jejich vztahu se obnovil.

„Když to říkáš, Lupine,“ protáhl se stočeným rtem. „Pokud mě teď omluvíš, mám nějaké naléhavější záležitosti.“

„Jistě.“ S taktním přikývnutím se Remus vrátil do svého křesla. Snape chvilku lelkoval a temné oči se mu z bledé tváře blýskaly, ale pak se ředitel Zmijozelu se zasvištěním hábitu otočil a zmizel v chodbě.

Remus chvíli zíral na široké, prázdné dveře a poslouchal, jak vzdalující se kroky mizí v dálce. Pak si povzdechl.

No, to bylo zajímavé.

Snape byl hrubý. Byl příkrý. Byl otevřeně nepřátelský. Neprokázal Remusovi žádnou úctu, ani vzdálené ocenění za skutečnost, že mu zachránil život. A přesto…

A přesto se Remus cílil mnohem lépe.

Samozřejmě že mezi nimi bude vždycky napětí. To bylo nevyhnutelné. Ale to napětí navíc, ta nejistota, která vyvedla z rovnováhy to, co bylo roky jemně řízeno a vyvažováno vzájemnou nechutí, to zmizelo. Problém byl pojmenován. Obě strany vyjasnily své pozice a ustanovily hranice tváří v tvář novému vývoji. Rozhodně nebudou přáteli – to bylo nemožné – ale přinejmenším oba účastníci vzájemného odporu zjistili, že jsou zpět za rovných podmínek.

Všechno bylo vyřízeno. Nic si nedluží.

Celá tato trapná kapitola byla uzavřena. Nebo dvě trapné kapitoly, pokud Snape myslel vážně poznámku, že jsou vyrovnáni. A teď se život může vrátit k normálu.

Remusův pohled se přesunul k ministerskému dopisu.

Uzavření.

Jakkoliv nepříjemné, nepřátelské nebo obviňující, byl konec.

Stojí to za ten risk?

Ano.

Remus se natáhl pro brk, odhodlaně se usadil a přisunul si dopis z ministerstva. Musí to udělat, než změní názor.

Namočil brk do inkoustu a rozepsal se.

Vážený pane Pastorku,

přijímám pozvání k rozhovoru s Abrahamem Kanem před provedením mozkomorova polibku. Jestli je to možné, rád bych jej navštívil tuto neděli…

PA: Tak… půjde… (jako kdybyste to vesměs neuhádli…) ;)