Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pozn. autorky: Nyní, na samém konci tohoto příběhu, zde je vytoužená odpověď na jednu z nejčastějších otázek:

Proč jsi nenapsala víc? Je toho pořád tolik, co nevím! – Ano, jsem si vědoma faktu, že v tomto příběhu nenajdete odpovědi na spoustu otázek a také že jsem neodvyprávěla spousty menších příběhů. Bohužel přesně tak jsem to zamýšlela. Kompletní vysvětlení obou světů jsem nikdy neměla v úmyslu. Ale pokud máte nějaké otázky a cítíte, že bez odpovědi prostě nemůžete žít, klidně se mě zeptejte a já odpovím na mém profilu.

_______________________________________

Epilog

– O rok později –

Hluboko v útrobách hornatých lesů Rumunska pozorovali Hermiona s Harrym draka.

Velšský zelený letěl blízko u země, převaloval se a tančil ve vzdušných proudech a sršela z něj okouzlující radost. Pozorovali jej v tichosti, ruce volně položené na lavičce ze surového dřeva, jejich vzhůru otočené dlaně se téměř dotýkaly.

Navenek vypadali rozhodně lépe než během své neplánované návštěvy v jiné dimenzi. Hermiona konečně nabrala nějaká kila a Harry ztratil tu maniakální auru. Oba byli upravení a dobře oblečení.

Štěstí, že nikdo nemohl vidět do jejich nitra; všudypřítomná ponurost totiž neskýtala zrovna pěkný pohled.

„Dnes je o něco tepleji, nemyslíš?“ zeptala se Hermiona nenuceně a posunula svoji ruku o kousek blíž k té jeho. „Taky slunce září jasněji.“

Harry neodpověděl.

„Neville dnes zvládl přejít od domu až na okraj paseky,“ pokračovala. „Lenka mi o tom povídala. Byla z toho úplně nadšená.“

Ticho.

„Dostala jsem další dopis od Fleur. Jsou s dítětem ve Francii a daří se jim dobře, i když je pořád zničená kvůli Billovi. Znovu mi nabídla, abychom přijeli a žili s nimi.“

Rezonující ticho narušovaly pouze poryvy větru, které svými mocnými křídly rozpoutával letící drak.

„Harry,“ řekla Hermiona, už zcela otočená k němu, „jestli brzo nezačneš komunikovat, budu nucena předčítat ti Lockhartovy knihy. Úplně všechny, jednu po druhé.“

Harry se na ni podíval, ale nebyla si jistá, zda ji opravdu vidí. Nevěděla, co se mu odehrává před očima od chvíle, kdy zemřel a vrátil se zpět. Upřímně, nebyla si vůbec jistá, že se vůbec vrátil.

Nebyla si ani jistá, jestli je zpátky ona sama.

Voldemort byl sice pryč, ale všechno se tím do pořádku nedalo.

Samozřejmě, že ne. Jenom idiot nebo romantický blázen by něco takového očekával a Hermiona nebyla ani jedno. Většina lidí, jež bojovali proti Voldemortovi, zemřela. To zanechalo Ministerstvo a zákonné složky ve stavu naprostého chaosu a vzniklo ideální prostředí pro všemožné patolízaly, kteří se snažili obsadit prázdné pozice. Při druhém pokusu dostat se k šálku přišel Neville o pravou nohu a v konečné bitvě s Voldemortem přišla Lenka o levé oko. Většina jejich přátel zemřela. Stejně jako jejich důvody k tomu, aby setrvali v Británii.

Většinu dní se Hermiona snažila vést své jednostranné dialogy v odlehčeném a pobaveném tónu. Na dnešek však připadalo neobyčejné výročí. Ne jedno z těch mnoha, kdy oplakávali mrtvé a divili se, jakým štěstím se k nim zatím nepřipojili. Dnešní den se nesl ve znamení jejich návratu z toho druhého světa, z místa, kde se, alespoň na chvíli, cítili téměř spokojeni.

Dnes Hermiona nedokázala předstírat, že všechno bude v pořádku. Protože tento den jí připomínal místo, kde by vše mohlo v pořádku skutečně být, a to ji zraňovalo víc než všechny vzpomínky na válku dohromady.

„Mluv se mnou, Harry,“ zašeptala. „Prosím. Už to trvá tři měsíce. Potřebuju tě. Takhle přece nemůžeš dál existovat. Já už takhle dál nemůžu.“

Harry se pohnul, jeho dech se v zimním vzduchu srážel do mlžných obláčků. Otočil hlavu a v zelených očích pod příliš dlouhými tmavými vlasy se podivně zablesklo.

Podíval se na ni a něco v tom pohledu bylo najednou jinak. Jako by ji skoro viděl.

Jednou, dvakrát si odkašlal. Hermiona se téměř reflexivně natáhla za sebe a podala mu hrnek horkého čaje.

A on si jej od ní vzal – vůbec poprvé – a opatrně si usrkl. Jak mu horká tekutina sjela krkem do žaludku, zašklebil se.

Při pohledu na tento lidský – skoro až normální – výraz zatajila dech. K vlastnímu zahanbení cítila, jak se jí oči zalévají slzami. V posledních měsících brečela jako nějaká sentimentální stará ženská.

„Jsi…“ zašeptala. Vlastně nevěděla, jak tu větu ukončit, bála se přerušit tyto první záchvěvy dlouho očekávané odezvy z jeho strany.

Zatřásl hlavou a dál srkal čaj, ale nebylo to odmítavé gesto. Pouze žádost o trochu více času.

Až konečně odtáhl hrnek od úst a znovu se na ni podíval.

„Dneska je to přesně rok,“ zachraptěl.

Slzy se jí rozeběhly po tváři. Nemohla si pomoci. Plakala divoce, naprosto nekontrolovatelně, ale zároveň se usmívala tak moc, že ji z toho bolel obličej.

„Já vím,“ špitla. „Taky na to celý den myslím.“

Opět ticho, ale tentokrát družné a alespoň z Hermioniny strany téměř spokojené.

„Vzpomínáš,“ začala pak váhavě, protože od chvíle, kdy vykročil vstříc smrti, se ze vzpomínek staly nebezpečné břitvy, „jaké to bylo sedět na Vánoce v té místnosti, poslouchat, jak vyprávějí historky, smějí se a jsou šťastní?“

Trvalo dlouho, než odpověděl. Tak dlouho, že se kolem jejího srdce opět sevřel strach a tlačil se až do žaludku. Tak dlouho, že ji dokonce napadlo, jestli si jeho hlas jenom nevymyslela. Že třeba konečně začala bláznit, jak už dlouho potají očekávala.

„Vzpomínám...“ řekl pak pomalu, jako dítě, které poprvé zkouší svůj hlas, jako starý muž, který se po mrtvici znovu bolestně učí mluvit. „Máma. Řekla mi, že…“

„…je na tebe pyšná,“ dokončila větu za něj. „Ano, Harry. To se opravdu stalo. Řekla ti to.“

Zavrtěl hlavou a prsty držící ucho hrnku sevřel skoro až do pěsti.

„Ne,“ nesouhlasil, „ne tamta máma. Tahle. Moje vlastní máma. Objevila se, spolu s tátou a Siriusem a Ronem a… a Ginny, předtím, než jsem…“

Nikdy jí o té dlouhé, osamělé cestě do Zapovězeného lesa, kde se setkal s Voldemortem, neřekl. Tenkrát zuřila, že ji z toho vynechal, že jí nedovolil být v těchto posledních chvílích s ním.

Nemohla unést pomyšlení, že šel na smrt úplně sám.

„Co ještě říkala?“ zeptala se jemně. V odpověď se mu zkřivily rysy, začaly se kroutit, natahovat a vlnit do zbořené napodobeniny úsměvu.

„Že na mě stále čeká,“ hlesl. „Její druhé já. Že bude pořád čekat. Že na nás nezapomněli.“

Hermioně se tomu ani nechtělo věřit. Celý tento koncept mrtvých lidí, kteří se zjevují živým, jí upřímně připadal úplně nereálný. Bez ohledu na to, že žila ve světě plném magie a duchů a mluvících portrétů. Na chvíli ji napadlo, zda si Harry duchy svých milovaných jenom nepředstavoval, ale pak usoudila, že na tom nezáleží. Ne dokud mu to dávalo sílu.

„To je dobré vědět,“ zašeptala proto. A bylo to dobré vědět. Opravdu ano.

Drak odlétl a vítr se utišil. Až tehdy Harry znovu promluvil.

„Myslíš, že by o nás pořád stáli, Hermiono?“ Dovětek ‚v tomto stavu‘ nemusel říkat nahlas.

Hermiona s odpovědí váhala, avšak tehdy, v těch posledních zoufalých hodinách, v ní tohle shořelo na troud – všechna ta snaha lhát, vymýšlet strategii a dělat to, co je nejlepší pro ostatní. Tak prostě jen řekla pravdu.

„Nevím, Harry.“

Přikývl, jako by jinou odpověď ani nečekal.

Pak zavřel oči a celý jako by se schoulil do sebe. Už si na tento pohled zvykla, avšak pokaždé ji to zraňovalo. Netušila, kam se uchyluje, když navenek všechen život vyprchá a jeho kůže připomíná vyhozený kabát, obnošený a zbytečný. Doufala, že na nějaké lepší místo.

Považovala jejich rozhovor za ukončený – bylo to jako zázrak, že na ni vůbec promluvil, a možná právě k tomu by se mohla v následujících týdnech upnout, to by ji mohlo držet nad vodou. Stačí do jara, kdy bude vše o něco snazší.

Vylila zbytky čaje z hrnků na zmrzlou trávu po své pravici a opatrně je schovala do batohu spolu s termoskami (v posledních měsících si zvykla neřešit každodenní světské záležitosti pomocí magie, protože každé kouzlo mohlo být vysledováno, každé mohlo znamenat jejich smrt). Postavila se a zatnula zuby, když jí projel známý osten bolesti – to o sobě dával vědět před časem rozdrcený bok.

Natáhla k Harrymu ruku – zbytečné gesto, ale pořád lepší, než mu říkat, ať jde, jako psovi nebo dítěti – a znovu na ni čekalo překvapení. Jaký to den plný neočekávaných událostí!

Do Harryho se vrátil život. Pomalu otočil hlavu, až Hermioně pohlédl do očí.

„Mohli bychom se vrátit zpátky?“ zeptal se. Ach, jak na tuto otázku čekala! Bublala v ní déle, než sama tušila, a najednou ji zaplnila touha a začala jí divoce a surově zmítat, umocněna tím, že to vůbec nečekala. Nerozmýšlela se, prostě jen vyhrkla pravdu.

„Ano.“ Sama sobě zněla udýchaně. „Ano, mohli bychom. Mám s sebou amulet i všechno ostatní potřebné k vytvoření portálu. Můžeme se vrátit. Zítra. Pokud budeme chtít.“

Nedal nijak najevo, jestli ji slyšel, ale to bylo normální.

Pohled upíral střídavě na okolní lesy, na trávu pod nohama, na nebe. Vypadalo to, že něco hledá.

„Chceš?“ zeptala se. Už tomu bylo dávno, co přestala klást otázky, protože ji zraňovalo nikdy neslyšet odpověď. Ale možná tentokrát… Možná se teď všechno změní?

Sklopil hlavu, a jako by si chtěl na něco vzpomenout, pomalu se prsty dotknul čela, těsně vedle své jizvy.

Neodpověděl.

Vzal ji však za ruku a to sevření bylo teplé a překvapivě silné. A živé.

Trvalo jim dlouho, než se vrátili do svého úkrytu, třípokojové chatky uprostřed ničeho. Ne proto, že by byla tak daleko, nebo že by neměli sílu kráčet rychleji. Hermioně spíš připadalo, že oba tuhle procházku potřebují. Čas na tichý a klidný přesun z jednoho místa na druhé, krátkou a naprosto nevzrušující cestu.

Za tu dobu nepromluvili ani slovo. Hermiona spočívala pohledem na hlubokých a krásných lesích okolo. Na Harryho se nedívala a ani on k ní neotočil hlavu.

Avšak oba cítili, že mezi nimi cosi roste, že uprostřed té zimy, mezi černými obrysy holých stromů, v nich vyklíčilo semínko něčeho nového.

A tak přešli louku a stanuli před svými přáteli, Hermionina ruka v té Harryho, který jí dotyk opětoval. Neville a Lenka na ně pohlédli, pokojně a mlčky, jako by už dlouho čekali na ně a na to semínko, které už v sobě oni sami nějakou dobu nesli. A Harry se jim podíval do očí, Hermiona tiše přikývla –

Lenka zvedla hlavu, očima pátrala po nebi, jakoby jí šeptalo nějaká tajemství…

…a usmála se.

„Konečně,“ řekla.

_______________________________________

Mezitím, ve světě velmi podobném a přitom natolik odlišném, procházeli se podél zamrzlých břehů jezera čtyři přátelé.

Severus ani Sirius už delší dobu nežili na hradě. Ať už to zapříčinilo to přičichnutí k nebezpečí nebo potřeba dělat něco praktičtějšího než učit, Sirius se na konci školního roku vzdal své pozice učitele Obrany proti černé magii a vrátil se místo toho do aktivní bystrozorské služby.

Od porážky Voldemorta a jeho smrtijedské gardy už přídavné ochranné štíty hradu postrádaly smysl. Dokonce i Fénixův řád byl asi před třemi měsíci v tichosti rozpuštěn. Severus se tedy s radostí přestěhoval zpátky do svého domku s ohromnou podzemní laboratoří.

Ale tento týden se všichni znovu sešli v jejich starém domově, aby oslavili příchod nového roku a připomněli si události toho předchozího, tak důležitého. Víc než cokoli jiného však chtěli zavzpomínat na čtyři mezidimenzionální cestovatele, kteří je opustili přesně před rokem a jedním dnem.

Rok. Uběhl rychle, ale oproti těm necelým dvěma týdnům, které strávili s Harrym, Hermionou, Nevillem a Lenkou, to byla spousta času.

Nyní se již téměř vzdali všech nadějí na jejich návrat. Rok. Netušili, co se událo v té druhé dimenzi, ale bylo jim jasné, že nikdo nemohl vydržet bojovat proti Voldemortovi tak dlouho a přežít. Nebo možná zvítězili a rozhodli se nevrátit se zpátky. Nebo vyhráli, ale byli tak zranění či vyčerpaní, že už nemohli jít dál.

„Pořád si říkám, jestli jsme nemohli udělat víc. Vždyť jsme je prostě nechali odejít,“ zopakovala Lily myšlenku, která se po celý uplynulý rok vynořovala v hlavě každému z nich.

Severus nad tím přemítal dlouho do noci, zatímco pokračoval ve výzkumu viteálů. Remus na to myslel, když navštívil Lenku Láskorádovou v jejich světě a setkal se s mladou ženou, která byla možná stejně tak bystrozraká jako jeho Lenka, ale tak moc osamělá a uzavřená před světem, že se mu s ní nepodařilo navázat vůbec žádný vztah.

A Siriusovi tahle hrůzná myšlenka rezonovala v hlavě, zatímco čelil Voldemortovi, po boku Albuse, svých přátel a každého dalšího schopného bojovníka Řádu – Nechali jsme je, ať se s tím poperou sami!

Avšak výčitky a obavy směřované do minulosti nikam nevedly a možná, že by měli být vděční za ten krátký společně strávený čas – pořád to bylo lepší, než prodlévat ve snech a alternativních scénářích a zcela zapomenout žít svůj vlastní život.

Jako vždy je z temnot, které tyto myšlenky způsobovaly, vyvedl Sirius.

„Byla to ale stejně jízda,“ konstatoval s úsměvem. „Pamatujete, jak kvůli Hermioně Albusovi zaskočil ten citrónový bonbón?“

„A jak se Harry vřítil do ředitelny s kousky baziliška ve vlasech,“ dodal Severus suše. Dnes se oblékl do černé, což pro něj nebyla obvyklá volba. Pro tento den však příhodná, protože svým způsobem nevzpomínali pouze na cestovatele, které osobně poznali, ale také na muže a ženy z té druhé dimenze, jejich druhé já, kteří zemřeli a zanechali tak čtveřici mladých v osamění.

„A jak vtrhli na první zasedání Řádu,“ vzpomínal Remus. „Všichni v hadí kůži a s kamennými výrazy a postojem a my jsme vůbec netušili, o co jde…“

Kráčeli podél břehu jezera dál přes bradavické pozemky a pokračovali ve sdílení vzpomínek. Probírali se každou veselou příhodou, jako by leštili malou hromádku drahokamů, které posbírali a nyní opatrně schraňovali. V těch chvílích mezi sebou skoro cítili přítomnost těch čtyř, prchavou a nedosažitelnou a přesto úžasně živou.

Ten dojem byl tak silný, tak opravdový. Trvalo jim hodnou chvíli si uvědomit, že zvuky, které slyší, jsou opravdové, ne pouze v jejich hlavách a vzpomínkách, ale tady a teď, právě teď!

Lily mávla hůlkou.

„Průtok magie, obrovský,“ zašeptala, stejně bez dechu jako ostatní. „A ochranné štíty jsou narušeny. Vetřelci – támhle!“

Na jeden úder srdce si všichni vyměnili pohledy, prala se v nich naděje s nevěřícností.

A pak vyrazili, spěchali přes pozemky ke kopci, na který Lily ukázala, běželi jako o závod, jako by každá další sekunda mohla něco změnit.

Jejich úprk přes luka, klacky a kameny doprovázel zpěvavý zvuk, nadpozemský šepot, který se ozýval tenkrát při otevírání portálu. Obklopil je, vloudil se do jejich myslí, ševelil přísliby a sny a Lily se smála, vší silou svírala Remusovu dlaň, a plakala. A Sirius se držel tak blízko Severuse, že jen zázrakem dokázali běžet po zamrzlé zemi a nespadnout.

„Tam,“ vykřikla Lily znovu a ukazovala na kopec a na to, co bylo za ním. „Už jsme skoro tam!“

Ano, jsou.

Zdolávají kopec, srdce buší v hrudi, oči se snaží už už spatřit.

Ještě to není skutečné, ne dokud je neuzří. Do té chvíle zůstane jen planá naděje, jako jsou všechny naděje plané, jako ty nutné lži, které získávají obrys pravdy, teprve když na ně můžeme zaměřit své smysly.

Ve svých představách to již vidí, údolí rozkládající se pod kopcem, zmrzlá stébla trávy třpytící se v paprscích slunce a čtyři hromádky oblečení, masa a kostí, čtyři cestovatele v bezvědomí, kteří se snad tisíckrát zjevili v jejich snech.

Ale ještě to není skutečné.

Za chvíli už může být.

Nechme je tedy zde, v chladném lednovém lese, aby se mlhavé obláčky jejich nadějí mohly zhmotnit. Nevíme to jistě, ale můžeme doufat.

Nechme je.

Oba světy jsou v bezpečí a tenhle příběh končí.

Je čas, aby naši Vyvolení žili v míru.

_______________________________________

Pozn. překladatelky: Tak a je to tady, poslední kapitola za námi. S Etapami jsem existovala rok a tři čtvrtě (s jednou dlouhou pauzou), což nechápu – povídku jsem tenkrát přečetla za pouhé dva dny! Nejsem úplně ráda, když mám psát nějaký proslov, avšak teď musím. Musím poděkovat tolika lidem, a jelikož vůbec nevím, kde začít, vezmu to od začátku.

Děkuji Ti, Jimmi, za první kontakt, za přijetí a možnost překládat na této stránce.

Díky patří Karljovi, mému bráchovi, který se uvolil mi zpočátku kapitoly kontrolovat, a to hlavně po stránce překladatelské. Díky své skvělé angličtině a výbornému citu pro jazyk mi pomohl s hodně zapeklitými případy. (Jinak se volnočasově věnuje překládání hlavně seriálů, s jeho prací můžete shlédnout např. Human Planet nebo Supernatural). Díky, Káji! :)

Nemůžu vynechat Podíka, mého milého, který mi od počátku fandil a také poznámkoval první kapitoly. Dík :*

Lupino, obratem ses tehdy na počátku nabídla, že se staneš mojí betou a tak jsme spolu Etapy táhly skoro do půlky. Při mých prvních překladatelských krůčcích jsi mě držela za ruku, shovívavě upozorňovala na nejrůznější přehmaty a také naučila, že i překlad netištěný by měl dodržovat vysokou úroveň (například používání opravdu českých uvozovek a tak podobně). Z důvodu, který jsem zapomněla, nejsi v žádné kapitole napsaná, tak alespoň touto cestou - díky moc!

Když se Etapy pomalu přelévaly do druhé půle, byla jsem svěřena Arabesce. Úžasná Arabesko! Už u prvního emailu, který jsme si vyměnily, na mě z obrazovky sálalo neuvěřitelně lidské, hřejivé teplo. Brzy mi připadalo, jako bychom se znaly mnohem déle – a to jsme se ještě dlouhou dobu neměly ani osobně potkat! Skoro jsem nechápala, čím jsem si zasloužila tak vřelé přijetí. Arabeska taky neúprosně pokračovala v pravopisné a slohové nalejvárně. Už nikdy nenapíšu rozdělovník místo pomlčky a také počet ‚jako by‘ psáno dohromady se rapidně zmenšil :) Každopádně, Arabesko, děkuji Ti. Za betování, protože bez Tebe bych překlad takto kvalitně nedokončila (a zdali vůbec). Ale hlavně také za spoustu energie a humoru, což ze sebe dokážeš vyzařovat i ve chvílích, kdy by normální mudla ležel bez přestávky pod hromadou dek. Jsi úžasná a inspirativní a jsem šťastná, že jsem Tě mohla poznat.

Vážím si přijetí do kruhu čarodějek. Nejednou jsem se ocitla na seznamu pozvaných na slet, a i když mi doteď nevyšlo na řádný termín přicestovat, hrozně si toho cením. Doufám, že nastane chvíle, kdy vás poznám osobně všechny :) Zatím jsem ráda, že jsem měla tu čest na dvou plzeňských minisletech s hrstkou z vás. Jste úžasné bytosti, skrývající tolik umů a překvapení! Už dávno je mi jasné, že se zde děje mnohem víc, než jen překládání, že mezi čarodějkami existuje pouto mocnější, než se na první pohled zdá. Díky vám všem.

A nakonec, ale ne v poslední řadě, děkuji vám, čtenářům. Ani nedokážu popsat ten šťastný pocit, když jsem poprvé četla vaše komentáře. Nejsem sice autor příběhu, avšak stejně mě vaše reakce vždy povzbudily a dodaly chuť a elán pustit se do dalších kapitol. Mám takovou radost, že jsem vám (s pomocí výše zmíněných) dokázala zprostředkovat tento úžasný příběh nejen významem, ale také volbou slov přenést emoce a pocity (usuzuji z komentářů), což je na překládání podle mého názoru to zásadní a také teda pro mě to nejzábavnější :)

Určitě plánuju v překládání pokračovat a doufám, že se zde brzy objevím s novým kouskem!

Pozn. bety: Já jsem si ten první mail našla, dojala jsem se, jaké to byly časy, a pak jsem to musela jít zajíst topinkou. Jsem moc ráda, že ses stala naší součástí, ač ještě ne oficiálně, jsi taky takové přenosné sluníčko. Děkuju ti, za všechno, ne jen za Etapy. Nemůžu se dočkat, až se zase konečně uvidíme.

Objímka!